Omluva_falešně_obviněným_duchovním_

Svatý otec se omluvil kněžím falešně nařčeným ze sexuálních deliktů

Vatikán. Minulý měsíc (12.7.) přijal papež František v Domě svaté Marty tři španělské kněze z diecéze Granada (otcové Román, Francisco a Manuel), aby se jim omluvil za křivé obvinění ze sexuálních deliktů, které proti nim bylo vzneseno před čtyřmi roky a kterého byli v plném rozsahu zproštěni loni v březnu před státními soudy. Na podzim roku 2014 totiž papež František obdržel dopis od 24letého muže, který je obvinil ze sexuálních deliktů, jichž se na něm měli dopustit, když byl ministrantem ve farnosti Juan María de Vianneimeno. Papež jej telefonicky kontaktoval a vyzval ho, aby všechno oznámil příslušným úřadům, policii a arcibiskupovi Franciscovi Martinéz Fernándezovi, kterému za tím účelem sám napsal.

Granadský arcibiskup pár dnů na to vykonal veřejný úkon kajícnosti – vrhnul se ve své katedrále na podlahu a prosil domnělou oběť o odpuštění. Španělská státní televize TVE informovala o případu, který byl vzápětí pojmenován jako „kauza Romanones“,  a odvysílala k tomu záběry otce Romána, jak právě slouží mši. Policie kněze zatkla a arcibiskup zveřejnil (15.10. 2014) jména a suspenzi tři obviněných kněží: P. Román Martínez Velázquez de Castro, a P. Francisco José Martínez Campos a P. Manuel Morales Morales.

K případu se papež dokonce sám veřejně vyjádřil při tiskové konferenci během návratu ze Štrasburku (25.11.2014).  Španělský novinář Alonso Martínez Javier Maria se tehdy papeže zeptal, „jak vnímal zprávy o případu v Granadě, který v jistém smyslu pomohl vynést na světlo.“

 „Dostaly se ke mně a přečetl jsem je. Zavolal jsem dotyčné osobě a řekl: Zítra jdi za biskupem, a napsal jsem biskupovi, aby začal pracovat a vyšetřovat. Jak jsem to vnímal? S velkou bolestí, s obrovskou bolestí. Pravda je však pravda, a nesmíme ji skrývat,“ odpověděl tehdy papež František.

Po téměř tři roky trvajícím procesu, během nichž byli tři jmenovaní kněží vláčeni v médiích jako zločinci, je v březnu roku 2017 soud v plném rozsahu osvobodil. V listopadu (29.11. 2017) z nich byl arcibiskupským úřadem v Granadě sňat také církevní trest suspenze. Jméno údajné oběti a údajného svědka, odsouzeného k zaplacení soudních výloh, média nikdy nezveřejnila kromě inicál D.V. On sám po rozsudku nevyužil možnosti odvolat se k nejvyššímu soudu, ani nebyl obviněn z křivého svědectví.

O papežské audienci tří španělských kněží falešně obviněných z pederastie informovala pouze sekulární média, např. španělská a americká.

Není to však poprvé, co papež přijal oběti falešného obvinění ze sexuálních deliktů. Letos v červnu se papež František během generální audience setkal s Tomaszem Komendou, odsouzeným v Polsku za sexuální delikt a vraždu nezletilé, kterých se nedopustil, v důsledku mylné expertízy soudního znalce. Tomasz Komenda strávil ve vězení krutých osmnáct let za nevylíčitelných podmínek, nepřestal však prosit o přímluvu sv. Jana Pavla II., jemuž připisuje zahájení uspěšného prošetření svého případu. Měsíc po svém „zázračném“ propuštění byl zásluhou papežského almužníka, nyní kardinála Krajewského přijat spolu se svými rodiči Petrovým nástupcem.

 

Pouť_do_Říma

Mladí Italové putují do Říma

Řím. Z celé Itálie se v těchto dnech vydává do Věčného městě 40 tisíc mladých lidí, aby se setkali s Petrovým nástupcem. Mnozí z nich putují pěšky, včetně 120 italských biskupů. Kromě italské mládeže se očekává přibližně 30 tisíc mladých z dalších zemí Evropy. Akci organizuje Italská biskupská konference v rámci přípravy na podzimní synodu, jejímž tématem budou „Mladí lidé, víra a rozlišování povolání“.

První a delší část všestranného programu dvoudenního setkání (11.-12.8) proběhne v sobotu na prostranství antického Circus Maximus, nad nímž ční starověké zříceniny na římském pahorku Palatinus. „Je to čas společného růstu ve víře a utváření společenství mládeže, která má v církvi vidět  svého spojence“ – říká kardinál Basseti. Předseda Italské biskupské konference podotýká, že jde o první pouť tohoto druhu, na níž se do Říma vydávají mladí ze všech italských diecézí.

V sobotu večer se setkají s papežem, který za nimi přijede na Circo Massimo, aby odpověděl na tři jejich otázky a bohoslužbou slova pak zahájil celonoční modlitební vigilii, během níž bude možnost přijmout svátost smíření, k čemuž budou v blízkém okolí otevřeny kostely. V neděli ráno se mladí lidé vydají do Vatikánu, aby se na Svatopetrském náměstí účastnili mše svaté, kterou bude sloužit kardinál Bassetti spolu s italskými biskupy. V poledne k nim promluví opět Svatý otec v rámci pravidelné promluvy před mariánskou modlitbou Anděl Páně.

V rámci blížící se synody jsme chtěli přijít s něčím ze života. Mládež, ohrožována individualismem a roztěkaností, potřebuje iniciativy, které vytvářejí společenství a otevírají jedince druhému, což umožňuje právě společné putování. Myslím, že to bude výjimečná akce, protože obohatí mládež a zajisté se pozitivně odrazí i v setkání s papežem. Mládež očekává od církve, že ji bude provázet a naslouchat jí, ale především chtějí od církve věrohodné svědectví.

– říká Vatikánskému rozhlasu o. Michele Falabretti, který má při Italské biskupské konferenci na starost pastoraci mládeže.

 

List_k_Istambulské_smlouva_13_5_18

Společný list biskupů českých a moravských diecézí    

ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy

(přečtěte při bohoslužbách v neděli 13. května 2018)

Drazí bratři a sestry,

v Knize Genesis čteme: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“  Lidské pokolení, které je od počátku povoláno k existenci jako muž a žena, korunuje celé dílo stvoření. Stvořitel svěřuje vládu nad zemí lidskému pokolení, všem lidem, všem mužům a všem ženám, kteří odvozují svou důstojnost a své povolání ze společného počátku.  Muž a žena jsou tedy odlišní, ale stejní ve své důstojnosti, a tento přirozený řád člověk zakouší od počátku věků, stejně jako touhu po vztahovosti.

Podle Božího záměru panuje mezi mužem a ženou od počátku přátelství, jsou si vzájemně oporou, nestojí proti sobě, ale spolu v nejtěsnějším společenství ve všech rozměrech své bytosti: jsou jedno tělo a jedna duše a jejich vzájemný vztah je odrazem Boží lásky

k člověku. Společně Bůh muži a ženě svěřil úkol: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“  Toto přátelství mezi lidmi bylo narušeno prvotním hříchem obou biblických prarodičů. Jedním z projevů tohoto narušení je i násilí, které je důsledkem hříchu.

Jakékoli násilí vůči člověku je z tohoto pohledu narušením všeobecně lidských

i křesťanských hodnot, těch hodnot, z kterých vyrůstá nejen evropská civilizace, ale

i principy lidských práv. Jedním ze zvláště zavrženíhodných forem násilí je násilí na ženách, dětech a dalších zranitelných osobách, zvláště tehdy, pokud se děje v prostředí rodiny a domácnosti. Křesťanské tradici je vlastní úcta k ženě, která vychází

z její nezastupitelné role při předávání života a v nejvyšší míře se uskutečňuje v obrazu Bohorodičky, skrze kterou byl světu dán Spasitel. Díky tomu křesťanská evropská kultura prošla vývojem, jehož ovocem je zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích

a další formy rytířského chování vůči ženám. Můžeme to pozorovat ve společenském chování, kdy etiketa považuje ženu za společensky výše postavenou. Tyto společenské vzorce předávají rodiče ve výchově svým dětem. Rodina je tak první a základní školou sociálního chování: jako společenství lásky nalézá v sebeodevzdání zákon, který ji vede

a umožňuje jí růst.  I z hlediska těchto společenských hodnot je násilí na ženě zásadně nepřijatelné.

Jakkoli je tedy třeba principiálně vítat všechny snahy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, nesmí se tak dít na úkor zastínění a zpochybnění přirozeného řádu. V posledních letech se objevují snahy spolu s řešením problému násilí na ženách nastolit

i nový pohled na roli člověka, který je ale neslučitelný s přirozeným zákonem, zdravým rozumem a křesťanskou zkušeností.

Jsme přesvědčeni, že tímto směrem se nešťastně vydává i takzvaná Istanbulská úmluva, která staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami. Tato mezinárodní úmluva, jejíž ratifikace bude v nejbližší době projednávána v Parlamentu ČR, stejně jako v dalších evropských zemích, vytváří svým širokým pojetím genderové identity, které není zakořeněné v přirozeném řádu, prostor pro zpochybnění základních společenských daností. S tímto trendem nesouhlasíme a nepřejeme si, aby ratifikací Istanbulské úmluvy bylo ohrožujícím způsobem zasaženo do života státu a jeho institucí, zvláště škol, ale i do života rodin a jednotlivců.

Vyvstává otázka, co v této situaci můžeme a máme jako křesťané – a to napříč konfesemi – dělat. V první řadě nezapomínat na přirozený řád stvoření, které muže a ženu nestaví proti sobě, ale vidí v nich dvě bytosti, které se vzájemně doplňují a teprve spolu vytváří Bohem zamýšlenou jednotu. Je nám také uloženo uvádět tento řád do každodenního života. Při vědomí, že Bůh může napravit i to, co se zdá být nevratně poškozováno, nezapomínejme na modlitbu za ochranu přirozeného lidství, ochranu principu lásky, soudržnosti a harmonie, včetně harmonie mezi mužem a ženou. Zároveň v modlitbě pamatujme i na ty, na jejichž odpovědnosti leží politické rozhodnutí ve věci Istanbulské úmluvy, aby rozhodovali ve shodě se svým svědomím a přirozeným zákonem.

K tomu vám ze srdce žehnají

čeští a moravští biskupové

 

Kardinál_doma_ve_vlasti

Facebook: Církev.cz, zdroj

 

Kardinál Beran, symbol odporu proti nacismu i komunismu. Po půl století spočine v české půdě

Napsal/a Robert Břešťan 18. dubna 2018

Přání spočinout v české půdě se kardinálovi Josefu Beranovi podařilo splnit až půl století po jeho smrti. Osud tohoto muže dokonale odráží dějiny 20. století i zvrácenou ideologii dvou totalitních systémů – nacismu a komunismu.

V pátek 20. dubna v podvečer přistane na Letišti Václava Havla český vládní speciál. Na palubě budou ostatky muže, který svými názory a životními postoji zosobňoval odpor proti oběma totalitním režimům 20. století.

Beran se vrací, komunisté zůstávají

Po slavnostních ceremoniích bude v pondělí 23. dubna rakev s ostatky uložena v pražské katedrále sv. Víta. Repatriaci ostatků kardinála počátkem roku schválil papež František.

„Vidím v tomto návratu výzvu do řad nejen církevních, ale do řad celé společnosti, především v tom, co znamená svoboda, co znamená demokracie,“ komentoval repatriaci arcibiskup Dominik Duka.

Josef Beran byl politickým vězněm nacismu i komunismu, poslední roky svého života prožil nuceně v Římě poté, co mu československá vláda znemožnila návrat.

Na milost jej komunisté nevzali ani po jeho smrti v květnu 1969. Vypovězen byl ostatně s doložkou, že se nikdy nevrátí, ani zaživa, ani po své smrti.

„Kardinál Beran se vrací, ale stoupenci komunistické diktatury jsou v Parlamentu České republiky, majíce poslaneckou imunitu, mohou své názory hlásat, přestože tento parlament schválil zákon o zločinnosti obou totalit, ať to byla diktatura hnědá či rudá,“ řekl dále Duka.

Husák si to nepřeje

Jak pro projekt Paměť národa vzpomínal benediktinský kněz Jan Josef Kohl, v době, kdy kardinál Beran umíral v Římě, žádali někteří českoslovenští duchovní, aby kardinál mohl být po smrti převezen do Prahy a pochován v katedrále sv. Víta:

„Šli za Smrkovským (tehdejší komunistický politik, poslanec a místopředseda Federálního shromáždění, pozn. red.), jestli by mohl být převezen do Prahy a pochován v katedrále. A on: ‚Já to sám nemohu rozhodnout, ale večer se sejde ústřední výbor a já to tam přednesu.‘ A výsledek zněl: Biľak a Husák jsou zásadně proti.“

Kardinál Beran se tak stal jediným Čechem, který byl pohřben po boku papežů v kryptách svatopetrské baziliky v Římě. V roce 1998 byl také zahájen proces jeho blahořečení.

Josef Beran se narodil v 1888 v Plzni. K životní dráze duchovního se rozhodl brzy, již v roce 1907 odjel studovat bohoslovectví na papežskou univerzitu v Římě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1911, v roce 1932 se stává profesorem teologie.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl 6. června 1942 zatčen, internován a tvrdě vyslýchán ve věznici na Pankráci až do 1. července 1942.

Odtud byl převezen do koncentračního tábora v Terezíně, později do Dachau. Přežil nákazu tyfem a 29. dubna 1945 se dočkal osvobození koncentračního tábora Dachau americkou armádou.

Po návratu a rekonvalescenci jej v listopadu 1946 papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem pražským.

Odjezd bez návratu

Po komunistickém převratu Beran odmítl podřídit církev komunistické moci a exkomunikoval a suspendoval kněze Josefa Plojhara, který úzce spolupracoval s komunisty a ignoroval Beranovu výzvu, aby rezignoval na své politické funkce.

V Plojharovi tak Beran získal silného politického nepřítele, který využíval svého vlivu na komunistickou proticírkevní politiku a prosazoval i tvrdé restrikce vůči tehdejšímu arcibiskupovi Beranovi.

Beran byl v letech 1949–1963 protiprávně internován StB na různých místech Československa, z internace byl propuštěn až v roce 1963, nesměl se však zdržovat v Praze ani vykonávat arcibiskupský úřad.

V únoru 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Stát tehdy sice povolil arcibiskupu Beranovi odjet do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku, návrat mu už ale nedovolil.


Na okolnosti převozu ostatků kardinála Berana se HlídacíPes.org už na počátku dubna zeptal končícího českého velvyslance ve Vatikánu Pavla Vošalíka.

Asi poslední velkou akcí ve vaší pozici velvyslance ve Vatikánu bude převoz ostatků kardinála Berana z baziliky svatého Petra ve Vatikánu do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Jak významná událost to je?

Bude to skutečně poslední akce našeho velvyslanectví, na které se budu podílet. Význam této události spočívá především ve významu osobnosti Josefa Berana, vězně obou totalit v naší zemi ve dvacátém století, pro novodobou historii našeho národa. Navíc si tohoto statečného člověka připomínáme v roce významných výročí, z nichž mnohá nacházejí svůj odraz i v tragických životních okamžicích kardinála Josefa Berana.

Co takový převoz ostatků obnáší?

V tuto chvíli jednáme s arciknězem baziliky svatého Petra kardinálem Angelem Comastrim o způsobu vyzvednutí ostatků ze stávajícího sarkofágu, o průběhu vyzvednutí a rozloučení s kardinálem v bazilice. Dalším naším partnerem je Kongregace pro kauzy svatých, neboť je potřeba brát ohled na probíhající beatifikační proces (proces prohlášení za blahoslaveného, pozn. red.) . V neposlední řadě spolupracujeme s Papežskou kolejí Nepomucenum, kde kardinál Beran v exilu žil a kde zemřel. Jakkoliv pan kardinál zemřel před téměř padesáti lety, stále se jedná o převoz tělesných ostatků z jednoho státu přes území jiného státu až do cílové destinace – tedy jde o konzulární případ s nutností komunikovat s příslušnými úřady Vatikánu a Itálie a samozřejmě také s místní pohřební službou. Souvisejícím úkolem je pak diskuse o umístění pamětní desky připomínající Josefa kardinála Berana v místě jeho dočasného hrobu v bazilice svatého Petra. Zde je naším partnerem opět pan kardinál Comastri.

Kardinál Beran si přál spočinout v české půdě, proč se to podařilo zrealizovat až v roce 2018?

Na to je obtížné odpovědět. Nevím, asi to tak mělo být. Asi to mělo být právě v roce letošních výročí.

 

 

 

Láska_vítězí_nad_smrtí

Láska vítězí nad smrtí (Slavnost Zmrtvýchvstání Páně B)

26.3.2018

Láska vítězí nad smrtí (Slavnost Zmrtvýchvstání Páně B)

1. čtení: Skutky 10,34a.37–43
2. čtení: Kolosanům 3,1–4
Evangelium: Lukáš 24,13–35
 

„Nevstal-li Kristus, marná je naše víra… a my jsme nejubožejší z lidí“ (srov. 1Kor 15,14.19). Tato slova dobře vyjadřují jediný základ křesťanské víry: vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, jež dnes o Velikonocích, slavnosti všech slavností, slavíme. Pro každého člověka je to naděje na život bez konce v Kristu, „prvním vzkříšeném mezi těmi, kdo zemřeli“ (Kol 1,18). Naslouchejme tedy vyprávění této dobré zprávy par excellence z „jiného“ úhlu pohledu čtvrtého evangelia.

V hodině Ježíšovy smrti bylo pod křížem jenom několik žen, mezi nimi Marie z Magdaly, tedy Magdaléna, a milovaný učedník (srov. Jan 19,25–27). Hrstka lidí, kteří nemohli uvěřit možnosti hanebné smrti tolik milovaného mistra a proroka z Nazareta. Západem slunce onoho 7. dubna roku 30 začala sobota, den obtížený mlčením strachu a úzkosti. Zdálo se, že smrt měla poslední slovo nad Ježíšovým osudem, nad tím životem schopným v plnosti sdělovat pravou Boží tvář. Avšak na úsvitu 9. dubna, právě když měl končit sobotní odpočinek, tu byl ještě někdo, kdo se nesmířil s konečnou prohrou: „Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu.“

Kdo je Marie Magdalská? Žena se zničenou minulostí, osvobozená od „sedmi zlých duchů“ (Lk 8,2) právě díky setkání s Ježíšem, který pro ni znamenal obnovení možnosti komunikace a začátek nového života. Bez odkladu pak Ježíše následovala jako jeho učednice, což bylo proti všem židovským zvyklostem, tedy skandál… Evangelia nám o tomto neobvyklém následování nic dalšího neříkají. Existuje tradice, která ztotožňuje Magdalénu s prostitutkou, jež omývala Ježíšovy nohy vlastními slzami a utírala je svými vlasy (srov. Lk 7,37–38), s tou, jíž „byly odpuštěny mnohé hříchy, protože mnoho milovala“ (srov. Lk 7,47).

Je to právě ona, kdo se vrátí ke hrobu, zatímco tma dosud leží nad krajinou a především také zahaluje její srdce. Jde se podívat na hrob? Pomazat vonnými mastmi Ježíšovu mrtvolu? Čtvrté evangelium o jejích úmyslech mlčí a zároveň dává vyniknout hloubce pohnutek jejího jednání: jde ke hrobu, protože se nemůže smířit s myšlenkou, že ten, kterého tolik milovala, odešel. A zde na ni čeká ohromující novina: Marie „viděla, že je kámen od hrobu odstraněn“. Její reakce je bezprostřední: „Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: ‘Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.’“ Slova, která mohla vyznít také jako halucinace (srov. Lk 24,11), slova těžko uvěřitelná a přitom tolik nabitá láskou, že si vynutí další běh, tentokrát Petra a milovaného učedníka ke hrobu.

A také v tomto případě je to záležitost lásky. Poté, co doběhli ke hrobu, se oba učedníci vracejí beze slova domů (srov. Jan 20,10). Petr, ačkoliv viděl roušku i pruhy plátna, pravděpodobně podivuhodnou událost nepochopil. Pro milovaného učedníka se však věci mají jinak: „Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil.“ Stojíme před doslovným naplněním Ježíšova příslibu: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“ (Jan 14,21). Ano, je pravda, že „víra je z naslouchání“ (srov. Řím 10,17), ale zde také chápeme, že se rodí z lásky. Jenom láska k Ježíši umožňuje pochopit hloubku Písma a porozumět u prázdného hrobu, že Kristus vstal z mrtvých.

Tady se dnešní evangelium uzavírá, ale my se můžeme ještě v krátkosti věnovat příběhu Marie. Najdeme ji „u hrobu“ (Jan 20,11) plačící a vytrvale hledající Ježíšovo mrtvé tělo. Je to tvrdohlavá láska a možná pomýlené hledání, avšak to všechno „přinutí“ Zmrtvýchvstalého, aby se dal poznat jediným slovem: „Marie!“ Hlas, který jí vrátil život, je hlasem toho, který nyní vstal z mrtvých a žije navěky. Marie se mu vrhne k nohám a zvolá: „Rabbuni, Mistře!“ (Jan 20,16), a pak konečně běží oznámit vzkříšení učedníkům. Ona je „apoštolkou apoštolů“, jak to potvrzuje velká tradice církve…

To byl první velikonoční svátek, ale Mariina radostná zpráva a pohled víry milovaného učedníka jdou napříč staletími; ještě dnes totiž zaznívá pro celé lidstvo ono slovo radostné zvěsti: „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“ (srov. Sk 2,24), život je silnější než smrt, láska je silnější než smrt (srov. Pís 8,6)! „Kde je, smrti, tvé vítězství?“ (1 Kor 15,55), to by měla být píseň, kterou křesťané zpívají v den Velikonoc s vědomím, že smrt už nemá poslední slovo, ale je jenom přechodem z tohoto světa k Otci, který nás všechny volá k věčnému životu. Je to skutečně tak, jak správně pochopil Izák Syrský: od onoho rána před dvěma tisíci lety „jediným opravdovým hříchem je zůstat neteční ke vzkříšení“.

 

 

Převzato  z knihy:
Hlásej Slovo Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA