Homilie na 1. neděli adventní

Čas Božího navštívení

Homilie k 1. neděli adventní, Mk 13,33-37

Pavel Ambros

Vyslechl jsem si podivně znějící příměr: Advent, to je čekárna. Vůbec není příjemné čekat na nedochvilného člověka. Jiné je čekání důchodce na penzi. Čekárna u zubaře není vůbec roztomilá. A čekat na nádraží? To si člověk dobře rozmyslí. Ale co dělat, celá naše doba je čekárnou, mučírnou, samotkou. I malá Maruška, poctivá školkařka si vzdechne v době COVIDu: až to všechno skončí, půjdeme všichni do restaurace na oběd! Advent přichází jako na zavolanou. Chce ukázat na význam všech našich dílčích čekání.

Jaký začátek, takový konec. První nedělí adventní začínáme nový liturgický rok. Každá neděle v pohledu křesťana je začátkem. Počátkem nanejvýš veledůležitým. Byla vstupenkou do osmého dne. Pootevírá bránu. Co se tím míní? Něco neobvyklého. Nahmatáváme zde něco neobyčejného, mimořádného, výjimečného: Je to čas, který si uchovává svoji pozemskost. Zároveň vstupujeme do posvátné doby. Noříme se do dějin, které se proměňují v Boží dějiny. Jsou to dějiny spásy. V adventu se jedná především o záchranu člověku. Mění scénu, na které se odehrává proměna pozemského času v novou dobu. Jak si to představit? Dovedeme lehce zachytit hemžení vánočních ulic. Nic tak neschvátí lidské nohy jako kupování dárků! Vnímáme povinnost splnit očekávání. Reklamy se budou rozehřívat láskou k bližnímu. Už ani neskrývají pokrytecké choutky vynahradit si ztracené zisky zaviněné zavřenými krámy. Doba, kterou máme před sebou, není tím, čím se nám jeví na první, letmý pohled. O co se v ní vlastně jedná? Advent nám umožňuje kráčet dopředu ve světě, ale jinak! Je to svět, kde se božské a lidské mohou sejít. Advent nás učí vidět oba světy těsně spojené, i když prozatím oddělené, svět dovršený a svět dovršující se.

První nedělí adventní otevíráme četbu Markova evangelia. Třikrát slyšíme velmi důrazné zvolání: bděte! Nezdá se být jemným pozváním, ale příkazem.

Proč je nutné být ostražitý a bdít? Protože nevíme, kdy Pán přijde, a mohl by nás najít  spící. Jde o to, abychom byli ostražití, když plníme úkol, který nám byl dán: a nadto, či zároveň s tím poznat mnohem více: Pána, kdy přijde. I kdybychom svěřený úkol splnili, ale přehlédneme-li toho, pro koho to děláme, vše ztratí najednou smysl. A vytratí se i radost. Bdělost a ostražitost jsou nasměrovány k podstatnému: svěřený úkol neplníme jen pro něj samotný. Důležitý je Pán, který přijde a úkol nám jej připomíná. Naše životní úkoly tím dostávají nový rozměr – těšení se. Nestaneme se obětí našich povinností, když neztrácíme radost, nepřestane nás těšit čekání na příchod Pána. Když se zavrtáme do našich povinností a dostaneme se do zajetí sama sebe, dokonce snad že jsme hlavními postavami, ba i jedinými aktéry toho velevýznamného kolotoče zde na zemi, zbude nám jen pláč a hořkost. Povinnosti hořknou, setkání těší, rozradostňuje.

Evangelium nás staví před prostinkou volbou: život neproměňují na sto procent splněné úkoly, ale setkávání, objetí, pohled jemnocitu, družné vyslechnutí. Proměněný život je dáván jen zdarma. Jinak tomu ani nemůže být. Je projevem Boží lásky. Klíč, jak máme číst řeč apokalypsy naší doby, nám Markovo evangelium přímo nabízí. Tím klíčem, rozuzlením, konečným slovem  je Kristovo umučení. Kristus přijal tento úkol, ale přijal i radost z Otcovy věrnosti. Každý úkol se velmi snadno může stát nesnesitelný, nemůžeme-li jej završit odevzdáním. Povinnosti, i ty domácí, úkoly, i ty školní, předsevzetí, i ta adventní, jsou křížem, tedy jen (!) nástrojem. Mluví o tom nepřekonatelně Filokalie: „Ježíš vzal na sebe tělo a jako nářadí si nesl kříž; obdělal zpustlou duši, vytrhal z ní trní a hloží zlých duchů, vyplel koukol hříchu a veškerou uschlou trávu nepravostí spálil. A když duši nástrojem kříže takto obdělal, vysázel v ní překrásnou zahradu Ducha, aby Bohu Hospodáři plodila všechny druhy nejsladšího a nejžádoucnějšího ovoce.“ To nejkrásnější je nechat se obejmout. Ne něco udělat velikého! Tušíme nyní, na co čekáme adventem? Je to čekárna náročná, otvírá dveře jeslí a oltáře!

Evangelista Marek má v sobě důkladně promyšlený plán, jímž vede čtenáře či posluchače ke svému cíli. Nedlouho poté, co vyzval své učedníky, aby se stali ostražitými a dávali pozor, protože nevíme, kdy Pán přichází, čteme: přišel večer, kdy byl zrazen. Bděte! Ale co když přijde o půlnoci? Nebyl Pán o půlnoci zatčen? A co když přijde za kuropění? A kdy se Petr hořce rozplakal? Když kohout dvakrát zakokrhá. (Mk 14,53–64). Téměř vše  podstatné se seběhlo během noci a nikdo si toho ani nepovšiml. Jeho narození se odehrává v hlubinách noci a kromě několika pastýřů si nikdo ničeho nevšiml, protože se díváme jen letmo. Pozorujeme hemžení předvánočních ulic. Všichni si jen prošoupávají podpatky, aby splnili své povinnosti a mohli se za to pochválit. Ani proroctví o kohoutovi Petrovi nepomohlo, aby nezmeškal okamžik Pánova příchodu. Celý proces u Piláta se odehrával v noci. A tento protřelý římský politik, kumpán dalších kumpánů, nepoznal, že svědomité plnění povinnosti soudce ho k poznání pravdy nepřivede, ani na píď nepřiblíží k tajemství čekání. Marek vypočítává všechny významné okamžiky, v nichž lidstvo nepozná Krista v jeho utrpení. Pro samé naše nasazení se pro práci, úspěch, honbou za prosperitou a zdravím, za úspěšností církve v tomto světě, za její vylepšený mediální obraz, nasazení se pro lidskou obhajobu Božích věcí nic nepostřehneme!  Pro samé pachtění být oceněni a užiteční, nepoznáme! Co nezakusíme? Čas Božího navštívení. Že Pán přichází v bezmocnosti. Být ostražitý a bdít znamená vidět za masivně promyšlenou logikou smýšlení světa jinou logiku. Kde a jak ji můžeme uvidět? Čekáním před Betlémem. Nechal se položit do jeslí! Nic více nepotřebujeme. Co zde můžeme číst? Nechat se obejmout není úkol, nýbrž dar, který jsme ochotni přijmout. Co tím střežíme? Komůrku radosti našeho srdce, do které můžeme někoho pozvat. Aby nečekal nadarmo.

Prohlášení biskupů

Prohlášení biskupů Čech, Moravy a Slezska

Drazí bratři a sestry, všichni cítíme, jak silně pandemie koronaviru ovlivnila náš život. Mnozí z vás volají po větší aktivitě biskupů pro uvolnění bohoslužeb. S vládou jsme jednali mnohokrát a stížnost na neústavnost omezení bohoslužeb je i u Ústavního soudu. Podali ji senátoři. Vás jsme vyzvali k intenzivním modlitbám za ukončení pandemie, zvláště k modlitbám v rodinách a ke společné modlitbě růžence každý večer ve 20 hodin. Pohled na ty z vás, kteří onemocněli a prošli těžkou zkouškou, nebo na ty, kteří obětavě slouží nemocným nejen jako profesionálové, ale i dobrovolníci, nebo na ty, kteří se dostali do ekonomických těžkostí, či vzpomínka na ty, kteří zemřeli, nás vede k zintenzivnění modliteb, k nimž je dobré připojit i půst a almužnu. Nabídněme Bohu nejen svůj čas, ale i sami sebe, ochotu zřeknout se svých požadavků a hledat Boží vůli a třeba i osobně pomáhat v první linii, zvláště ti, kteří jsou mladí a zdraví. Brněnský biskup ve své diecézi vyhlásil na čtyři středy dobrovolný, vědomý a citelný půst za ukončení pandemie, k němuž je dobré přidat také almužnu na libovolný dobrý účel. To vše nadále ve spojení s modlitbou. Přidejme se k nim v celé naší zemi po první tři středy v prosinci – 2., 9. a 16. 12.
Kéž nám mimořádný adventní půst pomůže otevřít srdce Bohu, kterým se necháme milovat, kterého budeme milovat a kterého necháme skrze sebe milovat lidi kolem nás. Nevíme, jak bude možné slavit Vánoce. Ukažme především svou ochotu přijmout Boha, který k nám o Vánocích přichází jako Zachránce v betlémském dítěti. Když k této Lásce skryté v malém Dítěti budeme volat, když se jí zasvětíme, když si doma vystavíme betlém, abychom se betlémskému Dítěti poklonili, zakusíme Boží ochranu na sobě i na svých blízkých. Klanějme se mu, projevujme úctu a vděčnost za sebe i jménem těch, kteří vděčnost neprojevují. Svěřme se jeho ochraně a věřme, že Bůh ukáže své slitování. Nebude se dívat na naše viny a nenechá nás samotné. On je Bůh věrný, i když my věrní nejsme. Betlémské Dítě, uctívané v našem národě taky jako Pražské Jezulátko, zve ke svornosti a lásce. Budeme-li ho milovat, naše láska změní nejen náš život, ale taky přemůže nenávist v mezilidských vztazích. Přichází naše chvíle, abychom se vrátili zpět ke své první Lásce, k Bohu.
Už dnes vám přejí požehnané Vánoce a skutečnou radost z příchodu Spasitele i jeho darů
Vaši biskupové
Praha, 20. listopadu 2020

ZASVĚCENÍ DÍTĚTI JEŽÍŠ
(Pro modlitbu u jesliček v rodině)
Ježíši, Božské dítě, věříme v tebe, doufáme v tebe, milujeme tě a klaníme se ti jako svému Králi. Svou moc a slávu jsi skryl do podoby malého dítěte. Mnoho národů světa tě takto uctívá. I my tě uctíváme ve tvém Dětství, jako našeho Pána, Spasitele a Boha, který všemu vládne a všechno tvoří nové.
Věříme, že nás miluješ, proto chceme dnes začít nový život. Prosíme tě, smiluj se nad námi, odpusť nám naše hříchy a stvoř nám srdce čisté – srdce dítěte. Ty víš, že nejsme schopni bez tvé pomoci vykonat žádný dobrý skutek. Dej nám své požehnání, abychom byli schopni konat alespoň malé skutky lásky. Odevzdáváme se ti. Dívej se našima očima, usmívej se naším úsměvem, promlouvej našimi ústy, pracuj našima rukama. A kdybychom na tebe někdy zapomněli, připomeň se nám způsobem tobě vlastním – milosrdenstvím a něžnou láskou. Přijmi nás, malý Králi, do svého Nejsvětějšího Srdce jako své malé bratry a sestry a obejmi nás svou láskou. Amen.

Ohlédnutí za historií

400 let od bitvy na Bílé hoře: Šlo o strategicky podceněnou šarvátku, říká historik Mihola

ROZHOVOR – Nesouhlasí s jednostrannými výklady. Historik Jiří Mihola tvrdí, že Češi v souvislosti s Bílou horou, od níž dnes uplynulo 400 let, rádi přehání a někteří si i našli zálibu v úpění. „Alibismus pobělohorské poroby jako doby temna je nesprávný, ale uhnízdil se v českých luzích a hájích velice pevně. Zmíněný postoj trval až do vzniku první republiky, kdy jedno z hesel znělo, že je nutné odčinit Bílou horu,“ říká v rozhovoru pro EuroZprávy.cz odborník na dějiny raného novověku Jiří Mihola.

 

Jiří Mihola

Expert na raný novověk v rozhovoru pro EuroZprávy.cz upozorňuje, že v jejich průběhu došlo k řadě zvláštním zmatkům. „V jednom z nich mušketýři Thurnova  pluku vystřelili místo na nepřítele do vzduchu, odhodili muškety a dali se na útěk, čímž způsobili ve stavovském vojsku nemalý chaos. Došlo tam také k řadě strategických podcenění ohledně přístupových cest a podobně,“ vysvětluje odborník na církevní dějiny, církevní řády i dějiny kultury

Historik působící na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně vypráví, co se dělo bezprostředně po bitvě. Vyhladovělí vojáci císařské i bavorské armády, ale i zbytky stavovské armády se vrhli na opuštěné domy šlechticů a měšťanů, kteří utekli společně se zimním králem. „Rabovalo se mnoho dní a postupně začínalo být jedno, kdo byl s kým a na čem se podílel, ušetřeny nezůstaly ani paláce bohatých katolíků. Situace byla tak neúnosná, že nakonec Pražané vojákům raději platili dobrovolný tribut, než aby čelili dalšímu plenění a násilnostem,“ přibližuje atmosféru bývalý místopředseda KDU-ČSL, jehož k historii přivedlo právě studium bělohorských událostí.

Porážka měla neblahý vliv na českého zimního krále Fridricha Falckého. „Naložil, co uvezl a prchl. Stal se z něj psanec, byl pod říšskou klatbou, přišel o kurfiřtskou hodnost. Zemřel roku 1632 v Mohuči,“ konstatuje Jiří Mihola.

VOJSKU KROMĚ ŽOLDU CHYBĚLA I DUCHOVNÍ PODPORA

Pane doktore, můžeme bitvu na Bílé hoře považovat za pouhou šarvátku anebo zásadní střet, který ovlivnil české dějiny?

Bitva na Bílé hoře trvala asi půldruhé hodiny. Z časového hlediska i z hlediska průběhu ji hodnotíme jako šarvátku, která se odehrála v sychravém listopadovém dni. S nejkrvavějšími bitvami, jako byla například bitva u Jankova 1645, se nedá srovnat. Za normálních okolností by jedna takto svedená bitva asi nic nerozhodla, ale ona završila sérii neúspěchů českého stavovského povstání. Císařští vojáci získali Prahu a kdo ji dobyl, ovládl Čechy. Zimní král prchl a pak už šlo jen o to, zpacifikovat zbytky odporu v českých zemích. Bílá hora je patrně nejznámější bitvou našich dějin ne kvůli vlastnímu průběhu, ale spíše kvůli pobělohorskému období, pobělohorské rekatolizaci. Ta rezonovala v 19. století, při vzniku Československa a taky za komunistické totality jako pobělohorské TEMNO.

Co vlastně zapříčinilo její vypuknutí a kdo proti sobě bojoval? Kolik mužů čítala jednotlivá vojska?

V listopadu, v nevlídném počasí a při obranném postavení stavovské armády by se normálně nikomu bojovat nechtělo. Na katolické straně se spojila císařská armáda  řízená generálem Karlem Bonaventurou Buquoyem s vojskem Katolické ligy vedeným bavorským vévodou Maxmiliánem Bavorským. Počty nejsou úplně nejpodstatnější. Převahu kolem 30 tisíc vojáků měla císařsko-ligistická formace, na straně českých nekatolických stavů stálo přes 20 tisíc vojáků, kteří ale měli zase výhodnější postavení „na kopci“. Čísla se v různých pramenech liší.

Proč bitva, o níž se neustále mluví, trvala necelé dvě hodiny?

Fáze bitvy krásně zachycují čtyři olejomalby, které lze v originále vidět v sakristii kostela S. Maria della Vitoria v Říme, což je kostel karmelitánů. Po úvodním „oťukávání“ došlo k několika zvláštním zmatkům. V jednom z nich mušketýři Thurnova křídla vystřelili místo na nepřítele do vzduchu, odhodili muškety a dali se na útěk, čímž způsobili ve stavovském vojsku nemalý chaos. Došlo tam také k řadě strategických podcenění ohledně přístupových cest a podobě. Přesto se nedá říct, že by stavovské vojsko nemělo šanci. Vojáci, v tehdejší době již žoldnéři, však nebyli zaplaceni, měli mizerné zázemí, nevíme nic o tom, že by je povzbuzovali duchovní, což bylo důležitější, než si dnes dovedeme připustit.

A co císařská strana?

Ani císařským se do boje příliš nechtělo. Generál Buquoy byl paralyzován, ve střetnutí u Rakovníka ho odražená kule z muškety zasáhla do stehna, přičemž mu „o žalud oudu přirozeného zavadila.“ Bitvu pak musel řídit místo z koně z kočáru. Na rozdíl od českých stavů však císařští i vojáci katolické ligy duchovní měli. Zajímavá je zvláště postava bosého karmelitána Dominika a Jesu Maria, který vyzýval k odplatě za pohanění nevelkého obrazu Panny Marie Strakonické, které nepřátelé vypíchali oči. Bitevní heslo katolické strany znělo Sancta Maria.

VYHLADOVĚLÉ ARMÁDY RABOVALY OPUŠTĚNÉ DOMY

Můžete popsat, jaká byla před vypuknutím stavovského povstání politická a náboženská situace v českých zemích i ve střední Evropě?

České země poznamenala česká reformace (husitství), v 16. století evropská reformace, která znamenala rozdělení západního křesťanstva. Po Evropě se rozšířilo Lutherovo učení (augšpurské vyznání), kalvinismus (helvétská víra) a další. V říši vznikly dvě hlavní formace – protestantská unie (1608), následně katolická liga (1609) – obě pro obhajobu svých  zájmů, obrany svých měst aj. Druhá polovina 16. století  je pro řadu zemí Evropy éra náboženských válek a ty v 17. století pokračovaly.

Můžeme tedy vnímat třicetiletou válku jako náboženský konflikt?

Zpočátku měla charakter náboženského konfliktu, zjednodušeně řečeno, stáli proti sobě katolíci a nekatolíci. V dalších fázích ale jednoznačně převážily mocenské motivace nad náboženstvím. Dokládají to spojenectví katolíků a nekatolíků v rámci své věci, svých cílů. Ústředním nepřítelem katolické Francie byli katoličtí Habsburkové. Poslední, nejdelší fázi války nazýváme švédsko – francouzskou, protože se tyto mocnosti proti Habsburkům spojily.

Jak se povstání vyvíjelo po vojenské a politické stránce?

Velmi krátce a zjednodušeně: české stavovské povstání se opíralo o řadu očekávání, která se však nenaplnila. Povstalcům bylo jasné, že zůstat v izolaci znamená neúspěch. Defenestrace na počátku stavovského povstání se stala rozbuškou první evropské války, ale očekávaná zahraniční pomoc se nekonala anebo jen minimálně . Podpůrné proklamace nestačily. Přes nepřipravenost druhé strany nedošlo hned na začátku k rozhodujícímu posunu. Naopak. Vůdčí osobnost moravských nekatolíků Karel Starší ze Žerotína označil povstání jako bezprávný akt, rebelii a nepodpořil ho. Morava zůstala až do jara roku 1619 neutrální, pozdější připojení k povstání už to nezachránilo. Luteránské Sasko vnímalo kalvinistu Fridricha Falckého jako horší variantu, než katolického císaře a také stavy nepodpořilo. Chyběly finance, chyběla lepší koncepce, chyběl moment překvapení i rozhodnutí.

Pluk moravských stavů vedených hrabětem Jindřichem Šlikem u zdi královské obory opravdu bojoval, nicméně se nakonec soupeři vzdal, nepadl do posledního muže a sám Šlik později udělal kariéru v císařské armádě. Romantická ztvárnění a mýtická přecenění, to je hlavně  19. století, tam koření většina českých mýtů a stereotypů. Ta první mýtizace vznikla už generaci po Bílé boře, kdy chrabrost Moravanů zveličil Tomáš Pešina z Čechorodu v díle Mars Moravicus. Ještě můžeme dodat, že tito oslavovaní Moravané byli najatými žoldnéři moravského pluku, profesionální vojáci různého původu. I dalších mýtů je mnoho. Mohli bychom se ptát, jaké řeči byly slyšet v řadách českých stavů a podobně.

Je možné říci, jak se chovali ve městě a okolí vojáci vítězné armády císaře Svaté říše římské Ferdinada II. Štýrského a armády německé Katolické ligy?

Bělohorští vítězové vstupovali do Prahy přes Pohořelec. Jejich první zastávka vedla do kostela Panny Marie Andělské u kláštera kapucínů (dnešní Loretánské nám.), kde bylo děkovné Te Deum. Šlechta i měšťané brzy pochopili, že doba, kdy česká opozice diktovala své podmínky panovníkovi skončila, rychle se poddali a doufali, že tím zachrání alespoň své majetky. Vyhladovělí vojáci císařské i bavorské armády, ale i zbytky stavovské armády se vrhli na opuštěné domy šlechticů a měšťanů, kteří utekli společně se zimním králem. Rabovalo se mnoho dní a postupně začínalo být jedno, kdo byl s kým a na čem se podílel, ušetřeny nezůstaly ani paláce bohatých katolíků. Situace byla tak neúnosná, že nakonec Pražané vojákům raději platili dobrovolný tribut, než aby čelili dalšímu plenění a násilnostem.

Víme, které body obsahoval program českých stavů a měl podle vás naději na úspěch?

Stavovské povstání bylo namířeno proti habsburskému císaři Matyášovi a jeho porušování Majestátu. Jeho bratrance  Ferdinanda II. Štýrského však rok před vypuknutím povstání  na zemském sněmu téměř bez problémů přijali jak nástupce. Do svého čela stavové zvolili třicetičlenné direktorium, Tento orgán již koncem května 1618 schválil dokument zvaný Druhá apologie stavův Království českého, jehož závěrečnou redakci měl na starost právník Martin Fruwein.V dalším průběhu povstání vznikla konfederace stavů zemí Koruny české a Rakouska, podle jejíž ústavy z konce července 1619 měl být v čele král volený zástupci rovnoprávných zemí. V srpnu 1619 bylo rozhodnuto o sesazení Ferdinanda II.  a zvolení Fridricha Falckého českým králem. Samozřejmě chtěli podržet všechna dřívější práva a svobody, zejména svobodu vyznání.

Jakým způsobem se stavovské povstání promítlo do kontextu evropské politiky a náboženských dějin?

Stavovské povstání stojí na počátku třicetileté čili první evropské války. Je to takzvaná česká fáze, někdy spojovaná s falckou fází (přesun bojových operací do Rýnské Falce). Konfesijní konfrontace byla jedním z hlavních rysů konfliktů, postupně ji však stále více vytlačovaly mocenské aspekty.

CÍSAŘ VŮDCE POVSTÁNÍ NECHAL KATEM MYDLÁŘEM POPRAVIT

Proč čeští stavové vlastně povstali proti panování Habsburků?

Dlouhodobě zde bylo napětí. Většinově šlo o spor nekatolický národ versus katolický císař. Pokud byly respektovány stavovská práva a svobody, nebylo to ideální, ale rebelie by byla těžko ospravedlnitelná. Císař Matyáš (vystřídal Rudolfa II.), ostentativně porušoval zásady na Rudolfovi vynuceném Majestátu z roku 1609. Pověstný pohár trpělivosti přetekl, když byl z popudu pražského arcibiskupa Lohelia zbořen nekatolický kostel v Hrobu (u Teplic) a zavřen kostel ve východočeském Broumově. Arcibiskup vycházel z toho, že se na církevní půdu nevztahují práva, respektovaná v královských i vrchnostenských městech.

Jaké byly důvody, okolnosti a politické důsledky volby Fridricha Falckého českým králem, který je více známý pod označením Zimní král?

Těch, co pomýšleli na český trůn bylo víc. Stavové počítali například s Janem Albrechtem Smiřickým, ten ale předčasně zemřel na tuberkulózu. S Fridrichem Falckým si spojovali zahraniční pomoc, měl také významné postavení v protestantské Unii. Proto 26. srpna 1619 ho zvolila králem naprostá většina všech stavů zemí Koruny české, jen několik málo hlasů se klonilo k saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu.

 

Jaký byl jeho další osud?

Fridrich Falcký se bitvy na Bílé hoře neúčastnil. Poté, co se dozvěděl o porážce, naložil, co uvezl a prchl. Stal se z něj psanec, byl pod říšskou klatbou, přišel o kurfiřtskou hodnost. Zemřel roku 1632 v Mohuči.

Co víme o nástupu katolické strany v českých zemích a jsou na ní známé reakce nekatolíků?

Přestože byli v menšině, získávali katolíci už od nástupu Ferdinanda I. roku 1526 vlivné pozice. Císař však využíval také služby loajálních nekatolíků. Mnoho významných osobností konvertovalo ke katolickému náboženství už kolem roku 1600. Zmiňme bratry Lichtenštejny, o něco později Albrecht z Vladštejna, konvertitou byl i místodržící Vilém Slavata z Chlumu a další. K zásadní změně politických, náboženských a v důsledku i majetkových poměrů dochází až po bitvě na Bílé hoře.

Co předcházelo II. Pražské defenestraci, kdo jí byl postižen, a jaké měla důsledky?

Dva dny před vlastní defenestrací (byla to již třetí v našich dějinách, první dvě v 15.století) se v Karolinu konal zakázaný sjezd stavů, bez měšťanů, kteří se neodvážili přijet. Následovala konspirační sešlost v paláci Smiřických na Malé Straně. 23.května se pak ze sedmnáctimetrové výšky, z oken kanceláře v takzvaném Ludvíkovském křídle Pražského hradu poroučeli Jaroslav Bořita z Martinic, Vilém Slavata z Chlumu a také písař Filip Fabricius. Všichni přežili, což ale bylo přičítáno pomoci Matky Boží.

V pobělohorské době došlo 21. června 1621 k popravě 27 českých pánů? Co bylo důvodem staroměstské exekuce?

Stavovské povstání 1618-20 bylo již druhým stavovským povstáním (první 1546-47). Císař Ferdinand II. Štýrský – bělohorský vítěz se za mnohá příkoří (ohrožení Vídně, detronizace aj.) rozhodl nemilosrdně a exemplárně potrestat vůdce povstání. Seznam odsouzených čítal nejprve 51 osob, byl zmírněn na 43 jmen a nakonec bylo popraveno 27 hlavních exponentů povstání, páni, rytíři a měšťané. V čele soudního tribunálu zasedl chladný pragmatik Karel z Lichtenštějna. Povstalci byli odsouzeni ke ztrátě „cti, hrdla a statků“, nepomohly ani přímluvy manželek odsouzených. Na Moravě byly povstalcům konfiskovány majetky, ale na život se jim nesáhlo.

Nejznámějším mezi popravenými byl Ján Jesenius, který před 420 lety provedl jako první pitvu. Proč skončil na popravišti?

Nevím, jestli je možné říct nejznámější. Jesenius se proslavil hlavně pitvou, byl také rektorem Pražské univerzity. Pod rukou kata Mydláře skončil jako jeden z představitelů českého stavovského povstání. Popraveny byly další známé a zajímavé osobnosti, například Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

Kat Jan Mydlář sťal i dlouholetého vůdce stavovské protihabsburské opozice Václava Budovce z Budova. Jak byste jej charakterizoval?

Velice se zasloužil o vydání Rudolfova Majestátu. Šlo o vzdělaného muže, znalce jazyků, uměl i turecky. Troufl si na polemiku s islámem i kritiku turecké společnosti v díle Antialkorán. Prosazoval Fridricha Falckého na český trůn, podílel se na přípravě defenestrace. Katolickou stranou byl nenáviděn a posměšně nazýván Kozí brada.

 

Co můžeme říci o Majestátu Rudolfa II. a vůbec o o vládě Rudolfa II. a jeho nástupcích?

Majestát na náboženskou svobodu z července 1609 nebyl vydán dobrovolně, na Rudolfovi byl vynucen. Každopádně se jedná o dokument, která byl v tehdejší Evropě šokující a nesrovnatelný. Jedním z nejzajímavějších území před Bílou horou je Morava. Na panství kardinála z Ditrichštejna, hlavně v Mikulově, působili Židé, ale také Novokřtěnci, což byli habáni, kteří se zasloužili o rozvoj vinařství. Oni sami nazývali jižní Moravu terra felix (šťastná země).

KOMUNISTÉ ZNEUŽILI REKATOLIZACE, CÍRKVE I JIRÁSKA

Který výklad celé události je Vám bližší, od historika Josefa Pekaře anebo od Tomáše Garrigua Masaryka?

Masaryk nebyl historik, jeho výklad je spíš součástí takzvaného sporu o smysl českých dějin, v němž se střetl právě s Josefem Pekařem, nejlepším žákem Gollovy školy. Josef Pekař je mně velmi blízký, ale pozor, i on říkal: Bílá hora je neštěstí bez míry a hranic. Na rozdíl od jiných měl střízlivější pohled na pobělohorské období, na dobu baroka. Žádné temno. Říkal, že každá doba má svá světla své stíny. Já mám barokní dobu rád. A nejsem sám. Jan Werich říkal: Vono to baroko není špatný pro voko…

Lišil se za komunistů výklad bitvy od současného pojetí?

Průběh bitvy nebo výsledek stavovského povstání, tedy porážku českých stavů nemohli vykládat zásadně jinak ani komunisti. Ovšem silně zideologizovaný výklad se týkal pobělohorské rekatolizace, jezuitů, církve atd. Tady využili i zneužili Jiráskovo Temno, což není historická monografie, ale román. Filmové verze Jiráskova Temna pak sugestivně nalila mnohým představu, že to bylo hrůzné období rekatolizace pod taktovkou zlotřilých jezuitů.

Je něco, co je vám v souvislosti s Bílou horou stále nejasné a po čem ještě bádáte?

O Bílé hoře bylo napsáno mnoho knih i vědeckých článků. Je to velmi dobře probádaná část historie a dnešní zájemce o historii má rozhodně z čeho vybírat. Historické bádání je však stále otevřené, vždy se mohou najít nové materiály, informace. Je praví klasik, nejzajímavější na historii je to, co nevíme. Vznikla už dokonce i kniha, kde se v jedné z kapitol snažila Ivana Čornejová odpovědět, jak by situace vypadala, kdyby na Bílé hoře vyhráli čeští stavové. V historii „kdyby“ neplatí, ovšem s pojmem tolerance v dnešním slova smyslu, se nepracovalo. Srovnávat ale můžeme podle dění v zemích, kde zakořenila některá z nekatolických denominací.

Sousloví „Bílá hora“ dodnes platí pro označení národní katastrofy. Jako nová Bílá hora býval označován mnichovský diktát v roce v 1938 i sovětská okupace v roce 1968. Spisovatel Alois Jirásek dokonce následnou dějinnou etapu nazval obdobím temna a habsburského útlaku. Jeho interpretace je ale do značné míry černobílá. Totéž období totiž přineslo české kultuře většinu lidových tradic a barokní architektura, jež „temno“ reprezentuje, české krajině vtiskla neopakovatelný ráz. Co těmto názorům jako expert říkáte?

Bohužel často přeháníme, některé termíny nadužíváme a jak v jednom článku poznamenal historik Pavel Bělina, někteří si zřejmě našli zálibu v úpění. To pobělohorské trvalo do vzniku republiky, kdy jedno z hesel znělo „odčiňme Bílou horu“. Alibismus „pobělohorské poroby, konce samostatnosti české“ je nesprávný, ale uhnízdil se v českých luzích a hájích velice pevně. Letos jsme se po 102 letech dočkali obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Ten padl 3.listopadu 1918 za oběť onomu „odčiňování Bílé hory.“ Neprávem (byl poděkovaním za záchranu Starého a Nového Města před Švédy roku 1648), ale padl. Snad už ve 21. století nikoho nenapadne Bílou horu nebo jiné domnělé či skutečné jho takto po staletích řešit.

Pobělohorská doba, to není jenom rekatolizace. A nakonec i rekatolizace probíhala různými způsoby. K těm nejpřijatelnějším určitě patřila obnova poutní tradice. Nepřehlédnutelná je činnost jezuitů a dalších církevních řádů. Jezuité jsou ovšem často personifikováni do postavy Antonína Koniáše, což je však až pozdější období. Ale hlavně, jezuité byli horliví v pokatoličťování obyvatelstva, ale také ve vlastenectví, na což někdy zapomíná.

Co říkáte, že 400. výročí historického střetu připadá rovněž na neděli? Je to náhoda?

Náhoda…Spíše se jedná o pravidla pro počítání dnů v roce, čili kalendář. Od druhé poloviny 16. století gregoriánský, který je poměrně přesný a používáme ho i dnes.

 

Místo, kde byla potracena starobylá sláva česká

Historik Jiří Mihola uvádí přehled, jak významní autoři v české historiografii vnímali Bitvu na Bílé hoře.

“Bílá hora – místo to Čechům po veškeré časy náramnou ztrátu připomínající. Zde zlomena byla sláva Čechů, zde potlačen byl národ český, zde zavržen byl jazyk mateřský, zde domohli se nadvlády Němci, od těch dob až do nejnovějších časů nadvládu nad Čechy mající.“

Václav Beneš Třebízský, katolický kněz, spisovatel

“…vrátila našemu národu pravou zbožnost, pevnější základy mravnosti, tudíž způsobilost ku pokračování ve vzdělání svém duchovním na cestách, po kterých za starodávna kráčel zdařile…“

Václav Vladivoj Tomek, historik

“Ochromila a oslabila celý český národ na těle i na duši.”

Josef Dobrovský

“Stala se jest tu hanba, lehkost, posměch Čechuom a potracena starobylá chvála česká, následující pak zhouba a žalost převeliká.”

Mikuláš Dačický z Heslova

 “…všechny úvahy tohoto druhu mají smysl jen tenkrát, tážeme-li se, zda velké neštěstí nemělo i své dobré stránky. Že to bylo n e š t ě s t í, neštěstí bez míry a hranic, nepotřebuje zdůraznění.”

Josef Pekař, historik

“Já ve svědomí svém nejsem nikterak přesvědčen, že by tento Váš úsudek byl chybný, ale Čechovi jest nad míru těžko přiznat, že jest pravý -, přiznati, že největší naše neštěstí bylo ještě něčím poměrně dobrým naproti tomu, k čemu špatnost a hloupost předků nás vedla. Máte nejspíš pravdu, ale Čech se hrozí té myšlenky. Ježto pak u nás větším dílem vešlo ve zvyk velebiti původce nerozumného povstání z roku 1618 jako svaté mučedníky a českému historikovi bývá těžko plavati proti tomuto proudu, jsem opravdu rád a se mnou jiní, že jste Čechům bez obalu pověděl, jak si Vy – francouzský obětovný přítel Čechů a protestant – představujete možné následky toho, kdyby ono povstání bylo se zdařilo.”

Historik Josef Kalousek v dopise Arnoštu Denisovi, v němž děkoval za výtisk díla “Konec samostatnosti české” a reagoval na Denisův názor, že Bílá hora byla pro český národ vlastně dobrem, protože neodvratně skončila předchozí období hlubokého úpadku a umožnila rozvinutí nových, perspektivních sil.

“…Realita byla záhy zapomenuta a nastoupily mýty a legendy. Zbavit se jejich nánosu je takřka nemožné. Proč tomu tak je a proč se jméno Bílé hory pojí s nejznámější bitvou naší historie? Celé generace sedláků a maloměšťanů od skončení třicetileté války mohly svádět svůj často nezáviděníhodný a šedý úděl na jednu konkrétní událost. Nebýt bitvy na Bílé hoře, mohlo to být cokoliv jiného. Tři sta let český národ úpěl a mnohým to vydrželo i po celých dvacet let první republiky. Jako v pohádce – pokud nezemřeli, úpějí dodnes.”

Pavel Bělina, HÚ Armády ČR

Zdroj: https://eurozpravy.cz/domaci/zivot/400-lety-od-bitvy-na-bile-hore-slo-o-sarvatku-po-niz-zadne-hruzostrasne-temno-nenastalo-rika-historik-mihola.29a3b0c0/

Zdroj: https://eurozpravy.cz/domaci/zivot/400-lety-od-bitvy-na-bile-hore-slo-o-sarvatku-po-niz-zadne-hruzostrasne-temno-nenastalo-rika-historik-mihola.29a3b0c0/