Mariánský sloup na Staroměstském náměstí

Jdi na obsah Jdi na menu

Praha mariánský sloup na Staroměstském náměstí

Menu

Portrét

Jazyky

Poslední fotografie

Pozvána na smírnou modlitbu 15. 6. 2019

NKP

Toplist

Oblíbené odkazy

Vyhledávání

Archiv

Kalendář

<< červen / 2019 >>

Úvod » Historie

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl raně barokní pískovcový sloup se sochou Neposkvrněné Panny Marie (Immaculaty) na vrcholu a dalšími sochami na čtyřech soklech kolem sloupu.

Byl postaven v roce 1650, jeho sochařskou výzdobu vytvořil Jan Jiří Bendl. Byl stržen 3. listopadu 1918 rozvášněným davem, který ve sloupu spatřoval symbol svrženého habsburského režimu. Jeho pozůstatky jsou uloženy v Lapidáriu Národního muzea. Ihned po jeho stržení začaly snahy o obnovení této památky.

Sloup byl postaven jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu Prahy před Švédy na konci třicetileté války na podzim roku 1648. Základní kámen položili dne 26. dubna 1650 za účasti nejvyššího hofmistra českého království Bernarda z Martinic a zástupců pražské radnice. Sloup vysvětil kardinál Arnošt z Harrachu, 13. pražský arcibiskup a velmistr řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Stalo se tak dne 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. Sochařskou výzdobu zhotovil Jan Jiří Bendl a jeho spolupracovníci. Jméno architekta se nedochovalo.

Sloup byl postaven na třech stupních se schodištěm, obíhajícím sloup ze všech stran. Na horním stupni bylo kamenné zábradlí s kuželkami, sloupky a madly. V takto ohraničeném centru stál mohutný kamenný podstavec a čtyři pilíře pro sousoší andělů. Sloup i s pozlacenou sochou Panny Marie byl vysoký 15,83 m. V poledne stín sloupu ukazoval tzv. pražský poledník, který sloužil k určení přesného slunečního času. V nárožích soklu stály figury andělů přemáhajících ďábly. Podstavec sloužil jako kaplička pro vzácný gotický deskový obraz Panny Marie Rynecké od neznámého malíře ze 14. století. Obraz byl nazýván druhým Paladiem země České. K tomuto obrazu se pražané modlili při obléhání Prahy. Ten byl původně majetkem rodiny Misseroni, zbývající se broušením drahých kamenů. Dionýs Miseroni byl v té době správcem hradních sbírek. Jeho rodina vlastnila nárožní dům čp. 20 na Staroměstském náměstí.

Vzorem pražského sloupu (stejně jako například vídeňského z roku 1648) byl mariánský sloup postavený roku 1638 v Mnichově kurfiřtem Maxmiliánem I. jako díkůvzdání za zachování města během švédské okupace za třicetileté války.

Stržení sloupu v roce 1918

Sloup stál na náměstí 268 let, z toho tři roky společně s pomníkem mistra Jana Husa z roku 1915. Po vzniku samostatného Československa dne 3. listopadu 1918 byl stržen davem Žižkováků, kteří ve sloupu spatřovali symbol svrženého habsburského režimu. Jako hlavní původce činu se uvádí pražský bohém Franta Sauer, který o události po promlčení činu také uveřejnil písemné svědectví.

Sauer stržení sloupu připravil a zaštiťoval se podporou vedení České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. V ranních hodinách 3. listopadu navštívil velitele hasičů socialisty Josefa Hodana, kterému vzkázal od bratra Václava Klofáče a bratra Karla Kramáře, že hasiči mají strhnout mariánský sloup. Téhož dne se na Bílé Hoře konal při příležitosti výročí bitvy na Bílé Hoře tábor lidu, který pořádali národní socialisté a sociální demokraté. Stržení sloupu bylo načasováno tak, aby k němu došlo v okamžiku, kdy se účastníci tábora lidu budou vracet průvodem z tohoto shromáždění. Franta Sauer omotal lanem sloup, a když se průvod přiblížil, sociální demokrat Josef Stivín, který stál v čele průvodu, začal křičet: „Jen ho sejmi.“ Někdy se objevující informace o tom, že smyčku kolem sloupu vázala Milada Horáková, ty se však nezakládají na pravdě. Kolem sloupu a Sauera se začali shromažďovat lidé a snažili se Sauerovi pomoct. V tom přišel dav tvořený převážně z Pražanů, který se pokusil svržení sloupu zabránit. Došlo k bitce mezi odpůrci a příznivci kácení. Přišli i příslušníci četnictva, těm se však už svržení zabránit nepodařilo. Poté, co sloup padl k zemi, se dav vydal ke Karlovu mostu, kde chtěl sochy na něm stojící naházet do Vltavy. Tomuto však už zabránili vojáci. Den na to odsoudil tento vandalský čin Národní výbor československý, který vydal příkaz, aby bylo upuštěno od jakéhokoliv ničení pomníků.

Vedení města Prahy začalo brzy uvažovat o navrácení sloupu. Krátce poté však měl do Prahy přijet prezident Masaryk a někteří zahraniční politici. Vedení města proto rozhodlo, že trosky sloupu a poničená a chybějcí dlažba bude doplněna a sloup se prozatím nevrátí. Prezident Masaryk se vyjádřil takto: „Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás.

Odlomenou hlavu Panny Marie vzal neznámý účastník shromáždění a v 50. letech 20. století ji prodal ve Starožitnostech. Odtud ji vykoupilo Lapidárium Národního muzea. Tam je vystavena stejně jako torza čtyř sousoší archandělů s ďábly, korintská hlavice sloupu a část kuželkové balustrády. Obraz Panny Marie Rynecké je v depositáři chrámu Matky Boží před Týnem.

Iniciativy pro obnovení sloupu

První návrh na obnovu Mariánského sloupu byl zveřejněn v novinách „Čech“ již 14. listopadu 1918. JUDr. František Nosek, poslanec a prvorepublikový ministr vnitra navrhl zřídit Odbor pro rekonstrukci Mariánského sloupu při Lidové akademii Lidové strany. Odbor uspořádal velkou výstavu o Mariánském sloupu v roce 1925. Současně probíhala celonárodní sbírka na obnovu sloupu. Její výtěžek byl nakonec využit pro stavbu kostelů na okrajích Prahy, zejména nového kostela Panny Marie královny Míru v Praze-Lhotce. Důvodem byla blížíci se II. světová válka, která obnovu sloupu znemožnila. Další iniciativou, kterou ukončila válka, byla akce katolických studentů, sdružených v České lize akademické. Po válce inicioval obnovu Mariánského sloupu katolický Orel. Po roce 1948 byla i tato iniciativa zmařena nástupem komunistického režimu. Další návrhy na obnovu sloupu převzali naši exulanti, kteří odešli do zahraničí po únoru 1948. Na 1. exilovém sjezdu Lidové strany v německém Ludwigsburgu v roce 1949 přijali usnesení o obnově Mariánského sloupu a zhotovení sochy Panny Marie. V v roce 1955, nechali zhotovit od italského sochaře Alexandra Monteleoneho mramorovou sochu Panny Marie. Díky svému původu dostala označení socha Panny Marie z Exilu a od roku 1993 se nachází v zahradě Strahovského kláštera.

Repliku sloupu zhotovil na základě výběrového řízení, vypsaného Společností v roce 2008, sochař Petr Váňa z Karlíku u Prahy s pěti dalšími kameníky, resp. s nově založenou Mariánskou kamenickou hutí. Dřík byl vyroben z kusu pískovce pocházejícího z Indie, kámen pro patku sloupu věnovalo italské městečko Vitorchiano, blok pískovce na sochu daroval český podnikatel. Dokončený podstavec s kónickým sloupem už několik let stojí v zahradě kláštera sv. Karla Boromejského pod Petřínem, kopie sochy Panny Marie u bočního vchodu do Týnského chrámu, schody, dlažba a balustrády spodní část jsou na paletách v depozitáři v Jaroměři.

Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, jejímž současným předsedou je Václav Dajbych, usiluje o obnovení sloupu na původním místě. Velkou nadějí bylo obnovení sloupu do 3. listopadu 2018, kdy uplyne sto let od stržení originálu.

V říjnu 2015 proběhl archeologický průzkum, jehož sondy měly ověřit stav základových konstrukcí v místě sloupu. V červenci roku 2017 vydal stavební úřad Prahy rozhodnutí o umístění stavby obnoveného Mariánského sloupu. Úřad dospěl k závěru, že jde o osazení výtvarného díla na své původní místo, které nepotřebuje stavební povolení. „Záměr prakticky navrací na Staroměstské náměstí část kompozice tohoto prostoru, jejíž funkce a umístění byly ověřeny dlouhým obdobím její existence“ stojí v odůvodnění rozhodnutí. Dne 14. září 2017 po tříhodinové debatě za účasti občanů z obou názorových táborů Pražské zastupitelstvo projednávalo petice občanů pro a proti umístění sloupu – petici pro umístění sloupu podepsalo od roku 2012 zhruba 16 000 lidí; petici proti obnově sloupu založenou v červnu 2017 podepsalo zhruba 1084 lidí. Zastupitelstvo hlavního města Prahy odvolalo svůj souhlas s využitím pozemků na Staroměstském náměstí pro instalaci Mariánského sloupu. Usnesení zastupitelstva uložilo radě hlavního města Prahy učinit všechny právní kroky k rozvázání smluvních závazků týkajících se povolení stavby sloupu a dále k odnětí souhlasu Prahy s umístěním sloupu na náměstí do konce roku2017.

Náhledy fotografií ze složky Historické snímky a grafické listy

© 2019 eStránky.cz | Tvorba webových stránek

Lurdy_2019

Číslo zájezdu 61906

Cestovní kancelář PALOMINO, Irena HENDRYCHOVÁ

V Rohu 725 / 12, 142 00 Praha 4

Tel./Fax: +420 244 404 239 Mob.: +420 728 361 728,   +420 728 327 282

E-mail: palomino@volny.cz, http://www.palomino.cz

     LURDY – ARS – LA SALETTE

                                  Poutní zájezd s duchovním doprovodem

Program:                            

1.den– Odjezd v odpoledních hodinách, průjezd SRN, noční jízda

2.den– La Salette – mariánské poutní místo v savojských Alpách, večeře, nocleh

3.den- Lyon – katedrála sv. Jana s gotickým orlojem a Bourbonskou kaplí,

Bazilika Notre Dame s nádhernými mozaikami

Ars – návštěva baziliky sv. Jana Maria Vianney v roce 1929

jmenován patronem farářů, večeře, nocleh

4.den– po snídani odjezd, Paray le Monial – sv. Markéta Marie Alacoque,

Taize – Komunitní centrum křesťanů nejrůznějších vyznání i národností.

Kdo se vydá do Taize, vstupuje na cestu důvěry, jež je cílem i nadějí velké ideje.

Nevers – klášter Saint Gildard spjatý s životem sv. Bernadety, prohlídka

opevněného města, katedrála, hrob sv. Bernadety, večeře, nocleh

5.den– po snídani odjezd, Le Puy – jedno z nejpůvabnějších míst v zemi, poutní bazilika

Panny Marie, poutní kaple St. Michel, skála Corneille se sochou Panny Marie,

překrásný výhled do okolí, noční jízda

6.den– Lurdy – příjezd v ranních hodinách, seznámení s poutním místem, prohlídka míst

spjatých s životem sv. Bernadety, návštěva koupelí, účast na modlitbě růžence,

světelný průvod, večeře, nocleh

7.den– Lurdy – po snídani bohatý duchovní program, výlet do Gavarnie – srdce Pyrenejí,

pro zdatné výstup pod ledovec, pro méně zdatné návštěva poutní kaple P. Marie,

prohlídka horské vesničky, návrat do Lurd, účast na modlitbě růžence,

světelný průvod, večeře, nocleh

8.den– Lurdy – po snídani účast na Mezinárodní mši svaté v podzemní Bazilice Pia X,

Křížová cesta, eucharistické procesí, účast na modlitbě růžence,

světelný průvod, večeře, nocleh

9.den– Lurdy – po snídani odjezd z Lurd, Santa Maria de la Mer – prohlídka historické části

města, poutní kostel s ostatky Marie Jakubovi a Marie Salome, noční jízda

10.den – příjezd do ČR v odpoledních hodinách.

 

Termín: 01.07. – 10.07.2019                                    Cena: 13.900,- Kč

 

Cena zahrnuje: dopravu klimatizovaným autobusem, 3x ubytování ve 2-3 lůžkových

pokojích Lurdech včetně polopenze, 3x ubytování v hotelu včetně polopenze,

kompletní pojištění, duchovní doprovod, služby průvodce, zákonné pojištění CK

č. 159/1999 Sb.

Cena nezahrnuje: vstupy do navštívených objektů

 

Je nutné se přihlásit nejpozději do 31.05.2019

 

            

 

 

Kardinál Josef Beran

Před 50 lety zemřel kardinál Beran. Přečtěte si, co řekl o svobodě svědomí.

ČT
Kardinál Josef Beran. | FOTO: ČT
Před padesáti lety zemřel v exilu kardinál Josef Beran, kterého nacisté drželi v koncentračních táborech a komunisté v internaci.

Pražský arcibiskup Josef Beran upadl v nemilost komunistického režimu a ten jej v letech 1949 až 1963 držel v izolaci a bránil mu vykonávat úřad. Z internace byl propuštěn v roce 1963, ale bylo mu zakázáno navštěvovat Prahu. V lednu 1965 oznámil papež Pavel VI., že 22. února 1965 bude pražský arcibiskup Josef Beran jmenován kardinálem. Po jednáních mezi komunistickou vládou a Vatikánem bylo dohodnuto, že Beranovi bude povoleno odcestovat, ale už se nebude smět vrátit.

V Římě tak kardinál Beran ještě stihl čtvrté zasedání Druhého vatikánského koncilu, na kterém při projednávání Deklarace o náboženské svobodě pronesl 20. září 1965 významný projev.

Josef Beran zemřel v Římě 17. května 1969. Pro připomenutí této osobnosti přinášíme text jeho řeči na koncilu.

Josef Beran, Bazilika sv. Petra ve Vatikánu, 20. září 1965:

Prohlášení o náboženské svobodě, které v širším smyslu platí i o každé pravé svobodě svědomí, má mimořádně velký význam teologický i praktický.

V Písmu svatém se jasně praví: „Co nevychází z přesvědčení,“ to jest z upřímného svědomí, „je hříšné“ (Řím 14,23). Kdo tedy hmotným nebo duševním nátlakem někoho nutí, aby jednal proti svému svědomí, uvádí ho do hříchu proti Bohu.

Tyto zásady potvrzuje i zkušenost. A zde se pokorně odvažuji vydat své vlastní svědectví.

Od chvíle, kdy byla v mé vlasti radikálně omezena svoboda svědomí, byl jsem svědkem těžkých pokušení, která tento stav pro mnohé přinášel. U celého svého stádce, dokonce i mezi kněžími, jsem pozoroval nejen vážné ohrožení víry, ale také velmi těžká pokušení ke lži, k přetvářce a k jiným mravním neřestem, která snadno kazí lid, nemá­-li pravou svobodu svědomí.

Když se něco takového záměrně obrací proti pravému náboženství, je si každý věřící člověk vědom, jak vážné je to pohoršení. Ale zkušenost nám také ukazuje, že každý takový postup proti svobodě svědomí je morálně škodlivý i tehdy, mají­-li jeho původci na mysli prospěch pravé víry. Vždy a všude útisk svobody svědomí u mnoha lidí vyvolává pokrytectví. A můžeme snad říci, že pokrytectví, víru okázale předstírající, církvi více škodí než pokrytectví víru skrývající, které je dnes ovšem více rozšířeno.

Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v patnáctém století upálení kněze Jana Husa nebo v sedmnáctém století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru podle zásady Cuius regio – eius religio, jež byla uplatňována. Světská moc, i když chce sloužit katolické církvi, nebo to aspoň předstírá, ve skutečnosti takovými činy způsobuje trvalou skrytou ránu v srdci národa. Toto trauma brzdilo pokrok duchovního života a nepřátelům církve poskytovalo a poskytuje lacinou látku k námitkám.

Tak nás tedy i dějiny napomínají, abychom na tomto koncilu zásadu náboženské svobody a svobody svědomí vyhlásili jasnými slovy a bez výhrad, které by pramenily z oportunistických důvodů. Jestliže se to stane, a to i v duchu pokání za hříchy v této věci dříve spáchané, mohutně vzroste mravní autorita naší církve k prospěchu národů. Také ti, kdo dnes utlačují svobodu svědomí ke škodě církve, budou tím zahanbeni; tato spásonosná hanba by mohla být jakýmsi počátkem toho, že se vzpamatují. A tento náš sněm bude mít větší mravní sílu, aby se s větší nadějí na úspěch pronásledovaných bratří zastal.

Proto vás, ctihodní bratři, žádám, abychom důraznost tohoto prohlášení nezmenšovali a abychom k závěru prohlášení připojili tato nebo podobná slova:

„Všechny vlády tohoto světa katolická církev naléhavě prosí, aby zásadu svobody svědomí účinně rozšířily na všechny občany, tedy i na ty, kdo věří v Boha, a aby přestaly jakýmkoliv způsobem utiskovat náboženskou svobodu. Buďtež co nejdříve osvobozeni všichni kněží i prostí věřící, kteří jsou po tolika letech stále ještě ve vězení pro svou náboženskou činnost, třeba i pod různými záminkami. Biskupům a kněžím, kterým se v tak velkém počtu zabraňuje vykonávat svůj úřad, budiž dovoleno, aby se zase ujali duchovní správy svých věřících. Kde je církev nespravedlivými zákony vydána na milost zvůli úřadů sobě nepřátelských, tam budiž obnovena její vnitřní samospráva a budiž usnadněno její spojení se Stolcem Petrovým. Ať přestanou překážky, které se kladou do cesty mladým, kteří chtějí dosáhnout kněžství nebo řeholního života. Duchovním řádům a kongregacím bratří a sester budiž opět dovolen společný život. A konečně všem věřícím nechť je zajištěna účinná svoboda vyznávat víru, zjevené pravdy šířit a vykládat a ve víře vychovávat děti. Tak vykonáme pravé dílo míru, v naší době nanejvýš potřebné.“

(Český překlad projevu je převzat z časopisu Nový život 1/1965, který vycházel v Římě.)