Promluva biskupa Mons. Vlastimila Kročila v Lateránské bazilice v Římě



Homilie biskupa Vlastimila Kročila v bazilice sv. Jana v Lateráně

13.11.2019 Miroslav Bína

13. 11. 2019; Řím; Drazí spolubratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, zástupci obou komor Parlamentu České republiky, pane velvyslanče, milí diváci televize Noe a posluchači rádia Proglas, řeholníci a řeholnice, bratři a sestry v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Snímek: Eliška Blajdová

Naše zastavení zde v lateránské bazilice připadá na den, kdy slavíme svátek světice, kvůli níž, ale i díky níž jsme ve Věčném městě jako poutníci; tedy ne jako nějací cizáci, ale jako ti, kdo sem nějak patří a pro které je zde místo. Jsme na místě, které je katedrálou římského biskupa, a proto také tato katedrála je „Mater et Caput“ – je „Matkou a Hlavou všech kostelů města Říma a světa“. I v této bazilice je patrná stopa generací před námi, a to především díky Janu Nepomuckému, který byl roku 1729 v této bazilice svatořečen a jehož obraz se nachází v boční kapli jako památka na onen slavný den.

Touto dnešní slavnostní mší svatou končíme naši národní pouť a je to přesně na den, kdy před třiceti lety končila i jiná národní pouť. Mám na mysli bohoslužbu, která se konala jako poděkování za svatořečení Anežky České v bazilice sv. Pavla za hradbami. Někteří z vás byli tehdy přítomní, tak jako i já, coby alumnus Papežské koleje Nepomucenum.

Dodnes všichni vzpomínáme na onu atmosféru radosti, ale i očekávání. Bylo to právě v bazilice sv. Pavla, kde všichni shromáždění poutníci zřetelně uslyšeli z úst slovenského kardinála Jozefa Tomka, který předsedal slavnostní liturgii, že nebude dlouho trvat a naše země bude svobodná… Skutečně to netrvalo dlouho a bylo možné zakusit, co znamená žít svobodně. Rychlý sled událostí byl překvapivý pro všechny, včetně pana kardinála, který jen pár dní před tím promluvil tak prorocky. Dostalo se nám svobody, za níž můžeme a máme být vděčni svaté Anežce! I když si to někteří neradi připouští, byla to právě ona, kdo sehrál důležitou úlohu v listopadových dnech roku 1989.

Když se dnes ohlížíme na uplynulých třicet let života ve svobodě, domnívám se, že bychom si měli znovu připomínat nejen to, co pro nás svoboda znamená, ale také i to, jak tento dar svobody přijímáme, jak se svobodou nakládáme a jak ji žijeme. A bezpochyby o tom můžeme přemýšlet i ve světle životního příkladu naší světice.

Znovunabytou svobodu můžeme chápat v několika různých rovinách. Je možné mluvit o svobodě politické, neboť jsme získali možnost vyjadřovat se bez zábran k veřejným záležitostem a účastnit se aktivně veřejného života. Je možné mluvit o svobodném pohybu, cestování, výměně informací či svobodném přístupu ke vzdělání.

Dostalo se nám i náboženské svobody, neboť po létech, mnohdy velice těžkých perzekucí a pronásledování, lidé všech konfesí mohou bez překážek prožívat a praktikovat svou víru.

Můžeme si však všimnout, že onen dar svobody získaný po listopadu ´89 nebyl vždy správně pochopen. Nechyběly totiž chvíle, kdy jakoby se zdálo, že svoboda nemá žádných hranic, jakoby byla zcela bezbřehá. Někdy jsme mohli být svědky i toho, jak snadno lze dospět k tomu, že nesprávně pochopená svoboda se může stát nebezpečnou, ba dokonce se může stát ohrožující pro svobodu druhého. Stačí, aby si někdo začal myslet: „Jsem svobodný, tudíž si mohu dělat, co se mi zlíbí“.

Jako křesťané máme před očima varovný příběh na počátku Bible. První lidé dostali od Boha dar svobody, kde platilo jen jedno jediné omezení a tím byl Boží příkaz, který lidé nesměli přestoupit. Jak to dopadlo, víme všichni. Dar svobody prvních lidí byl porušen a svoboda byla zneuctěna hříchem, který člověka stále provází celými dějinami lidského rodu. Stále jako ozvěna zaznívají vábivá slova: „Budete jako bohové!“ Vy sami si budete určovat, kde jsou hranice vaší svobody!

Nejen v minulosti, ale i dnes je toto našeptávání pro mnohé velmi sladké a lákavé. „Budete svobodní jako bohové!“ – toto může být pokušením, kterému lze snadno podlehnout. Jsou mu vystaveni nejen politici a státníci, nejen profesoři vědeckých laboratoří či mediální hvězdy. Jsme mu vystaveni i my, kdo máme bezvýhradně sloužit Kristu a jeho Církvi.

Tomuto pokušení je vystaven každý člověk bez rozdílu!  Jak důležité je, abychom si všichni uvědomovali – nejenom tady a teď, ale stále! – že podléhá-li se takovému pokušení, jsou s tím spojeny i ty nejhorší důsledky a to ve všech oblastech života a vlastně i světa, v němž žijeme. Není snad bezostyšné dobývání přírodních zdrojů a ničení životního prostředí výrazem tohoto pokušení, kterému člověk podléhá? Nejsou snad takovým pokušením např. i vědecké pokusy vyšlechtit jakéhosi „dokonalého člověka“? „Budete jako bohové!“

Není divu, stojíme-li téměř na pokraji ekologické katastrofy a je evidentní, že společnost je slabá, není životaschopná! To platí nejen o naší milé zemi, ale vlastně o celém našem kontinentu, o naší kdysi křesťanské Evropě. Je třeba se ptát. Kampak to kráčíš, jakým směrem se ubíráš? Proč zneužíváš daru svobody takovým způsobem?

Oproti zneužívání daru svobody, lze postavit cestu, kdy se jako křesťané řídíme určitými pravidly a předpisy, které nás nesvazují, nýbrž nám umožňují žít v pravé svobodě, v ní kráčet a k její plnosti se stále více přibližovat. Je to cesta, kdy proti pýše a egoismu je stavěna zejména ctnost pokory a prostoty. Příkladem na této cestě pravé svobody v Kristu, nám zcela jistě může být i světice, Anežka Přemyslovna.

Její životní osudy nebyly lehké. Prošla svou dlouhou životní poutí v období, které můžeme pro náš národ považovat za zlomové. Zažila jak období slávy Přemysla Otakara I., Václava I., Přemysla Otakara II., tak také období bídy a strastí po smrti krále „železného a zlatého“ v bitvě na Moravském poli. I přesto, že nápadníků pro ni bylo víc než dost, rozhodla se ve svobodě Kristově pro Krista. A důsledkem tohoto jejího rozhodnutí bylo, mimo jiné, i založení špitálu v roce 1232 a krátce poté i založení kláštera „Na Františku“, kam také vstoupila.

Ani v tichu rozjímání však v sobě nezapřela královskou a rytířskou krev. Jejím nejznámějším politickým činem je smíření mladého a horkokrevného Přemysla Otakara II. s jeho otcem Václavem I., proti němuž bojoval o královský trůn.

Právě v klášteře „Na Františku“, pokorná a Kristu oddaná řeholnice, zabránila růstu občanské války v naší zemi a utišila tak zlověstné řinčení zbraní.

Nejvíce se ovšem Anežka zapsala do povědomí našeho národa svými skutky milosrdenství, kdy v období hladu a epidemií, pečovala o ty nejposlednější s neutuchající horlivostí a láskou. Její život byl naplněn především tichými skutky milosrdenství. Jak uvádí kronikáři: „pro utrpení druhého měla vždy soucitný pohled, pro radost bližního sdílený úsměv“. Modlitbou a i svými skutky pomáhala všem, kteří ji prosili o pomoc.

Bratři a sestry, milí přátelé, život svaté Anežky, která kráčela cestou svobodného a pokorného souhlasu s Boží vůlí, je cestou nejen k obnovení přirozeného řádu ve světě a stvoření, ale je i cestou jednotlivce ke štěstí v pravé svobodě. Je cestou ke štěstí, které tento svět nemůže dát, neboť toto štěstí souvisí s vyrovnaností, vnitřní krásou, harmonií a pokojem, vyvěrajícím z Boha. Není to snad něco, co bychom tolik potřebovali i v dnešní tolik rozhárané době? Přejme si toto štěstí mezi sebou navzájem, jeden vůči druhému! A od toho, který nás všechny převyšuje, který je Absolutním a Nejvyšším, vyprošujme si potřebnou milost k správnému rozhodování, ale i vytrvalost na cestě pravé svobody! To vše i na přímluvu naší světice, k níž se obracíme slovy: Svatá Anežko Česká – oroduj za nás!

+ Vlastimil, biskup českobudějovický