Pokud se nám daří milovat, jsme nejšťastnější, říká kněz Martin Sedloň. Konzumismus je podle něj horší než komunismus

ROZHOVOR Pan Lovčí, sám spisovatel (a historik; a Plzeňák), si vzal na bedra důležitý úkol. Dělat rozhovory se zajímavými lidmi v regionech, s nimiž se v médiích moc nepotkáte, leda zas v těch regionálních. Neb většina veledůležitých médií sídlí v Praze a žijí v jakési bludné představě, že co není v metropoli, jako by neexistovalo… Poprvé pan Lovčí vyzpovídal ústeckého spisovatele a organizátora tamního literárního života Jiřího Kimlu, poté se obrátil na východ a udělal rozhovor se známou ostravskou básnířkou (a prozaičkou, a muzikoložkou, překladatelkou…) Lydií Romanskou. A protože je dnes Štědrý den, jeho dalším ´úlovkem´ je… páter. Otec Martin Sedloň OMI, ThLic je český římskokatolický kněz, člen misijní kongregace oblátů, ale také publicista a autor dvou knih.

Vystřídal různé farnosti v Česku, mimo jiné v Plasích a Manětíně na severním Plzeňsku či v jihočeských Klokotech v Táboře, kde nyní působí v tamní řeholní komunitě. Zaměřuje se nejenom na misijní činnost, ale také na práci s bezdomovci a sociálně slabými osobami na území Plzně. Má zkušenosti s podzemní církví a před rokem 1989 byl vyšetřován Státní bezpečností kvůli aktivitám v undergroundu. O jeho životě, aktivitách v církvi i nastávajících svátcích si přečtěte v tomto interview, které je vlastně celé… o lásce. „Duchovní v křesťanském smyslu je to, co je naplněno láskou, opravdovou láskou, očištěnou co nejvíce od sobectví. Bůh, který má rád každého člověka, Bůh, který nabízí svou pomoc, ale do ničeho nikoho nenutí,“ říká o Bohu a křesťanství otec Sedloň. A dodává: „Pro cestu víry je horší konzumismus než komunismus. Naše civilizace natolik nahrává sobectví, že i ti, co chodí ještě do kostela, se často míjejí vinou svého nastavení s Boží přítomností a Božím působením.“

 

Otec Sedloň vyšel z undergroudu a posléze podzemní církve, takže snímek s kytarou nepřekvapí 

Martine, ty patříš k lidem, kteří se narodili v nábožensky založené rodině? Nebo ses s vírou pokal až mnohem později?

V naší rodině to nevypadalo moc křesťansky, i když ty hlubší kořeny z křesťanství vyrůstaly velmi silně. Můj dědeček z máminy strany byl v roce 1948 podle všeho plánovaně zastřelen na honu – jako buržoazní, ale velmi oblíbený, lidumilný a schopný ředitel textilní továrny v Aši. Když ho po únoru odvolali z funkce, dělníci i zahraniční partneři si ho vystávkovali zpátky. Bylo mu vráceno řízení podniku, ale noví mocipáni hledali jiný způsob, jak se ho zbavit. Jedním z důvodů odvolání a následně i definitivního odstranění bylo také jeho katolictví. Ale pak se má rodina vydala spíš masarykovským směrem. A navíc – rodina oslabená smrtí živitele nemohla dlouho vzdorovat všudypřítomnému ideovému tlaku.

Narodil ses roku 1965, v Pardubicích, mimochodem. Náboženství bylo ve státě – oficiálně vyznávajícím vědecký ateismus – záležitostí pouze trpěnou a s mnoha omezeními. V případě otevřeného vyznávání víry či veřejného angažmá na církevní půdě hrozily laikům i jejich rodinným příslušníkům kádrové postihy – např. v oblasti zaměstnání či přístupu ke studiu. Kněze zase ohrožovalo riziko odnětí státního souhlasu. Státem nepovolené aktivity a šíření oficiálně neschválené literatury byly trestány vězením. Jak jsi tuto dobu prožíval ty a vaše rodina?

U nás to dopadlo tak, že se o náboženství mluvilo se stejnou úctou jako například o historii. A tam jsme také uznaně náboženství řadili. Byl jsem spíš odkojen Werichem a Horníčkem, Barbrou Streisandovou, samozřejmě se pouštěl i Kryl. Já jsem se narodil z druhého manželství mé matky. Vzala si také rozvedeného vojáka z povolání. Táta nebyl špatný člověk. Ale od 14 let byl zapojený v komunistické mašinérii. Takže mne ani nepokřtili. Vydrželo jim to spolu do mých pěti let. Čili jsem zažíval to, co je teď běžné. Mít tátu na dálku i jiné jméno, než měli matka a ostatní sourozenci. Ale dostal jsem se ke sportu. K orientačnímu běhu. Ve své kategorii jsem ho vlastně dělal vrcholově. Měl jsem osobního trenéra. Dodnes si pamatuji, že za rok 1980 jsem naběhal 1 980 km. To si nejde nepamatovat. Sportu jsem za mnoho vděčný.

Co podzemní církev? Měl jsi zkušenost také s ilegálními křesťanskými aktivitami?

Ke křesťanství jsem se dostal až chvíli před maturitou. Bylo to cestou z hospody, naproti které se nalézala fara Církve československé husitské. Ale náklonnost k věcem víry u mne byla už dávno před tím. A díky tomu, že jsem se začal pohybovat též v oblasti undergroundu, bylo to všechno takové nepřekvapující vyústění.  Vyrazil jsem na cestu objevování Boha, ale vlastně i nového objevování sebe. Po třech letech jsem se stal katolíkem. Ano, napojil jsem se na jedno velké společenství podzemní církve. Studovali jsme, modlili se, posílali humanitární balíky do misií. Nakolik o nás tajná policie věděla, úplně nevím. Výslech jsem absolvoval jen jeden, ale to bylo kvůli tomu, že jsem se podílel na spoluorganizování jednoho undergroundového festiválku. U toho výslechu bylo jasné, že vyšetřovatelé vědí dost, ale ne všechno.

A co Státní bezpečnost? Lámala tě někdy ke spolupráci, nebo jsi po převratu např. překvapeně zjistil, že někdo z tvých důvěrných přátel a spolupracovníků byl jejím tajným donašečem?

Mě nikdo nelámal. A ten jeden výslech byl pro mne spíše dobrodružstvím. Libor, kterému patřil mlýn, kde se akce konala, na tom byl hůř. Měl zrovna roční dítě doma v horečkách. Drželi ho tam 48 hodin bez jídla a pití… Co se týká mých překvapení? Ten husitský farář, co mne uváděl do víry, byl aktívním spolupracovníkem, alespoň podle dostupných informací na internetu. Měl dokonce více krycích jmen. Spíš je mi ho líto než cokoli jiného. Ale samozřejmě jsem mu i vděčný za to všechno kolem uvedení do víry.

Kdy ses vlastně rozhodl stát se knězem a proč? A jak se tvoji rodiče smiřovali s tím, že se budeš muset zříci vlastní rodiny a nikdy je neobdaříš vnoučaty?

Je zajímavé, že zrovna devět měsíců po mém vstupu do katolické církve skrze křest tzv. pod podmínkou (byl jsem totiž pokřtěn už v husitské církvi o tři roky dříve) se ve mne zrodila velmi silná, a přitom radost přinášející otázka, jestli mám nějaký vážný důvod nestát se knězem? Zvláště když jsem tak silně zakoušel důležitost kněžského doprovázení a sílu svátostí, jako jsou zpověď a mše, které jsme zažívali po domech. Přesně vím, kdy a kde to bylo. Když jsem to konzultoval s knězem, který nás vedl, odpověděl, že na tuto mou otázku už čekal. Co na to rodiče? Máma říkala: „Hlavně abys byl šťastnej!“ Táta, myslím, pořád čekal, že mne to přejde. Občas na mne posílali neteře a ony žadonily, že chtějí tetu. Ale spíš to bylo takové roztomilé.

Patřil jsi do kategorie kněží, které v mládí minul partnerský vztah? Anebo jsi musel řešit ´Sofiinu volbu´ mezi milovanou dívkou, a touhou zabývat se duchovenským posláním ve vaší církvi, v níž podnes platí celibát?

Já se nemusel s nikým rozcházet. Měl jsem před svým obrácením několik poměrně vážných vztahů. V jednom případě jsme nebyli daleko od svatby. Je ale pravdou, že v době, kdy jsem se rozhodoval a rozlišoval, zda půjdu cestou kněžství, jsem musel vnitřně takové rozhodnutí učinit. Jedna dívka z našeho podzemního společenství mne určitý čas v mysli dost zaměstnávala. Ovšem rozlišování vyústilo jasně ve prospěch kněžství. Ona také nakonec směřovala k zasvěcenému životu. Musím říct, že jsem svého rozhodnutí nikdy nelitoval. A jak říkal Chesterton: „Rozdíl mezi katolickým knězem a ženatým mužem je v tom, že katolický kněz se musí zříci 100 žen, zatímco ženatý muž 99.“

Ve svých veřejných profilech uvádíš, že jsi vystudoval Gregoriánskou univerzitu v Římě. Proč právě v Římě? A probíhalo tvé studium v italštině, nebo dokonce v latině?

Do Říma mě poslali představení misijní kongregace, ke které jsem během mé cesty ke kněžství začal patřit. K tomu se pojí něco na způsob specializace jak ve smyslu profesním, tak zkušenost mezinárodnosti. Ta je typická pro náš institut, jehož členové působí v téměř 70 zemích a obvykle nedělají normální farářskou práci. Na ´gregoriáně´ jsem studoval až postgraduál v oboru spirituální teologie. Latina se už ke studiu nepoužívá. Výklady jsou většinou v italštině. Některé volitelné kurzy mohou být vypsány v jiných jazycích. Zkoušky a písemné práce můžete absolvovat v 5 univerzitních jazycích (angličtina, španělština, francouzština, italština, portugalština). Pro mne to znamenalo italštinu.

 

Se spolubratry z misijní kongregace OMI

Po sametové revoluci, kdy padly státní zákazy a omezení, se očekávalo oživení církví a vzrůst zájmu o ně. Po 30 letech od ´sametu´ však máme statisticky o miliony věřících méně, což je znát především na počtech římských katolíků. Kde vnímáš příčiny tohoto stavu?

Pro cestu víry je horší konzumismus než komunismus. Při přípravě rodičů na křest jejich dítěte jim jednoduše říkám: „Čím víc se vám podaří z vašeho dítěte vychovat menšího sobce, tím víc bude ten křest fungovat.“ Naše civilizace natolik nahrává sobectví, že i ti, co chodí ještě do kostela, se často míjejí vinou svého nastavení s Boží přítomností a Božím působením.

A teď otázka takříkajíc na tělo. Nemohou veřejnost od církve odrazovat také záležitosti, jako je boj proti interrupcím, antikoncepci, odmítavý vztah k homosexualitě či např. zákaz předmanželského sexu, kteréžto doporučení většina věřících v Česku beztak v praxi ignoruje? Neměla by se církev více soustředit na otázky ryze duchovní povahy a některé věci zkrátka raději přenechat psychologům či sexuologům?

Otázka je, co je duchovní. Ano, východ a řecké myšlení chápou duchovní jako něco nemateriálního, něco, co je povzneseno nad problémy člověčenství. Ale duchovní v křesťanském smyslu je to, co je naplněno láskou, opravdovou láskou, očištěnou co nejvíce od sobectví. Proto může být matka od pěti dětí s vařečkou v ruce duchovnější než meditující mnich plný sama sebe. Ano, téma sexuality se většinou velmi vyzdvihuje na všech stranách. A je to oprávněné. Sexualita může být výrazem opravdové lásky a nesobeckého sdílení, ale také něco, co totálně vyrábí sobce, kteří mohou sexu propadnout úplně stejně jako drogám. Ostatně tyto otázky jsou spíše antropologické. Bohužel dnešní konzumní průmysl nenechává promlouvat odborníky z tohoto oboru. A tak budeme mít generaci nebo několik generací zničených sexem a neschopností sebezapření, bez vůle a hloubky. Ostatně už staří Řekové věděli, že přemožení vášně vede k hlubšímu štěstí než její ukojení.

 

Prosba o modlitbu u Sester Matky Terezy (Misionářky křesťanské lásky)

Zdeněk Troška ve svých komediích představuje faráře bezmála jako osoby, které nemají celý den co na práci. Moře času tak klidně proklábosí s hrstkou svých přestárlých farnic. Realita dneška je ale taková, že na jednoho vašeho kněze připadá třeba celý kus okresu. (A na jednoho nekatolického s několika spádovými středisky v celé ČR klidně 4 republikové kraje. Ba i více.) Doba, kdy v každé vísce býval farář, je dávno pryč a Římskokatolickou církev trápí nedostatek kněží. Bylo by možným řešením téhle situace zrušení celibátu?

Myslím, že problém není v nedostatku kněží. Spíše v nedostatku věřících. Samozřejmě jsou tu pozůstatky struktur, které byly nastaveny na velká množství věřících a v rámci těch fungovat je opravdu makačka. Ne každý kněz má misijní charisma, tedy obdarování, aby přiváděl do farních společenství nové lidi. A taky má mnoho velkých konkurentů, jako jsou televize, sportovní vyžití, cestování, zářící supermarkety. A je tu ještě jeden neúprosný sociologický princip – a to je, že většina dělá to, co dělá většina.

A má římskokatolický farář v 21. století vůbec dost času na odpočinek? Nepřipadá si někdy jako věčný cestovatel mezi mnoha farnostmi?

Jednou se ptali prezidenta Havla, co je na tom prezidentování to nejtěžší. A on odpověděl, že to časté „přeřazování“. Myslel tu neuvěřitelnou různost prostředí a typů lidí, s kterými měl jednat. Já bych k tomu u nás kněží dodal neustálou řadu nedotažených věcí v hlavě. A to, že k tomu nemáte sekretářku a někoho, kdo hlídá, co se ještě musí. A ty vzdálenosti to opravdu stěžují. A tím, že váš domov i práce je vlastně totéž bez jasného ohraničení, tak je opravdu umění v tom odpočívat.

Možná je to jenom můj subjektivní dojem, ale zdá se mi, že v kostelích coby pravidelné návštěvnice převažují ženy. Mnohé z nich přitom zastávají posty učitelek, moderátorek, lékařek či vychovatelek. Není fakt, že u vás nemají přístup k duchovenské profesi, mrháním obřího lidského potenciálu církve? Navíc v situaci, kdy jsou farářky běžnou součástí života některých evangelických církví už od 19. století?

Chesterton, kterého jsem čítával při mém hledání na cestách víry, říká: „Když jsem se stal katolíkem, stal jsem se o dva tisíce let zkušenějším.“ Církev si je vědoma nezastupitelnosti a génia žen, a to bylo zřejmé už i v dobách, kdy je ostatní společnost vůbec k ničemu nepustila (viz nepřehledná řada zakladatelek řeholních společenství všeho druhu). Co se týká služby u oltáře, zdá se, že jsme pozadu. Ale kdybychom se například zeptali Matky Terezy, jestli by chtěla být knězem za oltářem, co by asi odpověděla? Hlavní potenciál je ve křtu, služebné kněžství mu jenom slouží. Kariérnímu a funkcionářskému chápání musí být odzvoněno. Papež Jan Pavel II. říkával, že být křesťanem je víc, než být biskupem – a to třeba i římským. Živé proudy v katolické církvi vzešly v posledních desetiletích od laiků, od žen. Ženy musejí pomoci mužům zrát, a ne s nimi bojovat a přebírat jejich role. V biblické antropologii je víc rozumu, než by se mohlo zdát. Prostě krásná žena za oltářem působí na chlapy jinak nežli krásný chlap na vnímání žen modlících se v lavicích. Zamilovaná žena má o to víc tendenci sloužit, obětovat se, dávat prostor. V chlapovi se zapnou dobyvačné a lovící reflexy. Vím, že zjednodušuji, ale existují tu zásadní rozdíly, které přehlížet je škoda, a to zvláště pro ženy. 

Nu, osobně bych nepodceňoval ani lovecký, či staročesky řečeno, lovčí instinkt některých farnic, jak občas ukazují příklady ženatých kněží. Nicméně chovám respekt k tvému vidění a stanoviskům. A nyní odbočím jinam. Úspěšně fungující farnosti dnes kromě bohoslužeb a ryze duchovních aktivit pořádají pro farníky i celou řadu dalších akcí a pořadů. Kterým se věnuješ nejraději ty sám?

Nejraději se věnuji tomu, co spíše dělají ostatní, a já jsem jen k dispozici. Vzhledem k mé specializaci dělám rád duchovní exercicie, taková vícedenní soustředění pro skupiny nebo celé farnosti. Doprovázím také společenství, které se snaží ukázat Boží zájem lidem bez domova, onkologicky nemocným, lidem v těžkostech všeho druhu.

 

Otec Sedloň s přáteli bez domova

Velkou pozornost budily v naší společnosti debaty o restitucích církevního majetku. Jaké argumenty bys použil pro jejich obhajobu a k čemu všemu je majetek a výnosy z něj v církvi využíván?

Nemám toto téma nijak promyšlené. A pro způsob působení naší kongregace vlastně finanční podporu tolik nepotřebujeme. Jinak jsou na tom řády a organizace církve, které působí ve vzdělávací nebo charitativní oblasti. Ale celkově si myslím, že kolem restitucí je mnoho nedorozumění. Na začátku to vůbec nebyl nápad církve. Nápad vyšel ze strany státu a šlo o odluku církví od státu, aby nakonec stát nemusel financovat ještě muslimy či různé náboženské novotvary. Také to více odpovídá intenzitě sekulárnosti současné společnosti. Bez vytvoření majetkových zdrojů by se to ale nemohlo uskutečnit. Sám za sebe mám jen jeden tvrdý argument. Moc dobře víme, že většina toho státního, co bylo lukrativní, výnosné, perspektivní, skončilo dávno v soukromých rukou nebo u zahraničních majitelů! Státu velmi často zůstalo jen to, co nikdo nechtěl. Je velmi smutné, že často z toho těžili bývalí prominenti minulého režimu – díky svému sociálnímu kapitálu, jak se dnes říká. Co by se bývalo jinak stalo s církevním majetkem? Určitě by z něj profitoval stát a potažmo občané? Také je zajímavé podívat se na některá čísla, jako je procentuální výše restitučních náhrad vzhledem k celkovému rozpočtu státu. Nebo jaký má rozpočet Národní divadlo a jaký celá Římskokatolická církev v ČR.

Je o tobě známo, že v Plzni pracuješ s osobami bez domova a podílel ses na zřízení tzv. Naslouchárny. Co je to Naslouchárna a v čem tvá práce spočívá?

Jde o inspiraci, kterou jsem si přivezl z Itálie. Samozřejmě, že každá Naslouchárna má svá specifika, a třeba i odlišné poslání vzhledem k místu a potřebám svého okolí. Cílem je vytvořit prostor přijetí, naslouchání, a jak rád říkám: dát zakusit Boží zájem o každého člověka. Musím říci, že Naslouchárna v Plzni je zázemím pro nás a pro ty, koho tam cesty dovedou. Ale v jistém smyslu je to vysokoprahové zaříźení, tedy z duchovního hlediska. Všichni, kdo tam přijdou, vidí, že tam Bůh má opravdu velmi důležité místo. Ano, Bůh, který má rád každého člověka, Bůh, který nabízí svou pomoc, ale do ničeho nikoho nenutí.

 

Advent v Naslouchárně v Plzni

Existuje cesta, jak by stát a společnost mohly situaci bezdomovců a sociálně slabých řešit lépe a jinak, než je tomu dnes? A je vůbec možná v rámci stávajícího systému?

Slyšel jsem, že v Texasu v tom velmi pomáhá armáda. Ne silou, ale má prý velmi silnou charitativní dimenzi. Zapojuje se do boje s drogovými problémy. Vypomáhá v nemocnicích. Stát by také u nás měl zpátky získat významnější část bytového fondu. Podnikání s byty v soukromém sektoru je pro mnohé vražedné a bude ještě vražednější. Taky je mým snem, ale i určitou nutností, aby ti schopní, úspěšní a pracovití pochopili, že ke svým kvalitám nepřišli jen svou zásluhou. Například rodiče a okolnosti v tom určitě hráli velkou roli. A tak by si měl každý úspěšný „adoptovat“ nějakého slabého, jenž neměl takové štěstí na rodiče a zajištěnou dobrou startovací čáru. A progresivní daň by neměla být pro bohaté pohoršením. Jak zchudne střední a nižší třída pod určitou mez, přijde zase nějaká revoluce a bohatí stejně přijdou o všechno. Taky mne napadá téma na Západě už zaběhlých mokrých azylových domů, kde je možné dožít aspoň trochu důstojně i pro ty, kteří už nejsou schopni zbavit se svých závislostí. Není možné odepsat lidi, kteří byť svým přičiněním a vinou, nenávratně onemocněli.

Od roku 1999 působíš jako oblátský mnich. V čem jsou obláti jiní a originálnější oproti starým a známějším církevním řádům, které bude většina čtenářů znát přinejmenším z výuky dějepisu?

Musím tě opravit, nejsme mniši. Mnich je vázaný na klášter, jeho hlavním posláním a úkolem je modlitba, a k tomu se ještě něčím živí. Především s novověkem přišly nové formy zasvěcení se Bohu v rámci nějakého konkrétního poslání ve světě. V tomto smyslu nejsme řád, ale kongregace. Naše kongregace (řeholní společenství – nejsme mniši, jak zdůrazňuji) vzniklo za účelem obnovy víry po francouzské revoluci ve Francii. Druhá polovina 19. století znamenala pro naši kongregaci různá pozvání do celého světa. Byli jsme a snad stále jsme specialisti na hlásání a posilování lidské důstojnosti, která má mít účast na Boží přirozenosti kvůli určení člověka k věčnému životu.

Proč by vlastně člověk 21. století měl být nábožensky založenou osobou, nebo se stát dokonce mnichem? A proč by se měl vůbec sdružovat do církve či nějaké organizace, když může být zcela nezávislým „duchovním poutníkem“?

Co vlastně člověka učiní šťastným, tak aby vnímal smysluplnost své existence až za hrob? Co ho zbaví strachu ze smrti, z neúspěchu, z nemohoucnosti? Věříme, že existuje odpověď. Tou odpovědí však není filozoficko-teologický traktát, nýbrž Ježíš Kristus. Ano, to není snadná a laciná odpověď. Ale je to odpověď, do kontaktu s kterou je každý člověk pozván vstoupit. Stojí za to, to zažít. A člověk na to nemusí být mnichem. Stačí, že objeví svou nejhlubší podstatu silou Božího slova, které je vlastně o každém z nás. Když se v tom slově člověk najde, je to opravdu velké vítězství. Jsem přesvědčen, že Římskokatolická církev je pro pomoc k tomuto ponoru nejlépe vybavená. Ale určitě to jde i jinak.

Jak prožíváš jako kněz už druhou covidovou sezónu? Co to pro tebe přináší z hlediska výkonu profese, ale i kontaktu s lidmi? A jak vlastně církev celkově funguje v tomto mimořádném období?

Evangelium mne naučilo ještě hlouběji prožívat to, že všechno zlé, je (může a má být) k něčemu dobré. Pro mne je to čas školy rozhodování, rozlišování a pravdy. Právě zátěžové situace ukážou, jak na tom opravdu jsme. Co se týče působení církve? Člověk si zase znovu uvědomuje, pro co všechno a pro koho je v církvi místo (ta veliká rozdílnost v postojích). Kdyby církev byla jen lidská organizace, už by se dávno rozpadla. Ale jako nejvíc blahodárné vnímám to zpomalení.

 

Křest v Dobré vodě u Toužimi

Může z tvého pohledu covid přinést společnosti i něco pozitivního? Nebo se zdá, že v ní zatím více roste napětí, sobectví a možná i bezohlednost vůči zdravotně slabším i starším osobám, které by nakonec bylo „rozumnější“ z ekonomických důvodů zkrátka obětovat?

Jako kdyby se zviditelnila hrůza toho, co už jsme po kapkách začali vnímat jako normální – například eutanázie, skartační mentalita.

Píšeš do různých církevních časopisů a napsal jsi také dvě publikace. O čem vyprávějí? Mohl bys nám je představit?

Jsou spíše stručné, ale je zároveň pravdou, že jsou myšlenkově hutné. Nazývají se Doprovázení: krátké reflexe k duchovnímu vedení (2010) a Poutníkem naděje (2011). Vkusné ilustrace k nim vytvořila Světlana Kroupová. Sám nemám rád knihy, kde člověk musí přečíst mnoho stran, aby si odnesl jednu myšlenku. Pokud mne napadne nějaká myšlenka, zapíšu si ji nejkratším možným způsobem. Tak mohu prozradit, že v jedné z mých publikací je třeba sto myšlenek. Vlastně jen takové citáty. Uvedu jeden příklad: První otázka Boha směrem k člověku není: „Jaký jsi?“ Ale: „Chceš být mým synem, mou dcerou?“

 

Útlá knížka otce Sedloně

Tvůj kolega, Pavel Zahradníček, mimochodem také kněz – spisovatel, mi „naprášil“, že chystáš aktuálně další dva spisy. Čemu budou věnované?

Ta, co se teď už připravuje do tisku, se jmenuje Pozvání k moudrosti. Jedna moje dobrá známá ji češtinsky opravovala a pochopila, že asi to nejsilnější, s čím se tam vypořádávám, je problém ideálů. Přeceňování sebekrásnějších názorů mne vždy rozčilovalo. Jsou lidé, kteří mají šílené názory, a pak zjistíte, že mají dobré srdce. A jsou ti, již mají perfektní názory, ale v normálním životě je s nimi k nevydržení. Ta další zatím zraje v šuplíku. Prozatím jsem ji nazval Na cestě k věčnosti. Jde prostě o to připomenout vidění pod úhlem věčnosti – sub specie aeternitatis. Nejde ale o nějaká moralistická napomenutí, ale spíš o to, abychom se učili správně dýchat nadějí, právě i ve věci naší konečnosti na tomto světě.

 

Pohled do nitra knížky

V některých státech západní Evropy se pozvolna stupňuje vnitřní napětí mezi většinovou společností a radikálními muslimy. Občas dochází k násilným a extrémním projevům. Na jakých zásadách by podle tebe mělo a mohlo fungovat mírové soužití různých vyznání i skupin obyvatel v Evropě 21. století? A kde udělal vyspělý Západ chybu, že se dostal až do nynější situace?

Idea, zákon, pravidlo nesmí být nad člověkem v tom smyslu, že člověka můžeme ve jménu nějaké ideje nebo systému obětovat. Na druhou stranu, jak napsal už Tomáš Akvinský: „Spravedlnost bez milosrdenství je krutost. Milosrdenství bez spravedlnosti je začátek konce.“ Je třeba neustále rozlišovat mezi hříchem a hříšníkem, bludem a bloudícím, chybou a chybujícím. Tak totiž můžeme zachovat lásku i tam, kde je třeba jednat i velmi razantně a nesmlouvavě. Z hlediska zachování civilizace a světa vůbec je obrovský rozdíl, jestli někoho eliminujeme v duchu nenávisti, pomsty či pouze lidské spravedlnosti. Anebo jestli eliminujeme někoho, proto, aby se zabránilo škodám a utrpení těch, za které mám odpovědnost. Pokud nenechám bezdomovce jít na moji toaletu, není to proto, že bych ho soudil, že bych ho chtěl trestat, že bych ho neměl rád, ale prostě se bráním případné infekci, kterou si nemohu z mnoha důvodů dovolit. Proti mnohým věcem se musíme bránit, někdy musíme i aktivně proti něčemu zakročit. Ale nesmí jít o to, že útočím proti tomu či onomu člověku. Útočím proti tomu, co dělá a co je nepřijatelné.

Na závěr se optám, jak plánuješ v tak mimořádné době slavit a upomínat vánoční svátky a co bys popřál čtenářům do nového roku 2021?

Příliš neplánuji. Určitě bude slavení bohoslužeb v rámci proticovidových opatření bez ohledu na to, jestli tam bude pět, anebo padesát lidí. Jde totiž hlavně o to, aby se stále více propojovalo nebe se zemí. A co bych popřál? Přeji nám všem zakusit tu Lásku, která k nám přichází z nebe. Znovu a znovu. Protože jen v síle této Lásky budeme schopni milovat ty kolem sebe. A pokud se nám daří milovat, jsme nejšťastnější, a to nejlépe proměňuje svět k lepšímu. A čím bude svět lepší, tím se nám snadněji podaří uvěřit v to nebe, kam jsme nakonec všichni pozváni a kde jsme očekáváni.

Martine, děkuji ti za upřímné odpovědi. A přeji ti mnohý zdar v tvé práci s lidmi na okraji společnosti, před níž hluboce smekám!

Radovan Lovčí