Co bychom měli vědět o Bibli

ZDROJ: RODNAE/PEXELS.COM

1. Bible nespadla z nebe, svázaná v kůži, napsaná anglicky.

Bible není jedna kniha, ale spíše komplexní knihovna, psaná po dobu 1500 let, v hebrejštině, aramejštině a řečtině. Za její kompozicí a kanonizací stály skutečné lidské procesy, které si Bůh k finální podobě použil. Nejprve bylo složení mnoha těchto textů spíše procesem, než jedinou událostí. Například když Mojžíše uznáváme jako autora prvních pěti knih, je velmi nepravděpodobné, že by zaznamenal svou vlastní smrt (5. Mojžíšova 34).

 

Existuje rovněž několik odkazů na to, jak byla starověká města nazývána v časech patriarchů a jak jsou stále nazývána podobně „dodnes“, což naznačuje perspektivu z pozdější doby (např. 1. Mojžíšova 26,33; 5 Mojžíšova 3,14–15). Podobně konec Janova evangelia zahrnuje potvrzení svědectví milovaných učedníků slovy „víme, že jeho svědectví je pravdivé“ (Jan 21,24), což svědčí o epilogu přidaném těmi, kdo tato svědectví učedníků publikovali.

O tom, že některé starozákonní texty byly upraveny nebo aktualizovány stoupenci proroka, se diskutuje ve vztahu k Izaiášovi, Jeremjášovi a Danielovi, ale proti tomu neexistuje na první pohled žádný důkaz. Ve vztahu k tomu se mi spíše líbí popis inspirace Johna Webstera, který do všech lidských procesů zapojených do formování Písma zahrnuje „posvěcení“. Zadruhé, pokud jste si toho nevšimli, tak při kanonizaci konkrétních biblických knih nikde nečtete, které knihy by v ní měly být a které ne! Kdo se tedy rozhodl zahrnout Evangelium Matouše a Pavlův list Římanům, zatímco Hermův Pastýř a Petrova apokalypsa byly vynechány?

Ne, nebyl za tím císař Konstantin, ani koncil biskupů ve druhém století. Nešlo o dobrodružství typu Indiana Jonese, kde by šlo jen o to dosadit vhodné autoritativní knihy. Základním kritériem byly knihy, které obsahovaly Ježíšova slova a apoštolské poselství o Ježíši. Koncem druhého století se začala objevovat shoda na základě čtyř evangelií, knihy Skutků, třinácti Pavlových dopisů, plus listy Židům, Jana a Petra. Trvalo to ještě dlouhou dobu, ale tyto knihy došly vzájemné shody. Aby bylo jasno, církev určitě nevynalezla Bibli, sama církev je totiž výtvorem Božího slova. Církev dostala za úkol dát Boží slovo na své kanonické místo.

2. Bible je pro naši dobu, ale ne o naší době.

Bible je pro nás, ale ne o nás. To může způsobit problémy, když předpokládáme, že Bible vyznává perspektivy našeho věku nebo má v úmyslu hovořit přímo do našeho kontextu. Pokud předpokládáme, že Bible podporuje marxistickou ekonomiku nebo laissez faire kapitalismus, právo nosit zbraně nebo omezování štěpení jádra, rovnoprávnost pohlaví nebo domácí školní výuku, pak buď vkládáme věci do Bible (což je špatně), nebo se možná snažíme uvažovat na základě z Bible (což je v pořádku), ale ani tak nebereme přímo v potaz Bibli jako takovou. Bible byla napsána pro svůj vlastní svět, nikoli přímo pro ten náš.

To samozřejmě neznamená, že nemůže reagovat na náš vlastní kontext a otázky, ale musíme si uvědomit, že naše čtení Bible je zprostředkováno 2000 lety historie a formováno naším vlastním jazykem, kulturou, historií a identitou. Být třicetiletou ženou, běloškou, ze střední sociální vrstvy, letniční křesťankou, žijící na Novém Zélandu, bude nevyhnutelně formovat způsob, jak čtete Bibli. Neměli byste tak tedy určitě přebírat normativnost svých vlastních čtenářských zkušeností.

Musíme uznat sociokulturní vzdálenost mezi biblickým světem a naším světem a že naše čtení Bible je částečně produktem našeho vlastního prostředí. To nás naučí, že nemůžeme jen tak skočit ze starověkého textu do moderní doby, aniž bychom nejprve nevzali v potaz propast, která mezi nimi existuje. Dobrý tlumočník proto bude potřebovat základní pochopení biblického světa, věnovat pozornost historii interpretace, kultivovat konverzaci na obecné úrovni a být sebekritický vůči tomu, co o Bibli předpokládáme.

3. Měli bychom se soustředit na to, abychom brali Bibli vážně, ne nutně doslovně.

Debaty o tom, zda Bibli brát doslovně nebo metaforicky, postrádají smysl. Například Genesis 1 není okamžik za okamžikem komentářem o tom, jak Bůh stvořil svět, ani vyprávěním příběhu takovým způsobem, že jeho hlavním účelem je vyvrátit darwinismus. Genesis 1 je primárně o světonázoru, osvojuje si pohled na realitu zaměřenou na Boha a potvrzuje, že svět byl stvořen tak, že vděčí za svou existenci Bohu. Obdivuje Boží umění, jak je vidět v nádheře stvoření.

To neznamená, že Genesis 1 je pouze „mýtem“ ve smyslu pohádek, ale uvádí v literárním mistrovském díle pravdu, že Bůh je Stvořitel a neexistuje žádný jiný. Toto je konkurenční příběh k jiným starodávným blízkovýchodním učením o stvoření. V praxi to znamená, že neuctíváte hvězdy, ale uctíváte Boha, který tyto hvězdy vytvořil. Na mnoha místech Bible není hlavní bod doslovný, ale literární, a čtení Bible s ohledem na její žánry a kontext je nejlepší způsob, jak ji brát vážně.

4. Pokud by četba Bible byla snadná, nepotřebovali bychom učitele.

Protestanti věří v jasnost Písma. Avšak i protestantská vyznání, jako je Westminsterské vyznání a Londýnské baptistické vyznání, uvádějí, že jasnost Písma se vztahuje pouze na věci, „které je třeba znát, věřit jim a dodržovat je kvůli spáse“. Všechno ostatní nemusí být nutně „prosté samo o sobě“ ani „jasné všem“ (WCF 1.7 / LBC 1.7). Jinými slovy, Bible má jasno v evangeliu, jak se vyrovnat s Bohem, ale poté se může trochu lepit.

Takže potřebujeme učitele, potřebujeme metaforického Filipa/y, aby běhali vedle našeho vozu a vysvětlovali nám Písmo (viz. příběh o Etiopském dvořanovi z knihy Skutků) Nejprve bychom měli být vždy připraveni konzultovat tradici. Tradice se momentálně netěší dobrému jménu, ale je prostě tím, co se církev naučila čtením Písma. Rád říkám, že tradice je nástroj pro čtení Písma. Nástroj, který je moudré používat. Zapojujeme se do bezohlednosti, pokud ctíme tradici jako neomylnou, a přesto jsme hloupí, když ignorujeme to, co nás tradice musí naučit.

Zadruhé, musíme vzhlížet k těm, kteří obývají kanceláře pastorů a teologů, a poslouchat je při učení Písma, starověkých jazyků, doktrín a historie. I když si možná myslíte, že vaše duše má dostatečnou kompetenci a svobodu interpretovat Bibli tak, jak vás vede Duch Svatý, dovolte mi jakožto profesionálnímu vědci, abych vám něco řekl. Některé duše jsou holt kompetentnější než jiné a v důsledku naslouchání některým učitelům dá Duchu Svatému hodně zabrat, aby vás zavedl zpět do pravdy!

5. Účelem Písma je poznání a naděje

Bůh je zjevujícím Bohem. Bůh o sobě dává vědět stvořením, dějinami, slovy proroků, kázáním evangelia, nejdefinitivněji v inkarnaci Ježíše. Také inspirací lidských autorů k psaní knih, které vyjadřují božské poselství v lidském jazyce. Účelem zjevení je, abychom mohli poznat Boha a poznat jej jako našeho Spasitele. Účelem tohoto poznání je vytvořit víru ve smyslu souhlasu a důvěry v Boha, ale přesněji nám má poskytnout ujištění, že Bůh je pro nás a s námi. Jinými slovy, že je nadějí.

To říká svatý Pavel ve svém dopise Římanům: „Všechno, co bylo v minulosti zapsáno, bylo zapsáno pro naše poučení, abychom díky vytrvalosti a povzbuzení, které je v Písmu, měli naději“ (15,4). Písmo by se tedy nemělo omezovat na seznam pravidel, ani na krabici plnou starodávných příběhů, ani na mapu pro věštění budoucnosti. Bůh k nám mluví v Písmu, abychom poznali Boha stvoření a vykoupení. Tím, že budeme Boha schopni poznat, bychom měli mít díky němu uprostřed zkoušek lidského života naději.

6. Písmo je bez diskuze normativní

Teologické debaty v rámci evangelikalismu i konzervativního katolicismu se nikdy nezaměřovaly ani tak na to, zda je Bible pravdivá, ale na to, “jak” je Bible pravdivá. Výzvou bylo, jak nejlépe formulovat pravdivost Písma uprostřed probíhajících rozhovorů o vědě a náboženství, biblické kritiky a předmoderního výkladu, postmoderních strategiích čtení a role Bible na veřejném poli. Mezi konzervativními skupinami je jeden konkrétní postoj k tomuto tématu často považován za záležitost života a smrti a termíny jako „neomylnost“ se stávají kmenovými barvami, které identifikují člověka ve vztahu ke konkrétním perspektivám a postojům souvisejícím s Biblí.

Chci však naznačit, že konzervativní šibolet není, nebo by neměl být primárním ukazatelem toho, co představuje „ortodoxní“ nebo „správný“ pohled na Písmo. Hlavním bodem sváru mezi ortodoxními a progresivními věřícími není otázka nomenklatury (neomylnost vs. bezchybnost) nebo dokonce pro symbolické teology (Ratzinger vs. Rahner). Je to spíše zásadnější otázka, zda je Písmo normativní nebo se s ním dá vyjednávat. Je Písmo slovo od Boha, kterému je třeba věnovat pozornost a dodržovat ho, i když to znamená jít proti kultuře (normativní), nebo je Písmo lidským slovem o Bohu, které se má používat selektivně, pokud nám umožňuje mluvit transcendentní slovo do našeho původního kontextu (vyjednávatelné)?

 

7. Kristus je základem naší víry a centrem křesťanské Bible

Bible je trvalé Boží slovo. Není to však základ naší víry. Ježíš je spíše základem naší víry, jak říká sv. Pavel: „Nikdo nemůže položit jiný základ, než ten již položený, kterým je Ježíš Kristus“ (1 Korintským 3:11). Kvůli tomuto základu bychom se měli odvíjet od toho, že budeme číst Bibli jako knihu zaměřenou na Krista, která v něm najde své nejvyšší svědectví a interpretační jádro.

Ve skutečnosti přesně takto interpretovala raná církev izraelská Písma. Stačí se podívat na to, jak četli a kázali Žalmy 2, 16, 110 a 118, nebo dokonce Izajáše 53, či 5. knihu Mojžíšovu 32. Tyto texty jsou různými způsoby o Ježíši. To je něco, co sám Ježíš vyprávěl dvěma cizím lidem na cestě do Emauz: „Počínaje Mojžíšem a všemi proroky jim pak vykládal, co o něm bylo napsáno ve všech Písmech.“ (Lukáš 24:27, B21). Pokud chcete porozumět Bibli, musíte porozumět Ježíši. A pokud chcete porozumět Ježíši, musíte porozumět Bibli.

Mike Bird přednáší teologii na Ridley College v Melbourne v Austrálii.


Autor: Michael F. Bird
Zdroj: Patheos.com

Kaple kostela sv. Martina

Bohoslužby je možné sledovat v kapli kostela sv. Martina kde byla instalována televizní obrazovka a kde se topí.

Na kanále youtube farnost mlada vozice jsou aktivovány komentáře. Je možné se tedy vyjádřovat v duchu novinářské etiky k nahraným videím.