Poděkování

Děkujeme všem organizátorům Tříkrálové

 

sbírky a  všem koledníčkům, kteří pomohli

 

i v letošním roce podpořit dobrou věc.

 

V letošním roce se podařilo shromáždit

 

                       75. 803,-Kč. 

 

K tomu je třeba připočítat desítky

 

radostných lidí, kterým koledníci  přišli

 

popřát  do nového roku hodně zdraví,

 

štěstí a Božího požehnání.

 

P. Jaroslav Karas

 

Ing. Jana Kášková

Zázrak_na_přímuvu_dětí

Zázrak v procesu svatořečení fatimských dětí

Zázrak, který je součástí procesu svatořečení blahoslavených fatimských dětí, se udál v roce 2013 v době, kdy Lucas Maeda de Oliveira neměl ještě šest let.

Zázrak se stal v diecézi Campo Mourao ve státě Paranà. 3. března 2013 si dítě hrálo v dědečkově domě a vypadlo z okna do hloubky 6,5 m . Při pádu si vážně poranilo hlavu a mozek Části mozku byly nevratně poškozeny. V bezvědomí byl převezen do nemocnice, kde lékaři provedli chirurgický zákrok na udržení života. Diagnóza udávala, že v nejlepším případě bude žít v kómatu s těžkým neurologickým poškozením. Ve skutečnosti mohl chlapec po několika dnech opustit nemocnici zcela zdráv bez dalších terapeutických zásahů a bez kognitivních poruch.

Otec chlapce se obrátil s prosbou o přímluvu na blahoslavené fatimské děti. Ještě tutéž noc se rodina dítěte a společenství karmelitek přísné klauzury modlilo k blahoslaveným dětem za   uzdravení malého Lukáše.

Dítě se dodnes těší plnému zdraví. Ihned po propuštění z nemocnice vedl normální život, jako by se nic nestalo.

2. února 2017 konstatovala lékařská rada kongregace pro svatořečení jednohlasně, že jeho náhlé uzdravení je lékařsky nevysvětlitelné: Positio super miraculo charakterizuje uzdravení slovy:

Uzdravení Lukase Maeda de Oliveira, oběti pádu z výšky 6,5m, při kterém utrpěl otevřené poranění lebky a ztrátu mozkové hmoty, těžké koma, difúzní axonální trauma s ohrožením života a s velmi těžkými následky.

Katholisches

Obrácení_vrahova_srdce

Blahořečena mučednice, která obrátila vrahovo srdce

Indie. Hinduistický fanatik a nájemný vrah donutil jedenačtyřicetiletou řeholnici, aby vyšla z autobusu, a před očima všech ostatních cestujících ji ubodal padesáti čtyřmi ranami. Stalo se to 25. února 1995 ve středoindickém státě Madhjapradéš. Minulou sobotu (4.11.17) byla sestra Regina (Rani) Maria Vattalil, F.C.C. (1954-1995), která v agonii nepřestávala opakovat Ježíšovo jméno, blahořečena v Indii, poté, co její mučednictví letos na jaře uznal papež František.

Sestra Regina se narodila v jihoindické Kerale a v osmnácti letech vstoupila do Kongregace františkánek – klarisek, kterou před necelými sto padesáti lety (1888) založil jezuitský biskup Charles Lavigne pro indické diecéze syro-malabarského obřadu. Po dvou letech byla vyslána jako učitelka k chudému a marginalizovanému vesnickému obyvatelstvu do většinově hinduistického státu Madhjapradéš. Její neúnavná práce ovšem obtěžovala místní latifundisty, vysvětluje prefekt Kongregace pro svatořečení, kardinál Angelo Amato.

“Důvodem takové vražedné zběsilosti byla skutečnost, že sestra Rani hlásala evangelní lásku a bránila chudé lidi před nespravedlivým jednáním velkostatkářů, kteří si podvodně přivlastňovali jejich půdu. Blahoslavená řeholnice bránila drobné vlastníky půdy před touto zvůli a konkrétními projekty družstevnictví a mikroúvěru se snažila zamezit jejich sebevražedným sklonům a zvrátit jejich smutný osud, kterým byla extrémní bída.“

Za tuto sociální práci, která vzbuzovala vděčnost lidí, ale zároveň hněv mocných, byla sestra Rani odklizena z cesty. Její smrt nicméně přivedla do ulic tisíce manifestantů různých náboženství a veřejné instituce ve státě Madhjapradéš byly uzavřeny na znamení smutku. Vrah Samundar Singh byl zatčen a odsouzen k odnětí svobody. Od třetího roku výkonu trestu začal procházet vnitřní změnou a po sedmi letech vězení přijal odpuštění od rodiny zavražděné. Rodná mladší sestra mučednice, Selmy Paul, která je členkou téže kongregace, se pak zasadila o to, aby byl omilostněn. Příběh zavražděné řeholnice a kajícího se pachatele se stal námětem dokumentárního filmu „Vrahovo srdce“ (The Heart of a Murderer), který byl oceněn při mezinárodním filmovém festivalu Religion Today (2014).

Jak pro agenturu Asia News uvedla sestra Selmy Paul, tento muž po svém obrácení a propuštění z vězení zůstal sám – opustila jej manželka a někdejší sousedé se k němu staví odmítavě, protože je vrah a nyní také křesťan. Žije proto asi 30 km od kláštera a každoročně přichází na návštěvu, aby na hrob sestry Rani Marie položil klasy ze svého pole na znamení opětovně nalezeného života. Mučednictví indické řeholnice ale přineslo požehnání také pro celou katolickou církev v Indii, dodává kardinál Amato:

“Její oběť je majákem pro množství misionářů, kteří z ní čerpají podnět a ochranu ve své náročné práci na podporu dobra. Mučedníci odjakživa zúrodňovali půdu pro pokolení nových křesťanů. Sestry františkánky-klarisky nyní mohou být hrdé, že kromě nebeské ochrany svaté Alfonsy Muttathupadathu, kterou kanonizoval Benedikt XVI., se za ně přimlouvá také blahoslavená sestra Rani Maria Vattalil.“

Uzavírá prefekt Kongregace pro svatořečení po sobotní beatifikaci ve střední Indii.

Konverze římského rabína

Oslnivá konverze: Israel Zoller aneb Eugenio Zolli

Řím. Na sklonku druhé světové války konvertoval vrchní římský rabín, který přijal jako křesťní jméno Eugenius z úcty a vděčnosti k papeži Piu XII. (vl. jm. Eugenio Pacelli) za jeho postoj vůči židům během války. Israel Zoller, který si musel podle Mussoliniho antisemitských zákonů italianizovat své jméno na Italo Zolli, se narodil roku 1881 v Brodech na Haliči u hranic Rakouska-uherska. Jeho matka, která pocházela z dlouhé dynastie rabínů, snila o rabínství také pro svého syna. Absolvoval vyšší studia ve Vídni a potom ve Florencii a paralelně v obou městech také rabínské školy. Roku 1918 byl ve svých 39 letech jmenován rabínem v Terstu, který byl tehdy důležitým centrem evropského judaismu, a v úřadě setrval 20 let. Roku 1939, kdy v Evropě znovu vypukla válka, stává se vrchním rabínem Říma. Když byla roku 1943 většina Itálie okupována Německem, ocitá se také římská židovská obec pod tlakem hromadných deportací a exekucí. Za této bouře, v říjnu roku 1944, když rabín Zolli v římské synagoze sloužil obřady židovského svátku Jom Kipur – Dne smíření, dostalo se mu vidění, které později popsal těmito slovy:

Jako by se do mého nitra začala snášet nějaká mlha, která postupně houstla, až jsem ztratil kontakt se všemi, kteří byli okolo. […] Najednou jsem duchovním zrakem viděl velikou louku a uprostřed zelené trávy stál Ježíš, oděný v bílém rouchu. Nebe nad ním bylo modré. V tom pohledu jsem zakoušel nevýslovný pokoj. V té chvíli jsem ve svém srdci uslyšel slova: »Dnes jsi zde naposledy. Od nynějška mne budeš následovat!« Přijal jsem ta slova v nejhlubším míru a moje srdce vzápětí odpovědělo: Tak se staň, tak to bude, tak to má být… Když jsem byl o hodinu později u sebe doma, řekla mi zničehonic moje manželka: »Dnes, když jsi stál před Tórou a před Archou, zdálo se mi, že vedle tebe vidím Ježíše Krista. Byl oblečený v bílém a držel ruku nad tvou hlavou, jako by ti žehnal«. Užasnul jsem… V tu chvíli jsme uslyšeli z vedlejšího pokoje naši nejmladší dceru Miriam:»Tati, víš, že se mi dnes večer zdálo o Ježíši. Byl celý bílý.« – Popřál jsem oběma dobrou noc a bez jakýchkoli rozpaků jsem pokračoval v reflexi nad timto mimořádným sběhem událostí.

O několik dnů později vrchní rabín Zolli abdikuje na svůj úřad a vyhledá kněze, kterého požádá, aby jej poučil o pravdách víry. Jeho konverze je okamžitá, protože – jak později ve svých Pamětech vysvětluje – „když volá Bůh, je třeba odpovědět“:

Člověk si nevybírá chvíli konverze, ale je obrácen, když je povolán Bohem. Pak nezbývá nic jiného než poslechnout. Nic naplánovaného, nic připraveného: není nic než Milující, Láska a Milovaný. Hnutí vycházející z Lásky; zkušenost prožitá ve světle, které šíří Láska; všechno se událo v poznání, které uděluje Láska.

13. února 1945, když Němci opustili téměř celé italské území, přijal svátost křtu a jako křestní jméno si zvolil Eugenius na znamení vděčnosti k papeži Piu XII. za jeho rozhodný postoj ve prospěch židů během války. Jeho manželka Emma byla pokřtěna spolu s ním a jejich dcera Miriam následovala rodiče za rok, po osobní reflexi. Toto rozhodnutí nebylo bez důsledků: Eugenius Zolli se náhle ocitl ve vážných existenčních problémech. Římská židovská obec jej prohlásila za odpadlíka. Ze dne na den se rodina musela vystěhovat z bytu. Vše, co uměl, znal a z čeho žil, najednou nemělo žádné využití. Byl bez zaměstnání. Tuto situaci však přijímá s obrovským nadhledem:

Prosím jen o křestní vodu, o nic víc. Jsem chudý a budu žít chudě. Důvěřuji v Prozřetelnost.

Sneslo se na něho množství pomluv, podle nichž prý konvertoval ze zištnosti. Svým životem však poskytl odpověď:

Žádná zištnost mne nevedla. Když jsme moje manželka a já přilnuli k církvi, přišli jsme o všechno, co jsme ve světě měli. Nyní musíme hledat práci. Bůh nám pomůže… Židé, kteří konvertují – dnes stejně jako v době svatého Pavla – mohou, pokud jde o materiální život, pouze tratit, ale pokud jde o život milosti, dostává se jim všeho.

Když se Eugenia Zolliho ptali, proč se rozešel se synagogou a vstoupil do církve, neváhal říci:

Ale já jsem se nerozešel. Křesťanství je plností synagogy, protože synagoga byla příslibem, jehož naplněním je křesťanství. Synagoga ukazovala na křesťanství; a křesťanství předpokládalo synagogu. Jedno nemůže existovat bez druhého.

Křest byl ve skutečnosti pro Eugenia Zolliho cílem dlouhé duchovní pouti:

Tato událost byla v mojí duši něčím jako příchod nejdražšího hosta. Uslyšel jsem Kristův hlas zřetelněji a silněji nejprve v evangeliích. V mojí duši se Bůh nezjevoval zhurta, ani palčivě, nýbrž šepotem jemného vánku.. Postupně jsem si uvědomoval Boha, kterého jsem miloval, který chce být milován a který miluje. Konvertita, je jako zázrak, jehož je on sám předmětem, nikoli podmětem. Bylo by pochybené říci, že se obrátil, jako by se jednalo o jeho osobní iniciativu. O zázračně uzdraveném se také neříká, že se uzdravil, ale že byl uzdraven. O konvertitovi platí totéž.

Eugenius Zolli zemřel 2. března 1956.
Jeho životní pouť, která je působivým svědectvím o smíření a znamením Všemohoucnosti Boží lásky, přiblížila Judith Cabaud, rovněž konvertitka ze židovství, v knize Rabín, kterého přemohl Kristus, o jejíž české vydání se před 14 lety postarali Paulínky

Slavnost_Nejsvětějšího_Srdce_Ježíšova

CÍRKEV – BOŽÍ LID – téma 230 ke ke Slavnosti

Nejsvětějšího Srdce Ježíšova 23.6.2017 –

homilie katechetická (KKC 781-786; YOUCAT

125).

20. 6. 2017 0:00

SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE JEŽÍŠOVA – 23.6.2017– pátek

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z páté knihy Mojžíšovy  (I)   Dt  7,6-11:

Bůh si přál zachránit  lidstvo jako věřící, jemu oddané  společenství. K tomu si vybral nejprve starozákonní Boží lid izraelský. Z lásky a z věrnosti k člověku vyvolil pak mezi všemi národy jeden Boží lid, jemuž přislíbil věčný život v nebeském království. O plánu Hospodina píše v textu prorok Mojžíš.

1. ČTENÍ Dt 7,6-11: Mojžíš řekl lidu: "Jsi lidem zasvěceným Hospodinu, svému Bohu; tebe si vyvolil Hospodin, tvůj Bůh, abys mu byl zvláštním lidem mezi všemi národy na povrchu země.  Hospodin si ve vás zalíbil, vyvolil si vás ne proto, že byste byli četnější než všechny národy; vždyť jste mezi všemi národy nejmenší! Jen z lásky k vám, a proto, že Hospodin zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás mocnou rukou a vykoupil z domu otroctví, z ruky faraóna, egyptského krále. Pochop tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je pravý Bůh, věrný Bůh, který zachovává smlouvu a lásku až do tisícího pokolení k těm, kdo ho milují, kdo dbají na jeho příkazy, ale trestá právě toho, kdo jej nenávidí, tím, že ho zahubí; nebude odkládat, ale potrestá právě toho, kdo jej nenávidí.  Proto zachovávejte příkazy, zákony a ustanovení, které vám já dnes přikazuji, a plňte je!" 

  • Komentář ke 2. čtení z prvního  listu apoštola Jana   (I)   1 Jan 4,7-16:

Že Hospodin  miluje člověka  a plní své závazky vůči Božímu lidu, prokázaly dějiny. Důkazem jeho nekonečné lásky byla oběť Božího Syna Ježíše Krista. Bůh Otec Ho poslal  na svět s vědomím, že nejprve musí být prolita krev Jeho probodnutého  srdce, aby mohlo být lidstvo z hříchů vykoupeno a ke spáse dovedeno tak, jak o tom píše ve svém listě apoštol Jan.

2. ČTENÍ 1Jan 4,7-16: Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa.  Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.  

  •  Komentář k evangeliu podle Matouše  ( I)  Mt 11,25-30:

Podle Matoušova evangelia Ježíš velmi dobře věděl o poslání, kterým ho pověřil Bůh Otec. Tiše a poslušně přijal Boží plán na spásu Božího lidu a svobodně, z lásky k lidem, nabídl Otci jako oběť k vykoupení za naše hříchy své pokorné srdce.

EVANGELIUM Mt 11,25-30: Ježíš se ujal slova a řekl:  "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.  Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.” 

Církev – Boží lid 

je téma 230 dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“A II s odkazem na znění 1. čtení Dt 7,6-11  a  Katechismus katolické církve (KKC) 781-786; YOUCAT 125.                                                           

Osnova:

a) charakteristické znaky

b) lid kněžský, prorocký, královský

Úvod.

Proč existuje církev? Bůh si přál spasit lidstvo ne jednotlivě, ale jako Boží lid, proto nejprve vyvolil starozákonní Boží lid izraelský. Ježíš Kristus v Božím úmyslu spásy pokračoval. Hlásal pokání pro vstup do nového Božího lidu, vyvolil apoštoly pro nový Boží lid, shromáždil kolem sebe učedníky jako základ nového Božího lidu. Petrovi dal moc nejvyšší.Na kříži Pán Ježíš vytvořil novou úmluvu a definitivně ustanovil církev. Zrodila se na kříži z otevřeného srdce Ježíšova. Povolal svůj lid ze Židů i z pohanů, aby z nich ve svém Duchu vytvořil jednotu (781).

Charakteristické znaky.

Církev je Boží lid: znamená to, že pokřtění bez rozdílu jsou si rovni. Je jedna víra, jeden Pán, jeden křest. Všichni vyznávají stejné vyznání víry, přijímají stejné svátosti, především slaví Večeři Páně jako znamení jednoty. Jako Boží lid je viditelnou společností věřících, církev není jen viditelný Boží lid, ale má i neviditelnou část, kterou je Duch sv. a neviditelnou hlavu církve, kterou je Ježíš Kristus. Obojí prvek církve a to viditelný (věřící lid) a neviditelný (Duch svatý) tvoří jednu církev Kristovu. Ježíš řekl:Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ (Jan 15,5) Církev je pro celé lidské pokolení bezpečným zárodkem jednoty, lásky, naděje a spásy.  Cílem Ducha svatého, v ní působícího, je Boží království, které zahájil sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na konci časů (782).

YOUCAT otázka: Co je na Božím lidu jedinečné?

Odpověď: Zakladatelem tohoto lidu je Bůh Otec. Jeho vůdcem je Ježíš Kristus. Zdrojem jeho síly je Duch svatý. Vstupní branou k Božímu lidu je křest. Jeho důstojnost spočívá ve svobodě Božích dětí. Jeho zákonem je Láska. Pokud tento lid zachovává věrnost Bohu a hledá nejprve Boží království, dokáže měnit svět.

Boží lid se nepodobá žádnému lidskému společenství. Nepodřizuje se nikomu než Bohu samému. Má být jako sůl, která dává pokrmům chuť; jako kvas, který všechno prokvasí; jako světlo, které zahání temnotu. Ten, kdo patří Božímu lidu, musí počítat s tím, že se dostane do otevřeného konfliktu s lidmi, kteří popírají Boží existenci a nedbají na Boží přikázání. Avšak ve svobodě Božích dětí se člověk nemusí bát ničeho, dokonce ani smrti.

Lid kněžský, prorocký, královský.

Ježíše Krista pomazal Bůh Otec  Duchem svatým a ustanovil jej knězem, prorokem a králem. Při křtu jsme i my dostali  Ducha svatého, který  každého z nás mezi kněze, proroky a krále rovněž uvádí (783).  Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním na svaté kněžstvo posvěceni (784). Podílí se i na Kristově prorockém poslání pro nadpřirozený smysl k prohlubování a chápání víry, se kterou prochází světem jako Kristovi svědci (785). Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu a svým bližním. Král je ten, který vládne. Sobě (ovládá své myšlenky, slova i skutky, je za ně zodpovědný) a když se naučí vládnout sobě, může vládnout i druhým. Vládnout však neznamená nad někým panovat. Vládnout znamená sloužit. Starat se o to, aby ti, které mi Bůh svěřil, byli šťastní (786).

Na závěr:

Církev je Boží lid. Do Božího lidu se vstupuje vírou a křtem vodou a Duchem svatým. Tímž Duchem, kterým Bůh Otec pomazal Krista na kněze, proroka a krále. Křtem získáváme účast na Kristově pomazání, posvěcení i my, abychom v Kristu utvořili jako Boží lid jednu rodinu. 

„Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu (1 Petr 2,9).                                                    

Vypracoval