Budou naše farnosti následovat pohraničí aneb Covid 19 urychluje náboženskou negramotnost

Reportáž ze sčítání: Bůh? To jsou blbosti, zní ze Sudet. 

 

„Boha nepotřebujeme,“ prohlašuje 37letá Andrea Pavlíková za celou rodinu. „Do rubriky náboženství jsem napsala: bez víry,“ dodává. „Já to vůbec nevyplňoval,“ skočí jí do řeči 44letý manžel Aleš. Rodina žije v někdejším sudetském Budišově nad Budišovkou, kde se víra téměř vypařila. Česká republika patří k nejateističtějším zemím na světě. Bůh to má těžké v Estonsku, bývalém východním Německu, Bulharsku a Česku, to jsou nejateističtější země na světě. Z deseti milionů obyvatel se při posledním sčítání lidu v roce 2011 přihlásil k nejpočetnější římskokatolické církvi milion občanů (přesně 1 082 463) České republiky, tedy deset procent obyvatel. Počty věřících ostatních církví byly přitom marginální, například evangelíků se přihlásilo 50 tisíc a Svědků Jehovových 13 tisíc.

Právě probíhající sčítání lidu ukáže, kolik katolíků ubylo za minulé desetiletí. Odhad zní, že až 500 tisíc. Reportér CNN Prima NEWS se na rubriku „náboženská víra“ ve sčítacím archu vyptával nejen obyvatel pohraničních Sudet, kde Ježíše Krista téměř nikdo nectí. Ale i v regionu, kde je katolíkem každý druhý.

Bohem zapomenutý Budišov

„Bůh? To jsou blbosti, k žádnému náboženství se nehlásím,“ říká žena ve středním věku na pochmurném náměstí v Budišově nad Budišovkou, městečku na úpatí Oderských vrchů. Krom této paní není na rozhlehlém čtvercovém rynku ani živáček. Až za dalších deset minut vybíhá z oprýskaného domu 18letá Míša a její dvě 13leté kamarádky Tereza a Charlotta. Víra? Náboženství? Sčítání lidu? Napřed nechápou, na co se to ptám, jen se pořád chichotají. „Pane, my tady v Boha nevěříme,“ odpoví nakonec za všechny nejstarší Míša.

V Budišově nad Budišovkou končí železnice i některé cesty, které za městem přetnou závory. Dál už všechno patří armádě, začíná tam vojenský prostor Libavá. Kdysi kvetoucí sudetské sídlo se po odsunu posledních Němců v létě roku 1946 už nikdy nevzpamatovalo. Zmizela většina obchodů, řemesel i spolků, chátrající historické domy na náměstí pak za komunismu vystřídaly bytovky a nákupní centrum. Emotivně a nekorektně řečeno –⁠ Budišov je díra. Přiléhavá je i fráze o „Bohem zapomenutém kraji“. Čtyři tisícovky odsunutých budišovských Němců napřed nahradila pouhá tisícovka dosídlenců ze všech koutů Československa. A pořád tu žije méně obyvatel než před válkou: 2 938. Není proto divu, že od vyhnání starousedlíků bylo ve městě postupně zbořeno asi 230 domů. Chátrá i mohutný barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie, vnější zdivo je občas obnaženo až na cihlu anebo je fasáda probarvena plesnivými a vlhkými mapami. Na římskokatolické faře zvoním marně, a až časem si povšimnu výzvy: „Z důvodu nevyhovujících podmínek fary je kněz zastižen na čísle telefonu…“

Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se v Budišově přihlásilo k římskokatolické víře 261 občanů, necelých devět procent obyvatel. Po tom letošním jich bude odhadem o polovinu méně, takový je trend i podle statistiků. Navíc veřejné přihlášení se k víře nutně neznamená, že sčítání vyplnil praktikující katolík, který opravdu chodí do kostela.

Skončí kněz u technických služeb?

Budišov nad Budišovkou zatím Bůh ještě úplně neopustil, ačkoliv farář Jozef Kankara už mezi svými ovečkami nebydlí. A webové stránky farnosti se zastavily v roce 2014, když na nich byla zveřejněna pozvánka na předvánoční zpověď. Volám tedy knězi, jenž se napřed ke zbožnosti farnosti nechce moc vyjadřovat. Posléze ale podá stručné a upřímné svědectví o náboženském životě v Sudetech.   „Víra odsud odešla společně s odsunutými Němci v roce 1946,“ říká Kankara. Od té doby farnost víc živořila, než by žila. A dnes se pravidelného liturgického života účastní jen hrstka křesťanů. „Dokud bude do kostela na bohoslužby přicházet alespoň jeden člověk, budu tady pro něho i já. Až ale jednu neděli nepřijde vůbec nikdo, začnu si hledat jinou práci. A půjdu klidně i ke smeťákům,“ přemítá farář o budoucnosti farnosti i svého kněžství. Až s jakousi fatalistickou vizí. Prozatím ale v Budišově zůstává, také kvůli křtům a pohřbům početné romské komunity v městečku.

Převzato CNN Prima News

Kardinál českého původu o lidských právech

Kardinál Michael Czerny SJKardinál Michael Czerny SJ 

Kardinál Michael Czerny o lidských právech

Při příležitosti papežského úmyslu na duben jezuitský kardinál českého původu Michael Czerny SJ, podsekretář Sekce pro migranty a uprchlíky Úřadu pro službu integrálnímu lidskému rozvoji připravil komentář ke katolickému postoji k lidským právům.
 

Kard. Michal Czerny SJ

Kardinál Czerny o lidských právech

Papežovým obecným úmyslem pro duben je následující modlitba: „Modlíme se za ty, kdo riskují své životy bojem za základní práva pro národy žijící v diktaturách, autoritativních režimech nebo také v demokraciích, které se nacházejí v krizi.“

Již od šedesátých let, počínaje papežem Janem XXIII byla lidská práva v centru katolického sociálního učení a praxe. Je však třeba říci, že přístup církve k lidským právům se často liší od sekulárního přístupu. Církev především podtrhuje každodenní práva. Když sv. Jan XXIII vložil základní práva do encykliky Pacem in Terris, začal tím, co je dnes považováno za ekonomická práva. „Člověk má právo žít“, říká. „Má právo na tělesnou integritu, na prostředky nutné k přiměřenému rozvoji života, zvláště na jídlo, oblečení, bezpečí, lékařskou péči, odpočinek a nutné sociální služby.“ Papež František má dnes na srdci stejné věci, kdy upozorňuje především na právo na práci, bydlení, zemi  a jídlo. Ve španělštině tierra, techo y trabajo. Nyní běhen pandemie Covidu-19 se ukazuje, jak jsou tyto věci důležité!

Katolické sociální učení nechává vyrůstat lidská práva – ekonomická i jiná – z důstojnosti lidské osoby. Všechna práva spolu souvisí a všechna přispívají k integrálnímu lidskému rozvoji. K celkovému rozvoji každé lidské osoby ve všech dimenzích a  po celou délku jejího života, a to včetně budoucích generací. Spojuje je svoboda. Člověk totiž potřebuje být svobodný, aby mohl převzít odpovědnost vůči vlastnímu rozvoji a vůči našemu společnému domovu.

Druhým aspektem katolického přístupu je chápání lidských práv jako něčeho, co se netýká pouze jednotlivce. Znamená to, že tato práva vždy vycházejí ze společného dobra, nikoli uspokojení potřeb jednotlivce. Katolické sociální učení tedy neobsahuje nic z liberalistických ideologií. V encyklice Fratelli tutti si papež všímá „tendence nárokovat si  stále rozsáhlejší individuální – a chce se mi říct individualistická – práva. V základech tohoto přístupu leží chápání lidské osoby odděleně od sociálních a antropologických kontextů, jako by osoba byla ´monádou´, které stále méně záleží na druhých … Pokud práva každého individua nebudou v harmonickém vztahu k většímu dobru, budou považována za neomezená, což povede ke konfliktům a násilí“ (FT, 111). Ve skutečnosti, říká papež, „individualismus nás nečiní více svobodnými, více rovnými, ani více bratrskými. Pouhá suma individuálních zájmů není schopna vytvořit lepší svět pro celou lidskou rodinu. Ani nás nemůže zachránit od množství zla, které se šíří po celém světě“ (FT, 105).

A zatřetí, náš katolický přístup spojuje základní práva se základními povinnostmi. Sv. Jan XXIII je považoval za dvě strany téže mince. Je to opět v Pacem in Terris: „V lidském společenství odpovídá přirozenému právu jednoho určitá povinnost ze strany druhých lidí: povinnost uznávat ono právo a mít je v úctě … Proto ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na své povinnosti buď úplně zapomínají, nebo je plní nedostatečně, zasluhují přirovnat k lidem, kteří jednou rukou stavbu budují a druhou boří“ (PT, 30). Takováto provázanost práv a povinností existuje mezi osobami, ale týká se také států, které mají za úkol podporovat společné dobro a garantovat lidská práva. Moderní stát tak jako zástupce nás všech musí dbát na to, aby každý člen společnosti skutečně měl „právo ba zabezpečení pro případ nemoci, pracovního úrazu a nemoci z povolání, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a konečně pro případ, že byl bez svého zavinění připraven o věci potřebné k životu.“ (PT 11)

Děkujme Bohu za odvážné muže a ženy všeho věku, kteří usilují o ochranu a prosazování základních lidských práv kdekoli a jakkoli jsou dnes v ohrožení. Modleme se k Bohu, aby požehnal, chránil a posiloval ty mezi námi, kdo lidská práva obhajují!

Překlad Petr Vacík SJ

Anglický originál vychází v  časopise irských jezuitů The Sacred Heart Messenger.

Požehnání městu a světu papeže Františka

Požehnání Urbi et OrbiPožehnání Urbi et Orbi  (Vatican Media)

Urbi et Orbi

Papežovo poselství Městu a světu pronesené v bazilice sv. Petra ve Vatikánu na Velikonoční neděli.
 

Drazí bratři a sestry, požehnané a pokojné Velikonoce!

Ze všech koutů světa dnes zaznívá zvěst hlásaná církví: „Ježíš, Ukřižovaný, vstal z mrtvých, jak řekl. Aleluja!“

Velikonoční zvěst neukazuje na přízrak, nevyjevuje magické zaklínadlo, neukazuje únikovou cestu z obtížné situace, kterou procházíme. Pandemie je stále ještě v plném proudu, sociální a ekonomická krize je velmi těžká, zejména pro nejchudší. Navzdory tomu – a je to skandální – neustávají ozbrojené konflikty a zbrojení se rozrůstá. To je skandál dneška.

Tváří v tvář či lépe řečeno uprostřed této složité situace, velikonoční zvěst skrývá v pouhých několika slovech událost přinášející naději, která nezklame: „Ježíš, Ukřižovaný, vstal z mrtvých. Nepromlouvá k nám o andělech či přízracích, nýbrž o člověku, člověku z masa a krve, s lidskou tváří a jménem – Ježíš. Evangelium dosvědčuje, že tento Ježíš, ukřižovaný za Pontia Piláta, jelikož prohlásil, že je Kristus, Boží Syn, třetího dne vstal z mrtvých, podle Písma a jak to On sám předpověděl svým učedníkům.

Ukřižovaný vstal z mrtvých – a nikdo jiný. Bůh Otec vzkřísil svého Syna Ježíše, protože naplnil až do konce jeho vůli o spáse. Vzal na sebe naše slabosti, naše nemoci, dokonce naši smrt. Trpěl našimi bolestmi, nesl tíži našich nepravostí. Proto ho Bůh Otec povýšil a nyní Ježíši Kristus žije navždycky, On je Pán.

Svědkové podali zprávu o jednom důležitém detailu: Ježíš zmrtvýchvstalý nese na svých rukou, nohou a boku otisky ran. Tyto rány jsou věčnou pečetí jeho lásky k nám. Kdokoli trpí těžkou zkouškou na těle či na duchu, může najít útočiště v těchto ranách, skrze ně obdrží milost naděje, která nezklame.

Zmrtvýchvstalý Kristus je nadějí pro ty, kdo ještě trpí kvůli pandemii, pro nemocné, pro ty, kdo ztratili své drahé. Pán ať jim dá svoji útěchu a podpírá úsilí lékařů a zdravotníků. Všichni, zejména ti nejkřehčí, potřebují pomoc a mají právo na přístup k nezbytné léčbě. Je to ještě zřejmější v této době, kdy jsme všichni voláni k boji proti pandemii a vakcíny přestavují v tomto zápase zásadní nástroj. V duchu „vakcínového internacionalismu“ proto vybízím celé mezinárodní společenství ke společnému úsilí, aby byla překonána zpoždění v jejich distribuci a prosadilo se jejich sdílení zejména s nejchudšími zeměmi.

Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý je útěchou pro ty, kdo přišli o práci nebo procházejí těžkými ekonomickými nesnázemi a nedostává se jim příslušné sociální péče. Ať Pán inspiruje jednání veřejných představitelů, aby všem – a zejména nejpotřebnějším rodinám – byla poskytnuta nezbytná pomoc a příslušná podpora. Pandemie bohužel dramaticky navýšila počet chudých a beznaděj tisíců.

“Je třeba, aby chudí v jakémkoli smyslu mohli začít opět doufat”, říkal Jan Pavel II. během své návštěvy na Haiti. A právě na drahé obyvatele Haiti dnes myslím a chci je povzbudit, aby se nenechali přemoci obtížemi, ale aby hleděli do budoucnosti s důvěrou a odvahou. Řekl bych, že na vás obzvláště myslím, drahé sestry a bratři Haiťané. Jsem vám nablízku a přeji vám, aby jste dosáhli definitivního vyřešení vašich problémů. Modlím se za to, drazí bratři a sestry Haiťané.

Zmrtvýchvstalý Ježíš je nadějí pro mnoho mladých lidí, kteří byli nuceni strávit dlouhá období bez školy či univerzity a bez možnosti sdílet čas se svými přáteli. Všichni potřebujeme žít v reálných a nikoli pouze virtuálních lidských vztazích, zejména ve věku, kdy se utváří lidský charakter a osobnost. V pátek jsme o tom slyšeli při křížové cestě dětí.

Jsem nablízku mladým z celého světa a v tuto chvíli zejména těm z Myanmaru, kteří se zasazují o demokracii a pokojně pozvedají svůj hlas, s vědomím, že nenávist může být rozptýlena jedině láskou (srov. tvít kardinála Charlese Bo, 23. března 2021).

Světlo Zmrtvýchvstalého nechť je zdrojem znovuzrození pro migranty prchající z války a bídy. V jejich tvářích rozpoznáváme znetvořenou a trpící tvář Pána, vystupujícího na Kalvárii. Ať jim nechybí konkrétní znamení solidarity a lidského bratrství, závdavek vítězství života nad smrtí, které slavíme v tento den. Děkuji zemím, které velkoryse přijímají trpící, hledající útočiště, zejména Libanonu a Jordánsku, které hostí velmi mnoho běženců uprchlých ze syrského konfliktu.

Libanonský lid, procházející obdobím nesnází a nejistot, kéž zakusí útěchu vzkříšeného Pána a dostane se mu podpory mezinárodního společenství pro jeho poslání být zemí setkání, soužití a pluralismu.

Kristus, náš Pokoj, ať učiní konečně přítrž lomozu zbraní v milované a zmučené Sýrii, kde miliony lidí žijí v nelidských podmínkách, stejně jako v Jemenu, jehož osudy jsou obklíčeny ohlušujícím a pohoršlivým tichem, a také v Libyi, kde lze konečně zahlédnout východisko z desetiletých sporů a krvavých střetů. Všechny zainteresované strany ať se účinně zasadí o to, aby konflikty byly zastaveny a národy vysílené válkou mohly žít v míru a zahájit obnovu svých zemí.

Vzkříšení nás přirozeně přivádí do Jeruzaléma. Vyprošujme pro něj od Pána pokoj a bezpečí (srov. Ž 122), aby dostál svému povolání být místem setkání, kde se všichni mohou cítit jako bratři a kde Izraelci a Palestinci naleznou sílu k dialogu, aby dosáhli trvalého řešení, v němž budou dva státy žít bok po boku v míru a prosperitě.

V tento sváteční den se v myšlenkách vracím také do Iráku, který jsem měl tu radost navštívit v minulém měsíci a za nějž prosím, aby mohl pokračovat v nastoupené cestě smíření, aby se uskutečnil Boží sen o lidské rodině pohostinné a přijímající všechny své děti (srov. Mezináboženské setkání v Ur, 6. března 2021).

Síla Zmrtvýchvstalého kéž podpírá africké národy, jejichž budoucnost je poznamenána vnitřním násilím a mezinárodním terorismem, zejména v oblasti Sahelu a v Nigérii, jakož i v regionech Tigray a Cabo Delgado. Nechť pokračuje úsilí směřující k mírovému řešení konfliktů, úctě k lidským právům a posvátnosti života, prostřednictvím bratrského a konstruktivního dialogu, v duchu smíření a činné solidarity.

Ve světě je ještě příliš mnoho válek a příliš mnoho násilí! Pán, jenž je naším pokojem, ať nám pomůže k překonání válečné mentality. Ať dopřeje těm, kdo jsou vězni konfliktů, zejména na východní Ukrajině a v Náhorních Karabachu, aby se živi a zdrávi vrátili ke svým rodinám, a inspiruje vládce celého světa ke zpomalení závodu v novém zbrojení. Na dnešek, 4. dubna, připadá Světový den proti nášlapným minám, záludným a strašlivým výbušninám, které zabíjejí nebo mrzačí každoročně mnoho nevinných lidí a nedovolují lidstvu “kráčet společně po stezkách života, beze strachu z nástrah zkázy a smrti” (sv. Jan Pavel II., Anděl Páně, 28. února 1999). O kolik lepší by byl svět bez těchto smrtonosných nástrojů!

Drazí bratři a sestry, také letos slaví mnoho křesťanů na různých místech Velikonoce za přísných omezení a někteří se nemohou účastnit ani liturgických slavností. Modleme se, aby tato omezení, stejně jako každé omezení svobody kultu a náboženství na světě, mohla být odstraněna a každému bylo umožněno svobodně se modlit a chválit Boha.

Uprostřed různorodých nesnází, jimiž procházíme, nikdy nezapomínejme, že jsme uzdraveni Kristovými ranami (srov. 1 Pt 2,24). Ve světle Zmrtvýchvstalého jsou naše utrpení proměněna. Kde byla smrt, nyní je život, kde byl zármutek, nyní je útěcha. Když na sebe Ježíš přijal Kříž, dal našemu utrpení smysl. A nyní se modleme, aby se blahodárné účinky tohoto uzdravení rozšířily do celého světa. 

Požehnané, pokojné Velikonoce!

 

Přeložila Johana Bronková

Historie a současnost návštěvy Iráku

MONITORING MÉDIÍ:

Česká biskupská konference 12.3.2021

Deník N – JAROSLAV ŠEBEK,

 

Před několika dny skončila třiatřicátá zahraniční cesta papeže Františka, které nelze upřít přívlastek historická. Poprvé v historii totiž vstoupila papežova noha na iráckou půdu. Proč se tam vlastně vydal, co tím chtěl sdělit světu a jak to dopadlo?

Návštěvu Iráku si sice přál uskutečnit již Jan Pavel II., ale vzhledem ke složité bezpečnostní situaci ji nakonec neuskutečnil. Ani teď nebylo málo těch, kteří papeže od cesty zrazovali. Důvodem nebylo jen přetrvávající napětí a hrozby ozbrojených útoků, ale také globální pandemie.

Nemocí covid-19 se nedávno nakazil i papežský nuncius v Iráku, který Františkův příjezd připravoval.

Před odletem se spekulovalo také o papežových zdravotních obtížích, neboť musel v minulých týdnech odložit kvůli úporným bolestem některá veřejná vystoupení, mimo jiné novoroční obřady ve svatopetrské bazilice. Na cestě do Iráku si však papež zarputile trval, i když bylo z televizních záběrů občas patrné, že pro něj byla cesta fyzicky namáhavá.

Podle amerického znalce vatikánských poměrů Johna L. Allena však papež využil panujících podmínek, pramenících z pandemického omezení velkých veřejných cest jiných světových lídrů, aby svým pobytem v Iráku upoutal mezinárodní pozornost na akcenty, které chtěl poutí do výbušné oblasti Středního východu sdělit. Někteří komentátoři ji právě proto dokonce považují za nejsymboličtější Františkovou cestu vůbec.

Jeho přítomnost nepochybně splnila první důležitý záměr, a to přitáhnout globální pozornost k osudu východních církví, jejichž věřící jsou vystaveni velkým útokům ze strany islamistů. Dokázal velmi dobře používat jazyk symbolů, protože si je vědom, že dnešní společnost je často citlivější na obrazové vjemy než na slova, která se jí sdělují.

Proto byla jedna z jeho zastávek v Mosulu, kdysi pulzujícím druhém největším iráckém městě, kde si vytvořil jednu ze základen Islámský stát. Na příkladech jeho brutálního teroru proti jinověrcům ilustroval strašlivé důsledky náboženského fanatismu.

Papež dlouhodobě na oběti násilí v místech konfliktu upozorňuje a zároveň je dává i do souvislosti s fanatickým útokem příslušníků Islámského státu ve Francii, například když v létě 2016 podřezali katolického kněze. František se při modlitbě za oběti válek objevil na rudém koberci, připomínajícím barvu krve mučedníků, a v pozadí za ním se rýsovaly sutiny zničeného chrámu.

Po britsko-americké invazi do Iráku zesílilo pronásledování iráckých křesťanů, kteří byli v době Husajnovy vlády celkem tolerováni. Za saddámovské éry žilo v Iráku kolem milionu a čtvrt křesťanů (ještě v roce 1947 to ale bylo 4,5 milionu). Většina z nich patří k chaldejské katolické církvi, pouze minimální část je latinského západního obřadu. Hlavní perzekuční tlak diktatury se totiž koncentroval na většinové šíity a pak na Kurdy, které Husajn, sám sunnita, vnímal jako hlavní ohrožení své mocenské pozice.

Po americké invazi v roce 2003 výrazně vzrostl počet útoků, a to jak ze strany šíitských milic, tak sunnitských militantů, kteří stáli za vznikem Islámského státu v roce 2014. Jedno z prvních papežových zastavení se tak odehrálo na místě masakru několika desítek křesťanů v bagdádské katedrále, na niž zaútočili teroristé.

Po vlnách pronásledování většina iráckých křesťanů uprchla ze země. Nyní jich zde žije již jen čtvrt milionu. Papež se apelativním přístupem snaží reagovat na nepříznivou situaci, kdy region ustoupil z popředí zájmu západních vlád. Jejich nezájmu však nyní o to více využívá Rusko, které se prezentuje jako hlavní ochránce pronásledovaných křesťanů, a tato protizápadní rétorika pak nese úspěch mezi příznivci Vladimira Putina v nejrůznějších částech Evropy. Západ by měl být tedy v těchto otázkách mnohem pružnější.

Asi nejdůležitější bod návštěvy představovala schůzka s hlavním duchovním představitelem iráckých šíitů Alim al-Sistanim. Opět se při ní vizualizovaly symbolické vzkazy, papež si po příchodu do místnosti sundal obuv a devadesátiletý ajatolláh, ačkoli přijímá návštěvy vždy vsedě, vstal ze svého křesla a hlavu katolické církve na znamení úcty přijal vestoje.

Miliony šíitů po celém světě ho uznávají jako jednu ze svých vrcholných osobností a obracejí se na něho s nejrůznějšími otázkami, od každodenních problémů po složité teologické otázky.

Město Nadžaf, kde ajatolláh sídlí, je zároveň považováno za třetí nejposvátnější místo islámu – hned po Mekce a Medíně.

Sistani ovšem odmítá ryze náboženskou vládu, jaká panuje například v Íránu, a vystupuje obecně umírněněji než zastánci muslimské teokracie. Jeho vliv se ale promítá i na politickou scénu.

Několikrát vyzýval k jednotě v zemi a zastavení sektářského násilí. Očekává se, že by právě Sistaniho autorita mohla zmírnit ataky ze strany šíitských milic vůči křesťanské komunitě. Irácké vedení si od návštěvy slibuje zásadní posun v řešení problémů a považuje toto setkání za tak přelomovou událost, že na tento den chce zavést i nový státní svátek.

Setkání obou duchovních lídrů rezonovalo nejen v Iráku, ale svým významem překročilo hranice i do sousedního Íránu, který je největším šíitským státem islámského světa. Proto bude zajímavé sledovat, reflexe přijdou od teheránského režimu, který se teď snaží využít změny v Bílém domě k opětovnému dosažení dohody o jaderném programu.

DUCH „ASSISI“

Návštěva je však také součástí širší strategie papeže Františka v rámci priorit jeho pontifikátu, jenž 13. března naplní již osm let.

Vedle mnohokrát deklarované solidarity s lidmi na okraji, chudými a sociálně vyloučenými, s uprchlíky (téma migrantů se ozvalo i teď v Iráku, když přijal Kurda, jehož malé dítě zahynulo na útěku do Evropy), prosazování důrazu na vnitřní obnovu církevních řad či reformní snahy uvnitř vatikánského aparátu patří významné místo v papežově agendě rozvíjení dialogu mezi náboženstvími. K tématu se vyjadřoval již v rámci předchozích cest, na Blízkém východě (Jordánsko, Izrael, Palestina), v Turecku, v Egyptě, nebo třeba v Albánii.

K vysvětlení papežovy pozice je potřeba zmínit se i o některých předchozích krocích podniknutých na tomto poli. Navazuje především na aktivity Jana Pavla II. Ten během návštěvy Sýrie v roce 2001 navštívil jako první papež mešitu a o patnáct let dříve také synagogu v Římě.

V říjnu 1986 zorganizoval v italském Assisi první mezináboženské setkání, kam pozval přes sto třicet náboženských představitelů. Kromě křesťanů přijali účast též židé, muslimové, hinduisté, buddhisté, animisté nebo severoameričtí indiáni, aby se společně modlili za mír ve světě. Setkání vyvolalo vedle příznivého echa i negativní odezvy v ultrakonzervativním prostředí, které papeži vytýkalo náboženský synkretismus a údajnou podporu pohanství. Navzdory tomu svolal v lednu 2002 další setkání, kde opět světoví náboženští lídři deklarovali přesvědčení, že náboženství se nesmí stát zdrojem násilí a nenávisti. Tehdy bylo již poznamenáno atmosférou rostoucího napětí po teroristických útocích z 11. září 2001.

Papež však v souvislosti s těmito událostmi varoval před vytvářením obrazu islámského nepřítele a před zjednodušováním mezinárodních problémů pouze na válku náboženství. Nepřímo tak polemizoval se zastánci neokonzervativní linie v americké administrativě pod vedením prezidenta George W. Bushe a jejich tezemi o šíření idejí svobody a demokracie všemi prostředky, včetně vojenské síly (Jan Pavel II. kriticky hodnotil i samotnou invazi do Iráku).

V tradici mírového setkání v Assisi pokračoval i papež Benedikt XVI., který sem v říjnu před deseti lety pozval vedle náboženských činitelů také nevěřící intelektuály. Setkání bylo konfrontováno s výzvami rostoucí sekularizace a náboženského fundamentalismu vedoucího k násilí. Benedikt XVI. nastínil mimo jiné dvě protikladné typologie násilí: jednu, která zneužívá náboženství k ospravedlnění násilí, a druhou, která z nenávisti k náboženství ničí samotné lidství.

 

DIALOG JAKO VÝZVA K BRATRSTVÍ

Papež František navázal na poli mezináboženské diskuse čilé kontakty s prominentní figurou sunnitské větve islámu Al-Tajíbem působícím na univerzitě al-Azhar v Káhiře.

Sunnité tvoří se 75 % mezi vyznavači islámu jasnou většinu. František se tak snažil obnovit styky s muslimským světem poté, co byly v době pontifikátu Benedikta XVI. narušeny po papežově přednášce v Řeznu na podzim 2006, jejíž některé pasáže o násilném charakteru islámu – vytrženy z kontextu – vyvolaly v islámském světě pobouření.

S Al-Tajíbem se setkal několikrát, a to jak v Římě, tak při své cestě do Egypta. Al-Tajíb pak vystoupil v roce 2015 s ohledem na růst teroristických útoků islamistických skupin s požadavkem reformy náboženské výuky, aby se tak eliminovaly extremistické postoje politizujícího islámu. Z jejich vzájemných setkání však vzešla především historická dohoda, jejíž podepsání se odehrálo na pozadí první papežské cesty do Spojených arabských emirátů před dvěma lety.

Deklarace o mezilidském bratrství předpokládá spolupráci jednotlivých náboženství při mírovém soužití, ale i v kulturním a sociálním rozvoji. Papež mnohokrát apeloval i na to, aby se jednotlivá náboženství vzájemně respektovala a hledala prostory dialogu, nikoli konfliktů, protože válka se vyvolá snadno, ale hledání cesty k opětovnému míru je mnohem klopotnější.

Myšlenky všeobecného bratrství pak papež vtělil především do textu encykliky Fratelli tutti vydané loni v říjnu rovněž v Assisi, na svátek tamního nejslavnějšího rodáka, svatého Františka, k jehož postojům se papež hlásí od okamžiku svého zvolení. Jasnou linku k zakladateli františkánské řehole demonstroval tím, že si poprvé v dějinách zvolil jako hlava katolíků jméno tohoto obránce chudých.

Fakt, že si papež prosadil cestu do bouřlivého regionu navzdory řadě námitek, souvisí bezpochyby i s tím, že chtěl ukázat praktický význam tohoto dokumentu právě v kolébce civilizace na řekách Tigridu a Eufratu, která je navíc pestrá jak co do složení konfesního, tak i etnického.

Jak zdůraznil v jednom ze svých projevů, tato rozmanitost je cenným zdrojem, z něhož lze čerpat, nikoli překážkou, kterou je třeba odstranit. Současně chtěl symbolicky připomenout i abrahámovské kořeny všech tří velkých monoteistických náboženství, když uskutečnil společnou modlitbu ve městě Ur, biblickém rodišti tohoto praotce.

Na abrahámovský motiv upozorňuje František vícekrát, ozval se například během setkání s prezidenty Palestiny a Izraele za přítomnosti pravoslavného patriarchy Bartoloměje v červnu 2014 přímo ve Vatikánu.

Nelze asi očekávat, že podpisem zmíněného dokumentu z Abú Dhabí a jednáním se spirituálními lídry islámu se okamžitě začnou řešit nahromaděné problémy nebo se začne rýsovat světlejší budoucnost regionu bez politické nestability. To by bylo jistě velmi naivní. Navíc stejně jako křesťanství, ani islám není homogenní náboženství. Obě zahrnují celou škálu postojů, od tradicionalisticko-fundamentalistických až po progresivně-otevřené. V případě islámu existují silné animozity mezi sunnitskou a šíitskou větví, které rovněž v dohledné době nezmizí.

Papežovy postoje nadto nevzbuzují jen kladnou odezvu ani mezi samotnými katolíky, mezi nimiž má mnoho oponentů. Různost názorů zmínil i na palubě letadla po odletu z Bagdádu, když prohlásil, že je obviňován z toho, že v rámci kontaktů s jinými náboženstvími jedná na hranici hereze.

Jednáními s duchovními autoritami a hlavně zastánci nepolitického směru následovníků proroka Mohameda se papež snaží dosáhnout otupení hrotů islamistického fundamentalismu, který je nyní jedním z nejvážnějších bezpečnostních rizik na světě.

Připomněl bych v tomto kontextu ještě tezi francouzského politologa Gillese Kepela o „Boží pomstě“, jež poukazuje na to, že všechna náboženství se v posledních letech stala významnou součástí veřejného prostoru navzdory tomu, že je rychle postupující sekularizace vytlačila do privátní sféry. Papežovy apely jsou tedy i výzvou k tomu, aby byly globálními mocenskými hráči brány v rámci mezinárodních problémů vážně – vedle ekonomických a politických hledisek – také náboženské otázky, ovšem s cílem otupit radikalismus jejich řešení.

Svatý otec se vydal do míst, která ještě nedávno okupovali teroristé Islámského státu. To je však jen jeden z několika symbolů, které jeho mise měla. Mnohem důležitější je jeho snaha o porozumění mezi náboženstvími.

Asi nejdůležitější bod návštěvy představovala schůzka s hlavním duchovním představitelem iráckých šíitů Alim al-Sistanim. Opět se při ní vizualizovaly symbolické vzkazy, papež si po příchodu do místnosti sundal obuv a devadesátiletý ajatolláh, ačkoli přijímá návštěvy vždy vsedě, vstal ze svého křesla a hlavu katolické církve na znamení úcty přijal vestoje. Jednáními s duchovními autoritami a hlavně zastánci nepolitického směru následovníků proroka Mohameda se papež snaží dosáhnout otupení hrotů islamistického fundamentalismu.

Autor: JAROSLAV ŠEBEK, historik a publicista

Neděle Božího slova

Boží Slovo je milostný dopis

Homilie papeže v neděli Božího Slova, baz. sv. Petra

Česká sekce RV

Tuto neděli Slova slyšíme Ježíše hlásat Boží království. Podívejme se, co říká a komu to říká.

Co říká. Ježíš začíná kázat takto: »Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království.« (Mk 1,15). Bůh je blízko – to je první sdělení. Jeho království sestoupilo na zemi. Bůh není, jak jsme často pokoušeni si myslet, daleko nahoře v nebi, separován od lidství, nýbrž je s námi. Čas vzdálení zmizel, když se Ježíš stal člověkem. Od té doby je Bůh blizoučko, nikdy se od našeho lidství neoddělí a nikdy ho neomrzí. Toto přiblížení je počátkem evangelia a – jak zdůrazňuje text – Ježíš »hlásal« (v.15), tedy opakovaně, nikoli jednou a dost, nýbrž neustále. „Bůh se přiblížil“ – to byl leitmotiv Jeho zvěstování, jádro Jeho sdělení. Je-li to počátek a refrén Ježíšova zvěstování, nemůže nebýt konstantou křesťanského života a zvěstování. Dříve než cokoli jiného je třeba věřit a hlásat, že se nám Bůh přiblížil, byli jsme omilostněni a zahrnuti  milosrdenstvím. Dříve než jakékoli naše slovo o Bohu doléhá k nám Jeho Slovo a neustále nám říká: „Neboj se. Jsem s tebou. Jsem a budu ti nablízku.

Boží Slovo nám umožňuje dotknout se rukou této blízkosti, protože, jak praví Deuteronomium, není daleko od nás, nýbrž blízko našemu srdci (srov. Dt 30,14). Je protilékem na strach, že se ocitneme v životě sami. Pán totiž skrze svoje Slovo sou-cítí, tedy je tím, kdo je sám. Když k nám promlouvá, připomíná nám, že Mu ležíme na srdci, jsme drahocenní v Jeho očích a opatrováni dlaněmi Jeho rukou. Boží Slovo vštěpuje tento pokoj, avšak nenechává v klidu. Je Slovem potěchy, ale také obrácení. »Obraťte se« – řekl Ježíš hned, jakmile prohlásil, že Bůh je blízko. Jeho přiblížením totiž skončila doba zaujímání odstupu vůči Bohu a druhým, skončila doba, kdy každý myslí na sebe a stará se o sebe. To není křesťanské, protože kdo zakusí blízkost Boha, nemůže se distancovat od bližního, nemůže jej vykazovat do lhostejnosti. Potom ten, kdo se stýká s Božím Slovem, dostává ozdravné existenciální podněty, objevuje, že život není čas určený k tomu, jak na druhých vydělat a sebe zabezpečit, nýbrž příležitost k setkávání s druhými ve jménu Boha, který je blízko. Takto nás Slovo, zaseté do půdy našeho srdce, přiměje rozsévat naději sbližováním. Právě tak, jako to Bůh činí s námi.

Podívejme se nyní, ke komu mluví Ježíš. Nejprve oslovuje galilejské rybáře. Byli to prostí lidé, kteří žili z práce svých rukou, v noci i ve dne tvrdě pracovali. Nebyli odborníky v Písmu a zajisté nevynikali věděním a kulturou. Obývali region, kde žily různé národy, etnika a kulty, místo nejvíce vzdálené náboženské čistotě Jeruzaléma a nejvíce odlehlé od středu země. Ježíš však začíná tam, nikoli v centru, nýbrž na periferii, a činí tak proto, aby řekl také nám, že Božímu srdci není nikdo marginální. Všichni mohou obdržet a osobně potkat Jeho Slovo. V této souvislosti se v evangeliu vyskytuje jedna hezká podrobnost: poznamenává se tam, že Ježíšova zvěst přichází až po té Janově (srov. Mk 1,14). Toto potom je rozhodující a ukazuje na jeden rozdíl. Jan přijímal lidi v poušti, kam se za ním vydávali ti, kdo mohli odejít z míst, kde žili. Ježíš však mluví o Bohu uprostřed společnosti ke všem, kdo tam žijí. A nemluví ve stanovených úředních hodinách a dobách. Promlouvá, když jde »podél Galilejského moře« k rybářům, kteří tam »loví« (v.16). Oslovuje lidi v těch nejobyčejnějších místech a chvílích. Taková je všeobecná síla Božího Slova, které dostihuje všechny a každou oblast života.

Slovo má však také zvláštní sílu: proniká ke každému přímo, osobně. Učedníci nikdy nezapomenou na slova, která slyšeli onoho dne na břehu jezera poblíž loďky spolu s příbuznými a kolegy, slova, která navždy poznamenala jejich život. Ježíš jim řekl: »Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí!« (v.17). Nepřitahuje je vznešenými a neporovnatelnými proslovy, ale promlouvá do jejich života: lovcům ryb říká, že budou rybáři lidí. Kdyby jim řekl: „Pojďte za mnou, učiním z vás apoštoly: budete posláni do světa hlásat evangelium silou Ducha, budete zabiti, ale stanete se svatými, lze si představit, že by mu Petr a Ondřej odpověděli: „Díky, ale raději zůstaneme u svých sítí a lodí.“ Ježíš je však povolává odkazem na jejich život: „Jste rybáři a stanete se rybáři lidí.“ Strženi touto větou, postupně objeví, že žít rybolovem bylo málo, avšak vyplout na Ježíšovo Slovo je tajemstvím radosti. Tak jedná Pán s námi: hledá nás tam, kde jsme; má nás rád takové, jací jsme, a trpělivě provází naše kroky. Jako ony rybáře, očekává i nás na březích života. Svým Slovem nás chce přivést ke změně kurzu, abychom přestali živořit a vydali se za Ním.

Proto se, drazí bratři a sestry, nezříkejme Božího Slova. Je to milostný dopis, napsaný  Tím, kdo nás zná jako žádný jiný. Jeho čtením znovu nasloucháme Jeho hlasu, objevujeme Jeho tvář a dostáváme Jeho Ducha. Slovo nás přibližuje Bohu, neoddalujme ho. Nosme ho stále s sebou v kapse, v mobilu, dejme mu doma důstojné místo. Dejme evangelium na místo, které nám připomene denně jej otevírat, možná na začátku a na konci dne, aby tak mezi mnoha slovy, která doléhají k našim uším, pronikl do našeho srdce nějaký ten verš Božího Slova. K tomu si vyprosme od Pána sílu vypnout televizi a otevřít Bibli, vypnout mobil a otevřít evangelium. V letošním liturgickém roce čteme Markovo evangelium, které je snadné a krátké. Proč si z něho nepřečíst také o samotě nějakou drobnou pasáž každý den? Dá nám pocítit, že Pán je blízko, a dodá nám odvahu k životní cestě.

Přeložil Milan Glaser