Dopis adresovaný prezidentu České republiky, v obdobném znění zaslaný i předsedovi Vlády ČR, předsedovi Poslanecké sněmovny ČR a předsedovi Senátu ČR, zaslaný 21. dubna 2021, v den výročí historicky první papežské návštěvy v naší zemi, papežem Janem Pavlem II.

Motto: „Nebojte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, Ukřižovaného. Byl vzkříšen, není tady“ (Mk 16,6).

Vážený pane prezidente,

ve společnosti, která je do určité míry frustrovaná a vyčerpaná dlouhou pandemií koronaviru, v situaci, kdy se v boji s ním odhalují naše povahy a charaktery, nás všechny šokovala zpráva o událostech sedm let starých. Vše nasvědčuje tomu, že byla z velké části odhalena pravda a my jsme tak konečně získali odpověď na otázku týkající se katastrofických výbuchů v muničních skladech ve zlínském kraji. Ptejme se tedy: jak překonávat tyto bolestné, ale i zraňující a často i strach vyvolávající události?

Posláním církve není nahrazovat kompetence státních a politických institucí. Naše úkoly vyrůstají z dokumentu II. Vatikánského Koncilu, ze známé konstituce „Radost a naděje”. A právě o naději bych chtěl nyní hovořit; a také o solidaritě s bolestí, úzkostmi a utrpením těch, jichž se vrbětické události dotkly. Tato konstituce není jednostranná. Není to naivní text, který si představuje, že život je jen samá radost. Naopak nám říká, že církev má být solidární s lidmi, kteří trpí, jsou opuštěni a sužováni otázkami, které nás přesahují.

V situaci, v níž se nyní ocitáme, se můžeme ptát: Jaké jsou dnes naše jistoty? Kdo jsou naši přátelé? Kde je skutečná solidarita? Víme, že události, které se odehrály před sedmi lety, souvisí s jednou bolestí, s níž se dnes potýká celý současný svět: je jí nedostatek úcty k druhému člověku, nedostatek lidské vzájemnosti, lidského bratrství. Pokud nás snad vrbětická stopa přivádí až do Sýrie, chtěl bych připomenout opravdové utrpení syrského národa, národa, který je tak úzce spojen s životem prvotní církve, i s osudy sv. apoštola Pavla. Můžeme dokonce říci, že kniha svědka tamního utrpení, patriarchy kardinála Lahama: “Moje milovaná Sýrie”, nám může odpovědět na některé otázky, které se váží i k onomu muničnímu skladu ve Vrběticích.

Současné události nám ukazují, že chceme-li být svobodným a suverénním státem, musíme být sami hrdí – abychom dokázali chránit svou integritu a suverenitu. Na druhé straně si ale musíme uvědomit, že máme-li počítat s pomocí ostatních, musíme být zodpovědní. A také musíme plnit povinnosti, k nimž nás zavazují mezinárodní smlouvy. Nebudeme-li hovořit jednotným hlasem, budeme-li využívat jak pandemie koronaviru, tak i tohoto případu k vnitřním sporům, v nichž zapomínáme na společné dobro a na společný osud této země, našeho státu, pak musíme počítat s tím, že zůstaneme opuštění. O tom nás poučuje celá naše historie.

Chceme-li, abychom skutečně žili ve světě, v němž je zachovávána svoboda, lidská důstojnost, práva člověka a skutečná demokracie, pak si musíme uvědomit, že je nutné přijmout veliké dědictví, z něhož vyrostla celá naše civilizace – její antické a židokřesťanské kořeny; od těch jsme se ale odřízli, a proto dnes přestaly vyživovat nejen současný politický život, včetně toho mezinárodního, ale dokonce i vztahy mezi jednotlivci navzájem: rodinou počínaje a státními institucemi konče.

Hlas, který měl vrátit Evropě zničené Druhou světovou válkou a poničené totalitárními ideologiemi důstojnost, je Ježíšův hlas. Je to hlas zlatého pravidla: „Co chceš, aby jiní činili Tobě, to čiň Ty jim“ (Mt 7,12). A také hlas, který vynáší na povrch pravidlo rovnosti mezi lidskými bytostmi: „Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Ve světle těchto slov se musíme ptát, zda silnější má právo jednat se slabším mocensky, z pozice síly, anebo má povinnost respektovat jeho integritu a jeho práva.

Rovněž tak nám ovšem tato Ježíšova slova připomínají, že přátelství zavazuje i tehdy, když přítel není schopen jednat adekvátně. A tak bych v této situaci chtěl připomenout, že především my křesťané, my, kteří se odvoláváme na onen veliký odkaz Knihy knih, Starého i Nového zákona, cítíme svoji povinnost pozvednout hlas k modlitbě; abychom dokázali stát vždy na straně pravdy a dobra.

Kdykoli jsme v minulosti byli v ohrožení, museli jsme odložit vše, co nás rozděluje. Vzpomeňme na zrození našeho svobodného demokratického státu po První světové válce. Vzpomeňme na hnutí odporu v době Druhé světové války. Vzpomeňme na odpor proti komunistické totalitě a diktatuře v osmdesátých letech. V těchto chvílích jsme vždy věděli, co je společné dobro, svoboda, důstojnost a právo člověka žít svobodný a důstojný život.

V tomto roce si připomínáme 1100. výročí od zavraždění sv. Ludmily, světice, která byla vychovatelkou Ochránce naší země, sv. Václava. Ona je ctěna u nás i na východě, katolíky i pravoslavnými. Její ochraně svěřuji naše země a její přímluvě všechna naše současná i minulá zranění s prosbou o jejich uzdravení. V Dvořákově oratoriu vystupuje „Sv. Ludmila“ podobně jako v Muchově epopeji jako Matka celého Slovanstva. Kéž jako Matka přivede své děti k dobrým vztahům založeným na vzájemné úctě a jako dobrá vychovatelka přivede Slovany k moudrosti pramenící z evangelia.

Na závěr inspirován prezidentem Václavem Havlem dodávám: „Sv. Ludmilo“ přimlouvej se za nás, budeme to ještě potřebovat.

+Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup pražský a primas český

Světový den sdělovacích prostředků

Poselství Svatého otce Františka
k 55. světovému dni sdělovacích prostředků
16. května 2021 „Pojď a podívej se!“ (Jan 1,46) Setkávat se s lidmi tam, kde jsou a jací jsou, jako základ komunikace
Milé sestry, milí bratři,
v prvních strhujících setkáních se Ježíš k učedníkům obrací se slovy „pojďte a uvidíte“. Tato slova jsou metodou každé autentické lidské komunikace. Abychom mohli předávat pravdu o životě jako příběhu (srov. Poselství k 54. světovému dni sdělovacích prostředků, 24. leden 2020), musíme se zbavit své pohodlnosti vedoucí k domnění, že už vše víme. Musíme vyjít ven, jít se podívat, být s lidmi a naslouchat jim. Je třeba zaznamenat atmosféru události, která nás pokaždé v některém svém aspektu překvapí. Blahoslavený Manuel Lozano Garrido1 radil svým kolegům novinářům: „Otevři oči a pohlédni na vše, s čím se setkáš, s úžasem. Dopřej svým dlaním naplnit se svěžestí mízy, aby až budou druzí číst tvá slova, mohli se vlastníma rukama dotknout pulzujícího zázraku života.“ V letošním poselství bych se proto rád věnoval pozvání „pojď a podívej se“. Je inspirací pro každou komunikaci, která touží po transparentnosti a ryzosti, ať už jde o redakci časopisu či webové stránky, o běžné kázání církve nebo o politickou a společenskou komunikaci. „Pojď a podívej se“ je metoda, kterou, počínaje prvními setkáními na břehu řeky Jordánu a později u Galilejského jezera, byla předávána křesťanská víra.
„Prošoupat si“ podrážky
Zaměřme se na důležité téma předávání informací. Bedlivé hlasy už dlouho upozorňují na nebezpečí sériovosti v žurnalistice, kdy novinové články jsou jako „přes kopírák“, stejně tak televizní, rozhlasové vysílání či webové stránky mají téměř stejný obsah. Investigace a reportáže ztrácejí na kvalitě a dostávají méně prostoru, na rozdíl od prefabrikovaných, autoreferenčních informací „od stolu“, které stále méně dokážou zachytit pravdivost událostí a konkrétní život lidí. Nedokážou už zmapovat nejzávažnější sociální jevy ani onu pozitivní energii, která proudí v základech společnosti. Krize žurnalistiky přináší hrozbu, že informace budou vytvářeny v redakci u počítače, u terminálů tiskových agentur, na sociálních sítích, že nikdo nevyjde do ulic, aby si „prošoupal podrážky“, nesetká se s lidmi, aby hledal příběhy nebo si určité události ověřil na vlastní oči. Pokud nebudeme ochotni k setkáním tváří v tvář, zůstaneme pouze vnějšími pozorovateli, a to i navzdory tomu, že nové technologie mají schopnost nám skutečnost přiblížit a zdánlivě nám umožňují do událostí proniknout. Jakýkoli nástroj je užitečný a hodnotný pouze tehdy, vede-li k tomu, abychom se šli podívat na události.

Zpravodajské detaily v evangeliu
Prvním učedníkům, kteří se po křtu v řece Jordánu chtěli s Ježíšem seznámit, odpovídá:
„Pojďte a uvidíte“ (Jan 1,39). Zve je, aby s ním navázali vztah. Když Jan ve velmi vysokém věku,
po více než půl století sepisuje své evangelium, připomíná některé „zpravodajské“ detaily,
které poukazují na skutečnost, že Jan byl přítomen na daném místě. Popisují, jaký dopad měl
ten který zážitek na jeho život: „bylo kolem čtyř hodin odpoledne“ (srov. verš 39). Dále vypráví:
Den poté vyprávěl Filip Natanaelovi o svém setkání s Mesiášem. Jeho přítel je skeptický: „Může
z Nazareta vzejít něco dobrého?“ Filip odpověděl: „Pojď a podívej se!“ (srov. verše 45–46).
Natanael šel a viděl. Od té chvíle se jeho život změnil. Takto začíná křesťanská víra a takto se
šíří, jako bezprostřední poznání, vycházející ze zkušenosti, nikoli z doslechu. Poté, co se Ježíš
zastavil u nich ve vesnici, řekli tamní lidé Samaritánce: „Věříme už nejen proto, žes nám to
pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli“ (srov. Jan 4,39–42). „Pojď a podívej se“ je nejjednodušší
metoda, jak se se skutečností seznámit. Je to nejpoctivější ověření každého sdělení. Abychom
někoho poznali, je třeba se s ním setkat, tomu, kdo je vedle mne, umožnit, aby předal své
svědectví.
Dík mnoha odvážným novinářům
Novinářská práce, která referuje o skutečných případech, požaduje i schopnost vydat se tam,
kam se nikdo nevydal. Vyžaduje, abychom se vypravili do daných míst, abychom byli otevření,
zvídaví, nadšení, toužili vidět, přemístit se. Je třeba vyslovit poděkování mnoha odvážným
a vytrvalým profesionálům – novinářům, kameramanům, střihačům, režisérům, kteří pracují
často za značných rizik. Díky nim dnes například víme o náročných podmínkách
pronásledovaných menšin v různých částech světa, díky nim byla odhalena svévole
a nespravedlivý přístup k chudým, k přírodě. Umožnili nám dovědět se o mnoha
zapomenutých válkách. Pokud by tyto hlasy utichly, znamenalo by to nejen ztrátu
informovanosti, ale ztrátu pro celou společnost a pro demokracii, sama naše lidskost by byla
ochuzena.
Různé situace na této planetě se obracejí na svět sdělovacích prostředků, zvláště teď v době
pandemie, a volají: „Pojďte a uvidíte!“ Hrozí nám, že o pandemii a dalších krizových situacích
se bude hovořit jen optikou bohatší části světa, že se bude „měřit dvojím metrem“. Vezměme
si třeba otázku vakcíny, lékařské péče jako takové, kdy hrozí vyloučení nejchudších obyvatel.
Kdo nám popíše situaci lidí z nejchudších částí Asie, Latinské Ameriky nebo Afriky, kteří čekají
na léčbu? Sociální a ekonomické rozdíly ovlivňují i pořadí při očkování proti covidu. Chudí jsou
vždy na posledním místě. Principiálně všeobecně deklarované právo na zdraví postrádá v praxi
své uplatnění. I ve světě těch, kteří měli více štěstí, se skrývá sociální drama rodin rychle se
propadajících do chudoby. Bytostně se nás dotýká pohled na lidi, kteří přemohli svůj ostych a
stojí ve frontě před charitou, aby si vyzvedli příděl potravin. Pozornost médií příliš nepřitahují.
3
Šance a nástrahy webu
Internet v podobě různých sociálních sítí může ve velké míře umožnit vyprávění a sdílení:
mnohým se více otevřou oči na okolní svět, nepřetržitě tu kolují fotografie a různá svědectví.
Digitální technologie nám poskytuje bezprostřední a okamžitou informovanost, což je často
velice užitečné. Například o různých alarmujících situacích se lidé často dovídají především
z webu. Je to úžasný nástroj, který činí zodpovědnými všechny uživatele a odběratele. Každý
z nás se tak může stát svědkem událostí, kterou by jinak tradiční média přešla. Můžeme přispět
i jako občané a poukázat na některé příběhy, i ty pozitivní. Sociální sítě nám umožňují vyprávět
o tom, co vidíme, co se odehrává před našima očima, můžeme sdílet události, jichž jsme byli
svědky.
Současně si však všichni uvědomujeme i nástrahy sociální komunikace, kterou si nemůžeme
ověřit. Dávno víme, že zprávy, a dokonce fotografie jsou z mnoha důvodů snadno
manipulovatelné. Důvodem je mnohdy obyčejný narcismus. Tato vědomá kritika nemá vést
k démonizaci zmíněných nástrojů, nýbrž k větší schopnosti rozlišování a k vyzrálejšímu smyslu
pro zodpovědnost, ať už zprávy šíříme nebo je čteme. Každý z nás jsme zodpovědní za svá
sdělení, za informace, které podáváme, za společnou kontrolu falešných zpráv, které lze
odhalit. Všichni jsme povoláni vydávat svědectví pravdě: jít, vidět, sdílet.
Fyzické setkání s člověkem je nenahraditelné
Fyzické setkání s člověkem nemůže být v rámci komunikace ničím nahrazeno. Některé věci se
lze naučit pouze tehdy, pokud je prožijeme. Sdělení neprobíhá totiž jen pomocí slov, nýbrž
pohledem, tónem hlasu, gesty. Ti, kdo se setkali s Ježíšem, jím byli silně přitahováni pro
pravdivost jeho hlásání. Dopad jeho slov byl neoddělitelně spojen s jeho pohledem, s jeho
postoji, a dokonce i s jeho mlčením. Učedníci jeho slovům nejen naslouchali, nýbrž se na ně
i dívali. Vždyť v něm, který je nazýván vtělené Slovo (Logos), se slovo stalo tváří. Neviditelný
Bůh se ukázal, bylo možné ho slyšet, dotknout se ho, jak to popisuje přímo svatý Jan (srov.
1 Jan 1,1–3): Slovo je účinné pouze tehdy, když ho „vidíme“, když nás vtáhne do zkušenosti,
do dialogu. Slova „pojď a podívej se“ jsou proto zásadní.
Jaký nadbytek prázdných frází v dnešní době vyplňuje každou oblast veřejného života, ať už
sféru obchodní nebo politickou! „Namluví se nekonečně mnoho ničeho; (…) Jeho rozumné
nápady jsou jako dvě zrna pšeničná ukrytá ve dvou měřicích plev; hledáte celý den, než je
najdete, a když je máte, nestála za hledání.“2 Ostrá slova anglického dramatika platí i pro nás,
křesťanské novináře. Radostná zvěst evangelia se ve světě rozšířila díky setkáním lidí tváří
v tvář, od srdce k srdci. Jsou to lidé, muži a ženy, kteří odpověděli na pozvání: „Pojď a podívej
se“ a byli osloveni intenzitou lidskosti vyzařující z pohledu, ze slov, z gest těch, kdo svědčili
o Ježíši Kristu. Všechny nástroje jsou důležité. Velký komunikátor, sv. Pavel z Tarsu, by určitě
dnes používal elektronickou poštu, sociální sítě. Byla to však jeho víra, naděje a křesťanská
2 Shakespeare, William. Kupec benátský: drama v pěti jednáních. Jednání první, scéna 1. Přel. Josef Václav
Sládek. Praha: Otto, 1899.
4
láska, která zapůsobila na jeho současníky, když ho slyšeli kázat a měli to štěstí prožít s ním
čas, vidět ho na shromáždění nebo při osobním rozhovoru. Na místech, kde působil, si ověřili,
jak opravdové a pro život přínosné je zvěstování spásy, jejímž byl z Boží milosti nositelem. Do
míst, kde nebylo možné se s tímto Božím spolupracovníkem setkat osobně, posílal své
učedníky, kteří svědčili o jeho životě s Kristem (srov. 1 Kor 4,17).
„V našich rukou jsou knihy, v našich očích fakta,“ říká sv. Augustin3 a zve nás, abychom si
přísliby Písma svatého ověřili v praxi. Evangelium tak dnes znovu ožívá pokaždé, když se
setkáme s ryzím svědectvím lidí, jejichž život byl proměněn setkáním s Ježíšem. Po více než
dva tisíce let vypráví celá řada setkání o fascinujícím křesťanském dobrodružství. Výzvou pro
nás je, abychom předávali informace o setkání s lidmi z míst, kde se nacházejí.
Pane, nauč nás vyjít ze svého já,
vydat se cestou hledání pravdy.
Nauč nás jít a vidět,
nauč nás naslouchat,
neživit předsudky,
nedělat rychlé závěry.
Nauč nás jít tam, kam nikdo nechce jít,
vyhradit si čas, abychom pochopili,
abychom se zaměřili na to, co je podstatné,
nenechali se rozptylovat nadbytečným,
abychom rozlišovali klamné zdání od pravdy.
Dej nám milost rozpoznávat tvé příbytky ve světě
a poctivě vyprávět o tom, co jsme viděli.
Dáno v Římě u Sv. Jana Lateránského dne 23. ledna 2021, v den vigilie památky sv. Františka
Saleského
FRANTIŠEK
3 Srov. Sermones 360/B, 20.

Přísaha švýcarských gardistů

Přísaha švýcarských gardistů 4. října 2020Přísaha švýcarských gardistů 4. října 2020  (Vatican Media)

Noví švýcarští gardisté složí přísahu 6. května

Na rozdíl od loňského roku se slavnostní přísaha nových členů švýcarské gardy uskuteční v obvyklém termínu, 6. května. Počet účastníků slavnostní ceremonie bude vzhledem k sanitárním normám snížený.
 

Po dohodě s představenými Papežské švýcarské gardy se akce uskuteční bez účasti hostů a v souladu s platnými sanitárními pravidly, uvádí se v úterním vatikánském prohlášení.

V roce 2020 byla akce přesunuta na 4. října. Letos bude zachováno tradiční datum, připomínající hrdinskou obranu papeže Klementa VII. za plenění Říma v roce 1527. Třicet čtyři gardistů proto 6. května složí slavnostní přísahu před zraky svých rodičů, bratrů a sester. Přítomni budou také zástupci Švýcarské konfederace, švýcarské armády, Švýcarské biskupské konference a Nadace Papežské švýcarské gardy. Další externí hosté se tentokrát nebudou moci zúčastnit.

Mše svatá začne v 7.30 hodin v Bazilice svatého Petra a slavnostní přísaha v 17 hodin na Nádvoří sv. Damase (nebo v případě nepříznivého počasí v aule Pavla VI.). Obě akce budou vysílány v přímém přenosu

Budou naše farnosti následovat pohraničí aneb Covid 19 urychluje náboženskou negramotnost

Reportáž ze sčítání: Bůh? To jsou blbosti, zní ze Sudet. 

 

„Boha nepotřebujeme,“ prohlašuje 37letá Andrea Pavlíková za celou rodinu. „Do rubriky náboženství jsem napsala: bez víry,“ dodává. „Já to vůbec nevyplňoval,“ skočí jí do řeči 44letý manžel Aleš. Rodina žije v někdejším sudetském Budišově nad Budišovkou, kde se víra téměř vypařila. Česká republika patří k nejateističtějším zemím na světě. Bůh to má těžké v Estonsku, bývalém východním Německu, Bulharsku a Česku, to jsou nejateističtější země na světě. Z deseti milionů obyvatel se při posledním sčítání lidu v roce 2011 přihlásil k nejpočetnější římskokatolické církvi milion občanů (přesně 1 082 463) České republiky, tedy deset procent obyvatel. Počty věřících ostatních církví byly přitom marginální, například evangelíků se přihlásilo 50 tisíc a Svědků Jehovových 13 tisíc.

Právě probíhající sčítání lidu ukáže, kolik katolíků ubylo za minulé desetiletí. Odhad zní, že až 500 tisíc. Reportér CNN Prima NEWS se na rubriku „náboženská víra“ ve sčítacím archu vyptával nejen obyvatel pohraničních Sudet, kde Ježíše Krista téměř nikdo nectí. Ale i v regionu, kde je katolíkem každý druhý.

Bohem zapomenutý Budišov

„Bůh? To jsou blbosti, k žádnému náboženství se nehlásím,“ říká žena ve středním věku na pochmurném náměstí v Budišově nad Budišovkou, městečku na úpatí Oderských vrchů. Krom této paní není na rozhlehlém čtvercovém rynku ani živáček. Až za dalších deset minut vybíhá z oprýskaného domu 18letá Míša a její dvě 13leté kamarádky Tereza a Charlotta. Víra? Náboženství? Sčítání lidu? Napřed nechápou, na co se to ptám, jen se pořád chichotají. „Pane, my tady v Boha nevěříme,“ odpoví nakonec za všechny nejstarší Míša.

V Budišově nad Budišovkou končí železnice i některé cesty, které za městem přetnou závory. Dál už všechno patří armádě, začíná tam vojenský prostor Libavá. Kdysi kvetoucí sudetské sídlo se po odsunu posledních Němců v létě roku 1946 už nikdy nevzpamatovalo. Zmizela většina obchodů, řemesel i spolků, chátrající historické domy na náměstí pak za komunismu vystřídaly bytovky a nákupní centrum. Emotivně a nekorektně řečeno –⁠ Budišov je díra. Přiléhavá je i fráze o „Bohem zapomenutém kraji“. Čtyři tisícovky odsunutých budišovských Němců napřed nahradila pouhá tisícovka dosídlenců ze všech koutů Československa. A pořád tu žije méně obyvatel než před válkou: 2 938. Není proto divu, že od vyhnání starousedlíků bylo ve městě postupně zbořeno asi 230 domů. Chátrá i mohutný barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie, vnější zdivo je občas obnaženo až na cihlu anebo je fasáda probarvena plesnivými a vlhkými mapami. Na římskokatolické faře zvoním marně, a až časem si povšimnu výzvy: „Z důvodu nevyhovujících podmínek fary je kněz zastižen na čísle telefonu…“

Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se v Budišově přihlásilo k římskokatolické víře 261 občanů, necelých devět procent obyvatel. Po tom letošním jich bude odhadem o polovinu méně, takový je trend i podle statistiků. Navíc veřejné přihlášení se k víře nutně neznamená, že sčítání vyplnil praktikující katolík, který opravdu chodí do kostela.

Skončí kněz u technických služeb?

Budišov nad Budišovkou zatím Bůh ještě úplně neopustil, ačkoliv farář Jozef Kankara už mezi svými ovečkami nebydlí. A webové stránky farnosti se zastavily v roce 2014, když na nich byla zveřejněna pozvánka na předvánoční zpověď. Volám tedy knězi, jenž se napřed ke zbožnosti farnosti nechce moc vyjadřovat. Posléze ale podá stručné a upřímné svědectví o náboženském životě v Sudetech.   „Víra odsud odešla společně s odsunutými Němci v roce 1946,“ říká Kankara. Od té doby farnost víc živořila, než by žila. A dnes se pravidelného liturgického života účastní jen hrstka křesťanů. „Dokud bude do kostela na bohoslužby přicházet alespoň jeden člověk, budu tady pro něho i já. Až ale jednu neděli nepřijde vůbec nikdo, začnu si hledat jinou práci. A půjdu klidně i ke smeťákům,“ přemítá farář o budoucnosti farnosti i svého kněžství. Až s jakousi fatalistickou vizí. Prozatím ale v Budišově zůstává, také kvůli křtům a pohřbům početné romské komunity v městečku.

Převzato CNN Prima News