Prohlášení biskupů k aktuální situaci v ČR

Drazí věřící,

v souvislosti s nouzovým stavem, vyhlášeným dnes Vládou ČR, kdy je omezen počet účastníků shromáždění, včetně náboženských na 30 osob, se prakticky ruší veřejné bohoslužby a další církevní akce.

Toto opatření je zcela mimořádné, a vyžaduje si tedy mimořádná řešení. Všichni věřící jsou z tohoto důvodu do odvolání dispenzováni od fyzické účasti na nedělních bohoslužbách. Bohoslužby je možné sledovat ve sdělovacích prostředcích a den Páně slavit v rodinném kruhu. Zůstává zachována možnost individuálního přijetí svátostí v kostelích, které zůstanou v rámci možností otevřeny.

Sledujte rovněž další informace ve svých diecézích, kde budou opatření konkretizována.

Vyzýváme k zachování klidu, k připravenosti pomoci potřebným, a především k modlitbě.

Připojme se k těm, kteří se už začali spojovat každý večer ve 20 hodin v modlitbě za ukončení epidemie, za všechny nemocné a jejich ošetřovatele, za ty, kdo v současné tíživé situaci rozhodují o osudech lidí, za překonání strachu, za pomoc pro všechny zasažené, za odpuštění hříchů i usmíření Boha, za to, abychom byli opravdovými křesťany, kteří nejen věří v život věčný, ale také s ním počítají, abychom byli svědky a prostředníky Boží lásky. Společná modlitba je nejsilnější zbraní, kterou máme. Mysleme na předky, kteří vyprosili ukončení moru a z vděčnosti pak stavěli mariánské sloupy a kostely. Každý podle svých možností se zapojme aspoň modlitbou Otče náš a Zdrávas Maria, či korunkou k Božímu milosrdenství nebo růžencem.

 Žehnáme Vám i Vašim blízkým!

Jménem biskupů České biskupské konference

Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký, místopředseda ČBK

 

12. března 2020

Extrémní křížová cesta

 

 

Extrémní Křížová Cesta
Vážené sestry a bratři! Rádi bychom vám nabídli možnost, zúčastnit se Extrémní Křížové cesty (EKC).
Krátká historie: EKC se zrodila v Polsku v roce 2009. Její první trasa vedla z Krakova na Kalwarii Zebrzydowskou. Postupně se tato akce začala rozšiřovat do takových rozměrů, že se jí v roce 2018 zúčastnilo 100 tisíc lidí. Zvláštní požehnání získali účastníci dokonce od papeže Františka. EKC se postupně rozšiřuje i mimo Polsko. Informace najdete na stránkách www.edk.org.pl nebo na facebookových stránkách „Extrémní křížová cesta Borovany“.
Zkušenost manželky jednoho účastníka: „Přišel a zeptal se, jestli může jít jednou za měsíc na EKC. Řekla jsem si: blázen, ale ať jde. Nevím, jak to funguje, ale od této doby, co chodí, je nějak lepší“.
P. Ondřej Urbisz, Borovany
Co je EKC?
Výzva – Kdo jde na EKC neví, jestli dojde. Když se rozhodneme jít do neznáma, tak přicházíme o určitou jistotu. Tato nejistota pak vede k setkání s Bohem.
Cesta – Člověk je jednota těla a duše. Když vyjdeme, tak uvedeme celého člověka do modlitby. Je to způsob askeze, která otevírá člověka a směřuje ho na Boha. Odcházíme z toho, co známe, do toho, co neznáme.
Námaha – Během cesty může přijít okamžik, kdy mi začíná být špatně. Něco začíná bolet, mrznu, zabloudil jsem, usínám, jsem unavený… Přichází otázka: “Mám jít dál, a jestli ano, tak proč?“. Je to velmi důležitá otázka. Tato otázka může vést k Bohu. Jestliže jdu kvůli Bohu, tak je to víra.
Setkání – Jestliže jsem přijal tuto výzvu, tak jdu touto cestou, bojuji s únavou. To je smysl EKC, Tvé individuální setkání s Bohem. Po tomto setkání se může v mém životě vše změnit.
Základy EKC:
Mše sv. – Eucharistie je projevem nekonečné lásky Boha.
Cesta – Musí byt náročná, mimo hlavní cesty. Min. 40 km. Fyzická únava je nutná.
Noc – EKC je v noci. Noc je více soukromá, v noci je to daleko těžší. V noci člověk může zbloudit, v noci je nejistota.
Samota – Ježíš šel sám. EKC člověk prožívá sám.
Mlčení – Pomáhá soustředit se na cíl.
Rozjímání – EKC je duchovní cestování, rozjímání jsou připravená pro takovou cestu.
Další informace:
Jedná se o noční křížovou cestu, která se absolvuje pěšky, po předem určené trase. Pro bližší informace mě kontaktujte na emailu: lukmark@seznam.cz, nebo na tel: 737 648 000 a rád vám je zodpovím.
Začátek v kostele Navštívení P. Marie v Borovanech. Mše sv. v 18:00 hod. Po ní krátký briefing na seznámení s trasami. Kratší 40 km vede z Borovan na Dobrou Vodu v Novohradských horách. Delší 45 km z Borovan do Kájova.
EKC je určena především pro osoby, které jsou fyzicky aktivní, zdravé, zvyklé na fyzickou námahu. Je třeba vzít v úvahu, že cesta v noci je mnohem náročnější a únavnější než v průběhu dne a je třeba být na to fyzicky a psychicky připravený.
Vybavte se na cestu: nápoje a potraviny, teplé bundy, čepice, rukavice, dobré boty, pláštěnka, baterka (nejlépe vpředu „čelovka“) a ruční svítilna, náhradní baterie, plně nabitý mobilní telefon, karimatku, reflexní prvky, nebo vesta. Zájemci si mohou připravit vlastní dřevěný kříž.
Důležité! Účast na EKC je na vlastní nebezpečí. Neposkytujeme pojištění ani lékařskou péči. Bezpečnost na trase bude záviset hlavně na vás samých. Řiďte se obecnými pravidly silničního provozu.
Během EKC se účastníci pohybují samostatně nebo ve skupinách méně než 10 osob. Během cesty platí pravidlo mlčení mimo zastavení křížové cesty. Pojďme respektovat toto pravidlo vzhledem k hlubšímu prožitku jednotlivce. Náš rozhovor může rušit ostatní.
Doporučujeme zajistit jednotlivou dopravu, která vás odvede z cesty, pokud nebudete schopni pokračovat v cestě. Před odjezdem informujte blízké o vaší účasti v EKC, uveďte mapu a vysvětlete průběh trasy.
EKC je individuální boj s cestou kříže a vlastními slabostmi.
Na křížovou cestu je třeba se přihlásit! Přihlášení účastníci obdrží plán cesty s podrobnými informacemi a texty s rozjímáním k jednotlivým zastavením.
Přihlašování je možné na: lukmark@seznam.cz, na tel: 737 648 000, nebo formou zprávy na fcb Extrémní Křížová Cesta Borovany

Jinak o nákaze Koronaviru

O nákaze strachu a duchovní dimenzi lidské solidarity

Česká sekce RV

Nad panikou vyvolanou zčásti mediální prezentací a zčásti politickými rozhodnutími o mimořádných preventivních opatřeních před koronavirem kroutí hlavou leckdo. Při střízlivém pohledu na zveřejňovaná čísla se lze těžko ubránit otázkám typu: Před čím vlastně máme být chráněni? Kdo, proč a za jakou cenu nás chce chránit? A v koutku duše se obáváme, zda obětí všech podivných opatření, připomínajících cvičení civilní obrany za studené války, není zdravý rozum, mezilidské vztahy a lidství vůbec, zda nejsme svědky jakési globální zkoušky manipulovatelnosti a zbabělosti dnešní společnosti.

Andrea Riccardi, profesor historie, zakladatel Komunity sant´Egidio a někdejší italský ministr pro mezinárodní spolupráci se v článku pro deník La Stampa zamýšlel nad strachem z nákazy, kterému se byly nuceny podřídit – a podřídily – také severoitalské diecéze. Připomíná studii amerického sociologa Rodneyho Starka o chování křesťanů během epidemií v prvních stoletích a obrací pozornost k roli duchovní dimenze a solidarity v životě člověka. Vzhledem k aktuálnosti tématu přinášíme Riccardiho fejeton v plném znění:

Andrea Riccardi: Když se před strachem z nakažení koronavirem sklání naše kostely

„Uzavření mnoha kostelů v severní Itálii, zrušení mší, pohřby pouze za účasti nejbližších rodinných příslušníků a další podobná opatření ve mně zanechavají jistou hořkost.

Nejsem epidemiolog, ale skutečně jsme se ocitli před ohrožením natolik závažným, abychom museli rezignovat na komunitní náboženský život? Obezřetnost je na místě, ale možná se necháváme vodit za ruku velkým protagonistou naší doby: „strachem“. Navíc obchody, supermarkety a částečně i bary jsou otevřené, autobusy a metro fungují. A jistě právem. Kostely však byly takříkajíc postaveny na roveň divadel a kinosálů (nuceně uzavřených). Mohou zůstat otevřené, ale bez společné modlitby. V čem představují ohrožení všednodenní mše, kterých se účastní hrstka lidí, rozptýlených v lavicích rozlehlých kostelních staveb? Jistě menší než bar, metro nebo supermarket. Pouze v Emilii jsou povoleny mše ve všední dny.

Je to výrazné znamení strachu. Ovšem také projev přizpůsobivosti církve občanským institucím. Kostely nejsou pouze místy riskantního „srocování“, ale také místy ducha, jež jsou v obtížných časech zdrojem, který povzbuje naději, utěšuje a připomíná, že člověk sám sebe nezachrání. Nemusíme hned připomínat Karla Boromejského, v době morové epidemie v Miláně v letech 1576-77 (epidemie daleko závažnější než koronavirus, s níž se tehdy bojovalo holýma rukama): tento arcibiskup navštěvoval nemocné, modlil se s lidmi a naboso vedl početné procesí modlící se za konec této pohromy. Společná modlitba v kostele zcela jistě posiluje naději a solidaritu. Je známo, že silné a duchovní motivace napomáhají také v odolávání nemoci, jak říká všeobecná zkušenost.

Americký sociolog Rodney Stark ve studii věnované expanzi křesťanství v prvních stoletích upozorňuje, jak rozhodující význam mělo chování křesťanů v dobách epidemií: neutíkali totiž jako pohané pryč z měst a nevyhýbali se druhým, nýbrž vedeni svou vírou se navzájem navštěvovali a podporovali, modlili se společně a pochovávali mrtvé. Jejich schopnost přežití se ukázala jako vyšší než u pohanů, díky vědomé pomoci, jakkoli léky neměli, a díky vzájemným a společenským vztahům. Časy se mění, ale nynější opatření ohledně koronaviru jakoby banalizovala církevní prostor a zároveň odhalovala mentalitu mocných.

V situaci „velkého strachu“ promlouvá pouze poselství politiky, jež je jediným a nejistým protagonistou těchto dní. Ticho kostelů (i jsou-li otevřené) odráží jakési prázdno ve společnosti: svobodné setkávání v modlitbě by bylo zcela jiným poselstvím; i když prozíravost a sebekontrola je jistě dobrá. Sociální sítě, rádio a televize je nenahradí.

Je pochopitelné, že turínský arcibiskup mons. Nosiglia si stěžuje na nařízení piemontského regionu (podobné dalším opatřením na severu Itálie): „bohoslužby jsou považovány za nadbytečné, a tedy nejsou vyňaty z restriktivních opatření“. Přesně tak: „nadbytečné“. A to je věc, nad níž bychom se měli zamyslet: stojíme před produktem politiky řídící se strachem, jakkoli občas vystavuje na odiv náboženské symboly. Náboženským symbolem par excellence však je modlící se společenství.

Ani v časech bombardování a přesouvání fronty za II. světové války (kdy církev byla duší odolnosti lidu) se kostely nezavíraly a modlitby se nerušily. Naopak, lidé se s důvěrou shromažďovali, přestože jim hrozily bomby a masakry. Snad je nyní spolupráce místních církevních představitelů s regionálními politiky chápána příliš ve smyslu podřízenosti vůči nim. Tímto způsobem však dochází ke zlehčování přítomnosti a přínosu církve, která ve skutečnosti přispívá svým dílem lidskému životu. Smutné jsou pohřby na hřbitově za přítomnosti nemnoha příbuzných. „Ticho“ a náboženská osamělost jsou přítěží ve chvílích těžkosti. Pokusme se slyšet pocity „Božího lidu“. V Padově se rodina čtrnáctileté dívky zemřelé při nehodě vzbouřila proti soukromému pohřbu a dostala od státních organů dovolení pozvat její mladé přátele.“

La Stampa 29. února 2020

Připravila Johana Bronková

Svědectví proměněného života

Ochrnutý rapper: Růženec mě vzdaluje od mého vraha

Vatikán. Ochrnutý italský mladík, který si svým svědectvím získal srdce publika na letošním festivalu v San Remu, se setkal s papežem Františkem. Dvaadvacetiletý Paolo Palumbo trpí amyotrofickou laterální sklerózou, nevyléčitelnou neurodegenerativní chorobou. Během čtyř let se ocitl na invalidním vozíku, je odkázán na výživu zavedenou přímo do žaludku a více než rok komunikuje se světem prostřednictvím počítače, který ovládá očima. Díky tomuto zařízení mohl vystoupit na nejsledovanějším italském festivalu s rapem „Io sono Paolo“ a podělit se s Vatikánským rozhlasem o svou reflexi po setkání s papežem Františkem.

„Jak říká finále mé písničky: věřím a modlím se růženec a právě ten ode mě drží daleko mého vraha. Víra a modlitba člověka naplňují a vymazávají všechna dramata. Chtěl bych říci všem posluchačům a vůbec všem lidem, že život je skutečně krásný a vzácný. Musíme využívat čas, který je nám dán, k šíření lásky a naděje.“

Papež František zahlédl na internetu, jak Paolo díky zvláštní aplikaci dokáže navigovat dron pouhým pohybem očí. Zaujalo jej to a poslal mu ručně psaný lístek, na kterém vyjádřil obdiv síle jeho vůle a houževnastosti. „Modlím se za tebe, ty se modli za mě,“ napsal František na konci léta.  Minulou středu (26. února) se Paolo v doprovodu své rodiny dopravil na Náměstí sv. Petra a s papežem se osobně setkal.

„Zrno víry ve mně během let vyklíčilo a stalo se mohutným stromem. Nemoc nedokázala zastavit moje modlitby, naopak je živila a pomohla mi pochopit, že Boží plán přesahuje naše momentální porozumění. Začím tomu rozumět a to, co objevuji, mi dává nekonečnou radost,“ řekl ochrnutý mladík papeži. Slova, jež mu František odvětil, však neprozradil. „Uchovává si je pouze pro sebe, jako vzácný dar,“ řekl Vatikánskému rozhlasu Paolům o tři roky starší bratr Rosario.

„Víra byla v naší rodině vždycky důležitá. Od chvíle, kdy se objevila nemoc, Paolo věří a modlí se ještě víc a velmi se přiblížil k Bohu…Před diagnózou měl každý z nás své životní plány, které jsme pak museli trochu změnit. Nikoli ale k horšímu, zažili jsme něco lepšího, protože nás sjednotila láska, a víra, kterou jsme již měli, se ještě posílila. Viděli jsme, jak se víra stala Paolovou silou. Stejně jako další lidé nám také on ukazuje, že nemoc život nezastavuje a že život je největší dar, který jsme dostali, a s nímž se musíme snažit naložit co nejlépe.“

Říká Rosario Palumbo, který – jak zaznělo v písničce na San Remu – se stal Paolovi rukama a nohama a neváhal změnit své plány, aby mohl svého bratra doprovázet.