Promluva arcibiskupa Graubnera při bohoslužbě za naši vlast

  1. ledna 2023 – homilie pražského arcibiskupa Jana Graubnera, kterou pronesl při bohoslužbě za vlast ve svatovítské katedrále.

Vzácní hosté, milé sestry a bratři,

evangelium nás dnes zavedlo do Galileje, kterou si Ježíš zvolil za místo svého působení. To nebylo místo privilegované, spíše pohrdané. Samo evangelium dodává s narážkou na proroka Izaiáše vysvětlivku, že jde o Galileu pohanů, že tamní lid žije v temnotě. Je to krajina stínů a smrti. Ano, byl to prostě okraj společnosti. Daleko od Jeruzaléma, centra náboženského, kulturního i politického života. Pohraničí, kde se židé mísili skrze sňatky, myšlení i kulturu s pohanskými přistěhovalci. Ježíš, jemuž se po narození přišli do Betléma poklonit i pohanští učenci ze vzdálených krajin, jak jsme si připomínali na Tři krále, začíná své působení tady na okraji společnosti. Tady si taky vybírá první učedníky. A připomeňme, že jeho poslední příkaz učedníkům před odchodem do nebe, bude znít: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všem národům. On, který je světlo světa, začíná tam, kde je nejhorší tma. A začíná výzvou obraťte se, jak někteří vhodně překládají: začněte myslet jinak.

Jak aktuální! My jsme sice tady v hlavním městě, v katedrále na Hradčanech, v centru politického i církevního života, máme před sebou vystavené slavné symboly naší státnosti.

Nacházíme se uprostřed voleb hlavy státu a máme hlavy plné starostí a strachu i snů a velikých plánů. A do této situace přichází i k nám Ježíš se svou výzvou: Začněte myslet jinak!

Právě teď je vhodný čas. Boží království je blízko, říká Ježíš a později vysvětlí, že jde o království pravdy, spravedlnosti, lásky a pokoje. A přidá důležitou radu: nikam za ním neběhejte a nedejte se zmást, když vám budou říkat, že je tam či onde. Boží království je ve vás, když v sobě necháte vládnout pravdu, spravedlnost a lásku, když budete vytvářet pokoj a ne napětí, když budete vyzařovat lásku a ne zlobu. Dokonce řekne, že Boží království je mezi námi, když dovedeme tyto hodnoty vnášet do našich vzájemných vztahů. Ba ujišťuje, že už tady na zemi můžeme zakusit i přítomnost jeho samotného, když dokážeme vyjít ze sebe, otevřít se, a být v jeho jménu, v jeho lásce. Jako by říkal: nespoléhejte na žádné izmy, ani na lidskou chytrost a taktizování či sílu a peníze mocných. I když se vám může zdát, že jste v dnešní společnosti jako ti Galilejští kdesi na okraji, ve tmě a ve stínu smrti, že ve světě roste nejistota, zmatek, strach a beznaděje, Boží království je blízko. I přes hrozné zprávy z války, která zuří, zabíjí a ničí v nedaleké zemi. Boží království je blízko, i přes ztrátu blahobytu, a dokonce konkrétní zkušenosti s chudobou. Jen otevřete oči, a taky srdce. Nepropadejte strachu! Nebojte se, když jsem s vámi, řekl učedníkům mnohokrát a říká to i nám. Jen my buďme s ním. Ježíš nedělal složité výběrové řízení ani žádné volby. Těm, kdo byli okolo, řekl prostě: Pojďte za mnou! Ne všichni poslechli, ale skrze ty, kteří měli odvahu všeho nechat, opustit své jistoty a představy, začal měnit společnost k lepšímu, budovat Boží království na zemi. Oni se měli čeho zřeknout. Synové Zebedeovi opustili firmu svého otce a šli za ním do nejistoty.

Kdyby ten krok neudělali, možná by ještě dnes existoval v Kafarnau velkoobchod Zebedeus a spol., ale pak by nemuselo dojít Boží království až k nám, nebo by v církvi i v naší kultuře mohlo všelicos dobrého chybět. Tak volá Ježíš každého z nás a každý z nás má svobodu, ale i zodpovědnost za následování Božího hlasu.

Velmi konkrétní radu jsme dostali od sv. Pavla v druhém čtení: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Jak aktuální! Všichni chceme ráj na zemi, ale každý podle svého a někdy to dokonce vypadá, jako bychom byli schopni ty, kteří vidí věci jinak, zadupat do země. Sv. Pavel vyzývá: dejte si pozor, abyste nepohltili jeden druhého.

V přítomnosti korunovačních klenotů, které nechal vyrobit největší Čech, císař a král Karel IV. a věnoval je svatému Václavu, věčnému knížeti české země, jehož lebku tu máme vystavenou, si uvědomujeme naši spoluodpovědnost za národ i základy, na nichž je budována jeho kultura i budoucnost. Mnozí chceme reformovat společnost, stát i církev. Máme mnoho lidských nápadů, ale tito velikáni nám svým svědectvím připomínají: Myslete jinak. Neptejte se jen svých zkušeností a těch, kteří jsou ve tmě stejně jako vy. Ptejte se toho, který je světlem světa. Najděte odvahu se mu otevřít, abyste dostali světlo pro nové myšlení a získali potřebný nadhled.

Zvažte, co chtěl asi Karel IV. vyjádřit, když do křížku na vrcholu svatováclavské koruny nechal vložit kousek trnu z Ježíšovy trnové koruny. Karel byl nejmocnějším vládcem v dějinách naší země, ale nespoléhal na svou moc.

Hodně často se pokorně modlil před Králem nebe a země, před tím, který při největší události lidských dějin, když nás vykoupil svou smrtí na kříži, měl na hlavě symbol potupy, trnovou korunu. Přijal bolest a potupu takovým způsobem, že skrze jeho lásku dostaly výkupnou cenu a otevřely lidstvu nové obzory. Ti, kteří přijali jeho myšlení, se stali nejlepšími budovateli kultury úcty k člověku, pravdy a spravedlnosti, svobody a pokoje v srdci, v rodině i ve světě. Měli odvahu omezit sebe a být solidární s druhými. Takové tvůrce pokoje nazval Ježíš blaženými, šťastnými.

Ano, dnešní slavnost nám nechává silné poselství: 

Mějte odvahu myslet jinak, než jste zvyklí. Pak můžete všichni přispět k šťastné budoucnosti církve i státu. Všichni můžete zakusit, že Boží království je blízko.

 

Bratrství je víc než etnická příslušnost

Bratrství v Kristu je důležitější než etnická příslušnost, dosvědčují burundští mučedníci

„Církev v Burundi si prostřednictvím nás, biskupů, přeje oslavit skupinu lidí, kteří v Ježíšově jménu nabídli život, aby dosvědčili, že naše bratrství v Kristu je důležitější než etnická příslušnost. Je to veliké svědectví, které považujeme za důležité pro každého křesťana. Chceme tedy slavit křesťanské bratrství“.
 

S tímto úmyslem zahájili burundští biskupové v katedrále v Bururi diecézní fázi kanonizačního procesu, který se týká dvou italských misionářů a laické pastorační pracovnice zavražděných v Buyngero roku 1995,  burundského kněze zabitého ve městě Gitega roku 1972 a čtyřiceti seminaristů z menšího semináře v Buta, zastřelených v roce 1997, protože se odmítli rozdělit na Hutuy a Tutsie. Jedná se o první kanonizační kauzu v burundské církvi, nazvanou „Michel Kayoya a XLIII druhů mučedníků“.

„Tito bratři a sestra v Kristu jsou pro nás, burundské biskupy, hrdinové, které vám předkládáme jako jediný inspirativní vzor bratrské a interetnické lásky. Noste u sebe jejich fotografie, čtěte si o jejich životech, abyste je napodobovali. Je to první skupina pravděpodobných mučedníků, s níž předstupujeme před všeobecnou církev, aby úředně potvrdila jejich mučednictví“, obracejí se biskupové k většinově katolickému obyvatelstvu Burundi v prohlášení, které zveřejnila také vatikánská agentura Fides.

Beatifikační kauzu podpořila kongregace misionářů xaveriánů, řeholního institutu založeného sv. Guidem Confortim, k níž náleželi dva zavraždění misionáři, o. Ottorino Maule a Aldo Marchiol a se kterou úzce spolupracovala italská laička Catina Gubert. Všichni tři byli zastřeleni v misii v Buyengero, přičemž se jednalo o skutečnou mimosoudní popravu, a nikoli násilnou vraždu spojenou s loupeží či vypleněním misie.

Kongregace pro svatořečení doporučila připojit k jejich procesu také kauzu burundského kněze o. Michela Kayoya, pastýře, básníka a filosofa, který ve svých dílech vyzdvihoval etnickou rozrůzněnost jako bohatství a vzájemný dar, nikoli ohrožení. Byla to charismatická postava – miloval pravdu a hlásal lásku, aniž by ji odděloval od spravedlnosti. Spolu s padesáti kněžími a laiky padl do zajetí ozbrojené bandy, která jej popravila 17. května 1972. Ve svých osmatřiceti letech šel na smrt za zpěvu žalmů a Magnificat.

O pětadvacet let později, v časných ranních hodinách 30. dubna 1997, napadla jiná ozbrojená banda seminář v Buta, v burundské diecézi Bururi. Když se seminaristé ze čtyř burundských diecézí odmítli rozdělit podle své etnické příslušnosti, útočníci je všechny postříleli. Nad hrobem těchto mladých mužů ve věku 15 až 20 let byla vystavena Svatyně mučedníků bratrství, známá i na mezinárodní úrovni.

Oslava státního svátku

Oslava státního svátku

V den 104. výročí vyhlášení samostatného československého státu jsme navštívili dvě významná místa v Praze. Naši pouť jsme zahájili v novém kostele Božského Spasitele na Barrandově. Uprostřed sídlištní zástavby se podařilo v roce 2020 dokončit  neobyčejnou stavbu, která získala v roce 2021 ocenění „Stavba roku“. Minimalistická stavba nového kostel vznikla podle návrhu architektů Jakuba Žišky a Pavla Šmelhause  zahrnuje také komunitní centrum se sálem, klubovnami a kavárnou. Prostory mají sloužit nejen farnosti, ale všem obyvatelům Barrandova. Mohou se v nich konat koncerty, společenské akce, besedy, přednášky či výstavy, v centru jsou klubovny, knihovna, dětský koutek. Nechybí ani kavárna s přilehlým dětským hřištěm. Provoz bude navazovat na bývalé Misijní středisko, které stálo na témže místě. Kostel má tradiční jednolodní půdorys, výrazný portál a věž se zvony, interiér liturgickými prvky vybavili sochaři Petr Váňa a Stanislav Kolíbal. Stavba kostela přišla na 150 milionů korun, z jedné třetiny ji financuje pražské arcibiskupství, které od Prahy 5 odkoupilo i pozemek. Přispívají soukromí dárci, podle faráře Josefa Ptáčka někteří do projektu vkládají své životní úspory. Do prostoru je jedinečným způsobem zakomponován vstup světla stropem. Přes velký prosklený kruhový otvor ve stropě je celý prostor osvětlen. V presbytáři stojí deset metrů vysoký skleněný kříž, na kterém je korpus představující  vzkříšeného  Krista.

V odpolední části programu našich farností jsme se zúčastnili „Modlitby za národ v pražské katedrále. Tato modlitba se koná každého 28. dne v měsíci. Modlitba začíná v kapli sv. Václava a pak se přechází přes hradní nádvoří do kostela sv. Jiří. V tomto chrámu je pohřbena sv. Ludmila. V letošním roce jsme měli příležitost sestoupit do krypty baziliky, kde jsou pohřbeni významní čeští králové.

Svědectví lásky a odvahy

 

Zadní Zvonková patří k místům, která se po druhé světové válce vylidnila. Ze světa však zcela nezmizela. Pozůstatky obce nedaleko Horní Plané u hranic s Rakouskem mají působivou atmosféru. A stále se tam zračí stopy bývalých obyvatel vsi, kde před dekádami začal i tragický příběh mladého kněze.

Zadní Zvonkovou, části obce Zvonková neboli Glöckelbergu, k zániku přivedly dvě události – jednak poválečný odsun německého obyvatelstva, a pak to, že jí doslova za humny vyrostla železná opona. I dosídlení obce tak bylo pro komunistický režim nežádoucí.

Historii Zvonkové kolem poloviny 17. století započali dřevorubci, kteří se usadili při staré obchodní stezce mezi Čechami a Horními Rakousy. Ves se pak v poslední třetině 18. století rozvíjela vlivem výstavby blízkého Schwarzenberského plavebního kanálu, na němž se plavilo dřevo od roku 1793.

V té době byl také ve Zvonkové vystavěn dřevěný kostelík, který v roce 1876 zničily plameny, a na jeho místě vyrostl honosnější novogotický kostel svatého Jana Nepomuckého. Ten je dominantou místa i v současnosti.

profimedia-0474489456Kostel svatého Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové | zdroj: Profimedia.cz

Počátkem 20. let 20. století pak Zvonková rozhodně nebyla nenápadná ves. Podle úředních záznamů tam tehdy fungovalo pět hostinců, dvě trafiky, tři řeznictví a stejný počet obchodů se smíšeným zbožím, spořitelna, mlýn, hamr a pila. Své služby tu nabízeli i tři obuvníci, čtveřice krejčích a řada dalších živnostníků.

V roce 1930 jen ve Zvonkové bydlelo bezmála 699 obyvatel a stálo 121 domů. S přilehlými sklářskými osadami Josefův důl a Huťský Dvůr obec čítala 1306 lidí ve 232 domech. Naprostá většina obyvatel byla německé národnosti. Mimochodem, Josefův důl byl za první republiky oblíbeným místem turistů a lyžařů. V roce 1922 také místní sklárna zaměstnávala bezmála 200 lidí a její výrobky putovaly i do daleké ciziny. Provoz sklárny skončil v roce 1930, v důsledku hospodářské krize.

Příběh odvážného kněze

V roce 1940 se do Zvonkové přistěhoval nový kněz – Engelmar Hubert Unzeitig. Teprve devětadvacetiletý Unzeitig, rodák z Hradce nad Svitavou, měl za sebou studium na univerzitě v bavorském Würzburgu a na kněze byl vysvěcen v roce 1939.

Engelmar_Hubert_Unzeitig_(1911-1945)Engelmar Hubert Unzeitig | zdroj: Wikipedia.cz

Do historie vstoupil svými odvážnými kázáními, v nichž odsuzoval nacismus a pronásledování Židů. Tím se dostal do sváru s představiteli nacistické moci i těmi, kteří se pro nacismus nadchli. Na jaře 1941 ho na udání zatklo gestapo. Nejdřív byl vězněn v Linci, poté v koncentračním táboře Dachau.

V táboře si vysloužil přezdívku „Anděl z Dachau“ za pomoc spoluvězňům – především ruským zajatcům, neboť ovládal ruštinu. Podařilo se mu také zorganizovat dodávku základních potravin do tábora.

Poté, co v Dachau v roce 1944 vypukla epidemie tyfu, pomáhal Unzeitig s ošetřováním nemocných a umírajícím dával poslední pomazání. Nakazil se však i on sám a nemoc nepřežil. Zemřel 2. března 1945, den po svých čtyřiatřicátých narozeninách. Urna s jeho pozůstatky byla propašována z tábora a později pohřbena v kostele mariannhillských misionářů ve Würzburgu. V září 2016 katolická církev Unzeitiga blahořečila.

Péče o zbytky paměti

Po válce došlo k odsunu německého obyvatelstva a po vzniku železné opony byla zadní část obce, tedy Zadní Zvonková neboli Hinter Glöckelberg, prakticky srovnána se zemí. Zůstal jen kostel, který pak dekády chátral a sloužil i jako skladiště vojenské techniky, fara, hřbitov a budova jedné z trafik. V Přední Zvonkové bydleli pohraničníci a formálně se stala částí městečka Horní Planá.

Příběh Zadní Zvonkové začal ožívat až po sametové revoluci. Zpustlý kostel byl v 90. letech spoluprací lidí z Česka, Rakouska a Německa opraven a znovu vysvěcen, některé hroby udržují rodiny bývalých obyvatel. Aktuálně historii Zvonkové mapuje také výstava v památníku a rodném domě spisovatele Adalberta Stiftera v Horní Plané. Potrvá do prosince 2023.

Pozůstatky Zadní Zvonkové jsou také častým cílem turistů. A součástí více než třicetikilometrové trasy, která začíná v Přední Zvonkové, vede přes Zadní Zvonkovou a kolem řady dalších zajímavých míst podél Schwarzenberského kanálu. Končí opět v Přední Zvonkové.