Relikvie betlémských jesliček v Římě 

Jesle v „Druhém Betlémě“

Paolo Ondarza – Vatican News

Kostel zasvěcený oslavě tajemství Narození Ježíše, Božího Syna, který se stal člověkem pro spásu lidstva. Santa Maria Maggiore na římském pahorku Esquilino je první bazilikou na Západě zasvěcenou Panně Marii a její historie se prolíná s historií betlémské jeskyně.

Pět javorových latí

Od roku 432 se zde na příkaz Sixta III. nachází Oratoř jesliček, věrná kopie jeskyně, kde se narodil Ježíš, zhotovená z kamenů ze Svaté země. Tato identita „druhého Betléma“ byla zpečetěna v polovině 7. století, v roce 644, kdy jeruzalémský patriarcha svatý Sofronius předal papeži Teodorovi I. dar.

„Po nájezdech Peršanů, kteří již zpustošili mnohá místa spojená s památkou Kristova života,“ říká pro Vatican News monsignor Adriano Paccanelli, mistr liturgických slavností v Santa Maria Maggiore, „budoucí světec, mnich a teolog, horlivý obhájce ortodoxie, daroval papeži, rodákovi z Palestiny, pět javorových latí z betlémských jesliček“, Sacra Culla neboli cunabulum, spolu s plenkami, v nichž bylo zavinuto Ježíškovo tělíčko. Od té doby jsou uchovávány v bazilice, která byla pojmenována Sancta Maria ad Praesepium, tedy Pana  Marie u jesliček, a stala se cílem poutníků během vánočních svátků, stejně jako předmětem velké zbožnosti a velkorysosti papežů a panovníků.

Sakrální prostor pod hlavním oltářem v Santa Maria Maggiore, kde jsou uloženy relikvie jesliček

Přenesená oratoř

V roce 1590 nechal papež Sixtus V. Peretti postavit monumentální kapli Nejsvětější svátosti od Domenica Fontany. Sem, pod impozantní pozlacený bronzový tabernákl, tepající srdce eucharistické zbožnosti, postavený tehdy podle norem Tridentského koncilu, se architektovi podařilo pomocí kladek a navijáků přemístit starobylé sacellum, které se dříve nacházelo v pravé lodi baziliky.

Tabernákl uvnitř Sixtinské kaple v bazilice Santa Maria Maggiore

Renesanční papež, obklopený freskami věnovanými Kristovým předkům a příběhům o Panně Marii, je vyobrazen na levé stěně kaple v pohřebním pomníku, který je mu věnován: klečí, modlí se a hledí na středověký oltář Oratoře jesliček, kde měl o Vánocích roku 1517 a 1538 svatý Kajetán z Thiene mystické vidění Dítěte Ježíše a svatý Ignác z Loyoly sloužil svou první mši.

Kaple svatého Jeronýma, kde je nyní vystaven betlém Arnolfa di Cambio

Betlém, Arnolfo a František z Assisi

„Zde,“ připomíná monsignor Paccanelli, „byl také umístěn betlém, který je považován za nejstarší sochařské zpracování tohoto výjevu v dějinách, vytvořený Arnolfem Di Cambio v roce 1289 na objednávku prvního františkánského papeže Mikuláše IV., necelých sedmdesát let po představení živého betléma svatého Františka v Grecciu.“ Dnes se díla nacházejí v kapli zasvěcené svatému Jeronýmovi po levé straně vchodu do zdejší Sixtinské kaple.

Betlém od Arnolfa di Cambio

Pět dochovaných soch

Bylo by chybou považovat to, které vytvořil Arnolfo dlátem, za nejstarší vyobrazení Narození Páně vůbec. Jedná se však bezpochyby o nejstarší podobu moderního betlému v Itálii, který používá vyřezávané postavy. Neznáme přesný počet figur, které měly tvořit původní komplex, který musel být v době svého vzniku barevný, což dokazují stopy pigmentů, které jsou na kameni stále přítomny. Z tohoto jedinečného díla středověkého výtvarného umění, o němž se zmiňuje i Vasari, se dochovalo pouze pět mramorových soch s postavami svatého Josefa, dvou stojících mudrců, klečícího modlícího se mudrce a hlav vola a osla, k nimž ještě patří Madona s dítětem sedící na skále.

Betlém Arnolfa di Cambio (detail tváře sv. Josefa)

Uvnitř betléma

Divák je zapojen a sdílí prostor obývaný sochami, modelovanými podle „kritéria viditelnosti“: Arnolfo pracoval pouze na částech, které byly viditelné. Při pozorování z jiných úhlů mají figury tendenci se deformovat a odhalovat prvky, které nejsou dokonale definované. Neuvěřitelný realismus vyzařuje z Josefovy vousaté tváře s mírně shrbenými rameny nebo z vlajících vlasů modlícího se mudrce v kněžském rouchu. O Arnolfově Madoně s dítětem, která byla podle některých historiků zobrazena vleže jako rodička, není nic známo. Socha Panny Marie se od ostatních soch liší tím, že zatímco ty ostatní jsou opracovány pouze na přední straně, tato je vytesána ze všech stran.

Zadní strana pěti soch od Arnolfa di Cambio

Jako betlémští pastýři

Stejně jako pastýři, které anděl vyzval slovy: „Toto je pro vás znamení: najdete dítě zavinuté v plenkách ležící v jeslích“, i dnes mnozí přicházejí do baziliky Panny Marie Sněžné v Římě, která je po staletí známá jako Betlém Západu.  Mons. Paccanelli připomíná: „V kteroukoli roční dobu mohou věřící pod hlavním oltářem baziliky, před velkou sochou klečícího Pia IX. obdivovat relikvie svaté kolébky, uložené ve vzácném křišťálovém relikviáři, zdobeném stříbrnými basreliéfy a zhotoveném Giuseppem Valadierem na počátku 19. století.“ Zvláště významný byl dar fragmentu těchto uctívaných dřevěných latí, který papež František věnoval Kustodii Svaté země v listopadu 2019.

Velká socha Pia IX. klečícího s růžencem před relikviemi jesliček

Liturgie světla

„O Vánocích v Santa Maria Maggiore není kromě betléma od Arnolfa di Cambio žádný betlém, jako je tomu ve všech kostelích světa. Je tu totiž skutečný betlém, fyzické místo, kde byl Ježíš uložen ve svaté betlémské noci: jesle. O vánoční noci je tato relikvie předmětem zvláštní úcty. Ještě před několika lety, před pandemickým ohrožením, se nesla v procesí loděmi baziliky za zpěvu Gloria, poté se položila doprostřed papežského oltáře a byla uctěna kadidlem. Poté – vysvětluje Paccanelli – se během velikonoční vigilie konala liturgie podobná té světelné. Od svíce umístěné vedle jesliček se postupně rozsvěcovaly všechny ostatní svíce v rukou věřících, a tak se osvětlovala celá bazilika.“

Apsida baziliky Santa Maria Maggiore

Znamení

O významu poselství relikvie svatých jesliček monsignor Paccanelli upřesňuje: „Mnoho lidí diskutuje o pravosti relikvií. Existují různé názory. Některé studie potvrzují pravost jesliček, které pocházejí z doby Ježíšova narození, ale jedna věc je důležitější: relikvie jesliček je znamením, výmluvným znamením, které nám umožňuje lépe prožít tajemství narození našeho Spasitele. Je to znamení, které Pán dává svému lidu jako pomoc ve víře. Nežádá se po nás, abychom věřili, že je relikvie autentická, není to akt víry, který se po nás žádá. Svatá kolébka je pomůckou k víře, která je určena prostým, pokorným, chudým, Ježíšem obdarovaným: těm, kteří mohou lépe pochopit tajemství Vánoc.“

 

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA K 55. SVĚTOVÉMU DNI MÍRU
1. LEDNA 2022
Dialog mezi generacemi, výchova a práce: nástroje pro vytváření trvalého míru
1. „Jak je krásně vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu“ (Iz 52,7)
Slova proroka Izaiáše vyjadřují útěchu a úlevný povzdech lidu ve vyhnanství, vyčerpaného násilím a zneužíváním, vystaveného ponižování a smrti. Prorok Baruch se nad tím pozastavil s otázkou: „Čím to, Izraeli, že jsi v nepřátelské zemi, že chřadneš v cizí zemi, poskvrněn jako mrtvoly, že jsi připočten k těm, kteří sestoupili do podsvětí?“ (3,10–11). Pro tyto lidi znamenal příchod posla míru naději na znovuzrození z trosek dějin a počátek zářivé budoucnosti. Cesta k míru, kterou svatý Pavel VI. nazval novým jménem integrální rozvoj zůstává bohužel i dnes vzdálená skutečnému životu mnoha mužů a žen, a tedy i celé lidské rodiny, jež je dnes zcela propojená. Navzdory mnohým snahám o konstruktivní dialog mezi národy sílí hřmotný hluk válek a konfliktů, zatímco se šíří nemoci pandemických rozměrů, zhoršují se důsledky klimatické změny a stále více pustne životní prostředí, prohlubuje se tragédie hladu a žízně a nadále převládá ekonomický model založený na individualismu, nikoli na solidárním sdílení. Stejně jako v dobách starověkých proroků ani dnes neustává volání chudých a země jímž úpěnlivě žádají o spravedlnost a mír.
Mír je v každé době darem shůry a zároveň plodem společného úsilí. Existuje totiž „architektura“ míru, pro niž se angažují různé společenské instituce, a „řemeslo“ míru, které se týká každého z nás osobně.3 Každý může spolupracovat na vytváření mírumilovnějšího světa, počínaje vlastním srdcem a vztahy v rodině, ve společnosti a v rámci životního prostředí až po vztahy mezi národy a mezi státy.
Rád bych zde navrhl tři způsoby, jak vytvářet trvalý mír. Za prvé, dialog mezi generacemi jako základ pro realizaci společných projektů. Za druhé, vzdělání jako podmínka svobody, odpovědnosti a rozvoje. A konečně, práci na plném dosažení lidské důstojnosti. Jedná se o tři prvky, které jsou nezbytné pro „vytvoření společenské smlouvy“, bez níž se každý mírový
projekt ukazuje jako nepřesvědčivý.
2. Pro vytváření míru vést dialog mezi generacemi
Ve světě, který stále ještě svírá pandemie, jež způsobila příliš mnoho problémů, „se někteří lidé pokoušejí utéct před realitou a nalézt útočiště ve svém malém světě; jiní na ni reagují ničivým sobeckou lhostejností a násilným protestem je vždycky možná jiná volba: dialog. Dialog mezi generacemi.“ Každý upřímný dialog, i když nepostrádá spravedlivou a pozitivní dialektiku, vždy vyžaduje základní důvěru mezi zúčastněnými stranami. Takovouto vzájemnou důvěru musíme znovu získat! Současná zdravotní krize prohloubila pocit osamělosti a uzavřenost do sebe.
K osamělosti starších lidí se přidružuje u mladých pocit bezmoci a ztráty společné představy o budoucnosti. Tato krize je jistě bolestivá. Může však v lidech probudit to, co je v nich nejlepší. Během pandemie jsme se ve všech částech světa setkávali s velkorysým svědectvím soucitu, sdílení a solidarity. Vést dialog znamená vzájemně si naslouchat, konfrontovat se, dohodnout se a kráčet společně. Podporovat tohle všechno mezi generacemi znamená obdělávat tvrdou a neplodnou půdu konfliktů a odmítání, aby se v ní vypěstovala semena trvalého a společného míru. Zatímco technologický a hospodářský rozvoj často generace rozděloval, současné krize ukazují naléhavost jejich spojenectví. Na jedné straně mladí lidé potřebují existenciální, moudrou a duchovní zkušenost starších lidí, na druhé straně ti starší potřebují podporu, náklonnost, kreativitu a dynamiku mladých. Velké společenské výzvy a mírotvorné procesy se neobejdou bez dialogu mezi strážci paměti – staršími – a těmi, kdo pokračují v dějinách – mladými; neobejdou se ani bez ochoty jedněch uvolnit místo druhým a nenárokovat si obsazení celého prostoru prosazováním vlastních bezprostředních zájmů, jako by neexistovala minulost ani budoucnost. Globální krize, kterou prožíváme, nám ukazuje, že setkávání a dialog mezi generacemi jsou hnací silou zdravé politiky, která se nespokojí s řešením stávající situace „nahodilým záplatováním nebo jen rychlými příležitostnými opravami“, ale která se nabízí jako výsostná forma lásky k druhému při hledání společných a udržitelných projektů. Když v obtížných situacích dokážeme uvádět do praxe mezigenerační dialog, „budeme moci být pevně zakořeněni v přítomnosti. Z tohoto místa budeme schopni se vypořádat s minulostí i budoucností: s minulostí, abychom se poučili z dějin a uzdravovali rány, které nás často ovlivňují; s budoucností, abychom v sobě živili nadšení, nechávali rašit sny, probouzeli prorocké vize, dovolovali rozkvést naději. Tímto způsobem se budeme moci učit jedni od druhých.“
Jak by mohly stromy bez kořenů růst a přinášet plody? Stačí se zamyslet nad otázkou péče o náš společný domov. Samotné životní prostředí totiž „je půjčkou, kterou každá generace přijímá a musí předat té následující“.9 Musíme proto ocenit a povzbudit mnoho mladých lidí, kteří se angažují ve prospěch spravedlivějšího světa a ochrany stvoření, jež nám bylo svěřeno do péče. Činí tak se zájmem a nadšením, a především s pocitem odpovědnosti tváří v tvář naléhavé změně kurzu, kterou před nás kladou obtíže vyplývající
z dnešní etické a sociálně-ekologické krize.
Příležitost společně budovat cesty k míru nemůže na druhé straně odhlížet od vzdělávání a práce, které jsou privilegovaným místem a kontextem pro mezigenerační dialog. Právě vzdělání má poskytovat základní pravidla pro dialog mezi generacemi a rovněž pracovní zkušenost poskytuje prostor pro  spolupráci mužů a žen různých generací, výměnu vědomostí, poznatků a dovedností s ohledem na společné dobro.
3. Vzdělání a výchova jako hnací síla míru
V posledních letech se celosvětově výrazně snížil rozpočet na vzdělávání a odbornou přípravu, které jsou považovány spíše za výdaje než za investice. Jsou však hlavními nositeli integrálního lidského rozvoje: činí člověka svobodnějším a odpovědnějším a jsou nezbytné pro obranu a podporu míru. Jinými slovy, vzdělání a odborná příprava jsou základem soudržné a civilizované společnosti, která je schopna vytvářet naději, bohatství a pokrok. Naproti tomu vojenské výdaje vzrostly nad úroveň z konce „studené války“ a zdá se, že budou dále neúměrně narůstat.12 Je proto vhodné a naléhavé, aby ti, kdo mají vládní odpovědnost, vytvářeli takovou hospodářskou politiku, která by obrátila poměr mezi veřejnými investicemi do vzdělání a prostředky určenými na zbrojení. Ostatně snaha o skutečný proces mezinárodního odzbrojení může přinášet jen velké výhody pro rozvoj lidí a národů, protože uvolní finanční prostředky, které budou vhodněji využívány pro zdravotnictví, školství, infrastrukturu, péči o zemi atd. Doufám, že investice do vzdělávání budou doprovázeny výraznějším odhodláním podporovat šíření kultury péče, která se tváří v tvář rozkolům ve společnosti a netečnosti institucí může stát společným jazykem, jenž boří bariéry a staví mosty. „Daná země vzkvétá, probíhá-li konstruktivní dialog mezi různými složkami jejího kulturního bohatství: mezi lidovou kulturou, univerzitní kulturou, kulturou mládeže, uměleckou kulturou a technologickou kulturou, ekonomickou kulturou, rodinnou kulturou i kulturou mediální.“ Proto je nutné vytvořit nové kulturní paradigma prostřednictvím „globálního vzdělávacího paktu pro mladé generace a s mladými generacemi, který zavazuje rodiny, komunity, školy a univerzity,
instituce, náboženství, vládce i celé lidstvo k formování vyspělých lidí“,15 paktu, který podporuje výchovu k integrální ekologii podle kulturního modelu míru, rozvoje a udržitelnosti, zaměřeného na bratrství a na spojenectví mezi člověkem a životním prostředím.
Investice do vzdělání a výchovy mladých generací je zásadní cestou, která je díky specifické přípravě dovede k tomu, aby se jim ve světě práce dostalo jejich oprávněného místa.
4. Podpora a zajištění práce vytváří mír
Práce je nepostradatelným faktorem při budování a zachování míru. Prací člověk osvědčuje sám sebe a své schopnosti, ale také odhodlání, úsilí a  spolupráci s ostatními, protože vždy pracuje s někým nebo pro někoho. Z tohoto výrazně sociálního pohledu je práce místem, kde se učíme přispívat k lepšímu životu a krásnějšímu světu. Pandemie covidu-19 zhoršila situaci ve světě práce, který se již dříve potýkal s mnoha problémy. Nesčetné množství ekonomických a výrobních činností zkrachovalo; pracující na smlouvu jsou stále zranitelnější; mnozí z těch, kteří vykonávají základní služby, jsou ještě více skryti veřejnému a politickému povědomí; distanční výuka vedla v mnoha případech k úpadku ve vzdělávání a školství. Kromě toho mladí lidé,   kteří vstupují na trh práce, a dospělí, kteří se ocitli v situaci nezaměstnanosti, mají nyní dramatické vyhlídky. Dopad krize byl zničující zejména na neformální ekonomiku, která často zahrnuje migrující pracovníky. Mnohým z nich státní zákony nepřiznávají právo žít a pracovat v dané zemi a vypadá to, jako by ani neexistovali; žijí ve velmi nejistých podmínkách, jsou vystaveni spolu se svými rodinami různým formám otroctví a bez systému sociálního zabezpečení, který by je chránil. K tomu se   přidává skutečnost, že v současné době pouze třetina světové populace
v produktivním věku využívá systém sociální ochrany nebo má možnost využít ho jen v omezené formě. V mnoha zemích narůstá násilí a organizovaný zločin, které potlačují svobodu a důstojnost lidí, zamořují hospodářství a brání rozvoji společného dobra. Řešení této situace může spočívat pouze v rozšíření příležitostí pro důstojnou práci. Práce je totiž základem, na němž lze budovat spravedlnost a solidaritu v každém společenství. Proto „není třeba snažit se stále více nahrazovat lidskou práci technologickým pokrokem. Takto by lidstvo poškozovalo samo sebe. Práce je nezbytnost, je součástí smyslu života na této zemi, cestou zrání, lidského rozvoje a osobní realizace.“
Musíme spojit myšlenky a úsilí, abychom vytvořili podmínky a našli řešení pro to, aby každý člověk v produktivním věku měl možnost přispívat svou prací k životu rodiny a společnosti. Je více než kdy jindy naléhavější prosazovat na celém světě slušné a důstojné pracovní podmínky, zaměřené  na společné dobro a ochranu stvoření. Je třeba zajistit a podporovat svobodu podnikatelských iniciativ a zároveň umožnit růst obnovené sociální odpovědnosti, aby zisk nebyl jediným řídícím kritériem.
V této souvislosti je třeba na všech úrovních povzbuzovat, vítat a podporovat iniciativy, které vyzývají podniky k dodržování základních lidských práv pracujících žen a mužů a v tomto smyslu zvyšují citlivost nejen institucí, ale také spotřebitelů, občanské společnosti a podnikatelského prostředí. Čím více si podniky uvědomují svou sociální úlohu, tím více se stávají místem, kde se uplatňuje lidská důstojnost, a tak se samy podílejí na vytváření míru. V tomto ohledu je politika povolána hrát aktivní úlohu a prosazovat spravedlivou rovnováhu mezi ekonomickou svobodou a sociální spravedlností. Všichni, kdo v této oblasti pracují, počínaje katolickými pracovníky a podnikateli, mohou nacházet bezpečné vodítko v sociální nauce církve.
Drazí bratři a sestry! V době, kdy se snažíme sjednotit síly, abychom se dostali z pandemie, bych rád znovu poděkoval všem, kteří velkoryse a zodpovědně zajišťovali a dále zajišťují vzdělání, bezpečnost a ochranu práv, poskytují lékařskou péči, umožňují setkání rodinných příslušníků s nemocnými, zabezpečují ekonomickou podporu chudých nebo těch, kteří ztratili práci. A ujišťuji je, že v modlitbě vzpomínám na všechny oběti a jejich rodiny. Vyzývám vládce a osoby s politickou a sociální odpovědností, pastýře a vedoucí církevních společenství, jakož i všechny muže a ženy dobré vůle, abychom společně kráčeli po těchto třech cestách: dialogu mezi generacemi, vzdělávání a práce. S odvahou a kreativitou. Kéž je stále více lidí, kteří se tiše, pokorně a houževnatě den za dnem stávají řemeslníky míru. A kéž je vždy předchází a doprovází požehnání Boha míru!
Dáno ve Vatikánu dne 8. prosince 2021
FRANTIŠEK