Svědectví lásky a oběti

Dětské kresby na zdech podzemního krytu v Černihově.Dětské kresby na zdech podzemního krytu v Černihově. 

Kněz z Černihiva: Jednoho dne budou kryty prázdné jako Ježíšův hrob

Podporovat svou přítomností lidi v protiatomových krytech, zvát je k modlitbě, vyprávět dětem příběhy, naslouchat a utěšovat ty, jejichž srdce jsou plná hořkosti z prožité bolesti: to je poslání mladého řeckokatolického kněze, pro kterého se kryty staly první „farností“.
 

Svitlana Duchovyč – Vatican News

V neděli ráno šli Ježíšovi učedníci ke hrobu, kde bylo uloženo jeho tělo, a našli ho prázdný. Stejně tak podzemní kobky a protiletecké kryty ukrajinských měst budou jednoho dne prázdné, protože Kristus vstal z mrtvých a i pro nás nastane vzkříšení. Toto přirovnání často používá otec Roman Hrydkovec, ukrajinský řeckokatolický kněz, když mluví s obyvateli Černihiva, kam přijel v prosinci loňského roku vykonávat svou kněžskou službu a kde zůstal navzdory nebezpečí, které přinesla válka. Není náhoda, že otec Roman mluvil o krytech: od začátku ruské invaze se rozhodl, že jeho posláním je být tam, kde jsou lidé – ve sklepeních – a nabídnout jim slovo útěchy a naděje.

Kryt, který se stal první farností

Otec Roman pochází z Kyjeva, kde studoval v kněžském semináři a poté absolvoval misijní studia v Římě. Loni se stal knězem a v prosinci byl poslán do Černihiva, aby založil novou řeckokatolickou komunitu. „Farnost existovala jen na papíře,“ říká s úsměvem. „Ještě tu nebylo nic: žádní lidé, žádný kostel, žádný pozemek, na kterém by se dalo stavět: musel jsem začít znovu.“ Přestože neměl farnost, rozhodl se mladý kněz zůstat v Černihivě, když vypukla válka. „Lidé se začali schovávat v krytech a já jsem cítil, že mým posláním je být s nimi,“ vypráví otec Roman.  „První noc z 24. na 25. února jsem šel do velkého krytu, kde bylo mnoho lidí. Oblékl jsem si sutanu, vzal Bibli a prostě jsem tam stál s nimi a tiše se modlil. Stále jsem nevěděl, co přesně mám dělat, ale pak jsem se začal seznamovat s lidmi a zvát je ke společné modlitbě. Protože většina lidí nebyla praktikující, nabídl jsem jim úmysl (například za mír) a krátkou invokaci „Bůh nás ochraňuj!“, kterou měli desetkrát zopakovat.“ Ve sklepích bylo také mnoho dětí. Dokládají to kresby na stěnách. Každý večer před spaním je mladý kněz s vousy a veselýma očima shromáždil kolem sebe a vyprávěl jim příběh.

Oratoř ve sklepě

Černihiv, hlavní město stejnojmenné oblasti, leží na severu Ukrajiny a hraničí s Běloruskem a Ruskou federací, takže válka zde byla cítit od prvního dne. Město bylo obklíčeno ruskou armádou, která vypálila rakety a zasáhla administrativní a obytné budovy, školy a nemocnice, což si vyžádalo civilní oběti. V některých dnech byla humanitární situace ve městě velmi kritická, zejména po 25. březnu, kdy ruští vojáci zničili most přes řeku Desnu, čímž zablokovali příchod humanitární pomoci. 5. dubna se ruská armáda z Černihivské oblasti stáhla.

V současné době, jak nám říká otec Roman, v krytech téměř nikdo není. Zůstali jen lidé, jejichž domy byly zničeny bombardováním. „Jeden z těchto sklepů,“ pokračuje otec Roman, „se stal místem setkávání rodin s dětmi, které jsem poznal, když jsme se skrývali před bombardováním. Každý večer přicházejí, aby si znovu poslechli mé příběhy. Stalo se to prakticky zvykem.“

Modlitba za uzdravení duše

Kněz vzpomíná i na těžké chvíle, kdy se snažil poskytnout podporu lidem, kteří tolik trpěli a byli otřeseni krutostí, násilím a nespravedlností. „Je přirozené, že přichází hněv,“ říká, „takže jsem jim stál po boku, nechal je mluvit a pak je vyzval, aby se modlili k Bohu, aby nás podepřel a pomohl nám osvobodit se od útoku nepřítele.

Svědectví o Boží lásce

„Kristus spasil naše duše a církev o tom musí svědčit v době míru i v době války,“ říká otec Roman Hrydkovec. Nespravedlnost, zlo a utrpení budou existovat až do druhého příchodu Krista a posláním křesťanů je podle něj vydávat svědectví o Boží lásce, která není abstraktní a obsahuje také lásku k vlasti a připravenost ji v případě potřeby bránit. Především,“ dodává kněz, „musíme lidem pomoci pochopit, že existuje Někdo, kdo zachránil jejich duši, a i když jejich tělo zemře, jejich duše je nesmrtelná.“

Modlitba růžence za mír

Chvála Kristu a Marii!

Srdečně Vás zdravíme ve Svatém týdnu a zveme k modlitbě svatého Růžence za mír a za naši zem o Velikonocích od Zeleného čtvrtku až do Velikonočního pondělí 14. – 18.4.2022. Předtím ve středu 13.4. je Fatimský den, kdy je možné se také připojit k modlitbě na tento úmysl. Registrovat se můžete přes web http://ruzeneczacr.cz/.

 Připomínáme, že na Velký pátek začíná novéna k Božímu milosrdenství. Text je např. na: https://vojtechkodet.cz/modlitby/noveny/novena-k-bozimu-milosrdenstvi https://www.apostol.cz/pdf/novena.pdf

 Požehnané prožití Velikonoc vám i Vašim drahým.

 Ať slavné Kristovo vzkříšení, naši tmu ve světlo promění!

 Tým Růžence za ČR

Květná neděle meditace

 
 
 

Papež na Květnou neděli: „Otče, odpusť jim“, přimlouvá se Ježíš za náš násilnický a zraněný svět

Homilie papeže Františka na Květnou (pašijovou) neděli, náměstí sv. Petra
 

Papež František

Na Kalvárii se střetla dvojí mentalita. V evangeliu totiž slova ukřižovaného Ježíše protiřečí slovům jeho katanů, kteří ustavičně opakují tentýž refrén: „Zachraň sám sebe“. Členové velerady pronášejí: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!“ (Lk 23,35). A vojáci přizvukují: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ (v. 37). A konečně jeden ze zločinců, po vyslechnutí toho všeho, přisvědčuje: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ (v. 39). Zachránit sami sebe, dbát o sebe, myslet na sebe, nikoli na druhé, ale výlučně na vlastní zdraví, úspěch, zájmy, majetek, moc, vnější dojem. „Zachraň sám sebe“: to je refrén, který opakuje lidstvo, křižující Pána. Zamysleme se nad tím.

S touto egoistickou mentalitou stojí v rozporu postoj Spasitele, který vydává sám sebe. V dnešním evangeliu se Ježíš na Kalvárii celkem třikrát ujímá slova, stejně jako jeho odpůrci (srov. verše 34.43.46). Ani jednou si však nic nenárokuje, dokonce ani sám sebe nebrání či neospravedlňuje. Modlí se k Otci a dobrému lotru nabízí milosrdenství. Zejména jeden jeho výrok se od onoho „Zachraň sám sebe“ výrazně odlišuje: „Otče, odpusť jim“ (v. 34).

Zastavme se u těchto slov. Kdy je Pán pronáší? Ve zvláštní chvíli: během křižování, když mu hřeby pronikají zápěstím a chodidly. Zkusme si představit onu ostrou bolest. A právě tehdy, za nejprudší fyzické bolesti svých pašijí žádá Kristus odpuštění pro toho, kdo jej přibíjí na kříž. V takové chvíli by kdokoli vykřičel veškerou svou zlobu a trýzeň, avšak Ježíš prosí: Otče, odpusť jim. Na rozdíl od jiných mučedníků, o kterých Bible vypráví (srov. 2 Mak 7, 18-19), nespílá svým popravčím a nehrozí jim Božím trestem, ale modlí se za bezbožníky. Zatímco je věšen na pokořující šibenici, nabývá jeho darování na takové intenzitě, že se mění v odpuštění.

Bratři, sestry, pomysleme, že s námi Bůh nakládá stejně. Když mu svými činy působíme bolest, trpí a zachvacuje ho jediná touha: odpustit nám. Pohleďme na Ukřižovaného, abychom si to uvědomili.  Z jeho ran, z oněch bolestných otvorů, vyhloubených našimi hřeby, prýští odpuštění. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a zamysleme se nad tím, že se nám nikdy nedostalo lepšího slova než onoho: Otče, odpusť. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše, abychom zjistili, že se nám nikdy nedostalo laskavějšího a soucitnějšího pohledu. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a tak pochopíme, že se nám nikdy nedostalo láskyplnějšího objetí. Pohleďme na ukřižovaného Ježíše a vyslovme: „Děkuji, Ježíši, stále mne miluješ a odpouštíš mi, ačkoli sám sobě jen stěží odpouštím a s námahou sám sebe miluji“.

V oné nejtěžší chvíli svého ukřižování Ježíš prožívá své nejobtížnější přikázání: lásku k nepřátelům. Pomysleme na někoho, kdo nás zranil, urazil, zklamal; kdo nás rozhněval, nepochopil nás, nechoval se příkladně. Jak dlouho se zaobíráme tím, že nám tento člověk ublížil! Stejně jako se zabýváme svým nitrem, abychom si lízali rány, které nám zasadili druzí lidé, život, dějiny. Ježíš nás učí, abychom neuvízli v této sebelítosti a ublíženosti, nýbrž reagovali, prolomili jejich začarovaný kruh, odpovídali na životní hřeby láskou a na nenávistné údery promíjejícím pohlazením. Musíme si však položit otázku: jako Ježíšovi učedníci následujeme svého Mistra, anebo se řídíme záštiplným pudem? Chceme-li prověřit svou příslušnost ke Kristu, zvažme, jak se chováme ke člověku, který nás zranil. Pán nás žádá, abychom se nezachovali tak, jak se nám zachce či jak to dělají všichni, nýbrž tak, jak se On vztahuje k nám. Žádá, abychom zlámali okovy onoho: „Mám tě rád, když mě máš rád ty; přátelím se s tebou, když jsi můj přítel; pomáhám ti, když mi pomůžeš“, a nahradili je slitovností a milosrdenstvím vůči všem, protože Bůh spatřuje syna v každém člověku, nedělí nás na dobré a špatné, přátele a nepřátele. Jsme pro něj všichni milovanými dětmi, které si přeje obejmout a jimž chce odpustit. I při oné pozvánce na svatební hostinu svého syna pán vysílá své služebníky na rozcestí, aby pozvali všechny lidi, bílé i černé, dobré i špatné, zdravé i nemocné, všechny. Ježíšova láska se vztahuje ke všem lidem, nikoho neupřednostňuje. Privilegiem každého z nás je skutečnost, že jsme milováni a bylo nám odpuštěno.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Evangelium zdůrazňuje, že takto Ježíš „promlouval“(v. 34, v italském překladu sloveso označující děj probíhající v minulosti, pozn. překl.). Nevyslovil tudíž tuto větu pouze jednou, ale hodiny na kříži setrval s těmito slovy na rtech a v srdci. Bůh neochabuje v odpouštění – toto musíme pochopit, ovšem nikoli jen myslí, ale srdcem. Boha neunavuje odpouštět, ale nás namáhá žádat o odpuštění. Bůh nemá trpělivost pouze do určité míry, aby pak změnil názor, jak se to děje nám. Jak totiž učí Lukášovo evangelium, přišel na svět, aby nám přinesl odpuštění hříchů (srov. Lk 1,77) a nakonec nám dal přesný návod, abychom v jeho jménu všem lidem hlásali odpuštění hříchů (srov. Lk 24,47). Bratři a sestry, ať se nikdy nenasytíme Božím odpuštěním: my, kněží, ať nikdy nemáme dost při jeho udílení, a každý křesťan při jeho přijetí a dosvědčování. Kéž nás nikdy neomrzí Boží odpuštění.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Všimněme si ještě něčeho: Ježíš nejenom snažně prosí o odpuštění, ale také je odůvodňuje. Odpusť, protože nevědí, co činí. Jak to? Jeho popravčí předem naplánovali jeho usmrcení, zorganizovali zadržení i procesy a nyní na Kalvárii přihlížejí jeho smrti. Navzdory tomu Kristus tyto násilníky ospravedlňuje, neboť „nevědí“. Na tomto je zjevné, jak s námi Ježíš nakládá: stává se naším přímluvcem. Nestaví se proti nám, nýbrž po našem boku proti našemu hříchu. Je zajímavé, jakou argumentaci přitom používá: vždyť nevědí, ona nevědomost srdce je totiž vlastní nám všem hříšníkům. Když pácháme násilí, již nevíme nic o Bohu, který je Otcem, ani o druhých, svých bratrech. Zapomínáme, poněvadž žijeme ve světě a jsme schopni vykonat nesmyslné krutosti. Spatřujeme to ve válečném šílenství, v němž opětovně křižujeme Krista. Ano, Kristus je znovu přibíjen na kříž v matkách, které oplakávají nespravedlivou smrt svých manželů a synů. Je křižován v uprchlících, kteří s dětmi v náručí prchají před bombami. Je křižován ve starých lidech, kteří jsou ponecháni osamělé smrti, v mladých zbavených budoucnosti, ve vojácích posílaných zabíjet své bratry. Tam je dnes Kristus přibíjen na kříž.

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Mnozí slyší tuto neslýchanou větu, avšak jediný ji přijme za svou. Je to zločinec, ukřižovaný v Ježíšově sousedství. Můžeme se domnívat, že v něm Kristovo milosrdenství podnítilo poslední naději a dalo mu vyslovit tuto prosbu: „Ježíši, pamatuj na mě“ (Lk 23,42). Jako by chtěl říci: „Všichni na mě zapomněli, ale ty myslíš i na ty, kdo tě křižují. U tebe je tedy místo také pro mne“. Dobrý lotr přijímá Boha, když se jeho život krátí, aby tak začal znovu. V pekle tohoto světa se před ním otevírá ráj. „Dnes budeš se mnou v ráji“ (v. 43). Jsme svědky zázraku způsobeného Božím odpuštěním, jež proměňuje poslední prosbu odsouzence na smrt v první svatořečení dějin.

Bratři, sestry, přisvojme si v tomto týdnu jistotu, že Bůh může odpustit jakýkoli hřích. Bůh odpouští všem, může prominout jakoukoli odměřenost a změnit každý nářek v tanec (Žl 30,12). Onu jistotu, že s Kristem je vždy pro každého místo, že s Ježíšem se nikdy nekončí, že nikdy není příliš pozdě. S Bohem se vždy můžeme navrátit k životu. S Bohem se vždy můžeme navrátit k životu. Odvahu tedy, ubírejme se k Velikonocům v jeho odpuštění. Kristus se totiž ustavičně za nás přimlouvá u Otce (srov. Žid 7,25) a při pohledu na náš násilnický a zraněný svět neúnavně opakuje: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ A my nyní vyslovme totéž mlčky ve svém srdci. „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Přeložila Jana Gruberová