Přísaha švýcarských gardistů

Přísaha švýcarských gardistů 4. října 2020Přísaha švýcarských gardistů 4. října 2020  (Vatican Media)

Noví švýcarští gardisté složí přísahu 6. května

Na rozdíl od loňského roku se slavnostní přísaha nových členů švýcarské gardy uskuteční v obvyklém termínu, 6. května. Počet účastníků slavnostní ceremonie bude vzhledem k sanitárním normám snížený.
 

Po dohodě s představenými Papežské švýcarské gardy se akce uskuteční bez účasti hostů a v souladu s platnými sanitárními pravidly, uvádí se v úterním vatikánském prohlášení.

V roce 2020 byla akce přesunuta na 4. října. Letos bude zachováno tradiční datum, připomínající hrdinskou obranu papeže Klementa VII. za plenění Říma v roce 1527. Třicet čtyři gardistů proto 6. května složí slavnostní přísahu před zraky svých rodičů, bratrů a sester. Přítomni budou také zástupci Švýcarské konfederace, švýcarské armády, Švýcarské biskupské konference a Nadace Papežské švýcarské gardy. Další externí hosté se tentokrát nebudou moci zúčastnit.

Mše svatá začne v 7.30 hodin v Bazilice svatého Petra a slavnostní přísaha v 17 hodin na Nádvoří sv. Damase (nebo v případě nepříznivého počasí v aule Pavla VI.). Obě akce budou vysílány v přímém přenosu

Budou naše farnosti následovat pohraničí aneb Covid 19 urychluje náboženskou negramotnost

Reportáž ze sčítání: Bůh? To jsou blbosti, zní ze Sudet. 

 

„Boha nepotřebujeme,“ prohlašuje 37letá Andrea Pavlíková za celou rodinu. „Do rubriky náboženství jsem napsala: bez víry,“ dodává. „Já to vůbec nevyplňoval,“ skočí jí do řeči 44letý manžel Aleš. Rodina žije v někdejším sudetském Budišově nad Budišovkou, kde se víra téměř vypařila. Česká republika patří k nejateističtějším zemím na světě. Bůh to má těžké v Estonsku, bývalém východním Německu, Bulharsku a Česku, to jsou nejateističtější země na světě. Z deseti milionů obyvatel se při posledním sčítání lidu v roce 2011 přihlásil k nejpočetnější římskokatolické církvi milion občanů (přesně 1 082 463) České republiky, tedy deset procent obyvatel. Počty věřících ostatních církví byly přitom marginální, například evangelíků se přihlásilo 50 tisíc a Svědků Jehovových 13 tisíc.

Právě probíhající sčítání lidu ukáže, kolik katolíků ubylo za minulé desetiletí. Odhad zní, že až 500 tisíc. Reportér CNN Prima NEWS se na rubriku „náboženská víra“ ve sčítacím archu vyptával nejen obyvatel pohraničních Sudet, kde Ježíše Krista téměř nikdo nectí. Ale i v regionu, kde je katolíkem každý druhý.

Bohem zapomenutý Budišov

„Bůh? To jsou blbosti, k žádnému náboženství se nehlásím,“ říká žena ve středním věku na pochmurném náměstí v Budišově nad Budišovkou, městečku na úpatí Oderských vrchů. Krom této paní není na rozhlehlém čtvercovém rynku ani živáček. Až za dalších deset minut vybíhá z oprýskaného domu 18letá Míša a její dvě 13leté kamarádky Tereza a Charlotta. Víra? Náboženství? Sčítání lidu? Napřed nechápou, na co se to ptám, jen se pořád chichotají. „Pane, my tady v Boha nevěříme,“ odpoví nakonec za všechny nejstarší Míša.

V Budišově nad Budišovkou končí železnice i některé cesty, které za městem přetnou závory. Dál už všechno patří armádě, začíná tam vojenský prostor Libavá. Kdysi kvetoucí sudetské sídlo se po odsunu posledních Němců v létě roku 1946 už nikdy nevzpamatovalo. Zmizela většina obchodů, řemesel i spolků, chátrající historické domy na náměstí pak za komunismu vystřídaly bytovky a nákupní centrum. Emotivně a nekorektně řečeno –⁠ Budišov je díra. Přiléhavá je i fráze o „Bohem zapomenutém kraji“. Čtyři tisícovky odsunutých budišovských Němců napřed nahradila pouhá tisícovka dosídlenců ze všech koutů Československa. A pořád tu žije méně obyvatel než před válkou: 2 938. Není proto divu, že od vyhnání starousedlíků bylo ve městě postupně zbořeno asi 230 domů. Chátrá i mohutný barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie, vnější zdivo je občas obnaženo až na cihlu anebo je fasáda probarvena plesnivými a vlhkými mapami. Na římskokatolické faře zvoním marně, a až časem si povšimnu výzvy: „Z důvodu nevyhovujících podmínek fary je kněz zastižen na čísle telefonu…“

Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se v Budišově přihlásilo k římskokatolické víře 261 občanů, necelých devět procent obyvatel. Po tom letošním jich bude odhadem o polovinu méně, takový je trend i podle statistiků. Navíc veřejné přihlášení se k víře nutně neznamená, že sčítání vyplnil praktikující katolík, který opravdu chodí do kostela.

Skončí kněz u technických služeb?

Budišov nad Budišovkou zatím Bůh ještě úplně neopustil, ačkoliv farář Jozef Kankara už mezi svými ovečkami nebydlí. A webové stránky farnosti se zastavily v roce 2014, když na nich byla zveřejněna pozvánka na předvánoční zpověď. Volám tedy knězi, jenž se napřed ke zbožnosti farnosti nechce moc vyjadřovat. Posléze ale podá stručné a upřímné svědectví o náboženském životě v Sudetech.   „Víra odsud odešla společně s odsunutými Němci v roce 1946,“ říká Kankara. Od té doby farnost víc živořila, než by žila. A dnes se pravidelného liturgického života účastní jen hrstka křesťanů. „Dokud bude do kostela na bohoslužby přicházet alespoň jeden člověk, budu tady pro něho i já. Až ale jednu neděli nepřijde vůbec nikdo, začnu si hledat jinou práci. A půjdu klidně i ke smeťákům,“ přemítá farář o budoucnosti farnosti i svého kněžství. Až s jakousi fatalistickou vizí. Prozatím ale v Budišově zůstává, také kvůli křtům a pohřbům početné romské komunity v městečku.

Převzato CNN Prima News

Kardinál českého původu o lidských právech

Kardinál Michael Czerny SJKardinál Michael Czerny SJ 

Kardinál Michael Czerny o lidských právech

Při příležitosti papežského úmyslu na duben jezuitský kardinál českého původu Michael Czerny SJ, podsekretář Sekce pro migranty a uprchlíky Úřadu pro službu integrálnímu lidskému rozvoji připravil komentář ke katolickému postoji k lidským právům.
 

Kard. Michal Czerny SJ

Kardinál Czerny o lidských právech

Papežovým obecným úmyslem pro duben je následující modlitba: „Modlíme se za ty, kdo riskují své životy bojem za základní práva pro národy žijící v diktaturách, autoritativních režimech nebo také v demokraciích, které se nacházejí v krizi.“

Již od šedesátých let, počínaje papežem Janem XXIII byla lidská práva v centru katolického sociálního učení a praxe. Je však třeba říci, že přístup církve k lidským právům se často liší od sekulárního přístupu. Církev především podtrhuje každodenní práva. Když sv. Jan XXIII vložil základní práva do encykliky Pacem in Terris, začal tím, co je dnes považováno za ekonomická práva. „Člověk má právo žít“, říká. „Má právo na tělesnou integritu, na prostředky nutné k přiměřenému rozvoji života, zvláště na jídlo, oblečení, bezpečí, lékařskou péči, odpočinek a nutné sociální služby.“ Papež František má dnes na srdci stejné věci, kdy upozorňuje především na právo na práci, bydlení, zemi  a jídlo. Ve španělštině tierra, techo y trabajo. Nyní běhen pandemie Covidu-19 se ukazuje, jak jsou tyto věci důležité!

Katolické sociální učení nechává vyrůstat lidská práva – ekonomická i jiná – z důstojnosti lidské osoby. Všechna práva spolu souvisí a všechna přispívají k integrálnímu lidskému rozvoji. K celkovému rozvoji každé lidské osoby ve všech dimenzích a  po celou délku jejího života, a to včetně budoucích generací. Spojuje je svoboda. Člověk totiž potřebuje být svobodný, aby mohl převzít odpovědnost vůči vlastnímu rozvoji a vůči našemu společnému domovu.

Druhým aspektem katolického přístupu je chápání lidských práv jako něčeho, co se netýká pouze jednotlivce. Znamená to, že tato práva vždy vycházejí ze společného dobra, nikoli uspokojení potřeb jednotlivce. Katolické sociální učení tedy neobsahuje nic z liberalistických ideologií. V encyklice Fratelli tutti si papež všímá „tendence nárokovat si  stále rozsáhlejší individuální – a chce se mi říct individualistická – práva. V základech tohoto přístupu leží chápání lidské osoby odděleně od sociálních a antropologických kontextů, jako by osoba byla ´monádou´, které stále méně záleží na druhých … Pokud práva každého individua nebudou v harmonickém vztahu k většímu dobru, budou považována za neomezená, což povede ke konfliktům a násilí“ (FT, 111). Ve skutečnosti, říká papež, „individualismus nás nečiní více svobodnými, více rovnými, ani více bratrskými. Pouhá suma individuálních zájmů není schopna vytvořit lepší svět pro celou lidskou rodinu. Ani nás nemůže zachránit od množství zla, které se šíří po celém světě“ (FT, 105).

A zatřetí, náš katolický přístup spojuje základní práva se základními povinnostmi. Sv. Jan XXIII je považoval za dvě strany téže mince. Je to opět v Pacem in Terris: „V lidském společenství odpovídá přirozenému právu jednoho určitá povinnost ze strany druhých lidí: povinnost uznávat ono právo a mít je v úctě … Proto ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na své povinnosti buď úplně zapomínají, nebo je plní nedostatečně, zasluhují přirovnat k lidem, kteří jednou rukou stavbu budují a druhou boří“ (PT, 30). Takováto provázanost práv a povinností existuje mezi osobami, ale týká se také států, které mají za úkol podporovat společné dobro a garantovat lidská práva. Moderní stát tak jako zástupce nás všech musí dbát na to, aby každý člen společnosti skutečně měl „právo ba zabezpečení pro případ nemoci, pracovního úrazu a nemoci z povolání, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a konečně pro případ, že byl bez svého zavinění připraven o věci potřebné k životu.“ (PT 11)

Děkujme Bohu za odvážné muže a ženy všeho věku, kteří usilují o ochranu a prosazování základních lidských práv kdekoli a jakkoli jsou dnes v ohrožení. Modleme se k Bohu, aby požehnal, chránil a posiloval ty mezi námi, kdo lidská práva obhajují!

Překlad Petr Vacík SJ

Anglický originál vychází v  časopise irských jezuitů The Sacred Heart Messenger.

Novéna k neděli Božího milosrdenství

Nedělní bohoslužba ve farním kostele  sv. Martina bude v 9.30 hod. Tato neděle byla vyhlášena papežem Janem Pavlem II. jako neděle Božího milosrdenství. Celý velikonoční oktáv 8 dnů probíhá v celé církvi novéna k Božímu milosrdentví. Modlitba s sebou přináší zvláštní dary, plody a milosti. Probouzí v nás živou víru, hlubší naději a vroucnější lásku. Novéna vyvrcholí v našem kostele v neděli v 15.00 hod. Zveme k poslechu i účasti.  P. Jaroslav