Obrácení_vrahova_srdce

Blahořečena mučednice, která obrátila vrahovo srdce

Indie. Hinduistický fanatik a nájemný vrah donutil jedenačtyřicetiletou řeholnici, aby vyšla z autobusu, a před očima všech ostatních cestujících ji ubodal padesáti čtyřmi ranami. Stalo se to 25. února 1995 ve středoindickém státě Madhjapradéš. Minulou sobotu (4.11.17) byla sestra Regina (Rani) Maria Vattalil, F.C.C. (1954-1995), která v agonii nepřestávala opakovat Ježíšovo jméno, blahořečena v Indii, poté, co její mučednictví letos na jaře uznal papež František.

Sestra Regina se narodila v jihoindické Kerale a v osmnácti letech vstoupila do Kongregace františkánek – klarisek, kterou před necelými sto padesáti lety (1888) založil jezuitský biskup Charles Lavigne pro indické diecéze syro-malabarského obřadu. Po dvou letech byla vyslána jako učitelka k chudému a marginalizovanému vesnickému obyvatelstvu do většinově hinduistického státu Madhjapradéš. Její neúnavná práce ovšem obtěžovala místní latifundisty, vysvětluje prefekt Kongregace pro svatořečení, kardinál Angelo Amato.

“Důvodem takové vražedné zběsilosti byla skutečnost, že sestra Rani hlásala evangelní lásku a bránila chudé lidi před nespravedlivým jednáním velkostatkářů, kteří si podvodně přivlastňovali jejich půdu. Blahoslavená řeholnice bránila drobné vlastníky půdy před touto zvůli a konkrétními projekty družstevnictví a mikroúvěru se snažila zamezit jejich sebevražedným sklonům a zvrátit jejich smutný osud, kterým byla extrémní bída.“

Za tuto sociální práci, která vzbuzovala vděčnost lidí, ale zároveň hněv mocných, byla sestra Rani odklizena z cesty. Její smrt nicméně přivedla do ulic tisíce manifestantů různých náboženství a veřejné instituce ve státě Madhjapradéš byly uzavřeny na znamení smutku. Vrah Samundar Singh byl zatčen a odsouzen k odnětí svobody. Od třetího roku výkonu trestu začal procházet vnitřní změnou a po sedmi letech vězení přijal odpuštění od rodiny zavražděné. Rodná mladší sestra mučednice, Selmy Paul, která je členkou téže kongregace, se pak zasadila o to, aby byl omilostněn. Příběh zavražděné řeholnice a kajícího se pachatele se stal námětem dokumentárního filmu „Vrahovo srdce“ (The Heart of a Murderer), který byl oceněn při mezinárodním filmovém festivalu Religion Today (2014).

Jak pro agenturu Asia News uvedla sestra Selmy Paul, tento muž po svém obrácení a propuštění z vězení zůstal sám – opustila jej manželka a někdejší sousedé se k němu staví odmítavě, protože je vrah a nyní také křesťan. Žije proto asi 30 km od kláštera a každoročně přichází na návštěvu, aby na hrob sestry Rani Marie položil klasy ze svého pole na znamení opětovně nalezeného života. Mučednictví indické řeholnice ale přineslo požehnání také pro celou katolickou církev v Indii, dodává kardinál Amato:

“Její oběť je majákem pro množství misionářů, kteří z ní čerpají podnět a ochranu ve své náročné práci na podporu dobra. Mučedníci odjakživa zúrodňovali půdu pro pokolení nových křesťanů. Sestry františkánky-klarisky nyní mohou být hrdé, že kromě nebeské ochrany svaté Alfonsy Muttathupadathu, kterou kanonizoval Benedikt XVI., se za ně přimlouvá také blahoslavená sestra Rani Maria Vattalil.“

Uzavírá prefekt Kongregace pro svatořečení po sobotní beatifikaci ve střední Indii.

Konverze římského rabína

Oslnivá konverze: Israel Zoller aneb Eugenio Zolli

Řím. Na sklonku druhé světové války konvertoval vrchní římský rabín, který přijal jako křesťní jméno Eugenius z úcty a vděčnosti k papeži Piu XII. (vl. jm. Eugenio Pacelli) za jeho postoj vůči židům během války. Israel Zoller, který si musel podle Mussoliniho antisemitských zákonů italianizovat své jméno na Italo Zolli, se narodil roku 1881 v Brodech na Haliči u hranic Rakouska-uherska. Jeho matka, která pocházela z dlouhé dynastie rabínů, snila o rabínství také pro svého syna. Absolvoval vyšší studia ve Vídni a potom ve Florencii a paralelně v obou městech také rabínské školy. Roku 1918 byl ve svých 39 letech jmenován rabínem v Terstu, který byl tehdy důležitým centrem evropského judaismu, a v úřadě setrval 20 let. Roku 1939, kdy v Evropě znovu vypukla válka, stává se vrchním rabínem Říma. Když byla roku 1943 většina Itálie okupována Německem, ocitá se také římská židovská obec pod tlakem hromadných deportací a exekucí. Za této bouře, v říjnu roku 1944, když rabín Zolli v římské synagoze sloužil obřady židovského svátku Jom Kipur – Dne smíření, dostalo se mu vidění, které později popsal těmito slovy:

Jako by se do mého nitra začala snášet nějaká mlha, která postupně houstla, až jsem ztratil kontakt se všemi, kteří byli okolo. […] Najednou jsem duchovním zrakem viděl velikou louku a uprostřed zelené trávy stál Ježíš, oděný v bílém rouchu. Nebe nad ním bylo modré. V tom pohledu jsem zakoušel nevýslovný pokoj. V té chvíli jsem ve svém srdci uslyšel slova: »Dnes jsi zde naposledy. Od nynějška mne budeš následovat!« Přijal jsem ta slova v nejhlubším míru a moje srdce vzápětí odpovědělo: Tak se staň, tak to bude, tak to má být… Když jsem byl o hodinu později u sebe doma, řekla mi zničehonic moje manželka: »Dnes, když jsi stál před Tórou a před Archou, zdálo se mi, že vedle tebe vidím Ježíše Krista. Byl oblečený v bílém a držel ruku nad tvou hlavou, jako by ti žehnal«. Užasnul jsem… V tu chvíli jsme uslyšeli z vedlejšího pokoje naši nejmladší dceru Miriam:»Tati, víš, že se mi dnes večer zdálo o Ježíši. Byl celý bílý.« – Popřál jsem oběma dobrou noc a bez jakýchkoli rozpaků jsem pokračoval v reflexi nad timto mimořádným sběhem událostí.

O několik dnů později vrchní rabín Zolli abdikuje na svůj úřad a vyhledá kněze, kterého požádá, aby jej poučil o pravdách víry. Jeho konverze je okamžitá, protože – jak později ve svých Pamětech vysvětluje – „když volá Bůh, je třeba odpovědět“:

Člověk si nevybírá chvíli konverze, ale je obrácen, když je povolán Bohem. Pak nezbývá nic jiného než poslechnout. Nic naplánovaného, nic připraveného: není nic než Milující, Láska a Milovaný. Hnutí vycházející z Lásky; zkušenost prožitá ve světle, které šíří Láska; všechno se událo v poznání, které uděluje Láska.

13. února 1945, když Němci opustili téměř celé italské území, přijal svátost křtu a jako křestní jméno si zvolil Eugenius na znamení vděčnosti k papeži Piu XII. za jeho rozhodný postoj ve prospěch židů během války. Jeho manželka Emma byla pokřtěna spolu s ním a jejich dcera Miriam následovala rodiče za rok, po osobní reflexi. Toto rozhodnutí nebylo bez důsledků: Eugenius Zolli se náhle ocitl ve vážných existenčních problémech. Římská židovská obec jej prohlásila za odpadlíka. Ze dne na den se rodina musela vystěhovat z bytu. Vše, co uměl, znal a z čeho žil, najednou nemělo žádné využití. Byl bez zaměstnání. Tuto situaci však přijímá s obrovským nadhledem:

Prosím jen o křestní vodu, o nic víc. Jsem chudý a budu žít chudě. Důvěřuji v Prozřetelnost.

Sneslo se na něho množství pomluv, podle nichž prý konvertoval ze zištnosti. Svým životem však poskytl odpověď:

Žádná zištnost mne nevedla. Když jsme moje manželka a já přilnuli k církvi, přišli jsme o všechno, co jsme ve světě měli. Nyní musíme hledat práci. Bůh nám pomůže… Židé, kteří konvertují – dnes stejně jako v době svatého Pavla – mohou, pokud jde o materiální život, pouze tratit, ale pokud jde o život milosti, dostává se jim všeho.

Když se Eugenia Zolliho ptali, proč se rozešel se synagogou a vstoupil do církve, neváhal říci:

Ale já jsem se nerozešel. Křesťanství je plností synagogy, protože synagoga byla příslibem, jehož naplněním je křesťanství. Synagoga ukazovala na křesťanství; a křesťanství předpokládalo synagogu. Jedno nemůže existovat bez druhého.

Křest byl ve skutečnosti pro Eugenia Zolliho cílem dlouhé duchovní pouti:

Tato událost byla v mojí duši něčím jako příchod nejdražšího hosta. Uslyšel jsem Kristův hlas zřetelněji a silněji nejprve v evangeliích. V mojí duši se Bůh nezjevoval zhurta, ani palčivě, nýbrž šepotem jemného vánku.. Postupně jsem si uvědomoval Boha, kterého jsem miloval, který chce být milován a který miluje. Konvertita, je jako zázrak, jehož je on sám předmětem, nikoli podmětem. Bylo by pochybené říci, že se obrátil, jako by se jednalo o jeho osobní iniciativu. O zázračně uzdraveném se také neříká, že se uzdravil, ale že byl uzdraven. O konvertitovi platí totéž.

Eugenius Zolli zemřel 2. března 1956.
Jeho životní pouť, která je působivým svědectvím o smíření a znamením Všemohoucnosti Boží lásky, přiblížila Judith Cabaud, rovněž konvertitka ze židovství, v knize Rabín, kterého přemohl Kristus, o jejíž české vydání se před 14 lety postarali Paulínky

Slavnost_Nejsvětějšího_Srdce_Ježíšova

CÍRKEV – BOŽÍ LID – téma 230 ke ke Slavnosti

Nejsvětějšího Srdce Ježíšova 23.6.2017 –

homilie katechetická (KKC 781-786; YOUCAT

125).

20. 6. 2017 0:00

SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE JEŽÍŠOVA – 23.6.2017– pátek

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z páté knihy Mojžíšovy  (I)   Dt  7,6-11:

Bůh si přál zachránit  lidstvo jako věřící, jemu oddané  společenství. K tomu si vybral nejprve starozákonní Boží lid izraelský. Z lásky a z věrnosti k člověku vyvolil pak mezi všemi národy jeden Boží lid, jemuž přislíbil věčný život v nebeském království. O plánu Hospodina píše v textu prorok Mojžíš.

1. ČTENÍ Dt 7,6-11: Mojžíš řekl lidu: "Jsi lidem zasvěceným Hospodinu, svému Bohu; tebe si vyvolil Hospodin, tvůj Bůh, abys mu byl zvláštním lidem mezi všemi národy na povrchu země.  Hospodin si ve vás zalíbil, vyvolil si vás ne proto, že byste byli četnější než všechny národy; vždyť jste mezi všemi národy nejmenší! Jen z lásky k vám, a proto, že Hospodin zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás mocnou rukou a vykoupil z domu otroctví, z ruky faraóna, egyptského krále. Pochop tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je pravý Bůh, věrný Bůh, který zachovává smlouvu a lásku až do tisícího pokolení k těm, kdo ho milují, kdo dbají na jeho příkazy, ale trestá právě toho, kdo jej nenávidí, tím, že ho zahubí; nebude odkládat, ale potrestá právě toho, kdo jej nenávidí.  Proto zachovávejte příkazy, zákony a ustanovení, které vám já dnes přikazuji, a plňte je!" 

  • Komentář ke 2. čtení z prvního  listu apoštola Jana   (I)   1 Jan 4,7-16:

Že Hospodin  miluje člověka  a plní své závazky vůči Božímu lidu, prokázaly dějiny. Důkazem jeho nekonečné lásky byla oběť Božího Syna Ježíše Krista. Bůh Otec Ho poslal  na svět s vědomím, že nejprve musí být prolita krev Jeho probodnutého  srdce, aby mohlo být lidstvo z hříchů vykoupeno a ke spáse dovedeno tak, jak o tom píše ve svém listě apoštol Jan.

2. ČTENÍ 1Jan 4,7-16: Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa.  Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.  

  •  Komentář k evangeliu podle Matouše  ( I)  Mt 11,25-30:

Podle Matoušova evangelia Ježíš velmi dobře věděl o poslání, kterým ho pověřil Bůh Otec. Tiše a poslušně přijal Boží plán na spásu Božího lidu a svobodně, z lásky k lidem, nabídl Otci jako oběť k vykoupení za naše hříchy své pokorné srdce.

EVANGELIUM Mt 11,25-30: Ježíš se ujal slova a řekl:  "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.  Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.” 

Církev – Boží lid 

je téma 230 dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“A II s odkazem na znění 1. čtení Dt 7,6-11  a  Katechismus katolické církve (KKC) 781-786; YOUCAT 125.                                                           

Osnova:

a) charakteristické znaky

b) lid kněžský, prorocký, královský

Úvod.

Proč existuje církev? Bůh si přál spasit lidstvo ne jednotlivě, ale jako Boží lid, proto nejprve vyvolil starozákonní Boží lid izraelský. Ježíš Kristus v Božím úmyslu spásy pokračoval. Hlásal pokání pro vstup do nového Božího lidu, vyvolil apoštoly pro nový Boží lid, shromáždil kolem sebe učedníky jako základ nového Božího lidu. Petrovi dal moc nejvyšší.Na kříži Pán Ježíš vytvořil novou úmluvu a definitivně ustanovil církev. Zrodila se na kříži z otevřeného srdce Ježíšova. Povolal svůj lid ze Židů i z pohanů, aby z nich ve svém Duchu vytvořil jednotu (781).

Charakteristické znaky.

Církev je Boží lid: znamená to, že pokřtění bez rozdílu jsou si rovni. Je jedna víra, jeden Pán, jeden křest. Všichni vyznávají stejné vyznání víry, přijímají stejné svátosti, především slaví Večeři Páně jako znamení jednoty. Jako Boží lid je viditelnou společností věřících, církev není jen viditelný Boží lid, ale má i neviditelnou část, kterou je Duch sv. a neviditelnou hlavu církve, kterou je Ježíš Kristus. Obojí prvek církve a to viditelný (věřící lid) a neviditelný (Duch svatý) tvoří jednu církev Kristovu. Ježíš řekl:Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ (Jan 15,5) Církev je pro celé lidské pokolení bezpečným zárodkem jednoty, lásky, naděje a spásy.  Cílem Ducha svatého, v ní působícího, je Boží království, které zahájil sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na konci časů (782).

YOUCAT otázka: Co je na Božím lidu jedinečné?

Odpověď: Zakladatelem tohoto lidu je Bůh Otec. Jeho vůdcem je Ježíš Kristus. Zdrojem jeho síly je Duch svatý. Vstupní branou k Božímu lidu je křest. Jeho důstojnost spočívá ve svobodě Božích dětí. Jeho zákonem je Láska. Pokud tento lid zachovává věrnost Bohu a hledá nejprve Boží království, dokáže měnit svět.

Boží lid se nepodobá žádnému lidskému společenství. Nepodřizuje se nikomu než Bohu samému. Má být jako sůl, která dává pokrmům chuť; jako kvas, který všechno prokvasí; jako světlo, které zahání temnotu. Ten, kdo patří Božímu lidu, musí počítat s tím, že se dostane do otevřeného konfliktu s lidmi, kteří popírají Boží existenci a nedbají na Boží přikázání. Avšak ve svobodě Božích dětí se člověk nemusí bát ničeho, dokonce ani smrti.

Lid kněžský, prorocký, královský.

Ježíše Krista pomazal Bůh Otec  Duchem svatým a ustanovil jej knězem, prorokem a králem. Při křtu jsme i my dostali  Ducha svatého, který  každého z nás mezi kněze, proroky a krále rovněž uvádí (783).  Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním na svaté kněžstvo posvěceni (784). Podílí se i na Kristově prorockém poslání pro nadpřirozený smysl k prohlubování a chápání víry, se kterou prochází světem jako Kristovi svědci (785). Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu a svým bližním. Král je ten, který vládne. Sobě (ovládá své myšlenky, slova i skutky, je za ně zodpovědný) a když se naučí vládnout sobě, může vládnout i druhým. Vládnout však neznamená nad někým panovat. Vládnout znamená sloužit. Starat se o to, aby ti, které mi Bůh svěřil, byli šťastní (786).

Na závěr:

Církev je Boží lid. Do Božího lidu se vstupuje vírou a křtem vodou a Duchem svatým. Tímž Duchem, kterým Bůh Otec pomazal Krista na kněze, proroka a krále. Křtem získáváme účast na Kristově pomazání, posvěcení i my, abychom v Kristu utvořili jako Boží lid jednu rodinu. 

„Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu (1 Petr 2,9).                                                    

Vypracoval

 

Příběhy_statečných_lidí

EUCHARISTIE A PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA SVATÝCH

Autorka: Rita Konzalová

© Biskupství brněnské

Terezka a první svaté přijímání

Jednoho dne odpoledne se tatínek s Terezkou vypraví k řece na ryby. Nejdou je lovit pro sebe, ale pro chudé klarisky. Terezka se těší, že jim úlovek zanesou do kláštera a sestřič­ky si budou moci pochutnat na rybách.

Cesta k řece vede kolem pekařství. Tatínek se tam s Terezkou zastaví a koupí ji dva tvarohové koláčky, které má moc ráda. Terezka hned jeden koláček strčí do pusy a ten se jen rozplyne. Nad druhým přemýšlí. Má si ho sníst hned, nebo si ho má scho­vat? Nakonec si koláček schová do kapsy u zástěrky.

Tatínek se zatím zastavil s panem Dupontem a povídají si o politice. Terezka najed­nou zpozoruje na druhém chodníku stařečka, který se s berlemi belhá ulicí. Stařec je velmi chudě oblečen. Terezku napadne, že se možná za tou vrásčitou tváří skrývá sám Pán Bůh, který v podobě chudých obchází světem. Tatínek jí přece říkal, že se s chudý­mi má dělit. Terezka vytáhla z kapsy drobnou minci, kterou dostala od strýčka a podává ji stařečkovi. Ten však minci odmítá. Terezce je smutno, přemýšlí, jestli stařečka neura­zila. Uvažuje, zda mu neměla raději dát svůj koláček. Když se ohlédla, uviděla na tváři starce úsměv. V tu chvíli ji napadlo, že bude moci stařečka obdarovat mnohem lépe. Má velkou radost, že přišla na něco krásného, co mu může dát.

Včera jí sestra Pavlína vyprávěla o prvním svatém přijímání, na které se Terezka připravuje. Velmi se těší na okamžik, kdy se poprvé takto setká s Pánem Ježíšem. Pavlína mimo jiné řekla, že v takový den, kdy poprvé přijme eucharistického Ježíše, bude nejbohatší. V ten den, kdy bude mít Pána Ježíše ve svém srdci, může si u Boha všechno vyprosit. Terezka uvažuje: až poprvé přijmu Pána Ježíše, poprosím za tohoto stařečka, aby mu dobrý Bůh dal všechno, co potřebuje, aby ho udělal šťastným. Terezka věří, že ji Bůh jistě vyslyší. Dědeček ani nebude vědět, že je to dárek právě od ní. Teď je Terezka konečně spokojená.

                                      Rita Konzalová podle knihy M. Holkové „Terezka Martinová“
pro Katechetický věstník č. 1-2/2014-15

 

Statečný Tarsicius

O svatém Tarsiciovi mnoho nevíme. Žil ve 3. století v Římě a vychovával ho jeho strýc. Pravděpodobně ztratil rodiče a jeho silou se stala víra a láska k Pánu Ježíši, kterému chtěl z celého srdce sloužit. V té době zavládlo kruté pronásledování křesťanů. Přesto se víra v Pána Ježíše šířila. Křesťané žili tak, že se z jejich chování dala poznat Boží láska k lidem. Zajatí křesťané svou víru nezapírali, ale přijímali i mučednickou smrt. Jejich svědectví bylo účinné. Zajatci potřebovali posilu v posledních chvílích života a toužili po setkání s Pánem Ježíšem v eucharistii. Dospělí křesťané nemohli zajatce navštívit, aby se neprozradili. Jednoho dne se k tomuto úkolu přihlásil Tarsicius, který sloužil při mši svaté jako ministrant. Nabídl se, že odnese svaté přijímání do vězení. Biskup souhlasil, protože si uvědomoval, že chlapec nebude tak nápadný.

Tarsicius si velmi vážil svého poslání a schoval eucharistii na srdci pod oblečením. Cestou k vězení se potkal s partou kluků, kteří ho chtěli zastavit. Někteří tušili, že je křesťan, a vyzvídali, kam jde. Když do něj jeden z kluků vrazil, zjistil, že něco skrývá pod košilí. Kluci se na Tarsicia vrhli a chtěli se té tajemné schránky zmocnit. Tarsicius se bránil a nechtěl eucharistii vydat ani za cenu vlastního života. Kluci ho kopali a bili, někdo vzal dokonce kámen, kterým ho zranil.

Najednou se na ulici objevil římský voják, který útočníky rozehnal. Umírající Tarsi­cius v něm poznal tajného křesťana a předal mu schránku se svatým přijímáním. Voják pak dokončil Tarsiciův úkol. Tarsiciova smrt nebyla marná. Pro svou statečnou obranu eucharistie se stal patronem všech ministrantů.

                  Rita Konzalová podle promluvy Benedikta XVI. k ministrantům (2010)
pro Katechetický věstník č. 3/2014-15

 

Svatá Marie Goretti

Marie Goretti se narodila v Itálii (1890) ve velmi chudé rodině. V deseti letech jí zemřel otec. Maminka musela pracovat na poli, a tak Marie převzala starost o do­mácnost a sou­rozence. Kvůli tomu nemohla chodit do školy a na výuku katechismu. Měla velkou úctu k Pánu Ježíši v eucharistii. Když šla do města na trh, často se zastavila v kostele a mod­lila se před svatostánkem. Otvírala své srdce Pánu Ježíši a také mu naslouchala. Zároveň klečela před obrazem Panny Marie a svěřovala jí všechny své starosti. Svěřila jí také touhu jít k prvnímu svatému přijímání, i když nemá závoj, šaty ani boty.

Svému bratru Angelovi jednou řekla: Mysli na to, koho jdeš přijmout. Ježíš nehledí na boty, on se dívá do srdce. Velký den nastal pro Marii na svátek Božího Těla. Ko­nečně mohla přijmout Pána Ježíše. Bylo jí dvanáct let. Zbožná Marie prožila tyto chvíle v hlubokém štěstí. Večer řekla mamince: Budu stále lepší. Tento zážitek velmi ovliv­nil její další život. První svaté přijímání obětovala Marie za tatínka a Ježíši slibovala: Chci raději zemřít než hřešit.

Nedlouho poté mohla svá slova naplnit. Napadl ji mladík Alessandro Serenelli. Po­kusil se Marii znásilnit. Když se bránila, smrtelně ji pobodal. Zranění byla tak velká, že nepomohla ani operace. Marie se vyzpovídala, přijala podruhé svaté přijímání a také svátost nemocných. Následujícího dne zemřela (6. 7. 1902). Před smrtí svému vrahovi odpustila: Pro lásku k Ježíši jsem mu odpustila a chci, aby se mnou byl v ráji.

                                                    Rita Konzalová pro Katechetický věstník č. 4/2014-15

Blahoslavený Pier Giorgio Frassati

Pier se narodil v bohaté italské rodině (r. 1901), která však nebyla příliš zbožná. V de­se­ti letech ho rodiče poslali k prvnímu svatému přijímání. Pier si tento den uchoval navždy v paměti, protože od té chvíle se pro něj Ježíš v eucharistii stal zdrojem veškeré síly a odvahy. Matce Adelaide se nelíbily Pierovy náboženské sklony. Nechtěla, aby se její syn stal knězem. Když bylo Pierovi dvanáct let, vyzval ho jeden kněz, aby chodil každý den na mši svatou a k svatému přijímání. Matka to samozřejmě odmítla, ale synovy prosby ji nakonec obměkčily. Od té doby se zúčastňoval mše svaté pravidelně.

Po maturitě začal Pier studovat techniku. Jako vysokoškolský student se v rodném Turíně přihlásil do apoštolátu modlitby a do kroužku adorace Nejsvětější svátosti. Tou­žil po hlubokém duchovním životě. Začal se také starat o mnoho chudých a nemoc­ných, které navštěvoval v jejich bytech. Utěšoval všechny nešťastné a mnoha chudým přinášel dárky. Toto poslání přivádělo Piera do nuzných chatrčí, které byly naprosto odlišné od jeho luxusního domova. Jednou se ho jeden přítel zeptal, zda mu nevadí špína, se kterou se setkává. Pier odpověděl: „Ježíš ke mně přichází každé ráno ve svatém přijímání. Splá­cím mu to ve velmi malé míře tak, že navštěvuji chudé. Dům může být špinavý, ale já jdu ke Kristu.“ Pierova radost pramenila z úzkého vztahu k Pánu Ježíši, kterého přijí­mal, a z časté modlitby před Nejsvětější svátostí. Jednou Pier řekl: „Po modlitbě před svato­stánkem se cítím silnější, jistější a dokonce šťastnější.“

Jeden jeho přítel o něm podal svědectví: „Když Pier po hodině modlitby odcházel z kostela, obrátil se a zamával směrem ke svatostánku.“ Toto láskyplné gesto, které bylo znakem blízkého vztahu k Ježíši, vyjadřuje něco z radosti a přirozenosti, s jakou pro­žíval „obyčejný“ křesťanský život uprostřed světa.                                                                   

Rita Konzalová pro Katechetický věstník č. 5/2014-15

 

Svatý papež Pius X.

Vlastním jménem Giuseppe (Josef) Sarto se narodil v chudé italské rodině roku 1835. Už jako malý chlapec velmi toužil přijmout Pána Ježíše ve svatém přijímání. V té době to bylo možné až ve 12 letech. Vypráví se, že malý Josef žádal samotného biskupa, aby mu dovolil přijmout Pána Ježíše dřív. Biskup mu řekl: „Až jednou budeš papežem, můžeš to změnit. Ale teď musíš počkat.“ Netušil, že jednou se to opravdu stane.

Josef pociťoval velkou touhu po kněžství. Denně docházel 8 km pěšky do školy. Ro­diče mu chtěli cestu k povolání umožnit i za cenu velkých obětí. Stal se kně­zem a jako kaplan brzy ráno otevíral kostel a dlouze klečíval v modlitbě před svato­stánkem. Při mši svaté na něm bylo znát hluboké soustředění. S velkou radostí připra­voval děti k prv­nímu svatému přijímání a s nadšením vedl věřící k úctě k Nejsvětější svátosti.

Když se nečekaně stal papežem, mohl splnit to, co mu kdysi jako malému řekl bis­kup. V roce 1910 vydal dva dekrety. Jeden lidem dovoloval častěji přijímat eucha­ristii a druhý umožňoval, aby děti mohly přistoupit k prvnímu svatému přijímání tehdy, když rozeznají eucharistii od obyčejného chleba a jsou schopny opravdové úcty ke svátosti eucharistie. Od té doby už děti nemusí čekat, až budou mít 12 let.

                                               Rita Konzalová pro Katechetický věstník č. 6/2014-15

Svatý Dominik Savio

Narodil se v roce 1842 v Itálii blízko Turína. Jeho rodiče byli chudí zemědělci. Od ma­lička Dominika vychovávali v křes­ťanské víře. Dominik moc rád ministroval a v sedmi letech už znal nazpaměť katechismus. Velmi toužil po tom, aby mohl přijmout Pána Ježíše ve svatém přijímání. Tenkrát to však v jeho věku nebylo možné. Když kněz ve farnosti viděl jeho velikou touhu a duchovní připravenost, poradil se s dalšími kněžími a rozhodl se u Dominika udělat výjimku. Dominik tedy poprvé přijal eucharistii v sedmi letech, a to na Bílou sobotu. V tento den si Dominik zapsal čtyři zásady: „1. Budu se často zpovídat a přistupovat k svatému přijímání. – 2. Chci světit sváteční dny. – 3. Moji přátelé jsou Ježíš a Maria. – 4. Raději zemřít než zhřešit.“ Dominik měl tajné přání stát se knězem. Ve 13 letech se setkal s Donem Boskem a stal se jedním z chlap­ců jeho ora­toře. Založil družinu hochů, kteří společně usilovali o svatost. Soutěžili mezi sebou v úsilí o ctnosti, konání dobrých skutků a pomáhání slabším. Jednou chtěl Don Bosko každému chlapci splnit nějaké přání. Dominik napsal: „Pomozte mi, abych byl svatý.“ Don Bosko mu odpověděl: „Napsals krásné přání. Mám pro tebe radu, jak toho dosáhnout: buď veselý, plň dobře své povinnosti a konej dobro.“ Dominik se stal milým kamarádem a všem rozdával radost. V 15 letech těžce onemocněl. Před smrtí se vyzpo­vídal a přijal eucharistii. S kamarády se loučil slovy: „Na shledanou tam, kde budeme navždy s Pá­nem.“ Těsně před smrtí řekl svému tatínkovi: „Ještě jsem nikdy nespatřil něco tak krásného, jako vidím teď.“ Dominik se stal patronem ministrantů a mladých.

                                               Rita Konzalová pro Katechetický věstník č. 7/2014-15

 

Svatá Marie Markéta Alacoque

Svatá Marie Markéta Alacoque (čti „alakok“) se narodila se ve Francii v 17. století (r. 1647). První svaté přijímání přijala v deseti letech s velkou úctou a láskou. Prožila těžké dětství, protože jí během krátké doby zemřel otec a několik sourozenců. Sama Markéta vážně onemocněla, ale na přímluvu Panny Marie byla uzdravena. V té době po­cítila touhu vstoupit do kláštera, což se uskutečnilo, když jí bylo 23 let.

Náboženská situace byla tenkrát taková, že byl prosazován názor, že člověk se musí Boha bát. Francii zaplavila přemrštěná náboženská strohost a přísnost; proto ztrá­celi věřící důvěru v Boha a téměř se odcizili přijímání svátostí, zejména Eucharistie.

Markéta jako řeholnice pociťovala velkou úctu k Eucharistii a hodně času trávila před svatostánkem. Několikrát se jí zjevil Ježíš, který mluvil o své veliké lásce k lidem. Ho­vořil také o nevděku lidí, kteří na jeho lásku neodpovídají. Vyzval Markétu, aby ho milovala celým srdcem a povzbuzoval ji, aby ho často přijímala v Eucharistii, přede­vším o prvních pátcích v měsíci.

Při dalším zjevení, které se uskutečnilo po svátku Těla a Krve Páně, vybídl Ježíš Markétu, aby byl v církvi ustanoven zvláštní svátek vyhrazený ke cti jeho milujícího Srdce. Díky Marii Markétě Alacoque se úcta ke Kristově lásce rozšířila. Po svých setká­ních s Ježíšem doporučila Markéta křesťanům praxi prvních pátků v měsíci. Ježíš jí totiž dal příslib, že kdo přistoupí ke svatému přijímání každý první pátek po dobu devíti měsíců, má jistotu dobré smrti.

Papež Pius IX. ustanovil v roce 1856 pro celou církev svátek Nejsvětějšího Srdce Je­žíšova na třetí pátek po slavnosti Seslání Ducha Svatého. Úcta k Ježíšovu Srdci se velmi rozšířila. Po celém světě je mnoho kostelů zasvěceno Božskému Srdci.

                                               Rita Konzalová pro Katechetický věstník č. 8/2014-15

 

Svatý Jan Pavel II.

Vlastním jménem Karol Wojtyla se narodil 18. května 1920 v polských Wadowicích. Jeho dětství ovlivnila smrt jeho matky a bratra. Maminka zemřela několik týdnů před jeho prvním svatým přijímáním; bylo mu 9 let. Otec ho vedl k modlitbě a svá­tostem. Karol se stal ministrantem. V té době ho ovlivnil kněz, který nastoupil do farnosti. Karol se u něj často zpovídal, aby byl připraven na přijímání Pána Ježíše. V době války denně chodil na mši svatou a svaté přijímání se stalo jeho jedinou posilou pro přežití. Utvrzení o tom, že ho Bůh volá ke službě kněze, přišlo v době uzdravování po vážné dopravní nehodě. Byl vysvěcen na kněze (v roce 1946), později se stal biskupem (1958) a v roce 1978 byl zvolen papežem.

Jan Pavel II. žil z eucharistie po celý život – jako dítě, kněz, biskup i papež. Ve svých promluvách vyzýval věřící k uvě­domělé a zralé účasti na eucharistii a svátosti smíření, které mají nesmírný význam. Připomínal, že eucharistická adorace dává sílu ke svě­dectví. Vyzýval kněze, aby učili děti adorovat, protože jedině takto se jim přiblíží tajem­ství Kristovy přítomnosti v eucharistii.

Mladé lidi povzbuzoval, aby se shromažďovali kolem eucharistie, protože ta je pramenem jejich víry a nadšení. Jako potvrzení své veliké úcty k eucharistii vydal na konci svého života encykliku Církev žije z eucharistie, v níž zdůraznil, že eucharistie je největší dar, který dal Ježíš církvi, protože tím dal sám sebe.

Jan Pavel II. zemřel roku 2005 a za svatého ho prohlásil papež František v roce 2014.

                                               Rita Konzalová pro Katechetický věstník č. 9/2014-15

 

Blahoslavená Chiara Luce Badano

Narodila se roku 1971 v severní Itálii v prosté rodině, kde víra byla součástí běžného života. Už v devíti letech se účastnila setkání mladých lidí z Hnutí fokoláre, které založila Chiara Lubichová, a stala se jeho nadšenou členkou. Poznávala křesťanský život ve společenství a prohloubila svůj osobní vztah k Bohu. Skoro denně se účastnila mše svaté a přijímala eucharistii. Už jako desetileté dítě prožívala intenzivní vztah s Ježíšem. Když ji maminka nechtěla pustit samotnou na letní setkání, dostala odpověď: „Mami, nejsem sama, je se mnou Ježíš.“

Vyrostla v krásné a nadané děvče a s nadšením se věnovala sportu. Měla mnoho přátel. V 17 letech jí lékaři zjistili zhoubný kostní nádor. Před důležitým vyšetřením se vyzpovídala a šla ke svatému přijímání. Nemoc přijala s důvěrou v Boží lásku. Často opakovala modlitbu: „Pane, chceš-li to ty, chci to i já.“ Rodiče ji doprovázeli na všech­na vyšetření a během nich klečívali v nemocniční kapli a prosili Ježíše v eucha­ristii o sílu pro ně a pro jejich dceru.

V době nemoci si Chiara dopisovala se zakladatelkou Hnutí fokoláre. Ta jí dala nové jméno Luce (= Světlo). Chiara svým životem a tváří nové jméno neustále potvrzovala.

Často ji navštěvovali kněží, několikrát i místní biskup. Přinášeli jí Ježíše v eucharistii jako posilu. Když nemohla chodit, řekla: „Už nemám nohy, ale Pán mi dal křídla.“ Poslední den stále opakovala slova: „Přijď, Pane Ježíši.“ A Ježíš přišel. Ne­oče­kávaně se u ní zastavil kněz s eucharistií, kterou přijala jako „pokrm na cestu“. Svým vrstevníkům a kamarádům napsala poselství: „Já již nemohu běžet, a proto bych vám chtěla – jako na olympiádě – předat pochodeň. Máte jen jeden život a stojí za to ho dobře využít.“         

                                             Rita Konzalová pro Katechetický věstník č. 10/2014-15

 

 

Májové_úvahy_kardinála_Vlka

Z knihy Alalina Boudreho „Umývač výloha arcibiskup“

vyd. Nové Město 2016

úterý 2.5.

1. Idylické dětství

Vesnička Líšnice, ležící asi 100 kilometrů jižně od Prahy, se onoho května 1932 oděla do bílého.Jabloně kolem silnice právě rozkvetly, zatímco kaštany tyčí své kuželovité květy přímo k blankytnému nebi. Na tomto místě temná Šumava ustupuje žitným lánům, které se v této roční době ještě zelenají, a roztroušeným bramborovým políčkům. Na návsi naproti rybníku stojí vedle sebe Boží muka a kaplička, jejíž přední část zdobí reliéf Panny Marie s děťátkem. Tyto dva symboly budou silně ovlivňovat život dítěte, které dne 17. května, v „měsíci Panny Marie", porodila svobodná matka ve venkovské chalupě u svých rodičů.

Hned následujícího dne je malý Miloslav pokřtěn ve farním kostele Jména Panny Marie v Sepekově, ležícím hned vedle Líšnice. Za kmotru mu jde sestra jeho matky, která mu krátce před svou smrtí svěří: „Když jsem tě nesla v náruči před obraz Panny Marie s děťátkem, zasvětila jsem tě Panně Marii". Obraz je skvostem tohoto kostela vystavěného v podobě baroka, který je již více než dvě století místem poutí a modliteb a k němuž každé září směřují tisíce poutníků.

V rodné Líšnici, na „svatém kopci jižních Čech" stráví mladý hoch prvních šest let svého života. „Se svou matkou a jejími rodiči jsem zde prožil mezi sedláky velmi šťastné roky. Mám rád venkovské lidi, sám z venkova pocházím a věřím v dobro hluboce vepsané v jejich srdcích. Nemohu zapomenout na krásu tohoto kraje, který asi o sto kilometrů dál lemuje Šumava, zalesněný horský hřeben, jenž svou výškou nikdy nedrtí".

V době, kdy nad zemí již visí hrozba německého vpádu, se Miloslavova maminka rozhoduje pro sňatek. Roku 1938 se stěhuje na zemědělskou usedlost svého muže do Záluží, asi dvacet kilometrů od Sepekova. Tady chlapec prožije své mládí.

Každý den spolu s dalšími dětmi ze Záluží prochází Miloslav cestu, jejíž zákruty ho vedou do čtyři kilometry vzdálené školy v Chyškách. Ať je venku tma a zima či naopak spalující horko, chlapec musí velmi brzo ráno nebo hned po škole pomáhat s prací doma i na polích. Připravit dřevo na zátop, nanosit vodu ze studny na dvoře, nasekat trávu králíkům, dát kravám krmení, pomáhat ve stáji a na poli sklízet obilí, orat …, plést košíky …, všechny tyto práce dávají řád jednotlivým dnům a utvářejí lidský charakter. „Moji rodiče mě vychovali k odpovědnosti v chudobě“, vzpomíná Miloslav Vlk. „Často mi s velkou skromností opakovali: ,To víš, my si to nemůžeme dovolit, my jsme chudí.' Naučil jsem se žít s málem, obejít se bez toho, co si ostatní mohli dovolit. S odstupem času jsem svým rodičům za tento dar vděčný. Naučili mě, abych se uměl spokojit s málem. Když má člověk nejprve těžký život, bez potíží si zvykne na lepší…"

Sousedské vztahy ve vesnici jsou výborné, stejně jako vztahy v rodině. Děti zde žijí jako všude jinde. A to platí i pro vylomeniny. Kolik slezených stromů, aby natrhaly červené třešně, kolik hrachových lusků ukradených na poli! Miloslav Vlk si vzpomíná především na neodolatelné pokušení vypravit se jednoho lednového dne na zamrzlý rybník na návsi. Hned co se odhodlal vkročit na zdánlivě pevný led, ledová krusta pod mladým odvážlivcem praskla a hoch se ocitl po pás ve vodě. Domů se vrátil oklikou přes sousedovu kovárnu, kde se usušil, a přišel domů, jako by se nic nestalo. „Všechno v pořádku, Mílo?" zeptala se maminka. „Ano, ano, mami," odvětil malý lhář. Avšak tatínek, který vše pozoroval ze zahrádky, prověřil jeho odpověď sáhnutím na ještě vlhké kalhoty… A hned z toho vyvodí důsledky. „Na tuto lekci jsem nezapomněl!"

Po dobu několika let se po práci na poli každý den vrací Miloslav domů, aby vyhnal krávy na pastvu, z níž přichází v osm devět hodin večer. Mladý horský pastýř se ochotně zhosťuje tohoto úkolu, neboť má velmi rád vznešenost a klid vyzařující z přírody, s níž se denně setkává. Při pastvě měl po řadu let příležitost přečíst mnoho knih. Před spaním si pokaždé místo jídla vzal hrnek ještě vlažného kravského mléka a kus suchého chleba. „Toto období silně utvářelo moji povahu. Tvrdá práce, služba druhým, vyžití s málem. Neměl jsem příležitost, abych snil, přál si něco jiného či o něco jiné usiloval.

 

sobota 6.5.

2. Obyčejný plakát

„Chceš i ty být knězem?" Tento plakát připevněný v předsíni kostela v Chyškách zobrazuje chlapce, který hledí do výšky směrem k ukřižovanému Kristu. Prostá věta, která na dítě velmi silně zapůsobí. „Tato slova ve mně rezonovala, jako kdyby byla tato výzva určena přímo mně, takže se hluboko vrývala do mého srdce. Tento obrázek byl pro mě setkáním s milostí," vzpomíná Miloslav Vlk, „byl jsem v takovém napětí, že mě uklidnila až odpověď: ,Ano, chci', kterou jsem sám sobě vnitřně dal." Jednou po svatém přijímaní v sobě Míla znovu pocítí stejnou výzvu, jako tehdy před plakátem: „Pojď, následuj mě!"

Školák však raději toto tajemství ponechává ve svém srdci z obavy, že by se jemu, prostému jedenáctiletému pasáčkovi krav, vysmáli. Tím spíše, že doma je dětem vštěpována velmi tradiční podoba víry a velká úcta k duchovním. Míla se neodvažuje o svém tajemství nikomu říci. Ani své matce. Je třeba se také zmínit o tom, že se na něj jednou, když cosi vyvedl, velmi hrubě obořila: „Z tebe nikdy nic pořádného nebude!"

Chybí mu tedy odvaha a jeho tajemství i jemu samotnému připadá utopické a neuskutečnitelné. Navíc ani neví, jak by zařídil, aby mohl jít někam do města studovat na gymnázium, které nikde v blízkosti nebylo. Zuří válka a rodinné starosti spolu s množstvím práce, kterou je třeba vykonat, tuto touhu upozadí a nakonec pohřbí. A tak ideál, který v duši zářil, postupně pohasínal…

Válka se pomalu chýlila ke konci. Po obloze denně čáralo své dráhy množství cizích bombardérů… A v srdci malého chlapce, který měl nitro otevřené pro „vysoké" plány, se pomalu rodila myšlenka stát se pilotem, vydat se vzhůru… Tuto myšlenku nemusel tolik skrývat jako předchozí ideál. Svým mladším sestrám to jednou prozradil…

A tak pokaždé, když po obloze proletí letadlo, Miloslavovy mladší sestry Marie a Anežka radostně zvolají s pažemi vztyčenými k nebi: „Aeropláne, počkej na našeho Mílu!" Míla je však rozčarován, když mu jeho učitelka paní NovákováNašincová k jeho plánu řekne, že ho do letecké školy ještě nevezmou. Aby se stal pilotem, musel by jít napřed na gymnázium a pustit se do dlouhých studií…

Miloslavův otec věděl o jeho touze jít studovat na gymnázium, ale řekl mu: „Víš, my jsme chudí a my na to nemáme…" Ale jednou, když se tatínek setkal s nějakým svým známým a povídali o tom, co jejich kluci chtějí dělat, tu mu ten známý řekl: „Můj synovec studuje v Budějovicích a tam je internát, kde na chudé chlapce platí katolická charita." Nové světlo naděje!… Miloslav okamžitě sedá na kolo a jede dvacet kilometrů daleko za dotyčným mladíkem. Jede, co nejrychleji může, aby cestu urazil v jednom kuse, a hned po svém příjezdu domů naléhavě prosí rodiče, aby se mohl zapsat na tutéž školu.

A tak se na konci školního roku doprovázen sestrou maminky, svou křestní kmotrou, vydal do Českých Budějovic na přijímací zkoušky…

Venkovský farář doučuje hocha latinu, zatímco on pase krávy. Žák prokazuje nejen chuť k učení, ale též nadání a snadno uspěje ve zkouškách na Jirsíkovo gymnázium. Avšak ukáže se, že „internát", kde by měl bydlet, je malý seminář v Českých Budějovicích! Na lístku, který mu po absolvování přijímacích zkoušek na gymnázium předává pan ředitel „internátu" kněz F. Mácha, je uvedeno, že Miloslav je přijat s tím, že „jednou bude dálí Bůh knězem".

Pro Miloslava to je rána a z Českých Budějovic se vrací otřesený, neboť byl v tu chvíli upnutý ke svému snu, že se jednou bude moci stát pilotem. „Byl to pro mě blesk z čistého nebe. Moji rodiče mě naučili poctivosti a neuměl jsem si představit, že bych bydlel v chlapeckém semináři s úmyslem být pilotem, zatímco všichni ostatní by studovali s myšlenkou stát se knězem. Byl jsem zmatený a musel jsem to zpracovat. Celou cestu domů jsem usilovně o věci přemýšlel. V Sepekově jsme spolu s tetou vystoupili z vlaku a šli se pomodlit do kostela, kde jsem byl pokřtěn. Už si nevzpomínám, za co jsem se modlil. Pamatuji si však přesně, že potom na křižovatce před hospodou U Alexů jsem se zastavil a té dobré tety se zeptal: „Teta, vždyť snad já bych také mohl být knězem, ne?" A teta, aniž by věděla o mém vnitřním boji, řekla prostě a jednoduše: „To víš, že jo." A bylo rozhodnuto!

 

neděle 7.5.

3. Studium v Budějicích

V roce 1946 Miloslav zahajuje svá středoškolská studia v malém semináři v Českých Budějovicích. České Budějovice jsou královské město, založené na počátku 13. století na soutoku Vltavy a Malše. Ve středu rozlehlého čtvercového náměstí stojí krásná barokní kašna zdobená sochami. Malý seminář je nedaleko této prostoru plného významných památek, mezi něž patří kostel a klášter dominikánů, kostel svatého Mikuláše a krásná renesanční radnice.

Rytmus internátního života pod vedením dvou kněží určují ranní modlitby, mše, studium na nedalekém gymnáziu, jídlo, čas na odpočinek a hry. Gymnazista Vlk brzy najde ve studiu zalíbení a v krátké době si získá mnoho přátel. Neváhá pomáhat jiným studentům s úkoly z latiny a řečtiny, z předmětů, v nichž vyniká. Miloslav dodnes považuje dobu strávenou v semináři za nekrásnější roky svého života: „Neměl jsem starosti, snadno jsem se učil, cítil jsem se začleněný do společenství svých druhů; modlitby a liturgie nás spojovaly a atmosféra byla skutečně vynikající."

O prázdninách se Miloslav vrací domů k rodičům, půl dne cesty z Českých Budějovic. Je nadšený ze svého nového života a je šťastný, že může sdílet to, co se právě naučil, takže doma, kde se o víře nemluvilo, i když byli všichni věřící, začal se svými sestrami probírat náboženství podle jejich poznámek ze školy. I v rodině se nyní probírá náboženství jako společné téma, zatímco do té doby byl každý přesvědčený, že to spadá do více osobní a intimní oblasti každého člověka.

Po třech letech strávených v semináři Miloslav již zřetelně pociťuje hlavní obrysy práce, kterou v něm zasel Bůh: „Moje víra, do té doby tradiční, se stala více uvědomělou. Moje povolání se posílilo a vyjasnilo." Po Únorovém puči však dochází k zavření malého semináře a v roce 1949 místo obsadí komunisté. Několik seminaristů přitahuje nové politické uspořádání a angažují se na nové cestě. Ti, kteří jsou nejrozhodněji přesvědčeni pokračovat ve svém povolání, se během roku stěhují do velkého semináře. Avšak náboženský útlak je zákeřný. Také velký seminář je rozpuštěn a žáci jsou rozptýlení po rodinách.

Paní Stanislava Jindrová si dobře vzpomíná na Miloslava Vlka z doby, kdy několik měsíců bydlel v domě jejích I rodičů: „Byl to podsaditý chlapec, nijak vysoký, rozložitý, otevřený, příjemný a klidný. Jeho hluboká víra svědčila o vážnosti jeho přání stát se knězem. Známá byla mezi námi jeho záliba v cizích jazycích. Modlil se Otčenáš každý den v jiném jazyce: latinsky, řecky, česky, německy, anglicky, francouzsky a italsky. Horlivě studoval a každý rok klasického gymnázia měl na vysvědčení prospěl s vyznamenáním.

V Českých Budějovicích na Miloslava hluboce zapůsobí dvě sestry z Apoštolátu třetího řádu svatého Františka, společenství založeného otcem Janem Evangelistou Urbanem roku 1933; lidmi byly nazývané „urbanky". Sestra Damiána a Beata vypomáhají ve farnosti mnoha různými způsoby: katechezí dětí, přípravou ke křtu a k svatbě, péčí o umírající atd. Bez pracovní smlouvy vše dělají zadarmo a žijí z darů a almužen. Mohou vykonávat svoji činnost ještě dalších pár let, protože chodí bez závoje a v civilním šatě. Až přijde noc, kdy jsou všechny řeholní sestry v celé zemi zadrženy a uvězněny.

Ke konci školní docházky seminarista Vlk zůstává v Českých Budějovicích, stále stejně přesvědčený o svém povolání. Bydlí u starších důchodců blízko katedrály, aby mohl pokračovat ve svém studiu na gymnáziu. Je vášnivě zaujat studiem jazyků. Miloslav se zapisuje do českobudějovického kroužku esperanta a uveřejňuje studii nazvanou „Esperanto v optice Stalinovy lingvistické teorie“. V této práci se student Vlk odvážil oponovat teorii sovětského vůdce poukázáním na to, že esperanto nevede k odvržení vlasti či národa.

V roce 1952 biskupové doporučují kandidátům kněžství, aby nevstupovali do státního semináře, který tou dobou nahrazoval všechny zlikvidované diecézní semináře. Miloslav právě včas stihne složit maturitní zkoušku. Zatímco všichni žáci jeho věku se musejí před komisi dostavit ve stejnokroji Československého svazu mládeže, mladý Miloslav Vlk se odváží předstoupit v tmavém obleku, bílé košili a s motýlkem. Přestože jsou jeho známky vynikající na maturitním vysvědčení samé jedničky , čerstvý maturant nezískává ocenění „prospěl s vyznamenáním". Kdo v té době není členem komunistického svazu mládeže, tomu je vstup na univerzitu znemožněn. Miloslav je zklamaný, zůstává však věrný sám sobě, a zatímco katolická církev v Československu zažívá své nejbolestivější roky, on se rozhoduje nastoupit do práce v továrně.

úterý 9.5.

4. Archivářem

Když dojde v Maďarsku roku 1956 k revoluci, Miloslav stejně jako mnoho dalších studentů doufá v konec komunismu. Počítá se změnou režimu a s tím, že bude moci studovat ve velkém semináři… Je mu dvacet čtyři let, takže už je načase… K ničemu takovému však nedojde. Nemožnost navštěvovat velký seminář jej tíží čím dál víc a nepozorovatelně se do jeho duše vkrádá nejistota v souvislosti s tím, jak jako student začíná zaplňovat svůj život prací. Hluboce se zabere do paleografického studia Jenského kodexu, což je téma jeho doktorské práce. Publikuje v Časopise Národního muzea, Listech filologických a jiných periodikách.

Miloslav je zapálený a vynikající student. Nemožnost naplnit kněžské povolání jej však přivádí do slepé uličky: „Je to opravdu vůle Boží? A proč bych se neměl stát dobrým otcem rodiny?" Miloslav se seznámí s jednou mladou dívkou, úzce se s ní spřátelí, snad se do ní i zamiluje. Je především veden touhou být k ní upřímný a zároveň se domnívá, že ona je schopná slyšet pravdu, aniž by to zničilo jejich přátelský vztah. Miloslav se jí přizná, že hluboko ve svém nitru v sobě stále cítí volání, aby se stal knězem. „Bylo to pro ni hodně těžké, ale já jsem musel sledovat svoji cestu, cestu otevřenou pro kněžství. Byl jsem přesvědčen, že pokud to byl dar od Boha, nemohu jej odmítnout a musím čekat dál." Když Miloslav Vlk vzpomíná na tyto okamžiky, kdy se definitivně rozhodl, pronáší s úsměvem jako student, kterým kdysi byl: „Shlížel jsem na krásnou květinu, ale neutrhl jsem ji."

František Halas si dosud dobře pamatuje jednu poznámku své ženy a říká: „Mílu neznala a on k nám jednoho dne přijel na motorce, oblečený do bundy, celý rozesmátý. Naprostý opak toho, jak si člověk představuje budoucího kněze, kterého vidíme se sklopenýma očima. Povídali jsme si jen tak o tom i o onom. Když Míla odjel, moje žena mi řekla: „Myslím, že tvůj přítel bude velmi dobrý kněz."

Když se během prázdnin vrací zpět do rodného kraje, Miloslav si vždy najde čas, aby se zastavil v Milevsku, malém městě v sousedství, kde navštěvuje otce Žáka. Tento kněz řádu premonstrátů, jehož Miloslav poznal v padesátých letech během mariánské pouti na Klokotech u Tábora, mu během jeho univerzitních let hodně duchovně pomáhá. Jemu může svěřit své nejniternější tajemství, stejně jako zkoušky týkající se jeho povolání. I když je mu jasné, že konečné rozhodnutí závisí jenom na něm.

Červený diplom získaný roku 1960 ukončuje pětileté studium Miloslava Vlka, který hned získává místo archiváře v jižních Čechách. Nejprve pracuje v třeboňském archivu, poté v Jindřichově Hradci. Po třech letech je jmenován ředitelem archivu v Českých Budějovicích. Stále publikuje odborná díla. Miloslav zapáleně studuje také řečtinu a latinu. A díky práci v archivu také historii. Vždyť právě proto, aby unikl ideologicky zaměřenému studiu historie, si zvolil studium archivnictví. Může tak v úplné tichosti prohlubovat své znalosti o zdrojích vztahujících se ke středověku, především latinských. Tato práce jej nesmírně zaujme a posléze až příliš pohltí. Místo toho, aby jako ostatní „soudruzi zaměstnanci" končil přesně ve čtyři hodiny, zůstává Miloslav Vlk v práci každý den do půl sedmé večer a odchází až na poslední chvíli, aby stihl mši. Vnitřně si nic nenalhává. Brzy si uvědomí, že se mu práce stává „vším", dokonce i nebezpečím pro jeho povolání. Po zralé úvaze se rozhoduje, že soukromě navštíví svého biskupa Mons. Hloucha, který je stále internován v jednom klášterním domě ve východních Čechách. Na závěr dlouhého rozhovoru mu biskup Hlouch dovoluje, aby vstoupil do semináře, neboť v komunistickém režimu došlo oproti padesátým letům ke změnám. Ütlak cenzury není tak tíživý, do země přijíždějí zahraniční turisté, myšlenky ze Západu mají významný dopad na společnost a vzbuzují v zemi velká očekávaní. a občanská společnost se vyvíjí směrem k větší toleranci.

Toto nové kolektivní uvědomění, které v roce 1968 vyústí v pražské jaro, je v této době stále v zárodku. Především tedy slovo jeho biskupa vede Miloslava k rozhodnutí pokusit se oficiální cestou o vstup do semináře.

 

pátek 12.5.

5. Z archiváře skutečným seminaristou

Ředitel archivu vzbuzuje mezi svými kolegy v práci obdiv pro svou odbornou zdatnost a erudici. Když tedy požádá o uvolnění ze svého zaměstnání, aby mohl vstoupit do semináře, vzbudí to poprask: „Ředitel archivu nám chce jít na faráře!" Někteří zprávu přijímají se zvědavostí, příznivě, jiní dávají najevo své pochyby nebo i nedůvěru. On však potřebuje doporučení od zaměstnavatele, kterým je Okresní národní výbor v Českých Budějovicích a ten mu ho odepřel. Miloslav bere věc do svých rukou a adresuje dopis prezidentu republiky Antonínu Novotnému v tomto znění: „České Budějovice, 26. září 1963; Můj dopis se týká mojí zamítnuté žádosti o teologická studia, ,neboť nebyla doporučena příslušnými orgány'… Podle informací, které jsem obdržel, jde o jistou třetí moc stojící nad oficiálními orgány'. Žádám vás, abyste mi sdělil, o jakou moc se jedná. Jaký je pravý důvod toho, že je moje žádost zamítnuta?"

O týden později Miloslav dostává dopis z Kanceláře prezidenta republiky. V dopise se píše, že má čekat na odpověď z ministerstva kultury. A opravdu, dne 14. října jej ministerstvo informuje, že „nebyly naplněny veškeré nutné podmínky", čímž mu dává najevo, že politická moc trvá na svém rozhodnutí.

Na začátku zimy roku 1963 však strasti pro Miloslava nekončí. Komunistický úřad mu nejen nechce dát svobodu, ale dokonce odborová organizace si dává „závazek", že „soudruha Vlka oženit". I Ale běda, i rok poté je Miloslav stále svobodný a stále stejně přesvědčený o svém povolání. „Soudružce předsedkyni závodního odborového výboru" nezbývá než s povzdychem a sepsat svoji zprávu. Miloslav chápe, že je nutné, aby udělal rozhodný krok. Pohrozil, že půjde na takzvaný „organizovaný nábor", to znamená buď do stavebnictví nebo do dolů a že z této pozice opět požádá o vstup do semináře. Zodpovědní činitelé na okrese jsou unaveni těmito spory a nechají jej tedy odejít, aniž by se s ním jakkoli rozloučili.

Rok 1964: Miloslav Vlk může konečně uskutečnit své nejniternější přání, na které dvanáct let po maturitě čekal, a vstoupit do kněžského semináře v Litoměřicích.

Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta je ve skutečnosti státním seminářem podléhajícím přísné kontrole strany. Stín komunismu dopadá až do interiéru budov a prostupuje dokonce i svědomím několika vynikajících členů fakulty. Každý si tak může ve svém nitru položit otázku: Kdo donáší na koho? Nejsou snad i samotní rektor a spirituál v podezření, že jsou ve službách Státní bezpečnosti? Toto podezření se posléze ukáže jako pravdivé. Jedinou starostí komunistické vlády je zabránit tomu, aby ze semináře vzešli příliš moderní a přesvědčiví služebníci Boží. Stávající režim dává přednost bojácným, poddajným a podřízeným kněžím, takovým, jací působí v Mírovém hnutí katolického duchovenstva, což je spolek podléhající státu.

Jakmile některý mladý muž požádá o vstup do semináře, ihned se ocitají jeho rodiče a přátelé pod stálým tlakem tajné policie, aby jej od jeho rozhodnutí odradili. Ti, kdo ve svém odhodlání vydrží, jsou pravidelně předvoláváni, vyslýcháni a musejí se dostavovat na zvláštní oddělení policie. V seminářích jsou mezi zaměstnanci a seminaristy spolupracovníci tajné policie. Učitelský sbor je vybírán s obtížemi, chybí základní teologická literatura, neexistuje odpovídající program kulturního a duchovního vzdělávání, jeden soudruh z ministerstva přednáší aktuální stranická téma, ten „předmět" je povinný. Během pěti let studia toto ovzduší strachu ničí jakoukoli známku důvěry a upřímnosti, veškerou snahu o otevřenost a komunikaci. Strana je nelítostná a metodicky a zuřivě ničí, atomizuje a izoluje, aby oslabila přesvědčení jednotlivých studentů a tím je odradila od studia a dovedla k tomu, že seminář opustí. V naprosté nejistotě stojí před Miloslavem stejně jako před každým ze seminaristů, který si přeje vydržet, jediné řešení: vše vsadit na toho, jenž neklame a jenž se nezhroutí na Boha. Jakákoli hmotná či lidská podpora se může změnit v obávanou past.

 

sobota 13.5.

6. Velký objev

Zvolit si Boha, především v podobě ukřižovaného a opuštěného Krista to je zásadní objev, který učiní Miloslav ještě před vstupem na teologii v létě roku 1964 v NDR, a ten převrátí jeho život vzhůru nohama. Mladý seminarista již tehdy cítí silné nutkání utéci ze své země a odejít na Západ, neboť jeho život se mu zdá být nepřijatelný. U příležitosti cesty do východního Německa, kam jel osobně poděkovat německému knězi za zasílání teologické literatury, se tamní mladí kněží ptají na náboženský život v Čechách. A tu jim Miloslav líčí těžkosti pronásledované církve. A oni mu vyprávějí svou novou zkušenost s Hnutím fokoláre, které poznali od biblisty prof. Schürmanna v erfurtském semináři. Protože v té době část lékařů katolických nemocnic emigrovala na Západ, požádal berlínský kardinál Bengsch v Římě o pomoc Chiaru Lubichovou, protože mezi členy Hnutí byla řada lékařů. Ch. Lubichová poslal asi pět lékařů, kteří si zvolili, že oficiálně přejdou železnou oponu na Východ, aby sdíleli život těchto církví a jejich občanů žijících v útlaku a pronásledování. Učinili tak navzdory riziku, že ztratí svoji svobodu i život, jen s oporou své víry, se svým přesvědčením a především se svojí láskou.

Při tomto setkání mu jeden kněz nabídne první německé vydání knihy Meditací od Chiary Lubichové a doporučí mu text nazvaný Ježíš ukřižovaný a opuštěný, Miloslav začíná chápat. „Uprostřed těch temných let bylo pro mě setkání s Hnutím fokoláre velkým světlem. Jeho spiritualita znamenala pro mě i pro nás všechny, že jakkoli je těžká situace, v níž se nacházíme, musíme se odevzdat Bohu, vydat se do jeho rukou a vnořit se do jeho Slova. Pochopil jsem, že existuje jen jedno východisko z těžké situace církve u nás cesta kříže. Ani zcela beznadějná situace, podobná výkřiku Ježíše na kříži: ,Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?' (Mt 27,46; Mk 15,34), není koncem všeho, ale vede nakoenc ke vzkříšení. Taková byla naše situace. Zjistil jsem, že kříž je ve své podstatě největší zjevení Ježíšovy lásky. Byla to pro mě příležitost zažít lásku, ukázat lásku, žít výhradně Bohem, ukřižovaným Ježíšem, tímto vrcholným a tajemným bodem lásky, kterým je Ježíšova opuštěnost od Otce. Taková byla moje formace a vzdělání v semináři" vzpomíná Miloslav Vlk. Tento ohromující objev tvoří zlatou nit, vzácnou perlu a tajemství jeho života života, který bude pod komunistickým režimem ještě častokrát poznamenán utrpením.

V roce 1968 Československo zažívá významný a překotný politický vývoj. Přímo uprostřed pražského jara je seminarista Miloslav Vlk v Českých Budějovicích vysvěcen na kněze.

Svěcení uděluje českobudějovický biskup Mons. Josef Hlouch, který byl dva týdny předtím znovu uveden do svého úřadu po osmnácti letech, kdy byl internován mimo svou diecézi. Jedni se zároveň o první svěcení v diecézi od roku 1950. Již v době, kdy seminarista Vlk dokončoval svoje teologická studia, mu Mons. Hlouch napsal o svém úmyslu jmenovat ho sekretářem. Miloslav původně myslel spíš na to, že by šel studovat do ciziny biblické vědy, aby pak mohl vyučovat na fakultě. O svém úmyslu řekl svému biskupovi. „Budu se modlit a uvidíme," odpověděl mu biskup… V den Miloslavova vysvěcení na kněze mu sdělil: „Já jsem se radil i modlil a potvrzuji ti své rozhodnutí." Páter Vlk je poslušný a posiluje jej projevená důvěra, takže hned začne velmi aktivně jednat. Využívá těch několika měsíců svobody poskytnutých pražským jarem, aby vytvářel malá církevní společenství. Avšak normalizace stále víc a víc omezuje pole jeho působnosti, především ve vztahu k mladým lidem. Státní moc je více než na cokoli jiného citlivá na vše, co se týká mládeže budoucnosti národa. Situace ve společnosti se rychle zhoršuje a na obzoru se rýsují nová pronásledování.

Státní úřady požadují, aby rozpustil skupiny mladých lidí a duchovních, jež organizuje. On však neuposlechne. Moc zvyšuje svůj tlak a vyčítá mu, že špatně radí svému biskupovi a že provádí podvratnou činnost. Biskup je vyzván, aby tohoto příliš zaníceného kněze co nejrychleji propustil. Dne 7. května roku 1971 dostává Miloslav Vlk stručný dopis, kde se mu suše sděluje, že „Okresní národní výbor v Českých Budějovicích" mu odebírá „státní souhlas k výkonu služby". Dvacátého čtvrtého téhož měsíce mu kulturní odbor, pod nějž spadají církevní záležitosti, doručuje tři hustě popsané listy plné paragrafů, vysvětlujících přijaté rozhodnutí.

 

neděle 14.5.

7. Přeložení do horské vesnice Lažiště

O několik měsíců později je P. Vlk přeložen na Šumavu do farnosti Lažiště. V této horské vísce, kde „je vidět farářovi i do talíře", nelze před druhými nic utajit. Není možné zde mít velká intelektuální kázání, ani organizovat duchovní skupiny. Je zapotřebí se dostat na úroveň prostých lidí. Stačí tedy, když nově příchozí farář poznamená k jednomu zemědělci, který veze přes náves fůru hnoje: „Strejdo, to bude pod brambory?"… Místní vidí, že jim rozumí, a přijímají jej za svého.

Státní moc však v dohledu nad Miloslavem Vlkem nepolevuje. Každá návštěva je zaznamenaná; projede-li vesnicí auto, je jeho poznávací značka vždy zapsaná. Policista bydlí dokonce přímo v druhém patře fary, kde mu už dříve pronajali byt, a tak může spravovat své nadřízené o veškerém jednání a činech faráře. Je třeba přiznat, že zpráva vypracovaná v Českých Budějovicích a zaslaná novému tajemníkovi pro církevní záležitosti, který má nyní P. Vlka na starosti, dostatečně vysvětluje taková opatření. Mezi jinými zde Leoš Drozdek, krajský tajemník pro církevní záležitosti, sděluje důvěrné informace tohoto druhu: „Vlk umí velmi dobře využít svých intelektuálních schopností, aby ovlivnil mládež a kněze, kteří jsou loajální k socialistické společnosti. Má zákeřnou povahu. Člověk musí být dobře obeznámen v církevních záležitostech, když s ním mluví, neboť je potměšilý; zná velmi dobře zákony, snaží se, aby byly respektovány a aby získal pro církevní hierarchii maximum možného. Vyhledává společnost intelektuálů a sdružuje se s nimi. Neblaze působil na biskupa Hloucha, jehož byl pravou rukou. Po smrti biskupa se stal duchovním vůdcem všech těchto kněží a lidí, kteří nemají k našemu zřízení kladný vztah. Je věrným služebníkem Vatikánu a má mnoho kontaktů …"

„Více než svými slovy, která byla pod bdělým dohledem, jsem musel svědčit svou službou a nasloucháním," uvádí Miloslav Vlk. „Pochopil jsem, že Bůh po mně požaduje méně slov a více svědectví, což mi nikdo nemohl zakázat. Moje ,vzdělání dostávalo nový aspekt, a to žít Slovo Boží, být tímto Slovem. Ale vzhledem k mé energické povaze to zároveň znamenalo ,opracovávat, osekávat sebe samotného tak, jako se ořezává strom', neboť Bůh mě nutil, abych mlčel. Vzpomněl jsem si, co jsem se naučil v semináři: přijmout jakoukoli situaci a nalézt v ní tvář ukřižovaného Krista. Přijmout onu bolest znamenalo přijmout jej Boha. Pochopil jsem, že tento kříž, k němuž jsem se musel přimknout, přispíval více k mé spáse a ke spáse druhých, než kdybych zůstal ještě několik let sekretářem pana biskupa. To mě naplnilo smírem a zamezilo tomu, aby moji duši naplnila jakákoli hořkost či nepřátelství.

Nenápadné, avšak silné působení tohoto kněze uvádí více než kdy předtím místní politickou moc do nesnází. Věci zajdou tak daleko, že po šestnácti měsících komunisté žádají církevního tajemníka, aby kněze přeložil. Předseda vesnického výboru ospravedlňuje rozhodnutí těmito slovy: „Když my něco řekneme, tak se nic nehýbe, ale když něco řekne farář, tak všichni skáčou." A opravdu, věřící v Lažišti mají svého faráře rádi. K jeho čtyřicátým narozeninám mu napíší blahopřejný dopis. Tón listu do jisté míry prozrazuje oficiální a tradiční rétoriku, ale zároveň z pera prostých lidí dobře ukazuje, jaký vliv má Miloslav Vlk na vesnické společenství: „Před rokem jste přišel do naší odlehlé farnosti. Velmi dobře jste k nám uměl promlouvat o náboženství a jak jej žít. Máte hluboké znalosti teologie a mimořádný smysl pro liturgii. Slibujeme Vám, že zůstaneme věrnými křesťany a že budeme v budoucnu bránit zájmy naší svaté církve. Katolická církev je pevný maják. Člověk hledající pravdu se o něj může opřít. Všechno nejlepší v tomto roce."

 

úterý 16.5.

8. Do Rožmitálu: „Ano tobě, Ukřižovaný!“

Na Dušičky, dne 2. listopadu roku 1972, se státní moc rozhoduje jednat a okresní tajemník pro církevní záležitosti přichází knězi oznámit, že musí svoji práci ve farnosti ihned ukončit. Páter Vlk marně protestuje a argumentuje, že ještě musí téhož večera odsloužit mši za zemřelé, nic nepomáhá. Navíc se funkcionář obává projevů nespokojenosti mezi občany. Stranická buňka se radí, a když si vyžádá policejní doprovod, rozhoduje o odvolání faráře, ačkoli se má konat farní mše za zemřelé, na kterou byli shromážděni věřící, plný kostel. „Byl to pro mě šok," vzpomíná dnes Miloslav Vlk. „Ale okamžitě jsem pochopil, že to je On, ukřižovaný Ježíš, opuštěný ve svém odloučení, který se mi takto zjevuje. Přesto jsem musel bojovat se sebou samým, abych to přijal. Když přišla hodina večerní mše, vyšel jsem ze sakristie jen v civilu a řekl jsem shromážděným věřícím, že bohoslužba nebude, protože mi právě odebrali státní souhlas k tomu, abych mohl mši sloužit. Cítil jsem především, že musím svědčit slovem, a řekl jsem věřícím: ,Přijímám tento kříž, chci jej nést, odpouštím těm, kdo mi ubližují.' Když jsem se s přítomnými pomodlil Otčenáš, požehnal jsem jim a odešel do sakristie. Na návsi byla přítomná policie a řada komunistů. Obával jsem se, aby nedošlo k provokaci, za niž bych mohl být činěn odpovědným, proto jsem nasedl do auta a hned odjel pryč"

Přesně na den šestnáct měsíců po svém příjezdu musí Miloslav Vlk opustit Lažiště. „Odjel jsem ke svým přátelům v Písku, kde jsem sloužil v jejich bytě mši, kterou jsem nemohl sloužit ve farnosti. Čekal jsem, jestli mi vrátí souhlas a jestli dostanu novou farnost. Za čtrnáct dnů jsem se dozvěděl, že dostanu jinou farnost, a sice Rožmitál pod Třemšínem."

Je to malé město v okrese Příbram, ležící asi sedmdesát kilometrů jižně od Prahy. Onen listopadový den roku 1972 se topil v bezútěšné mrazivé šedi. Ulice lemované nízkými domy jsou prázdné, směrem od jedlového lesa vane na okolní planiny ledový vítr, čímž dodává tomuto místu ponurý vzhled. Jako v jiných vesnicích a městech v zemi i zde tlampače místního národního výboru majestátně trůní na sloupech elektrického vedení na strategických místech obce. Komunistická moc je všudypřítomná i zde na venkově. Hlavní náměstí je pusté, přestože na něm stojí zchátralý kostel zdobený dvěma cibulovitými věžemi, rokoková radnice, pošta, základní škola, kino a drobné obchody. Vnější kulisy zvyšují emoční šok, který Miloslav Vlk zažije při příjezdu do této farnosti na severním okraji diecéze: „Zdálo se mi, že mě všichni opustili. Nikdo mi nemohl pomoci, byl jsem sám. Sám sobě jsem zopakoval ono ,ano' a začal mnou prostupovat pokoj. Přijmout kříž v lásce, přitisknout ke své hrudi obličej ukřižovaného a opuštěného Ježíše to mi přineslo pokoj, a dokonce i mír. Tato zkušenost mě utvrdila ve volbě mého životního povolání. Pokaždé, když přijdou nové těžkosti, pojmenuji je a řeknu: ,To jsi ty, ukřižovaný Ježíši, miluji tě.' Otisk, který ve mně tehdy zanechal, mě připravoval na to, abych mohl čelit nejdůležitější události svého života."

Strohý dopis tajemníka pro církevní záležitosti z Prachatic, pod něhož spadalo Lažiště, tajemníkovi do Rožmitálu dává tušit budoucí události: „Administrátor Vlk je počínaje dnem 1. listopadem roku 1972 přeřazen do tvého příbramského okresu. Přejeme ti více úspěchu ohledně jeho nápravy. Se soudružským pozdravem." Podepsán Jaroslav Douša, „Náprava" v tomto případě znamenalo převýchovu, změnu smýšlení. Z uvedeného je zcela zřejmé, že státní moc nesníží svůj dohled ani kontrolu aktivit nového kněze.

V průběhu sedmi let, která v tomto kraji stráví kroJ mě Rožmitálu má na starosti sousední farnosti Bohutíi a Drahenice , farář Vlk postupně svým životem vytváří společenství po vzoru rodiny. Jednou se vydlážděná cesta lemovaná buky a vinoucí se kolem blízkého rybníka stává příležitostí pro důvěrné sdělení, jindy nečekaná podvečerní návštěva u jedné rodiny napomůže vytvořit a posílit existující pouta.

Rožmitálský truhlář Adolf Trčka si velmi dobře vzpomíná, jak se otec Míla uvedl v nové farnosti: „Řekl nám: Jmenuji se Miloslav Vlk. Přicházím ze Šumavy, ale nemějte strach, nekoušu.' Těmito prostými slovy si nás hned získal. Takto započala nová doba v životě celé farnosti. Tohle nebyl kněz, který by nám dával kázání. S ním jsme zažili něco jiného: lásku, která rozumí a chce pomoci.

 

pátek 19.5.

 9. „Předmět: negativní činnost Miloslava Vlka“

Ve stranickém hlášení čteme: Vlk pořádá duchovní setkání pro mládež a pro děti, zajišťuje náboženskou výuku laiků, praktikuje novou liturgii schválenou tzv. 2. vatikánským koncilem, ale ne naším státem. Ve své činnosti vytrvává i přes naše stížnosti. Žádám vás, abyste v návaznosti na tento dopis odejmuli M. Vlkovi souhlas k výkonu služby."

Kněz Vlk je předvolán na StB a vyslechne si obvinění z „vyučování dětí katechismu". Dnes P. Vlk vysvětluje: „Byla to záminka, kterou si našli, aby mě zlikvidovali, neboť jsem často sloužil mše pro děti. Protestoval jsem proti tomuto obvinění a argumentoval jsem, že se jedná o vnitřní záležitost církve a že nemají právo se do toho vměšovat. Policie moje úvahy zcela přehlížela a čekala na to, až se přestupku znovu dopustím konáním mše v září po začátku školního roku, aby mohla potvrdit svoje rozhodnutí." Několik dní po konání mše dostává Miloslav Vlk oficiální rozhodnutí, že dne 30. září roku 1978 mu bude definitivně odebrán státní souhlas k výkonu povolání. Při mši konané dne 28. září na svátek patrona země svatého Václava se Miloslav Vlk neudrží a po přijímání nahlas vysloví modlitbu, která mu vychází přímo ze srdce: „Pevně věříme, že království, moc i konečné vítězství jsou tvoje, Mesiáši Boží. Tato víra je v tomto okamžiku naší silou. Věříme tomu, Pane, a vše odevzdáváme tvojí moci, tvojí lásce, tvému milosrdenství. Víme dobře, Pane, že nás miluješ, a proto víme, že s bolestí snášíš naše slzy, neboť láska s bolestí snáší slzy toho, jehož miluje. Proto věříme, Pane, že když jsi na nás nechal toto vše dopadnout, je to proto, že nám chceš prokázat velké dobro, i když nám zároveň tečou slzy.

Mezi věřícími se rychle rozneslo, že panu faráři odebrali ode dne 30. září státní souhlas. Když se pak při poslední mši v neděli 29. září roku 1978 páter Vlk s farností loučí, pocítí náhlou slabost. On, silný a robustní venkovský syn, je zdrcen utrpením a musí se opřít o okraj ambonu, aby nespadl, jak se mu třesou kolena. Potom se hluboce nadechne a vysvětluje: „Sedm let jsem tu byl pro vás, abych vám hlásal Slovo Boží. Vím, že každý z vás cítí totéž, co já. Vidíte, že tuto bolest nemůžeme nijak změnit. Chtěl bych vám dnes říci, jak jsem se během těch sedmi let, kdy jsem mezi vámi působil, snažil vás mít rád. S vaší pomocí jsem mohl opravit tento krásný kostel. A je opravdu krásný, lidé sem přicházejí, aby ho obdivovali. Vše, co jsme udělali, tu zůstává, a já odcházím. Nejdůležitější však je to, co je v nás: náš duchovní život. Když jsem sem přicházel, věděl jsem, že nejvíce záleží na duchovním kostele.

Musím říci, že těch sedm let, kdy jsem tu působil, byly nejkrásnější roky mé kněžské činnosti. Jsou hluboce vepsány do mého srdce a zůstanou tam napořád. Tam, kam půjdu, tam vás ponesu ve svém srdci a vy budete tam, kde budu na oltáři nabízet oběť. Slavme společně tuto eucharistii, abychom poděkovali. Je třeba poděkovat. Naše slzy a naše bolest nesmějí vést k tomu, že bychom zapomněli Bohu poděkovat.

Až budeme slavit eucharistii, ponechte v sobě vedle smutku a bolesti také místo pro poděkování Bohu. Zůstaňme mu věrní a každý kříž se promění ve vzkříšení. Obejměme dnes kříž, o němž jsem vám tolikrát říkal. Pán je blízko všem, kdo )e) volají. Modleme se tedy, aby nám dal své požehnání pro církev a pro celý svět."

Když takto slyší promluvit svého kněze, je to pro farníky nejprve velká rána. Po krátké úvaze se však rozhodnou neprodleně a jednomyslně jednat. V následujících hodinách sepíší petici adresovanou prezidentu republiky Gustavu Husákovi. Podepisují ji lidé z celého města, její autoři posbírají zhruba dvě stě podpisů a obrátí se na tisk. Německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung dokonce přetiskne text petice pár dní před Vánocemi v plném znění ve třech sloupcích s nadpisem: Je v Československu zločin být křesťanem? Delegace z farnosti se dokonce odhodlá podniknout kroky u ministerstva, aby hájila „případ Vlk".

 

sobota 20.5.

10 Umývač výloh

Miloslav začal hledat zaměstnání a jeho kolegové, kteří ztratili souhlas už před ním, ho upozorňují na podnik Úklid. Co na tom záleží, tento venkovský syn se neštítí žádné práce! Podnik Úklid zaměstnává mnoho pronásledovaných osob, k jakým teď patří i Miloslav Vlk, nebo lidí, kteří byli vyloučeni na okraj společnosti. Každý dělník má na starosti svoji „trasu", totiž řadu obchodů, jejichž výlohy má jednou či dvakrát týdně umýt. Styky mezi jednotlivými umývači výloh jsou vzácné, tím spíše že se každý z nich snaží, aby se na něj „zapomnělo". Dne 6. ledna roku 1979 dělník Vlk s hadrem na holi v jedné a s kýblem na vodu v druhé ruce začíná svou cestu ulicemi hlavního města. Navzdory kluzkým chodníkům, zbytkům zmrzlého sněhu a teplotě kolem 0 °C je zapotřebí zajistit službu a umýt výklady obchodů, které jsou zákazníky Úklidu. „Sedm let jsem takto křižoval Prahou, ať už v parném létě nebo v zimě, třeba i v mrazu 10 °C a vykonával tuto podřadnou práci. Mojí jedinou silou byla víra v Boží lásku. Kříž je neoddělitelnou součástí Kristova života. Pochopil jsem, že musí být také nedílnou součástí mého života. Na kříži Ježíš nemůže udělat žádné gesto, nohy přibity nemůže chodit, a téměř nemůže ani mluvit…" A Miloslav si uvědomil, že teď je podoben svému Veleknězi „Kříž nyní vstoupil do mého života skrze tuto práci, kterou jsem nevybral, která mě izolovala a ponižovala. si Ve Spálené ulici u výlohy bývalé Sovětské knihy jsem své vyslovil ,ano' tomuto kříži s vírou v Boží lásku, s vědomím, že taková je situace, v přítomném okamžiku a na tak dlouho, jak je třeba. Mohu prohlásit, že toto období bylo tím nejpožehnanějším obdobím celého mého kněžského života. Pokaždé když jsem upadal do zoufalství, vynořil jsem se z něj díky síle vycházející z kříže. Věděl jsem, že jsem v náruči ukřižovaného Ježíše, a to pro mě bylo neutuchajícím zdrojem síly. V tomto smyslu jsem pocítil, že se stále víc stávám knězem."

V prosinci roku 1980 se v ilegalitě otevírá v Praze mužské fokoláre, tedy společenství laiků zasvěcených Bohu v Hnutí fokoláre. Tvoří jej tři Slováci, dva strojaři a jeden přírodovědec, kteří se usadí v malém bytě v domě jedné důvěryhodné ženy v Zahradním Městě. Miloslav je okamžitě připraven stát se součástí tohoto malého společenství laiků, jehož všichni členové jsou přitom mladší než on. Avšak z opatrnosti s nimi nesdílí stejný byt. Dělník Vlk je stále příliš sledovaný policií. Nebrání mu to však přidat se po práci ke svým přátelům, s nimiž zůstával až do desáté hodiny večer a podílel se s nimi na jejich životě: společné meditace a modlitby, sdílení prožitých zkušeností, vaření, studium, domácí práce … a sloužení mše. „Ty tu musíš být tím posledním. Nepřicházíš sem, abys kázal, ale abys žil," připomíná mu zodpovědný za toto malé společenství, jemuž je o dobrých patnáct let méně než Miloslavovi. „Musím říci, že jsem tam svoje kněžství prožíval plně, V této malé skupině jsme se snažili žít podle Ježíšova nového přikázání, protože jsme věřili v lásku. Věřili jsme v tato Ježíšova slova: ,Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.' (Mt 18,20). Každodenní život spolu s přítomností Vzkříšeného mi dodávaly sílu nést kříž a zmírnily moji samotu. Tento život ve společenství a každodenní život s opuštěným Ježíšem měly stejný důsledek, jako kdybych studoval na vysoké škole. Byly ve skutečnosti mou univerzitou jednoty a současně komunitního života. Nebyl bych na místě, které nyní zastávám, a nemohl bych v něm vydržet, kdybych neprošel touto ,univerzitou', tímto vzděláním, za něž vzdávám díky Bohu a Panně Marii."

O pár měsíců později se společenství fokoláre přestěhuje do jiného prostornějšího bytu blíže k centru Prahy. V tomto bytě se od té doby nachází materiální i spirituální přístav Miloslava Vlka během let jeho ilegality. S dodržováním určitých zásad obezřetnosti se může odvážit sloužit zde mše a udílet svátosti. Zároveň nezapomíná na to, že podle paragrafu 172 zákona o dohledu státu nad církvemi se dopouští trestného činu a hrozí mu trest vězení. „Ale věděl jsem, že Boží láska prostupuje i vězeňskými zdmi…"

Miloslav se často, sám či s jinými kněžími, vydává na návštěvu k pražskému arcibiskupovi Mons. Tomáškovi, aby jej zpravil o životě Hnutí fokoláre. „Žehnám všemu, co vím, že děláte, i tomu, o čem nevím, že to děláte," svěří jim jednoho dne arcibiskup jako známku důvěry a schválení.

 

neděle 21.5.

11 Hra na schovávanou s policií

Stejně jako řada jiných odpůrců režimu v socialistických zemích je Miloslav umíněný a bojuje s úřady ve snaze znovu získat právo vykonávat svoje povolání. Deset let, které stráví v Praze, doprovází neuvěřitelně obsáhlá korespondence s komunistickými úřady. Jakákoli argumentace, právní pochybení či výklad zákona se změní ve zbraň, jíž občan Vlk zpochybňuje přijaté rozhodnutí: „Žádám odvolání rozhodnutí přijatého vůči mé osobě, neboť jsem do vlastních rukou nedostal rozhodnutí o zákazu výkonu kněžského povolání a vzhledem k této skutečnosti jsem se nemohl proti tomuto rozhodnutí odvolat. V důsledku toho je toto rozhodnutí neplatné a nenaplněné, takže žádám jeho stažení," píše v prosinci roku 1979 krajskému prokurátorovi. Tajnou policii čím dál víc dráždí kroky tohoto opovážlivce, který se neváhá postavit ustavenému řádu, a několik svých lidí pověřuje jeho sledováním.

Miloslav je svéhlavý a baví se hrou na schovávanou s policií. Například jednoho dne nastoupí do tramvaje, aby jako kněz navštívil jednu rodinu žijící na sídlišti. Je zcela zjevné, že je sledován. Miloslav na následující zastávce klidně z tramvaje vystoupí a tváří se, že čeká na ostrůvku. Když se tramvaj chystá k odjezdu, najednou k ní přiskočí, násilím rozrazí dveře a odjíždí, zatímco jeho „stín" zůstává na nástupišti překvapený a bezprizorní. Hra však nemá dlouhého trvání a brzy padne kosa na kámen. Miloslav sám dobře ví, že jednoho dne to takto dál nebude moci pokračovat. Brzy si všimne, že na druhé straně cesty v tu chvíli rychle vystartuje auto a sleduje jízdu tramvaje.

Dne 10. ledna roku 1980 Miloslav Vlk dostane jedno z oněch zastrašujících předvolání na modrém tenkém papíře k výslechu na Ruzyň. Při prostém vyslovení tohoto jména naskakuje člověku husí kůži, neboť tato čtvrť se svým proslulým vězením vzbuzuje pouze strach a špatné tušení.

Onoho dne je řada na dělníku Miloslavu Vlkovi, aby podstoupil řádný výslech. Úředník označený číslem 169848 zahajuje obvyklý sled otázek: „Kde bydlíte? S kým jste se setkal? S kým jste mluvil? Znáte toho a toho?" A tak dále. Po hodině úředník uzavírá: „Dobře víte, že pro výkon kněžského povolání je nutný státní souhlas; a stejně tak dobře víte, že ten souhlas neposkytuje ministerstvo kultury, ale my zde…" Hned po svém návratu domů přepisuje Miloslav obsah výslechu, upřesňuje jeho délku, přepisuje identifikační čísla a totožnost policistů, kteří výslech vedli, zaznamenává své myšlenky… Přepisuje věrně vše na list papíru, výsledek potom rozmnoží do několika exemplářů a schová je u několika svých přátel, kteří jsou schopni je u sebe ukrýt.

Navzdory zvýšenému riziku Míla s obezřetností a vytrvalostí pokračuje ve svých stycích. Až do té chvíli využíval na své pracovní trase malé slepé ulice, v nichž zpovídal, opřený o zeď jednoho domu. Tuto lest tajná policie prohlédla, proto přesunul svoji „zpovědnici"… do budovy pražského krajského soudu v sousední ulici. Stačí mu najít na chodbě pár prázdných lavic, většinou určených osobám předvolaným k soudu a trpělivě vyčkávajícím až na ně přijde řada… a kousek se povedl! „Stačilo zůstat v nepovšimnuti. Kolík zpovědí jsem vyslechl a kolik rozhřešení jsem zde udělil!" vzpomíná dnes Miloslav Vlk.

V době, kdy byla církev rozpolcená mezi podzemní církev a oficiální struktury, byla u něj zřejmá vroucí touha po jednotné, nerozdělené církvi. Jeho vodítkem byla nekompromisní jednota s biskupem. Chtěl vždy to, co chtěl papež a biskup."

Olomoucký arcibiskup, Mons. Graubner, vzpomíná: „Poznal jsem Mílu Vlka těsně před svým vstupem do semináře, když končil svá studia. Oba jsme cítili, že tváří v tvář tlaku režimu, který chce kněží navzájem izolovat, rozdělit a ochromit strachem, je důležité vytvořit živé církevní společenství v atmosféře otevřenosti a důvěry.

 

úterý 23.5.

12. Z deníku

Opracovaný, vybroušený a vnitřně formovaný Bohém: to vysvítá z deníku, který se Miloslav Vlk snaží pravidelně vést a sdělovat v něm své postřehy a úvahy vztahující se ke každodennímu životu.

„Dne 24. října roku 1981: Dnes jsem potkal M. a E. a mluvil jsem s nimi o tom i o onom. Až poté jsem si uvědomil, že jsem se nechoval dobře a že jsem si tváří v tvář jim neřekl: ,To je pro Ježíše' nebo ,To chci kvůli jednotě'. Byl jsem pouze lidsky ,korektní'.

Také jsem mluvil s H. … Cítím, že když tiše naslouchám jeho názorům, příliš klesám na jeho úroveň. Chce se pomstít B., vypráví mi o vyřizování účtů atd. A já mlčím a usmívám se! Tohle se musí změnit! Pane Ježíši, přijď mi na pomoc! Chci být v tobě. Takto tě přijmout, Ježíši opuštěný. Být v tobě a neklesat na jejich úroveň proto, že nemám odvahu promluvit! Jak mohu žádat něco po laicích, když já sám jsem zbabělý nebo málo aktivní, líný a oportunistický?"

„Dne 6. listopadu roku 1981: Byl jsem na cestě na Šumavu do Kůsova, kde jsem chtěl navštívit svou tetu. Ve Strakonicích jsem se zastavil v nádražní restauraci, a když jsem odcházel, zapomněl jsem tam svůj kabát, pověšený v rohu místnosti. Nastoupil jsem do autobusu a začetl jsem se. Po deseti kilometrech jsem si na kabát vzpomněl. By to pro mě šok. Hned jsem si řekl: ,To jsi ty, Ježíši opuštěný, miluji tě', a několikrát jsem jej,objal'. Potom jsem si uvědomil, že je pro mě kabát navždy ztracen. I tuto situaci jsem okamžitě přijal. Konečně jsem přijal i to, že budu vypadat při svém příjezdu divně: venku je již všude nasněženo, a já budu mít na sobě pouze sako. Když jsem konečně dojel do domova důchodců, dal jsem se do hovoru s představenou, řeholní sestrou. Mluvili jsme o různých věcech a já jsem se během rozhovoru letmo zmínil o kabátu. Později mi sestra řekla, že byla překvapena mým klidem v takové situaci. Vyprávěl jsem jí tedy o duševních krocích, které jsem učinil. Velmi ji to dojalo. Téhož večera jsem se znovu shledal se svým kabátem: sestry zavolaly do Strakonic a jeden z jejich přátel pro kabát došel a přivezl mi jej. Děkuji Bohu za to, že jsem mohl toto všechno prožít."

„Dne 17. listopadu roku 1981: Před několika dny jsem se účastnil setkání kněží, na nichž se slavily padesátiny jednoho z nich. Hovor se stočil k osobní zkušenosti s Bohem a ke Slovu života.9 Jeden z účastníků však převedl řeč na pastorační problém ve své farnosti a na svoje osobní těžkosti. Stále omílal to svoje a vůbec nebral na zřetel, že ostatní chtějí prohlubovat předchozí téma. Tato situace mě silně znervózňovala. Předtím jsem však meditoval o Ježíši opuštěném a hle, nyní přišla ke mně ona chvíle, kdy bych měl vše opustit a přijmout tohoto opuštěného Ježíše. Snažil jsem se to bezbřeze učinit. Vypudil jsem ze svého srdce netrpělivost a zbytečné myšlenky. Podařilo se mi to do té míry, že když tento kněz skončil se svým vyprávěním, svým způsobem jsem mu poděkoval. Došlo k vytvoření velké jednoty. To mi také umožnilo mu v klidu říci, že i ostatní by rádi šli přímo k cíli a že zkušenost Slova života má přednost před hledáním řešení našich problémů, S klidem a porozuměním to všechno přijal! Sám jsem i fyzicky cítil, že to vše se děje v lásce…"

 „Dne 4. prosince roku 1981: Je potřeba se s lidmi setkávat a mít přitom vůli a dispozici je milovat, přijímat je. To musíme prožívat skutečně v každé situaci. Není-li tomu tak, znamená na to, že uvnitř nás žije ,starý člověk'.10 Z tohoto hlediska jsem se nezachoval správně, když jsem došel do podniku Kompars v Myslíkově ulici, abych si vyzvedl plat za listopad. Byl jsem tam již potřetí, ale ani tehdy jsem svůj plat nedostal. Zaměstnanec, který vyplácel peníze, o tom nevěděl. Sdělil mi, že nemá peníze, že všechny papíry už odeslal, že jsem měl přijít dříve, prostě že už mi nemůže zaplatit. Najednou jsem cítil, jak ve mně vybuchuje ,starý člověk', tolik se mě ta nespravedlnost dotkla. Zvýšil jsem tón a žádal: Já jsem výlohy umyl, někdo mně musí zaplatit, jsem tu už potřetí, nemusím nic mýt …' Nakonec mi ten chlapík zaplatil ze svého a rozešli jsme se ve zlém. Když jsem o tom mluvil na pracovním ústředí, všichni mi dali za pravdu. Přesto jsem si uvědomil, že jsem jednal jako pohan. Chci to co nejdříve napravit. Ó, ten ,starý člověk' a jeho přehnaný cit pro ,spravedlnost! Musím se toho všeho zbavit, což ve skutečnosti znamená, zbavit se sám sebe."

 

čtvrtek 5.5.

13 Zaměstnanec Státní banky československé

Rok 1985 je rokem náboženského probuzení v Československu. Dne 7. července se na Velehradě sejde 150 000 katolíků. Papež Jan Pavel II. veřejně projeví svůj zájem se této pouti účastnit, ale úřady mu odmítnou vydat vízum. Českoslovenští katolíci si uvědomují svoji sílu a začínají chápat, že jaro jejich církve se začíná přibližovat.

Dne 24. ledna roku 1986 Miloslav Vlk opouští svoje v podniku Úklid. Odchází s vysvědčením vzorného zaměstnance. O několik týdnů později se Miloslavu Vlkovi podaří vstoupit do služeb archivů Státní banky československé v ulici Na Příkopech, kde zůstane až do konce roku 1988.

Miloslav však nijak neomezuje svoji mimopracovní činnost, a to až do doby, kdy jej infarkt prodělaný na konci roku 1987 donutí strávit několik týdnů v nemocnici. Tehdy je donucen přehodnotit svůj životní rytmus. „Energie a vitalita, kterou člověk má, není všechno," píše svým přátelům na Vánoce. Máme vždy sklon se oceňovat podle toho, co děláme, a ne podle toho, kým jsme. Dobře jsem to cítil, když mi vše protékalo mezi prsty. Uvědomil jsem si, že vidím Boha příliš skrze své různé aktivity. To je rychlá bilance mého života, k níž jsem dospěl v nemocnici."

 „Jsem tu sám, s Bohem, přestože mě moji bratři denně navštěvují. Nejedná se však o prázdnou samotu klauna. Jde o plnost přítomnosti Ježíše opuštěného, kterou náhle cítím v sobě samém, když cele přijmu svoji situaci. Stává se pro mě vším. Jsem s ním ve spojení, jako jsem snad nikdy dříve nebyl. Stává se poklidným koutem, kde mohu spočinout. Tato událost je součástí Boží výchovy. Je to, jako když matka vezme dítěti hračku, na kterou se příliš upnulo, aby obrátila jeho pozornost na něco jiného.

Napětí mezi církví a Československým státem se stupňuje. Kardinál Tomášek zasílá dne 30. dubna roku 1986 ministru kultury dopis s názvem Naše aktuální problémy, který zůstává bez odpovědi. Iniciativy se ujímá Augustin Navrátil, který dopis zpracuje ve formě petice požadující ve 31 bodech konec státního vměšování do církevních záležitostí a plné obnovení náboženské svobody v zemi. Petice získá na 600 000 podpisů.

V Bratislavě na Velký pátek roku 1988 policie násilně potlačuje poklidnou svíčkovou manifestaci, což dále posiluje rozhodnost věřících v otázce náboženské svobody. Věřící se bojí čím dál méně otevřeně se postavit komunistickému režimu. Katolíci z Rožmitálu, kde P. Vlk sedm let sloužil, adresují dlouhý protestní dopis předsedovi české vlády L. Štrougalovi a jeho kopii zasílají pražskému arcibiskupovi Mons. Tomáškovi. Nejprve je v dopise vylíčen průběh celé aféry, poté dosvědčují vysoké kvality P. Vlka a na závěr rozhořčeně dodávají: „Kdy již nebudeme my věřící bráni jako nepřátelé socialismu? Kdy již přestane šikana, které jsme obětí? Pomysleme na to, že aktivní víra je považována za vážnější než krádež či zpronevěra!"

Tyto kroky již nezůstanou bez odezvy. Dne 14. prosince roku 1988 je Miloslav Vlk požádán, aby znovu vyplnil „dotazník", Mezi jinými se v něm dočteme, že roku 1986 Miloslav Vlk vstoupil do ROH; že „politicky není organizován", že v roce 1958 vyjel na tři týdny do Rumunska, roku 1968 jako turista na patnáct dní do Švýcarska a třikrát do Itálie; že uvádí „aktivní" znalost německého a italského jazyka a „pasivní" znalost ruštiny, francouzštiny, esperanta a latiny atd.

Uvolnění politického režimu, možnost získat „kapitalistické" devizy v bance … a Miloslav se roku 1987 opět vydává do Itálie na mezinárodní setkání Hnutí fokoláre. A mezi řádky tohoto formuláře Miloslav znovu objevuje zlatou nit Boží přítomnosti táhnoucí se jeho životem.

Dva týdny poté, dne 1. ledna roku 1989, získává Miloslav Vlk zpět povolení vykonávat své kněžské povolání. Má sotva čas sbalit si svá zavazadla. Čeká ho nové působiště, tentokrát v jedné venkovské farnosti v západních Čechách. Žihobce a Bukovník v okresu Klatovy jsou opravdu zapadlými vískami. Jaký to protiklad k jeho pražskému životu! „Přiznávám, že to bylo s důvěrou v ono Ježíšovo: ,Kdo poslouchá vás, poslouchá mne' (Lk 10,16) Jen co se usadí ve své nové farnosti, již se musí opět stěhovat. Od 1. září roku 1989 je jmenován do Čachrova, obce blízko hranic s Bavorskem. Z kostela v Čachrově opadává omítka po kusech, obyvatelé z okolí však neváhají a vydávají se z posledních sil po strmých a kluzkých schodech vedoucích z ulice na prostranství před chrámem, aby mohli navštívit konečně obnovenou nedělní bohoslužbu. Čachrov se střídá s Železnou Rudou, kde také při nedělní mši vítají nového kněze.

 

pátek 26.5.

14 „Zvláštní vydání: náš nový biskup!"

České Budějovice, dne 14. února roku 1990: „Zvláštní vydání! Kupte si zvláštní vydání českobudějovické Pravdy!. Rozhovor s naším novým biskupem, Miloslavem Vlkem! Zvláštní vydání, jenom za korunu!" vyvolává kamelot na náměstí s podloubím. Miloslav byl právě jmenován biskupem a nastoupil po Mons. Josefu Hlouchovi, jehož sekretářem byl v letech 1968 až 1971.

Okolí katedrály je dne 31. března roku 1990 zcela zaplněno lidmi. Ve tři čtvrtě na deset zvony začnou vyzvánět a radostný a mohutný dav vytvoří čestný špalír průvodu biskupů, kteří doprovázejí svého nového spolubratra. Zatímco sbor zpívá Ecce, sacerdos magnus, průvod pomalým krokem vstupuje do katedrály. Podle pevně stanoveného rituálu místní kanovník Josef Kavale přijímá zástupce kardinála, představuje mu P. Vlka a žádá, aby ho vysvětil na biskupa. Biskup Jaroslav Škarvada12 nejprve latinsky a poté česky čte papežský jmenovací dekret:

„… ,Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde? … Pas mé beránky!' (Jan 21,15). Jakožto nástupce na stolci samotného Petra nemůžeme dovolit, aby část těch, kteří nás následují, postrádala to, co nutně potřebují k dosažení věčného života. Vzhledem k tomu, že katedrála v Českých Budějovicích byla od smrti svého posledního biskupa Josefa Hloucha roku 1972 bez pastýře a že se situace ve státě změnila, máme za to, že je naší povinností konečně jmenovat biskupa, neboť biskup je nezbytný pro každé společenství věřících."

Následuje pontifikální mše a biskupovi je předáno evangelium, prsten a biskupská mitra. Miloslav Vlk líčí roky poznamenané znamením kříže, pečetí „Ježíše opuštěného" a zároveň zdůrazňuje sílu vzešlou z jednoty, z přítomnosti živoucího Ježíše uprostřed společenství lidí, kteří se milují, a uzavírá: „Společenství, v němž jsem žil, a každodenní život s Ježíšem opuštěným' pro mě byly univerzitou jednoty a školou komunitního života. Nevím, jak bych mohl dosáhnout na tento úřad, který je mi dnes svěřen, a vytrvat v něm, pokud bych neměl tuto ,univerzitu', toto ,vzdělání, za něž nesmírně děkuji Bohu a Panně Marii. Do jejich rukou vkládám celý svůj život." Obřad končí chorálovým zpěvem „Svatý Václave" a Christus vincit, zatímco průvod účastníků opouští chrám hlavním vchodem a mísí se s jásajícím davem na chrámovém prostranství.

Nastal slavnostní den nejen pro České Budějovice, ale také pro všechny vesnice, kde P. Vlk sloužil jako kněz. Dva autobusy farníků přijely z Čachrova. Mezi nimi i paní Tomanová, která se ochotně nechává vyzpovídat novináři: „Když jsem byla na mateřské dovolené, P. Vlk naši rodinu několikrát navštívil. Vždycky si našel čas, aby se u nás zastavil. V mládí jsem docházela na náboženství, ale postupem času jsem víru opustila. S manželem jsme neměli svatbu v kostele. Po setkání s P. Vlkem jsme se rozhodli vzít se před Bohem a dát pokřtít naše tři děti. Pan farář má zvláštní dar vytvářet rodinnou atmosféru. Umožnil nám přemýšlet o našem životě a jednat v souladu s naší vírou. Naučil nás odpouštět. Během svého rozloučení nám řekl, že máme více myslet na to, co nás naučil, než na něj samotného, žít více svoji víru. Jako vzpomínku na něj uchovávám Bibli, kterou mi daroval."

Monsignore Vlk se ihned zapojí do ohromného úkolu reorganizace této diecéze. Když Miloslav pomyslí na vše, co ho čeká, cítí, jak ho zaplavuje úzkost ne nepodobná té, která ho zachvátila, když se dozvěděl o svém jmenování: „Našel jsem opět svůj vnitřní klid, když jsem si řekl, že to vše nepřichází skrze mě, ale jako dar od Boha, kterým je kněžství. Já musím tento dar učinit viditelným. Množství práce, které na Miloslava Vlka čeká, je ohromující a různorodé. „Přesto mohu označit základní směřování již teď," oznamuje novinářům, kteří na něj dotírají otázkami, „především se budu snažit o bratrskou spolupráci se všemi těmi, kteří v diecézi tvoří Boží lid, s kněžími i laiky. Na druhou stranu se nechci omezit jen na katolíky, ale chci pracovat se všemi křesťany a všemi lidmi dobré vůle. Jakožto církev chceme přinést do naší společnosti hodnoty lásky a pravdy, jež jsou zcela nezbytné."

Rok 1990 se v oblasti politiky ukáže být bohatý na události potvrzující stabilizaci demokracie v zemi: ve svobodných volbách do parlamentu vítězí demokraté, prezidentské volby vyústí v opětovné zvolení Václava Havla, uskutečňuje se blesková a přitom velmi symbolická návštěva papeže Jana Pavla II. v Československu … „Změny, na něž jsem čekal, nastaly. Přišla doba, kdy mohu odejít," (ohlašuje v září roku 1990 kardinál Tomášek a oznamuje, • že odstupuje ze svého úřadu pražského arcibiskupa nyní, když všechna biskupská místa v zemi mají již své pastýře.

sobota 27.5.

15 Monsignore Tomášek: vůdčí postava

František Tomášek zůstával během černých let komunismu nejvýznačnější postavou katolické církve v Československu. V roce 1949, kdy je pražský arcibiskup Mons. Beran internován, je dne 11. října tajně pomocným biskupem olomouckým. Tajné svěcení je prozrazeno a Tomášek je a v letech 1951 až 1954 vězněn v internačním táboře Želiv. Poté je odvelen do hlídané rezidence v Olomouci, kde zůstává až do roku 1960. Roku 1965, v době uvolňující se atmosféry, je jmenován apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze. Dne 24. května roku 1976 ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore a dne 27. června roku 1977 toto jmenování zveřejnil. 30. Dne prosince roku 1977 ho pak jmenoval 34. arcibiskupem pražským a primasem českým.

Jeho opozice vůči režimu je nejprve mírná, po neúspěchu pražského jara však přitvrzuje. Po roce 1980 kardinál Tomášek neváhá hrát hlavní roli v hnutí náboženského odporu. V dubnu roku 1990 v katedrále svatého Víta na Hradčanech dlouhým potleskem přijímá z úst papeže každé připomenutí odvážného jednání arcibiskupa: „Vzdávám čest církvi mlčení; mlčení, které nebylo tichem smrti … Moje vzpomínka a moje poděkování směřují ke všem těm, kdo, ať již přítomní či nikoli, živí či mrtví, trpěli kvůli své víře ve vězeních, v koncentračních táborech, v exilu, kdo snášeli urážky všeho druhu …, ke všem těm, kdo ve jménu Ježíše nosili okovy."

Primas český nyní cítí, že nastal okamžik, aby předal úřad svému nástupci. Na toto místo se počítá s Miloslavem Vlkem, který byl teprve před necelým rokem jmenován biskupem v Českých Budějovicích. Dne 27. března roku 1991 je Miloslav Vlk jmenován 35. arcibiskupem pražským a primasem českým. Po dobu více než jednoho roku se tak dostane pod jednu střechu s kardinálem Tomáškem. Oba muži si váží jeden druhého a nyní se navzájem lépe poznávají. „Jeho vztah ke mně byl pořád stejný, tedy velmi otcovský. Kardinál stál v ústraní, ale o vše se stále živě zajímal, o všem byl informován a bedlivě sledoval situaci v církvi. Pravidelně jsem jej o všem zpravoval, ale on se do našich záležitostí nevměšoval" vypráví Miloslav. „Byl velmi šťastný, že má svého nástupce. Znali jsme se mnoho let a naše vztahy byly vždy dobré. Těch několik měsíců jsme využili k tomu, že jsme je prohlubovali. Byl vždy veselý a musím zdůraznit, že se za nás neustále modlil. V tom spočívala jeho síla, neboť jeho možnosti jednat byly velmi omezené. V druhé polovině roku onemocněl … Neustále se prohluboval i jeho vztah s pracovníky arcibiskupství. Často se stávalo, že po mši sloužené v jeho kapli jsme ho šli všichni navštívit. V posledních týdnech jeho života jsme se střídali u jeho lůžka a ujišťovali ho tak o naší přítomnosti. Kardinál Tomášek odevzdal duši Bohu ve svých devadesáti třech letech."

Když Miloslav Vlk vzpomíná na postavu svého předchůdce, vždy uvede další postavu, která pro něj měla velký význam Monsignora Berana. Dne 19. června roku 1949 byl tehdejší pražský arcibiskup Mons. Beran násilně přerušen uprostřed mše, kterou sloužil v katedrále. Je donucen okamžitě opustit místo a je internován. Nikdy poté se již do svého úřadu nevrátí. Následujících patnáct let stráví v internaci, odloučen od kněží, řeholníků i všech katolíků a stane se symbolem pronásledované církve a zotročeného lidu. Na sklonku života jeho postava ohlašovala budoucí vítězství dobra nad zlem. Byla to doba, kdy zaseté zrno muselo v půdě uhynout a kdy si Bůh posloužil životem těch, kdo byli pronásledováni, mučeni a utlačováni, jako cenného osiva pro budoucí sklizeň. Byla to doba obětí, ale také očisty.

Samotný kardinál Tomášek ztělesňoval symbolicky církev druhé poloviny čtyřicetileté vlády komunistického režimu. Toto období charakterizoval skrytý a podlý boj proti katolické církvi. Naproti hlavnímu vchodu do arcibiskupství byla umístěna kamera, která filmovala všechny příchozí. Mezi zaměstnanci arcibiskupství byli někteří členy tajné policie. Kardinál však nezůstal se založenýma rukama, právě naopak své ruce pozvedl k modlitbě. Na vrchu nad městem, kde stojí arcibiskupství, se modlil jako Mojžíš, v jednotě s Bohem. Takto vedl boj za svůj lid. Socha v kapli, před níž se modlil, přetrvává jako svědectví přítomnosti Panny Marie, Matky církve, v takových okamžicích.

V době, kdy byla církev jediným oficiálně tolerovaným znamením odporu proti státní ideologii, se kardinál angažoval nejen za práva církve, ale také za respektování lidských práv obecně. Boj, který církev vedla za svou svobodu, zahrnoval též boj vedený za svobodu všech. Celá společnost jasně cítila, zeje kardinál hlavní postavou skutečné a hmatatelné jednoty mezi lidmi.

neděle 28.5.

16. Nový nástupce na svatovojtěšském stolci

Dne 4. srpna roku 1992 kardinál Tomášek umírá ve svých pokojích na pražském arcibiskupství. V poselství, zaslaném téhož dne papežem Janem Pavlem II. Mons. Vlkovi, papež kardinála označuje za „neohroženého pastýře, který se během dlouhých let trvání svého kněžského úřadu ukázal jako pravý pilíř církve, neohrožený svědek evangelia, neúnavný obránce křesťanské víry a lidských práv … statný dub, který se nikdy nedal zastrašit a vždy dával zářný příklad síly a důvěry v Boží prozřetelnost, jakož i věrností Petrovu stolci." Četné náboženské i politické osobnosti, mezi nimi i prezident republiky Václav Havel, který veřejně prohlásil, že byl jedním z nejbližších přátel kardinála, se dne 12. srpna účastní jeho pohřbu v katedrále svatého Víta a uložení ostatků do krypty katedrály. Když Mons. Vlk vzdává poslední poctu svému předchůdci, zdůrazňuje jeho angažovanost při obnovení společenského, politického i církevního života v Československu. Zároveň se neubrání pomyšlení, že nyní je na něm, aby se postavil na uprázdněné místo a ze všech svých sil a co nejlépe se snažil k tomuto dílu přispět.

Nový arcibiskup nebyl zvyklý na velká shromáždění, jež doprovázela vyjadřování odporu v zemi, a svoji minulost popisuje takto: „Snažili jsme se oslabit režim především zevnitř, pomocí podzemní, ilegální činnosti. Někteří křesťané raději spolupracovali s politickými skupinami, jakou byla například Charta 77. Co se týče křesťanů, s nimiž jsem byl v kontaktu já, byli jsme nuceni se skrývat, abychom naplňovali onu základní práci na poli duchovním, nikoli na poli výsostně politickém."

Monsignore Miloslav Vlk neúnavně vysvětluje své záměry svým věřícím, duchovním, novinářům doma i v zahraničí, komukoli, kdo chce naslouchat: „Během oněch čtyřiceti let nám Bůh umožnil prožít hlubokou a nenahraditelnou životní zkušenost. Bylo by určitou zradou nyní opustit vše to, z čeho jsme v tak těžkých časech těžili, a zakládat si pouze na hodnotách lidských, na penězích, organizaci, lidských strukturách, teologii, vědách. To neznamená, že tyto hodnoty odmítáme. To jistě ne. Chceme si však uchovat svůj postoj, k němuž jsme v té době dospěli, zůstat věrní a přinést do naší dnešní doby vše, co jsme se naučili. Vím, jak je těžké vyjádřit a sdělit takovou zkušenost. Dokonce nás někdy obviňují z fundamentalismu. Jestliže však fundamentalismus značí zachovat si věrnost, pak tedy chceme takovými být.

Chci být v naší zemi neúnavným hlasem této věrnosti. Ostatně dobře cítíme, že tomu nemůže být jinak. Lidé, kteří žili pod komunismem, nás přijímali, neboť si byli vědomi naší nemohoucnosti. Dobře si uvědomovali, že nejsme ničím. Když však po sametové revoluci viděli naše vysílání v televizi, shromáždění církve, návštěvu papeže …, začali z nás mít strach. Nesnesou naše projevy, ale přijímají příklad našeho života.

Proto uprostřed všech těchto akcí a snah o obnovení církevního života a církevních struktur nikdy nezapomeneme na oněch čtyřicet let pouště. Nechceme kopírovat Západ, ale chceme přijmout vše, co je dobré, a rozvíjet to na základě zkušenosti, kterou jsme díky Bohu zažili."

Tomu, kdo se podiví, že Miloslav Vlk tak málo mluví o Panně Marii, ačkoli je jeho láska k Ježíšově Matce dobře známá, on odpoví prostě a se širokým úsměvem: „Panna Maria stála na pozadí mé cesty, byla mou nenápadnou společnicí. Přijmout vůli Otce a denně opakovat ,ano', žít Slovo do té míry, že se do něj oděje, být věrná Kristovu kříži …, takový byl její život. Smysl a uskutečnění života Panny Marie můžeme shrnout těmito slovy: dávat světu Ježíše. V tomto smyslu byla moje životní cesta mariánská: nést v praxi, hmatatelně Ježíše do společnosti a do jednotlivých společenství a v tomto smyslu být jako Panna Maria. To tvořilo moji mariánskou zbožnost. Využívám příležitosti této knihy, abych jí poděkoval a spolu s ní řekl: , Velebí má duše Hospodina'!"

 

úterý 30.5.

17 Úryvek z poslední vůle Miloslava kard. Vlka

Já podepsaný kard Miloslav Vlk, emeritní arcibiskup pražský, činím pro případ své smrti ve jménu Páně při nejlepším vědomí a svědomí toto poslední pořízení: Svou nesmrtelnou duši, krví Kristovou vykoupenou, poroučím svému Bohu, jeho milosrdenství a lásce, na které jsem celý život spoléhal. Do Božích rukou a pod ochranný plášť Panny Marie poroučím celý svůj život, všechny své práce, vše, co jsem konal Kam bude uloženo mé tělo, ponechávám na rozhodnutí jiným.

Se všemi se loučím a těším se na shledanou. Loučím se zvlášť se současným vedením diecéze, s kněžími, řeholníky a řeholnicemi a všemi věřícími. Děkuji všem svým spolupracovníkům na Arcibiskupství pražském, když jsem byl ve funkci, zvláště ThDr, Michalu Slavíkovi, svým sekretářům, zvláště mgr, Tomáši Roulemu, a sekretářkám za jejich pečlivou práci, vedoucím jednotlivých oddělení, zvláště panu ing, Štíchovi a paní kancléřce dr, M. Kolářové, Zvláště dík patří polským sestrám od Andělů a jejich gene­rální představené.

Děkuji za upřímné přátelství tolika blízkým osobám z čekobudějovické diecéze, z farností, kde jsem působil: Lažiště, Žihobcích, Bukovníku, Cachrova, Soběšic, Železné Rudy a Rožmitálu p. Tř, A všem, se kterými jsem šel kousek cesty životem. Prosím, abyste na mne pamatovali v modlitbách a při mši sv.

Děkuji všem kněžím Díla Mariina, se kterými jsem sdílel krásné kněžské společenství, zvláště v době komunismu, A dále všem biskupům, se kterými jsem se dlouhá léta každoročně setkával v duchu spirituality fokoláre, která byla velkou milostí pro můj osobní život.

Na všechny se obracím s prosbou za odpuštění mých chyb a hříchů, kterými jsem je pohoršil, a negativního jednání, kterým jsem jim – třeba nechtěně – ublížil. Vše svěřuji do rukou nekonečného Božího milosrdenství.