Májové_úvahy_kardinála_Vlka

Z knihy Alalina Boudreho „Umývač výloha arcibiskup“

vyd. Nové Město 2016

úterý 2.5.

1. Idylické dětství

Vesnička Líšnice, ležící asi 100 kilometrů jižně od Prahy, se onoho května 1932 oděla do bílého.Jabloně kolem silnice právě rozkvetly, zatímco kaštany tyčí své kuželovité květy přímo k blankytnému nebi. Na tomto místě temná Šumava ustupuje žitným lánům, které se v této roční době ještě zelenají, a roztroušeným bramborovým políčkům. Na návsi naproti rybníku stojí vedle sebe Boží muka a kaplička, jejíž přední část zdobí reliéf Panny Marie s děťátkem. Tyto dva symboly budou silně ovlivňovat život dítěte, které dne 17. května, v „měsíci Panny Marie", porodila svobodná matka ve venkovské chalupě u svých rodičů.

Hned následujícího dne je malý Miloslav pokřtěn ve farním kostele Jména Panny Marie v Sepekově, ležícím hned vedle Líšnice. Za kmotru mu jde sestra jeho matky, která mu krátce před svou smrtí svěří: „Když jsem tě nesla v náruči před obraz Panny Marie s děťátkem, zasvětila jsem tě Panně Marii". Obraz je skvostem tohoto kostela vystavěného v podobě baroka, který je již více než dvě století místem poutí a modliteb a k němuž každé září směřují tisíce poutníků.

V rodné Líšnici, na „svatém kopci jižních Čech" stráví mladý hoch prvních šest let svého života. „Se svou matkou a jejími rodiči jsem zde prožil mezi sedláky velmi šťastné roky. Mám rád venkovské lidi, sám z venkova pocházím a věřím v dobro hluboce vepsané v jejich srdcích. Nemohu zapomenout na krásu tohoto kraje, který asi o sto kilometrů dál lemuje Šumava, zalesněný horský hřeben, jenž svou výškou nikdy nedrtí".

V době, kdy nad zemí již visí hrozba německého vpádu, se Miloslavova maminka rozhoduje pro sňatek. Roku 1938 se stěhuje na zemědělskou usedlost svého muže do Záluží, asi dvacet kilometrů od Sepekova. Tady chlapec prožije své mládí.

Každý den spolu s dalšími dětmi ze Záluží prochází Miloslav cestu, jejíž zákruty ho vedou do čtyři kilometry vzdálené školy v Chyškách. Ať je venku tma a zima či naopak spalující horko, chlapec musí velmi brzo ráno nebo hned po škole pomáhat s prací doma i na polích. Připravit dřevo na zátop, nanosit vodu ze studny na dvoře, nasekat trávu králíkům, dát kravám krmení, pomáhat ve stáji a na poli sklízet obilí, orat …, plést košíky …, všechny tyto práce dávají řád jednotlivým dnům a utvářejí lidský charakter. „Moji rodiče mě vychovali k odpovědnosti v chudobě“, vzpomíná Miloslav Vlk. „Často mi s velkou skromností opakovali: ,To víš, my si to nemůžeme dovolit, my jsme chudí.' Naučil jsem se žít s málem, obejít se bez toho, co si ostatní mohli dovolit. S odstupem času jsem svým rodičům za tento dar vděčný. Naučili mě, abych se uměl spokojit s málem. Když má člověk nejprve těžký život, bez potíží si zvykne na lepší…"

Sousedské vztahy ve vesnici jsou výborné, stejně jako vztahy v rodině. Děti zde žijí jako všude jinde. A to platí i pro vylomeniny. Kolik slezených stromů, aby natrhaly červené třešně, kolik hrachových lusků ukradených na poli! Miloslav Vlk si vzpomíná především na neodolatelné pokušení vypravit se jednoho lednového dne na zamrzlý rybník na návsi. Hned co se odhodlal vkročit na zdánlivě pevný led, ledová krusta pod mladým odvážlivcem praskla a hoch se ocitl po pás ve vodě. Domů se vrátil oklikou přes sousedovu kovárnu, kde se usušil, a přišel domů, jako by se nic nestalo. „Všechno v pořádku, Mílo?" zeptala se maminka. „Ano, ano, mami," odvětil malý lhář. Avšak tatínek, který vše pozoroval ze zahrádky, prověřil jeho odpověď sáhnutím na ještě vlhké kalhoty… A hned z toho vyvodí důsledky. „Na tuto lekci jsem nezapomněl!"

Po dobu několika let se po práci na poli každý den vrací Miloslav domů, aby vyhnal krávy na pastvu, z níž přichází v osm devět hodin večer. Mladý horský pastýř se ochotně zhosťuje tohoto úkolu, neboť má velmi rád vznešenost a klid vyzařující z přírody, s níž se denně setkává. Při pastvě měl po řadu let příležitost přečíst mnoho knih. Před spaním si pokaždé místo jídla vzal hrnek ještě vlažného kravského mléka a kus suchého chleba. „Toto období silně utvářelo moji povahu. Tvrdá práce, služba druhým, vyžití s málem. Neměl jsem příležitost, abych snil, přál si něco jiného či o něco jiné usiloval.

 

sobota 6.5.

2. Obyčejný plakát

„Chceš i ty být knězem?" Tento plakát připevněný v předsíni kostela v Chyškách zobrazuje chlapce, který hledí do výšky směrem k ukřižovanému Kristu. Prostá věta, která na dítě velmi silně zapůsobí. „Tato slova ve mně rezonovala, jako kdyby byla tato výzva určena přímo mně, takže se hluboko vrývala do mého srdce. Tento obrázek byl pro mě setkáním s milostí," vzpomíná Miloslav Vlk, „byl jsem v takovém napětí, že mě uklidnila až odpověď: ,Ano, chci', kterou jsem sám sobě vnitřně dal." Jednou po svatém přijímaní v sobě Míla znovu pocítí stejnou výzvu, jako tehdy před plakátem: „Pojď, následuj mě!"

Školák však raději toto tajemství ponechává ve svém srdci z obavy, že by se jemu, prostému jedenáctiletému pasáčkovi krav, vysmáli. Tím spíše, že doma je dětem vštěpována velmi tradiční podoba víry a velká úcta k duchovním. Míla se neodvažuje o svém tajemství nikomu říci. Ani své matce. Je třeba se také zmínit o tom, že se na něj jednou, když cosi vyvedl, velmi hrubě obořila: „Z tebe nikdy nic pořádného nebude!"

Chybí mu tedy odvaha a jeho tajemství i jemu samotnému připadá utopické a neuskutečnitelné. Navíc ani neví, jak by zařídil, aby mohl jít někam do města studovat na gymnázium, které nikde v blízkosti nebylo. Zuří válka a rodinné starosti spolu s množstvím práce, kterou je třeba vykonat, tuto touhu upozadí a nakonec pohřbí. A tak ideál, který v duši zářil, postupně pohasínal…

Válka se pomalu chýlila ke konci. Po obloze denně čáralo své dráhy množství cizích bombardérů… A v srdci malého chlapce, který měl nitro otevřené pro „vysoké" plány, se pomalu rodila myšlenka stát se pilotem, vydat se vzhůru… Tuto myšlenku nemusel tolik skrývat jako předchozí ideál. Svým mladším sestrám to jednou prozradil…

A tak pokaždé, když po obloze proletí letadlo, Miloslavovy mladší sestry Marie a Anežka radostně zvolají s pažemi vztyčenými k nebi: „Aeropláne, počkej na našeho Mílu!" Míla je však rozčarován, když mu jeho učitelka paní NovákováNašincová k jeho plánu řekne, že ho do letecké školy ještě nevezmou. Aby se stal pilotem, musel by jít napřed na gymnázium a pustit se do dlouhých studií…

Miloslavův otec věděl o jeho touze jít studovat na gymnázium, ale řekl mu: „Víš, my jsme chudí a my na to nemáme…" Ale jednou, když se tatínek setkal s nějakým svým známým a povídali o tom, co jejich kluci chtějí dělat, tu mu ten známý řekl: „Můj synovec studuje v Budějovicích a tam je internát, kde na chudé chlapce platí katolická charita." Nové světlo naděje!… Miloslav okamžitě sedá na kolo a jede dvacet kilometrů daleko za dotyčným mladíkem. Jede, co nejrychleji může, aby cestu urazil v jednom kuse, a hned po svém příjezdu domů naléhavě prosí rodiče, aby se mohl zapsat na tutéž školu.

A tak se na konci školního roku doprovázen sestrou maminky, svou křestní kmotrou, vydal do Českých Budějovic na přijímací zkoušky…

Venkovský farář doučuje hocha latinu, zatímco on pase krávy. Žák prokazuje nejen chuť k učení, ale též nadání a snadno uspěje ve zkouškách na Jirsíkovo gymnázium. Avšak ukáže se, že „internát", kde by měl bydlet, je malý seminář v Českých Budějovicích! Na lístku, který mu po absolvování přijímacích zkoušek na gymnázium předává pan ředitel „internátu" kněz F. Mácha, je uvedeno, že Miloslav je přijat s tím, že „jednou bude dálí Bůh knězem".

Pro Miloslava to je rána a z Českých Budějovic se vrací otřesený, neboť byl v tu chvíli upnutý ke svému snu, že se jednou bude moci stát pilotem. „Byl to pro mě blesk z čistého nebe. Moji rodiče mě naučili poctivosti a neuměl jsem si představit, že bych bydlel v chlapeckém semináři s úmyslem být pilotem, zatímco všichni ostatní by studovali s myšlenkou stát se knězem. Byl jsem zmatený a musel jsem to zpracovat. Celou cestu domů jsem usilovně o věci přemýšlel. V Sepekově jsme spolu s tetou vystoupili z vlaku a šli se pomodlit do kostela, kde jsem byl pokřtěn. Už si nevzpomínám, za co jsem se modlil. Pamatuji si však přesně, že potom na křižovatce před hospodou U Alexů jsem se zastavil a té dobré tety se zeptal: „Teta, vždyť snad já bych také mohl být knězem, ne?" A teta, aniž by věděla o mém vnitřním boji, řekla prostě a jednoduše: „To víš, že jo." A bylo rozhodnuto!

 

neděle 7.5.

3. Studium v Budějicích

V roce 1946 Miloslav zahajuje svá středoškolská studia v malém semináři v Českých Budějovicích. České Budějovice jsou královské město, založené na počátku 13. století na soutoku Vltavy a Malše. Ve středu rozlehlého čtvercového náměstí stojí krásná barokní kašna zdobená sochami. Malý seminář je nedaleko této prostoru plného významných památek, mezi něž patří kostel a klášter dominikánů, kostel svatého Mikuláše a krásná renesanční radnice.

Rytmus internátního života pod vedením dvou kněží určují ranní modlitby, mše, studium na nedalekém gymnáziu, jídlo, čas na odpočinek a hry. Gymnazista Vlk brzy najde ve studiu zalíbení a v krátké době si získá mnoho přátel. Neváhá pomáhat jiným studentům s úkoly z latiny a řečtiny, z předmětů, v nichž vyniká. Miloslav dodnes považuje dobu strávenou v semináři za nekrásnější roky svého života: „Neměl jsem starosti, snadno jsem se učil, cítil jsem se začleněný do společenství svých druhů; modlitby a liturgie nás spojovaly a atmosféra byla skutečně vynikající."

O prázdninách se Miloslav vrací domů k rodičům, půl dne cesty z Českých Budějovic. Je nadšený ze svého nového života a je šťastný, že může sdílet to, co se právě naučil, takže doma, kde se o víře nemluvilo, i když byli všichni věřící, začal se svými sestrami probírat náboženství podle jejich poznámek ze školy. I v rodině se nyní probírá náboženství jako společné téma, zatímco do té doby byl každý přesvědčený, že to spadá do více osobní a intimní oblasti každého člověka.

Po třech letech strávených v semináři Miloslav již zřetelně pociťuje hlavní obrysy práce, kterou v něm zasel Bůh: „Moje víra, do té doby tradiční, se stala více uvědomělou. Moje povolání se posílilo a vyjasnilo." Po Únorovém puči však dochází k zavření malého semináře a v roce 1949 místo obsadí komunisté. Několik seminaristů přitahuje nové politické uspořádání a angažují se na nové cestě. Ti, kteří jsou nejrozhodněji přesvědčeni pokračovat ve svém povolání, se během roku stěhují do velkého semináře. Avšak náboženský útlak je zákeřný. Také velký seminář je rozpuštěn a žáci jsou rozptýlení po rodinách.

Paní Stanislava Jindrová si dobře vzpomíná na Miloslava Vlka z doby, kdy několik měsíců bydlel v domě jejích I rodičů: „Byl to podsaditý chlapec, nijak vysoký, rozložitý, otevřený, příjemný a klidný. Jeho hluboká víra svědčila o vážnosti jeho přání stát se knězem. Známá byla mezi námi jeho záliba v cizích jazycích. Modlil se Otčenáš každý den v jiném jazyce: latinsky, řecky, česky, německy, anglicky, francouzsky a italsky. Horlivě studoval a každý rok klasického gymnázia měl na vysvědčení prospěl s vyznamenáním.

V Českých Budějovicích na Miloslava hluboce zapůsobí dvě sestry z Apoštolátu třetího řádu svatého Františka, společenství založeného otcem Janem Evangelistou Urbanem roku 1933; lidmi byly nazývané „urbanky". Sestra Damiána a Beata vypomáhají ve farnosti mnoha různými způsoby: katechezí dětí, přípravou ke křtu a k svatbě, péčí o umírající atd. Bez pracovní smlouvy vše dělají zadarmo a žijí z darů a almužen. Mohou vykonávat svoji činnost ještě dalších pár let, protože chodí bez závoje a v civilním šatě. Až přijde noc, kdy jsou všechny řeholní sestry v celé zemi zadrženy a uvězněny.

Ke konci školní docházky seminarista Vlk zůstává v Českých Budějovicích, stále stejně přesvědčený o svém povolání. Bydlí u starších důchodců blízko katedrály, aby mohl pokračovat ve svém studiu na gymnáziu. Je vášnivě zaujat studiem jazyků. Miloslav se zapisuje do českobudějovického kroužku esperanta a uveřejňuje studii nazvanou „Esperanto v optice Stalinovy lingvistické teorie“. V této práci se student Vlk odvážil oponovat teorii sovětského vůdce poukázáním na to, že esperanto nevede k odvržení vlasti či národa.

V roce 1952 biskupové doporučují kandidátům kněžství, aby nevstupovali do státního semináře, který tou dobou nahrazoval všechny zlikvidované diecézní semináře. Miloslav právě včas stihne složit maturitní zkoušku. Zatímco všichni žáci jeho věku se musejí před komisi dostavit ve stejnokroji Československého svazu mládeže, mladý Miloslav Vlk se odváží předstoupit v tmavém obleku, bílé košili a s motýlkem. Přestože jsou jeho známky vynikající na maturitním vysvědčení samé jedničky , čerstvý maturant nezískává ocenění „prospěl s vyznamenáním". Kdo v té době není členem komunistického svazu mládeže, tomu je vstup na univerzitu znemožněn. Miloslav je zklamaný, zůstává však věrný sám sobě, a zatímco katolická církev v Československu zažívá své nejbolestivější roky, on se rozhoduje nastoupit do práce v továrně.

úterý 9.5.

4. Archivářem

Když dojde v Maďarsku roku 1956 k revoluci, Miloslav stejně jako mnoho dalších studentů doufá v konec komunismu. Počítá se změnou režimu a s tím, že bude moci studovat ve velkém semináři… Je mu dvacet čtyři let, takže už je načase… K ničemu takovému však nedojde. Nemožnost navštěvovat velký seminář jej tíží čím dál víc a nepozorovatelně se do jeho duše vkrádá nejistota v souvislosti s tím, jak jako student začíná zaplňovat svůj život prací. Hluboce se zabere do paleografického studia Jenského kodexu, což je téma jeho doktorské práce. Publikuje v Časopise Národního muzea, Listech filologických a jiných periodikách.

Miloslav je zapálený a vynikající student. Nemožnost naplnit kněžské povolání jej však přivádí do slepé uličky: „Je to opravdu vůle Boží? A proč bych se neměl stát dobrým otcem rodiny?" Miloslav se seznámí s jednou mladou dívkou, úzce se s ní spřátelí, snad se do ní i zamiluje. Je především veden touhou být k ní upřímný a zároveň se domnívá, že ona je schopná slyšet pravdu, aniž by to zničilo jejich přátelský vztah. Miloslav se jí přizná, že hluboko ve svém nitru v sobě stále cítí volání, aby se stal knězem. „Bylo to pro ni hodně těžké, ale já jsem musel sledovat svoji cestu, cestu otevřenou pro kněžství. Byl jsem přesvědčen, že pokud to byl dar od Boha, nemohu jej odmítnout a musím čekat dál." Když Miloslav Vlk vzpomíná na tyto okamžiky, kdy se definitivně rozhodl, pronáší s úsměvem jako student, kterým kdysi byl: „Shlížel jsem na krásnou květinu, ale neutrhl jsem ji."

František Halas si dosud dobře pamatuje jednu poznámku své ženy a říká: „Mílu neznala a on k nám jednoho dne přijel na motorce, oblečený do bundy, celý rozesmátý. Naprostý opak toho, jak si člověk představuje budoucího kněze, kterého vidíme se sklopenýma očima. Povídali jsme si jen tak o tom i o onom. Když Míla odjel, moje žena mi řekla: „Myslím, že tvůj přítel bude velmi dobrý kněz."

Když se během prázdnin vrací zpět do rodného kraje, Miloslav si vždy najde čas, aby se zastavil v Milevsku, malém městě v sousedství, kde navštěvuje otce Žáka. Tento kněz řádu premonstrátů, jehož Miloslav poznal v padesátých letech během mariánské pouti na Klokotech u Tábora, mu během jeho univerzitních let hodně duchovně pomáhá. Jemu může svěřit své nejniternější tajemství, stejně jako zkoušky týkající se jeho povolání. I když je mu jasné, že konečné rozhodnutí závisí jenom na něm.

Červený diplom získaný roku 1960 ukončuje pětileté studium Miloslava Vlka, který hned získává místo archiváře v jižních Čechách. Nejprve pracuje v třeboňském archivu, poté v Jindřichově Hradci. Po třech letech je jmenován ředitelem archivu v Českých Budějovicích. Stále publikuje odborná díla. Miloslav zapáleně studuje také řečtinu a latinu. A díky práci v archivu také historii. Vždyť právě proto, aby unikl ideologicky zaměřenému studiu historie, si zvolil studium archivnictví. Může tak v úplné tichosti prohlubovat své znalosti o zdrojích vztahujících se ke středověku, především latinských. Tato práce jej nesmírně zaujme a posléze až příliš pohltí. Místo toho, aby jako ostatní „soudruzi zaměstnanci" končil přesně ve čtyři hodiny, zůstává Miloslav Vlk v práci každý den do půl sedmé večer a odchází až na poslední chvíli, aby stihl mši. Vnitřně si nic nenalhává. Brzy si uvědomí, že se mu práce stává „vším", dokonce i nebezpečím pro jeho povolání. Po zralé úvaze se rozhoduje, že soukromě navštíví svého biskupa Mons. Hloucha, který je stále internován v jednom klášterním domě ve východních Čechách. Na závěr dlouhého rozhovoru mu biskup Hlouch dovoluje, aby vstoupil do semináře, neboť v komunistickém režimu došlo oproti padesátým letům ke změnám. Ütlak cenzury není tak tíživý, do země přijíždějí zahraniční turisté, myšlenky ze Západu mají významný dopad na společnost a vzbuzují v zemi velká očekávaní. a občanská společnost se vyvíjí směrem k větší toleranci.

Toto nové kolektivní uvědomění, které v roce 1968 vyústí v pražské jaro, je v této době stále v zárodku. Především tedy slovo jeho biskupa vede Miloslava k rozhodnutí pokusit se oficiální cestou o vstup do semináře.

 

pátek 12.5.

5. Z archiváře skutečným seminaristou

Ředitel archivu vzbuzuje mezi svými kolegy v práci obdiv pro svou odbornou zdatnost a erudici. Když tedy požádá o uvolnění ze svého zaměstnání, aby mohl vstoupit do semináře, vzbudí to poprask: „Ředitel archivu nám chce jít na faráře!" Někteří zprávu přijímají se zvědavostí, příznivě, jiní dávají najevo své pochyby nebo i nedůvěru. On však potřebuje doporučení od zaměstnavatele, kterým je Okresní národní výbor v Českých Budějovicích a ten mu ho odepřel. Miloslav bere věc do svých rukou a adresuje dopis prezidentu republiky Antonínu Novotnému v tomto znění: „České Budějovice, 26. září 1963; Můj dopis se týká mojí zamítnuté žádosti o teologická studia, ,neboť nebyla doporučena příslušnými orgány'… Podle informací, které jsem obdržel, jde o jistou třetí moc stojící nad oficiálními orgány'. Žádám vás, abyste mi sdělil, o jakou moc se jedná. Jaký je pravý důvod toho, že je moje žádost zamítnuta?"

O týden později Miloslav dostává dopis z Kanceláře prezidenta republiky. V dopise se píše, že má čekat na odpověď z ministerstva kultury. A opravdu, dne 14. října jej ministerstvo informuje, že „nebyly naplněny veškeré nutné podmínky", čímž mu dává najevo, že politická moc trvá na svém rozhodnutí.

Na začátku zimy roku 1963 však strasti pro Miloslava nekončí. Komunistický úřad mu nejen nechce dát svobodu, ale dokonce odborová organizace si dává „závazek", že „soudruha Vlka oženit". I Ale běda, i rok poté je Miloslav stále svobodný a stále stejně přesvědčený o svém povolání. „Soudružce předsedkyni závodního odborového výboru" nezbývá než s povzdychem a sepsat svoji zprávu. Miloslav chápe, že je nutné, aby udělal rozhodný krok. Pohrozil, že půjde na takzvaný „organizovaný nábor", to znamená buď do stavebnictví nebo do dolů a že z této pozice opět požádá o vstup do semináře. Zodpovědní činitelé na okrese jsou unaveni těmito spory a nechají jej tedy odejít, aniž by se s ním jakkoli rozloučili.

Rok 1964: Miloslav Vlk může konečně uskutečnit své nejniternější přání, na které dvanáct let po maturitě čekal, a vstoupit do kněžského semináře v Litoměřicích.

Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta je ve skutečnosti státním seminářem podléhajícím přísné kontrole strany. Stín komunismu dopadá až do interiéru budov a prostupuje dokonce i svědomím několika vynikajících členů fakulty. Každý si tak může ve svém nitru položit otázku: Kdo donáší na koho? Nejsou snad i samotní rektor a spirituál v podezření, že jsou ve službách Státní bezpečnosti? Toto podezření se posléze ukáže jako pravdivé. Jedinou starostí komunistické vlády je zabránit tomu, aby ze semináře vzešli příliš moderní a přesvědčiví služebníci Boží. Stávající režim dává přednost bojácným, poddajným a podřízeným kněžím, takovým, jací působí v Mírovém hnutí katolického duchovenstva, což je spolek podléhající státu.

Jakmile některý mladý muž požádá o vstup do semináře, ihned se ocitají jeho rodiče a přátelé pod stálým tlakem tajné policie, aby jej od jeho rozhodnutí odradili. Ti, kdo ve svém odhodlání vydrží, jsou pravidelně předvoláváni, vyslýcháni a musejí se dostavovat na zvláštní oddělení policie. V seminářích jsou mezi zaměstnanci a seminaristy spolupracovníci tajné policie. Učitelský sbor je vybírán s obtížemi, chybí základní teologická literatura, neexistuje odpovídající program kulturního a duchovního vzdělávání, jeden soudruh z ministerstva přednáší aktuální stranická téma, ten „předmět" je povinný. Během pěti let studia toto ovzduší strachu ničí jakoukoli známku důvěry a upřímnosti, veškerou snahu o otevřenost a komunikaci. Strana je nelítostná a metodicky a zuřivě ničí, atomizuje a izoluje, aby oslabila přesvědčení jednotlivých studentů a tím je odradila od studia a dovedla k tomu, že seminář opustí. V naprosté nejistotě stojí před Miloslavem stejně jako před každým ze seminaristů, který si přeje vydržet, jediné řešení: vše vsadit na toho, jenž neklame a jenž se nezhroutí na Boha. Jakákoli hmotná či lidská podpora se může změnit v obávanou past.

 

sobota 13.5.

6. Velký objev

Zvolit si Boha, především v podobě ukřižovaného a opuštěného Krista to je zásadní objev, který učiní Miloslav ještě před vstupem na teologii v létě roku 1964 v NDR, a ten převrátí jeho život vzhůru nohama. Mladý seminarista již tehdy cítí silné nutkání utéci ze své země a odejít na Západ, neboť jeho život se mu zdá být nepřijatelný. U příležitosti cesty do východního Německa, kam jel osobně poděkovat německému knězi za zasílání teologické literatury, se tamní mladí kněží ptají na náboženský život v Čechách. A tu jim Miloslav líčí těžkosti pronásledované církve. A oni mu vyprávějí svou novou zkušenost s Hnutím fokoláre, které poznali od biblisty prof. Schürmanna v erfurtském semináři. Protože v té době část lékařů katolických nemocnic emigrovala na Západ, požádal berlínský kardinál Bengsch v Římě o pomoc Chiaru Lubichovou, protože mezi členy Hnutí byla řada lékařů. Ch. Lubichová poslal asi pět lékařů, kteří si zvolili, že oficiálně přejdou železnou oponu na Východ, aby sdíleli život těchto církví a jejich občanů žijících v útlaku a pronásledování. Učinili tak navzdory riziku, že ztratí svoji svobodu i život, jen s oporou své víry, se svým přesvědčením a především se svojí láskou.

Při tomto setkání mu jeden kněz nabídne první německé vydání knihy Meditací od Chiary Lubichové a doporučí mu text nazvaný Ježíš ukřižovaný a opuštěný, Miloslav začíná chápat. „Uprostřed těch temných let bylo pro mě setkání s Hnutím fokoláre velkým světlem. Jeho spiritualita znamenala pro mě i pro nás všechny, že jakkoli je těžká situace, v níž se nacházíme, musíme se odevzdat Bohu, vydat se do jeho rukou a vnořit se do jeho Slova. Pochopil jsem, že existuje jen jedno východisko z těžké situace církve u nás cesta kříže. Ani zcela beznadějná situace, podobná výkřiku Ježíše na kříži: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?' (Mt 27,46; Mk 15,34), není koncem všeho, ale vede nakoenc ke vzkříšení. Taková byla naše situace. Zjistil jsem, že kříž je ve své podstatě největší zjevení Ježíšovy lásky. Byla to pro mě příležitost zažít lásku, ukázat lásku, žít výhradně Bohem, ukřižovaným Ježíšem, tímto vrcholným a tajemným bodem lásky, kterým je Ježíšova opuštěnost od Otce. Taková byla moje formace a vzdělání v semináři" vzpomíná Miloslav Vlk. Tento ohromující objev tvoří zlatou nit, vzácnou perlu a tajemství jeho života života, který bude pod komunistickým režimem ještě častokrát poznamenán utrpením.

V roce 1968 Československo zažívá významný a překotný politický vývoj. Přímo uprostřed pražského jara je seminarista Miloslav Vlk v Českých Budějovicích vysvěcen na kněze.

Svěcení uděluje českobudějovický biskup Mons. Josef Hlouch, který byl dva týdny předtím znovu uveden do svého úřadu po osmnácti letech, kdy byl internován mimo svou diecézi. Jedni se zároveň o první svěcení v diecézi od roku 1950. Již v době, kdy seminarista Vlk dokončoval svoje teologická studia, mu Mons. Hlouch napsal o svém úmyslu jmenovat ho sekretářem. Miloslav původně myslel spíš na to, že by šel studovat do ciziny biblické vědy, aby pak mohl vyučovat na fakultě. O svém úmyslu řekl svému biskupovi. „Budu se modlit a uvidíme," odpověděl mu biskup… V den Miloslavova vysvěcení na kněze mu sdělil: „Já jsem se radil i modlil a potvrzuji ti své rozhodnutí." Páter Vlk je poslušný a posiluje jej projevená důvěra, takže hned začne velmi aktivně jednat. Využívá těch několika měsíců svobody poskytnutých pražským jarem, aby vytvářel malá církevní společenství. Avšak normalizace stále víc a víc omezuje pole jeho působnosti, především ve vztahu k mladým lidem. Státní moc je více než na cokoli jiného citlivá na vše, co se týká mládeže budoucnosti národa. Situace ve společnosti se rychle zhoršuje a na obzoru se rýsují nová pronásledování.

Státní úřady požadují, aby rozpustil skupiny mladých lidí a duchovních, jež organizuje. On však neuposlechne. Moc zvyšuje svůj tlak a vyčítá mu, že špatně radí svému biskupovi a že provádí podvratnou činnost. Biskup je vyzván, aby tohoto příliš zaníceného kněze co nejrychleji propustil. Dne 7. května roku 1971 dostává Miloslav Vlk stručný dopis, kde se mu suše sděluje, že „Okresní národní výbor v Českých Budějovicích" mu odebírá „státní souhlas k výkonu služby". Dvacátého čtvrtého téhož měsíce mu kulturní odbor, pod nějž spadají církevní záležitosti, doručuje tři hustě popsané listy plné paragrafů, vysvětlujících přijaté rozhodnutí.

 

neděle 14.5.

7. Přeložení do horské vesnice Lažiště

O několik měsíců později je P. Vlk přeložen na Šumavu do farnosti Lažiště. V této horské vísce, kde „je vidět farářovi i do talíře", nelze před druhými nic utajit. Není možné zde mít velká intelektuální kázání, ani organizovat duchovní skupiny. Je zapotřebí se dostat na úroveň prostých lidí. Stačí tedy, když nově příchozí farář poznamená k jednomu zemědělci, který veze přes náves fůru hnoje: „Strejdo, to bude pod brambory?"… Místní vidí, že jim rozumí, a přijímají jej za svého.

Státní moc však v dohledu nad Miloslavem Vlkem nepolevuje. Každá návštěva je zaznamenaná; projede-li vesnicí auto, je jeho poznávací značka vždy zapsaná. Policista bydlí dokonce přímo v druhém patře fary, kde mu už dříve pronajali byt, a tak může spravovat své nadřízené o veškerém jednání a činech faráře. Je třeba přiznat, že zpráva vypracovaná v Českých Budějovicích a zaslaná novému tajemníkovi pro církevní záležitosti, který má nyní P. Vlka na starosti, dostatečně vysvětluje taková opatření. Mezi jinými zde Leoš Drozdek, krajský tajemník pro církevní záležitosti, sděluje důvěrné informace tohoto druhu: „Vlk umí velmi dobře využít svých intelektuálních schopností, aby ovlivnil mládež a kněze, kteří jsou loajální k socialistické společnosti. Má zákeřnou povahu. Člověk musí být dobře obeznámen v církevních záležitostech, když s ním mluví, neboť je potměšilý; zná velmi dobře zákony, snaží se, aby byly respektovány a aby získal pro církevní hierarchii maximum možného. Vyhledává společnost intelektuálů a sdružuje se s nimi. Neblaze působil na biskupa Hloucha, jehož byl pravou rukou. Po smrti biskupa se stal duchovním vůdcem všech těchto kněží a lidí, kteří nemají k našemu zřízení kladný vztah. Je věrným služebníkem Vatikánu a má mnoho kontaktů …"

„Více než svými slovy, která byla pod bdělým dohledem, jsem musel svědčit svou službou a nasloucháním," uvádí Miloslav Vlk. „Pochopil jsem, že Bůh po mně požaduje méně slov a více svědectví, což mi nikdo nemohl zakázat. Moje ,vzdělání dostávalo nový aspekt, a to žít Slovo Boží, být tímto Slovem. Ale vzhledem k mé energické povaze to zároveň znamenalo ,opracovávat, osekávat sebe samotného tak, jako se ořezává strom', neboť Bůh mě nutil, abych mlčel. Vzpomněl jsem si, co jsem se naučil v semináři: přijmout jakoukoli situaci a nalézt v ní tvář ukřižovaného Krista. Přijmout onu bolest znamenalo přijmout jej Boha. Pochopil jsem, že tento kříž, k němuž jsem se musel přimknout, přispíval více k mé spáse a ke spáse druhých, než kdybych zůstal ještě několik let sekretářem pana biskupa. To mě naplnilo smírem a zamezilo tomu, aby moji duši naplnila jakákoli hořkost či nepřátelství.

Nenápadné, avšak silné působení tohoto kněze uvádí více než kdy předtím místní politickou moc do nesnází. Věci zajdou tak daleko, že po šestnácti měsících komunisté žádají církevního tajemníka, aby kněze přeložil. Předseda vesnického výboru ospravedlňuje rozhodnutí těmito slovy: „Když my něco řekneme, tak se nic nehýbe, ale když něco řekne farář, tak všichni skáčou." A opravdu, věřící v Lažišti mají svého faráře rádi. K jeho čtyřicátým narozeninám mu napíší blahopřejný dopis. Tón listu do jisté míry prozrazuje oficiální a tradiční rétoriku, ale zároveň z pera prostých lidí dobře ukazuje, jaký vliv má Miloslav Vlk na vesnické společenství: „Před rokem jste přišel do naší odlehlé farnosti. Velmi dobře jste k nám uměl promlouvat o náboženství a jak jej žít. Máte hluboké znalosti teologie a mimořádný smysl pro liturgii. Slibujeme Vám, že zůstaneme věrnými křesťany a že budeme v budoucnu bránit zájmy naší svaté církve. Katolická církev je pevný maják. Člověk hledající pravdu se o něj může opřít. Všechno nejlepší v tomto roce."

 

úterý 16.5.

8. Do Rožmitálu: „Ano tobě, Ukřižovaný!“

Na Dušičky, dne 2. listopadu roku 1972, se státní moc rozhoduje jednat a okresní tajemník pro církevní záležitosti přichází knězi oznámit, že musí svoji práci ve farnosti ihned ukončit. Páter Vlk marně protestuje a argumentuje, že ještě musí téhož večera odsloužit mši za zemřelé, nic nepomáhá. Navíc se funkcionář obává projevů nespokojenosti mezi občany. Stranická buňka se radí, a když si vyžádá policejní doprovod, rozhoduje o odvolání faráře, ačkoli se má konat farní mše za zemřelé, na kterou byli shromážděni věřící, plný kostel. „Byl to pro mě šok," vzpomíná dnes Miloslav Vlk. „Ale okamžitě jsem pochopil, že to je On, ukřižovaný Ježíš, opuštěný ve svém odloučení, který se mi takto zjevuje. Přesto jsem musel bojovat se sebou samým, abych to přijal. Když přišla hodina večerní mše, vyšel jsem ze sakristie jen v civilu a řekl jsem shromážděným věřícím, že bohoslužba nebude, protože mi právě odebrali státní souhlas k tomu, abych mohl mši sloužit. Cítil jsem především, že musím svědčit slovem, a řekl jsem věřícím: ,Přijímám tento kříž, chci jej nést, odpouštím těm, kdo mi ubližují.' Když jsem se s přítomnými pomodlil Otčenáš, požehnal jsem jim a odešel do sakristie. Na návsi byla přítomná policie a řada komunistů. Obával jsem se, aby nedošlo k provokaci, za niž bych mohl být činěn odpovědným, proto jsem nasedl do auta a hned odjel pryč"

Přesně na den šestnáct měsíců po svém příjezdu musí Miloslav Vlk opustit Lažiště. „Odjel jsem ke svým přátelům v Písku, kde jsem sloužil v jejich bytě mši, kterou jsem nemohl sloužit ve farnosti. Čekal jsem, jestli mi vrátí souhlas a jestli dostanu novou farnost. Za čtrnáct dnů jsem se dozvěděl, že dostanu jinou farnost, a sice Rožmitál pod Třemšínem."

Je to malé město v okrese Příbram, ležící asi sedmdesát kilometrů jižně od Prahy. Onen listopadový den roku 1972 se topil v bezútěšné mrazivé šedi. Ulice lemované nízkými domy jsou prázdné, směrem od jedlového lesa vane na okolní planiny ledový vítr, čímž dodává tomuto místu ponurý vzhled. Jako v jiných vesnicích a městech v zemi i zde tlampače místního národního výboru majestátně trůní na sloupech elektrického vedení na strategických místech obce. Komunistická moc je všudypřítomná i zde na venkově. Hlavní náměstí je pusté, přestože na něm stojí zchátralý kostel zdobený dvěma cibulovitými věžemi, rokoková radnice, pošta, základní škola, kino a drobné obchody. Vnější kulisy zvyšují emoční šok, který Miloslav Vlk zažije při příjezdu do této farnosti na severním okraji diecéze: „Zdálo se mi, že mě všichni opustili. Nikdo mi nemohl pomoci, byl jsem sám. Sám sobě jsem zopakoval ono ,ano' a začal mnou prostupovat pokoj. Přijmout kříž v lásce, přitisknout ke své hrudi obličej ukřižovaného a opuštěného Ježíše to mi přineslo pokoj, a dokonce i mír. Tato zkušenost mě utvrdila ve volbě mého životního povolání. Pokaždé, když přijdou nové těžkosti, pojmenuji je a řeknu: ,To jsi ty, ukřižovaný Ježíši, miluji tě.' Otisk, který ve mně tehdy zanechal, mě připravoval na to, abych mohl čelit nejdůležitější události svého života."

Strohý dopis tajemníka pro církevní záležitosti z Prachatic, pod něhož spadalo Lažiště, tajemníkovi do Rožmitálu dává tušit budoucí události: „Administrátor Vlk je počínaje dnem 1. listopadem roku 1972 přeřazen do tvého příbramského okresu. Přejeme ti více úspěchu ohledně jeho nápravy. Se soudružským pozdravem." Podepsán Jaroslav Douša, „Náprava" v tomto případě znamenalo převýchovu, změnu smýšlení. Z uvedeného je zcela zřejmé, že státní moc nesníží svůj dohled ani kontrolu aktivit nového kněze.

V průběhu sedmi let, která v tomto kraji stráví kroJ mě Rožmitálu má na starosti sousední farnosti Bohutíi a Drahenice , farář Vlk postupně svým životem vytváří společenství po vzoru rodiny. Jednou se vydlážděná cesta lemovaná buky a vinoucí se kolem blízkého rybníka stává příležitostí pro důvěrné sdělení, jindy nečekaná podvečerní návštěva u jedné rodiny napomůže vytvořit a posílit existující pouta.

Rožmitálský truhlář Adolf Trčka si velmi dobře vzpomíná, jak se otec Míla uvedl v nové farnosti: „Řekl nám: Jmenuji se Miloslav Vlk. Přicházím ze Šumavy, ale nemějte strach, nekoušu.' Těmito prostými slovy si nás hned získal. Takto započala nová doba v životě celé farnosti. Tohle nebyl kněz, který by nám dával kázání. S ním jsme zažili něco jiného: lásku, která rozumí a chce pomoci.

 

pátek 19.5.

 9. „Předmět: negativní činnost Miloslava Vlka“

Ve stranickém hlášení čteme: Vlk pořádá duchovní setkání pro mládež a pro děti, zajišťuje náboženskou výuku laiků, praktikuje novou liturgii schválenou tzv. 2. vatikánským koncilem, ale ne naším státem. Ve své činnosti vytrvává i přes naše stížnosti. Žádám vás, abyste v návaznosti na tento dopis odejmuli M. Vlkovi souhlas k výkonu služby."

Kněz Vlk je předvolán na StB a vyslechne si obvinění z „vyučování dětí katechismu". Dnes P. Vlk vysvětluje: „Byla to záminka, kterou si našli, aby mě zlikvidovali, neboť jsem často sloužil mše pro děti. Protestoval jsem proti tomuto obvinění a argumentoval jsem, že se jedná o vnitřní záležitost církve a že nemají právo se do toho vměšovat. Policie moje úvahy zcela přehlížela a čekala na to, až se přestupku znovu dopustím konáním mše v září po začátku školního roku, aby mohla potvrdit svoje rozhodnutí." Několik dní po konání mše dostává Miloslav Vlk oficiální rozhodnutí, že dne 30. září roku 1978 mu bude definitivně odebrán státní souhlas k výkonu povolání. Při mši konané dne 28. září na svátek patrona země svatého Václava se Miloslav Vlk neudrží a po přijímání nahlas vysloví modlitbu, která mu vychází přímo ze srdce: „Pevně věříme, že království, moc i konečné vítězství jsou tvoje, Mesiáši Boží. Tato víra je v tomto okamžiku naší silou. Věříme tomu, Pane, a vše odevzdáváme tvojí moci, tvojí lásce, tvému milosrdenství. Víme dobře, Pane, že nás miluješ, a proto víme, že s bolestí snášíš naše slzy, neboť láska s bolestí snáší slzy toho, jehož miluje. Proto věříme, Pane, že když jsi na nás nechal toto vše dopadnout, je to proto, že nám chceš prokázat velké dobro, i když nám zároveň tečou slzy.

Mezi věřícími se rychle rozneslo, že panu faráři odebrali ode dne 30. září státní souhlas. Když se pak při poslední mši v neděli 29. září roku 1978 páter Vlk s farností loučí, pocítí náhlou slabost. On, silný a robustní venkovský syn, je zdrcen utrpením a musí se opřít o okraj ambonu, aby nespadl, jak se mu třesou kolena. Potom se hluboce nadechne a vysvětluje: „Sedm let jsem tu byl pro vás, abych vám hlásal Slovo Boží. Vím, že každý z vás cítí totéž, co já. Vidíte, že tuto bolest nemůžeme nijak změnit. Chtěl bych vám dnes říci, jak jsem se během těch sedmi let, kdy jsem mezi vámi působil, snažil vás mít rád. S vaší pomocí jsem mohl opravit tento krásný kostel. A je opravdu krásný, lidé sem přicházejí, aby ho obdivovali. Vše, co jsme udělali, tu zůstává, a já odcházím. Nejdůležitější však je to, co je v nás: náš duchovní život. Když jsem sem přicházel, věděl jsem, že nejvíce záleží na duchovním kostele.

Musím říci, že těch sedm let, kdy jsem tu působil, byly nejkrásnější roky mé kněžské činnosti. Jsou hluboce vepsány do mého srdce a zůstanou tam napořád. Tam, kam půjdu, tam vás ponesu ve svém srdci a vy budete tam, kde budu na oltáři nabízet oběť. Slavme společně tuto eucharistii, abychom poděkovali. Je třeba poděkovat. Naše slzy a naše bolest nesmějí vést k tomu, že bychom zapomněli Bohu poděkovat.

Až budeme slavit eucharistii, ponechte v sobě vedle smutku a bolesti také místo pro poděkování Bohu. Zůstaňme mu věrní a každý kříž se promění ve vzkříšení. Obejměme dnes kříž, o němž jsem vám tolikrát říkal. Pán je blízko všem, kdo )e) volají. Modleme se tedy, aby nám dal své požehnání pro církev a pro celý svět."

Když takto slyší promluvit svého kněze, je to pro farníky nejprve velká rána. Po krátké úvaze se však rozhodnou neprodleně a jednomyslně jednat. V následujících hodinách sepíší petici adresovanou prezidentu republiky Gustavu Husákovi. Podepisují ji lidé z celého města, její autoři posbírají zhruba dvě stě podpisů a obrátí se na tisk. Německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung dokonce přetiskne text petice pár dní před Vánocemi v plném znění ve třech sloupcích s nadpisem: Je v Československu zločin být křesťanem? Delegace z farnosti se dokonce odhodlá podniknout kroky u ministerstva, aby hájila „případ Vlk".

 

sobota 20.5.

10 Umývač výloh

Miloslav začal hledat zaměstnání a jeho kolegové, kteří ztratili souhlas už před ním, ho upozorňují na podnik Úklid. Co na tom záleží, tento venkovský syn se neštítí žádné práce! Podnik Úklid zaměstnává mnoho pronásledovaných osob, k jakým teď patří i Miloslav Vlk, nebo lidí, kteří byli vyloučeni na okraj společnosti. Každý dělník má na starosti svoji „trasu", totiž řadu obchodů, jejichž výlohy má jednou či dvakrát týdně umýt. Styky mezi jednotlivými umývači výloh jsou vzácné, tím spíše že se každý z nich snaží, aby se na něj „zapomnělo". Dne 6. ledna roku 1979 dělník Vlk s hadrem na holi v jedné a s kýblem na vodu v druhé ruce začíná svou cestu ulicemi hlavního města. Navzdory kluzkým chodníkům, zbytkům zmrzlého sněhu a teplotě kolem 0 °C je zapotřebí zajistit službu a umýt výklady obchodů, které jsou zákazníky Úklidu. „Sedm let jsem takto křižoval Prahou, ať už v parném létě nebo v zimě, třeba i v mrazu 10 °C a vykonával tuto podřadnou práci. Mojí jedinou silou byla víra v Boží lásku. Kříž je neoddělitelnou součástí Kristova života. Pochopil jsem, že musí být také nedílnou součástí mého života. Na kříži Ježíš nemůže udělat žádné gesto, nohy přibity nemůže chodit, a téměř nemůže ani mluvit…" A Miloslav si uvědomil, že teď je podoben svému Veleknězi „Kříž nyní vstoupil do mého života skrze tuto práci, kterou jsem nevybral, která mě izolovala a ponižovala. si Ve Spálené ulici u výlohy bývalé Sovětské knihy jsem své vyslovil ,ano' tomuto kříži s vírou v Boží lásku, s vědomím, že taková je situace, v přítomném okamžiku a na tak dlouho, jak je třeba. Mohu prohlásit, že toto období bylo tím nejpožehnanějším obdobím celého mého kněžského života. Pokaždé když jsem upadal do zoufalství, vynořil jsem se z něj díky síle vycházející z kříže. Věděl jsem, že jsem v náruči ukřižovaného Ježíše, a to pro mě bylo neutuchajícím zdrojem síly. V tomto smyslu jsem pocítil, že se stále víc stávám knězem."

V prosinci roku 1980 se v ilegalitě otevírá v Praze mužské fokoláre, tedy společenství laiků zasvěcených Bohu v Hnutí fokoláre. Tvoří jej tři Slováci, dva strojaři a jeden přírodovědec, kteří se usadí v malém bytě v domě jedné důvěryhodné ženy v Zahradním Městě. Miloslav je okamžitě připraven stát se součástí tohoto malého společenství laiků, jehož všichni členové jsou přitom mladší než on. Avšak z opatrnosti s nimi nesdílí stejný byt. Dělník Vlk je stále příliš sledovaný policií. Nebrání mu to však přidat se po práci ke svým přátelům, s nimiž zůstával až do desáté hodiny večer a podílel se s nimi na jejich životě: společné meditace a modlitby, sdílení prožitých zkušeností, vaření, studium, domácí práce … a sloužení mše. „Ty tu musíš být tím posledním. Nepřicházíš sem, abys kázal, ale abys žil," připomíná mu zodpovědný za toto malé společenství, jemuž je o dobrých patnáct let méně než Miloslavovi. „Musím říci, že jsem tam svoje kněžství prožíval plně, V této malé skupině jsme se snažili žít podle Ježíšova nového přikázání, protože jsme věřili v lásku. Věřili jsme v tato Ježíšova slova: ,Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.' (Mt 18,20). Každodenní život spolu s přítomností Vzkříšeného mi dodávaly sílu nést kříž a zmírnily moji samotu. Tento život ve společenství a každodenní život s opuštěným Ježíšem měly stejný důsledek, jako kdybych studoval na vysoké škole. Byly ve skutečnosti mou univerzitou jednoty a současně komunitního života. Nebyl bych na místě, které nyní zastávám, a nemohl bych v něm vydržet, kdybych neprošel touto ,univerzitou', tímto vzděláním, za něž vzdávám díky Bohu a Panně Marii."

O pár měsíců později se společenství fokoláre přestěhuje do jiného prostornějšího bytu blíže k centru Prahy. V tomto bytě se od té doby nachází materiální i spirituální přístav Miloslava Vlka během let jeho ilegality. S dodržováním určitých zásad obezřetnosti se může odvážit sloužit zde mše a udílet svátosti. Zároveň nezapomíná na to, že podle paragrafu 172 zákona o dohledu státu nad církvemi se dopouští trestného činu a hrozí mu trest vězení. „Ale věděl jsem, že Boží láska prostupuje i vězeňskými zdmi…"

Miloslav se často, sám či s jinými kněžími, vydává na návštěvu k pražskému arcibiskupovi Mons. Tomáškovi, aby jej zpravil o životě Hnutí fokoláre. „Žehnám všemu, co vím, že děláte, i tomu, o čem nevím, že to děláte," svěří jim jednoho dne arcibiskup jako známku důvěry a schválení.

 

neděle 21.5.

11 Hra na schovávanou s policií

Stejně jako řada jiných odpůrců režimu v socialistických zemích je Miloslav umíněný a bojuje s úřady ve snaze znovu získat právo vykonávat svoje povolání. Deset let, které stráví v Praze, doprovází neuvěřitelně obsáhlá korespondence s komunistickými úřady. Jakákoli argumentace, právní pochybení či výklad zákona se změní ve zbraň, jíž občan Vlk zpochybňuje přijaté rozhodnutí: „Žádám odvolání rozhodnutí přijatého vůči mé osobě, neboť jsem do vlastních rukou nedostal rozhodnutí o zákazu výkonu kněžského povolání a vzhledem k této skutečnosti jsem se nemohl proti tomuto rozhodnutí odvolat. V důsledku toho je toto rozhodnutí neplatné a nenaplněné, takže žádám jeho stažení," píše v prosinci roku 1979 krajskému prokurátorovi. Tajnou policii čím dál víc dráždí kroky tohoto opovážlivce, který se neváhá postavit ustavenému řádu, a několik svých lidí pověřuje jeho sledováním.

Miloslav je svéhlavý a baví se hrou na schovávanou s policií. Například jednoho dne nastoupí do tramvaje, aby jako kněz navštívil jednu rodinu žijící na sídlišti. Je zcela zjevné, že je sledován. Miloslav na následující zastávce klidně z tramvaje vystoupí a tváří se, že čeká na ostrůvku. Když se tramvaj chystá k odjezdu, najednou k ní přiskočí, násilím rozrazí dveře a odjíždí, zatímco jeho „stín" zůstává na nástupišti překvapený a bezprizorní. Hra však nemá dlouhého trvání a brzy padne kosa na kámen. Miloslav sám dobře ví, že jednoho dne to takto dál nebude moci pokračovat. Brzy si všimne, že na druhé straně cesty v tu chvíli rychle vystartuje auto a sleduje jízdu tramvaje.

Dne 10. ledna roku 1980 Miloslav Vlk dostane jedno z oněch zastrašujících předvolání na modrém tenkém papíře k výslechu na Ruzyň. Při prostém vyslovení tohoto jména naskakuje člověku husí kůži, neboť tato čtvrť se svým proslulým vězením vzbuzuje pouze strach a špatné tušení.

Onoho dne je řada na dělníku Miloslavu Vlkovi, aby podstoupil řádný výslech. Úředník označený číslem 169848 zahajuje obvyklý sled otázek: „Kde bydlíte? S kým jste se setkal? S kým jste mluvil? Znáte toho a toho?" A tak dále. Po hodině úředník uzavírá: „Dobře víte, že pro výkon kněžského povolání je nutný státní souhlas; a stejně tak dobře víte, že ten souhlas neposkytuje ministerstvo kultury, ale my zde…" Hned po svém návratu domů přepisuje Miloslav obsah výslechu, upřesňuje jeho délku, přepisuje identifikační čísla a totožnost policistů, kteří výslech vedli, zaznamenává své myšlenky… Přepisuje věrně vše na list papíru, výsledek potom rozmnoží do několika exemplářů a schová je u několika svých přátel, kteří jsou schopni je u sebe ukrýt.

Navzdory zvýšenému riziku Míla s obezřetností a vytrvalostí pokračuje ve svých stycích. Až do té chvíli využíval na své pracovní trase malé slepé ulice, v nichž zpovídal, opřený o zeď jednoho domu. Tuto lest tajná policie prohlédla, proto přesunul svoji „zpovědnici"… do budovy pražského krajského soudu v sousední ulici. Stačí mu najít na chodbě pár prázdných lavic, většinou určených osobám předvolaným k soudu a trpělivě vyčkávajícím až na ně přijde řada… a kousek se povedl! „Stačilo zůstat v nepovšimnuti. Kolík zpovědí jsem vyslechl a kolik rozhřešení jsem zde udělil!" vzpomíná dnes Miloslav Vlk.

V době, kdy byla církev rozpolcená mezi podzemní církev a oficiální struktury, byla u něj zřejmá vroucí touha po jednotné, nerozdělené církvi. Jeho vodítkem byla nekompromisní jednota s biskupem. Chtěl vždy to, co chtěl papež a biskup."

Olomoucký arcibiskup, Mons. Graubner, vzpomíná: „Poznal jsem Mílu Vlka těsně před svým vstupem do semináře, když končil svá studia. Oba jsme cítili, že tváří v tvář tlaku režimu, který chce kněží navzájem izolovat, rozdělit a ochromit strachem, je důležité vytvořit živé církevní společenství v atmosféře otevřenosti a důvěry.

 

úterý 23.5.

12. Z deníku

Opracovaný, vybroušený a vnitřně formovaný Bohém: to vysvítá z deníku, který se Miloslav Vlk snaží pravidelně vést a sdělovat v něm své postřehy a úvahy vztahující se ke každodennímu životu.

„Dne 24. října roku 1981: Dnes jsem potkal M. a E. a mluvil jsem s nimi o tom i o onom. Až poté jsem si uvědomil, že jsem se nechoval dobře a že jsem si tváří v tvář jim neřekl: ,To je pro Ježíše' nebo ,To chci kvůli jednotě'. Byl jsem pouze lidsky ,korektní'.

Také jsem mluvil s H. … Cítím, že když tiše naslouchám jeho názorům, příliš klesám na jeho úroveň. Chce se pomstít B., vypráví mi o vyřizování účtů atd. A já mlčím a usmívám se! Tohle se musí změnit! Pane Ježíši, přijď mi na pomoc! Chci být v tobě. Takto tě přijmout, Ježíši opuštěný. Být v tobě a neklesat na jejich úroveň proto, že nemám odvahu promluvit! Jak mohu žádat něco po laicích, když já sám jsem zbabělý nebo málo aktivní, líný a oportunistický?"

„Dne 6. listopadu roku 1981: Byl jsem na cestě na Šumavu do Kůsova, kde jsem chtěl navštívit svou tetu. Ve Strakonicích jsem se zastavil v nádražní restauraci, a když jsem odcházel, zapomněl jsem tam svůj kabát, pověšený v rohu místnosti. Nastoupil jsem do autobusu a začetl jsem se. Po deseti kilometrech jsem si na kabát vzpomněl. By to pro mě šok. Hned jsem si řekl: ,To jsi ty, Ježíši opuštěný, miluji tě', a několikrát jsem jej,objal'. Potom jsem si uvědomil, že je pro mě kabát navždy ztracen. I tuto situaci jsem okamžitě přijal. Konečně jsem přijal i to, že budu vypadat při svém příjezdu divně: venku je již všude nasněženo, a já budu mít na sobě pouze sako. Když jsem konečně dojel do domova důchodců, dal jsem se do hovoru s představenou, řeholní sestrou. Mluvili jsme o různých věcech a já jsem se během rozhovoru letmo zmínil o kabátu. Později mi sestra řekla, že byla překvapena mým klidem v takové situaci. Vyprávěl jsem jí tedy o duševních krocích, které jsem učinil. Velmi ji to dojalo. Téhož večera jsem se znovu shledal se svým kabátem: sestry zavolaly do Strakonic a jeden z jejich přátel pro kabát došel a přivezl mi jej. Děkuji Bohu za to, že jsem mohl toto všechno prožít."

„Dne 17. listopadu roku 1981: Před několika dny jsem se účastnil setkání kněží, na nichž se slavily padesátiny jednoho z nich. Hovor se stočil k osobní zkušenosti s Bohem a ke Slovu života.9 Jeden z účastníků však převedl řeč na pastorační problém ve své farnosti a na svoje osobní těžkosti. Stále omílal to svoje a vůbec nebral na zřetel, že ostatní chtějí prohlubovat předchozí téma. Tato situace mě silně znervózňovala. Předtím jsem však meditoval o Ježíši opuštěném a hle, nyní přišla ke mně ona chvíle, kdy bych měl vše opustit a přijmout tohoto opuštěného Ježíše. Snažil jsem se to bezbřeze učinit. Vypudil jsem ze svého srdce netrpělivost a zbytečné myšlenky. Podařilo se mi to do té míry, že když tento kněz skončil se svým vyprávěním, svým způsobem jsem mu poděkoval. Došlo k vytvoření velké jednoty. To mi také umožnilo mu v klidu říci, že i ostatní by rádi šli přímo k cíli a že zkušenost Slova života má přednost před hledáním řešení našich problémů, S klidem a porozuměním to všechno přijal! Sám jsem i fyzicky cítil, že to vše se děje v lásce…"

 „Dne 4. prosince roku 1981: Je potřeba se s lidmi setkávat a mít přitom vůli a dispozici je milovat, přijímat je. To musíme prožívat skutečně v každé situaci. Není-li tomu tak, znamená na to, že uvnitř nás žije ,starý člověk'.10 Z tohoto hlediska jsem se nezachoval správně, když jsem došel do podniku Kompars v Myslíkově ulici, abych si vyzvedl plat za listopad. Byl jsem tam již potřetí, ale ani tehdy jsem svůj plat nedostal. Zaměstnanec, který vyplácel peníze, o tom nevěděl. Sdělil mi, že nemá peníze, že všechny papíry už odeslal, že jsem měl přijít dříve, prostě že už mi nemůže zaplatit. Najednou jsem cítil, jak ve mně vybuchuje ,starý člověk', tolik se mě ta nespravedlnost dotkla. Zvýšil jsem tón a žádal: Já jsem výlohy umyl, někdo mně musí zaplatit, jsem tu už potřetí, nemusím nic mýt …' Nakonec mi ten chlapík zaplatil ze svého a rozešli jsme se ve zlém. Když jsem o tom mluvil na pracovním ústředí, všichni mi dali za pravdu. Přesto jsem si uvědomil, že jsem jednal jako pohan. Chci to co nejdříve napravit. Ó, ten ,starý člověk' a jeho přehnaný cit pro ,spravedlnost! Musím se toho všeho zbavit, což ve skutečnosti znamená, zbavit se sám sebe."

 

čtvrtek 5.5.

13 Zaměstnanec Státní banky československé

Rok 1985 je rokem náboženského probuzení v Československu. Dne 7. července se na Velehradě sejde 150 000 katolíků. Papež Jan Pavel II. veřejně projeví svůj zájem se této pouti účastnit, ale úřady mu odmítnou vydat vízum. Českoslovenští katolíci si uvědomují svoji sílu a začínají chápat, že jaro jejich církve se začíná přibližovat.

Dne 24. ledna roku 1986 Miloslav Vlk opouští svoje v podniku Úklid. Odchází s vysvědčením vzorného zaměstnance. O několik týdnů později se Miloslavu Vlkovi podaří vstoupit do služeb archivů Státní banky československé v ulici Na Příkopech, kde zůstane až do konce roku 1988.

Miloslav však nijak neomezuje svoji mimopracovní činnost, a to až do doby, kdy jej infarkt prodělaný na konci roku 1987 donutí strávit několik týdnů v nemocnici. Tehdy je donucen přehodnotit svůj životní rytmus. „Energie a vitalita, kterou člověk má, není všechno," píše svým přátelům na Vánoce. Máme vždy sklon se oceňovat podle toho, co děláme, a ne podle toho, kým jsme. Dobře jsem to cítil, když mi vše protékalo mezi prsty. Uvědomil jsem si, že vidím Boha příliš skrze své různé aktivity. To je rychlá bilance mého života, k níž jsem dospěl v nemocnici."

 „Jsem tu sám, s Bohem, přestože mě moji bratři denně navštěvují. Nejedná se však o prázdnou samotu klauna. Jde o plnost přítomnosti Ježíše opuštěného, kterou náhle cítím v sobě samém, když cele přijmu svoji situaci. Stává se pro mě vším. Jsem s ním ve spojení, jako jsem snad nikdy dříve nebyl. Stává se poklidným koutem, kde mohu spočinout. Tato událost je součástí Boží výchovy. Je to, jako když matka vezme dítěti hračku, na kterou se příliš upnulo, aby obrátila jeho pozornost na něco jiného.

Napětí mezi církví a Československým státem se stupňuje. Kardinál Tomášek zasílá dne 30. dubna roku 1986 ministru kultury dopis s názvem Naše aktuální problémy, který zůstává bez odpovědi. Iniciativy se ujímá Augustin Navrátil, který dopis zpracuje ve formě petice požadující ve 31 bodech konec státního vměšování do církevních záležitostí a plné obnovení náboženské svobody v zemi. Petice získá na 600 000 podpisů.

V Bratislavě na Velký pátek roku 1988 policie násilně potlačuje poklidnou svíčkovou manifestaci, což dále posiluje rozhodnost věřících v otázce náboženské svobody. Věřící se bojí čím dál méně otevřeně se postavit komunistickému režimu. Katolíci z Rožmitálu, kde P. Vlk sedm let sloužil, adresují dlouhý protestní dopis předsedovi české vlády L. Štrougalovi a jeho kopii zasílají pražskému arcibiskupovi Mons. Tomáškovi. Nejprve je v dopise vylíčen průběh celé aféry, poté dosvědčují vysoké kvality P. Vlka a na závěr rozhořčeně dodávají: „Kdy již nebudeme my věřící bráni jako nepřátelé socialismu? Kdy již přestane šikana, které jsme obětí? Pomysleme na to, že aktivní víra je považována za vážnější než krádež či zpronevěra!"

Tyto kroky již nezůstanou bez odezvy. Dne 14. prosince roku 1988 je Miloslav Vlk požádán, aby znovu vyplnil „dotazník", Mezi jinými se v něm dočteme, že roku 1986 Miloslav Vlk vstoupil do ROH; že „politicky není organizován", že v roce 1958 vyjel na tři týdny do Rumunska, roku 1968 jako turista na patnáct dní do Švýcarska a třikrát do Itálie; že uvádí „aktivní" znalost německého a italského jazyka a „pasivní" znalost ruštiny, francouzštiny, esperanta a latiny atd.

Uvolnění politického režimu, možnost získat „kapitalistické" devizy v bance … a Miloslav se roku 1987 opět vydává do Itálie na mezinárodní setkání Hnutí fokoláre. A mezi řádky tohoto formuláře Miloslav znovu objevuje zlatou nit Boží přítomnosti táhnoucí se jeho životem.

Dva týdny poté, dne 1. ledna roku 1989, získává Miloslav Vlk zpět povolení vykonávat své kněžské povolání. Má sotva čas sbalit si svá zavazadla. Čeká ho nové působiště, tentokrát v jedné venkovské farnosti v západních Čechách. Žihobce a Bukovník v okresu Klatovy jsou opravdu zapadlými vískami. Jaký to protiklad k jeho pražskému životu! „Přiznávám, že to bylo s důvěrou v ono Ježíšovo: ,Kdo poslouchá vás, poslouchá mne' (Lk 10,16) Jen co se usadí ve své nové farnosti, již se musí opět stěhovat. Od 1. září roku 1989 je jmenován do Čachrova, obce blízko hranic s Bavorskem. Z kostela v Čachrově opadává omítka po kusech, obyvatelé z okolí však neváhají a vydávají se z posledních sil po strmých a kluzkých schodech vedoucích z ulice na prostranství před chrámem, aby mohli navštívit konečně obnovenou nedělní bohoslužbu. Čachrov se střídá s Železnou Rudou, kde také při nedělní mši vítají nového kněze.

 

pátek 26.5.

14 „Zvláštní vydání: náš nový biskup!"

České Budějovice, dne 14. února roku 1990: „Zvláštní vydání! Kupte si zvláštní vydání českobudějovické Pravdy!. Rozhovor s naším novým biskupem, Miloslavem Vlkem! Zvláštní vydání, jenom za korunu!" vyvolává kamelot na náměstí s podloubím. Miloslav byl právě jmenován biskupem a nastoupil po Mons. Josefu Hlouchovi, jehož sekretářem byl v letech 1968 až 1971.

Okolí katedrály je dne 31. března roku 1990 zcela zaplněno lidmi. Ve tři čtvrtě na deset zvony začnou vyzvánět a radostný a mohutný dav vytvoří čestný špalír průvodu biskupů, kteří doprovázejí svého nového spolubratra. Zatímco sbor zpívá Ecce, sacerdos magnus, průvod pomalým krokem vstupuje do katedrály. Podle pevně stanoveného rituálu místní kanovník Josef Kavale přijímá zástupce kardinála, představuje mu P. Vlka a žádá, aby ho vysvětil na biskupa. Biskup Jaroslav Škarvada12 nejprve latinsky a poté česky čte papežský jmenovací dekret:

„… ,Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde? … Pas mé beránky!' (Jan 21,15). Jakožto nástupce na stolci samotného Petra nemůžeme dovolit, aby část těch, kteří nás následují, postrádala to, co nutně potřebují k dosažení věčného života. Vzhledem k tomu, že katedrála v Českých Budějovicích byla od smrti svého posledního biskupa Josefa Hloucha roku 1972 bez pastýře a že se situace ve státě změnila, máme za to, že je naší povinností konečně jmenovat biskupa, neboť biskup je nezbytný pro každé společenství věřících."

Následuje pontifikální mše a biskupovi je předáno evangelium, prsten a biskupská mitra. Miloslav Vlk líčí roky poznamenané znamením kříže, pečetí „Ježíše opuštěného" a zároveň zdůrazňuje sílu vzešlou z jednoty, z přítomnosti živoucího Ježíše uprostřed společenství lidí, kteří se milují, a uzavírá: „Společenství, v němž jsem žil, a každodenní život s Ježíšem opuštěným' pro mě byly univerzitou jednoty a školou komunitního života. Nevím, jak bych mohl dosáhnout na tento úřad, který je mi dnes svěřen, a vytrvat v něm, pokud bych neměl tuto ,univerzitu', toto ,vzdělání, za něž nesmírně děkuji Bohu a Panně Marii. Do jejich rukou vkládám celý svůj život." Obřad končí chorálovým zpěvem „Svatý Václave" a Christus vincit, zatímco průvod účastníků opouští chrám hlavním vchodem a mísí se s jásajícím davem na chrámovém prostranství.

Nastal slavnostní den nejen pro České Budějovice, ale také pro všechny vesnice, kde P. Vlk sloužil jako kněz. Dva autobusy farníků přijely z Čachrova. Mezi nimi i paní Tomanová, která se ochotně nechává vyzpovídat novináři: „Když jsem byla na mateřské dovolené, P. Vlk naši rodinu několikrát navštívil. Vždycky si našel čas, aby se u nás zastavil. V mládí jsem docházela na náboženství, ale postupem času jsem víru opustila. S manželem jsme neměli svatbu v kostele. Po setkání s P. Vlkem jsme se rozhodli vzít se před Bohem a dát pokřtít naše tři děti. Pan farář má zvláštní dar vytvářet rodinnou atmosféru. Umožnil nám přemýšlet o našem životě a jednat v souladu s naší vírou. Naučil nás odpouštět. Během svého rozloučení nám řekl, že máme více myslet na to, co nás naučil, než na něj samotného, žít více svoji víru. Jako vzpomínku na něj uchovávám Bibli, kterou mi daroval."

Monsignore Vlk se ihned zapojí do ohromného úkolu reorganizace této diecéze. Když Miloslav pomyslí na vše, co ho čeká, cítí, jak ho zaplavuje úzkost ne nepodobná té, která ho zachvátila, když se dozvěděl o svém jmenování: „Našel jsem opět svůj vnitřní klid, když jsem si řekl, že to vše nepřichází skrze mě, ale jako dar od Boha, kterým je kněžství. Já musím tento dar učinit viditelným. Množství práce, které na Miloslava Vlka čeká, je ohromující a různorodé. „Přesto mohu označit základní směřování již teď," oznamuje novinářům, kteří na něj dotírají otázkami, „především se budu snažit o bratrskou spolupráci se všemi těmi, kteří v diecézi tvoří Boží lid, s kněžími i laiky. Na druhou stranu se nechci omezit jen na katolíky, ale chci pracovat se všemi křesťany a všemi lidmi dobré vůle. Jakožto církev chceme přinést do naší společnosti hodnoty lásky a pravdy, jež jsou zcela nezbytné."

Rok 1990 se v oblasti politiky ukáže být bohatý na události potvrzující stabilizaci demokracie v zemi: ve svobodných volbách do parlamentu vítězí demokraté, prezidentské volby vyústí v opětovné zvolení Václava Havla, uskutečňuje se blesková a přitom velmi symbolická návštěva papeže Jana Pavla II. v Československu … „Změny, na něž jsem čekal, nastaly. Přišla doba, kdy mohu odejít," (ohlašuje v září roku 1990 kardinál Tomášek a oznamuje, • že odstupuje ze svého úřadu pražského arcibiskupa nyní, když všechna biskupská místa v zemi mají již své pastýře.

sobota 27.5.

15 Monsignore Tomášek: vůdčí postava

František Tomášek zůstával během černých let komunismu nejvýznačnější postavou katolické církve v Československu. V roce 1949, kdy je pražský arcibiskup Mons. Beran internován, je dne 11. října tajně pomocným biskupem olomouckým. Tajné svěcení je prozrazeno a Tomášek je a v letech 1951 až 1954 vězněn v internačním táboře Želiv. Poté je odvelen do hlídané rezidence v Olomouci, kde zůstává až do roku 1960. Roku 1965, v době uvolňující se atmosféry, je jmenován apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze. Dne 24. května roku 1976 ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore a dne 27. června roku 1977 toto jmenování zveřejnil. 30. Dne prosince roku 1977 ho pak jmenoval 34. arcibiskupem pražským a primasem českým.

Jeho opozice vůči režimu je nejprve mírná, po neúspěchu pražského jara však přitvrzuje. Po roce 1980 kardinál Tomášek neváhá hrát hlavní roli v hnutí náboženského odporu. V dubnu roku 1990 v katedrále svatého Víta na Hradčanech dlouhým potleskem přijímá z úst papeže každé připomenutí odvážného jednání arcibiskupa: „Vzdávám čest církvi mlčení; mlčení, které nebylo tichem smrti … Moje vzpomínka a moje poděkování směřují ke všem těm, kdo, ať již přítomní či nikoli, živí či mrtví, trpěli kvůli své víře ve vězeních, v koncentračních táborech, v exilu, kdo snášeli urážky všeho druhu …, ke všem těm, kdo ve jménu Ježíše nosili okovy."

Primas český nyní cítí, že nastal okamžik, aby předal úřad svému nástupci. Na toto místo se počítá s Miloslavem Vlkem, který byl teprve před necelým rokem jmenován biskupem v Českých Budějovicích. Dne 27. března roku 1991 je Miloslav Vlk jmenován 35. arcibiskupem pražským a primasem českým. Po dobu více než jednoho roku se tak dostane pod jednu střechu s kardinálem Tomáškem. Oba muži si váží jeden druhého a nyní se navzájem lépe poznávají. „Jeho vztah ke mně byl pořád stejný, tedy velmi otcovský. Kardinál stál v ústraní, ale o vše se stále živě zajímal, o všem byl informován a bedlivě sledoval situaci v církvi. Pravidelně jsem jej o všem zpravoval, ale on se do našich záležitostí nevměšoval" vypráví Miloslav. „Byl velmi šťastný, že má svého nástupce. Znali jsme se mnoho let a naše vztahy byly vždy dobré. Těch několik měsíců jsme využili k tomu, že jsme je prohlubovali. Byl vždy veselý a musím zdůraznit, že se za nás neustále modlil. V tom spočívala jeho síla, neboť jeho možnosti jednat byly velmi omezené. V druhé polovině roku onemocněl … Neustále se prohluboval i jeho vztah s pracovníky arcibiskupství. Často se stávalo, že po mši sloužené v jeho kapli jsme ho šli všichni navštívit. V posledních týdnech jeho života jsme se střídali u jeho lůžka a ujišťovali ho tak o naší přítomnosti. Kardinál Tomášek odevzdal duši Bohu ve svých devadesáti třech letech."

Když Miloslav Vlk vzpomíná na postavu svého předchůdce, vždy uvede další postavu, která pro něj měla velký význam Monsignora Berana. Dne 19. června roku 1949 byl tehdejší pražský arcibiskup Mons. Beran násilně přerušen uprostřed mše, kterou sloužil v katedrále. Je donucen okamžitě opustit místo a je internován. Nikdy poté se již do svého úřadu nevrátí. Následujících patnáct let stráví v internaci, odloučen od kněží, řeholníků i všech katolíků a stane se symbolem pronásledované církve a zotročeného lidu. Na sklonku života jeho postava ohlašovala budoucí vítězství dobra nad zlem. Byla to doba, kdy zaseté zrno muselo v půdě uhynout a kdy si Bůh posloužil životem těch, kdo byli pronásledováni, mučeni a utlačováni, jako cenného osiva pro budoucí sklizeň. Byla to doba obětí, ale také očisty.

Samotný kardinál Tomášek ztělesňoval symbolicky církev druhé poloviny čtyřicetileté vlády komunistického režimu. Toto období charakterizoval skrytý a podlý boj proti katolické církvi. Naproti hlavnímu vchodu do arcibiskupství byla umístěna kamera, která filmovala všechny příchozí. Mezi zaměstnanci arcibiskupství byli někteří členy tajné policie. Kardinál však nezůstal se založenýma rukama, právě naopak své ruce pozvedl k modlitbě. Na vrchu nad městem, kde stojí arcibiskupství, se modlil jako Mojžíš, v jednotě s Bohem. Takto vedl boj za svůj lid. Socha v kapli, před níž se modlil, přetrvává jako svědectví přítomnosti Panny Marie, Matky církve, v takových okamžicích.

V době, kdy byla církev jediným oficiálně tolerovaným znamením odporu proti státní ideologii, se kardinál angažoval nejen za práva církve, ale také za respektování lidských práv obecně. Boj, který církev vedla za svou svobodu, zahrnoval též boj vedený za svobodu všech. Celá společnost jasně cítila, zeje kardinál hlavní postavou skutečné a hmatatelné jednoty mezi lidmi.

neděle 28.5.

16. Nový nástupce na svatovojtěšském stolci

Dne 4. srpna roku 1992 kardinál Tomášek umírá ve svých pokojích na pražském arcibiskupství. V poselství, zaslaném téhož dne papežem Janem Pavlem II. Mons. Vlkovi, papež kardinála označuje za „neohroženého pastýře, který se během dlouhých let trvání svého kněžského úřadu ukázal jako pravý pilíř církve, neohrožený svědek evangelia, neúnavný obránce křesťanské víry a lidských práv … statný dub, který se nikdy nedal zastrašit a vždy dával zářný příklad síly a důvěry v Boží prozřetelnost, jakož i věrností Petrovu stolci." Četné náboženské i politické osobnosti, mezi nimi i prezident republiky Václav Havel, který veřejně prohlásil, že byl jedním z nejbližších přátel kardinála, se dne 12. srpna účastní jeho pohřbu v katedrále svatého Víta a uložení ostatků do krypty katedrály. Když Mons. Vlk vzdává poslední poctu svému předchůdci, zdůrazňuje jeho angažovanost při obnovení společenského, politického i církevního života v Československu. Zároveň se neubrání pomyšlení, že nyní je na něm, aby se postavil na uprázdněné místo a ze všech svých sil a co nejlépe se snažil k tomuto dílu přispět.

Nový arcibiskup nebyl zvyklý na velká shromáždění, jež doprovázela vyjadřování odporu v zemi, a svoji minulost popisuje takto: „Snažili jsme se oslabit režim především zevnitř, pomocí podzemní, ilegální činnosti. Někteří křesťané raději spolupracovali s politickými skupinami, jakou byla například Charta 77. Co se týče křesťanů, s nimiž jsem byl v kontaktu já, byli jsme nuceni se skrývat, abychom naplňovali onu základní práci na poli duchovním, nikoli na poli výsostně politickém."

Monsignore Miloslav Vlk neúnavně vysvětluje své záměry svým věřícím, duchovním, novinářům doma i v zahraničí, komukoli, kdo chce naslouchat: „Během oněch čtyřiceti let nám Bůh umožnil prožít hlubokou a nenahraditelnou životní zkušenost. Bylo by určitou zradou nyní opustit vše to, z čeho jsme v tak těžkých časech těžili, a zakládat si pouze na hodnotách lidských, na penězích, organizaci, lidských strukturách, teologii, vědách. To neznamená, že tyto hodnoty odmítáme. To jistě ne. Chceme si však uchovat svůj postoj, k němuž jsme v té době dospěli, zůstat věrní a přinést do naší dnešní doby vše, co jsme se naučili. Vím, jak je těžké vyjádřit a sdělit takovou zkušenost. Dokonce nás někdy obviňují z fundamentalismu. Jestliže však fundamentalismus značí zachovat si věrnost, pak tedy chceme takovými být.

Chci být v naší zemi neúnavným hlasem této věrnosti. Ostatně dobře cítíme, že tomu nemůže být jinak. Lidé, kteří žili pod komunismem, nás přijímali, neboť si byli vědomi naší nemohoucnosti. Dobře si uvědomovali, že nejsme ničím. Když však po sametové revoluci viděli naše vysílání v televizi, shromáždění církve, návštěvu papeže …, začali z nás mít strach. Nesnesou naše projevy, ale přijímají příklad našeho života.

Proto uprostřed všech těchto akcí a snah o obnovení církevního života a církevních struktur nikdy nezapomeneme na oněch čtyřicet let pouště. Nechceme kopírovat Západ, ale chceme přijmout vše, co je dobré, a rozvíjet to na základě zkušenosti, kterou jsme díky Bohu zažili."

Tomu, kdo se podiví, že Miloslav Vlk tak málo mluví o Panně Marii, ačkoli je jeho láska k Ježíšově Matce dobře známá, on odpoví prostě a se širokým úsměvem: „Panna Maria stála na pozadí mé cesty, byla mou nenápadnou společnicí. Přijmout vůli Otce a denně opakovat ,ano', žít Slovo do té míry, že se do něj oděje, být věrná Kristovu kříži …, takový byl její život. Smysl a uskutečnění života Panny Marie můžeme shrnout těmito slovy: dávat světu Ježíše. V tomto smyslu byla moje životní cesta mariánská: nést v praxi, hmatatelně Ježíše do společnosti a do jednotlivých společenství a v tomto smyslu být jako Panna Maria. To tvořilo moji mariánskou zbožnost. Využívám příležitosti této knihy, abych jí poděkoval a spolu s ní řekl: , Velebí má duše Hospodina'!"

 

úterý 30.5.

17 Úryvek z poslední vůle Miloslava kard. Vlka

Já podepsaný kard Miloslav Vlk, emeritní arcibiskup pražský, činím pro případ své smrti ve jménu Páně při nejlepším vědomí a svědomí toto poslední pořízení: Svou nesmrtelnou duši, krví Kristovou vykoupenou, poroučím svému Bohu, jeho milosrdenství a lásce, na které jsem celý život spoléhal. Do Božích rukou a pod ochranný plášť Panny Marie poroučím celý svůj život, všechny své práce, vše, co jsem konal Kam bude uloženo mé tělo, ponechávám na rozhodnutí jiným.

Se všemi se loučím a těším se na shledanou. Loučím se zvlášť se současným vedením diecéze, s kněžími, řeholníky a řeholnicemi a všemi věřícími. Děkuji všem svým spolupracovníkům na Arcibiskupství pražském, když jsem byl ve funkci, zvláště ThDr, Michalu Slavíkovi, svým sekretářům, zvláště mgr, Tomáši Roulemu, a sekretářkám za jejich pečlivou práci, vedoucím jednotlivých oddělení, zvláště panu ing, Štíchovi a paní kancléřce dr, M. Kolářové, Zvláště dík patří polským sestrám od Andělů a jejich gene­rální představené.

Děkuji za upřímné přátelství tolika blízkým osobám z čekobudějovické diecéze, z farností, kde jsem působil: Lažiště, Žihobcích, Bukovníku, Cachrova, Soběšic, Železné Rudy a Rožmitálu p. Tř, A všem, se kterými jsem šel kousek cesty životem. Prosím, abyste na mne pamatovali v modlitbách a při mši sv.

Děkuji všem kněžím Díla Mariina, se kterými jsem sdílel krásné kněžské společenství, zvláště v době komunismu, A dále všem biskupům, se kterými jsem se dlouhá léta každoročně setkával v duchu spirituality fokoláre, která byla velkou milostí pro můj osobní život.

Na všechny se obracím s prosbou za odpuštění mých chyb a hříchů, kterými jsem je pohoršil, a negativního jednání, kterým jsem jim – třeba nechtěně – ublížil. Vše svěřuji do rukou nekonečného Božího milosrdenství.

 

 

Svatořečení_fatimských_dětí

Papež bude ve Fatimě kanonizovat Františka a Hyacintu Martovy

Vatikán. Fatimské děti – bl. František a Hyacinta Martovy (foto) – budou svatořečeni letos 13. května. Oznámil to papež František na dnešní řádné veřejné konzistoři, která dnes dopoledne přijala rozhodnutí ve věci několika kanonizačních procesů. Oba fatimské vizionáře bude kanonizovat Petrův nástupce přímo ve Fatimě, kam se vydá na dvoudenní pouť (12.-13.5.) u příležitosti 100. výročí tamějších zjevení Matky Boží. Stanou se vůbec prvními světci tak útlého věku, kteří nezemřeli jako mučedníci. Jak nicméně potvrdil emeritní prefekt Kongregace pro svatořečení (1998-2008), portugalský kardinál José Saraiva Martins (Catholic News Service, 11.4.2017), „mariánské zjevení se zde stalo očividnou příležitostí ke svatořečení, avšak nemá co do činění se svatostí těchto dětí, ani nijak neovlivnilo rozhodnutí o jejich kanonizaci“. Kardinál Saraiva ve svém úřadě dohlížel na beatifikační proces sourozenců Martových, který završil sv. Jan Pavel II. v roce 2000. Jak vysvětlil, poté se kauza zastavila z důvodu všeobecného přesvědčení, že „děti nemají schopnost praktikovat křesťanské ctnosti v heroickém stupni“, což je zásadním předpokladem svatořečení. Byla sice známá úcta sourozenců Martových k eucharistii a Matce Boží, avšak teprve jedna specifická událost, která se odehrála během zjevení, přesvědčila vatikánskou kongregaci o jejich svatosti. Když totiž fatimský starosta a předseda zednářské lóže v nedaleké Leiře, Artur Santos, před srpnovým zjevením děti unesl a zavřel, vyhrožoval jim hrůznou smrtí ve vařícím oleji, pokud zjevení nezapřou. Přitom sourozence dokonce oddělil od jejich sestřenice Lucie, na který prý už byl tento strašný čin vykonán. Jaká byla odpověď obou dětí? – ptá se kardinál Saraiva. „Dělejte si, co chcete, nemůžeme lhát. Viděli jsme ji.“ Kolik dospělých by řeklo totéž? – zamýšlí se portugalský kardinál nad heroickou odpovědí, která jasně dokazuje „osobní svatost sourozenců Martových, na které spočívá jejich svatořečení“.

Další kanonizace, o které rozhodla dnešní konzistoř, se bude konat 15. října v Římě, kdy budou svatořečeni mladí mexičtí mučedníci: bl. Cristóbal, Antonio a Juan.
Prokázali obdobnou odhodlanost jako fatimské děti, ale narozdíl od nich byli z nenávisti k víře skutečně zavražděni a to během španělské konkvisty Aztécké říše v letech 1527 až 1529, tedy pouhé tři roky po příchodu prvních dvanácti františkánských misionářů do Mexika (vedených bratrem Toribiem de Benaventem, alias Motoliniou). Třináctiletý Cristóbal zemřel rukou svého otce, protože rozbil pohanské modly, které jeho rodina uctívala. Mladistvé Antonia a Juana čekal tentýž konec ze strany svých domorodých soukmenovců, když jako tlumočníci doprovázeli františkánské bratry do obchodního centra Oaxaca v jižním Mexiku, nazývaném Aztéky Huaxyácac. Tři mladičké mučedníky z Tlaxcaly blahořečil sv. Jan Pavel II. v bazilice Panny Marie Guadalupské v květnu roku 1990 (6.5.1990). Postulátorem jejich kanonizační kauzy je biskup mexické diecéze Tijuana, mons. Francisco Moreno Barrón, píše publicista Nicolás Arizmendi na katolickém blogu Terre d´America.

Spolu s nimi budou kanonizováni brazilští mučedníci: kněží bl. Andrés de Soveral a bl. Ambrosio Francisco Ferro dále laik Mateus Moreira a dalších 27 druhů, zavražděných z nenávisti k víře 16. července a 3. října 1645 v Brazílii.
Třicet brazilských mučedníků blahořečil sv. Jan Pavel II. v roce Velkého jubilea (2000). Zastupují mnoho obětí masového vraždění, kterého se v dnešním brazilském státě Rio Grande do Norte v polovině sedmnáctého století (1645) z nenávisti ke katolické víře dopustili holandští okupanti. Nizozemský vpád do severovýchodních portugalských provincií v roce 1630 zahájil největší vojenský konflikt v dějinách koloniální Brazílie, který se zakončil až na sklonku 17. století (1654) definitivním portugalským vítězstvím. Důvodem holandského útoku a obsazení severovýchodních brazilských provincií byla výroba cukrové třtiny, tehdy nejcennějšího zboží pro Evropany. Historici nepopírají jistý kulturní a sociální pokrok v obsazených provinciích, avšak zároveň potvrzují náboženské restrikce. Oficiálním náboženstvím se stal kalvinismus, různé katolické řády přítomné v oblasti (františkáni, karmelitáni, benediktini a jezuité) byly vyhnány a jejich kostely i kláštery vypleněny. Při pokusu o kalvinistickou indoktrinaci zahynuly desítky katolíků, avšak kvůli složité identifikaci těl má pouhá třicítka jméno a bude vyvýšena k úctě oltáře.
K prvnímu masakru došlo 16.7.1645 během nedělní mše svaté v mariánské kapli lokality Engenho de Cunhaú. Podle historický pramenů o. André de Soveral právě zakončil proměňování chleba a vína, když holandský velitel Jacob Rabbi uzavřel vstupní brány kaple a nařídil jednotce svých vojáků a domorodců tapuia, aby povraždili všechny věřící. Druhé krveprolití se odehrálo pouhé tři měsíce poté, taktéž pod vedením Jacoba Rabbiho. Skupina osmdesáti katolíků se snažila ukrýt v pevnosti malé obce Potengi – byla však napadena a 3. října 1645 pobita na březích řeky Uruaçu. Mezi zemřelými byli o. Ambrósio Francisco Ferro, o. André de Sandoval a rolník Mateus Moreira. Vypráví se, že Mateusovi Moreirovi bylo vyrváno srdce z hrudi, zatímco on do posledního dechu opakoval: „Pochválena budiž Nejsvětější Svátost oltářní“. Vypráví se také o řadě dalších krutostí – jako vytrhaných jazycích, uřezaných rukou a nohou, dětech rozseklých napůl a tělech s uťatými hlavami. Dobové zápisy dokládají, že holandští okupanti nabídli katolickým věřícím možnost konverze ke kalvinismu, avšak dotyční raději volili mučednictví.

Svatost třiceti mučedníků z Cunhaú a Uruaçu byla uznána papežským dekretem tzv. ekvipolentní kanonizace. V tomto případě se nevyžaduje prověření zázraků na přímluvu blahoslavených, pokud je vyhověno třem podmínkám: důkazy o starobylé a dlouhodobé úctě ke kandidátům svatosti, historické potvrzení jejich katolické víry a ctností, obecné povědomí o zázracích učiněných na jejich přímluvu. Jelikož kauza severobrazilských mučedníků splňuje všechny tyto předpoklady, před papežem Františkem se o ni zasadil emeritní arcibiskup Sao Paula, kard. Cláudio Hummes. Jak emeritní prefekt Kongregace pro klárus uvedl pro mikrofony Vatikánského rozhlasu, při jedné audienci papežovi připomenul ekvipolentní kanonizaci dvou zakladatelů Tovaryšstva Ježíšova – bl. Josého de Anchiety a Petera Fabera – a požádal jej, zda by obdobný proces nemohl vztáhnout také na historické mučedníky brazilského severovýchodu. Papež souhlasil, čímž potvrdil také trvalý kult těchto zastánců katolické víry, doložený skutečností, že datum jednoho z masakrů – 3. říjen – je v brazilském státě Rio Grande do Norte státním svátkem.

Na dnešní konzistoři bylo dále rozhodnuto, že 15. října budou kanonizováni také další dva kněží: italský kapucín bl. Angelo da Acri, občanským jménem Luca Antonio Falcone (1669-1739), a zakladatel Kalasanského institutu dcer Božské Pastýřky, španělský piarista, bl. Faustino Míguez (1831-1925).

Fatimské_svědectví

Zjevení Panny Marie ve Fatimě                                                                                                                      

     Zjevení v portugalské Fatimě začalo v roce 1916 trojím zjevením anděla desetileté Lucii Santosové, devítiletému Františkovi a sedmileté Jacintě Martovým. Po této duchovní přípravě docházelo každý měsíc od 13. května do 13. října 1917 ke zjevením Panny Marie. Tento cyklus 6 zjevení byl ukončen slunečním zázrakem. I když dětem zpočátku nikdo nevěřil a zažily krušné chvíle a výslechy, díky ochraně Panny Marie byly všechny komplikace a pomluvy překonány a tato mariánská zjevení po důkladném teologickém šetření byla uznána Církví jako pravá dne 13. 10. 1930. Zjevení ve Fatimě začala v době, kdy v Portugalsku vládl mimořádně silný proti náboženský duch a křesťanství bylo velmi pronásledováno. Fatimské události během roku po ukončení zjevení změnily tuto negativní nábožensko-politickou situaci. Již při prvním setkání anděl děti povzbuzoval k úctě k Bohu a v této souvislosti je naučil modlitbu: „Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. Prosím za odpuštění pro ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklanějí, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují.“Při druhém setkání je velmi povzbuzoval k modlitbě a obětem. Řekl jim, že ze všeho mohou učinit oběti a nabídnout je Pánu. Při třetím setkání je povzbuzoval k eucharistické úctě a naučil je následující modlitbu: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo a Krev, Duši a Božství Pána Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na usmíření za urážky, rouhání a lhostejnosti kterými je urážen. A pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.“

1. zjevení – 13. 5. 1917                                                                                                                                                  

    13. května 1917 si Lucie, František a Hyacinta hráli nahoře na svahu Cova da Iria. Zatímco se jim pásly ovce, postavili si zídku kolem křoví. Náhle uviděli něco jako blesk. V domění, že se blíží bouřka začali sestupovat, aby hnali ovce k silnici. Asi v polovině svahu uviděli nový blesk a po pár krocích uviděli před sebou nad dubem paní, oděnou v bílém šatě, zářící více než slunce. Vycházelo z ní jasné intenzivní světlo. Všichni tři se ocitli uvnitř světla, které paní obklopovalo a z ní se rozlévalo. Ze vzdálenosti asi půldruhého metru k nim promluvila: Nebojte se! Neublížím vám. Na otázky odkud je a co si přeje, odpověděla: „Přicházím z nebe. Přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest příštích měsíců 13-tého dne vždy ve stejnou hodinu. Pak vám řeknu kdo jsem a co chci…“ Děti se ptaly, zda přijdou do nebe a na dvě děvčata, která před nedávnem zemřela. Když jim Paní s laskavostí dotazy zodpověděla, zeptala se: „Chcete se obětovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás sešle, jako zadostiučinění za hříchy, jimiž je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků?“ při posledních slovech otevřela ruce a děti zalilo silné světlo, odraz paprsků, které z jejích rukou vycházely. To světlo proniklo dětem do hrudi a do hlubin duše, takže se viděly v Bohu, který byl tím světlem, jasněji než v zrcadle. Padly na kolena a v duchu opakovaly andělem naučenou modlitbu. Paní pak ještě řekla: „Modlete se každý den růženec, abyste tak vyprosili světu mír a konec války“. Pak se začala zvedat a vznášet k východu a její světlo jakoby před s ní otevíralo cestu do nebeské klenby. Děti si nejprve slíbily, že budou mlčet, ale neudržely tajemství. Hyacinta o tom první doma řekla, takže se to rozšířilo. Rodiče šli samozřejmě na faru a místní farář zaujal opatrný postoj, varoval, že může jít i o mámení zlého ducha.

2. zjevení – 13. 6. 1917                                                                                                                                                  

     13. června po modlitbě děti opět spatřili paprsek blížícího se světla a nad dubem se Paní zjevila podruhé. Na Luciinu otázku, co si přeje, odpověděla: „Přála bych si, abyste se denně modlili růženec a učili se číst. Později vám řeknu, co chci.“ Dále Lucie přednesla své prosby vč. vzetí do nebe. Paní řekla, že si Hyacintu a |Františka brzy vezme. V odpovědi se mimo jiné dozvěděla, že Ježíš: Chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci a ona mu má přitom pomoci. Lucie projevila smutek, že zůstane na zemi sama. Paní dodala: „Neztrácej odvahu! Nikdy tě neopustím, mé Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu.“ Opět je zalila záře a před pravou dlaní Panny Marie bylo Srdce ovinuté trním, které se je zdálo probodávat. Všichni pochopili, že je to Neposkvrněné Srdce Mariino, zraňované lidskými hříchy, a že si přeje odčinění těch vin. To bylo na závěr zjevení a děti to uchovávali jako 1. tajemství, i když jim v té věci mlčení nebylo přikázáno.

3. zjevení – 13. 7. 1917                                                                                                                                                

       13. července na Cova da Iria se děti již modlily se zástupem. Paní přišla a zopakovala své prosby. Lucie mimo další prosby požádala o zázrak a Paní ho přislíbila v říjnu. Panna Maria řekla, že je třeba se modlit růženec a pak pokračovala: Obětujte se za hříšníky a říkejte často, zvláště když přinášíte nějakou oběť: Ježíší, dělám to z lásky k tobě, za obrácení hříšníků a na odčinění hříchů proti Mariinu Neposkvrněnému Srdci“. Při posledních slovech otevřela Paní ruce a zdálo se, že záře proniká zemí a všichni tři viděli jakoby ohnivé moře, v němž byli ďáblové a duše, podobné průhledným, černým a bronzově zbarveným žhavým uhlíkům. Duše měly lidskou podobu, vznášely se v tom žáru, zmítaly se mezi plameny, které z nich šlehaly, a vycházely mraky kouře, padaly na všechny strany jako jiskry při obrovských požárech, bez tíhy a rovnováhy za bolestného a zoufalého volání a naříkání, které vzbuzovalo děs a rozechvívalo hrůzou. Když vizionáři vzhlédli k Paní, řekla jim: „Viděli jste peklo, kam se dostávají duše ubohých hříšníků. Aby je zachránil, chce Bůh ve světě zavést úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání a bude mír. Válka spěje ke konci. Nepřestanou-li však urážet Boha, vypukne za pontifikátu Pia XI. nová, krutější válka. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že to je velké znamení, kterým Bůh dává najevo, že potrestá svět za jeho zločiny válkou, hladem, pronásledováním Církve a Svatého otce. Aby se tomu zabránilo, přijdu požádat o zasvěcení Ruska svému Neposkvrněnému Srdci a o smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsíci…“ Panna Maria uvedla předpovědi o Rusku, o pronásledování Církve, o utrpení Svatého otce i to, že některé národy zmizí z povrchu Země. Oznámení o utrpení bylo podmíněné jako v případě 2. světové války. Mnoho se naplnilo, pekelné nebezpečí ale stále hrozí. O tajemstvích sdělených v tento den měly děti prozatím mlčet. A Paní dodala: Když se budete modlit růženec, opakujte po každém desátku: O můj Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které Tvého milosrdenství nejvíce potřebují. Pak zjevení skončilo jako obvykle.

4. zjevení – 19. 8. 1917                                                                                                                                                     

  13. srpna byly děti vězněny na faře a tak ke zjevení došlo později ve Valinhos. Byli vyzvání, aby 13.9. přišli na Cova da Iria a denně se modlili růženec. Na dotaz, co s penězi, které tam lidé nechávají, dostali odpověď, aby se nechala udělat dvoje nosítka pro slavnost růžencové Panny Marie a zbytek sloužil na stavbu kaple a loučila se slovy: Modlete se, hodně se modlete a přinášejte oběti a hříšníky, neboť mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí.“

5. zjevení – 13. 9. 1917                                                                                                                                                     

  13. září se Lucie, František a Hyacinta museli protlačit zástupem, z něhož na ně lidé volali prosby. U dubu se s nimi začali modlit růženec. Paní přišla, opět poprosila o modlitbu růžence. Pochválila děti za jejich oběti a stanovila hranice pro jejich askezi s provazem (děti spali s utaženým provazem kolem těla). Na různé prosby odpověděla, že některé splní, některé ne. Pak se začala vznášet.

6. zjevení – 13. 10. 1917                                                                                                                                                    

13. října pršelo, na Cova da Iria vybídla Lucie lidi, aby zavřeli deštníky a modlili se růženec. Pak přišla „Naše milá Paní“ a řekla Lucii: „Chci ti řící, aby zde postavili k mé úctě kapli. Jsem Panna Maria, Královna svatého růžence. Dále se denně modlete růženec. Válka spěje ke konci, vojáci se brzy vrátí domů.“ Následovala Luciina prosba za nemocné a hříšníky. K jejím žádostem Panna Maria řekla:“Některé ano, jiné ne. Musí se polepšit a prosit za odpuštění svých hříchů. Ať už víc neurážejí Boha, našeho Pána, byl již tolik urážen.“ Pak rozevřela ruce a nechala je ozářit paprsky slunce. Zatímco se vznášela, zazářilo její světlo proti slunci. Poté co Paní zmizela v nekonečné dáli oblohy, spatřili vedle slunce sv. Josefa s Ježíškem a Naší milou Paní v bílém šatě s modrým pláštěm. Sv. Josef žehnal svět a rukou dělal kříž. Potom uviděli Pana Ježíše a Pannu Marii Bolestnou. Pan Ježíš žehnal svět stejným způsobem jako sv. Josef. A nakonec uviděli Paní jako P.M. Karmelskou. V té době nastal sluneční zázrak. Ustal déšť, roztrhly se mraky a ukázal se sluneční kotouč v podobě stříbrného měsíce, který začal vířivě kroužit jako ohnivé kolo metajíce všemi směry pruhy světel v barvách žluté, zelené, červené, modré, fialové, které ozařovaly oblaka, stromy, skály i lidi. Pak se na několik vteřin zastavilo a nejhýřivější světelné kolo se znovu roztočilo. Pak se znovu zastavilo a roztočilo ještě v rozmanitějším oslnivém víření. Pak všichni zažili pocit, jakoby se odpoutalo od oblohy a padalo na ně. Lidé padali na kolena do bláta a vzbuzovali lítost nad svými hříchy. Tyto výjevy, trvající asi 10 minut, vidělo na 70 000 lidí nejen nad místem, ale i ve vzdálenosti více kilometrů. Po skončení slunečního úkazu měli lidé šaty dokonale suché, jakoby vůbec nepršelo.

Fatimská Panna Maria vyzývá k obrácení, pokání, modlitbám za hříšníky. Chce jedině to, co její Syn. Jedná se o lásku, které on učí v evangeliu. Ve své lásce k nám a za naši spásu šel do krajnosti. Stále jde o záchranu duší, to se neobejde bez lásky a ta je naší spásou, neboť Bůh je Láska a žít v lásce znamená žít v Bohu.

Rozhovor_s_kardinálem_Miloslavem_Vlkem

Kardinál Vlk pro Reflex: Ďábel je obrovsky inteligentní bytost a Bůh není loutkař

Viliam Buchert, Pavel Šafr18. března 2017 • 12:59

Kardinál Vlk pro Reflex: Ďábel je obrovsky inteligentní bytost a Bůh není loutkař

foto: Herbert Slavík

Bojovník za církevní restituce, silný oponent českých politiků a jedna z nejvýraznějších postav české katolické církve, kardinál Miloslav Vlk (84) dnes po těžké nemoci zemřel. Na jaře 2011 poskytl tento významných církevní hodnostář velký rozhovor Reflexu, ve kterém podrobně popsal, jak vidí problémy světa on, jak obtížný je boj s ďáblem, i to, že Bůh není loutkař, který vodí lidi na provázku. Interview přinášíme jako vzpomínku na kardinála Vlka.

Reklama

Vy věříte v Boha a přijdete do nebe. Co se ale stane po smrti s lidmi, kteří v Boží existenci nevěří? Podle církve se do nebe nedostanou. Je to tak?

To je trochu zjednodušené. My využíváme naši duši podle některých publikací jen tak na 15 procent. Člověk sám v sobě to štěstí nevytvoří. Přitom se jen podívejte, kolik lidí je nešťastných. I ateista může být spasen, ale to může posoudit jedině Bůh.

Čtrnáctý tibetský dalajlama napsal velmi zajímavou knihu, vyšla i česky, jak se dobře připravit na smrt. Ovšem buddhisté věří v převtělování.

Já vycházím z evangelia, tam nikde nenacházím oporu pro to, že když to člověk tady v jednom životě zfušuje, tak to může napravit v životě jiném. Reinkarnaci nesdílím.

Není idea nebe až nepravděpodobně hezká a jakoby bez života a bez polemiky? Třeba s ateistou Jeanem-Paulem Sartrem se tam zřejmě nesetkáme. Co se vlastně celou věčnost v nebi děje? Není v něm nuda?

Když jsem byl malý, měli jsme doma svaté obrazy a na jednom byl i Bůh-Otec. Starý vousatý pán. V náboženství jsme se pak učili, že věčnost je blažené patření na Boha. Říkal jsem si: To bude ale nuda. Až později jsem zažil mnohokrát nádherné společenství, například mezi mladými lidmi, kdy nám bylo strašně dobře, kdy to bylo úžasné. V takových situacích jsem si uvědomoval, že věčnost bude hluboké zakoušení společenství s někým, kdo mě má rád a koho já mám rád. Je to prostě, jako když se sejde parta lidí, kterým se nechce nikdy rozejít, protože je jim spolu dobře. A to nuda není.

Konkrétnější představu, jaké to je v nebi, nemáte?

Moje životní zkušenosti mi umožňují tušení, jaké to bude. Ale konkrétně si to představit neumíme, protože v naší lidské zkušenosti se není čeho zachytit.

A jak to vypadá v pekle?

Já jsem tam nebyl, takže nevím. Ale podle situace v koncentračních táborech, v gulazích, v dobách tuhého komunismu si je možné to trochu představit.

Vaše představa o utrpení duše v pekle je jaká?

Když se člověk odpoutá od tohoto života, když se mu zastaví čas, tak poznává Boha beze smyslů, bez zkušeností tohoto světa, přímo. Tam se setká s největší láskou, již si ani nedovedeme představit. Avšak někteří lidé toho nedosáhnou, musí od dobra. Poznají ho, ale je jim odepřeno. Čeká je věčné zoufalství. Je to definitivní? Tak.

Adolf Hitler nemá tedy žádnou šanci?

Zřejmě ne. Mohla by zde být námitka: Bůh je ale krutý. Jenže on dává maximum šance lidem, a když nějaký člověk řekne ne, tak se sám zablokuje před tou velikou láskou.

Jenže lidé přicházejí na svět s určitými inklinacemi. Někdo nemusí mít k vámi popisované lásce vztah. Měl vlastně Hitler možnost nebýt Hitlerem?

Křesťanská antropologie říká, že člověk má rozum a svobodnou vůli a je schopen svou vůlí zlo, jež přichází a které ho láká, překonat. Třeba ne sám, ale s pomocí rodiny, výchovy, společenství. Člověk není určen od začátku k tomu, že to nezvládne. Vůli však musíte pěstovat. Pokud ji soustavně pošlapáváte, zneužíváte a kazíte, tak potom se nemůžete ničemu divit.

Abychom dokončili tuto myšlenku. Jste si jist tím, že se Bůh na Hitlera obrátil s tím, aby nebyl tím, čím nakonec byl?

Jsem si tím zcela jist. Jinak by Bůh nebyl spravedlivý.

Vězni koncentračních táborů ale někdy říkali, že Bůh neexistuje, že nebyl spravedlivý, když připustil holocaust.

To je obecná námitka, existuje i o válkách. Bůh je láska a dal člověku obrovský dar – svobodnou vůli. To ostatní živočichové nemají. Války, holocaust, zlo, to jsou produkty lidí. Dráždí mě, že když člověk vyprodukuje něco zlého, na základě své vlastní svobodné vůle, tak to pak hází na Boha.

Proč ale někdo může být až tak strašně zlý? Souvisí to s otázkou: existuje ďábel?

Ďábel, Duch zla, pro naši víru existuje. I zkušenost ze současného světa na to v mnoha konkrétních případech ukazuje. Například je to otázka posedlosti a tak dále. V teologii existuje termín „tajemství zla“. Sdílím s vámi, že je to někdy až nevysvětlitelné, jak je někdo zlý. Když člověk zpacká dar k obrovské lásce a svobodnou vůli, tak pak z toho vznikají takové věci. I celé systémy založené na zlu a nenávisti, nacismus a komunismus, vedly k hrozným věcem.

Proč jsou však lidé nepoučitelní? Mnozí vidí, že zlo se na ně žene, jenže přehlížejí to. Nebojují s tím. Dám konkrétní příklad: Radikální islamisté šíří po světě zlo. Odpovědí katolické církve jsou slova o šíření dobra. Jenže to mnohdy nestačí.

Nakonec zvítězí Bůh.

Jen abychom to měli možnost někdy zažít.

Bůh nechává svobodu lidem, ale ti se chovají různě.

Rozum ale nebere, že někdo dokáže vraždit například i malé děti a má k tomu od Boha svobodu.

Říkáte mi tady hrozné věci. Jistěže je to pro nás nepochopitelné, ale nic takového Bůh nikdy nedělá, zodpovědnost padá na konkrétní lidi, kteří se upsali zlu.

Je ďábel konkrétní osobou v tom smyslu, že má svoje Já?

Ano. Není to obecné zlo, je to obrovsky inteligentní bytost, jež není omezena smysly jako my. Je to Duch zla. To není žádný pohádkový čert ze mlejna.

Pokud je ďábel tak mocný, nezodpovídá za naše hříchy právě on?

Kdyby člověk neměl vůli překonávat zlo a neměl možnost odolat zlu, tak ano. Ale výmluvy zde neplatí! Každý je sám zodpovědný za své činy. Bůh není loutkář, nikoho nevodí na provázku.

Neberte to jako rouhání …

… pokládejte jakékoli otázky.

Chtěli jsme říci, že nikdo nejsme Bůh, ale kdybyste dostal sedm dní jako on na vytvoření světa, co byste za těch šest dní dnes změnil? Protože sedmý den byste zajisté odpočíval a modlil se.

Kdybych takovou šanci měl a zůstaly mi schopnosti a vlastnosti lidské, tak to by bylo velmi těžké, protože lidem zůstává jejich svobodná vůle. Ale chtěl bych, aby se žilo podle pravdy a vydávalo svědectví. V sekularizovaném světě totiž kázání, řeči nebo příkazy moc nepomáhají. Avšak svědectví je něco, co lidi přitahuje a získává. Naši předkové říkali: „Slova dojímají, ale příklady táhnou.“

Je příkladem k následování dnes i katolická církev? Kdysi to byla velká pevnina, dnes se nám jeví jako ostrov v rozbouřeném moři.

My ale žijeme už v jiném světě. V sekularizovaném. Někteří lidé v něm dali Boha stranou. Většina sice nepopírá, že Bůh někde daleko žije, ale tento svět nám prý nechal v rukou a my tady rozhodujeme, ne on. Současný člověk se takto cítí, orientuje se na smysly, na to, co vidí, čeho se dotkne. Proto lidi mohou získat svědectví.

Trápí vás sekularizace? Lidé vesměs vnímají zesvětštění společnosti a zmenšení role náboženství jako projev moderního stylu.

Trápí, ale vrátit čas nejde. Je potřeba svět spíše proměnit. Nejvíce mě v sekularizovaném světě trápí to, že člověk se v něm cítí jako pán. Jenže on pán není! Když někteří lidé berou svět do svých rukou, jsou z toho potom někdy gulagy a koncentráky.

 

Kdo ale bude v budoucnosti podle vašich principů u nás svět proměňovat?

Kněží je pořád méně. Musíme víc tlačit na pilu. Možná že Bůh sám nám tím chce ukázat, že máme vzít laiky k větší spolupráci, že je to nutné.

Co vytvořit takové „mobilní“ kostely? Že by věřící nechodili za vámi, ale vy za nimi.

Proč ne. Už za komunismu jsme chodili do rodin.

Takovým mediálním evergreenem je odpor církve k používání kondomů, jenže ty chrání i před nemocemi. Tak proč ten odpor? Proč nebýt modernější?

Papež se k tomu nedávno vyjádřil a věci se posunuly. Ale podstatnější je, že láska mezi lidmi je v dnešní době velmi sexualizovaná, odehrává se často jen na rovině sexu. Ani sexuální život není podložen ochotou být tu pro toho druhého.

Jak to souvisí s kondomy?

Intimní a sexuální život má svůj rytmus. Ten nám říká, že někdy se těchto věcí máme zříci. Manžele vědí, že když se někdy zříkají sexu, i když mají chuť, tak to posiluje jejich vzájemný vztah.

Nevíme, zda to můžeme říci dnes večer doma …

To je vtipná replika. Ale tahle oběť je zapotřebí, když je žena třeba nemocná či těhotná. Jenže co dělají někteří muži, když nejsou schopni podobné oběti? Jdou jinam.

Skončí takový muž v pekle?

Nejde o to, aby skončil v pekle, ale pokud rozbije rodinu a doplatí na to děti, tak je to velmi vážná věc.

Když jste končil ve funkci pražského arcibiskupa, tak jste říkal, že napíšete paměti. Jak jste s tím daleko? A také jste sliboval, že některým lidem, třeba politikům, by se obsah nemusel líbit.

Dávám dohromady podklady a materiály. A některé věci se skutečně některým politikům asi nemusí líbit.

Jak zní jejich jména? Je to Václav Klaus, s nímž jste měl spory?

Jména teď ještě neřeknu. A líbit se jim to nemusí proto, že tam řeknu pravdu. Pokud jde o prezidenta, tak ho ani nezatracuji, ani nevynáším.

Má ještě šanci, když navážeme na to, o čem jsme hovořili předtím?

Šanci má vždycky. Když tady byl papež Benedikt XVI., tak se dokonce zdálo, že Václav Klaus snad půjde ke zpovědi.

Loni jste opustil funkci pražského arcibiskupa a primase české římskokatolické církve. Jak vypadá váš odpočinek, protože se zdá, že vlastně neodpočíváte?

Lidé, kteří mě potkávají, říkají: Vy pěkně vypadáte. A hned dodávají: To, jak z vás bylo sňato to břemeno, hned se to projevuje. Já jim odpovídám: Mám trochu cukrovku, držíme ji inzulínem, to je nemoc, která nebolí a při určitém řádu je zvládnutelná. Mám také peacemaker, před třemi lety mi ho voperovali, aby byl rytmus srdce a dýchání vyrovnaný. Ale to také nebolí. Tak nějak probíhají diskuse o mém „odpočinku“.

Faráři občas hovoří o osamění, o tom, že třeba desítky kilometrů kolem sebe nemají jiného faráře, tudíž jejich činnost vede k osamění. Nemají rodiny. Je i biskup osamělý?

Je to pravdivé. Kněží mají ale kolem sebe rodinu farnosti. Jenže ne každý kněz je dostatečně otevřený pro kontakt, že tu rodinu věřících má kolem sebe. Někdy, když nemá spolubratra široko daleko, tak se skutečně může cítit sám.

Lidé chtějí zpravidla od kněze podporu, a přitom si málokdo uvědomuje, že i on by ji potřeboval.

Přesně tak. Ale druhý vatikánský koncil byl o společenství církve, tento akcent je rozhodující a měl by se rozvíjet. Komunismus u nás tomu, aby se to rozvinulo, bránil. Spolupráci s lidmi bylo bráněno a i to způsobovalo osamění kněží.

Liberálnější křesťané ale mají dost často pocit, že celé aggiornamento, tedy přibližování církve současnému životu, leží také u ledu.

Vyskytují se takovéto názory. Hodně záleží na aktivitě kněží, na pochopení této věci, na tom, aby to biskupové rozvíjeli. Na mnoha místech se to skutečně doteď dostatečně nerozvinulo. Zespodu z roviny laiků na to ale vznikají tlaky.

Mohla by současná církev směřovat až k demokratizaci? Německý teolog Hans Küng jí chtěl naordinovat i parlamenty, kde by se hlasovalo a volilo.

V církvi není nedemokratický princip, ale existuje v ní princip hie rarchický. Je možné vztahy v církvi rozvinout podle svatého apoštola Pavla: Vy všichni jste bratři a sestry. To znamená, aby jen jeden nerozhodoval a druzí jen neposlouchali a nemlčeli.

Jenže my laici máme pocit, že podobné postupy vyvěrají uvnitř církve z její samotné podstaty. Dnešnímu, liberálnímu světu je totiž na církvi nesympatické, že „jeden mluví a ostatní poslouchají“. Není právě proto církev viděna ve špatném světle?

Obecně se to nedá takto říci a vadí mi u médií, že se takto generalizuje.

To je ale práce médií, generalizovat …

Na jedné straně souhlasím s tím, že tam, kde není církev rozvinuta jako určité společenství, je tomu tak, jak to popisujete. Ale že by to někdo nařizoval? To určitě ne. Princip církve není demokracie, nebudeme vytvářet parlamenty, v nichž budeme hlasovat o pravdách, které jsou obsaženy v bibli, zda ano, nebo ne. Poslední slovo ve věcech víry a náboženství musí mít papež, biskup. Takhle to prostě je. Jinou věcí je, že k různým názorům musí přihlížet i papež a biskup.

Takže podle vás nejde v případě věřících o nějakou nesvéprávnou masu lidí, která je pouze přítomna tomu, když „jeden mluví“.

Jistěže. U nás se takto postupuje. Když jsme měli sněm, tak tam hovořili i zástupci kněží a laiků, nejenom biskupové. Museli jsme respektovat i jiné názory.

Fascinuje nás pořád představa osamělého biskupa. Má to v sobě zvláštní vnitřní napětí. Na jednu stranu má kněz Boha, a přesto se někdy cítí sám. Jak je to možné?

Podstatné je, že naše víra a náboženství jsou vtělené. Kristus přišel, byl zcela člověkem a také zcela Bohem. Proto kněz má Boha, ale současně je člověk. To se nedá žít andělsky, tedy mimo zemi. Lidské prvky tohoto světa se proto musí spojit. Kněz má nejenom Boha a žije z víry, ale žije i jako člověk na této zemi.

Když je to i člověk na zemi, tak pochybuje kněz o Bohu a vlastní víře? Jak to máte v tomto případě vy sám?

Každý věřící i každý kněz se ptají: A jak to vlastně je? Já jsem nikdy podobné pochybnosti, kromě doby puberty, nikdy neměl. Narodil jsem se v katolické rodině, kde tyto věci byly jasné, ale v dospívání jsem se najednou ptal sám sebe, jak to je. V kněžském životě jsem však nikdy neměl pochybnosti. Já jsem se nedostal hned na studia do semináře a nastalo pro mě 12 let čekání a ověřování, zda jsem se správně rozhodl pro kněžské povolání. Mohl jsem si zvolit jakoukoli cestu a ptal se, zda to moje povolání ke kněžství je pravdivé, zda je to moje životní cesta.

Za tu dobu čekání se vám líbila nějaká žena? Nebyla nějaká dívka příčinou pokušení opustit zvolenou cestu?

Byl bych nenormální, kdyby se mi žádná nelíbila. Pořád jsem ale žil ve společnosti přátel a ve svém rozhodnutí stát se knězem jsme se vzájemně utvrzovali. Máte ale pravdu, při tom čekání jsem se často ptal, zda je to správné. Ptal jsem se sebe, že když je Bůh všemohoucí, proč neotevře rychle možnost, abych mohl být knězem. Přepadaly mě myšlenky, zda si to pouze sám nevymýšlím. Nebyla to opravdová krize, ale vážné uvažování o těchto věcech.

Vždy jste chtěl být knězem?

Nepomýšlel jsem na to vždy, i když jsem žil v silně katolicky věřící rodině a náš farář byl skvělý. Viděl jsem jako malý plakát, na němž stálo: I ty chceš být knězem? Oslovovalo mě to. Bránil jsem se tomu, ale vždy mě to pohltilo. Já jsem to cítil odněkud zvenčí.

Žil jste v době toho čekání jako kněz? Myslím tím, zda jste nepodlehl pokušení, zda jste se nezamiloval?

Nepodlehl.

Pokušení je hodně. Nelákalo vás z toho nic?

Upozorňuji, že dnešní svět je daleko přesexualizovanější než tehdy, když já jsem byl mladý. Přiznávám, že na vysoké škole jsem přemýšlel o tom, zda si nemám založit rodinu.

A?

Přišlo setkání s jedním věřícím děvčetem, které se do mě zamilovalo. Řešil jsem to rychle. Jednou jsme šli od kostela svatého Salvátora přes Karlův most a já jsem říkal: „Holka zlatá, musím ti říci pravdu, já cítím, že musím být knězem. A i kdybychom spolu začali chodit a já si tě pak vzal, nebyl bych schopen toho, abych tě udělal šťastnou. Stále by stálo něco mezi námi. Nemohl bych se nechat zavřít mezi čtyři stěny. V srdci jsem cítil, že chci ven, do světa, k druhým. Trpěla bys tím.“ Prostě jsem se chtěl stát knězem.

Byla z toho zklamaná? Sám říkáte, že vás milovala.

Byla nesmírně milá a chápavá. Tehdy nic neřekla.

Potkal jste ji pak někdy a rozebírali jste to?

No samozřejmě. Viděl jsem i po letech, že ji to trápí. Pozor, ani pro mě to nebylo jednoduché, ale bylo to z mé strany k ní poctivé. Nakonec to pochopila.

Přesexualizovaný svět patrně vede k případům, kdy kněz opustí církev a ožení se. Jaký máte k takovým kněžím vztah?

Musíte u toho vidět dvě věci. Je v dnešním světě možné vůbec zvládnout to určité osamění kněží, o němž jsme už hovořili? Pro život kněze musíte mít obrovsky silnou spiritualitu a musíte ji prožívat den za dnem. Když někdo vidí, že Bůh je láska a je možné si to ze svého života i nějak doložit, tak také chci na to odpovědět láskou.

Vždy se musí na lásku odpovídat láskou?

Ano. Mělo by to tak být v tomto případě. Ale pokud jste se ptali na ženaté kněze, tak to je přece jen otázkou tradice i v křesťanství. Vždyť je tady řeckokatolická církev a tam jsou kněží ženatí. Je to tak i v pravoslaví. Celibát není dogma.

Skutečně? Mohl by být podle vás celibát někdy zrušen i u římských katolíků?

Není to dogma. Je to praxe. A ta může být změněna.

Fakt si to umíte představit?

Dovedu. I když si nemyslím, že je to nejdůležitější, co se má dnes v církvi řešit. Naopak. Cítíme nedostatek oběti pro druhé a celibát je v tomto případě právě znamením oběti. Dovedu si například představit celibát dobrovolný. Ale zrušit ho hned teď a úplně, to nepřichází v úvahu.

K čemu je vlastně takový celibát?

Jestliže cítím své povolání jako setkání s láskou Boží, odpovídám na to také láskou. Moje odpověď je celibát – tím jsem zcela k dispozici druhým, nejsem tady jen pro někoho.

Jenže v současnosti je většinové pojetí lásky láskou bez oběti.

No právě proto nechci, aby se to zcela ztratilo. A k tomu slouží celibát. Je to důležitá síla. Prohlubují se tím duchovní postoje lidí.

Z toho by mohlo plynout, že kněžské povolání může i hodně bolet: Osamění, pokušení, oběť pro druhé, převzetí bolesti za jiné.

Samozřejmě. Naučit se nést bolest a utrpení je nesmírné umění a důležitý úkol pro člověka. Ale v perspektivě vidím, že mě to spojuje s Kristem. A Kristus byl ten, který dal za mě život.

Je nějaký vztah mezi celibátem a občas se objevujícími sexuálnímu skandály kněží?

Domnívám se, že to tak není. O pedofilních a jiných skandálech kněží slyšíme ve světě skoro každý den. Proč právě u nich? Vždyť v daleko větší míře se to bude týkat učitelů, pracovníků v internátech a na jiných místech. Bohužel je to ale smutné téma v případě kněží, vidím v tom nedostatek spirituality podobných lidí.

Jaký máte vztah s vaším nástupcem ve funkci arcibiskupa, s Dominikem Dukou?

Každý biskup má svoji linii, jde svou cestou. Je dobrým zvykem v církvi, že předchůdce nekritizuje své nástupce.

Radí se s vámi o něčem?

On radit nepotřebuje, má svůj tým.

A nemáte mu to za zlé? Vaše zkušenosti se dají použít.

Respektuji svobodnou vůli každého člověka. Každý je jiný. Nezkoumám, zda by vlastně chtěl v něčem poradit, či ne. Chtěl, aby si kněží zvolili mě nebo jeho pro nějaké akce. Odmítl jsem to. Nelze stavět kněze do rozpaků, aby někdo měl pocit, že mě definitivně opustil, nebo jeho, že jdou za ním.

Přesně takhle se to dělá v politice – někoho opustíte a rychle se přidáte k někomu jinému.

Nic takového provozovat nechci. Já jsem se ve vztahu k politikům a politice řídil pravdou, právem a spravedlností. Nechtěl jsem v tom ustupovat. Není dobré se s někým paktovat. Dnes je linie jiná, ale to je naprosto normální. Čas jde dál, není možné se zastavit u toho, co jsem chtěl já.