Modlitba za návrat do normálního života

Výzva k modlitebnímu maratonu růžence na poutních místech v ČR
Milý otče,
v reakci na vřelé přání Svatého otce bude měsíc květen věnován „maratonu“ modlitby s úmyslem prosit za ukončení pandemie, která již svět sužuje více než rok, a také za obnovení společenských a pracovních aktivit. Papež František si do této iniciativy přeje zapojit poutní místa všude ve světě, a ta se tak stala prostředky pro modlitby celé církve. Iniciativa se nese ve znamení biblického citátu „Církevní obec se naléhavě modlila k Bohu“ (srov. Sk 12,5). Papežská rada pro novou evangelizaci, kterou Svatý otec pověřil úkolem tuto akci zorganizovat, zaslala pozvání všem svatyním světa, aby podpořila šíření této iniciativy v příslušných regionech. Chce tak oslovit kněze, rodiny i všechny ostatní věřící a pozvat je, aby se k této modlitbě přímluvy a naděje adresované Panně Marii připojili. Vedle modlitby svatého růžence provází každý den v měsíci také modlitební úmysl za nejrůznější kategorie lidí, které pandemie nejvíce postihla: za ty, kdo se nemohli rozloučit se svými blízkými, za všechny zdravotnické pracovníky, za lidi chudé, bez domova a v ekonomických nesnázích nebo za všechny zemřelé. To je jen několik úmyslů, které doplní naši modlitbu k Panně Marii.
Lidé v každém poutním místě kdekoli ve světě jsou tak zváni, aby se místním jazykem a podle místních zvyklostí modlili za obnovu společenského života, práce a mnoha dalších lidských činností, které se během pandemie pozastavily. Tato společná výzva má vytvořit řetěz stálé prosby rozdělený podle poledníků celého světa, aby na přímluvu Panny Marie od celé církve nepřetržitě stoupal k Otci. Vybízím proto správce všech poutních míst v Čechách, Moravě i ve Slezsku, aby se do této iniciativy zapojila. V příloze jsou uvedeny úmysly Svatého otce na každý den v měsíci
květnu. Je možné vybrat si den a úmysl a uspořádat tuto modlitbu ve Vašem poutním místě, na kterou byste přizvali i věřící. Aby se jich zapojilo co nejvíce, doporučuji dle možností modlitbu přenášet online na Vašich kanálech. + arcibiskup Jan Graubner
předseda České biskupské konference

Příloha:
Modlitební úmysly Svatého otce na jednotlivé dny v měsíci květnu
Za celý svět raněný touto pandemií
1. Za všechny zesnulé
2. Za všechny, kteří se nemohli rozloučit se svými milovanými zesnulými
3. Za všechny nakažené koronavirem a všechny nemocné
4. Za všechny těhotné ženy a jejich nenarozené děti
5. Za všechny děti a dospívající
6. Za všechny mladé lidi
7. Za všechny rodiny
8. Za všechny pracovníky médií
9. Za všechny seniory
10. Za všechny lidi s postižením
11. Za všechny chudé, bez domova a ty, kteří se nacházejí v ekonomické nouzi
12. Za všechny, kteří žijí sami, a ty, kteří ztratili naději
13. Za všechny vězněné
14. Za všechny vědce a instituce lékařského výzkumu
15. Za všechny migranty
16. Za všechny oběti násilí a obchodu s lidmi
17. Za všechny světové představitele a vedoucí mezinárodních organizací
18. Za všechny lékaře a zdravotní sestry
19. Za všechny lidi ve válce a za světový mír
20. Za všechny lékárníky a zdravotnický personál
21. Za všechny sociální pracovníky
22. Za všechny dobrovolníky
23. Za veškerý policejní, armádní personál a za všechny hasiče
24. Za všechny, kteří poskytují základní služby
25. Za všechny učitele, studenty a pedagogy
26. Za všechny pracující a podnikatele
27. Za všechny nezaměstnané
28. Za Svatého otce, biskupy, kněze a jáhny
29. Za všechny zasvěcené muže a ženy
30. Za církev
31. Za ukončení pandemie a obnovu našeho sociálního a ekonomického života

Zahájení a přehled poutních míst ve světě zapojených do modlitebního maratonu
Svatý otec modlitbu ve spojení s věřícími celého světa zahájí 1. května a bude se modlit u Madony del Soccorso (neboli Panny Marie Pomocné) v Římě. Při této příležitosti požehná Svatý otec zvláštní růžence, vytvořené speciálně pro použití při této příležitosti. Ty budou posléze rozeslány na třicet účastnících se míst. Předčítat a předříkávat růženec bude několik rodin z farností Říma a Lazia i mladí lidé zastupující některá nová evangelizační hnutí. Dne 31. května pak papež František tento modlitební maraton uzavře z významného místa ve vatikánských zahradách, o (budeme informovat později). Obě setkání budou zpřístupněna osobám se sluchovým postižením skrze překlad do italského znakového jazyka. K vedení mariánské modlitby bylo reprezentativně vybráno třicet poutních míst rozptýlených po celém světě, jedno pro každý den v měsíci. Jedná se o tyto kostely: Panny Marie v anglickém Walsinghamu, Ježíše Spasitele a Matky Marie v Nigérii, Panny Marie Čenstochovské v Polsku, bazilika Zvěstování v Nazaretu, Panny Marie Růžencové v Jižní Koreji, Panny Marie z Aparecidy v Brazílii, Panny Marie Míru a Šťastné cesty na Filipínách, Panny Marie Lujánské v Argentině, Svatá chýše v italském Loretu, Panny Marie v irském Knocku, Panny Marie Chudých v belgickém Banneux, Panny Marie Africké v Alžírsku, Panny Marie Růžencové v portugalské Fátimě, Panny Marie Uzdravující v Indii, Panny Marie Královny míru v bosenském Medžugorje, katedrála Panny Marie v Austrálii, bazilika Neposkvrněného početí ve Spojených státech, Panny Marie Lurdské ve Francii, Meryem Ana v Turecku, Panny Marie Milosrdné v Cobre na Kubě, Panny Marie v japonském Nagasaki, Panny Marie ve španělském Montserratu, Notre-Dame-du-Cap v Kanadě, národní svatyně Panny Marie ta’ Pinu na Maltě, Panny Marie Guadalupské v Mexiku,
Matky Boží v ukrajinské Zarvanycji, Černé Madony z německého Altöttingu, Panny Marie Libanonské a Panny Marie Růžencové v italských Pompejích.
Modlitba z každého zmíněného místa se bude přenášet oficiálními kanály Svatého stolce vždy v 18.00 podle času platného v Římě. Vznikl také stručný liturgický průvodce, který nabízí několik užitečných návrhů, jak tyto chvíle prožít ve vlastním společenství. Jeho text v italštině, angličtině a španělštině si lze stáhnout z webových stránek Papežské rady pro novou evangelizaci (www.pcpne.va).

Neděle modliteb za pronásledované křesťany

Křesťanská mezinárodní solidarita ČS z.s.

Husovo nám. 1236

549 01 Nové Město nad Metují

http://cr.csi-int.org/

csi.czechrepublic@gmail.com

tel.:737 852 903     

Nové Město nad Metují 20.4.2021

  1. neděle velikonoční – neděle modliteb za pronásledované křesťany

Blíží se 6. neděle velikonoční (9.5.),  která bude v katolické církvi věnována modlitbám za pronásledované křesťany.

Křesťané považují náboženskou svobodu za nejdůležitější ze všech lidských práv, protože přímo souvisí s věčným osudem člověka, se smyslem života v čase a věčnosti. Náboženská svoboda znamená, že každý člověk může svobodně vykonávat, hlásat a také měnit svou víru, aniž by mu v tom bránila společnost a stát.

200 milionů, 240 milionů, 260 milionů, 340 milionů – tak z roku na rok roste počet pronásledovaných křesťanů ve světě. Každý osmý křesťan trpí nějakou formou útlaku nebo diskriminace. Počet křesťanů zavražděných z náboženských důvodů se loni zvýšil o 60 %, když  pro víru přišlo o život 4761 křesťanů – třináct každý den. 4277 křesťanů bylo vězněno bez procesu a  téměř vždy na základě smyšlených obvinění. V klasifikaci států se situace jednoznačně zhoršila. Zeměmi extrémního pronásledování jsou  Severní Korea, Afghánistán, Somálsko, Libye, Pákistán, Eritrea, Jemen, Irán, Nigérie, Indie, Irák a Sýrie. Nejčastější příčinou diskriminace je radikální islám, etnické konflikty v Africe, represe ze strany komunistického režimu v Číně, hinduistický extrémismus v Indii a organizovaný zločin ve Střední Americe.  Jednou ze zemí s extrémním pronásledováním je Nigérie, kde bylo za posledních 12 let zabito téměř 35 000 křesťanů a  statisíce byly   násilně vysídleny. Protikřesťanské útoky džihádistů zaznamenáváme v dalších zemích Afriky, jako např v Mosambiku. Zprávy o únosech, nucených sňatcích a islamizaci nezletilých nemuslimských dívek v Pákistánu a dalších islámských zemích jsou na denním pořádku.

Pod tlak se dostávají křesťané i na Západě. Bývalý mezinárodní prezident CSI Herbert Meier pronesl již před 15 lety tato stále platná slova: „Svoboda svědomí, vědeckého bádání a tolerance patří neodmyslitelně k dědictví západních zemí. Je formulována v přirozeném právu a je s ním nerozlučně spojena. Díky tomu stála Evropa po staletí v první linii. Dnes ale vidíme, že se toto dědictví Evropy ztrácí a věřící křesťané jsou konfrontováni s dvěma hrozbami – stále agresivnějším sekularismem a relativismem, a na druhé straně s rostoucím vlivem islámských skupin.“

Nezájem veřejného mínění

Je příznačné pro sekularizovaného „ducha doby“, že utrpení a svědectví křesťanů, jakkoliv velké a zřetelné, není v centru pozornosti veřejnosti. V době, která se považuje za moderní, osvícenou a progresívní, máme povinnost být na straně lidí, kteří jsou za svou víru, šikanováni, biti, mučeni a vražděni.   Solidarita s pronásledovanými má biblický základ v prvním listu apoštola Pavla Korintským – „Trpí-li jedna část, trpí s ní části všechny“ (12.26). V praktické rovině jsou křesťané často jediní, kdo mohou pomoci. Buďme proto s pronásledovanými křesťany v modlitbách alespoň o 6. neděli velikonoční!

Monika Kahancová

výkonná ředitelka  CSI ČS

Proč se modlit???

P. Pavel Pola, OCDP. Pavel Pola, OCD 

Pavel Pola: Proč se vlastně modlit?

Autorský komentář pro Vatikánský rozhlas
 
Pavel Pola: Proč se vlastně modlit?

Většina křesťanů žije s pocitem, že by se měli modlit. Někteří dokonce žijí se špatným pocitem nebo s pocitem viny, že se nemodlí dostatečně často, dostatečně dlouho, že se nemodlí dobře nebo že se nemodlí vůbec. Pro mnohé tak zůstává modlitba jakousi povinností, navíc těžko uchopitelnou, se kterou si příliš nevědí rady, která je pro ně zdrojem výčitek a která jim často spíš komplikuje život. Někteří se modlili v dětství, s rodiči, prarodiči; tyto modlitby už jim ale v dospělosti nedávají příliš smysl. A tak se stává modlitba břemenem. Přitom by to mohlo být právě na opak! Já bych modlitbu ve svém životě nerad vnímal jako povinnost – stejně jako nevnímám jako povinnost dát si dobré kafe, zavolat si nebo potkat se s přáteli, jít na procházku do parku na čerstvý vzduch, zacvičit si nebo si poslechnout oblíbenou hudbu (v mém případě třeba Bacha, Chopina nebo Arvo Pärta). To všechno jsou věci, které mě nejen baví, ale o kterých vím, že je k životu potřebuji. A že bez nich bych dlouho nevydržel.

Modlitba odráží to, jaká je naše víra. Dávní duchovní mistři vyslovili pravidlo: Lex orandi, lex credendi. Což volně přeloženo z latiny znamená: Způsob modlitby ovlivňuje způsob tvé víry. A naopak. Ukaž mi, jak se modlíš, a já ti řeknu, kým je pro tebe Bůh a jak si ho představuješ. Do naší modlitby se promítá naše víra a obraz, jaký o Bohu máme. Vnímám Boha jako přísného otce? Pak budu při modlitbě nervózně našlapovat po špičkách, abych náhodou neudělal něco špatně a nebyl potrestán. Bud mít strach, že se nemodlím dost dobře. Vnímám Boha jako neochotného a tvrdého člověka? Pak ho budu muset přemlouvat a snažit se ho svými modlitbami obměkčit, aby udělal něco dobrého. A budu zklamaný, když moje modlitba zůstane bez představované odezvy. Vnímám Boha jako někoho, kdo se nechá doprošovat, kdo není dostatečně všímavý, milosrdný, někoho kdo je neskutečně vysoko a daleko, takže vlastně ani nevím, jestli mě slyší a vnímá? Jestli se můžu odvážit na něj obracet? Kdo se urazí, když mu nepoděkuji a příště si rozmyslí něco pro mě udělat? To všechno se projeví ve způsobu, jakým se modlíme. A jsou obrazy Boha, které nás mohou při modlitbě dokonce velmi stresovat a znepokojovat.

Myslím, že je výhodné vstupovat do modlitby s tím, že Bůh je někdo, kdo mě nejen zná, ale kdo mě zná lépe, než já sám sebe. Zná moje myšlenky i moje srdce, moje přání a touhy, mojí minulost i budoucnost. Kdo zná stejným způsobem všechny lidi a ví, co potřebují, a kdo to s námi se všemi myslí mnohem lépe než si dokážeme představit. Leží vám na srdci někdo blízký, kdo zažívá trápení, nemoc nebo svízelnou životní situaci? Bohu na tom člověku záleží ještě víc… Tím nám odpadne modlitba, která by měla Boha informovat o našem stavu a stavu světa, o našich potřebách a plánech a která by ho měla přemlouvat, aby něco dobrého (konečně) udělal. Bůh přece dělá pro lidi a pro celé tvorstvo víc, než si dokážeme představit a pochopit. Modlitba tedy vůbec nemá měnit Boha – pokud si to od ní budeme slibovat, asi budeme frustrovaní. Boha není potřeba informovat, přemlouvat, přesvědčovat, ani obměkčovat a odprošovat. Proč se tedy vůbec modlit? Když Bůh ví, co si přejeme a potřebujeme, ještě dřív než na to pomyslíme. Naslouchá nám a dělá to, co je pro nás nejlepší. A stejně tak pro všechny ostatní. Nebo myslíte, že ne?

Modlitba je čas, který dáváme Bohu k dispozici, a který tedy může být naplněn jedinečným způsobem. Většinu našeho času se snažíme vyplnit my sami – tím, že něco děláme, o něčem přemýšlíme, něco vytváříme, mluvíme, čteme, něco sledujeme v televizi nebo na internetu. Zkrátka měníme svět kolem sebe, nebo ho alespoň jakoby nasáváme. Cítíme asi oprávněně odpovědnost za to, jak náš čas využijeme a čím ho naplníme. Většinou ho nechceme proflákat a dost často se soustředíme na výkon, který podáváme. To všechno je jistě bohulibé, ale bohužel z toho někdy nedokážeme vystoupit a stejně přistupujeme i k modlitbě. A to je škoda – modlitba totiž nemá být výkon, ale spíš spočinutí v Boží přítomnosti. Terezie z Avily mluví o modlitbě jako o setkávání dvou přátel. V modlitbě nemusíme nic vytvářet, ale můžeme prostě být před Bohem a zažívat, že jsme milováni.

Modlitba je hodnota, která může dávat smysl životu. Možná znáte pojetí hodnot, o kterém mluví Viktor Frankl, zakladatel psychoterapeutického směru logoterapie, která právě spočívá v hledání smyslu. Frankl říká, že život můžeme naplnit tím, že něco děláme a tvoříme, ať už hmotného či nehmotného – to jsou tvůrčí hodnoty; nebo tím, že něco pozitivního prožíváme, krásu, umění, vztahy – to jsou prožitkové hodnoty; a konečně smysl má náš život i ve chvílích, kdy nic netvoříme ani neprožíváme, Frankl mluví o nezměnitelných situacích. Smysl jim můžeme dát tím, že k nim zaujmeme vnitřní postoj – to jsou hodnoty postojové. Myslím, že modlitba by patřila do té poslední kategorie – nejde tam ani o výkon ani o prožitky, ale o vnitřní postoj. Ať už to bude důvěra, vděčnost, odevzdanost, a možná byste našli další.

Kdysi v noviciátu jsem se dověděl poučku, která mě velmi zaujala a utkvěla v paměti, přestože jsem tehdy přesně nechápal, co to znamená. A totiž, že vlastností modlitby je to, že se v průběhu života stále více zjednodušuje. Přesný opak toho, než bych tehdy předpokládal. Člověku jakoby stačí čím dál tím méně – méně slov, méně gest, méně vznešených myšlenek. Svaté Terezie z Lisieux se zeptala na sklonku života jedna sestra, co říká Ježíšovi při modlitbě. A ona odpověděla: „Neříkám mu nic, miluji ho.“ To je pozvání ke kontemplativní modlitbě, které se někdy říká vnitřní modlitba nebo tichá meditace. Modlitba, která pramení z víry, že Bůh se dívá na můj život s nekonečnou laskavostí a porozuměním. Modlitba znamená prostě jenom být v Boží přítomnosti, a to stačí. Meditovat je tak jednoduché, jako udělat krok – a tak náročné jako ujít dlouhou pouť. Není to cesta rychlých a snadných řešení, ale celoživotní putování, je to nekonečná cesta k nekonečnému Bohu. Která je velmi dobrodružná a krásná. Modlitba nám život neusnadňuje, jakože bychom si tím mohli získat nějakou protekci nebo něco, co nám Bůh původně nechtěl dát, ale pomáhá nám prožít život dobře a smysluplně.

Je dobře, když má člověk na této cestě průvodce, nebo někoho, kdo mu poradí, jak na to. Kontemplativní modlitba je důležitý pramen – některé věci nejde načerpat jinde. Některé druhy žízně prostě nemůžeme uhasit jinde než v tomto jedinečném setkání. A tento pramen je bezedný, nelze ho vyčerpat, neomrzí se vám. Dnes víc než kdy jindy znovu objevujeme, že meditace nebo kontemplace není něco nedosažitelného, co by bylo jen pro pár šťastných vyvolených, pro několik málo specialistů, ale je to pramen otevřený pro každého člověka, který touží po setkání s Bohem.

Pavel Pola OCD

Světový den modliteb za povolání

Poselství Svatého otce Františka
k 58. světovému dni modliteb za povolání

  1. dubna 2021

Svatý Josef: sen o povolání

 Milé sestry, milí bratři,

  1. prosince 2020, u příležitosti 150. výročí prohlášení sv. Josefa za patrona univerzální církve, byl zahájen rok speciálně věnovaný tomuto světci (srov. Dekret apoštolské penitenciárie, 8. prosince 2020). Abych povzbudil lásku k tomuto světci, napsal jsem apoštolský list Patris corde. Svatý Josef je skutečně mimořádný, současně však velice blízký životu každého z nás. Jeho postava neohromuje, nedisponuje zvláštními charismaty. V očích těch, kdo se s ním setkávali, nevypadal nikterak výjimečně. Nebyl slavný ani na sebe neupozorňoval: evangelia nepřinášejí ani jediné jeho slovo. Přesto však ve svém obyčejném životě uskutečnil něco neobyčejného v Božích očích.

Bůh vidí do srdce (srov. 1 Sam 16,7) a ve svatém Josefovi našel otcovské srdce schopné dávat a probouzet život v každodennosti. K tomu směřují povolání – dávat vznik životu v každodennosti. Pánovou touhou je vytvářet otcovská a mateřská srdce, srdce otevřená, plná odhodlání, štědrá, když se darují, soucitná, když tiší bolest, neochvějná, když přinášejí naději. Právě to potřebují kněží a zasvěcené osoby zvláště dnes, v době plné slabosti a utrpení způsobeného pandemií, která přináší nejistotu, obavy o budoucnost a o samotný smysl života. Svatý Josef nám vychází naproti svou mírností světce „u našich dveří“. Současně jeho výrazné svědectví může dát směr na naší cestě.

Svatý Josef nám dává tři slova, klíčová pro povolání každého z nás. První slovo je sen. Každý z nás sní o naplnění svého života. Je správné mít velká očekávání, která pomíjivé cíle, jakými jsou úspěch, peníze, zábava, nedokážou naplnit. Vždyť zeptáme-li se lidí, jak by vyjádřili svůj životní sen jedním slovem, snadno si dokážeme představit odpověď: láska. Právě láska dává životu smysl, protože odkrývá jeho tajemství. Vždyť život máme jen tehdy, pokud ho dáváme, můžeme ho skutečně vlastnit, pokud ho plně darujeme. Svatý Josef nám má v tomto ohledu hodně co říci, protože díky snům, kterými ho Bůh inspiroval, utvořil ze svého života dar.

Evangelia hovoří o čtyřech snech (srov. Mt 1,20; 2,13.19.22). Byly označovány za sny božské, avšak přijmout je nebylo snadné. Josef musel po každém snu změnit svůj záměr, dát se všanc, obětovat vlastní plány, aby se uzpůsobil tajemným plánům Božím. Snům zcela důvěřoval. Můžeme si ale položit otázku: „Co to bylo za noční sen, kterému tolik důvěřoval?“ V dávných dobách byla sice snům věnována velká pozornost, přece jen ale byly méně významné než reálný život. Přesto se svatý Josef nechal snem bez váhání vést. Proč? Protože jeho srdce bylo obrácené k Bohu, bylo Bohu k dispozici. Vnitřnímu Josefovu „sluchu“ tedy stačil drobný náznak, aby rozpoznal Boží hlas. Tak je tomu i s naším povoláním: Bůh nemá zalíbení v spektakulárních projevech, netlačí na naši svobodu. Zprostředkovává nám své plány s mírností, nezahrnuje nás zářivými viděními, ale promlouvá k našemu nitru s jemnocitem, přibližuje se k nám a oslovuje nás skrze naše myšlenky a naše city. Stejně jako svatému Josefovi, i nám vytyčuje vysoké a překvapivé cíle.

Sny totiž přivádějí Josefa do dobrodružství, které by si nikdy nepředstavil. První sen znejistí jeho zasnoubení, ale činí ho otcem Mesiáše. Druhý sen ho vede k útěku do Egypta, ale zachraňuje život jeho rodiny. Třetí pak oznamuje návrat do vlasti, nicméně čtvrtý sen znovu mění plán a vede ho do Nazareta, do místa, kde Ježíš zahajuje hlásání Božího království. Ve všech těchto radikálních změnách tedy vítězí odvaha reagovat na Boží vůli. Stejně tak je tomu s povoláním. Boží povolání nás stále vede k tomu, abychom vycházeli ze sebe, abychom se darovali, abychom překračovali svůj stín. Není víry bez riskování. Pouze tehdy, když se s důvěrou spolehneme na milost a upozadíme své programy i své pohodlí, říkáme Bohu doopravdy „ano“. Každé „ano“ přináší plody, protože odpovídá vyššímu záměru, který se nám ukazuje postupně. Avšak božský Tvůrce ho zná a rozvíjí ho, aby z každého života učinil mistrovské dílo. Svatý Josef je příkladným obrazem v přijímání Božích plánů. Přijímá je však aktivně: nikdy není rezignovaný nebo poraženecký. On „není člověkem pasivní rezignace. Jeho nasazení je odvážné a rozhodné“.[1] Kéž by nám všem, zvláště mladým lidem, pomohl poznat a naplnit Boží sen s námi. Kéž inspiruje odvážné „ano“ Pánu, který nás vždy překvapí, a nikdy nezklame!

Druhým slovem, kterým se vyznačuje cesta svatého Josefa a jeho povolání, je služba. Z evangelií vyplývá, že Josef žil zcela pro druhé, nikdy pro sebe. Svatý Boží lid ho nazývá nejčistším snoubencem. Zdůrazňuje tak jeho schopnost milovat, aniž by si nechával něco pro sebe. Svou lásku osvobodil od čehokoli sobeckého, a tak se otevřel ještě plodnější službě. Jeho láskyplná péče prochází generacemi, jeho pečlivá ochrana ho učinila patronem církve. Je také patronem šťastné smrti, on, který dokázal zosobnit ve svém životě nezištnost. Jeho velká služba a jeho oběti však byly možné pouze proto, že je podepírala ještě větší láska: „Každé skutečné povolání se rodí ze sebedarování, které uzrává přerodem oběti. Také kněžství a zasvěcený život žádá tento typ zralosti. Tam, kde povolání k manželství, celibátu či panenství nedosáhne zralosti sebedarování a zastaví se u pouhé logiky oběti, se namísto znamení krásy a radosti lásky může stát výrazem neštěstí, smutku a frustrace.“[2]

Služba, konkrétní výraz sebedarování, nebyla pro svatého Josefa jen vysokým ideálem, ale stala se každodenním pravidlem. Pustil se do hledání a přípravy místa, kde se měl narodit Ježíš. Uchránil ho před Herodovou zlobou, když pohotově zorganizoval cestu do Egypta. Hbitě se vrátil do Jeruzaléma, aby hledal ztraceného Ježíše. Svou rodinu živil prací i v cizí zemi. Zkrátka, svým postojem se uzpůsobil různým okolnostem jako ten, kdo neklesá na duchu ve chvíli, kdy se život neodvíjí tak, jak by sám chtěl. Projevil ochotu typickou pro toho, kdo žije, aby sloužil. Josef přijal v tomto duchu četné a často nepředvídané životní cesty: z Nazareta do Betléma kvůli sčítání, pak cesta do Egypta a znovu do Nazareta. Každý rok pak cesta do Jeruzaléma. Byl pokaždé ochoten jít vstříc novým okolnostem, bez nářku nad tím, co se dělo, stále připraven pomoci, aby řešil jednotlivé situace. Můžeme říci, že byl ochrannou dlaní nebeského Otce nad jeho Synem na zemi. Nemůže tedy nebýt vzorem každého povolání, které se má stát právě činorodou rukou Otce vůči jeho dcerám a synům.

Rád se proto dívám na svatého Josefa, ochránce Ježíše a ochránce církve, jako na ochránce povolání. Od jeho ochoty sloužit se totiž odvíjí pečující ochrana. „Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta“ (Mt 2,14), to říká evangelium. Poukazuje tak na jeho pohotovost a péči o rodinu. Neztrácel čas rozčilováním se nad tím, co nefungovalo, aby tomu nevystavoval ty, kdo mu byli svěření. Pozorná a starostlivá péče je znamením zdařilého povolání. Je svědectvím života, kterého se dotýká Boží láska. Když se nehoníme umíněně za svými ambicemi a nenecháme se paralyzovat svým steskem, ale staráme se o to, co nám Pán skrze svou církev svěřuje, dáváme krásný příklad křesťanského života. Tehdy na nás Bůh vylije svého Ducha, svou tvořivost; tehdy dělá zázraky jako v životě Josefově.

Kromě Božího volání, které uskutečňuje naše největší sny, a kromě naší odpovědi, která se naplňuje ochotnou službou a pečlivou starostlivostí, je tu třetí aspekt, jímž se vyznačuje každodenní život svatého Josefa a našeho povolání: je to věrnost. Svatý Josef je „muž spravedlivý“ (Mt 1,19), který v každodenní činorodé tichosti setrvává ve spojení s Bohem a s jeho záměry. V obzvláště těžkých chvílích vše vyhodnocuje (srov. Mt 1,20). Přemýšlí, pečlivě zvažuje: nenechá se opanovat spěchem, nepodléhá pokušení unáhleného rozhodnutí, nejedná impulzivně a nežije jen daným okamžikem. Vše trpělivě zvažuje. Je si vědom, že život je budován řadou po sobě jdoucích velkých rozhodnutí. S tím souvisí jeho důsledná a vytrvalá pracovitost, se kterou se věnoval svému povolání tesaře (srov. Mt 13,55). Jeho pracovitost neinspirovala tehdejší články novin, nýbrž inspiruje po staletí každodenní život každého otce, každého pracujícího, každého křesťana. Povolání totiž, stejně jako život, uzrává díky každodenní věrnosti. Jak můžeme tuto věrnost živit? Pohledem na věrnost Boží. První slova, která svatý Josef slyšel ve snu, byla výzvou, aby se nebál, protože Bůh je věrný svým příslibům: „Josefe, synu Davidův, neboj se“ (Mt 1,20). Neboj se: těmito slovy se Pán obrací i na tebe, milá sestro, na tebe, milý bratře, když v nejistotě a s chvěním zakoušíš neodbytnou touhu darovat život Pánu. Tato slova ti opakuje, když tam, kde jsi, možná uprostřed zkoušek a nepochopení, bojuješ, abys každý den naplňoval jeho vůli. Jsou to slova, která objevuješ ve chvíli, kdy se na cestě povolání vracíš ke své první lásce. Jsou to slova, která jako refrén doprovázejí toho, kdo stejně jako svatý Josef říká „ano“ Bohu svým životem: v každodenní věrnosti. Tato věrnost je tajemstvím radosti. V nazaretském domě, říká liturgický hymnus, byla „zářivá radost“. Byla to každodenní průzračná, jednoduchá radost, kterou zakouší ten, kdo si chrání vše, na čem záleží: věrnou blízkost Bohu a bližnímu. Jak pěkné by bylo, kdyby stejná atmosféra, jednoduchá a zářivá, střízlivá a plná naděje, panovala v našich seminářích, řeholních institutech, v našich farních domech! Tuto radost přeji vám, bratři a sestry, kteří jste velkoryse učinili Boha snem svého života, abyste mu sloužili v bratřích a sestrách, kteří jsou vám svěřeni. Abyste jim sloužili s věrností, která již sama o sobě je svědectvím v době charakterizované prchavými emocemi, které odezní, aniž by zanechaly jakoukoli radost. Svatý Josef, ochránce povolání, kéž vás provází se svým otcovským srdcem!

 

Dáno v Římě u Sv. Jana Lateránského dne 19. března 2021, na slavnost sv. Josefa

             FRANTIŠEK

[1] František. Apoštol. list Patris corde (8. prosince 2020), č. 4.

[2] Tamtéž, č. 7.