Poděkování veřejnosti

Poděkování veřejnosti.  Rád bych touto cestou poděkoval veřejnosti za účast na akci žehnání zvonu věnovaného památce kardinála Josefa Berana. K tomuto dni byla vydána i brožura, která mapuje historii této osobnosti a je zarámována do příběhu Ústějovské kaple. Podle odhadu na slavnost přišlo přes pět stovek lidí. Organizačně se podíleli na akci členové SDH v Mladé Vožici , Velkého Ježova a místní z Janova. Slavnost žehnání zvonu jsme zahájili na návsi v Radvanově připomínkou historických dat a osudu kardinála Josefa Berana. Po krátkém úvodu jsme se shromáždili do průvodu a pod vedením dechové hudby pana Hlaváčka  pokračovali po cestě až ke kapličce P. Marie. Slavnostní liturgii slavil českobudějovický biskup Mons. Pavel Posád. V promluvě poukázal na život a bolesti P. Marie, které jsou někdy obrazem našeho života a mohou nás přivést k hlubšímu poznání smyslu našeho života. Vlastní obřad svěcení byl uveden litaniemi k Duchu sv., které složil kardinál Beran a poslal je z exilu do tehdejšího Československa. Při každé zazpívané invokaci zazněl úder na zvon jako připomínka šestnáctileté internace kardinála Berana a čtyř let stávenými v nacistických koncentračních táborech Terezín a Dachau. Po litaniích zazněla vlastní žehnací modlitba.  Po skončení liturgie následovalo občerstvení  a zvonař Michal Votruba s pomocníky provedl vyzdvižení a finální usazení zvonu. Po chvíli jsme všichni mohli uslyšet hlas zvonu, který nám bude navždy připomínat naši neslavnou minulost. Současně bude srdce zvonu připomínat pevnou víru, nezlomnou naději a vroucí lásku muže, který miloval Český národ a zůstal pevný své víře navzdory bouřím a zmatkům doby. P. J. Karas  

50. výročí přistání na měsíci

Velkolepá sklíčenost

K 50. výročí prvního přistání na měsíci

Johana Bronková

Planeta země vyšla na měsíci, člověk spatřil svůj svět z odstupu, jako okrsek zemský, získal naprosto novou perspektivu, nově nahlédl svou nepatrnost.

Čest, pozdrav a požehnání vám, dobyvatelé měsíce, který provází svým bledým světlem naše noci a naše sny! Doneste tam svou živou přítomností hlas ducha, chvalozpěv Bohu, našemu Stvořiteli a našemu Otci. Zdravil papež Pavel VI. jménem celého katolického světa americké kosmonauty, když 20. července 1969 ve 22.17 minut našeho času dosedl měsíční modul Eagl na povrch měsíce. Sledoval přenos ve Smidtově kupoli ve své – jak neopomněl zdůraznit – (totiž papežské) observatoři v Castel Gandolfu, v doprovodu tehdejšího substituta státního sekretariátu mons. Benelliho a ředitele observatoře otce Daniela O´Connella. Misi Apolla 11 věnoval onu neděli už polední promluvu před Anděl Páně, ve které se připojil k těm, kdo se „chvějí“ o osud kosmonautů a modlí se za šťastný průběh mise, ale nechal zaznít také varovné tóny obav ze zbožšťování strojů a jejich schopnosti člověka zotročit. Papežský projev bezprostředně po přistání na měsíci byl chvalozpěvem země, která již netvoří nepřekročitelné hranice lidské existence, nýbrž stala se prahem k nekonečným prostorům a novým osudům, a poctou těm, díky nimž se rozšiřuje moudré a odvážné panování člověka nad nebeskými hlubinami. Při generální audienci, 23.  července, den před návratem kosmonautů na zem, Pavel VI. se sympatiemi k umu lidského génia, který dosáhl k další troufalé metě, promluvil o vztahu mezi náboženstvím a vědou s jejím překotným rozvojem. „Katolická víra se nejen nebojí srovnání svého učení s bohatstvím moderního vědeckého myšlení, nýbrž si takové srovnání přímo přeje, protože pravda, třebaže se rozličně projevuje, je pouze jedna a z tohoto srovnávání může získat výhody jak víra, tak i vědecké bádání.“ Dodal také, že touha po Bohu je člověku vrozena a čím větší jsou jeho pokroky, tím silněji, někdy až mučivě, tuto potřebu pociťuje.

Papežovo konstatování promluvalo do doby studené války, která vytvořila rámec překotného soutěžení, bez něhož – jak dnes mnozí přiznávají – by se měsíční mise v tak rychlém tempu neuskutečnila. V sovětském bloku znal každý Gagarinův výrok, že na své cestě do vesmíru boha nepotkal. Slyšela jsem ho ještě v devadesátých letech od vysokoškolsky vzdělaného muže jako jeden z důvodů jeho „vědeckého ateismu“.

Po přistání na měsíci Buzz Aldrin naopak provedl malý náboženský obřad, někdy mylně označovaný za mši. Jako presbyterián si přivezl s sebou ze země malý kalich, víno a hostii. „Chtěl bych využít této příležitosti a požádat všechny, kdo nás slyší, ať jsou kdekoli, aby se na chvíli zastavili a rozjímali nad událostmi několika posledních hodin a vzdali díky, každý svým vlastním způsobem,“ vybídl Aldrin a potichu přečetl verš z 15. kapitoly Janova evangelia, který si přepsal do svého zápisníku: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (v. 5) Po zkušenosti s reakcí ateistů na verše z knihy Genesis přečtené při misi Apollo 8, NASA zakázala veškeré náboženské projevy. Aldrin nicméně vypráví: „Při výpadku rádiového spojení jsem otevřel malé plastové balíčky s chlebem a vínem. Nalil jsem víno do kalicha, který mi naše církev dala. V šestinové měsíční gravitaci víno splynulu pomalu a ladně po straně poháru. Bylo to zvláštní pomyšlení, že první tekutina, která plynula na měsíci, a první jídlo, které na něm bylo pozřeno, byly elementy přijímání.“ Po návratu na zem nicméně Aldrin porušil předpisy o laickosti mise podruhé. Tentokrát již hlasitě přečetl ze svého zápisníku slova 8. žalmu: „Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ (v. 4-5) Tato prostá gesta potvrzující věčnou žízeň po Bohu o níž v souvislosti s okouzlením z vesmírných letů mluvil papež Montini, dokreslují také první slova pronesená po sestoupení na měsíční povrch. Armstrongova slavná věta „Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“ bývá pravidelně připomínána. Aldrinovo „Magnificent desolation!“ – tedy velkolepá sklíčenost, opuštěnost, samota, jakou nelze nikde na zemi zakusit, spolu s udiveným konstatováním, že se země dá zakrýt jediným prstem, vystihuje zvláštní stav ducha kosmonautů.

Jistě právem bývá přistání člověka na měsíci, považováno za historický zlom. A jako všechny velké události přinesl mnoho odpovědí a otevřel ještě více otázek. Přesto při čtení o úspěších sofistikovaných technologií, fantasticky znějících přirovnáních a vzdálenostech, nakonec zůstáváme se zatajeným dechem především tam, kde naprogramované postupy selhávají a kde se na okamžik křehká lidská skořápka jeví jako chatrná zbroj dona Quichota před větrnými mlýny kosmických sil. A tak mě v příbězích a reportážích připomínajících „dobytí měsíce“ zaujalo několik možná přehlédnutelných, ale symbolických epizod. Předně příběh Margerite Hamiltonové a jejího softwarového programu, který dovolil vyřešit krizový moment krátce před přistáním měsíčního modul, když signalizované přetížení palubního počítače mohlo misi zhatit nebo dokonce vést k fatální chybě. Mladá informatička a průkopnice oboru, považovaného tehdy za spíše okrajovaný, totiž vyvinula software pro řešení situací způsobených lidskou chybou. Přivedla ji k tomu její čtyřletá dcerka, když v laboratoři NASA, kde trávila s maminkou pracovní víkendy, zadala náhodné kódy a omylem spustila jakýsi program. Dnes všichni přiznávají, že programy vypracované Margerite Hamiltonovou sehrály klíčovou roli v přistání měsíčního modulu Eagle. Počítač díky nim dokázal vyhodnotit priority a opustit momentálně nedůležité činnosti.

Druhou dramatickou epizodou byl ulomený přerušovač, nutně potřebný k odstartování z měsíčního povrchu a návratu k hlavní lodi, který nakonec úspěšně nahradila Aldrinova propiska. Jistě, možná by si poradili jinak, bez propisky. V každém případě však tyhle zlomové okamžiky přivolávají vzpomínky na chvíle, které – jak jsem přesvědčena – každý ve svém životě zažil. Chvíle, které vnějšímu pozorovateli mohou připadat jako šťastné náhody, avšak s rukou na srdci v nich rozpoznáváme zásah Boží Prozřetelnosti, jednající v pravou chvíli a na pravém místě.

Nakonec bych ještě ráda ocitovala slova Neila Armstronga, muže který se dvě a půl hodiny procházel po měsíci a posléze, díky své schopnosti odolávat náporu slávy, býval označován za „neviditelného hrdinu“. „Když jsme konečně zase odstartovali, byl Měsíc obklopen modravým svitem,“ vyprávěl Neil Armstrong. „Při pohledu z oken kabiny jsme se mohli přesvědčit, že je kulatý, nikoli zploštělý. Dokonce nám to připadalo, jako by nám chtěl svým tvarem připomenout svou příbuznost se Zemí. Byl vlídným hostitelem. A já jsem přesvědčen, že na takovou návštěvu čekal dávno.“

Po návratu „z dobyvatelské výpravy“, oslavy lidských ambicí korunovaných úspěchem, vrací ústřední hrdina příběhu měsíci jeho vlídnou tvář, vrací jej metaforám, alegorickým postavám a umění. Možná to ani nepřekvapuje u člověka, který si při hodinách odpočinku na měsíční pláni v kabině modulu poslouchal Dvořákovu Novosvětskou.