Svatořečení_fatimských_dětí

Papež bude ve Fatimě kanonizovat Františka a Hyacintu Martovy

Vatikán. Fatimské děti – bl. František a Hyacinta Martovy (foto) – budou svatořečeni letos 13. května. Oznámil to papež František na dnešní řádné veřejné konzistoři, která dnes dopoledne přijala rozhodnutí ve věci několika kanonizačních procesů. Oba fatimské vizionáře bude kanonizovat Petrův nástupce přímo ve Fatimě, kam se vydá na dvoudenní pouť (12.-13.5.) u příležitosti 100. výročí tamějších zjevení Matky Boží. Stanou se vůbec prvními světci tak útlého věku, kteří nezemřeli jako mučedníci. Jak nicméně potvrdil emeritní prefekt Kongregace pro svatořečení (1998-2008), portugalský kardinál José Saraiva Martins (Catholic News Service, 11.4.2017), „mariánské zjevení se zde stalo očividnou příležitostí ke svatořečení, avšak nemá co do činění se svatostí těchto dětí, ani nijak neovlivnilo rozhodnutí o jejich kanonizaci“. Kardinál Saraiva ve svém úřadě dohlížel na beatifikační proces sourozenců Martových, který završil sv. Jan Pavel II. v roce 2000. Jak vysvětlil, poté se kauza zastavila z důvodu všeobecného přesvědčení, že „děti nemají schopnost praktikovat křesťanské ctnosti v heroickém stupni“, což je zásadním předpokladem svatořečení. Byla sice známá úcta sourozenců Martových k eucharistii a Matce Boží, avšak teprve jedna specifická událost, která se odehrála během zjevení, přesvědčila vatikánskou kongregaci o jejich svatosti. Když totiž fatimský starosta a předseda zednářské lóže v nedaleké Leiře, Artur Santos, před srpnovým zjevením děti unesl a zavřel, vyhrožoval jim hrůznou smrtí ve vařícím oleji, pokud zjevení nezapřou. Přitom sourozence dokonce oddělil od jejich sestřenice Lucie, na který prý už byl tento strašný čin vykonán. Jaká byla odpověď obou dětí? – ptá se kardinál Saraiva. „Dělejte si, co chcete, nemůžeme lhát. Viděli jsme ji.“ Kolik dospělých by řeklo totéž? – zamýšlí se portugalský kardinál nad heroickou odpovědí, která jasně dokazuje „osobní svatost sourozenců Martových, na které spočívá jejich svatořečení“.

Další kanonizace, o které rozhodla dnešní konzistoř, se bude konat 15. října v Římě, kdy budou svatořečeni mladí mexičtí mučedníci: bl. Cristóbal, Antonio a Juan.
Prokázali obdobnou odhodlanost jako fatimské děti, ale narozdíl od nich byli z nenávisti k víře skutečně zavražděni a to během španělské konkvisty Aztécké říše v letech 1527 až 1529, tedy pouhé tři roky po příchodu prvních dvanácti františkánských misionářů do Mexika (vedených bratrem Toribiem de Benaventem, alias Motoliniou). Třináctiletý Cristóbal zemřel rukou svého otce, protože rozbil pohanské modly, které jeho rodina uctívala. Mladistvé Antonia a Juana čekal tentýž konec ze strany svých domorodých soukmenovců, když jako tlumočníci doprovázeli františkánské bratry do obchodního centra Oaxaca v jižním Mexiku, nazývaném Aztéky Huaxyácac. Tři mladičké mučedníky z Tlaxcaly blahořečil sv. Jan Pavel II. v bazilice Panny Marie Guadalupské v květnu roku 1990 (6.5.1990). Postulátorem jejich kanonizační kauzy je biskup mexické diecéze Tijuana, mons. Francisco Moreno Barrón, píše publicista Nicolás Arizmendi na katolickém blogu Terre d´America.

Spolu s nimi budou kanonizováni brazilští mučedníci: kněží bl. Andrés de Soveral a bl. Ambrosio Francisco Ferro dále laik Mateus Moreira a dalších 27 druhů, zavražděných z nenávisti k víře 16. července a 3. října 1645 v Brazílii.
Třicet brazilských mučedníků blahořečil sv. Jan Pavel II. v roce Velkého jubilea (2000). Zastupují mnoho obětí masového vraždění, kterého se v dnešním brazilském státě Rio Grande do Norte v polovině sedmnáctého století (1645) z nenávisti ke katolické víře dopustili holandští okupanti. Nizozemský vpád do severovýchodních portugalských provincií v roce 1630 zahájil největší vojenský konflikt v dějinách koloniální Brazílie, který se zakončil až na sklonku 17. století (1654) definitivním portugalským vítězstvím. Důvodem holandského útoku a obsazení severovýchodních brazilských provincií byla výroba cukrové třtiny, tehdy nejcennějšího zboží pro Evropany. Historici nepopírají jistý kulturní a sociální pokrok v obsazených provinciích, avšak zároveň potvrzují náboženské restrikce. Oficiálním náboženstvím se stal kalvinismus, různé katolické řády přítomné v oblasti (františkáni, karmelitáni, benediktini a jezuité) byly vyhnány a jejich kostely i kláštery vypleněny. Při pokusu o kalvinistickou indoktrinaci zahynuly desítky katolíků, avšak kvůli složité identifikaci těl má pouhá třicítka jméno a bude vyvýšena k úctě oltáře.
K prvnímu masakru došlo 16.7.1645 během nedělní mše svaté v mariánské kapli lokality Engenho de Cunhaú. Podle historický pramenů o. André de Soveral právě zakončil proměňování chleba a vína, když holandský velitel Jacob Rabbi uzavřel vstupní brány kaple a nařídil jednotce svých vojáků a domorodců tapuia, aby povraždili všechny věřící. Druhé krveprolití se odehrálo pouhé tři měsíce poté, taktéž pod vedením Jacoba Rabbiho. Skupina osmdesáti katolíků se snažila ukrýt v pevnosti malé obce Potengi – byla však napadena a 3. října 1645 pobita na březích řeky Uruaçu. Mezi zemřelými byli o. Ambrósio Francisco Ferro, o. André de Sandoval a rolník Mateus Moreira. Vypráví se, že Mateusovi Moreirovi bylo vyrváno srdce z hrudi, zatímco on do posledního dechu opakoval: „Pochválena budiž Nejsvětější Svátost oltářní“. Vypráví se také o řadě dalších krutostí – jako vytrhaných jazycích, uřezaných rukou a nohou, dětech rozseklých napůl a tělech s uťatými hlavami. Dobové zápisy dokládají, že holandští okupanti nabídli katolickým věřícím možnost konverze ke kalvinismu, avšak dotyční raději volili mučednictví.

Svatost třiceti mučedníků z Cunhaú a Uruaçu byla uznána papežským dekretem tzv. ekvipolentní kanonizace. V tomto případě se nevyžaduje prověření zázraků na přímluvu blahoslavených, pokud je vyhověno třem podmínkám: důkazy o starobylé a dlouhodobé úctě ke kandidátům svatosti, historické potvrzení jejich katolické víry a ctností, obecné povědomí o zázracích učiněných na jejich přímluvu. Jelikož kauza severobrazilských mučedníků splňuje všechny tyto předpoklady, před papežem Františkem se o ni zasadil emeritní arcibiskup Sao Paula, kard. Cláudio Hummes. Jak emeritní prefekt Kongregace pro klárus uvedl pro mikrofony Vatikánského rozhlasu, při jedné audienci papežovi připomenul ekvipolentní kanonizaci dvou zakladatelů Tovaryšstva Ježíšova – bl. Josého de Anchiety a Petera Fabera – a požádal jej, zda by obdobný proces nemohl vztáhnout také na historické mučedníky brazilského severovýchodu. Papež souhlasil, čímž potvrdil také trvalý kult těchto zastánců katolické víry, doložený skutečností, že datum jednoho z masakrů – 3. říjen – je v brazilském státě Rio Grande do Norte státním svátkem.

Na dnešní konzistoři bylo dále rozhodnuto, že 15. října budou kanonizováni také další dva kněží: italský kapucín bl. Angelo da Acri, občanským jménem Luca Antonio Falcone (1669-1739), a zakladatel Kalasanského institutu dcer Božské Pastýřky, španělský piarista, bl. Faustino Míguez (1831-1925).

Fatimské_svědectví

Zjevení Panny Marie ve Fatimě                                                                                                                      

     Zjevení v portugalské Fatimě začalo v roce 1916 trojím zjevením anděla desetileté Lucii Santosové, devítiletému Františkovi a sedmileté Jacintě Martovým. Po této duchovní přípravě docházelo každý měsíc od 13. května do 13. října 1917 ke zjevením Panny Marie. Tento cyklus 6 zjevení byl ukončen slunečním zázrakem. I když dětem zpočátku nikdo nevěřil a zažily krušné chvíle a výslechy, díky ochraně Panny Marie byly všechny komplikace a pomluvy překonány a tato mariánská zjevení po důkladném teologickém šetření byla uznána Církví jako pravá dne 13. 10. 1930. Zjevení ve Fatimě začala v době, kdy v Portugalsku vládl mimořádně silný proti náboženský duch a křesťanství bylo velmi pronásledováno. Fatimské události během roku po ukončení zjevení změnily tuto negativní nábožensko-politickou situaci. Již při prvním setkání anděl děti povzbuzoval k úctě k Bohu a v této souvislosti je naučil modlitbu: „Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. Prosím za odpuštění pro ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklanějí, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují.“Při druhém setkání je velmi povzbuzoval k modlitbě a obětem. Řekl jim, že ze všeho mohou učinit oběti a nabídnout je Pánu. Při třetím setkání je povzbuzoval k eucharistické úctě a naučil je následující modlitbu: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo a Krev, Duši a Božství Pána Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na usmíření za urážky, rouhání a lhostejnosti kterými je urážen. A pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.“

1. zjevení – 13. 5. 1917                                                                                                                                                  

    13. května 1917 si Lucie, František a Hyacinta hráli nahoře na svahu Cova da Iria. Zatímco se jim pásly ovce, postavili si zídku kolem křoví. Náhle uviděli něco jako blesk. V domění, že se blíží bouřka začali sestupovat, aby hnali ovce k silnici. Asi v polovině svahu uviděli nový blesk a po pár krocích uviděli před sebou nad dubem paní, oděnou v bílém šatě, zářící více než slunce. Vycházelo z ní jasné intenzivní světlo. Všichni tři se ocitli uvnitř světla, které paní obklopovalo a z ní se rozlévalo. Ze vzdálenosti asi půldruhého metru k nim promluvila: Nebojte se! Neublížím vám. Na otázky odkud je a co si přeje, odpověděla: „Přicházím z nebe. Přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest příštích měsíců 13-tého dne vždy ve stejnou hodinu. Pak vám řeknu kdo jsem a co chci…“ Děti se ptaly, zda přijdou do nebe a na dvě děvčata, která před nedávnem zemřela. Když jim Paní s laskavostí dotazy zodpověděla, zeptala se: „Chcete se obětovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás sešle, jako zadostiučinění za hříchy, jimiž je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků?“ při posledních slovech otevřela ruce a děti zalilo silné světlo, odraz paprsků, které z jejích rukou vycházely. To světlo proniklo dětem do hrudi a do hlubin duše, takže se viděly v Bohu, který byl tím světlem, jasněji než v zrcadle. Padly na kolena a v duchu opakovaly andělem naučenou modlitbu. Paní pak ještě řekla: „Modlete se každý den růženec, abyste tak vyprosili světu mír a konec války“. Pak se začala zvedat a vznášet k východu a její světlo jakoby před s ní otevíralo cestu do nebeské klenby. Děti si nejprve slíbily, že budou mlčet, ale neudržely tajemství. Hyacinta o tom první doma řekla, takže se to rozšířilo. Rodiče šli samozřejmě na faru a místní farář zaujal opatrný postoj, varoval, že může jít i o mámení zlého ducha.

2. zjevení – 13. 6. 1917                                                                                                                                                  

     13. června po modlitbě děti opět spatřili paprsek blížícího se světla a nad dubem se Paní zjevila podruhé. Na Luciinu otázku, co si přeje, odpověděla: „Přála bych si, abyste se denně modlili růženec a učili se číst. Později vám řeknu, co chci.“ Dále Lucie přednesla své prosby vč. vzetí do nebe. Paní řekla, že si Hyacintu a |Františka brzy vezme. V odpovědi se mimo jiné dozvěděla, že Ježíš: Chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci a ona mu má přitom pomoci. Lucie projevila smutek, že zůstane na zemi sama. Paní dodala: „Neztrácej odvahu! Nikdy tě neopustím, mé Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu.“ Opět je zalila záře a před pravou dlaní Panny Marie bylo Srdce ovinuté trním, které se je zdálo probodávat. Všichni pochopili, že je to Neposkvrněné Srdce Mariino, zraňované lidskými hříchy, a že si přeje odčinění těch vin. To bylo na závěr zjevení a děti to uchovávali jako 1. tajemství, i když jim v té věci mlčení nebylo přikázáno.

3. zjevení – 13. 7. 1917                                                                                                                                                

       13. července na Cova da Iria se děti již modlily se zástupem. Paní přišla a zopakovala své prosby. Lucie mimo další prosby požádala o zázrak a Paní ho přislíbila v říjnu. Panna Maria řekla, že je třeba se modlit růženec a pak pokračovala: Obětujte se za hříšníky a říkejte často, zvláště když přinášíte nějakou oběť: Ježíší, dělám to z lásky k tobě, za obrácení hříšníků a na odčinění hříchů proti Mariinu Neposkvrněnému Srdci“. Při posledních slovech otevřela Paní ruce a zdálo se, že záře proniká zemí a všichni tři viděli jakoby ohnivé moře, v němž byli ďáblové a duše, podobné průhledným, černým a bronzově zbarveným žhavým uhlíkům. Duše měly lidskou podobu, vznášely se v tom žáru, zmítaly se mezi plameny, které z nich šlehaly, a vycházely mraky kouře, padaly na všechny strany jako jiskry při obrovských požárech, bez tíhy a rovnováhy za bolestného a zoufalého volání a naříkání, které vzbuzovalo děs a rozechvívalo hrůzou. Když vizionáři vzhlédli k Paní, řekla jim: „Viděli jste peklo, kam se dostávají duše ubohých hříšníků. Aby je zachránil, chce Bůh ve světě zavést úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání a bude mír. Válka spěje ke konci. Nepřestanou-li však urážet Boha, vypukne za pontifikátu Pia XI. nová, krutější válka. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že to je velké znamení, kterým Bůh dává najevo, že potrestá svět za jeho zločiny válkou, hladem, pronásledováním Církve a Svatého otce. Aby se tomu zabránilo, přijdu požádat o zasvěcení Ruska svému Neposkvrněnému Srdci a o smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsíci…“ Panna Maria uvedla předpovědi o Rusku, o pronásledování Církve, o utrpení Svatého otce i to, že některé národy zmizí z povrchu Země. Oznámení o utrpení bylo podmíněné jako v případě 2. světové války. Mnoho se naplnilo, pekelné nebezpečí ale stále hrozí. O tajemstvích sdělených v tento den měly děti prozatím mlčet. A Paní dodala: Když se budete modlit růženec, opakujte po každém desátku: O můj Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které Tvého milosrdenství nejvíce potřebují. Pak zjevení skončilo jako obvykle.

4. zjevení – 19. 8. 1917                                                                                                                                                     

  13. srpna byly děti vězněny na faře a tak ke zjevení došlo později ve Valinhos. Byli vyzvání, aby 13.9. přišli na Cova da Iria a denně se modlili růženec. Na dotaz, co s penězi, které tam lidé nechávají, dostali odpověď, aby se nechala udělat dvoje nosítka pro slavnost růžencové Panny Marie a zbytek sloužil na stavbu kaple a loučila se slovy: Modlete se, hodně se modlete a přinášejte oběti a hříšníky, neboť mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí.“

5. zjevení – 13. 9. 1917                                                                                                                                                     

  13. září se Lucie, František a Hyacinta museli protlačit zástupem, z něhož na ně lidé volali prosby. U dubu se s nimi začali modlit růženec. Paní přišla, opět poprosila o modlitbu růžence. Pochválila děti za jejich oběti a stanovila hranice pro jejich askezi s provazem (děti spali s utaženým provazem kolem těla). Na různé prosby odpověděla, že některé splní, některé ne. Pak se začala vznášet.

6. zjevení – 13. 10. 1917                                                                                                                                                    

13. října pršelo, na Cova da Iria vybídla Lucie lidi, aby zavřeli deštníky a modlili se růženec. Pak přišla „Naše milá Paní“ a řekla Lucii: „Chci ti řící, aby zde postavili k mé úctě kapli. Jsem Panna Maria, Královna svatého růžence. Dále se denně modlete růženec. Válka spěje ke konci, vojáci se brzy vrátí domů.“ Následovala Luciina prosba za nemocné a hříšníky. K jejím žádostem Panna Maria řekla:“Některé ano, jiné ne. Musí se polepšit a prosit za odpuštění svých hříchů. Ať už víc neurážejí Boha, našeho Pána, byl již tolik urážen.“ Pak rozevřela ruce a nechala je ozářit paprsky slunce. Zatímco se vznášela, zazářilo její světlo proti slunci. Poté co Paní zmizela v nekonečné dáli oblohy, spatřili vedle slunce sv. Josefa s Ježíškem a Naší milou Paní v bílém šatě s modrým pláštěm. Sv. Josef žehnal svět a rukou dělal kříž. Potom uviděli Pana Ježíše a Pannu Marii Bolestnou. Pan Ježíš žehnal svět stejným způsobem jako sv. Josef. A nakonec uviděli Paní jako P.M. Karmelskou. V té době nastal sluneční zázrak. Ustal déšť, roztrhly se mraky a ukázal se sluneční kotouč v podobě stříbrného měsíce, který začal vířivě kroužit jako ohnivé kolo metajíce všemi směry pruhy světel v barvách žluté, zelené, červené, modré, fialové, které ozařovaly oblaka, stromy, skály i lidi. Pak se na několik vteřin zastavilo a nejhýřivější světelné kolo se znovu roztočilo. Pak se znovu zastavilo a roztočilo ještě v rozmanitějším oslnivém víření. Pak všichni zažili pocit, jakoby se odpoutalo od oblohy a padalo na ně. Lidé padali na kolena do bláta a vzbuzovali lítost nad svými hříchy. Tyto výjevy, trvající asi 10 minut, vidělo na 70 000 lidí nejen nad místem, ale i ve vzdálenosti více kilometrů. Po skončení slunečního úkazu měli lidé šaty dokonale suché, jakoby vůbec nepršelo.

Fatimská Panna Maria vyzývá k obrácení, pokání, modlitbám za hříšníky. Chce jedině to, co její Syn. Jedná se o lásku, které on učí v evangeliu. Ve své lásce k nám a za naši spásu šel do krajnosti. Stále jde o záchranu duší, to se neobejde bez lásky a ta je naší spásou, neboť Bůh je Láska a žít v lásce znamená žít v Bohu.

Rozhovor_s_kardinálem_Miloslavem_Vlkem

Kardinál Vlk pro Reflex: Ďábel je obrovsky inteligentní bytost a Bůh není loutkař

Viliam Buchert, Pavel Šafr18. března 2017 • 12:59

Kardinál Vlk pro Reflex: Ďábel je obrovsky inteligentní bytost a Bůh není loutkař

foto: Herbert Slavík

Bojovník za církevní restituce, silný oponent českých politiků a jedna z nejvýraznějších postav české katolické církve, kardinál Miloslav Vlk (84) dnes po těžké nemoci zemřel. Na jaře 2011 poskytl tento významných církevní hodnostář velký rozhovor Reflexu, ve kterém podrobně popsal, jak vidí problémy světa on, jak obtížný je boj s ďáblem, i to, že Bůh není loutkař, který vodí lidi na provázku. Interview přinášíme jako vzpomínku na kardinála Vlka.

Reklama

Vy věříte v Boha a přijdete do nebe. Co se ale stane po smrti s lidmi, kteří v Boží existenci nevěří? Podle církve se do nebe nedostanou. Je to tak?

To je trochu zjednodušené. My využíváme naši duši podle některých publikací jen tak na 15 procent. Člověk sám v sobě to štěstí nevytvoří. Přitom se jen podívejte, kolik lidí je nešťastných. I ateista může být spasen, ale to může posoudit jedině Bůh.

Čtrnáctý tibetský dalajlama napsal velmi zajímavou knihu, vyšla i česky, jak se dobře připravit na smrt. Ovšem buddhisté věří v převtělování.

Já vycházím z evangelia, tam nikde nenacházím oporu pro to, že když to člověk tady v jednom životě zfušuje, tak to může napravit v životě jiném. Reinkarnaci nesdílím.

Není idea nebe až nepravděpodobně hezká a jakoby bez života a bez polemiky? Třeba s ateistou Jeanem-Paulem Sartrem se tam zřejmě nesetkáme. Co se vlastně celou věčnost v nebi děje? Není v něm nuda?

Když jsem byl malý, měli jsme doma svaté obrazy a na jednom byl i Bůh-Otec. Starý vousatý pán. V náboženství jsme se pak učili, že věčnost je blažené patření na Boha. Říkal jsem si: To bude ale nuda. Až později jsem zažil mnohokrát nádherné společenství, například mezi mladými lidmi, kdy nám bylo strašně dobře, kdy to bylo úžasné. V takových situacích jsem si uvědomoval, že věčnost bude hluboké zakoušení společenství s někým, kdo mě má rád a koho já mám rád. Je to prostě, jako když se sejde parta lidí, kterým se nechce nikdy rozejít, protože je jim spolu dobře. A to nuda není.

Konkrétnější představu, jaké to je v nebi, nemáte?

Moje životní zkušenosti mi umožňují tušení, jaké to bude. Ale konkrétně si to představit neumíme, protože v naší lidské zkušenosti se není čeho zachytit.

A jak to vypadá v pekle?

Já jsem tam nebyl, takže nevím. Ale podle situace v koncentračních táborech, v gulazích, v dobách tuhého komunismu si je možné to trochu představit.

Vaše představa o utrpení duše v pekle je jaká?

Když se člověk odpoutá od tohoto života, když se mu zastaví čas, tak poznává Boha beze smyslů, bez zkušeností tohoto světa, přímo. Tam se setká s největší láskou, již si ani nedovedeme představit. Avšak někteří lidé toho nedosáhnou, musí od dobra. Poznají ho, ale je jim odepřeno. Čeká je věčné zoufalství. Je to definitivní? Tak.

Adolf Hitler nemá tedy žádnou šanci?

Zřejmě ne. Mohla by zde být námitka: Bůh je ale krutý. Jenže on dává maximum šance lidem, a když nějaký člověk řekne ne, tak se sám zablokuje před tou velikou láskou.

Jenže lidé přicházejí na svět s určitými inklinacemi. Někdo nemusí mít k vámi popisované lásce vztah. Měl vlastně Hitler možnost nebýt Hitlerem?

Křesťanská antropologie říká, že člověk má rozum a svobodnou vůli a je schopen svou vůlí zlo, jež přichází a které ho láká, překonat. Třeba ne sám, ale s pomocí rodiny, výchovy, společenství. Člověk není určen od začátku k tomu, že to nezvládne. Vůli však musíte pěstovat. Pokud ji soustavně pošlapáváte, zneužíváte a kazíte, tak potom se nemůžete ničemu divit.

Abychom dokončili tuto myšlenku. Jste si jist tím, že se Bůh na Hitlera obrátil s tím, aby nebyl tím, čím nakonec byl?

Jsem si tím zcela jist. Jinak by Bůh nebyl spravedlivý.

Vězni koncentračních táborů ale někdy říkali, že Bůh neexistuje, že nebyl spravedlivý, když připustil holocaust.

To je obecná námitka, existuje i o válkách. Bůh je láska a dal člověku obrovský dar – svobodnou vůli. To ostatní živočichové nemají. Války, holocaust, zlo, to jsou produkty lidí. Dráždí mě, že když člověk vyprodukuje něco zlého, na základě své vlastní svobodné vůle, tak to pak hází na Boha.

Proč ale někdo může být až tak strašně zlý? Souvisí to s otázkou: existuje ďábel?

Ďábel, Duch zla, pro naši víru existuje. I zkušenost ze současného světa na to v mnoha konkrétních případech ukazuje. Například je to otázka posedlosti a tak dále. V teologii existuje termín „tajemství zla“. Sdílím s vámi, že je to někdy až nevysvětlitelné, jak je někdo zlý. Když člověk zpacká dar k obrovské lásce a svobodnou vůli, tak pak z toho vznikají takové věci. I celé systémy založené na zlu a nenávisti, nacismus a komunismus, vedly k hrozným věcem.

Proč jsou však lidé nepoučitelní? Mnozí vidí, že zlo se na ně žene, jenže přehlížejí to. Nebojují s tím. Dám konkrétní příklad: Radikální islamisté šíří po světě zlo. Odpovědí katolické církve jsou slova o šíření dobra. Jenže to mnohdy nestačí.

Nakonec zvítězí Bůh.

Jen abychom to měli možnost někdy zažít.

Bůh nechává svobodu lidem, ale ti se chovají různě.

Rozum ale nebere, že někdo dokáže vraždit například i malé děti a má k tomu od Boha svobodu.

Říkáte mi tady hrozné věci. Jistěže je to pro nás nepochopitelné, ale nic takového Bůh nikdy nedělá, zodpovědnost padá na konkrétní lidi, kteří se upsali zlu.

Je ďábel konkrétní osobou v tom smyslu, že má svoje Já?

Ano. Není to obecné zlo, je to obrovsky inteligentní bytost, jež není omezena smysly jako my. Je to Duch zla. To není žádný pohádkový čert ze mlejna.

Pokud je ďábel tak mocný, nezodpovídá za naše hříchy právě on?

Kdyby člověk neměl vůli překonávat zlo a neměl možnost odolat zlu, tak ano. Ale výmluvy zde neplatí! Každý je sám zodpovědný za své činy. Bůh není loutkář, nikoho nevodí na provázku.

Neberte to jako rouhání …

… pokládejte jakékoli otázky.

Chtěli jsme říci, že nikdo nejsme Bůh, ale kdybyste dostal sedm dní jako on na vytvoření světa, co byste za těch šest dní dnes změnil? Protože sedmý den byste zajisté odpočíval a modlil se.

Kdybych takovou šanci měl a zůstaly mi schopnosti a vlastnosti lidské, tak to by bylo velmi těžké, protože lidem zůstává jejich svobodná vůle. Ale chtěl bych, aby se žilo podle pravdy a vydávalo svědectví. V sekularizovaném světě totiž kázání, řeči nebo příkazy moc nepomáhají. Avšak svědectví je něco, co lidi přitahuje a získává. Naši předkové říkali: „Slova dojímají, ale příklady táhnou.“

Je příkladem k následování dnes i katolická církev? Kdysi to byla velká pevnina, dnes se nám jeví jako ostrov v rozbouřeném moři.

My ale žijeme už v jiném světě. V sekularizovaném. Někteří lidé v něm dali Boha stranou. Většina sice nepopírá, že Bůh někde daleko žije, ale tento svět nám prý nechal v rukou a my tady rozhodujeme, ne on. Současný člověk se takto cítí, orientuje se na smysly, na to, co vidí, čeho se dotkne. Proto lidi mohou získat svědectví.

Trápí vás sekularizace? Lidé vesměs vnímají zesvětštění společnosti a zmenšení role náboženství jako projev moderního stylu.

Trápí, ale vrátit čas nejde. Je potřeba svět spíše proměnit. Nejvíce mě v sekularizovaném světě trápí to, že člověk se v něm cítí jako pán. Jenže on pán není! Když někteří lidé berou svět do svých rukou, jsou z toho potom někdy gulagy a koncentráky.

 

Kdo ale bude v budoucnosti podle vašich principů u nás svět proměňovat?

Kněží je pořád méně. Musíme víc tlačit na pilu. Možná že Bůh sám nám tím chce ukázat, že máme vzít laiky k větší spolupráci, že je to nutné.

Co vytvořit takové „mobilní“ kostely? Že by věřící nechodili za vámi, ale vy za nimi.

Proč ne. Už za komunismu jsme chodili do rodin.

Takovým mediálním evergreenem je odpor církve k používání kondomů, jenže ty chrání i před nemocemi. Tak proč ten odpor? Proč nebýt modernější?

Papež se k tomu nedávno vyjádřil a věci se posunuly. Ale podstatnější je, že láska mezi lidmi je v dnešní době velmi sexualizovaná, odehrává se často jen na rovině sexu. Ani sexuální život není podložen ochotou být tu pro toho druhého.

Jak to souvisí s kondomy?

Intimní a sexuální život má svůj rytmus. Ten nám říká, že někdy se těchto věcí máme zříci. Manžele vědí, že když se někdy zříkají sexu, i když mají chuť, tak to posiluje jejich vzájemný vztah.

Nevíme, zda to můžeme říci dnes večer doma …

To je vtipná replika. Ale tahle oběť je zapotřebí, když je žena třeba nemocná či těhotná. Jenže co dělají někteří muži, když nejsou schopni podobné oběti? Jdou jinam.

Skončí takový muž v pekle?

Nejde o to, aby skončil v pekle, ale pokud rozbije rodinu a doplatí na to děti, tak je to velmi vážná věc.

Když jste končil ve funkci pražského arcibiskupa, tak jste říkal, že napíšete paměti. Jak jste s tím daleko? A také jste sliboval, že některým lidem, třeba politikům, by se obsah nemusel líbit.

Dávám dohromady podklady a materiály. A některé věci se skutečně některým politikům asi nemusí líbit.

Jak zní jejich jména? Je to Václav Klaus, s nímž jste měl spory?

Jména teď ještě neřeknu. A líbit se jim to nemusí proto, že tam řeknu pravdu. Pokud jde o prezidenta, tak ho ani nezatracuji, ani nevynáším.

Má ještě šanci, když navážeme na to, o čem jsme hovořili předtím?

Šanci má vždycky. Když tady byl papež Benedikt XVI., tak se dokonce zdálo, že Václav Klaus snad půjde ke zpovědi.

Loni jste opustil funkci pražského arcibiskupa a primase české římskokatolické církve. Jak vypadá váš odpočinek, protože se zdá, že vlastně neodpočíváte?

Lidé, kteří mě potkávají, říkají: Vy pěkně vypadáte. A hned dodávají: To, jak z vás bylo sňato to břemeno, hned se to projevuje. Já jim odpovídám: Mám trochu cukrovku, držíme ji inzulínem, to je nemoc, která nebolí a při určitém řádu je zvládnutelná. Mám také peacemaker, před třemi lety mi ho voperovali, aby byl rytmus srdce a dýchání vyrovnaný. Ale to také nebolí. Tak nějak probíhají diskuse o mém „odpočinku“.

Faráři občas hovoří o osamění, o tom, že třeba desítky kilometrů kolem sebe nemají jiného faráře, tudíž jejich činnost vede k osamění. Nemají rodiny. Je i biskup osamělý?

Je to pravdivé. Kněží mají ale kolem sebe rodinu farnosti. Jenže ne každý kněz je dostatečně otevřený pro kontakt, že tu rodinu věřících má kolem sebe. Někdy, když nemá spolubratra široko daleko, tak se skutečně může cítit sám.

Lidé chtějí zpravidla od kněze podporu, a přitom si málokdo uvědomuje, že i on by ji potřeboval.

Přesně tak. Ale druhý vatikánský koncil byl o společenství církve, tento akcent je rozhodující a měl by se rozvíjet. Komunismus u nás tomu, aby se to rozvinulo, bránil. Spolupráci s lidmi bylo bráněno a i to způsobovalo osamění kněží.

Liberálnější křesťané ale mají dost často pocit, že celé aggiornamento, tedy přibližování církve současnému životu, leží také u ledu.

Vyskytují se takovéto názory. Hodně záleží na aktivitě kněží, na pochopení této věci, na tom, aby to biskupové rozvíjeli. Na mnoha místech se to skutečně doteď dostatečně nerozvinulo. Zespodu z roviny laiků na to ale vznikají tlaky.

Mohla by současná církev směřovat až k demokratizaci? Německý teolog Hans Küng jí chtěl naordinovat i parlamenty, kde by se hlasovalo a volilo.

V církvi není nedemokratický princip, ale existuje v ní princip hie rarchický. Je možné vztahy v církvi rozvinout podle svatého apoštola Pavla: Vy všichni jste bratři a sestry. To znamená, aby jen jeden nerozhodoval a druzí jen neposlouchali a nemlčeli.

Jenže my laici máme pocit, že podobné postupy vyvěrají uvnitř církve z její samotné podstaty. Dnešnímu, liberálnímu světu je totiž na církvi nesympatické, že „jeden mluví a ostatní poslouchají“. Není právě proto církev viděna ve špatném světle?

Obecně se to nedá takto říci a vadí mi u médií, že se takto generalizuje.

To je ale práce médií, generalizovat …

Na jedné straně souhlasím s tím, že tam, kde není církev rozvinuta jako určité společenství, je tomu tak, jak to popisujete. Ale že by to někdo nařizoval? To určitě ne. Princip církve není demokracie, nebudeme vytvářet parlamenty, v nichž budeme hlasovat o pravdách, které jsou obsaženy v bibli, zda ano, nebo ne. Poslední slovo ve věcech víry a náboženství musí mít papež, biskup. Takhle to prostě je. Jinou věcí je, že k různým názorům musí přihlížet i papež a biskup.

Takže podle vás nejde v případě věřících o nějakou nesvéprávnou masu lidí, která je pouze přítomna tomu, když „jeden mluví“.

Jistěže. U nás se takto postupuje. Když jsme měli sněm, tak tam hovořili i zástupci kněží a laiků, nejenom biskupové. Museli jsme respektovat i jiné názory.

Fascinuje nás pořád představa osamělého biskupa. Má to v sobě zvláštní vnitřní napětí. Na jednu stranu má kněz Boha, a přesto se někdy cítí sám. Jak je to možné?

Podstatné je, že naše víra a náboženství jsou vtělené. Kristus přišel, byl zcela člověkem a také zcela Bohem. Proto kněz má Boha, ale současně je člověk. To se nedá žít andělsky, tedy mimo zemi. Lidské prvky tohoto světa se proto musí spojit. Kněz má nejenom Boha a žije z víry, ale žije i jako člověk na této zemi.

Když je to i člověk na zemi, tak pochybuje kněz o Bohu a vlastní víře? Jak to máte v tomto případě vy sám?

Každý věřící i každý kněz se ptají: A jak to vlastně je? Já jsem nikdy podobné pochybnosti, kromě doby puberty, nikdy neměl. Narodil jsem se v katolické rodině, kde tyto věci byly jasné, ale v dospívání jsem se najednou ptal sám sebe, jak to je. V kněžském životě jsem však nikdy neměl pochybnosti. Já jsem se nedostal hned na studia do semináře a nastalo pro mě 12 let čekání a ověřování, zda jsem se správně rozhodl pro kněžské povolání. Mohl jsem si zvolit jakoukoli cestu a ptal se, zda to moje povolání ke kněžství je pravdivé, zda je to moje životní cesta.

Za tu dobu čekání se vám líbila nějaká žena? Nebyla nějaká dívka příčinou pokušení opustit zvolenou cestu?

Byl bych nenormální, kdyby se mi žádná nelíbila. Pořád jsem ale žil ve společnosti přátel a ve svém rozhodnutí stát se knězem jsme se vzájemně utvrzovali. Máte ale pravdu, při tom čekání jsem se často ptal, zda je to správné. Ptal jsem se sebe, že když je Bůh všemohoucí, proč neotevře rychle možnost, abych mohl být knězem. Přepadaly mě myšlenky, zda si to pouze sám nevymýšlím. Nebyla to opravdová krize, ale vážné uvažování o těchto věcech.

Vždy jste chtěl být knězem?

Nepomýšlel jsem na to vždy, i když jsem žil v silně katolicky věřící rodině a náš farář byl skvělý. Viděl jsem jako malý plakát, na němž stálo: I ty chceš být knězem? Oslovovalo mě to. Bránil jsem se tomu, ale vždy mě to pohltilo. Já jsem to cítil odněkud zvenčí.

Žil jste v době toho čekání jako kněz? Myslím tím, zda jste nepodlehl pokušení, zda jste se nezamiloval?

Nepodlehl.

Pokušení je hodně. Nelákalo vás z toho nic?

Upozorňuji, že dnešní svět je daleko přesexualizovanější než tehdy, když já jsem byl mladý. Přiznávám, že na vysoké škole jsem přemýšlel o tom, zda si nemám založit rodinu.

A?

Přišlo setkání s jedním věřícím děvčetem, které se do mě zamilovalo. Řešil jsem to rychle. Jednou jsme šli od kostela svatého Salvátora přes Karlův most a já jsem říkal: „Holka zlatá, musím ti říci pravdu, já cítím, že musím být knězem. A i kdybychom spolu začali chodit a já si tě pak vzal, nebyl bych schopen toho, abych tě udělal šťastnou. Stále by stálo něco mezi námi. Nemohl bych se nechat zavřít mezi čtyři stěny. V srdci jsem cítil, že chci ven, do světa, k druhým. Trpěla bys tím.“ Prostě jsem se chtěl stát knězem.

Byla z toho zklamaná? Sám říkáte, že vás milovala.

Byla nesmírně milá a chápavá. Tehdy nic neřekla.

Potkal jste ji pak někdy a rozebírali jste to?

No samozřejmě. Viděl jsem i po letech, že ji to trápí. Pozor, ani pro mě to nebylo jednoduché, ale bylo to z mé strany k ní poctivé. Nakonec to pochopila.

Přesexualizovaný svět patrně vede k případům, kdy kněz opustí církev a ožení se. Jaký máte k takovým kněžím vztah?

Musíte u toho vidět dvě věci. Je v dnešním světě možné vůbec zvládnout to určité osamění kněží, o němž jsme už hovořili? Pro život kněze musíte mít obrovsky silnou spiritualitu a musíte ji prožívat den za dnem. Když někdo vidí, že Bůh je láska a je možné si to ze svého života i nějak doložit, tak také chci na to odpovědět láskou.

Vždy se musí na lásku odpovídat láskou?

Ano. Mělo by to tak být v tomto případě. Ale pokud jste se ptali na ženaté kněze, tak to je přece jen otázkou tradice i v křesťanství. Vždyť je tady řeckokatolická církev a tam jsou kněží ženatí. Je to tak i v pravoslaví. Celibát není dogma.

Skutečně? Mohl by být podle vás celibát někdy zrušen i u římských katolíků?

Není to dogma. Je to praxe. A ta může být změněna.

Fakt si to umíte představit?

Dovedu. I když si nemyslím, že je to nejdůležitější, co se má dnes v církvi řešit. Naopak. Cítíme nedostatek oběti pro druhé a celibát je v tomto případě právě znamením oběti. Dovedu si například představit celibát dobrovolný. Ale zrušit ho hned teď a úplně, to nepřichází v úvahu.

K čemu je vlastně takový celibát?

Jestliže cítím své povolání jako setkání s láskou Boží, odpovídám na to také láskou. Moje odpověď je celibát – tím jsem zcela k dispozici druhým, nejsem tady jen pro někoho.

Jenže v současnosti je většinové pojetí lásky láskou bez oběti.

No právě proto nechci, aby se to zcela ztratilo. A k tomu slouží celibát. Je to důležitá síla. Prohlubují se tím duchovní postoje lidí.

Z toho by mohlo plynout, že kněžské povolání může i hodně bolet: Osamění, pokušení, oběť pro druhé, převzetí bolesti za jiné.

Samozřejmě. Naučit se nést bolest a utrpení je nesmírné umění a důležitý úkol pro člověka. Ale v perspektivě vidím, že mě to spojuje s Kristem. A Kristus byl ten, který dal za mě život.

Je nějaký vztah mezi celibátem a občas se objevujícími sexuálnímu skandály kněží?

Domnívám se, že to tak není. O pedofilních a jiných skandálech kněží slyšíme ve světě skoro každý den. Proč právě u nich? Vždyť v daleko větší míře se to bude týkat učitelů, pracovníků v internátech a na jiných místech. Bohužel je to ale smutné téma v případě kněží, vidím v tom nedostatek spirituality podobných lidí.

Jaký máte vztah s vaším nástupcem ve funkci arcibiskupa, s Dominikem Dukou?

Každý biskup má svoji linii, jde svou cestou. Je dobrým zvykem v církvi, že předchůdce nekritizuje své nástupce.

Radí se s vámi o něčem?

On radit nepotřebuje, má svůj tým.

A nemáte mu to za zlé? Vaše zkušenosti se dají použít.

Respektuji svobodnou vůli každého člověka. Každý je jiný. Nezkoumám, zda by vlastně chtěl v něčem poradit, či ne. Chtěl, aby si kněží zvolili mě nebo jeho pro nějaké akce. Odmítl jsem to. Nelze stavět kněze do rozpaků, aby někdo měl pocit, že mě definitivně opustil, nebo jeho, že jdou za ním.

Přesně takhle se to dělá v politice – někoho opustíte a rychle se přidáte k někomu jinému.

Nic takového provozovat nechci. Já jsem se ve vztahu k politikům a politice řídil pravdou, právem a spravedlností. Nechtěl jsem v tom ustupovat. Není dobré se s někým paktovat. Dnes je linie jiná, ale to je naprosto normální. Čas jde dál, není možné se zastavit u toho, co jsem chtěl já.

 

Kristus_a_majetek

KRISTUS A MAJETEK – téma 212 k 8.

neděli v mezidobí 26.2.2017 – homilie

katechetická (KKC 2402-2408, YOUCAT

428-437).

23. 2. 2017 17:28

8. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 26.2.2017

Liturgické texty 

  •         Komentář k 1. čtení z knihy proroka Izaiáše  (I)    Iz  49,14-15:

I v kratičkém čtení z knihy proroka Izaiáše  nacházíme Hospodinovo poselství. Jako při mnoha jiných příležitostech  člověku vzkazuje, že je Bohem náročným, avšak milujícím. Bohem, který ve vztahu k lidem projevuje svou všemohoucnost, neopouští a osvobozuje ubohé. Z výrazů zde prorokem uvedených, je každému zřejmé, že láska Boha k jeho lidu je srovnatelná s láskou matky k dítěti.

1. ČTENÍ Iz 49, 14-15: Sión říká: "Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl." Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto plodu vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!

  • Komentář ke 2. čtení z 1. listu apoštola Pavla Korinťanům  (I)  1 Kor 4,1-5:

Ve zprávě křesťanskému společenství v Korintě apoštol Pavel své bratry napomíná. Vede je k tomu, aby neodsuzovali předčasně druhé, dokud ještě zcela nepochopí podstatu úlohy, která je jim svěřena, jako Kristovým služebníkům. Pavel sám se nezajímá ani tak o hodnocení lidí jeho vlastní osoby, nýbrž ponechává všechen konečný soud Bohu. 

2. ČTENÍ 1 Kor 4, 1-5: Bratři! Ať se každý na nás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství. A když tedy někdo něco spravuje, požaduje se ovšem od něho, aby na něj bylo spolehnutí. Mně na tam pramálo záleží, abych byl posuzován od vás, nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu. Proto nic nesuďte předčasně, než přijde Pán. On také vynese na světlo věci, které jsou dosud ukryty v temnotách, a učiní, že bude zřejmé, jaké měl kdo úmysly. A teprve tehdy může každý dostat od Boha chválu.  

  • Komentář k evangeliu podle Matouše   (I)  Mt  6,24-34: 

Matoušovo evangelium napomáhá k rozvinutí  seznámení s Ježíšovým  horským  kázáním o blahoslavenství a jeho modlitby Otčenáš. Je však i vyjádřením osobního vztahu Ježíše k majetku. Ježíš poznal velmi dobře hlavní sociální zla své doby. Naléhal na lidi, aby nehromadili bohatství, dokonce ne vykořisťováním bližních ani přírody, a aby se nepokoušeli sloužit současně Bohu i mamonu.

EVANGELIUM Mt 6, 24-34: Ježíš řekl svým učedníkům: "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Bud' jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu. Proto vám říkám: Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst (nebo co budete pít), ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější než oni? Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku? A proč si děláte starosti o svoje oblečení? Pozorujte polní lilie, jak rostou: nelopotí se, nepředou – a říkám vám: Ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich! Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní! Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte ( jeho ) království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si, proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení."

Kristus a majetek     

je téma 212 dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“A II s odkazem na znění dnešního evangelia Mt 6,24-34 a Katechismus katolické církve (KKC) 2402-2418; YOUCAT 428, 429, 434, 435,437.

Osnova:

a) všeobecné určení pozemských statků a soukromého vlastnictví majetku

b) úcta k osobám a jejich majetku

c) respektování integrity stvoření

Úvod

Majetek může být překážkou, která brání v přístupu do Božího království. Možná si leckdo myslí, že peníze vyřeší všechno a že se tam může nějak „proplatit“. Nemůže! Nejdříve je třeba překonat všechny  překážky na cestě za Kristem. Jinak nelze Krista následovat, nelze zakusit nádheru a pokoj Božího království. Ježíš radí  mladému zbohatlíkovi: „Jedno ti ještě schází. Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne! On se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť byl velmi bohatý“ ( Lk 18,22-23).  Vztah k majetku se mu stal závorou. Vlastnit majetek, být bohatý, to samo o sobě není ani dobré ani špatné. Ale  dát přednost majetku– nebo čemukoli jinému – před Bohem, to je hřích, který nás od následování Krista odvede a  do království nebeského nám vstoupit nedovolí. Jaký je tedy správný vztah k majetku?    

Všeobecné určení pozemských statků a soukromého vlastnictví majetku.

Ježíš poznal velmi dobře hlavní sociální zla své doby. Nikomu neuložil, aby zachovával nějaké obřady jakožto podmínku spasení, ale naléhal na lidi, aby nehromadili bohatství, dokonce ne vykořisťováním bližních, a aby se nepokoušeli sloužit současně Bohu i mamonu. 

Kristus nechtěl ochuzením boháčů obohatit chudé tak, aby naděje na nebe přešla       z dřívějších chudáků na ožebračené boháče. Oč Kristus zřejmě usiloval, to bychom dnes vyjádřili názvem "spravedlivé rozdělení důchodů", aby jedni neměli ohromně mnoho a druzí nesmírně málo. Kristus viděl sociální důsledky majetkové nerovnosti, a proto mluvil o "rozdělení" bohatství chudým. Toužil po tom, aby byli všichni lidé stejně bohatí čili chudí – neboť v takovém stavu ztrácí chudoba a bohatství svůj obvyklý smysl (2402).

Člověk má právo na soukromé vlastnictví  získané prací. Prostřednictvím práce dokáže člověk, užívající své inteligence, ovládat zemi a učinit z ní svůj důstojný příbytek. V tom tkví původ soukromého vlastnictví (2403). Soukromé vlastnictví je zárukou řádného sociálního uspořádání. Sociální nauka církve požaduje, aby vlastnění statků bylo spravedlivě dostupné všem lidem (2404; 2405; 2406). 

Úcta k osobám a jejich majetku.

Vzájemné jednání lidí v hospodářských záležitostech  vyžaduje respektování lidské důstojnosti a uplatňování pravidel spravedlnosti, aby bylo bližnímu dáváno to, co mu náleží (2407).

YOUCAT otázka 428: Co sedmé přikázání zakazuje? Odpověď: Sedmé přikázání zakazuje především krádež, což je protiprávní přivlastnění si cizího majetku proti vůli vlastníka (2408). ¨

YOUCAT otázka 429: Jaká pravidla platí pro duševní vlastnictví? Odpověď: Také odcizení duševního vlastnictví je krádež.

Krádež duševního vlastnictví začíná opisováním ve škole a sahá až po obchodování s ukradenými koncepty a myšlenkami.  Stejně jako krást není dovoleno ponechávat si vypůjčené věci, dopouštět se obchodních podvodů, platit nespravedlivé mzdy, spekulovat s cenami, nevědomostí a nouzí jiných (2409). Je třeba dodržovat obchodní sliby, dohody a smlouvy (2410). Dbát na přísné dodržování vlastnických práv a plnění přijatých závazků (2411). Nezapomínat vracet vlastníkovi to, oč byl okraden (2412). Mravně nepřijatelné je provozování hazardních her tehdy,  je-li přitom někdo zbavován potřebného majetku, podváděn falešnou hrou, nebo  když je postižený  zaváděn do otroctví hráčské vášně (2413).

YOUCAT otázka 434:Smí křesťan uzavírat sázky nebo se účastnit hazardních her? Odpověď: Sázení a hráčství je nemorální a nebezpečné, když jimi hráč ohrožuje svou hmotnou existenci. Ještě horší je v případě, že jimi ohrožuje životní potřeby druhých lidí, zvláště těch, kteří jsou mu svěřeny.

YOUCAT otázka 435: Je dovoleno „kupovat“ nebo „prodávat“  lidi? Odpověď: žádný člověk ani jeho část se nesmí stát zbožím. Člověk náleží Bohu a Bůh ho obdařil svobodou a důstojností. Kupovat a prodávat lidi je vždy nanejvýš zavrženíhodné. (2414).

Respektování integrity stvoření.

Sedmé přikázání vyžaduje od lidí prokazovat  úctu ke zvířatům, rostlinám i k neživým věcem, které jsou určeny  k užití pro obecné blaho lidstva (2415).  Je třeba mít přitom na paměti, že zvířata jsou Boží tvorové, že Bůh je svěřil člověku do jeho  řádné správy, a proto je nutno o ně náležitě pečovat (2416; 2417; 2418). 

YOUCAT otázka 437: Jak se má člověk chovat ke zvířatům? Odpověď: Člověk se má chovat ke zvířatům jakožto Božím tvorům laskavě a má se vyhýbat jak přehnané lásce k nim, tak bezohlednému využívání.

Na závěr

Kristus svým učením chtěl obrátit k Bohu vykořisťovatele, zloděje, hýřivce, pokrytce, podvodníky, narušitele dějů přírody a hříšníky všeho druhu. Jeho evangelium se stalo vírou chudých a utlačených. Přinášelo jim útěchu a naději na posmrtnou odměnu.

Vypracoval Matonick

 

Projekt_Fatima_2017

Projekt Fatimská mozaika 2017

     Staňte se součástí projektu  Fatimská  mozaika 2017. V příštím roce si připomeneme 100. výročí Fatimských událostí, které se významově dotkly celého světa. Fatimu navštíví v příštím roce papež František a tím zdůrazní význam duchovního poselství tohoto místa. Hlavním cílem projektu Fatima 2017 je přiblížit současnému světu duchovní poselství z Fatimy, které je stále aktuální, a má nám co říci i v naší době. Druhým cílem je oživit dar víry a prohloubit život modlitby v našich rodinách, farnostech i společenstvích.                                                                          

                            Co se stalo ve Fatimě před sto lety?                              

Fátima přitahuje věřící z celého světa. Stala se známým poutním místem potom, co se tu v roce 1917 třem malým dětem – pastýřům zjevila Panna Maria.       K prvnímu zjevení došlo během první světové války 13. května 1917, když sourozenci Francisco a Jacinta Marto spolu s Lúcií Santos pásli dobytek v Cova da Iria, kde jejich rodiče vlastnili pastviny.  Podle svědectví dětí stála Panna Maria nad dubem zalitá sluneční září. Předpověděla konec války a pomoc všem, kteří se k ní obrátí v modlitbách. Zjevení pokračovala až do října, vždy třináctého v měsíci, vždy ve stejnou hodinu. Při posledním zjevení 13. října 1917 se do doliny Iria vypravilo 70 tisíc lidí včetně novinářů a fotografů na základě tvrzení dětí, že toho dne se stane zázrak, aby všichni uvěřili. Hustě pršelo, ale nespočetné množství pozorovatelů zaznamenalo, že v poledne se mraky roztrhaly a odhalily slunce v podobě matného disku, rotujícího po obloze a zářícího nad celým okolím různými barvami světla. Poté se slunce oddělilo od oblohy a vrhlo se po klikaté dráze k zemi. Nakonec se vrátilo na své místo a lidé, kteří byli předtím promočení, byli zcela suší. Tato událost je známá jako „sluneční zázrak". Katolická církev uznala pravost zjevení ve Fátimě v roce 1930. Jedním z velkých uctívatelů Fatimské Panny Marie byl také papež Jan Pavel II. Fátimu navštěvuje denně množství poutníků. Shromažďují se v Cova da Iria, na velkém prostranství, kde je na místě zjevení vybudovaná malá kaple. Ve vzdálenější části prostranství je vybudovaná gigantická bazilika v neoklasicistním stylu s centrální věží vysokou 65 metrů, která se začala stavět v roce 1928. V bazilice jsou hrobky Francisca a Jacinty, dvou z tří dětí, kterým se zjevila Panna Maria. Oba zemřeli krátce po zjeveních, Francisco v roce 1919 a Jacinta v roce 1920. V roce 2000 byli prohlášeni za blahoslavené papežem Janem Pavlem II. Třetí z nich, Lúcia dos Santos, byla řeholnice a zemřela v roce 2005.

 

Organizace a průběh projektu Fatimská mozaika

Od ledna bude v našich farnostech putovat socha P. Marie přivezená z portugalské Fatimy. Podle časového harmonogramu je možné dopředu zjistit místo programu a na faře se připojit ke skupince, která zajistí dopravu. Program  bude probíhat každý pátek v 18.00 hodin na níže uvedených místech v teplých prostorách našich farností a bude obsahovat čtyři základní  kroky:

  • Přiblížení Fatimského poselství
  • Modlitbu v různých podobách a formách.                                        
  • Duchovní sdílení křesťanského života.
  • Malé občerstvení

Duchovní program zajišťují patroni projektu  P. J. Karas, R. Malotín, M. Vášová. Sochu je možné půjčit do rodin a modlit se nezávisle na nabízeném programu 

Termín 2017

Farnost

Odpovědnost +místo+propagace

Kontakt

6.1.

Smilovy Hory

M. Vášová

737160778

13.1.

Mladá Vožice

J. Kubálová+M. Marešová+M. Chlumáková

77531802

20.1.

Hlasivo

J. Knotek

776183491

27.1.

Šebířov

P. Matoušek

608354014

3.2.

Nová Ves + Oldřichov

F. Matoušek+Z. Mrázková

776161692

10.2.

Vrcholtovice

M.Kahounová +Holánkovi

6055470757

17.2.

Smilovy Hory

M. Vášová

737160778

24.2.

Mladá Vožice

J. Kubálová+M. Marešová+M. Chlumáková

775361802

3.3.

Hlasivo

J. Knotek

776183491

10.3.

Šebířov

P. Matoušek

608354014

17.3.

Nová Ves – Oldřichov

F. Matoušek

776161692

24.3.

Vrcholtovice

M. Kahounová +Holánkovi

6055470757

31.3.

Smilovy Hory

M. Vášová

737160778

 

Rádi bychom povzbudili a pozvali k účasti na této mimořádné události, která nám může pomoci  k prohloubení naší víry a současně nám dá světlo, jak předávat dar víry mladé generaci.                                                                                              

    Příběh nakonec „ Jeden starý muž sázel ovocný sad. Přišel k němu jiný muž s otázkou :“Jsi blázen proč sázíš tento sad? Máš jistotu, že z něho budeš jíst ovoce“?  Druhý muž se zamyslel a odpověděl :“Když  jsem přišel na svět, pil jsem vodu ze studny, kterou jsem nehloubil a jedl ze stromů, které jsem nesázel. Nebudu žít na dluh.“                                                                                                        Generace dříve narozených ukazuje svým dětem, že nemohou žít na dluh a že je důležitější dávat než brát. Být je víc než mít.