Zasvěcení P. Marii

Pchjongjang se zasvětí Panně Marii Fatimské

Soul. Diecéze Pchjongjang v hlavním městě Korejské lidově demokratické republiky se zasvětí Matce Boží z Fatimy, oznámil arcibiskup jihokorejského Soulu, kard. Andrew Yeom Soo-jung. Jak sdělila nadace Kirche in Not, tímto ohlášením vyvrcholila eucharistie v soulské katedrále, při níž se věřící modlili za smíření korejského národa u příležitosti sedmdesátého výročí vypuknutí války na Korejském poloostrově.

V poslední době opět vzrůstá napětí v této oblasti, a proto soulský arcibiskup při vzpomínkové bohoslužbě vyzýval k míru a harmonii na Korejském poloostrově. Zároveň svěřil Božímu milosrdenství zhruba tři miliony obětí korejské války, která začala 25. června 1950, a poukázal na dramatický osud četných uprchlíků, rozdělených rodin a křesťanů pronásledovaných severokorejským režimem.

Uprchlíci ze Severní Koreje totiž dosvědčují, že křesťané odhalení režimem jsou podrobováni mučení a mnozí z nich končí na nucených pracích v táborech, které jsou prvořadě určeny pro politické odpůrce. Papežská nadace Kirche in Not odhaduje, že v severokorejských lágrech může být internováno 50-70 tisíc křesťanů, což by odpovídalo asi polovině všech vězňů.

Katolická církev sází na mírový proces na Korejském poloostrově, na jehož znamení se v Jižní Koreji od prosince loňského roku až do letošního listopadu denně slouží mše svatá za mír

Nedělní Františkova promluva

Roztěkanost může vést ke ztrátě víry

Promluva papeže před mariánskou modlitbou Anděl Páně 12. července, nám. sv. Petra

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V evangeliu této neděle (srov. Mt 13,1-23) vypráví Ježíš velkému zástupu – nám všem dobře známé – podobenství o rozsévači, který rozsévá zrno na čtyři různé typy půdy. Slovo Boží, symbolizované zrnem, není abstraktní Slovo, nýbrž sám Kristus, Otcovo Slovo, které se v Mariině lůně stalo tělem. Přijetí Božího Slova proto znamená přijetí Kristovy Osoby, samotného Krista.

Existují různé způsoby přijetí Božího Slova. Můžeme si počínat jako cesta, kam ihned přilétne ptactvo a zrna sezobe. To je roztěkanost – obrovské nebezpečí naší doby. Spousta dotěrných řečí, ideologií a možností ustavičného rozptýlení doma i venku může vést k zapomenutí na chuť mlčení, usebranosti a dialogu s Pánem až do té míry, že hrozí ztráta víry, nepřijetí Božího Slova, přičemž však vidíme všechno a odvádí nás všechno světské.

Další možností je přijmout Boží Slovo jako kamenitá půda, mající málo prsti. Zrno tam vzklíčí rychle, ale také rychle uschne, protože nestačí zapustit kořeny. To je obraz těch, kteří Boží Slovo přijmou chvilkovým nadšením, které je však povrchní, takže Boží Slovo neasimilují. Když pak v životě nastane obtíž, utrpení a zmatení, takováto slabá víra zanikne právě jako semeno, které zapadne mezi kamení.

Můžeme také, což je třetí možnost, o níž Ježíš mluví v podobenství, přijmout Boží Slovo jako půda, na níž roste trní. A trny představují bohatství, úspěch a světské starosti. Slovo trochu vyroste, ale dusí se, slábne a zvadne, nepřinese užitek.

A nakonec čtvrtá možnost: můžeme Jej přijmout jako dobrá půda. Tady a pouze tady se zrno ujme a přinese užitek. Setba, jež padne na tuto úrodnou půdu, představuje ty, kdo naslouchají Slovu, přijímají Jej, opatrují a uskutečňují v každodenním životě.

Podobenství o rozsévači je tak trochu „matkou“ všech podobenství, protože mluví o naslouchání Slovu. Připomíná nám, že Boží Slovo je zrno, které je plodné a účinné samo o sobě. A Bůh jej štědře rozsévá všude, aniž by se snažil šetřit. Takové je srdce Boha! Každý z nás je půdou, na níž padá zrno Slova, nikdo není vyloučen! Slovo dostává každý z nás. Můžeme se ptát: jakým typem půdy jsem já? Podobám se cestě, kamenitému terénu nebo trní? Avšak chceme-li, můžeme se stát dobrou půdou, obdělanou a pečlivě kultivovanou, abychom umožnili zrnu Slova uzrát. Je v našem srdci už přítomné, ale umožnit mu, aby přineslo užitek, je na nás. Záleží na způsobu přijetí, které tomuto zrnu vyhradíme. Často jsme rozptylováni mnoha zájmy, mnoha odkazy, a je nesnadné mezi tolika hlasy a slovy rozpoznat ten Pánův, který jediný nás osvobozuje. Proto je nutné navyknout si naslouchat Božímu Slovu a číst Je. Tím se opět vracím k oné radě, totiž noste s sebou stále maličké evangelium, kapesní vydání, v kapse nebo tašce. A každý den si kousek přečtěte, abyste si navykli na Boží Slovo a dobře chápali, jaké zrno nabízí Bůh a přemýšleli, jakou půdou Jej přijímám.

Panna Maria, dokonalý vzor dobré a úrodné půdy, kéž nám pomáhá svojí modlitbou stát se ochotnou půdou bez trní a kamení, abychom mohli přinášet dobré plody sobě i svým bratřím.

 

Přeložil Milan Glase

Italský profesor Alberto Zangrillo

Druhá vlna epidemie nepřijde, neboť už víme, jak jí čelit

Itálie. Profesor Alberto Zangrillo (foto), primář oddělení intenzivní péče nemocnice San Raffaele v lombardské metropoli, řekl 27. června pro italský katolický portál Il Sussidiario, že epidemie covid-19 skončila. Již od 18. dubna nemá na JIP nikoho hospitalizovaného, a počínaje květnem se ani na místní pohotovost nedostavil nikdo s podezřením na toto onemocnění. Opakuje to a dokládá mimo jiné také v rozhovoru pro italskou televizi La7, kde řekl: „Nevím, zda přijde druhá vlna, mám za to, že ne, a doufám, že tak doufají všichni, ale kdyby měla přijít, řekli jsme jasně, aniž by někdo mohl vyvrátit, co říkáme, že v důsledku vynaloženého úsilí všech velkých nemocnic na celém světě tento virus nyní známe a víme, jak mu čelit v konkrétním případě, jakož i v rámci určitého území. Říkat proto dnes, že děti se asi nebudou moci vrátit do školy, že nesmíme cestovat letadlem a musíme zůstat doma, rovná se tomu, že máme umřít, protože jsme imbecilové a musíme se zavřít doma a čekat, až přijde ona druhá strašná vlna a snažít se zemřít v co nejmenším počtu. Tak tomu ovšem není!! Jasné! Tak tomu není! Na obzoru je klidný zítřek i z epidemiologického hlediska,“ odpověděl přední lombardský lékař a primář milánské kliniky San Raffaelo pochybujícímu novináři

Společné prohlášení ČBK a omluva papeže ve slavném miléniu roku 2000

Společné prohlášení k Římskému sympoziu o Mistru Janu Husovi
Bratři a sestry, vážení spoluobčané,
na prahu jubilejního roku Kristova narození se podařilo učinit důležitý krok na cestě uzdravení bolestných ran naší národní minulosti a sblížení věřících, kteří se hlásí k různým křesťanským vyznáním.
Ve dnech 15.-18. prosince 1999 proběhlo na půdě Papežské lateránské univerzity v Římě významné mezinárodní vědecké sympozium, uspořádané Centrálním výborem Velkého jubilea roku 2000 a Českou biskupskou konferencí, ve spolupráci s Akademií věd České republiky a Univerzitou Karlovou, kterého se účastnili přední badatelé a představitelé církví několika evropských zemí, zástupci Svatého stolce a v závěru i prezident republiky Václav Havel. Toto sympozium přeneslo na mezinárodní rovinu a – což je ještě významnější – do centra Římskokatolické církve dosavadní několikaletou práci teologů a historiků ekumenické komise, ustavené na počátku devadesátých let pražským arcibiskupem, jejímž cílem bylo nově porozumět jedné z klíčových postav českých duchovních dějin, Mistru Janu Husovi a odpovědět na otázku, kterou vznesl v Praze v dubnu 1990 papež Jan Pavel IL, zda je možné, aby Husova postava dnes křesťany různých vyznání spíše spojovala, než rozdělovala.
Pro Římskokatolickou církev pak potřeba nového hodnocení Husovy osobnosti a života vyvstává v této době s velkou naléhavostí v souvislosti s vážnou výzvou papeže Jana Pavla IL, aby v jubilejním roce Kristova narození celá církev pokorně vyznala všechny omyly, nevěrnosti, nedůslednosti a zpozdilosti minulosti (srov. Tertio millenio adveniente, 33), aby tak smířena a očištěna pokáním překročila práh nového tisíciletí. Papež Jan Pavel II. pozitivně ocenil práci komise, přijal 17. prosince účastníky sympozia ve Vatikánu a ve svém projevu označil Mistra Jana Husa za „dobře známého českého kazatele, jednoho z nejslavnějších mezi mnoha vynikajícími mistry, kteří vyšli z pražské univerzity“. Řekl, že Husova morální odvaha tváří v tvář protivenstvím a smrti z něj učinila postavu zvláštního významu pro český národ. Všichni účastníci sympozia přijali s pohnutím slova omluvy nejvyššího představitele Římskokatolické církve: „Dnes, v předvečer Velkého jubilea, cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán a nad následnou ranou, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktů a rozdělení“. Papež pak povzbudil shromážděné badatele slovy: „Pravda, jež nás osvobozuje od omylů, je také pravdou, jež nás činí svobodnými, abychom milovali… Vaše práce ukazuje, že osobnost, jakou je Mistr Jan Hus, jež byla v minulosti velkým bodem sváru, se nyní může stát předmětem dialogu…“.
Jan Hus, jeho dílo, doba v níž žil i jeho dějinné působení, poutaly pozornost účastníků sympozia po celé tři dny. Katolický kněz, teolog a kazatel, univerzitní profesor Mistr Jan Hus se v době velké krize zasazoval o nápravu rozdělené západní církve a papežství. V tomto zápasu vytěžil z pokladu evangelia cenné důrazy, které svým významem daleko přesáhly jeho osobní příběh, ukončený na koncilu v Kostnici odsouzením a následnou smrtí. V naší době, naplněné úsilím o sblížení křesťanských církví – které v tomto roce přineslo významné společné prohlášení Papežské rady pro jednotu křesťanů a Světového luterského svazu, týkající se učení o ospravedlnění z víry – mohou proto právě zamyšlení nad osobnostmi jako je Hus, stojícími takříkajíc na pomezí mezi oběma tradicemi – jak to vyjádřil již název prvního sympozia v Bayreuthu (1993) „Mezi národy, staletími a konfesemi“ – nabýt nového velkého významu a aktuálnosti. Žádná církev, žádná konfese si nemůže Husa bezezbytku „přivlastnit“. Hus se však může stát mostem nové důvěry od srdce k srdci.
K důrazům, které formovaly dějinné vědomí českého národa a které se dnes mohou stát inspirací pro ekumenické společenství křesťanských církví, patří mezi jinými jeho naléhavá výzva ke smíření člověka s Bohem, se sebou samým i s bratřími v odvrácení od hříchu; důraz na jednotu církve a požadavek vysoké mravní úrovně všech křesťanů, zvláště kněží; důraz na autoritu biblického, zvláště novozákonního svědectví; úcta k eucharistii (svátosti oltářní, Večeři Páně), která zcela mimořádným způsobem vyjadřuje poselství o milosti Kristově zdarma darované; zásadní odmítnutí násilí ve věci víry; hledání Boží pravdy, která je poslední normou života církve i společnosti, jako apel ke svědomí a nezastupitelné odpovědnosti každého člověka. Ve svém pohledu na církev Hus jistě překročil sebepochopení církve své doby, v některém ohledu předjímal myšlenky reformace následujícího století, v jiném pak některé důrazy, které později katolická církev vyzdvihla na Druhém vatikánském koncilu.
Mnohé z Husových důrazů se v následujících obdobích staly nástroji polemiky, osočování, roztržky a nepřátelství. Třídenní sympozium, kterého se vedle českých, polských, německých a italských badatelů účastnili všichni čeští římskokatoličtí biskupové a vysocí představitelé Svatého stolce, představení řádů, představitelé Československé církve husitské a evangelických církví, představitelé Karlovy univerzity, bohosloveckých fakult, Akademie věd, mnoho novinářů a pracovníků rozhlasu a televize, dalo příklad, jak by měly probíhat vědecké odborné diskuse v duchu pokoje a vzájemného naslouchání. I když Hunova postava může být nadále předmětem různých interpretací, nemusí a nesmí být předmětem sváru a rozdělení. Na sympoziu se potvrdilo, že se tyto různosti mohou stát podnětem k mnohem hlubšímu, vzájemně obohacujícímu pochopení historické skutečnosti. Ukázalo se, jak je možno přistupovat k dějinným traumatům s klidnou věcností, pokorou vůči pravdě, která všechny zavazuje a také osvobozuje. V tomto smyslu by se mohlo stát příkladem pro ostatní českou společnost.
V závěru sympozia oslovil účastníky prezident republiky Václav Havel. Ve svém projevu formuloval nosné poselství Mistra Jana Husa pro přítomnost a budoucnost: „Husovo vroucí, bytostné přimknutí k Pravdě, k jejímu věrnému následování v hlubokém souladu nejvnitřnějšího přesvědčení a skutků každodenního života… zůstává trvalou výzvou duchovního dědictví našeho národa… Velkým vkladem Jana Husa evropským dějinám byl princip osobního ručení. Pravda pro něj nebyla jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se začala vlastně stávat rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její nadčasově zakotvená odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace, nechce-li dopadnout špatně“.
Pro všechny zástupce křesťanských církví byla velkým povzbuzením tato zkušenost bratrské spolupráce, vzájemné úcty a především úcty k pravdě charakterizující atmosféru, která provázela práci ekumenické husovské komise i zmíněné mezinárodní sympozium.
V tomto ekumenickém počinu šlo o více než o „náboženskou toleranci“, šlo o živé znamení pravdy osvobozující k lásce. Účastníci ocenili poctivé úsilí představitelů Římskokatolické církve hledat nový vztah k duchovnímu odkazu Mistra Jana Husa. Usilovná práce mnoha historiků i oficiální prohlášení Jana Pavla IL, kterým – jak to následujícího dne vyjádřil prezident Havel – nynější papež, nakolik je to s odstupem staletí možné, sňal křivdu a zhojil bolest, kterou nesl český národ po staletí ve svém vědomí ve vztahu ke katolické církvi, jsou povzbuzením k dalším odvážným krokům při hledání jednoty křesťanů v různosti. Na základě této zkušenosti by se křesťané rozdílných tradic měli přihlásit k závazku, že budou usilovat o to, aby se nejen Husova postava a jeho dílo, ale i další sporné otázky napříště nestávaly příčinou osočování, konfesijní polemiky a kulturního boje. Naším příštím konkrétním krokem by měla být společná práce odborníků různých křesťanských církví na vypracování ekumenické učebnice církevních dějin v České republice.
Přáli bychom si, aby společná radost a naděje a tento duch vzájemné úcty, porozumění a otevřenosti pro sjednocující sílu pravdy naplnily všechny naše církve, sbory a farnosti, abychom mohli co možná nejdříve odložit všechny naše vzájemné předsudky a výčitky a radovat se ze zhojení starých ran a pádu zdí, které nás tak dlouho oddělovaly. Proto jsme cítili jako svou povinnost se s vámi všemi rozdělit právě nyní na prahu jubilejního roku o svou radost z velikého znamení naděje, které je určeno celému našemu národu. Husův důraz na mravní ryzost, lásku k pravdě a věrnost hlasu svědomí je živým poselstvím i pro naši dobu.
V Praze 1. ledna 2000
Kardinál Miloslav Vlk a synodní senior Pavel Smetana

Převzato z meteriálů ČBK

Česká biskupská konference