Svědectví lásky a odvahy

 

Zadní Zvonková patří k místům, která se po druhé světové válce vylidnila. Ze světa však zcela nezmizela. Pozůstatky obce nedaleko Horní Plané u hranic s Rakouskem mají působivou atmosféru. A stále se tam zračí stopy bývalých obyvatel vsi, kde před dekádami začal i tragický příběh mladého kněze.

Zadní Zvonkovou, části obce Zvonková neboli Glöckelbergu, k zániku přivedly dvě události – jednak poválečný odsun německého obyvatelstva, a pak to, že jí doslova za humny vyrostla železná opona. I dosídlení obce tak bylo pro komunistický režim nežádoucí.

Historii Zvonkové kolem poloviny 17. století započali dřevorubci, kteří se usadili při staré obchodní stezce mezi Čechami a Horními Rakousy. Ves se pak v poslední třetině 18. století rozvíjela vlivem výstavby blízkého Schwarzenberského plavebního kanálu, na němž se plavilo dřevo od roku 1793.

V té době byl také ve Zvonkové vystavěn dřevěný kostelík, který v roce 1876 zničily plameny, a na jeho místě vyrostl honosnější novogotický kostel svatého Jana Nepomuckého. Ten je dominantou místa i v současnosti.

profimedia-0474489456Kostel svatého Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové | zdroj: Profimedia.cz

Počátkem 20. let 20. století pak Zvonková rozhodně nebyla nenápadná ves. Podle úředních záznamů tam tehdy fungovalo pět hostinců, dvě trafiky, tři řeznictví a stejný počet obchodů se smíšeným zbožím, spořitelna, mlýn, hamr a pila. Své služby tu nabízeli i tři obuvníci, čtveřice krejčích a řada dalších živnostníků.

V roce 1930 jen ve Zvonkové bydlelo bezmála 699 obyvatel a stálo 121 domů. S přilehlými sklářskými osadami Josefův důl a Huťský Dvůr obec čítala 1306 lidí ve 232 domech. Naprostá většina obyvatel byla německé národnosti. Mimochodem, Josefův důl byl za první republiky oblíbeným místem turistů a lyžařů. V roce 1922 také místní sklárna zaměstnávala bezmála 200 lidí a její výrobky putovaly i do daleké ciziny. Provoz sklárny skončil v roce 1930, v důsledku hospodářské krize.

Příběh odvážného kněze

V roce 1940 se do Zvonkové přistěhoval nový kněz – Engelmar Hubert Unzeitig. Teprve devětadvacetiletý Unzeitig, rodák z Hradce nad Svitavou, měl za sebou studium na univerzitě v bavorském Würzburgu a na kněze byl vysvěcen v roce 1939.

Engelmar_Hubert_Unzeitig_(1911-1945)Engelmar Hubert Unzeitig | zdroj: Wikipedia.cz

Do historie vstoupil svými odvážnými kázáními, v nichž odsuzoval nacismus a pronásledování Židů. Tím se dostal do sváru s představiteli nacistické moci i těmi, kteří se pro nacismus nadchli. Na jaře 1941 ho na udání zatklo gestapo. Nejdřív byl vězněn v Linci, poté v koncentračním táboře Dachau.

V táboře si vysloužil přezdívku „Anděl z Dachau“ za pomoc spoluvězňům – především ruským zajatcům, neboť ovládal ruštinu. Podařilo se mu také zorganizovat dodávku základních potravin do tábora.

Poté, co v Dachau v roce 1944 vypukla epidemie tyfu, pomáhal Unzeitig s ošetřováním nemocných a umírajícím dával poslední pomazání. Nakazil se však i on sám a nemoc nepřežil. Zemřel 2. března 1945, den po svých čtyřiatřicátých narozeninách. Urna s jeho pozůstatky byla propašována z tábora a později pohřbena v kostele mariannhillských misionářů ve Würzburgu. V září 2016 katolická církev Unzeitiga blahořečila.

Péče o zbytky paměti

Po válce došlo k odsunu německého obyvatelstva a po vzniku železné opony byla zadní část obce, tedy Zadní Zvonková neboli Hinter Glöckelberg, prakticky srovnána se zemí. Zůstal jen kostel, který pak dekády chátral a sloužil i jako skladiště vojenské techniky, fara, hřbitov a budova jedné z trafik. V Přední Zvonkové bydleli pohraničníci a formálně se stala částí městečka Horní Planá.

Příběh Zadní Zvonkové začal ožívat až po sametové revoluci. Zpustlý kostel byl v 90. letech spoluprací lidí z Česka, Rakouska a Německa opraven a znovu vysvěcen, některé hroby udržují rodiny bývalých obyvatel. Aktuálně historii Zvonkové mapuje také výstava v památníku a rodném domě spisovatele Adalberta Stiftera v Horní Plané. Potrvá do prosince 2023.

Pozůstatky Zadní Zvonkové jsou také častým cílem turistů. A součástí více než třicetikilometrové trasy, která začíná v Přední Zvonkové, vede přes Zadní Zvonkovou a kolem řady dalších zajímavých míst podél Schwarzenberského kanálu. Končí opět v Přední Zvonkové.

 

 

Příběh statečnosti a odvahy

 

Salvo Antonio D’Acquisto: příběh o obrovské lidské statečnosti

Přidat na Seznam.cz

2. světová válka měla bezpočet hrdinů a většina z nich není bohužel příliš známa, což je i případ Salva Antonia D’Acquista, který tehdy obětoval svůj mladý život, aby zachránil své spoluobčany. Pojďme si v následujícím článku připomenout tento hrdinský čin, který by neměl být zapomenut.

Salvo Antonio se narodil do zbožné rodiny v italské Neapoli v roce 1920. Ve věku 19 let se jako dobrovolník přihlásil do armády, kde byl přiřazen ke Sboru královských karabiniérů. Po vstupu Itálie do války se Salvo dobrovolně přihlásil do jednotky fašistických dobrovolníků a v listopadu 1940 byl přepraven s celým oddílem do severní Afriky, kde se zúčastnil bojů s Brity. Během těchto bojů byl zraněn a převezen do nemocnice v Benghází. Tam se nakazil malárií a protože jeho nemoc měla těžký průběh, byl po uzdravení převelen zpět do Itálie. Perspektivní mladík Salvo Antonio tehdy nastoupil do karabiniérské školy v Římě, kde podstoupil zrychlený důstojnický kurz. Ze školy odešel jako důstojník a byl převelen do Torrimpietry, menší obce nedaleko Říma, kde sloužil jako zástupce místního velitele. Zatím to zní spíše jako popis života talentovaného mladíka, který sympatizoval s fašistickým režimem a který podporoval válku, avšak následně přišel zlom.

Salvo_D'Acquisto
Foto: Salvo D’Acquisto, pravděpodobně rok 1939 | Wikimedia Commons / Public domain

 

8. září 1943 byl sesazen italský vůdce Mussolini a Badoglio oznámil, že Itálie uzavřela se spojenci příměří. Němci vzápětí Itálii obsadili a oddíl německých parašutistů zabral kasárna karabiniérů v obci Fiumicio, které spadaly pod jurisdikční území karabiniérů v Torrimpietry. V těchto kasárnách pak 22. září došlo k výbuchu. Němci se hrabali v bednách, které tam po karabiniérech našli a jedna z nich explodovala. Dva Němci tehdy zemřeli a další dva byli zraněni. V bedně se pravděpodobně nacházely výbušniny, které karabiniéři zabavili pytlákům. Pytláci s nimi chtěli chytat ryby, ale výbušniny si našly jiný cíl.

Německé velitelství z výbuchu začalo podezřívat místní partyzány a požádalo tamní policejní oddělení o pomoc. Protože však byl velitel karabiniérů v Torrimpietre nemocný, musel ho zastopit D’Acquisto. Když se D’Acquisto dostavil na německé velitelství, velitel parašutistů mu začal okamžitě vyhrožovat, že pokud do druhého dne nenajde viníky, nechá popravit 22 rukojmích. Ráno D’Acquisto německému veliteli oznámil, že výbuch byl nešťastná nehoda a nikdo za něj nemůže. To však Němcům nestačilo.

V obci tak bylo náhodně vybráno 22 mužů, které čekala poprava. Němci je naložili na korby náklaďáků a odvezli na hlavní náměstí. D’Acquista odvezli Němci spolu s ostatními, protože mu nevěřili a zřejmě si mysleli, že domnělé útočníky kryje. Na náměstí pak Němci začali zadržené muže ještě jednou vyslýchat a snažili se z nich dostat přiznání. D’Acquista drželi stranou a snažili se ho přesvědčit, aby spolupracoval a chtěli, aby označil těch 22 mužů za viníky výbuchu. D’Acquisto si však stál za svým a pořád opakoval, že výbuch byla nešťastná náhoda a Němci zadrželi nevinné lidi. Podle svědectví Italů chování statečného karabiniéra Němce velmi rozzuřilo a parašutisté ho tak začali mlátit pažbami svých zbraní do hlavy. D’Acquista však nezlomili a ten si pořád stál za svým.

ujkfuk
Foto: Socha Salva D’Acquista, která se nachází před vlakovým nádražím v Cisterně, Itálie | Wikimedia Commons / Public domain

Středoevropské tažení maršála Torstenssona v poslední fázi třicetileté války

Odpoledne pak Němci celou skupinu i s D’Acquistem odvedli za město, kde rukojmí donutili, aby si vykopali vlastní hroby. Tato práce trvala několik hodin. Když bylo hotovo a všichni tušili, že je čeká smrt, podle svědectví zadržených Italů přistoupil D’Acquisto k německému velícímu důstojníkovi a chvíli se s ním o něčem bavil. O čem se bavili, nebylo nikomu z Italů známo, avšak když hovor obou mužů skončil, nařídil německý důstojník, ať všechny rukojmí pustí. Když Italové začali utíkat, uslyšeli výkřik Viva I’Italia, střelbu z několika pušek a smrtelný chrapot. Někteří se otočili a uviděli umírajícího D’Acquista, jak leží ve svém hrobě a ještě kope nohama.

germanexecutionFoto: Když Italové začali utíkat, uslyšeli výkřik Viva I’Italia, střelbu z několika pušek a smrtelný chrapot. (ilustrační foto) | Bundesarchiv / Public domain

Později místní od Němců zjistili, že D’Acquisto Němcům nabídl vlastní život výměnou za životy ostatních. Na německého důstojníka jeho statečnost udělala dojem, a proto s nabídkou souhlasil. Druhý den Němci Italům v obci řekli, že jejich velitel byl statečný muž a dodali, že onen poddůstojník zemřel jako hrdina, i když čelil tváří v tvář smrti.

Jak se v Bibli píše, není větší boží milosti, když jeden obětuje svůj život pro druhé. V roce 1996 byl statečný Salvo Antonio D’Acquisto kanonizován.

Historická připomínka roku 1945

Po stopách onoho tragického srpnového dne se vydáváme prostřednictvím dvou předmětů, které přežily jaderný výbuch: kříže a části sochy Panny Marie. Tragédie je zvěčněná na fotografii, která silně šokovala papeže Františka
 

Amedeo Lomonaco – Vatikán

Je 11:02 hodin 9. srpna 1945. Tři dny po svržení jaderné bomby na Hirošimu svrhne americké letectvo atomovou bombu na Nagasaki, které se promění v hromadu trosek a způsobí okamžitou smrt nejméně 70 tisíc lidí. Mnozí z těch, kteří strašlivou destrukci přežili, trpí v průběhu let nemocemi způsobenými ozářením.

Kříž, který přežil holocaust

Katedrála v Nagasaki je také zcela zničena. Zachránil se dřevěný kříž vysoký asi jeden a půl metru. Z trosek ho vyzvedl jeden příslušník námořní pěchoty. Se souhlasem tehdejšího biskupa města ho přivezl do Spojených států. V roce 1982 byla předána Peace Resource Centrev Ohiu, kde jsou uloženy některé památky z Nagasaki a Hirošimy. Kříž byl později vrácen japonské církvi na znamení míru a smíření. „Je to artefakt,“ řekla Tanya Mausová, ředitelka Peace Resource Centre, „který ztělesňuje utrpení křesťanů z Nagasaki, kteří zahynuli v důsledku atomového bombardování, a je posvátný pro ty, kteří ke katedrále patří.” Kříž, řekl tehdejší nagasacký arcibiskup Mons. Joseph Misuaki Takami během mše za mír v katedrále 9. srpna 2018, „nám ukazuje brutalitu a šílenství války“.

Socha Panny Marie

Před jadernou zkázou se zachránila také hlava sochy Panny Marie, která byla nedávno objevena v katedrále v Nagasaki. Oči Panny Marie jsou dvě prohlubně obklopené zjevnými stopami po popáleninách. Na pravé tváři je ohořelá rýha připomínající slzu. Pro japonské věřící i ostatní je symbolem naděje. Během své apoštolské cesty do Japonska v roce 2019 navštívil papež František Atomic Bomb Hypocenter Park v Nagasaki. „Toto místo,“ řekl papež při této příležitosti, „nás nutí lépe si uvědomit bolest a hrůzu, kterou jsme si jako lidské bytosti schopni způsobit. Bombardovaný kříž a socha Panny Marie nám znovu připomínají nevýslovnou hrůzu, kterou na vlastním těle prožily oběti a jejich rodiny.“

Plody války na fotografii

Fotografie pořízená v roce 1945 je stále výzvou a otřásá svědomím. Zobrazuje desetiletého chlapce, který nese na ramenou mrtvolu svého mladšího bratra, jenž zahynul po výbuchu atomové bomby v Nagasaki. Obrázek silně šokoval papeže Františka, který ho v roce 2017 nechat reprodukovat na pohlednici. Fotografie je doplněna poznámkou „…plod války“ a vlastnoručním podpisem. Snímek pořídil americký fotograf Joseph Roger O’Donnell a poslal jej po jaderných explozích ve dvou japonských městech Hirošima a Nagasaki, zničených jadernou bombou. V Nagasaki viděl dvě děti. Jeden vypadal, že spí na ramenou druhého. Ve skutečnosti byl mrtvý. Jeho bratr s důstojnou tváří plnou utrpení čekal na kremaci.

 
 

Děkovný list kardinála Dominika Duky

Pastýřský list kardinála Dominika Duky

Dukapise

Dvanáct let v životě katedrály je málo, ale v životě člověka je to významná část. A tak je namístě, abych při odchodu z funkce arcibiskupa udělal bilanci tohoto dvanáctiletí.

Nejprve se sluší poděkovat. Můj předchůdce v Hradci Králové, biskup Edvard Jan Nepomuk Brynych vyslovil větu: „Nic nedokážu bez Vás, kněží.“ Chtěl bych tedy poděkovat Vám spolubratrům v biskupské, kněžské a jáhenské službě. Při svém nástupu do služby pražského arcibiskupa jsem zdůraznil, že nic nedokáži bez Vás, sestry a bratři, kteří věříme v Ježíše Krista Ukřižovaného a Vzkříšeného a kteří jsme přijali křest v Kristově Církvi, která nese také historický název římskokatolická. Odvoláváme se na Řím, na místo působení ale i umučení apoštolů Petra a Pavla.

Na době mé služby je podstatné, že byla dobou napjatou a složitou, což se stále víc vyhrocovalo. Byla to doba terorismu a migrace, výbuchu genderové ideologie, klimatických změn, kůrovce a Covidu 19. Proměňovala se z doby postmoderní na dobu postfaktickou až se proměnila v dobu posthumánní. Takže dnes balancujeme na pokraji světové války, která kromě Ukrajiny, kde je válkou horkou, probíhá i v podobě vlažné či studené války. To komplikovalo i mou práci a ovlivní i tuto bilanci. Uvědomuji si totiž, že mým hlavním úkolem bylo stát pevně, varovat a vracet lidem naději. Je to sice trvalý úkol každého křesťana, ale sám jsem stál na zřetelně viditelném místě. Co tento úkol žádá? Nejprve vyžaduje jasně rozlišovat mezi dobrem a zlem. V relativistické postliberální společnosti, která dosáhla svého vrcholu v době posthumánní, je to mimořádně obtížné. Žádné kritérium není obecně přijato a všechny hranice jsou rozmazány. Přesto jsem přesvědčen, že v tomto bodě jsem se snažil jednat správně. Dodávat lidem naději je dnes rovněž těžké, ale dělal jsem, co jsem mohl.

V rozhodnutích, kterých bylo mnoho, vím o svých chybách, ale o některých zřejmě nevím. U prvních mohu podat vysvětlení a omluvit se. U druhých to udělám, budu-li na ně upozorněn. Paralelně jsem čelil kritikám oprávněným i neoprávněným. Mám pocit, že druhých bylo o hodně víc. S oprávněnými kritiky jsem diskutoval, u druhých jsem se ohradil, jen když přestoupily únosnou mez.

Často jsem byl kritizován za stálá jednání s představiteli státu. Bez vyjednávání bychom ovšem v ničem nemohli pokročit. Jednal jsem s demokraticky zvolenými poslanci, vládami a prezidenty. Nejednal jsem s žádným nelegitimním představitelem našeho státu. Zvláštním a také nejvíce kritizovaným bylo jednání o katedrále. Společně jsme dospěli k racionálnímu řešení, které přijala jak naše společnost, tak apoštolský stolec. Ve zkratce lze říct, že došlo k tomu, co je očividné. Stojíte-li u Národního divadla a díváte se na Hradčany a zeptáte se lidí, co je tam nejvyšší budovou, řeknou katedrála, a zeptáte-li se, kde ten kostel stojí, řeknou na Pražském hradě.

Při ekonomicko-právních jednáních jsem spolu s ostatními biskupy a představiteli řádů a kongregací vycházel z toho, že mnoho křivd prostě nejde odčinit. A nejsou to jen mrtví a celoživotně zmrzačení lidé. Již při těchto jednáních, a zvláště po nich, se silně projevilo, jak obtížné je a bude pro církev naučit se zacházet se svobodou, kterou s malou přestávkou neměla padesát let. Šlo o to, aby bylo obnoveno vědomí identity církve. Její identita je oslabena, byť i z jiných důvodů, celosvětově. V době mé služby jsme se vydali cestou obnovy poutních míst. Jsem rád, že se podařilo obnovit Svatou horu u Příbrami a zahájit velkorysou opravu obou poutních bazilik ve Staré Boleslavi, kde jsou zvlášť důležité poutní slavnosti, protože dík Palladiu země české se zde vytváří pevné pouto Moravy a Čech a duchovní most mezi Velehradem a mučedništěm sv. Václava. Naše společnost si to uvědomuje a hlavní pouti na obou místech jsou nejen státními svátky, ale i kořeny naší duchovní, národní a kulturní identity. Nelze zapomenout také na obnovu svatoprokopské Sázavy, která upevňuje cyrilometodějskou úctu uprostřed slovanských národů.

Všechno toto dění, duchovní i ekonomické, povzneslo také ekumenu, i když nepřekonalo staletí trvající předsudky, o čemž svědčí i částečné nepřijetí Mariánského sloupu, který je součástí identity Prahy a našich novodobých dějin. Nepodařilo se také dosáhnout konsensu při výročí Bílé Hory, kde se pokus některých o současnou interpretaci jeví nejen anachronicky ale i nepravdivě. Bílá Hora není spor němectví s češstvím ani pouhý konfesní spor. Nedostatky v katechezi, za což neseme vinu my, a nedostatky ve vzdělávání, bohužel vedou k tomu, že některé staré spory a předsudky se bolestně obnovily. I když nakonec bylo docíleno konsensu, proběhlo výročí Bílé hory i obnova Mariánského sloupu ve velkém napětí.

Při svém odchodu chci zdůraznit, že odcházím doopravdy, tj. nebudu do ničeho zasahovat ve vedení pražské arcidiecéze a vynasnažím se také nic nekomentovat. Jsem připraven svému nástupci pomoci, kdykoli o to požádá. Čemu se nemohu vyhnout, je, že zůstanu člověkem, kterému nemůže být lhostejný osud Církve a naší vlasti a jehož postoje mohou mít váhu.

Svého nástupce, arcibiskupa Jana Graubnera, vřele vítám. Není potřeba, abych mu radil, protože je dostatečně zkušený a moudrý. Vyzývám však všechny věřící, ale i ostatní občany, aby ho nejenom dobře přijali, ale také podporovali. Jeho současný úkol je velký a nesnadný. Bez pomoci Vás kněží, řeholníků a řeholnic, sester a bratří ve víře v Ježíše Krista, všech, kdo si váží společných hodnot, z kterých vyrůstá identita naší země, není dobře zvládnutelný.

Závěrem chci znovu poděkovat. A děkuji nejen nejbližším spolupracovníkům, ale všem diecézanům a široké veřejnosti, zvláště těm, s nimiž jsem jednal o církevně a státně důležitých věcech. Zároveň se i omlouvám všem, kterým jsem jakkoli ublížil. Nikdy jsem to neudělal vědomě. Nesmím zapomenout, abych poděkoval rodičům za svou výchovu, ale především abych poděkoval Pánu Bohu a přímluvě Panny Marie a našich svatých. Ve zkratce bych řekl, že budu rád, když se při setkání vzájemně podělíme o to, co se nám společně podařilo, anebo se omluvíme, že jsme si ve všem nerozuměli.

Pozdrav a požehnání Všemohoucího a Milosrdného Boha ať je s Vámi

       + Dominik kardinál Duka OP

dosluhující apoštolský administrátor

a Váš bývalý arcibiskup

metropolita pražský a primas český

V Praze dne 26. května 2022, o Slavnosti Nanebevstoupení Páně

Návštěva premiéra ČR ve Vatikáně

Audience pro českého premiéra s doprovodemAudience pro českého premiéra s doprovodem  (Vatican Media)

Tiskové sdělení k návštěvě premiéra Fialy ve Vatikánu

Přinášíme prohlášení Tiskového střediska Svatého stolce k dnešní oficiální návštěvě českého premiéra Petra Fialy ve Vatikánu
 

Vatican News

Svatý otec František dnes přijal na audienci Jeho Excelenci pana Petra Fialu, předsedu vlády České republiky, který se následně setkal s Jeho Eminencí kardinálem Pietrem Parolinem, státním sekretářem, doprovázeným Jeho Excelencí mons. Paulem Richardem Gallagherem, sekretářem pro vztahy se státy a mezinárodními organizacemi.

Během srdečných rozhovorů na státním sekretariátu se hovořilo o dobrých bilaterálních vztazích mezi Svatým stolcem a Českou republikou a o roli církve ve společnosti. Rovněž vyšla najevo touha po dalším upevnění a rozšíření spolupráce. V pokračování konverzace byly projednávány otázky války na Ukrajině a jejího dopadu na regionální a mezinárodní úrovni, přičemž zvláštní pozornost byla věnována humanitární situaci a přijímání uprchlíků.

Setkání s kardinálem Parolinem
Setkání s kardinálem Parolinem