Farní ples 2019

Farnost Mladá Vožice zve všechny přátelé a sponzory na již XVI. Farní ples. Ples se uskuteční 12.1. 2019 v sále záložny v Mladé Vožici ve 20.00 hodin. K poslechu hraje skupina Triton. Předtančení v podání Ataku.  Těšíme se na vaši účast.

Předprodej  lístků v cukrárně Benea v Mladé Vožici v rohu náměstí.

Průběžná podpora Maryś Meels

 

Na začátku nového roku 2019 bylo odesláno na potravinovou pomoc Maryś Meels 26.600,-Kč.  Díky této pomoci bude mít 63 dětí zajištěno jedno jídlo denně v rámci školní docházky. Děkujeme všem dárcům. Případné další příspěvky mohou čtenáři poslat sami  na zveřejněný účet případně prostřednictvím farnosti Mladá Vožice. Děkujeme P. J. Karas

Novoroční promluva papeže Františka

Bůh se neobešel bez Matky, a tím spíše ji potřebujeme my

Homilie papeže při mši na slavnost Matky Boží Panny Marie, baz. sv. Petra

Česká sekce RV

»Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli« (Lk 2,18). Divit se, žasnout – k tomu jsme povoláni dnes, na závěr oktávu Narození Páně, se zraky dosud upřenými k Dítěti, které se nám narodilo, zbavené všeho a oplývající láskou. Úžas je postoj, který je třeba zaujmout na počátku roku, protože život je dar, který nám umožňuje vždycky znovu začít, i z té nejnižší úrovně.

Dnes  však také žasneme nad Matkou Boží. Bůh je maličkým dítětem v náručí ženy, která živí svého Stvořitele. Socha, kterou máme před sebou, znázorňuje Matku a Dítě, kteří jsou natolik sjednoceni, že působí dojmem jediného celku. To je tajemství, které dnes budí nekonečný obdiv: Bůh se navždy spojil s lidstvem. Bůh a člověk navždy spolu – to je ta dobrá novoroční zpráva: Bůh není pánem, jenž má odstup a je v nebi osamocen, nýbrž vtělenou Láskou, narozenou z matky jako my, a zahrnující lidstvo novou laskavostí. Chápeme tak lépe božskou lásku, která je otcovská i mateřská, jako matka, která nepřestává věřit v děti a nikdy je neopouští. Bůh-s-námi nás miluje nezávisle na našich pochybeních, na hříších a námi působeném chodu světa. Bůh věří v lidstvo, v jehož popředí stojí primárně a nedostižně Jeho Matka.

Ji prosíme na začátku roku o milost úžasu před Bohem, který budí úžas. Obnovujeme svůj počáteční úžas, kdy se v nás zrodila víra. Pomáhá nám Matka Boží, Matka, jež rodí Pána a nás Pánu. Je matkou, která v dětech rodí úžas víry, protože víra je setkáním, nikoli náboženstvím. Život bez úžasu šedne, stává se zvykem, i víra. Také církev potřebuje nově žasnout nad tím, že je příbytkem živého Boha, Pánovou Nevěstou, Matkou, která rodí děti. Jinak jí hrozí, že se stane krásným muzeem minulosti. Církev-muzeum. Madona však v církvi vytváří ovzduší domova, obývaného Bohem novostí. Přijměme tajemství Matky Boží s úžasem jako obyvatelé Efesu v době koncilu, a jako oni volejme: „Svatá Matko Boží“. Dovolme jí, aby se na nás dívala, obejmula nás a vzala za ruku.

Dovolme, aby se na nás dívala. Obzvláště ve chvílích nouze, vězíme-li ve spletitostech zauzleného života, je správné hledětMadoně. Je však krásné, necháme-li Madonu hledět na sebe. Dívá-li se na nás, nevidí hříšníky, nýbrž děti. Říká se, že oči jsou zrcadlem duše. Oči milostiplné září Boží krásou, osvěcují nás rájem. Ježíš řekl, že oči jsou »pro tělo jako svítilna« (Mt  6,22): oči Madony dovedou osvítit každou temnotu a kdekoli rozžehnou naději. Její pohled obrácený k nám říká: „Drahé děti, odvahu, to jsem já, vaše matka!“

Tento mateřský pohled, který dodává důvěru, umožňuje růst ve víře. Víra je spojení s Bohem, zahrnuje celého člověka a aby se uchovala, potřebuje Matku Boží. Její mateřský pohled nám pomáhá, abychom v sobě viděli děti milované ve věřícím Božím lidu, měli se vzájemně rádi, nehledě na svá omezení a zaměření. Madona nám umožňuje zapustit kořeny v církvi, kde je jednota víc než různost, a vybízí nás, abychom pečovali o sebe navzájem. Mariin pohled  nám připomíná, že pro víru je podstatná laskavost, která staví hráz vlažnosti. Laskavost, laskavá církev. Slovo laskavost by dnes mnozí chtěli vyškrtnout ze slovníku. Je-li ve víře místo pro Matku Boží, nikdy se nevytratí střed, totiž Pán, protože Maria nikdy neukazuje k sobě, nýbrž k Ježíšovi a bratřím, protože Maria je matkou.

Pohled Matky, pohled matek. Svět, který hledí do budoucnosti bez mateřského pohledu, je krátkozraký. Zvětšuje sice zisky, ale nedovede už vidět v lidech děti. Zisky budou, ale nikoli pro všechny. Obýváme dům, ale ne jako bratři. Lidská rodina se zakládá na matkách. Svět, ze kterého je mateřská laskavost vyhoštěna jako pouhý sentiment, bude možná oplývat věcmi, ale nebude mít budoucnost. Matko Boží, nauč nás svému pohledu na život a obrať svůj pohled na nás a naše ubohosti. Obrať k nám své milosrdné oči.

Dovolme, aby nás obejmula. Po tomto pohledu přichází na řadu srdce, kde Maria, jak říká dnešní evangelium, »to všechno uchovávala a rozvažovala o tom« (Lk 2,19). Madona uchovávala  v srdci všechno, objímala všechno, události příznivé i nepříznivé. O všem rozvažovala a všechno poroučela Bohu. Takové je její tajemství. Stejně tak jí leží na srdci život každého z nás: touží obejmout všechny naše situace a představit je Bohu.

V dnešním roztříštěném životě, kde nám hrozí, že ztratíme nit, je Matčino objetí zásadní. Šíří se spousta roztěkanosti a osamocenosti. Celý svět je propojen, ale zdá se, že je stále více znesvářen. Potřebujeme se svěřit Matce, která objímá v Písmu mnoho konkrétních situací a je tam, kde je jí zapotřebí: vydává se za příbuznou Alžbětou, pomůže novomanželům v Káni, povzbuzuje učedníky ve Večeřadle… Maria je lékem na samotu a rozpad. Je Matkou útěchy, která má soucit a je spolu s tím, kdo je sám (z lat. con-solatio = útěcha). Ona ví, že utěšit nedokáží jen slova, je zapotřebí účast a její mateřská přítomnost. Dovolme jí, aby obejmula náš život. V modlitbě Salve Regina ji nazýváme „živote“, což se může jevit jako přehnané, protože životem je Kristus (srov. Jan 14,6), avšak Maria je s Ním natolik sjednocena a tolik nablízku nám, že není nic lepšího než vložit svůj život do jejích rukou a uznat, že je „životem sladkosti a naší nadějí“.

A potom, na cestě životem, dovolme, aby nás vzala za ruku. Matky berou děti za ruku a uvádějí je s láskou do života. Avšak kolik dětí, odkázaných na sebe, ztrácí směr, považuje se za silné, bloudí a svobodně se stává otroky. Kolik jen jich zapomnělo na mateřský cit, žijí v hněvu a lhostejnosti ke všemu! Kolik jen jich, bohužel, reaguje na všechno a na všechny jedem a zlobou! Projevit zlobu je dokonce považováno za příznak zmužilosti. Je to však pouhá slabost. Potřebujeme se naučit od matek, že  hrdinství spočívá v sebedarování, zmužilost ve slitování a moudrost v mírnosti.

Bůh se neobešel bez Matky, a tím spíše ji potřebujeme my. Sám Ježíš nám ji dal, a to nikoli v ledajaké chvíli, nýbrž na kříži: »To je tvá matka« (Jan 19,27), řekl učedníkovi, každému učedníkovi. Madona není volitelný doplněk, je třeba ji přijmout životem. Je Královnou míru, která přemáhá zlo a vede stezkami dobra, šíří mezi dětmi jednotu a vychovává k soucitu.

Vezmi nás za ruku, Maria. Přimknuti k tobě překonáme ty nejsvízelnější zákruty dějin. Veď nás za ruku, abychom objevili svazky, jež nás spojují. Shromáždi nás pod svůj plášť, kde se vlídností opravdové lásky opětovně vytváří lidská rodina: „Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko“. Povězme Madoně všichni společně: „Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko“.

Přeložil Milan Glaser

Český betlém ve Vatikáně

Betlém z české školy v Římě na vatikánské přehlídce jesliček z celého světa

Řím. Výtvarnice a učitelky české školy v Římě vytvořily keramický betlém pro tradiční přehlídku jesliček z celého světa pořádanou v Římě. Poprvé po 43 letech tato oblíbená předvánoční výstava opustila Piazza del Popolo a pod záštitou Papežské rady pro novou evangelizaci se přemístila na vatikánské extrateritoriální území na Via della Conciliazione (č. 7). Českou republiku reprezentuje ještě další, tentokrát historický betlém. Dodalo jej Muzeum Vysočiny Třebíč a pochází z 2. poloviny 19. století. Během inaugurace výstavy arcibiskup Rino Fisichella připomněl, že betlém „je jedním ze znamení, která přinášejí lidstvu poselství míru, dialogu a přijetí. Vybízí ke společné práci na tom, aby svět mohl být lepší.“ Mezi hosty byla také velvyslankyně Panamy při Svatém stolci, Miroslava Rosas Vargas, jakožto představitelka země, která bude ve dnech 22. – 27. ledna příštího roku hostit Světový den mládeže.

126 betlémů nabízí pouť po nejrůznějších výtvarných technikách a tradicích z celého světa. Najdeme mezi nimi jesličky z mačkaného papírmaše, korálů, těstovin nebo dřívek posbíraných na pláži. Výstava je otevřená do 13. ledna a vstup je zdarma.

Keramický betlém vystavený na vatikánské přehlídce je dílem výtvarnic Šárky Belvisi Chmelíčkové a Venduly Ulrichové. Obě se o sobotách věnují dětem českých rodičů v Římě a okolí v rámci České školy Řím, které od jejího založení v roce 2011 poskytuje útočiště Papežská kolej Nepomucenum. Bez podpory této církevní instituce je existence České školy v Římě nemyslitelná, říká její ředitelka Kateřina Zoufalová di Paola:

Projekt České školy v Římě by bez podpory a pomoci české Papežské koleje Nepomucenum a jejích rektorů, kteří se během těchto let vystřídali, nemohl existovat, ani se rozvíjet. Kromě materiálního a logistického zabezpečení se spolupráce s touto církevní institucí projevuje vstřícností a přívětivostí celé zdejší komunity. Děti, které do české školy chodí každou sobotu, sem přicházejí rády, protože cítí, že jsou zde vítány. Existuje i konkrétní nárazová spolupráce během výuky, a se svolením rektora Romana Czudeka se jeden ze studentů koleje dokonce aktivně zapojí přímo do vyučování dětí ze šesté třídy, což je takové vyvrcholení této spolupráce.“

V minulém roce výuku doplňoval projekt výroby keramických jesliček. Škola totiž disponuje vlastní keramickou pecí a děti dostaly příležitost vyzkoušet si různé techniky práce s keramikou. Betlém byl příležitostí vytvořit něco společného a symbolicky propojit Čechy a Řím, říká Šárka Belvisi Chmelíčková:

Ideu betléma jsme vymyslely společně s Vendulou Ulrichovou. Chtěly jsme mu dát českou duši a aby z něho byla cítit atmosféra, kterou vnímáme, kdy přijedeme do naší země. Druhým aspektem je symbolika, kterou jsme mu vtiskly. Betlém má kruhovou formu náměstí. To naznačuje jedinečnost a dokonalost, pospolitost a život, který tam pulsuje. I naše česká komunita v Římě prožívá tuto pospolitost setkáváním se na určitém místě. Betlém v sobě má také určitý odkaz na Svatopetrské náměstí.“

Výtvarnice zvolily za kulisu betlémské scény průčelí Týnského chrámu v Praze a domy s renesančními štíty, lemující okrouhlé náměstí. Na něm pak najdeme všechno, co k lidovým betlémům patří: Svatou rodinu obklopují muzicírující andělé, pastýři se zvířaty, Tři králové, ale také měšťané spěchající přilepšit svými dárky betlémskému Neviňátku. Keramické postavy oživují barevné glazury.

Vánoční příběh

Čtvrtý král

Před téměř 2000 lety žil v Anatolii (Turecko) mladý král, který měl zdědit malou říši. Jednou měl podivuhodný sen. V tmavé krajině spatřil mnoho bědných postav: žebráky a mrzáky, zajatce a hladové, osamělé a nemocné. Všichni si stěžovali a plakali nad svým osudem. Náhle se nad tímto žalostným světem objevila jasná hvězda. Všichni chudáci úpěnlivě natahovali ruce ke světlu. Zdálo se mu, jako by všechny své nářky vysílali k nebi.
Z hvězdy zaslechl hlas: „Jen ten, kdo pomáhá ubožákům, bude král.“

Mladý král si zavolal dvorního astrologa a zeptal se, co by ten sen mohl znamenat. Ten se zamyslil a pochvíli řekl: „Zdálo se ti o velkém tajemství. V nejstarších knihách, které známe, se o této hvězdě mluví. Až se objeví, dostane se všem lidem velkého blaha. Protože zvěstuje narození krále, který je jiný než všichni ostatní králové. Nebude vládnout světu násilím, ale změní ho láskou. Chce, aby se lidé stali lidmi.“

„A co to znamená, že se mi zdálo právě o této hvězdě?“ vyzvídal král dále.
„Budoucí král se už má brzy narodit. Vyprav se ho hledat. Potřebuje tě, aby radost a štěstí, které chce přinést, mohlo skrze tebe dojít k mnoha lidem.“

Mladý král se velice polekal a chtěl ještě vědět, co znamenala slova, která zazněla z hvězdy. To mu však hvězdopravec už vysvětlit nedovedl. Král se okamžitě vydal na cestu. Vzal si tři nejdrahocennější drahokamy ze svého královského pokladu, aby měl důstojný dar pro nového vladaře. Hvězda, kterou viděl ve snu, mu svítila na cestu.

Netrvalo dlouho, a tu potkal cestou tři jiné krále, kteří také uviděli hvězdu a hledali nově narozeného krále. Jmenovali se Kašpar, Melichar a Baltazar a chtěli královskému dítěti věnovat zlato, kadidlo a myrhu. Mladý král se jich vyptával, zdali o královském dítěti nevědí trochu víc.

Kašpar mu odpověděl jako první: „Myslím si, že chce lidem přinést bohatství. Postará se o to, aby měli všichni co jíst a pít. Konečně budou bydlet v pořádných domech. Ženy se budou veselit s krásnými muži a muži s krásnými ženami. Všichni budou mít čas na hru a žertování.“

Melichar mu skočil do řeči a řekl: „Ne, stane se největším vladařem. Dobude všechny říše a převezme vládu na celým světem.“

Baltazar nesouhlasil ani s tímto výkladem. „Nový král je větší, než si myslíte. Jeho božský duch chce všem lidem darovat moudrost. Pak budou všichni osvíceni a nic se nebude oceňovat výše než pravda, kterou přinese.“

Mladý král žasl nad těmito třemi odpověďmi, ale spokojený nebyl. Představoval si nového vladaře docela jinak. Připojil se však ke králům a vydali se ho hledat společně. Když ho v příštích dnech náhoda oddělila od třech králů, nebyl proto smutný. Hvězda totiž svítila dál a osvěcovala mu cestu.

Pak se však přihodilo něco, co ho uvrhlo do velkého zmatku. V prachu cesty spatřil ležet malé dítě, které žalostně plakalo. Nemělo plínky a krvácelo z mnoha ran. Polekaně dítě zvedl a vzal ho s sebou. V další vesnici nikdo kojence neznal. Našel však jednu dobrou ženu, která se dítěte ujala. Král vytáhl z kapsy jeden drahokam a daroval ho dítěti, aby mělo na živobytí.

Když se rozloučili, vydal se zase na cestu. Hvězda byla zde a vedla ho dál. Jednoho dne přišel k hrnčířské dílně, ze které se ozýval nářek a pláč. Vstoupil dovnitř a nalezl zoufalou rodinu s osmi dětmi. Otci se už dlouho nepodařilo prodat žádné hrnce ani talíře. Proto neměl peníze, aby uživil rodinu. Musel dokonce nadělat i dluhy, které teď nebyl s to splatit. Jeho věřitel ho nutil, aby tři nejstarší děti prodal do otroctví. Jakmile to král uslyšel, daroval otci druhý drahokam. Pomyslil si, že nový král ho spíše bude moci postrádat než tato chudá rodina. Otec byl radostí bez sebe. Než stačil poděkovat, byl král pryč.

Hvězda mu přikazovala jít dál. Kamkoliv mladý král zavítal, nacházel velikou nouzi. Mnohokrát musel myslet na to, že se tito lidé podobají postavám, které viděl ve snu. Pomáhal jim, seč mohl. Obával se ale, aby nepřišel k narození velkého vladaře příliš pozdě. Třetí a poslední drahokam věnoval jedné staré ženě, která právě ztratila muže. Ženina vděčnost potěšila jeho srdce. Nemusela si teď až do konce svého života dělat žádné starosti. Král se ale trápil pomyšlením, že se teď u krále objeví s prázdnýma rukama.

Pak se však stalo něco, co mu vzalo poslední naději, že nového vladaře někdy uvidí. V jednom přístavním městě se dostal do velkého shluku lidí. Zjistil, že jeden starý trestanec nevydržel těžkou práci a zemřel. Majitel lodi se pokoušel přinutit syna zemřelého, aby nastoupil na otcovo místo. Syn se vší silou bránil, ale majitel lodi se oháněl smlouvou a zůstal neoblomný. Také mladý král se za chudáka snažně přimlouval. Když to nepomáhalo, nabídl se sám jako náhradník.

To se majiteli lodě zamlouvalo – a tak se mladý král dostal na loď, aby pádloval jako otrok. Trýzeň, kterou zakoušel, byla horší, než si představoval. Onemocněl na těle i na duši. Protože i hvězdu viděl jen zřídkakdy, ztratil téměř všechnu naději. Teprve po třiceti letech byl volný.

 

Tu se před ním konečně zase ukázala hvězda a zavedla ho do Jeruzaléma. Když vstoupil městskou branou, spatřil na kraji úzké uličky hulákající dav lidí. Uprostřed ulice šel kdosi, kdo nesl těžký kříž. Na hlavě měl trnovou korunu a po těle mu splýval purpurový plášť. Na okamžik se mu podařilo podívat se muži, nesoucímu kříž, do očí. Pohled, který ho zasáhl, byl jako svit hvězdy, kterou tak dlouho sledoval. Hned si byl jistý: to je ten král, kterého hledal.

Pochopil, že tento král nepotřeboval zlato ani drahé kameny, ale bratrskou pomoc. Proto si k němu prorazil cestu a nabídl se, že mu ponese kříž. Po nějaké chvíli došli k jednomu pahorku. Tam byl zajatec hrozným způsobem ukřižován. Zatímco ho křižovali, opouštěly krále všechny síly. Ještě jednou uviděl obrazy ze sna, který měl před více než třiceti lety. Teď pochopil slova: „Jen ten, kdo pomůže nuzným tohoto světa, se stane králem.“ Naplnil ho podivuhodný pokoj. Umíral s vděčností za svůj život, který z něho udělal krále.                         Ruská legenda


Se svolením zpracováno podle knihy:
Život plný setkání, Reinhard Abeln, Guido J. Kolb,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno