Obrácení_vrahova_srdce

Blahořečena mučednice, která obrátila vrahovo srdce

Indie. Hinduistický fanatik a nájemný vrah donutil jedenačtyřicetiletou řeholnici, aby vyšla z autobusu, a před očima všech ostatních cestujících ji ubodal padesáti čtyřmi ranami. Stalo se to 25. února 1995 ve středoindickém státě Madhjapradéš. Minulou sobotu (4.11.17) byla sestra Regina (Rani) Maria Vattalil, F.C.C. (1954-1995), která v agonii nepřestávala opakovat Ježíšovo jméno, blahořečena v Indii, poté, co její mučednictví letos na jaře uznal papež František.

Sestra Regina se narodila v jihoindické Kerale a v osmnácti letech vstoupila do Kongregace františkánek – klarisek, kterou před necelými sto padesáti lety (1888) založil jezuitský biskup Charles Lavigne pro indické diecéze syro-malabarského obřadu. Po dvou letech byla vyslána jako učitelka k chudému a marginalizovanému vesnickému obyvatelstvu do většinově hinduistického státu Madhjapradéš. Její neúnavná práce ovšem obtěžovala místní latifundisty, vysvětluje prefekt Kongregace pro svatořečení, kardinál Angelo Amato.

“Důvodem takové vražedné zběsilosti byla skutečnost, že sestra Rani hlásala evangelní lásku a bránila chudé lidi před nespravedlivým jednáním velkostatkářů, kteří si podvodně přivlastňovali jejich půdu. Blahoslavená řeholnice bránila drobné vlastníky půdy před touto zvůli a konkrétními projekty družstevnictví a mikroúvěru se snažila zamezit jejich sebevražedným sklonům a zvrátit jejich smutný osud, kterým byla extrémní bída.“

Za tuto sociální práci, která vzbuzovala vděčnost lidí, ale zároveň hněv mocných, byla sestra Rani odklizena z cesty. Její smrt nicméně přivedla do ulic tisíce manifestantů různých náboženství a veřejné instituce ve státě Madhjapradéš byly uzavřeny na znamení smutku. Vrah Samundar Singh byl zatčen a odsouzen k odnětí svobody. Od třetího roku výkonu trestu začal procházet vnitřní změnou a po sedmi letech vězení přijal odpuštění od rodiny zavražděné. Rodná mladší sestra mučednice, Selmy Paul, která je členkou téže kongregace, se pak zasadila o to, aby byl omilostněn. Příběh zavražděné řeholnice a kajícího se pachatele se stal námětem dokumentárního filmu „Vrahovo srdce“ (The Heart of a Murderer), který byl oceněn při mezinárodním filmovém festivalu Religion Today (2014).

Jak pro agenturu Asia News uvedla sestra Selmy Paul, tento muž po svém obrácení a propuštění z vězení zůstal sám – opustila jej manželka a někdejší sousedé se k němu staví odmítavě, protože je vrah a nyní také křesťan. Žije proto asi 30 km od kláštera a každoročně přichází na návštěvu, aby na hrob sestry Rani Marie položil klasy ze svého pole na znamení opětovně nalezeného života. Mučednictví indické řeholnice ale přineslo požehnání také pro celou katolickou církev v Indii, dodává kardinál Amato:

“Její oběť je majákem pro množství misionářů, kteří z ní čerpají podnět a ochranu ve své náročné práci na podporu dobra. Mučedníci odjakživa zúrodňovali půdu pro pokolení nových křesťanů. Sestry františkánky-klarisky nyní mohou být hrdé, že kromě nebeské ochrany svaté Alfonsy Muttathupadathu, kterou kanonizoval Benedikt XVI., se za ně přimlouvá také blahoslavená sestra Rani Maria Vattalil.“

Uzavírá prefekt Kongregace pro svatořečení po sobotní beatifikaci ve střední Indii.

Konverze římského rabína

Oslnivá konverze: Israel Zoller aneb Eugenio Zolli

Řím. Na sklonku druhé světové války konvertoval vrchní římský rabín, který přijal jako křesťní jméno Eugenius z úcty a vděčnosti k papeži Piu XII. (vl. jm. Eugenio Pacelli) za jeho postoj vůči židům během války. Israel Zoller, který si musel podle Mussoliniho antisemitských zákonů italianizovat své jméno na Italo Zolli, se narodil roku 1881 v Brodech na Haliči u hranic Rakouska-uherska. Jeho matka, která pocházela z dlouhé dynastie rabínů, snila o rabínství také pro svého syna. Absolvoval vyšší studia ve Vídni a potom ve Florencii a paralelně v obou městech také rabínské školy. Roku 1918 byl ve svých 39 letech jmenován rabínem v Terstu, který byl tehdy důležitým centrem evropského judaismu, a v úřadě setrval 20 let. Roku 1939, kdy v Evropě znovu vypukla válka, stává se vrchním rabínem Říma. Když byla roku 1943 většina Itálie okupována Německem, ocitá se také římská židovská obec pod tlakem hromadných deportací a exekucí. Za této bouře, v říjnu roku 1944, když rabín Zolli v římské synagoze sloužil obřady židovského svátku Jom Kipur – Dne smíření, dostalo se mu vidění, které později popsal těmito slovy:

„Jako by se do mého nitra začala snášet nějaká mlha, která postupně houstla, až jsem ztratil kontakt se všemi, kteří byli okolo. […] Najednou jsem duchovním zrakem viděl velikou louku a uprostřed zelené trávy stál Ježíš, oděný v bílém rouchu. Nebe nad ním bylo modré. V tom pohledu jsem zakoušel nevýslovný pokoj. V té chvíli jsem ve svém srdci uslyšel slova: »Dnes jsi zde naposledy. Od nynějška mne budeš následovat!« Přijal jsem ta slova v nejhlubším míru a moje srdce vzápětí odpovědělo: Tak se staň, tak to bude, tak to má být… Když jsem byl o hodinu později u sebe doma, řekla mi zničehonic moje manželka: »Dnes, když jsi stál před Tórou a před Archou, zdálo se mi, že vedle tebe vidím Ježíše Krista. Byl oblečený v bílém a držel ruku nad tvou hlavou, jako by ti žehnal«. Užasnul jsem… V tu chvíli jsme uslyšeli z vedlejšího pokoje naši nejmladší dceru Miriam:»Tati, víš, že se mi dnes večer zdálo o Ježíši. Byl celý bílý.« – Popřál jsem oběma dobrou noc a bez jakýchkoli rozpaků jsem pokračoval v reflexi nad timto mimořádným sběhem událostí.“

O několik dnů později vrchní rabín Zolli abdikuje na svůj úřad a vyhledá kněze, kterého požádá, aby jej poučil o pravdách víry. Jeho konverze je okamžitá, protože – jak později ve svých Pamětech vysvětluje – „když volá Bůh, je třeba odpovědět“:

„Člověk si nevybírá chvíli konverze, ale je obrácen, když je povolán Bohem. Pak nezbývá nic jiného než poslechnout. Nic naplánovaného, nic připraveného: není nic než Milující, Láska a Milovaný. Hnutí vycházející z Lásky; zkušenost prožitá ve světle, které šíří Láska; všechno se událo v poznání, které uděluje Láska.“

13. února 1945, když Němci opustili téměř celé italské území, přijal svátost křtu a jako křestní jméno si zvolil Eugenius na znamení vděčnosti k papeži Piu XII. za jeho rozhodný postoj ve prospěch židů během války. Jeho manželka Emma byla pokřtěna spolu s ním a jejich dcera Miriam následovala rodiče za rok, po osobní reflexi. Toto rozhodnutí nebylo bez důsledků: Eugenius Zolli se náhle ocitl ve vážných existenčních problémech. Římská židovská obec jej prohlásila za odpadlíka. Ze dne na den se rodina musela vystěhovat z bytu. Vše, co uměl, znal a z čeho žil, najednou nemělo žádné využití. Byl bez zaměstnání. Tuto situaci však přijímá s obrovským nadhledem:

„Prosím jen o křestní vodu, o nic víc. Jsem chudý a budu žít chudě. Důvěřuji v Prozřetelnost.“

Sneslo se na něho množství pomluv, podle nichž prý konvertoval ze zištnosti. Svým životem však poskytl odpověď:

„Žádná zištnost mne nevedla. Když jsme moje manželka a já přilnuli k církvi, přišli jsme o všechno, co jsme ve světě měli. Nyní musíme hledat práci. Bůh nám pomůže… Židé, kteří konvertují – dnes stejně jako v době svatého Pavla – mohou, pokud jde o materiální život, pouze tratit, ale pokud jde o život milosti, dostává se jim všeho.“

Když se Eugenia Zolliho ptali, proč se rozešel se synagogou a vstoupil do církve, neváhal říci:

„Ale já jsem se nerozešel. Křesťanství je plností synagogy, protože synagoga byla příslibem, jehož naplněním je křesťanství. Synagoga ukazovala na křesťanství; a křesťanství předpokládalo synagogu. Jedno nemůže existovat bez druhého.“

Křest byl ve skutečnosti pro Eugenia Zolliho cílem dlouhé duchovní pouti:

„Tato událost byla v mojí duši něčím jako příchod nejdražšího hosta. Uslyšel jsem Kristův hlas zřetelněji a silněji nejprve v evangeliích. V mojí duši se Bůh nezjevoval zhurta, ani palčivě, nýbrž šepotem jemného vánku.. Postupně jsem si uvědomoval Boha, kterého jsem miloval, který chce být milován a který miluje. Konvertita, je jako zázrak, jehož je on sám předmětem, nikoli podmětem. Bylo by pochybené říci, že se obrátil, jako by se jednalo o jeho osobní iniciativu. O zázračně uzdraveném se také neříká, že se uzdravil, ale že byl uzdraven. O konvertitovi platí totéž.“

Eugenius Zolli zemřel 2. března 1956.
Jeho životní pouť, která je působivým svědectvím o smíření a znamením Všemohoucnosti Boží lásky, přiblížila Judith Cabaud, rovněž konvertitka ze židovství, v knize Rabín, kterého přemohl Kristus, o jejíž české vydání se před 14 lety postarali Paulínky

Slavnost_Nejsvětějšího_Srdce_Ježíšova

CÍRKEV – BOŽÍ LID – téma 230 ke ke Slavnosti

Nejsvětějšího Srdce Ježíšova 23.6.2017 –

homilie katechetická (KKC 781-786; YOUCAT

125).

Matonick

20. 6. 2017 0:00

Rubrika: Učící se církev

SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE JEŽÍŠOVA – 23.6.2017– pátek

Liturgické texty

Komentář k 1. čtení z páté knihy Mojžíšovy (I) Dt 7,6-11 :

Bůh si přál zachránit lidstvo jako věřící, jemu oddané společenství. K tomu si vybral nejprve starozákonní Boží lid izraelský. Z lásky a z věrnosti k člověku vyvolil pak mezi všemi národy jeden Boží lid, jemuž přislíbil věčný život v nebeském království. O plánu Hospodina píše v textu prorok Mojžíš.

1. ČTENÍ Dt 7,6-11: Mojžíš řekl lidu: "Jsi lidem zasvěceným Hospodinu, svému Bohu; tebe si vyvolil Hospodin, tvůj Bůh, abys mu byl zvláštním lidem mezi všemi národy na povrchu země. Hospodin si ve vás zalíbil, vyvolil si vás ne proto, že byste byli četnější než všechny národy; vždyť jste mezi všemi národy nejmenší! Jen z lásky k vám, a proto, že Hospodin zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás mocnou rukou a vykoupil z domu otroctví, z ruky faraóna, egyptského krále. Pochop tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je pravý Bůh, věrný Bůh, který zachovává smlouvu a lásku až do tisícího pokolení k těm, kdo ho milují, kdo dbají na jeho příkazy, ale trestá právě toho, kdo jej nenávidí, tím, že ho zahubí; nebude odkládat, ale potrestá právě toho, kdo jej nenávidí. Proto zachovávejte příkazy, zákony a ustanovení, které vám já dnes přikazuji, a plňte je!"

Komentář ke 2. čtení z prvního listu apoštola Jana (I) 1 Jan 4,7-16:

Že Hospodin miluje člověka a plní své závazky vůči Božímu lidu, prokázaly dějiny. Důkazem jeho nekonečné lásky byla oběť Božího Syna Ježíše Krista. Bůh Otec Ho poslal na svět s vědomím, že nejprve musí být prolita krev Jeho probodnutého srdce, aby mohlo být lidstvo z hříchů vykoupeno a ke spáse dovedeno tak, jak o tom píše ve svém listě apoštol Jan.

2. ČTENÍ 1Jan 4,7-16: Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

Komentář k evangeliu podle Matouše ( I) Mt 11,25-30:

Podle Matoušova evangelia Ježíš velmi dobře věděl o poslání, kterým ho pověřil Bůh Otec. Tiše a poslušně přijal Boží plán na spásu Božího lidu a svobodně, z lásky k lidem, nabídl Otci jako oběť k vykoupení za naše hříchy své pokorné srdce.

EVANGELIUM Mt 11,25-30: Ježíš se ujal slova a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.”

Církev – Boží lid

je téma 230 dnešní katechetické homilie podle projektu „Učící se církev“A II s odkazem na znění 1. čtení Dt 7,6-11 a Katechismus katolické církve (KKC) 781-786; YOUCAT 125.

Osnova:

a) charakteristické znaky

b) lid kněžský, prorocký, královský

Úvod.

Proč existuje církev? Bůh si přál spasit lidstvo ne jednotlivě, ale jako Boží lid, proto nejprve vyvolil starozákonní Boží lid izraelský. Ježíš Kristus v Božím úmyslu spásy pokračoval. Hlásal pokání pro vstup do nového Božího lidu, vyvolil apoštoly pro nový Boží lid, shromáždil kolem sebe učedníky jako základ nového Božího lidu. Petrovi dal moc nejvyšší.Na kříži Pán Ježíš vytvořil novou úmluvu a definitivně ustanovil církev. Zrodila se na kříži z otevřeného srdce Ježíšova. Povolal svůj lid ze Židů i z pohanů, aby z nich ve svém Duchu vytvořil jednotu (781).

Charakteristické znaky.

Církev je Boží lid: znamená to, že pokřtění bez rozdílu jsou si rovni. Je jedna víra, jeden Pán, jeden křest. Všichni vyznávají stejné vyznání víry, přijímají stejné svátosti, především slaví Večeři Páně jako znamení jednoty. Jako Boží lid je viditelnou společností věřících, církev není jen viditelný Boží lid, ale má i neviditelnou část, kterou je Duch sv. a neviditelnou hlavu církve, kterou je Ježíš Kristus. Obojí prvek církve a to viditelný (věřící lid) a neviditelný (Duch svatý) tvoří jednu církev Kristovu. Ježíš řekl:„Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ (Jan 15,5) Církev je pro celé lidské pokolení bezpečným zárodkem jednoty, lásky, naděje a spásy. Cílem Ducha svatého, v ní působícího, je Boží království, které zahájil sám Bůh na zemi a které se má dále šířit, dokud je také nedokoná on sám na konci časů (782).

YOUCAT otázka: Co je na Božím lidu jedinečné?

Odpověď: Zakladatelem tohoto lidu je Bůh Otec. Jeho vůdcem je Ježíš Kristus. Zdrojem jeho síly je Duch svatý. Vstupní branou k Božímu lidu je křest. Jeho důstojnost spočívá ve svobodě Božích dětí. Jeho zákonem je Láska. Pokud tento lid zachovává věrnost Bohu a hledá nejprve Boží království, dokáže měnit svět.

Boží lid se nepodobá žádnému lidskému společenství. Nepodřizuje se nikomu než Bohu samému. Má být jako sůl, která dává pokrmům chuť; jako kvas, který všechno prokvasí; jako světlo, které zahání temnotu. Ten, kdo patří Božímu lidu, musí počítat s tím, že se dostane do otevřeného konfliktu s lidmi, kteří popírají Boží existenci a nedbají na Boží přikázání. Avšak ve svobodě Božích dětí se člověk nemusí bát ničeho, dokonce ani smrti.

Lid kněžský, prorocký, královský.

Ježíše Krista pomazal Bůh Otec Duchem svatým a ustanovil jej knězem, prorokem a králem. Při křtu jsme i my dostali Ducha svatého, který každého z nás mezi kněze, proroky a krále rovněž uvádí (783). Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním na svaté kněžstvo posvěceni (784). Podílí se i na Kristově prorockém poslání pro nadpřirozený smysl k prohlubování a chápání víry, se kterou prochází světem jako Kristovi svědci (785). Boží lid má konečně účast na Kristově královské funkci. Pro křesťana „kralovat“ znamená „sloužit“ Kristu a svým bližním. Král je ten, který vládne. Sobě (ovládá své myšlenky, slova i skutky, je za ně zodpovědný) a když se naučí vládnout sobě, může vládnout i druhým. Vládnout však neznamená nad někým panovat. Vládnout znamená sloužit. Starat se o to, aby ti, které mi Bůh svěřil, byli šťastní (786).

Na závěr:

Církev je Boží lid. Do Božího lidu se vstupuje vírou a křtem vodou a Duchem svatým. Tímž Duchem, kterým Bůh Otec pomazal Krista na kněze, proroka a krále. Křtem získáváme účast na Kristově pomazání, posvěcení i my, abychom v Kristu utvořili jako Boží lid jednu rodinu.

„Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu“ (1 Petr 2,9).

Vypracoval

Gender_ideologie_cesta_pravěku

: http://www.focolare.cz/gender

Gender – přepis přednášky (.PDF)

Gender – přednáška – video (youtube)

Gender – otázky a odpovědi 1 – video (youtube)

Gender – otázky a odpovědi 2 – video (youtube)

Gender – otázky a odpovědi – mp3

Svatořečení_fatimských_dětí

Papež bude ve Fatimě kanonizovat Františka a Hyacintu Martovy

Vatikán. Fatimské děti – bl. František a Hyacinta Martovy (foto) – budou svatořečeni letos 13. května. Oznámil to papež František na dnešní řádné veřejné konzistoři, která dnes dopoledne přijala rozhodnutí ve věci několika kanonizačních procesů. Oba fatimské vizionáře bude kanonizovat Petrův nástupce přímo ve Fatimě, kam se vydá na dvoudenní pouť (12.-13.5.) u příležitosti 100. výročí tamějších zjevení Matky Boží. Stanou se vůbec prvními světci tak útlého věku, kteří nezemřeli jako mučedníci. Jak nicméně potvrdil emeritní prefekt Kongregace pro svatořečení (1998-2008), portugalský kardinál José Saraiva Martins (Catholic News Service, 11.4.2017), „mariánské zjevení se zde stalo očividnou příležitostí ke svatořečení, avšak nemá co do činění se svatostí těchto dětí, ani nijak neovlivnilo rozhodnutí o jejich kanonizaci“. Kardinál Saraiva ve svém úřadě dohlížel na beatifikační proces sourozenců Martových, který završil sv. Jan Pavel II. v roce 2000. Jak vysvětlil, poté se kauza zastavila z důvodu všeobecného přesvědčení, že „děti nemají schopnost praktikovat křesťanské ctnosti v heroickém stupni“, což je zásadním předpokladem svatořečení. Byla sice známá úcta sourozenců Martových k eucharistii a Matce Boží, avšak teprve jedna specifická událost, která se odehrála během zjevení, přesvědčila vatikánskou kongregaci o jejich svatosti. Když totiž fatimský starosta a předseda zednářské lóže v nedaleké Leiře, Artur Santos, před srpnovým zjevením děti unesl a zavřel, vyhrožoval jim hrůznou smrtí ve vařícím oleji, pokud zjevení nezapřou. Přitom sourozence dokonce oddělil od jejich sestřenice Lucie, na který prý už byl tento strašný čin vykonán. Jaká byla odpověď obou dětí? – ptá se kardinál Saraiva. „Dělejte si, co chcete, nemůžeme lhát. Viděli jsme ji.“ Kolik dospělých by řeklo totéž? – zamýšlí se portugalský kardinál nad heroickou odpovědí, která jasně dokazuje „osobní svatost sourozenců Martových, na které spočívá jejich svatořečení“.

Další kanonizace, o které rozhodla dnešní konzistoř, se bude konat 15. října v Římě, kdy budou svatořečeni mladí mexičtí mučedníci: bl. Cristóbal, Antonio a Juan.
Prokázali obdobnou odhodlanost jako fatimské děti, ale narozdíl od nich byli z nenávisti k víře skutečně zavražděni a to během španělské konkvisty Aztécké říše v letech 1527 až 1529, tedy pouhé tři roky po příchodu prvních dvanácti františkánských misionářů do Mexika (vedených bratrem Toribiem de Benaventem, alias Motoliniou). Třináctiletý Cristóbal zemřel rukou svého otce, protože rozbil pohanské modly, které jeho rodina uctívala. Mladistvé Antonia a Juana čekal tentýž konec ze strany svých domorodých soukmenovců, když jako tlumočníci doprovázeli františkánské bratry do obchodního centra Oaxaca v jižním Mexiku, nazývaném Aztéky Huaxyácac. Tři mladičké mučedníky z Tlaxcaly blahořečil sv. Jan Pavel II. v bazilice Panny Marie Guadalupské v květnu roku 1990 (6.5.1990). Postulátorem jejich kanonizační kauzy je biskup mexické diecéze Tijuana, mons. Francisco Moreno Barrón, píše publicista Nicolás Arizmendi na katolickém blogu Terre d´America.

Spolu s nimi budou kanonizováni brazilští mučedníci: kněží bl. Andrés de Soveral a bl. Ambrosio Francisco Ferro dále laik Mateus Moreira a dalších 27 druhů, zavražděných z nenávisti k víře 16. července a 3. října 1645 v Brazílii.
Třicet brazilských mučedníků blahořečil sv. Jan Pavel II. v roce Velkého jubilea (2000). Zastupují mnoho obětí masového vraždění, kterého se v dnešním brazilském státě Rio Grande do Norte v polovině sedmnáctého století (1645) z nenávisti ke katolické víře dopustili holandští okupanti. Nizozemský vpád do severovýchodních portugalských provincií v roce 1630 zahájil největší vojenský konflikt v dějinách koloniální Brazílie, který se zakončil až na sklonku 17. století (1654) definitivním portugalským vítězstvím. Důvodem holandského útoku a obsazení severovýchodních brazilských provincií byla výroba cukrové třtiny, tehdy nejcennějšího zboží pro Evropany. Historici nepopírají jistý kulturní a sociální pokrok v obsazených provinciích, avšak zároveň potvrzují náboženské restrikce. Oficiálním náboženstvím se stal kalvinismus, různé katolické řády přítomné v oblasti (františkáni, karmelitáni, benediktini a jezuité) byly vyhnány a jejich kostely i kláštery vypleněny. Při pokusu o kalvinistickou indoktrinaci zahynuly desítky katolíků, avšak kvůli složité identifikaci těl má pouhá třicítka jméno a bude vyvýšena k úctě oltáře.
K prvnímu masakru došlo 16.7.1645 během nedělní mše svaté v mariánské kapli lokality Engenho de Cunhaú. Podle historický pramenů o. André de Soveral právě zakončil proměňování chleba a vína, když holandský velitel Jacob Rabbi uzavřel vstupní brány kaple a nařídil jednotce svých vojáků a domorodců tapuia, aby povraždili všechny věřící. Druhé krveprolití se odehrálo pouhé tři měsíce poté, taktéž pod vedením Jacoba Rabbiho. Skupina osmdesáti katolíků se snažila ukrýt v pevnosti malé obce Potengi – byla však napadena a 3. října 1645 pobita na březích řeky Uruaçu. Mezi zemřelými byli o. Ambrósio Francisco Ferro, o. André de Sandoval a rolník Mateus Moreira. Vypráví se, že Mateusovi Moreirovi bylo vyrváno srdce z hrudi, zatímco on do posledního dechu opakoval: „Pochválena budiž Nejsvětější Svátost oltářní“. Vypráví se také o řadě dalších krutostí – jako vytrhaných jazycích, uřezaných rukou a nohou, dětech rozseklých napůl a tělech s uťatými hlavami. Dobové zápisy dokládají, že holandští okupanti nabídli katolickým věřícím možnost konverze ke kalvinismu, avšak dotyční raději volili mučednictví.

Svatost třiceti mučedníků z Cunhaú a Uruaçu byla uznána papežským dekretem tzv. ekvipolentní kanonizace. V tomto případě se nevyžaduje prověření zázraků na přímluvu blahoslavených, pokud je vyhověno třem podmínkám: důkazy o starobylé a dlouhodobé úctě ke kandidátům svatosti, historické potvrzení jejich katolické víry a ctností, obecné povědomí o zázracích učiněných na jejich přímluvu. Jelikož kauza severobrazilských mučedníků splňuje všechny tyto předpoklady, před papežem Františkem se o ni zasadil emeritní arcibiskup Sao Paula, kard. Cláudio Hummes. Jak emeritní prefekt Kongregace pro klárus uvedl pro mikrofony Vatikánského rozhlasu, při jedné audienci papežovi připomenul ekvipolentní kanonizaci dvou zakladatelů Tovaryšstva Ježíšova – bl. Josého de Anchiety a Petera Fabera – a požádal jej, zda by obdobný proces nemohl vztáhnout také na historické mučedníky brazilského severovýchodu. Papež souhlasil, čímž potvrdil také trvalý kult těchto zastánců katolické víry, doložený skutečností, že datum jednoho z masakrů – 3. říjen – je v brazilském státě Rio Grande do Norte státním svátkem.

Na dnešní konzistoři bylo dále rozhodnuto, že 15. října budou kanonizováni také další dva kněží: italský kapucín bl. Angelo da Acri, občanským jménem Luca Antonio Falcone (1669-1739), a zakladatel Kalasanského institutu dcer Božské Pastýřky, španělský piarista, bl. Faustino Míguez (1831-1925).

Rubrika: Připravujeme