Papež se setkal s mladíkem trpícím ALS

Ochrnutý rapper: Růženec mě vzdaluje od mého vraha

Vatikán. Ochrnutý italský mladík, který si svým svědectvím získal srdce publika na letošním festivalu v San Remu, se setkal s papežem Františkem. Dvaadvacetiletý Paolo Palumbo trpí amyotrofickou laterální sklerózou, nevyléčitelnou neurodegenerativní chorobou. Během čtyř let se ocitl na invalidním vozíku, je odkázán na výživu zavedenou přímo do žaludku a více než rok komunikuje se světem prostřednictvím počítače, který ovládá očima. Díky tomuto zařízení mohl vystoupit na nejsledovanějším italském festivalu s rapem „Io sono Paolo“ a podělit se s Vatikánským rozhlasem o svou reflexi po setkání s papežem Františkem.

„Jak říká finále mé písničky: věřím a modlím se růženec a právě ten ode mě drží daleko mého vraha. Víra a modlitba člověka naplňují a vymazávají všechna dramata. Chtěl bych říci všem posluchačům a vůbec všem lidem, že život je skutečně krásný a vzácný. Musíme využívat čas, který je nám dán, k šíření lásky a naděje.“

Papež František zahlédl na internetu, jak Paolo díky zvláštní aplikaci dokáže navigovat dron pouhým pohybem očí. Zaujalo jej to a poslal mu ručně psaný lístek, na kterém vyjádřil obdiv síle jeho vůle a houževnastosti. „Modlím se za tebe, ty se modli za mě,“ napsal František na konci léta.  Minulou středu (26. února) se Paolo v doprovodu své rodiny dopravil na Náměstí sv. Petra a s papežem se osobně setkal.

„Zrno víry ve mně během let vyklíčilo a stalo se mohutným stromem. Nemoc nedokázala zastavit moje modlitby, naopak je živila a pomohla mi pochopit, že Boží plán přesahuje naše momentální porozumění. Začím tomu rozumět a to, co objevuji, mi dává nekonečnou radost,“ řekl ochrnutý mladík papeži. Slova, jež mu František odvětil, však neprozradil. „Uchovává si je pouze pro sebe, jako vzácný dar,“ řekl Vatikánskému rozhlasu Paolům o tři roky starší bratr Rosario.

„Víra byla v naší rodině vždycky důležitá. Od chvíle, kdy se objevila nemoc, Paolo věří a modlí se ještě víc a velmi se přiblížil k Bohu…Před diagnózou měl každý z nás své životní plány, které jsme pak museli trochu změnit. Nikoli ale k horšímu, zažili jsme něco lepšího, protože nás sjednotila láska, a víra, kterou jsme již měli, se ještě posílila. Viděli jsme, jak se víra stala Paolovou silou. Stejně jako další lidé nám také on ukazuje, že nemoc život nezastavuje a že život je největší dar, který jsme dostali, a s nímž se musíme snažit naložit co nejlépe.“

Říká Rosario Palumbo, který – jak zaznělo v písničce na San Remu – se stal Paolovi rukama a nohama a neváhal změnit své plány, aby mohl svého bratra doprovázet.

Papež mezi dětmi

Papež v dětském táboře: Ke hře potřebujeme kamarády

Jak sdělil tiskový mluvčí Svatého stolce, Matteo Bruni, papež František v pondělí nečekaně navštívil příměstský tábor pro děti vatikánských zaměstnanců, který v těchto dnech probíhá v různých krytých i venkovních prostorách uvnitř vatikánských hradeb.
Publikováno: 21. 7. 2020 13:45

Svatý otec děti a jejich vedoucí vyhledal v devět hodin ráno, když svačili v předsálí auly Pavla VI. Prošel mezi stoly, povídal si s nimi a poté si prohlédl hernu, která vznikla v audienční hale. Při rozhovoru s dětmi povzbudil k sociálním kontaktům, protože, jak doslova řekl, “lidé, kteří se baví sami, jsou egoisté. Pravá zábava vyžaduje společnost, potřebujeme k ní kamarády!”. V závěru zhruba hodinové návštěvy římský biskup pozdravil vedoucí dětského tábora a poděkoval za jejich práci.

Dodejme, že letošní premiérová organizace vatikánského příměstského tábora znamená cennou pomoc pro pracující rodiče. Řada běžných letních aktivit – od zájmových kroužků a sportovních soustředění po skautské tábory – totiž byla zrušena, protože personálně a finančně není schopna dostát požadovaným sanitárním opatřením, ani uspořádat herní a sportovní program v metrových, resp. dvoumetrových rozestupech. V uzavřených objektech nadále platí povinnost ochrany dýchacích cest, která se nevztahuje na děti do šesti let. Na děti a dospívající přitom nejvíce dolehla několikaměsíční karanténa, kdy mohli opustit bydliště jen z nejnutnějších důvodů, a potřebují překonat trauma ze sociální izolovanosti.

Zdroj: Vatican News

 

Svědectví živé víry

O mučednictví jinak

K filmu Terrence Malicka A Hidden Life

Milan Glaser

Skrytý život – je titul filmu Terrence Malicka, režiséra takzvaně kultovního, vybíravého perfekcionisty, který natáčí v průměru jeden film za deset let. Ačkoli sám není věřící, zvolil si tentokrát jako téma životní příběh Franze Jägerstättera, který se během II. světové války dostal do sporu se státní mocí a odmítl složit vojenskou přísahu. Byl popraven, a katolická církev, která mu dala za pravdu, jej ctí jako blahoslaveného. Jedinečnost počinu hollywoodského tvůrce spočívá také v tom, že se pustil do snímku, který připomíná, že v boji proti nacismu přinášel oběti také německý národ.

Film možná nevědomky – v důsledku režisérova agnosticismu – vyjevuje určité „mlčení“ Boha, ale – jak trefně poznamenává jedna z recenzí (ZDE) – toto mlčení vyznívá značně jinak než je tomu ve filmu Silence od jiného holywoodského tvůrce, Martina Scorseseho, který, byť  deklarovaný katolík, předkládá vyfabulovanou apoteózu apostaze dvou jezuitských misionářů v Japonsku ze 17. století a vydává ji za vrchol křesťanské mystiky. Bezvěrec Malick naopak a kupodivu vystihnul jádro věci.

Film A Hidden Life se nepokouší o dekonstrukci Ježíšova svědectví. Ukazuje obyčejného rakouského rolníka, otce rodiny, který se rozhodne v tomto světě zastávat pravdu evangelia. Odhaluje však plnou dimenzi jeho mučednického svědectví, ke kterému by nedošlo bez zásadního podílu manželky. Franziska, rozená Schwaninger, ročník 1913 se dožila beatifikace svého manžela v roce 2007 (foto) a odešla za ním na věčnost v požehnaném věku sta let v roce 2013.

Franz Jägerstätter se narodil svobodné matce v horské obci Sankt Radegund roku 1907. Pracoval jako rolník v Bavorsku a horník ve Štýrsku. Roku 1933 se vrátil do rodné obce, kde byl zpočátku znám spíše svojí nevázaností. Byl pohledný a obdivovaný, jistou služebnou přivedl do jiného stavu. O dva roky později následovalo osudové setkání s Franziskou, která si ho vezme a promění. Franziska je zbožná, denně čte Bibli, a on spolu s ní, vstoupí k františkánským terciářům a ve farnosti se stane sakristánem. Manželka mu porodí tři dcerky, jednu za druhou.

Objev víry přináší Franzovi dosud nepoznanou radost. Práce na polích se mu daří, rodina je pro něho rájem. Ten však na tomto světě netrvá věčně. Roku 1938 přichází Anschluss, a Rakousko se stává součástí hitlerovského Německa. Franz jako jediný ve vesnici hlasuje v referendu proti začlenění Rakouska do Třetí říše. Ví, že nacismus je s katolickou vírou nekompatibilní, a začíná se chovat konsekventně. Nejprve odmítá nabídku stát se starostou, odmítá státní rodinné příspěvky, ba i vyplacení pojistného odškodnění za krupobití, na které měl právo. Jeho obecní popularita postupně vyprchává a mění se na nevraživost bezmála všech obyvatel jeho rodné katolické obce, jež v něm vidí upjatého fanatika, který dělá vesnici ostudu.

Také jeho manželka zakouší pohrdání, dokonce i dcerky, s nimiž si ostatní děti z vesnice odmítají hrát. Všichni se k nim postupně obracejí zády, včetně faráře, který mu – stejně jako linecký biskup – radí, aby se umoudřil. Všichni, s výjimkou manželky, které vděčí za svoji konverzi. Franziska trpí, ale i v pláči zůstává po manželově boku, ba povzbuzuje k vytrvalosti v tom, co on považuje za správné. Dobře ví, že bez něho statek zkrachuje, a ona i jejich dcerky navždy ponesou jako příbuzné zrádcovský cejch. I když jeho rozhodnutí plně nechápe a – popravdě řečeno –  pouhým rozumem je nepochopitelné, staví se plně za něho. Taková manželka je milost.

Věci nabírají rychlý spád. Německo vstupuje do války o svět, a Franz je povolán do wehrmachtu. Nechce přispívat k dobyvačným úspěchům führera, ale na povolávací rozkaz nastupuje k vojsku. Během skládání vojenské přísahy však mlčí. Je uvězněn, vyslýchán a bit, ale neustoupí. Je mu nabízena náhradní služba u zdravotníků, ale když se dozví, že přísahu věrnosti bude muset skládat stejně, skromně a neokázale odmítá. Je převezen do Berlína před vojenský tribunál jako zběh, ba hůře jako odpírač. Povolují mu návštěvy, které by ho mohly přesvědčit. „Mysli na svoje dcerky a ženu! Co s nimi bude? Můžeš přece přísahu fingovat… Není tvůj postoj pouhá pýcha, kterou zaměňuješ za konsekventnost víry?“ – tak k němu mluví advokát, podobně i farář. Nikoli však jeho manželka, které úřady ve snaze zachránit jej před popravou nakonec povolí, aby jej ve vězení navštívila. Franziska, namísto toho, aby manžela od jeho rozhodnutí odvracela, bere na sebe mučednictví jako milost spolu s ním a přináší mu tak do vězení útěšné viatikum svátosti manželství. Franz Jägerstätter po roce stráveném v žáláři položil hlavu pod gilotinu 9. srpna 1943 v berlínské čtvrti Brandenburg.

Blahoslavený Franz vzkazuje rodině na lístku, který odsouzenci psali těsně před popravou: „Tolik bych vás chtěl ušetřit utrpení, které kvůli mně musíte snášet. Víte však, co řekl Kristus: »Kdo miluje otce nebo matku, syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden« (Mt 10,37)“ – což je mimochodem evangelium právě z této neděle – a dodává: „Odpouštějte ochotně všem, i mně, budete-li kvůli mně muset ještě trpět.“

S novým filmem známého amerického režiséra souvisí drobná okolnost. Jeho italskou premiéru překazilo vyhlášení celostátní karantény, ale narozdíl od jiných snímků (např. Gibsonovo Vzkříšení), jejichž tvůrci premiéru odložili, Malick tak neučinil a spokojil se s tou internetovou. Jeho A Hidden Life tak dobře zapadnul do doby, kterou definuje jedna z postav Jägerstätterových spoluvězňů: „Přijdou temné časy, kdy lidé budou chytřejší, a nebudou pravdu potírat, nýbrž ignorovat.“