Tisková konference po návštěvě papeže v Maroku

Plody ještě nejsou, ale vidíme mnoho květů

řekl papež František při návratu z Maroka během tiskové konference

Česká sekce RV

Během návratu z Maroka proběhla na palubě Boeingu 737 Royal Air Maroc tisková konference. Papež František hovořil s novináři o dialogu s muslimy; deklaraci o Jeruzalému označil za krok kupředu; ohledně migrantů apeloval na Evropu; „lidská práva jsou přednější než dohody,“ citoval řeckého premiéra Alexise Tsiprase. Zmínil se o výhradě svědomí v souvislosti s eutanázií, vyjádřil se rovněž k případu kardinála Barbarina a došlo také na roli zlého ducha v případech zneužívání nezletilých. Tisková konference trvala přes třicet minut.

1. Plody ještě nejsou vidět, ale vidíme mnoho květů

Siham Toufiki, agentura Map: Tato návštěva byla mimořádnou, historikou událostí pro obyvatele Maroka. Jaké důsledky bude mít do budoucnosti pro mír ve světě a soužití v dialogu mezi kulturami?

Papež: „Řekl bych, že nyní vidíme květy, plody přijdou později. Avšak květy jsou slibné. Jsem rád, že jsem během těchto dvou cest mohl mluvit o tom, co mi velmi leží na srdci, totiž mír, jednota a bratrství. S muslimskými bratry a sestrami jsme zpečetili toto bratrství v dokumentu z Abú Dhabí a nyní v Maroku jsme všichni byli svědky svobody, bratrství a přijetí všech bratří v duchu veliké úcty. Je to krásný květ soužití, nesoucí příslib plodů. Nesmíme se vzdávat! Jistě přijdou obtíže, mnoho obtíží, protože bohužel některé skupiny jsou neoblomné. Chtěl bych však jasně říci, že v každém náboženství se vždy najde nějaká integralistická skupina která nechce jít kupředu a žije z hořkých vzpomínek, bojů minulosti, vyhledává spíše válku a rozsévá strach. My jsme byli svědky toho, že je krásnější rozsévat naději, kráčet ruku v ruce, vždycky vpřed. V dialogu s vámi tady v Maroku jsme mohli vidět, že je zapotřebí mostů, a pociťujeme bolest při pohledu na lidi, kteří dávají přednost zdem. Proč nás to bolí? Protože ti, kdo budují zdi, se nakonec stanou vězni zdí, které postavili. Naopak stavitelé mostů půjdou kupředu. Stavění mostů je pro mne čímsi, co téměř přesahuje lidské možnosti, je zapotřebí mimořádného úsilí. Velmi mne vždy oslovovala jedna věta z románu „Most na Drině“ od Iva Andriće. Říká, že most učinil Bůh andělskými křídly, aby lidé mezi sebou komunikovali… aby mohli komunikovat. Most slouží lidské komunikaci. To je na tom krásné, a v Maroku jsem toho byl svědkem. Naopak zdi jsou proti komunikaci, slouží izolaci a ti, kdo je staví, se stanou jejich vězni. Plody tedy nejsou ještě vidět, ale vidíme mnoho květů, které plody přinesou, a tak jdeme kupředu.“

2. Ke společnému prohlášení papeže a krále Mohameda VI. o Jeruzalému

Nadia Hammouchi, Tv 2M: Setkal jste se s marockým králem a jeho vůlí k dialogu. Co konkrétního by se mělo udělat pro posílení dialogu?

Papež: „Když probíhá bratrský dialog, rozvíjejí se vždy vztahy na různých úrovních. Dovolte mi mluvit obrazně: dialog nemůže být laboratorní, musí být lidský a je-li lidský, probíhá v mysli, v srdci a prochází rukama – a takto se pak podepisují dohody. Například společný apel o Jeruzalémě je krokem kupředu, který neučinili maročtí a vatikánští představitelé, nýbrž věřící bratři, kteří trpí při pohledu na toto Město naděje, které stále ještě není tak univerzální, jak by si všichni přáli: židé, muslimové a křesťané. Všichni si to přejeme. Proto jsme podepsali toto přání. Je to totiž přání, pobídka k náboženskému bratrství, jež symbolizuje toto město, které je naše. Všichni jsme občany Jeruzaléma, všichni věřící.“

3. O náboženské svobodě a k případu kardinála Barbarina

Nicolas Seneze, La Croix: Marocký král včera řekl, že bude chránit marocké židy a křesťany z jiných zemí, kteří žijí v Maroku. Chtěl bych se zeptat na muslimy, kteří se obrátí na křesťanství: máte obavy o tyto muže a ženy, kteří riskují vězení anebo jsou v jiných muslimských zemích odsouzeni k smrti? A další otázka ke kardinálu Barbarinovi: diecézní rada v Lyonu hlasovala v tomto týdnu téměř jednohlasně za to, aby se po jeho odchodu do ústraní našlo trvalé řešení. Je pro vás možné, vzhledem k tomu, že přikládáte takový význam k synodalitě v církvi, vyslyšet tento apel, ze strany diecéze, která se ocitla v takto obtížné situaci?

Papež: „Mohu říci, že v Maroku je svoboda kultu, náboženská svoboda a svoboda náboženské přináležitosti, a také to, že svoboda se stále rozvíjí, roste. Vezmi si nás křesťany před 300 lety, copak byla taková svoboda, jakou máme dnes? Víra roste spolu se schopností rozumět sama sobě. Jeden francouzský mnich, Vincent z Lerins, který žil v 5. století, přišel s velmi krásným výrazem, jímž chtěl vysvětlit, jak lze růst ve víře: lépe vysvětlovat, růst po mravní stránce, ale vždy zachovávat věrnost svým kořenům. Říká tedy tři slova, která přímo vyznačují cestu: růst ve vyjasňování a ve vědomí víry a morálky musí být s lety upevňován a rozšiřován v čase, avšak víra je v průběhu let sublimována. Jako příklad může sloužit to, že jsme z Katechismu katolické církve odstranili trest smrti. Před 300 lety se heretici upalovali zaživa. Církev však vyrostla ve svém morálním vědomí. Roste také úcta k člověku a svoboda kultu. Také my musíme dále růst. Máme katolíky, kteří nepřijímají to, co Druhý vatikánský koncil řekl o svobodě vyznání a svobodě svědomí. Jsou katolíci, kteří to nepříjímají. Také my máme tento problém,  a rovněž muslimští bratři rostou v sebeuvědomění, i když jsou země, které to nechápou dobře nebo nerostou tolik jako jiné. V Maroku k tomuto růstu dochází. V tomto rámci musíme číst problém konverzí. V některých zemích jej ještě nevidí. Nevím, zda jsou zakázané, ale praxe konverzí zakázána je. Jiné země, jako Maroko, nemají problémy, jsou otevřenější, chovají větší respekt a snaží se postupovat jaksi diskrétně. V jiných zemích, s nimiž jsem se setkal, říkají: nemáme problém, ale ať jsou radši pokřtěni mimo tuto zemi a vrátí se jako křesťané. Existují způsoby, jak rozvíjet svobodu svědomí a svobodu vyznání. Mně působí starosti jiná věc: regrese u nás křesťanů, když upíráme svobodu svědomí například lékařům a křesťanským nemocničním zařízením, které nepřipouštějí výhradu svědomí, například v eutanázii. Jak to tedy je? Církev jde kupředu a vy, křesťanské země, děláte kroky zpět? Myslete na to, protože je to pravda. Nám křesťanům dnes hrozí, že nám některé vlády vezmou svobodu svědomí, která je prvním krokem ke svobodě vyznání. Odpověď není snadná, ale neviňme muslimy, žalujme také na nás, v zemích, kde se dějí podobné věci. Je to ostudné.

A nyní ke kardinálu Barbarinovi: On, muž církve, předložil svou demisi, ale já jsem ji morálně nemohl přijmout, protože z hlediska práva, včetně klasického celosvětového pojetí, existuje presumpce neviny dokud probíhá soudní proces. On se odvolal, a proces je otevřený. Až odvolací soud vysloví rozsudek, uvidíme, co příjde. Vždy však je potřeba zachovat presumpci neviny. Je to důležité, protože jdeme proti povrchnímu mediálnímu odsouzení. Možná, že není nevinen, ale presumpce tu je. Mluvil jsem kdysi o jednom případě ve Španělsku, kde mediální odsouzení zničilo život kněží, kteří soud posléze prohlásil za nevinné. Dříve než dojde k mediálnímu odsouzení, dvakrát si to rozmysleme. On se rozhodl čestně, řekl: „Ne, já ustoupím stranou, dobrovolně odejdu a přenechám správu diecéze generálnímu vikáři, dokud soud nevydá konečné rozhodnutí.“

4. O migraci a budování zdí

Cristina Cabrejas z Efe: V sobotní promluvě k politickým činitelům jste mluvil o migračním fenoménu, které nelze řešit budováním zdí, avšak tady v Maroku postavilo Španělsko zdi s ostnatým drátem, o který se mají pořezat ti, kdo je překonávají. Poznal jste někoho z nich? Nedávno řekl prezident Trump, že chce úplně zavřít hranice a navíc zastavit pomoc zemím Střední Ameriky. Co byste řekl těmto vládcům, těmto politikům, kteří hájí taková opatření?

Papež: „Budovatelé zdí, ať už z ostnatého drátu nebo z cihel, uvězní se mezi zdmi, které stavějí. Dějiny mluví jasně. Jordi Evole, který se mnou dělal rozhovor [publikován 31. března t.r. španělskou televizí la Sexta)] mi přinesl kousek toho ostnatého drátu ukázat. Řeknu ti, že mne to upřímně dojalo, a když odešel bylo mi do pláče. Plakal jsem, protože mi to nebere hlava a srdce, taková krutost. Nechápu to hlavou, ani srdcem, když vidím ve Středozemním moři tonout lidi a dělat zdí v přístavech. Toto není způsob, jak tento závažný problém imigrace řešit. Chápu, že pro vládu je to jako horká brambora v rukou, ale musí se řešit jinak, lidsky. Když jsem viděl ten ostnatý drát, zdálo se mi, že tomu nelze věřit. Potom jsem měl možnost vidět jeden film, natočený vrácenými uprchlíky ve vězení, kam jsou posíláni. Nejsou to státní vězení, ale vězení pašeráků. Chceš-li, mohu ti jej poslat. Působí však bolest. Ženy a děti prodají, muže zadržují. Ve filmu je vidět i neuvěřitelná mučení. Film byl pořízen potají.

Někdo tedy nedovolí vstup, protože nemá místo, ale jsou další země, lidství Evropské unie. Je třeba o tom mluvit v celé Evropské unii. Nenechat je vstoupit nebo je nechat utopit či poslat pryč s vědomím, že padnou do rukou pašeráků, kteří ženy a děti prodají a muže zabijí nebo mučí a zotročují. Tento film je vám k dispozici.

Jednou jsem mluvil s jedním politikem. Mužem, kterého si vážím a řeknu i jeho jméno – Alexis Tsipras [premiér Řecka]. Mluvili jsme o dohodách, které je třeba uzavřít. Vysvětloval mi těžkosti, ale nakonec mi řekl od srdce tuto větu: „Lidská práva jsou přednější než dohody.“ Tato věta zasluhuje Nobelovu cenu.“

5. Evropa prodává zbraně a nechce přijímat migranty

Michal Werner Schramm z Ard: Mnoho let se zasazujete o ochranu a pomoc migrantům. I nyní v Maroku. Evropská politika je přesně opačná. Evropa se stává hradbou proti migrantům. Tato politika odráží mínění voličů. Většinu z nich tvoří křesťané, katolíci. Jak se cítíte v této situaci?

Papež: „Je pravda, že mnozí lidé dobré vůle a nejenom katolíci mají trochu strach, což je obvyklé kazatelské téma populismů. Rozsévá se strach a potom se přijmou rozhodnutí. Strach je začátkem diktatury. Podívejme se do minulého století k pádu Výmarské republiky. Německo potřebovalo nějaké východisko, a Hitler vystoupil se sliby a strachem. Výsledek známe. Poučme se z dějin. To není novota. Rozsévání strachu je jako hromadění krutosti, uzavřenosti a neplodnosti. Pomyslete na demografickou zimu Evropy. I u nás v Itálii „je pod nulou“. Pomyslete na chybějící historickou paměť: Evropa vznikla migrací a to je její bohatství. Pomysleme na velkodušnost mnoha zemí, které dnes klepou na dveře Evropy, na evropské migranty od roku 1984, dvě poválečné masové migrace. Severní Amerika, Střední a Jižní Amerika. Můj otec tam byl přijat po válce. Evropa by mohla také být trochu vděčná. Je pravdou, abychom si rozuměli, že první nezbytnou věcí je pracovat na tom, aby lidé nemuseli prchat před válkou či hladem. Pokud však štědrá Evropa prodává zbraně do Jemenu, aby byly zabíjeny děti, jak může být koherentní? A to říkám jen jako příklad. Evropa prodává zbraně. Je však i problém hladu a žízně. Pokud chce být Evropa matkou a ne babičkou, musí investovat a inteligentně se snažit pomáhat ve školství. A to netvrdím já, ale kancléřka Merkelová, která v tom dělá hodně. Bránit migraci nikoli silou, ale štědrostí, investicemi do vzdělání, ekonomiky apod. To je velmi důležité. Jak si v tom počínat? Je pravdou, že jedna země nemůže přijmout všechny, ale na distribuci migrantů je zde celá Evropa. Přijímat je třeba s otevřeným srdcem a potom doprovázet, podporovat a začleňovat. Pokud nějaká země nemůže začleňovat, je třeba mluvit s ostatními zeměmi a ptát se: kolik lidí můžeš začlenit, aby měli důstojný život? Další příklad, který jsem prožil na vlastní kůži v době diktatury, při operaci Kondor v Buenos Aires, v Argentině, Chile a Uruguay. Švédsko přijímalo [uprchlíky] s podivuhodnou velkodušností. Hned se tam naučili jazyk na státní útraty, našli práci, dům. Nyní je Švédsko, pokud jde o začleňování, trochu v těžkostech, ale mluví o tom a hledá pomoc. Když jsem byl v Lundu loni nebo předloni – nevím – setkal jsem se s premiérkou, ale při loučení tam byla jedna mladá ministryně, myslím, že školství, která byla trochu tmavší pleti, protože byla dcerou Švédky a jednoho afrického přistěhovalce. Takto začleňuje země, kterou dávám za příklad: Švédsko. Je k tomu ovšem třeba velkodušnosti a pokračovat v tom. Se strachem vpřed nepostoupíme, se zdmi uvízneme mezi nimi. Začal jsem kázat, odpusť!“

6. O roli ďábla v souvislostim se sexuálním zneužíváním nezletilých

Cristiana Caricato z Tv2000: Mluvil jste o strachu a riziku diktatur, které mohou z tohoto strachu vzniknout. Právě dnes italský ministr na kongresu [rodin] ve Veroně řekl, že spíše než rodiny je třeba se obávat islámu. Vy však už roky mluvíte zcela jinak. Existuje podle vás v naší zemi nebezpečí nastolení diktatury? Je to plod předsudku či neznalosti? Co si o tom myslíte? A potom ještě jedna zvědavá otázka: Často mluvíte o působení ďábla. Učinil jste tak na nedávném summitu [o ochraně nezletilých]. Zdá se mi, že v poslední době je ďábel velice aktivní, také v církvi… Jak mu čelit, zejména pokud jde o pedofilní skandály? Stačí zákony? Proč je ďábel nyní tak aktivní?

Papež: „ Výborně, děkuji za otázku. Jedny noviny po mé promluvě na závěr summitu (o ochraně nezletilých) napsaly: »Papež byl chytrý. Nejprve řekl, že pedofilie je světový problém, globální metla; potom něco o církvi a nakonec si umyl ruce a přiřknul vinu ďáblovi.«  To je trochu zjednodušující. Zmíněná promluva je jasná. Jeden francouzský filosof ze 70. let provedl jednu distinkci, která mi mnohé osvětlila. Jmenoval se Roqueplo [Philippe] a podal tuto hermeneutiku: »Pro pochopení situace je třeba podat všechna vysvětlení a potom hledat významy«. Význam z hlediska sociálního, osobního či náboženského. Snažím se dobrat všech vysvětlení, ale také jejich rozsahu. Existuje však jeden bod, který je bez tajemství zla nepochopitelný. Vezměme webovou pedopornografii. V Římě a v Abú Dhábí proběhly dvě konference na toto téma. Kladu si otázku: jak je možné, že se z toho stala každodenní záležitost? Jak je možné – a vycházím přitom ze seriózních statistik – že kdo chce vidět sexuální zneužití v přímém přenosu může se připojit a najít na síti příslušnou pedopornografii, která to ukazuje. Neříkám žádnou lež. Je to dokumentováno. Táži se tedy: Copak zodpovědní činitelé veřejného pořádku proti tomu nemohou nic dělat? My v církvi děláme všechno proto, aby tato metla byla odstraněna. Ve zmíněné promluvě jsem k tomu zaujal konkrétní stanovisko. Ještě před summitem s předsedy biskupských konferencí jsem obdržel tyto údaje, které jsem vám všem rozdal. A pachatelé všech těchto špinavostí jsou nevinní? Ti kteří na tom vydělávají? V Buenos Aires jsme s pomocí poslanců a magistrátu přijali jedno pořádkové opatření. Nikoli na úrovni vlády, tedy nezávazné opatření pro luxusní hotely, totiž umístit do recepce nápis „V tomto hotelu není dovolen amusement s mladistvými.“ Nikde nechtěli takovou ceduli vyvěsit. Říkali: „To nejde, vypadá to jako bychom byli nějací špinavci, přece se ví, že se to nedělá, ale bez cedule.“  Copak nemůže vláda například zjistit, kde se takové věci s nezletilými dělají? Všechny ty filmy naživo?! To jen k tomu, že tato globální metla je obrovská a že ji nelze pochopit, aniž by se ukázalo na zlého ducha. Je to konkrétní problém. Musíme ho vyřešit konkrétně, ale také říci, že za tím je zlý duch.

K vyřešení tohoto problému doporučuji dvě publikace. Jeden článek, který napsal Gianni Valente a vyšel myslím ve Vatican Insider, kde je řeč o „donatismu“. Církvi dnes hrozí, že podlehne „donatismu“ vytvářením lidských předpisů, kterých je sice třeba, avšak pouze těch, přičemž se zapomíná na jiné duchovní momenty: modlitbu, pokání a sebeobviňování, na které nejsme tolik zvyklí. Obojí je třeba, neboť zlého ducha nelze přemoci tím, že si umyjeme ruce a řekneme: Za to může ďábel! My musíme také zápasit s ďáblem, tak jako musíme zápasit s lidskými věcmi. Další publikace, kterou jsem vám dal, pochází z Civilta Cattolica. V roce 1987 jsem vydal „Listy o soužení“ (Jorge Mario Bergoglio – Francesco: Lettere della tribolazione, Milano, Editrice Àncora, La Civiltà Cattolica, 2019), což jsou dopisy dvou jezuitských generálních představených z doby [přelomu 18. a 19. století], kdy bylo rozpuštěno Tovaryšstvo Ježíšovo. Napsal jsem k nim předmluvu a přidaly se papežské listy, které jsem adresoval episkopátu Chile a Božímu lidu o tom, jak si počínat v takové situaci. Je tu jednak stránka lidská, vědecká, legislativní a jednak ta duchovní. Totéž jsem učinil ve vztahu k biskupům Spojených států, protože jejich návrhy byly přiliš organizační a metodologické, trochu nechtěně však byla opomenuta duchovní dimenze. I s laiky, se všemi.  Chtěl bych vám však říci: církev není „spolkovým sdružením“, nýbrž je katolická (všeobecná), kde to má mít biskup v rukou jako pastýř. Papež to musí vzít do rukou jako pastýř. Ale jak? Kázeňskými opatřeními, modlitbou, sebeobviňováním. A v listě, který jsem napsal k začátku Duchovních cvičení [episkopátu USA] je také tato dimenze dobře vysvětlena. Byl bych rád, kdybyste studovali tuto lidskou stránku, ale také tu duchovní.“

Kongres rodin v italské Veroně

Cristiana Caricato z Tv2000 A Veronský kongres rodin, který probíhal tento víkend?

Papež: „Já opravdu italskou politiku nechápu. Nerozumím. Včera jsem četl něco v Espresso o tomto Family day. Nevím, o co šlo. Byl to jeden z mnohých „day“, jež se pořádají. Četl jsem list, který zaslal kardinál Parolin, a souhlasím. Pastorační, zdvořilý list psaný pastýřským srdcem. Ale na italskou politiku se mne neptejte, tomu nerozumím.“

Přeložila Johana Bronková a Milan Glaser

Řím 2019

Řím 2019

Začátkem měsíce března jsme uskutečnili 2. pouť do Věčného města. 15 poutníků ze dvou diecézí neohrozil ani orkán a v důsledku počasí zrušená vlaková spojení. Po hladkém dvouhodinovém letu jsme přistáli na Římském letišti Fiumicino. Odtud zamířili naše kroky na hlavní římské nádraží Termini. Po krátké návštěvě kostela Santa Maria Maggiore (P. Marie Větší nebo P. Marie Sněžné) jsme zamířili do místa ubytování České koleje Nepomucenum. Bazilika P. Marie Sněžné je podle názvu i v Praze je významným místem pro český národ. V něm totiž papež Hadrián II. slavnostně v roce 869 schválil staroslověnskou liturgii, kterou vytvořili naši dávní věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj. Na jednom z oltářů je vůbec nejstarší vyobrazení P. Marie. Jedná se o nevelký obrázek, který podle tradice namaloval evangelista sv. Lukáš v 1. století po Kristu. Mezi veřejností je obrázek velmi uctíván a Římané mu prokazují velkou úctu. Je znám jako Salus Populi Romanum (Sláva Římského lidu). Po ubytování a setkání s Českými duchovními, kteří studují na Lateránské univerzitě jsme pokračovali v naší pouti. V úterý jsme si prohlédli Vatikánská muzea s úžasnými uměleckými díly ze starověku, středověku i novověku. Obdivovali jsme úžasná díla Michelangela, Leonarda da Vinciho, Rubense, Dalliho a řady dalších velikánů v sochařství, malířství hudbě. V muzeích jsou díla chronologicky i časově seřazená tak, že návštěvník začíná od nejstarších předkřesťanských a směřuje  do současnosti. Tím absolutně největším a nejkrásnějším dílem je Sixtinská kaple, kterou nechal vytvořit papež Sixtus v 16. století. Na výzdobě se podílely desítky malířů a jejich pomocníků řadu let. Výsledek stál za to a návštěvník ocení nádheru celého uměleckého díla prakticky z kteréhokoliv místa. Kaple je navržena tak, že návštěvník vidí nejdůležitější místa a obrazy v nadživotní velikosti a zároveň na něho působí dotek země s věčností. Nadčasovost celého komplexu umocňuje téma, které zahrnuje celé tisícileté dějiny židovství a křesťanství. V Sixtinské kapli se setkávají kardinálové k volbě nového papeže. Konají se zde různá setkání a obřady s Vatikánskými zaměstnanci (např. křest dětí zaměstnanců). Celému jedinečnému dílu dominuje obraz posledního soudu, který zachycuje scénu konce světa jak si ji představoval slavný umělec. V bazilice sv. Petra jsme se pomodlili u oltáře sv. Václava s obrazy sv. Cyrila a Metoděje. V modlitbě za náš národ jsme svěřili jeho budoucnost pod ochranu P. Marie a našich věrozvěstů. Druhý den jsme navštívili Koloseum významnou Římskou památku, která pamatuje dva tisíce let. Koloseum zažilo období svého rozkvětu i úpadku. Od 17. století začíná jeho postupná oprava a úprava, která trvá až do současnosti. V horních patrech tohoto monumentu jsou umístěny velké tabule, které informují návštěvníky o historii, životě i vykopávkách předmětů, které se v něm nalezly. Do obrovského amfiteátru se vešlo 40-60 tisíc diváků, kteří mohli sledovat   hry. Zde se odehrávaly soutěže, souboje mezi gladiátory, ale i bitvy jako na moři. Celý amfiteátr bylo možné během krátké doby zastřešit plachtou a diváci mohli nerušeně pokračovat ve sledování hry. Po skončení diváci během deseti minut opustili více než 80 vchody divadlo. V každém vchodu byla umístěna socha patricijské rodiny. Ta označovala vlastní vchod. Na těchto místech vydalo svědectví víře také mnoho křesťanů. O tom svědčí kříž, který sem nechal umístit papež Jan Pavel II. Naše prohlídka pokračovala v blízkém Forum Romanum tedy Římským tržištěm, kde probíhal veřejný život starověkého Římského lidu. Poutníci nemohli zapomenout ani na Fontánu di Trevi a hodit minci aby se opět na tato místa vrátili. Protože se zatáhlo a začalo silně pršet využili jsme přilehlou Gelaterii a dali si excelentní italskou zmrzlinu. Třetí den jsme se s poutníky vydali metrem až k Římské bazlilice, která nese jméno sv. Pavla. Tento významný muž původem Žid se narodil v Tarzu a vlastnil Římské občanství. Před branami města Damašku prožil po setkání se Vzkříšeným Kristem konverzi a stal se horlivým apoštolem církve. Před vstupem do bazliky se nachází čtvercové Atrium se čtyřmi vzrostlými palmami. Samotný vchod zdobí zlatá mozaika zobrazující Krista s apoštoly Petrem a Pavlem. Pod nimi sedí na skále beránek. Ze skály vytékají do všech světových stran prameny, ke kterým chodí ovečky a beránci. V tomto obrazu je zachycena jedinečnost Božího beránka i univerzalita světové církve. Starozákonní proroci Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel tvoří rámec tohoto skvostu. Bazilika stojí nad hrobem sv. Pavla a je navržena jako pětilodní obdélníková stavba dělená řadami Dórských sloupů. V bazilice jsou zobrazeni všichni papežové od sv. Petra po současného papeže Františka. Závěr naší pouti byl ve znamení loučení s místními a vedl nás na letiště Fiumicino. Zde se nachází kaple pro cestující. Krátce po naší návštěvě přišel místní duchovní, který se se zaměstnanci letiště modlil křížovou cestu. Krátce jsme se s ním pozdravili a on nám popřál šťastný let do České Republiky. Po dvou hodinách klidného letu jsme přistáli na letišti v Praze.                 P. Jaroslav

 

 

4.den Světový den mládeže Papež František Panama 2019

Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 4. den

1. „Nejste budoucnost, jste přítomnost,“ – kázal papež na Světový den mládeže při mši, které se účastnilo 700 tisíc osob.

2. „Začínáme se rodit znovu, když nám Duch svatý dá oči, abychom viděli druhé,“ řekl papež při návštěvě charitního domu pro děti a mladistvé před polední modlitbou Anděl Páně.

3.Postavme na první příčku službu, a vše ostatní nám bude přidáno,“ řekl papež na setkání s 15 tisíci dobrovolníků pořadatelské služby Světového dne mládeže.

Ad 1. Vyvrcholením papežovy návštěvy byla nedělní mše Světového dne mládeže na prostranství Metro Park, pojmenovaném po svatém Janu Pavlu II. V sobotu večer jí předcházela tradiční vigilie, ke které se vrátíme později. Dnešní dopolední liturgie se účastnilo 700 tisíc lidí, a kromě panamského prezidenta Varely, který doprovázel papeže na při všech veřejných vystoupeních, byli přítomni rovněž prezidenti Kostariky, Kolumbie, Guatemaly, Hondurasu, Salvadoru a Portugalska.

Papež František komentoval evangelium z dnešní třetí neděle v mezidobí, které podává, jak Ježíš v nazaretské synagoze nejprve předčítá a pak komentuje Písmo.

Ježíš zjevuje teď Boha, který nám jde vstříc, povolává nás podílet se na Božím teď a »přinést chudým radostnou zvěst«, »vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku«, »propustit zdeptané na svobodu« a »vyhlásit milostivé léto Páně« (srov. Lk 4,18-19). Teď Boha se zpřítomňuje Ježíšem, stává se tváří, tělem, miluje milosrdenství, které neočekává ideální či dokonalé situace, aby se projevilo, ani nepřijímá omluvy za svoje uskutečnění. Ježíš je časem Boha, který každou situaci a každý prostor ospravedlňuje a činí příhodným. V Ježíši začíná a ožívá přislíbená budoucnost.

Ne všichni nazaretští sousedé – pokračoval papež – byli připraveni uvěřit v někoho, koho znali, viděli vyrůstat a který je vybízel k uskutečnění tolik očekávaného přání. Dokonce »říkali: „Není to syn Josefův?“« (Lk 4,22).

Totéž se může stát i nám. Ne vždycky věříme, že Bůh může být tak konkrétní a všední, tak blízký a skutečný, a tím méně, že se zpřítomňuje a jedná prostřednictvím nějakého známého člověka, kterým může být soused, přítel, příbuzný. Ne vždycky věříme, že nás Pán může vyzvat, abychom společně s Ním pracovali a špinili si ruce v Jeho království tak prostým, ale pronikavým způsobem. Stěží přijímáme:, že „boží láska se stává konkrétní a dá se téměř zakoušet v dějinách se všemi jejich tragickými a slavnými zvraty“ (Benedikt XVI., Generální audience, 28. září 2005).

Nezřídka si počínáme jako tito nazaretští sousedé a preferujeme Boha na dálku: krásného, dobrého, velkodušného, leč vzdáleného, aby neobtěžoval; „domestikovaného“ Boha. Blízký a každodenní Bůh, přítel a bratr, nás totiž žádá, abychom se učili blízkosti, všednosti a především bratrství. Nechtěl se zjevit andělsky nebo okázale, ale chtěl nám ukázat bratrskou, přátelskou, konkrétní a familiérní tvář. Bůh je reálný, protože láska je reálná, Bůh je konkrétní, protože láska je konkrétní. A je to právě „konkrétnost lásky, jež zakládá jeden z podstatných elementů života křesťanů“ (Benedikt XVI., Generální audience, 1. březen 2006).

Totéž se však může stát i mladým lidem – poznamenal dále papež – a to pokaždé když se domníváte, že vaše poslání, vaše povolání, dokonce i váš život je příslib, který platí jen pro budoucnost a nemá co do činění s vaší přítomností. Jako by mládí bylo jenom synonymem „čekárny“, kde se čeká, až se přijde na řadu. A „mezitím“ pro vás vymýšlíme nebo si sami vymýšlíte nějakou budoucnost v hygienickém balení a bez konsekvencí, dobře stavěnou, zaručenou a zcela zajištěnou.

Jenže víte co? Mnohým mladým se to zamlouvá. Prosím vás, pomozme jim, aby se jim to nezamlouvalo a raději žili Boží teď.“

Vy, drazí mladí, nejste budoucnost – všem se líbí říkat, že jste budoucností – vy však jste přítomnost; nejste budoucnost Boha, jste Boží teď. [potlesk mladých] On vás svolává a volá ve vašich komunitách a obcích, abyste šli a vyhledali prarodiče, dospělé, postavili se na nohy, chopili se společně s nimi slova a uskutečňovali přání, které měl Pán ve vztahu k vám.

Ne zítra, nýbrž teď, protože tam, kde je váš poklad, bude i vaše srdce (srov. Mt 6,); to, co roznítí vaši lásku, uchvátí nejen vaši představivost, ale zapojí všechno. Bude tím, co vám umožní ráno vstát a pobídne ve chvílích únavy, zlomí vám srdce a naplní vás úžasem, radostí a vděčností. Vnímejte, že máte poslání, a zamilujte si je; na tom všechno závisí (srov. Pedro Arrupe SI, Nada es más práctico). Můžeme mít všechno, ale chybí-li nadchnutí lásky, chybí všechno. Dovolme Pánu, aby nám umožnil se zamilovat!

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Na konci bohoslužby oznámil prefekt Úřadu pro laik, kardinál Farell, že příštím dějištěm Světového dne mládeže bude opět Evropský kontinent, tentokrát – a vůbec poprvé v dějinách SDM – Lisabon v roce 2022.

Ad 2. Hned po bohoslužbě se Svatý otec vydal do nedalekého charitního domu La Casa Hogar del Buen Samaritano. Je útočištěm pro sirotky a opuštěné děti, nakažené od narození virem HIV. Podle Panamské Charity každoročně přibývá 7 tisíc lidí s nálezem tohoto onemocnění, a každý rok přibližně 70 tisíc žen, nakažených tímto virem, přivede na svět dítě. V Charitním centru se papež setkal se šedesáti dětmi a mladistvými ze zmíněného domu a dalších tří podobných. Setkání bylo naplánované na poledne, a papež zde pronesl promluvu před mariánskou modlitbou Anděl Páně, kde mimo jiné řekl:

Být tady znamená dotknout se tiché a mateřské tváře církve, která je s to prorokovat a vytvářet domov, vytvářet společenství. Tato tvář církve se normálně nevidí a zůstává bez povšimnutí. Představuje však znamení konkrétního Božího milosrdenství a laskavosti, živé znamení dobré zprávy vzkříšení, jež působí v našem životě dnes.

Vytvářet „domov“ znamená vytvářet rodinu; znamená to učit se cítit vzájemnou jednotu přesahující utilitaristické či funkční svazky a vnímat život trochu lidštěji. Vytvářet domov znamená dovolit, aby se proroctví ztělesnilo a učinilo náš čas a naše dny méně nehostinné, méně lhostejné a méně anonymní. Znamená to vytvářet svazky prostými všedními gesty, jež mohou prokazovat všichni. Domov, jak všichni dobře víme, potřebuje spolupráci všech. Nikdo nemůže být lhostejný nebo cizí, protože každý představuje kámen nezbytný k jeho stavbě. To znamená prosit Pána, aby nám dal milost naučit se mít trpělivost, odpouštět si a denně se učit začínat znovu. A kolikrát odpustit a začínat znovu? Sedmdesát sedmkrát, kolikrát je třeba. Vytváření pevných vztahů si žádá důvěru, která se živí každý den trpělivostí a promíjením.

Takto se uskutečňuje zázrak prožitku, že je možné se znovu narodit. Tady se všichni rodíme znovu, protože cítíme účinnost Božího pohlazení, které nám umožňuje přát si lidštější a tedy  božštější svět.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY před ANGELUS je ZDE

Ad. 3. Poslední bod programu papežské návštěvy v Panamě připadl v neděli na noční hodiny našeho času. Petrův nástupce se na městském fotbalovém stadionu setkal s patnácti tisíci dobrovolníků, kteří se podíleli na zdárném průběhu setkání.

„Jsou to křesťané, muslimové, buddhisté, židé i mladí lidé, kteří nemají víru, ale dostatek lidské velkorysosti“, vysvětlil papeži hlavní koordinátor Světových dní mládeže, Rómulo Aguilar. S osobním svědectvím pak vystoupila trojice dobrovolníků – polský dobrovolnický veterán Světových dní mládeže, místní dobrovolnice, která si při brigádách vydělala na cestu na krakovské Světové dni mládeže, ale pak jí v účasti zabránilo úmrtí prarodičů, protože našetřené peníze rodina použila na pohřební výdaje, a konečně dobrovolnice z hostitelského města příštího mezinárodního festivalu mládeže, portugalského Lisabonu.

„Bylo pro mne velmi důležité vyslechnout vás a uvědomit si, jaké společenství se vytváří, pokud se s jinými lidmi spojíme ve službě. Zakoušíme, jak víra nabývá zcela novou příchuť a sílu, je živější, dynamičtější a reálnější. Vnímáme jiný druh radosti, který jsem zde zaznamenal. Radost z toho, že jsme měli příležitost pracovat bok po boku s druhými, na uskutečňování společného přání. Vím, že jste toto všechno zažili.“

Reagoval papež František a upozornil mladé lidi, že k jakékoli angažovanosti se pojí nejrůznější nesnáze, oběti i lidská slabost. To však člověka nesmí ochromit a zbavit odvahy k další cestě:

„Nedopusťte, aby vás omezení, slabosti, ba ani hříchy zbrzdily a zabránily vám v prožívání vašeho poslání, protože Bůh nás zve, abychom dělali, co můžeme, a prosili za to, co nemůžeme, za vědomí, že jeho láska se nás ujímá a postupně nás proměňuje. Nelekejte se, když se setkáte se svou slabostí, nelekejte se ani svých hříchů – musíte povstat a pokračovat. Nezůstávejte na zemi, neuzavírejte se, nezastavujte se, ale běžte dál, poněvadž Bůh umí všechno odpustit. Učme se od mnoha lidí, kteří na první příčku postavili službu a poslání, a vše ostatní nám bude přidáno.“

Římský biskup dobrovolníkům poděkoval nejenom za úsilí věnované velkým projektům, nýbrž také za lásku k detailu a drobné službě. Vyzdvihl důležitost modlitby, která každému společnému dílu propůjčuje životnost, hloubku a význam. Modlitbou totiž vtahujeme do hry Boha, který pak jedná, zápasí a vítězí. Vynaložili jste čas a energii na organizaci tohoto setkání, ačkoli jste se mohli věnovat něčemu jinému, obrátil se František k dobrovolníkům. Díky vašemu úsilí tak nastal zázrak „rozmnožení naděje“.

„A naději potřebujeme znásobit, a proto vám za všechno děkuji! Opětovně jste dokázali, že se člověk může zříci vlastních zájmů ve prospěch druhých lidí. Když jsem poslouchal svědectví dívky, která kvůli smrti prarodičů neodjela do Polska, bylo mi do pláče. Vzdala se svých zájmů, aby ctila své kořeny, a to z ní činí dospělou a odvážnou ženu. Pán, aniž by to očekávala anebo na to pomyslela, pro ni připravil dar – příští Světové dny mládeže se konaly v její vlasti. Pánu se líbí takto žertovat a reagovat na velkorysost ještě velkoryseji. Dejte a On vám dá mnohem víc. Takový už je Pán – co s tím naděláme? Tak si to přeje…“

Poté, co jsme zakusili živou, reálnou víru a sílu modlitby, nastal čas vyslání, svědectví a předávání toho, co jsme viděli a slyšeli, připomenul Svatý otec v závěru a vybídl mladé lidi, aby tropili konstruktivní a láskyplný hluk. Jako ona starší paní, kterou potkal ihned po příjezdu do Panamy:

„Stála poblíž zátarasů, kudy jsem projížděl autem, a držela nápis: Také my, starci, umíme hlučet, ale moudře. Společně s prarodiči tedy tropte pozitivní hluk, nemějte strach, ať je vás slyšet!“

Loučil se papež s dobrovolníky Světových dnů mládeže na místním fotbalovém stadionu, odkud se odebral k návratu do Říma.

3. den Světový den mládeže papež František Panama 2019

Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 3. den

V sobotu v devět hodin ráno (u nás bylo 15 hodin) se papež vydal do čtvrti Casco Viejo, do nedávno zrekonstruované katedrály Panny Marie La Antigua. Její patrocinium (svátek 9. září) a stejnojmenná ikona pochází ze španělské Sevilly, odkud ji přinesli španělští misionáři na začátku šestnáctého století (1510). Její základní kámen byl položen v roce 1608, dostavěna byla o sto let později (1716) a patří ke klenotům latinskoamerické architektury. V roce 1882 musela v důsledku zemětřesení projít radikální přestavbou, která byla hrazena ze státního rozpočtu. Před pěti roky na žádost panamského episkopátu dostala titul baziliky menší.

Zde se tedy papež setkal s duchovenstvem Panamy – kněžími, řeholnicemi a členy církevních sdružení a hnutí. Katolíci tvoří v této zemi 89% ze čtyř milionů (4 098 000) jejích obyvatel. Biskupská konference zde má přibližně stejný počet členů jako u nás. Kněží je v Panamě celkem 420, ale s tím rozdílem, že na každého z nich tam připadá přibližně čtyřikrát více věřících než v České republice, totiž více než 8 a půl tisíc. Takový je ovšem přibližný standard celé Latinské Ameriky.

Během slavnostní liturgie, při níž papež František posvětil nový oltář, kázal Svatý otec na úryvek z Janova evangelia (4, 19-24), popisující Ježíšovu rozmluvu se Samaritánkou. Hlavním námětem jeho reflexe byla evangelní zmínka o „únavě“, která přiměla Ježíše, aby se posadil u studny a požádal přicházející samařskou ženu o vodu.

Ve svojí představivosti, křečovitě lpící na výkonnosti, poměrně snadno nazíráme a máme účast na Pánových činech, avšak ne vždy dokážeme nebo můžeme nahlédnout a sledovat „Pánovu únavu“, jako by to bylo něco, co nepatří k Bohu. Pán se unavil, a v této únavě má místo veškerá únava našich národů a našeho lidu, našich komunit a všech, kteří se lopotí a jsou obtíženi (srov. Mt 11,28).

Papež pak zmínil přičiny a motivy specifické únavy duchovenstva, poukázal na „celou škálu břemen, které je třeba nést“ a obrátil pozornost k jinému typu únavy, která je spíše záludným pokušením, které nazval únava z naděje.

Je to ochromující únava. Rodí se z pohledu vpřed a z bezradnosti nad tím, jak reagovat na intenzitu a neurčitost změn, jimiž jako společnost procházíme. Zdálo by se, že tyto změny nejenom znejisťují způsoby našeho vyjadřování a nasazení, naše zvyky a postoje ke skutečnosti, ale v mnoha případech zpochybňují samu uskutečnitelnost řeholního života v dnešním světě. Rychlost těchto změn může navozovat také nepohyblivost v přijímání různých rozhodnutí a mínění; zdá se, že to, co bylo kdysi významné a důležité, není již namístě.

Únava z naděje se rodí z konstatování, že církev, raněná hříchem, častokrát neuměla slyšet křik, do něhož se halí Mistrovo zvolání: »Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?« (Mt 27,46).

Takto je možné si zvyknout na život s unavenou nadějí vzhledem k nejisté a neznámé budoucnosti, což způsobuje, že se v srdci našich komunit usazuje šedý pragmatismus. Zdá se, že všechno pokračuje normálně, ale ve skutečnosti je podrývána a boří se víra. Zklamáni realitou, které nerozumíme nebo o níž se domníváme, že už nedává prostor naší nabídce, poskytujeme útočiště jedné z nejhorších možných herezí naší doby, totiž myšlence, že v tomto vyvíjejícím se světě nemají už naše komunity co říct, ani co dát (Evangelii gaudium, 83). Pak se stane, že to, co se kdysi zrodilo, aby bylo solí a světlem světa, vyústí nabídkou nějaké vlastní, té nejhorší verze.“

Svatý otec pak načrtnul cestu k uzdravení:

„»Dej mi napít« – tuto prosbu vyslovil Pán, který od nás chce, abychom ji vyslovili my. Jejím vyslovením otevíráme dveře naší unavené naději, abychom se bez obav vrátili ke studni, jež je základem první lásky, kdy Ježíš přešel přes naši cestu, milosrdně na nás pohlédl a požádal, abychom jej následovali, upamatovali se na onu chvíli, ve které se Jeho oči zkřížily s našima očima, chvíli, v níž nám dal pocítit, že nás má rád osobně, ale i jako komunitu (srov. Homilie na Velikonoční vigilii, 19. dubna 2014). Znamená to vrátit se po vlastních stopách a v kreativní věrnosti naslouchat, jak Duch jednotlivé dílo, pastorační plán či organizační strukturu nevytváří přímo, nýbrž prostřednictvím mnoha „svatých odvedle“ – mezi nimiž nacházíme otce i matky, zakladatele vašich institutů, biskupy a faráře, kteří svým komunitám položili solidní základy – obdařuje životem a kyslíkem určitý dějinný kontext, který působí dojmem, že udusí a zdrtí veškerou naději a důstojnost.“

Petrův nástupce pak hovořil o „odvaze nechat očistit a obnovit nejautentičtější část našich původních charismat, jež se netýkají jenom řeholního života, nýbrž jsou určena celé církvi, a nahlédnout, jakými způsoby by se mohla vyjádřit dnes. Nejde jenom o to pohlédnout s vděčností do minulosti, nýbrž vydat se ke kořenům naší inspirace a nechat je mezi námi znovu mocně zaznít (srov. Papa Francesco – Fernando Prado, La forza della vocazione, Bologna 2018, 42-43).

Je třeba uznat, že jsme v nouzi, aby nás Duch proměnil v muže a ženy pamatující na přejití, spásonosné přejití Boha. A naplněni důvěrou, že stejně jako včera, učiní tak i zítra: Jít ke kořenům nám nepochybně pomůže žít způsobem odpovídajícím přítomnosti beze strachu. Je nezbytné žít beze strachu, odpovědět životu zaujetím, že jsme zapojeni do dějin, pohrouženi do věci. Je to nadchnutí zamilovaného.

Unavená naděje se uzdraví a bude prožívat onu „zvláštní trýzeň srdce“, když nebude mít strach vrátit se k první lásce, a dokáže se na periferiích a ve výzvách, jež nám dnešek prezentuje, potkat s tímtéž zpěvem a tímtéž pohledem, který vzbudil zpěv a pohled u našich otců. Tak se vyhneme riziku, že budeme začínat od sebe, a odložíme úmornou sebelítost, abychom se setkali s očima, jimiž nás Kristus nadále hledá, volá a posílá, jako to učinil při onom prvním setkání, prvně potkané lásky.“

Kázal dopoledne papež František v panamské katedrále.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Potom se Svatý otec odebral do patnáct kilometrů vzdáleného kněžského semináře, který je jedním z nejstarších v Latinské Americe (založen v roce 1612). V dnešní moderní budově studuje padesát kandidátů kněžské služby. Tady se konal tradiční, společný oběd papeže s deseti účastníky Světového setkání mládeže, jejichž jména určuje los.

Druhým bodem sobotního programu papežovy návštěvy je vigilie Světového dne mládeže, konaná na prostranství, zvaném Metro Park s kapacitou 700 tisíc lidí. Začne v 18hodin, tedy podle našeho času v neděli, krátce po půlnoci.

2. den Světový den mládeže papež František Panama 2019

Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 2. den

1. „Bůh svoje děti nenálepkuje,“ řekl papež František v homilii při kajícné liturgii v panamské věznici pro mladistvé. 2. „Via Crucis pokračuje ve společnosti, jež ztratila schopnost plakat při pohledu na bolest,“ rozjímal papež na závěr pobožnosti Křížové cesty za účasti 400 tisíc lidí.

Ad 1. Páteční program Světových dní mládeže bývá tradičně věnován pokání, které tentokrát umocnil dnešní svátek Obrácení svatého Pavla. Papež František poprvé v dějinách mládežnických setkání změnil zavedený průběh, tedy obvyklou zpověď několika mladých účastníků, a vypravil se za mladými lidmi, kteří se z objektivních důvodů nemohou na panamský festival dostavit. V dopoledních hodinách navštívil bez doprovdou televizních kamer a jiných sdělovacích prostředků nápravné zařízení pro mladistvé v obci Pacora, vzdálené zhruba čtyřicet kilometrů od hlavního města. Věznice Las Garzas (Volavky) zde stojí od roku 2012 a na středoamerické poměry se jedná o modelovou stavbu, jejíž vznik ovšem vyvolal tragický požár v obdobném zařízení pro mladistvé, který si vyžádal několik obětí. Místních 140 mladistvých ve výkonu trestu si nemůže stěžovat na přelidnění, protože ubytovací kapacita je 200 míst. Správa věznice patnáctiletým až osmnáctiletým vězňům nabízí nevšední resocializační program, zahrnující práci v několika dílnách, školní vzdělávání, hudbu a divadlo.

„Jsou to problematiční mladí lidé“, vysvětluje Emma Alba Tejadová, ředitelka panamských věznic pro mladistvé. Pocházejí ze složitých rodinných situací a nedostatečné zázemí je přivedlo k leckdy krutým zločinům – od vražd přes znásilnější po další druhy agrese. Na papežovu návštěvu zprvu pohlíželi skepticky – většinou jsou totiž evangelíci a papež ani Panna Maria jim nic neříká. Vysvětlili jsme jim, že papež nechce mluvit jenom s katolíky, ale přinést jim poselství o lásce, pokoji a naději, které potřebují. Byla to tvrdá práce, ale nakonec jsme se dočkali velké změny“, vyhodnocuje Tejadová.

Tato proměna je zřejmě patrná na jednom ze tří penitentů, které papež vyzpovídal – šestnáctileté dívce, odpykávající si trest za vraždu. Zprvu uzavřená a záštiplná mladá žena se s blížícím datem zpovědi postupně otevírala, až přistoupila na spolupráci s pěveckým sborem, který doprovodil bohoslužbu slova. Ředitelce věznice se svěřila, že touží po setkání s pozůstalými, aby požádala o odpuštění. Rovněž další z penitentů touží po papežském rozhřešení, aby mohl konečně obrátit list a zbavit se pomstychtivosti.

Kajícnou liturgii na otevřeném prostranství nápravného zařízení uvodilo čtení z Lukášova evangelia, (Lk 15,1-7). Popisuje pohoršené reptání farizeů a učitelů Zákona, které obtěžovala Ježíšova blízkost celníkům a hříšníkům a společné stolování s těmito nenáviděnými složkami společnosti. Papež František se v homilii zamýšlel nad odlišností dvou pohledů, které vystihují Ježíšův a farizejský přístup. První, spojený s reptáním a klevetěním – je jalový a neplodný, a druhý – Pánův pohled – volá po změně a obrácení, řekl:

Je mnohem snazší opatřit lidské životy tituly a nálepkami, které dokáží zastavit a stigmatizovat nejenom minulost, ale také přítomnost a budoucnost lidí. Nálepkami, které v konečném důsledku vedou jedině k rozdělení – sem ti dobří, tam špatní; sem spravedliví, tam hříšníci.

Takový postoj všechno zohyzďuje, protože staví neviditelnou zeď, která vede k domněnce, že se všechny problémy zázračně vyřeší vytěsňováním, oddělováním a vyčleňováním. Když něco takového nějaká společnost či komunita dovolí, a přitom ještě pomlouvá a reptá, vstupuje do začarovaného kruhu, tvořeného rozdělením, výčitkami a odsuzováním; zaujímá sociální postoj poznamenaný marginalizací, vyřazováním a odporem až do té míry, že jako Kaifáš nezodpovědně prohlašuje: „Lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,50). Nit se normálně přetrhne na nejslabším místě – tam, kde jsou chudí a bezbranní.

Jak bolestný je pohled na společnost, která svou energii vkládá do reptání a rozhořčení, namísto toho, aby vyvíjela snahu. Tvořivou snahu, příležitosti a změnu!“

Celé evangelium se naopak vyznačuje jiným pohledem, který povstává z Božího srdce a zve k obrácení. Pán slaví, když vidí, jak se jeho děti vracejí domů, pokračoval papež František.

„Ježíš to dosvědčil, když až do krajnosti projevoval milosrdnou Otcovu lásku. Je to láska, jíž nezbývá čas na reptání, nýbrž která usiluje o prolomení kruhu zbytečné a lhostejné kritiky. Neutrální a nestranná láska, která se ujímá složitosti života a každé situace. (…) Když Ježíš stoluje s celníky a hříšníky, porušuje logiku, která odděluje, vyčleňuje a klamně rozděluje na „dobré a špatné“. Nenařizuje to úředně, ani tak nečiní pouze z dobrého úmyslu, voluntarismu či sentimentalismu, nýbrž vytváří vztahy, umožňující nové procesy, sází na každý možný krok a oslavuje ho“.

Římský biskup pak mladistvé panamské vězně varoval před jiným typem reptání, které jim našeptává, že obrácení nezvládnou.

Toto vnitřní reptání se objevuje v člověku, který zaplakal nad svým hříchem, je si vědom své chyby, ale nevěří v možnost změny. Je niterně přesvědčen o tom, že když se narodil jako celník, musí tak i zemřít, což ovšem není pravda. Přátelé, každý z nás má mnohem větší cenu než vnější nálepka. Ježíš nás tomu učí a volá k víře. Jeho pohled nás vybízí, abychom se dožadovali pomoci na cestě, vedoucí k překonání tohoto stavu. Někdy reptání domněle vítězí, ale nevěřte tomu, neposlouchejte ho. Naslouchejte hlasům, které podněcují k pohledu vpřed, nikoli těm, které vás stahují dospodu“.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY ve vězení je ZDE

Papež v závěru vyzval vězně, aby svým míněním přispěli do transformačního procesu, jehož má společnost zapotřebí, a vězeňskou správu vybídl ke hledání nových cest, vedoucích ke změně a zapojení.

Ad 2. Více než 400 tisíc lidí se účastnilo podvečerní Křížové cesty. Ta je neodmyslitelnou součástí Světových dnů mládeže. Hodinu a půl trvající rozjímání nad jednotlivými zastaveními Pašijí charakterizovala masová usebranost mladých účastníků, z nichž většinu tvořili Panamci, a výmluvně tak dokreslovala latinskoamerický temperament. Tichý oceán na jedné straně a nedaleké mrakodrapy na druhé dotvářely atmosféru vzniklou na nábřeží Cinta Costera při této páteční pobožnosti. Zakončil ji papež František čtvrthodinovou meditací – modlitbou, v níž Otci milosrdenství předložil nejrůznější formy utrpení dnešního světa vykoupeného Spasitelem.

Pane, Otče milosrdenství, zde na Cinta Costera, spolu s mnoha mladými z celého světa, jsme doprovázeli tvého Syna na cestě kříže; na cestě, kterou chtěl projít, aby nám ukázal, jak nás Ty miluješ a jak Ti záleží na našem životě.

Ježíšova cesta na Kalvárii je cestou utrpení a samoty, která pokračuje i v našich dnech. On kráčí a trpí v mnoha tvářích trpících uprostřed samolibé a znetečňující lhostejnosti naší společnosti, která stravuje a stravuje sebe sama, opomíjí a opomíjí sebe sama v bolesti svých bratří.

Také my, tvoji přátelé, Pane, podléháme apatii a nečinnosti. Nejednou nás přemohl a ochromil konformismus. Bylo obtížné rozpoznat Tě v bratru, který trpí; odvrátili jsme zrak, abychom neviděli, utekli jsme se do hluku, abychom neslyšeli, ucpali jsme si ústa, abychom nekřičeli.

Stále stejné pokušení! Je snažší a výhodnější být přáteli v okamžiku vítězství a slávy, úspěchu a potlesku. Je snažší být nablízku tomu, kdo je považován za populárního a vítězícího.

Jak snadné je podlehnout kultuře šikany, obtěžování a zastrašování!

Ty jsi však jiný, Pane; na kříži ses ztotožnil s každým utrpením, se všemi, kdo se cítí být zapomenutí.

Ty jsi však jiný, Pane, protože jsi chtěl obejmout všechny ty, které často považujeme za nehodné obejmutí, pohlazení, požehnání – anebo ještě hůře, ani si nepovšimneme, že ho mají zapotřebí.

Ty jsi však jiný, Pane, ve svém kříži se připojuješ ke Křížové cestě každého mladého člověka, v každé jeho situaci, abys ji proměnil v cestu vzkříšení.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY je ZDE