Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 3. den
V sobotu v devět hodin ráno (u nás bylo 15 hodin) se papež vydal do čtvrti Casco Viejo, do nedávno zrekonstruované katedrály Panny Marie La Antigua. Její patrocinium (svátek 9. září) a stejnojmenná ikona pochází ze španělské Sevilly, odkud ji přinesli španělští misionáři na začátku šestnáctého století (1510). Její základní kámen byl položen v roce 1608, dostavěna byla o sto let později (1716) a patří ke klenotům latinskoamerické architektury. V roce 1882 musela v důsledku zemětřesení projít radikální přestavbou, která byla hrazena ze státního rozpočtu. Před pěti roky na žádost panamského episkopátu dostala titul baziliky menší.
Zde se tedy papež setkal s duchovenstvem Panamy – kněžími, řeholnicemi a členy církevních sdružení a hnutí. Katolíci tvoří v této zemi 89% ze čtyř milionů (4 098 000) jejích obyvatel. Biskupská konference zde má přibližně stejný počet členů jako u nás. Kněží je v Panamě celkem 420, ale s tím rozdílem, že na každého z nich tam připadá přibližně čtyřikrát více věřících než v České republice, totiž více než 8 a půl tisíc. Takový je ovšem přibližný standard celé Latinské Ameriky.
Během slavnostní liturgie, při níž papež František posvětil nový oltář, kázal Svatý otec na úryvek z Janova evangelia (4, 19-24), popisující Ježíšovu rozmluvu se Samaritánkou. Hlavním námětem jeho reflexe byla evangelní zmínka o „únavě“, která přiměla Ježíše, aby se posadil u studny a požádal přicházející samařskou ženu o vodu.
„Ve svojí představivosti, křečovitě lpící na výkonnosti, poměrně snadno nazíráme a máme účast na Pánových činech, avšak ne vždy dokážeme nebo můžeme nahlédnout a sledovat „Pánovu únavu“, jako by to bylo něco, co nepatří k Bohu. Pán se unavil, a v této únavě má místo veškerá únava našich národů a našeho lidu, našich komunit a všech, kteří se lopotí a jsou obtíženi (srov. Mt 11,28).“
Papež pak zmínil přičiny a motivy specifické únavy duchovenstva, poukázal na „celou škálu břemen, které je třeba nést“ a obrátil pozornost k jinému typu únavy, která je spíše záludným pokušením, které nazval únava z naděje.
„Je to ochromující únava. Rodí se z pohledu vpřed a z bezradnosti nad tím, jak reagovat na intenzitu a neurčitost změn, jimiž jako společnost procházíme. Zdálo by se, že tyto změny nejenom znejisťují způsoby našeho vyjadřování a nasazení, naše zvyky a postoje ke skutečnosti, ale v mnoha případech zpochybňují samu uskutečnitelnost řeholního života v dnešním světě. Rychlost těchto změn může navozovat také nepohyblivost v přijímání různých rozhodnutí a mínění; zdá se, že to, co bylo kdysi významné a důležité, není již namístě.
Únava z naděje se rodí z konstatování, že církev, raněná hříchem, častokrát neuměla slyšet křik, do něhož se halí Mistrovo zvolání: »Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?« (Mt 27,46).
Takto je možné si zvyknout na život s unavenou nadějí vzhledem k nejisté a neznámé budoucnosti, což způsobuje, že se v srdci našich komunit usazuje šedý pragmatismus. Zdá se, že všechno pokračuje normálně, ale ve skutečnosti je podrývána a boří se víra. Zklamáni realitou, které nerozumíme nebo o níž se domníváme, že už nedává prostor naší nabídce, poskytujeme útočiště jedné z nejhorších možných herezí naší doby, totiž myšlence, že v tomto vyvíjejícím se světě nemají už naše komunity co říct, ani co dát (Evangelii gaudium, 83). Pak se stane, že to, co se kdysi zrodilo, aby bylo solí a světlem světa, vyústí nabídkou nějaké vlastní, té nejhorší verze.“
Svatý otec pak načrtnul cestu k uzdravení:
„»Dej mi napít« – tuto prosbu vyslovil Pán, který od nás chce, abychom ji vyslovili my. Jejím vyslovením otevíráme dveře naší unavené naději, abychom se bez obav vrátili ke studni, jež je základem první lásky, kdy Ježíš přešel přes naši cestu, milosrdně na nás pohlédl a požádal, abychom jej následovali, upamatovali se na onu chvíli, ve které se Jeho oči zkřížily s našima očima, chvíli, v níž nám dal pocítit, že nás má rád osobně, ale i jako komunitu (srov. Homilie na Velikonoční vigilii, 19. dubna 2014). Znamená to vrátit se po vlastních stopách a v kreativní věrnosti naslouchat, jak Duch jednotlivé dílo, pastorační plán či organizační strukturu nevytváří přímo, nýbrž prostřednictvím mnoha „svatých odvedle“ – mezi nimiž nacházíme otce i matky, zakladatele vašich institutů, biskupy a faráře, kteří svým komunitám položili solidní základy – obdařuje životem a kyslíkem určitý dějinný kontext, který působí dojmem, že udusí a zdrtí veškerou naději a důstojnost.“
Petrův nástupce pak hovořil o „odvaze nechat očistit a obnovit nejautentičtější část našich původních charismat, jež se netýkají jenom řeholního života, nýbrž jsou určena celé církvi, a nahlédnout, jakými způsoby by se mohla vyjádřit dnes. Nejde jenom o to pohlédnout s vděčností do minulosti, nýbrž vydat se ke kořenům naší inspirace a nechat je mezi námi znovu mocně zaznít (srov. Papa Francesco – Fernando Prado, La forza della vocazione, Bologna 2018, 42-43).
„Je třeba uznat, že jsme v nouzi, aby nás Duch proměnil v muže a ženy pamatující na přejití, spásonosné přejití Boha. A naplněni důvěrou, že stejně jako včera, učiní tak i zítra: Jít ke kořenům nám nepochybně pomůže žít způsobem odpovídajícím přítomnosti beze strachu. Je nezbytné žít beze strachu, odpovědět životu zaujetím, že jsme zapojeni do dějin, pohrouženi do věci. Je to nadchnutí zamilovaného.
Unavená naděje se uzdraví a bude prožívat onu „zvláštní trýzeň srdce“, když nebude mít strach vrátit se k první lásce, a dokáže se na periferiích a ve výzvách, jež nám dnešek prezentuje, potkat s tímtéž zpěvem a tímtéž pohledem, který vzbudil zpěv a pohled u našich otců. Tak se vyhneme riziku, že budeme začínat od sebe, a odložíme úmornou sebelítost, abychom se setkali s očima, jimiž nás Kristus nadále hledá, volá a posílá, jako to učinil při onom prvním setkání, prvně potkané lásky.“
Kázal dopoledne papež František v panamské katedrále.
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE
Potom se Svatý otec odebral do patnáct kilometrů vzdáleného kněžského semináře, který je jedním z nejstarších v Latinské Americe (založen v roce 1612). V dnešní moderní budově studuje padesát kandidátů kněžské služby. Tady se konal tradiční, společný oběd papeže s deseti účastníky Světového setkání mládeže, jejichž jména určuje los.
Druhým bodem sobotního programu papežovy návštěvy je vigilie Světového dne mládeže, konaná na prostranství, zvaném Metro Park s kapacitou 700 tisíc lidí. Začne v 18hodin, tedy podle našeho času v neděli, krátce po půlnoci.