Záchyt migrantů na D1

Glosa: „Záchyt migrantů na D1“. Jako by policie lovila zvěř

 
 

MILAN ROKOS

Editor
 

Foto: Ředitelství policie Moravskoslezského kraje

Snímek afghánských běženců, které zadržela policie na D1.

 
 
8:30
 

Migrační politiku v Česku charakterizuje dehumanizace lidí, kteří jsou na útěku. Svou rétorikou k tomu přispívá i policie.

 
Článek

„Dobrý den, posílám tiskovou zprávu k záchytu migrantů na dálnici D1 směrem na Polsko.“ Tiskovou zprávu s tímto úvodem rozesílalo v tomto týdnu novinářům Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje.

V přiložené tiskové zprávě se píše o devíti osobách afghánského původu, které objevili policisté v litevském kamionu na dálnici D1. Tři z běženců byly malé děti, policie přidala ke zprávě i jejich fotografii. Po informacích o tom, do jakých detenčních či jiných zařízení byli zadržení lidé posláni, končí tisková zpráva následovně: „Nyní bude probíhat správní řízení k jejich předání do státu, ve kterém podali žádost o mezinárodní ochranu, a to dle mezinárodní úmluvy, tzv. Dublinského systému.“ Jinými slovy: „Občané nebojte se, zbavíme se jich.“

 

Čechů se migrace nikdy naplno nedotkla, přesto ji nejvíc kritizujeme

1. 4. 12:00

Policie neinformuje o tom, proč a odkud přesně lidé z násilím zmítaného Afghánistánu prchají, pro ni to jsou zkrátka nechtění migranti. Použitý výraz záchyt ostatně hovoří za vše – jako kdyby šlo o záchyt uprchlé zvěře nebo nebezpečných chemikálií. O faktu, že jazyk používaný v Česku ohledně migrační politiky je dehumanizovaný a úmyslně technicistní, mluví i Martin Rozumek z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Jako příklad uvádí „zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění“. Normálně řečeno jde o vězení pro cizince. Podobně sofistikovaných výrazů je spousta, dodává.

 

O tom, že strach z migrace je v Česku stále oblíbeným nástrojem politického boje, svědčí i právě probíhající předvolební kampaň. Jak nedávno psaly Seznam Zprávy, jedním z nejčastěji používaných hoaxů v řetězových e-mailech je tvrzení, že Piráti jsou zastánci bezbřehé migrace, kteří chtějí vystěhovávat důchodce a jejich byty poskytnout uprchlíkům.

Koronavirová pandemie sice dezinformátorům „nabila“ srovnatelným kalibrem, strašidlo migrace je ale stále spolehlivé. A když se migrace spojí s pandemií a vzniknou bludy o úmyslném šíření viru muslimskými uprchlíky, mnou si čeští xenofobové ruce.

Není přitom náhodou, že ve většině textů o uprchlících na tomto webu nenajdete pod články diskuzi – vlnu rasismu a xenofobie, která se následně na síti vyvalí, při použití etických standardů redakce zkrátka nelze publikovat.

Smutné je, že k politice dehumanizace přispívají i státní orgány, v tomto případě policie. Možná ale není divu. Spadá přece pod Ministerstvo vnitra vedené Janem Hamáčkem, který proslul vytrvalým popíráním existence dětských sirotků na řeckých ostrovech. A to i v době, kdy je ostatní unijní země přijímaly.

Pěší pouť na Svatou Horu 2021

Květen  modlitební maratón

     Maratonský běh neboli maraton je běžecký závod na vzdálenost 42,195 km, druhá nejdelší atletická disciplína na programu olympijských her. Slovo maraton se též obecně používá pro označení dlouhých a vytrvalostně náročných akcí sportovního i jiného charakteru.                                                                       Vzhledem k celosvětově rozšířené pandemii Covid 19 vyhlásil papež František letošní květen „modlitební maratón“, jehož cílem bylo propojení všech kontinentů známou modlitbou růžence. Každý den se tato modlitba s prosbami za zastavení pandemie Covid 19 vznášela z různých významných poutních míst světa. Vatikánský server přenášel tyto modlitby v přímém přenosu a některé farnosti zajistili díky sociálním sítím přenosy, takže se řada lidí mohla duchovně propojit a nabídnout touto formou dar za zdraví celého světa.  Zatímco v řadě evropských zemí máme několik vln za sebou a dochází k uvolňování opatření, o mnoha jiných zemích to nelze říci. Indie, Pákistán, země v Africe jsou sužovány touto nemocí. Jedná se často o země velmi chudé, které nemají rozvinuté sítě nemocnic a zdravotních zařízení. Proto papež vyzval „bohaté země“, které mají nadbytek vakcín a léků, aby se rozdělily s chudými. Myslet si, že se nás problém zemí třetího světa netýká, je nejenom naivní a hloupé, ale i nebezpečné. Zvlášť pokud jsou nositelé těchto myšlenek „vlivní lidé“. V současném globalizovaném světě, kdy je možné přeletět za pár desítek hodin svět a tedy dovézt si i nebezpečné a život ohrožující viry je důležité, aby se svět semknul a společně bojoval účinnými prostředky proti zrádným nemocem.                         

     V této době řešili organizátoři obnovy poutí na sv. Horu, zda pouť uskutečnit nebo odložit. Jsem rád, že zvítězil zdravý rozum a moudrost, která navazuje na duchovní hodnoty našich předků. Letos se uskutečnila již pátá pouť z Mladé Vožice na Svatou Horu. Předznamenání poutě bylo řečeno v úvodu. Připojili jsme se k vybídnutí papeže Františka a s prosbou za uzdravení našeho národa a celého světa jsme se na pouť vydali. Současně jsme k tomuto úmyslu připojili myšlenku restartu náboženského života i církve v naší vlasti.               

   Z kostela sv. Martina se po požehnání vydalo na pouť 19 poutníků mezi nimi i nejmladší 4letý Hynek, který měl výsadu pohodlného kočárku. Letošní rok byl vyhlášen jako rok „Svatého Josefa“ a tak nám  téma spadlo rovnou do klína. Během pouti jsme četli z knihy „Stín Otce“, která poutavým způsobem popisuje život, dramatický útěk do Egypta i návrat svaté Rodiny. První etapu jsme zakončili mší sv. v kostele v Sedlci. Otec Martin nás vřele přivítal a zatopil ve velké místnosti, kde jsme se mohli ohřát. Poutníci byli připraveni a vybaveni stany a někteří je skutečně využili. Jiní poutníci odjeli nocovat do svých domovů. Tím jsme učinili zadost nařízením o omezení pohybu a dostatečných vzdálenostech. Po příjemném odpočinku jsme po požehnání v kostele pokračovali do kopců nad městečkem a po hřebeni jsme se dostali přes Trkov až do Počepic. Po odpočinku a občerstvení jsme pokrčovali do Krásné Hory.  Název obce vystihuje její polohu i charakter místních. Z několika míst je vidět úchvatný barokní kostel P. Marie na Makové Hoře, který se nachází na druhém břehu řeky Vltavy. Opět se nám dostalo milého přijetí a i tentokrát se poutníci rozhodli vybalit a postavit na nocování stany. Děkovná mše sv. předznamenala závěrečný den naší pouti, která vyvrcholila na svaté Hoře. Během poslední části naší pouti nás čekalo milé překvapení. V Kamýku n. Vltavou se připojily rodiny s deseti malými dětmi. Tím se náš peloton rozrostl na pět desítek poutníků. Jedna malá poutnice Maruška se rozhodla, že ponese sošku P. Marie sama. Dvanáct dětí přivedlo tedy pět desítek poutníků na svatou Horu ve slavnostním průvodu. Následovalo uvítání P. Janem Kuníkem a mší sv. jsme pouť zakončili. Další poutníci přicestovali na mši sv. auty, a protože probíhala liturgie u korunovačního oltáře, nevztahovalo se na ni omezení počtu účastníků. Rád bych na závěr svého zamyšlení vyslovil slovo poděkování všem těm, kteří nám pomáhali k důstojnému zvládnutí pátého ročníku pouti. I v ne úplně jednoduchých podmínkách to poutníci dokázali včetně malých dětí a za to jim patří velký dík. 

Jaroslav Karas Mladá Vožice

Budou naše farnosti následovat pohraničí aneb Covid 19 urychluje náboženskou negramotnost

Reportáž ze sčítání: Bůh? To jsou blbosti, zní ze Sudet. 

 

„Boha nepotřebujeme,“ prohlašuje 37letá Andrea Pavlíková za celou rodinu. „Do rubriky náboženství jsem napsala: bez víry,“ dodává. „Já to vůbec nevyplňoval,“ skočí jí do řeči 44letý manžel Aleš. Rodina žije v někdejším sudetském Budišově nad Budišovkou, kde se víra téměř vypařila. Česká republika patří k nejateističtějším zemím na světě. Bůh to má těžké v Estonsku, bývalém východním Německu, Bulharsku a Česku, to jsou nejateističtější země na světě. Z deseti milionů obyvatel se při posledním sčítání lidu v roce 2011 přihlásil k nejpočetnější římskokatolické církvi milion občanů (přesně 1 082 463) České republiky, tedy deset procent obyvatel. Počty věřících ostatních církví byly přitom marginální, například evangelíků se přihlásilo 50 tisíc a Svědků Jehovových 13 tisíc.

Právě probíhající sčítání lidu ukáže, kolik katolíků ubylo za minulé desetiletí. Odhad zní, že až 500 tisíc. Reportér CNN Prima NEWS se na rubriku „náboženská víra“ ve sčítacím archu vyptával nejen obyvatel pohraničních Sudet, kde Ježíše Krista téměř nikdo nectí. Ale i v regionu, kde je katolíkem každý druhý.

Bohem zapomenutý Budišov

„Bůh? To jsou blbosti, k žádnému náboženství se nehlásím,“ říká žena ve středním věku na pochmurném náměstí v Budišově nad Budišovkou, městečku na úpatí Oderských vrchů. Krom této paní není na rozhlehlém čtvercovém rynku ani živáček. Až za dalších deset minut vybíhá z oprýskaného domu 18letá Míša a její dvě 13leté kamarádky Tereza a Charlotta. Víra? Náboženství? Sčítání lidu? Napřed nechápou, na co se to ptám, jen se pořád chichotají. „Pane, my tady v Boha nevěříme,“ odpoví nakonec za všechny nejstarší Míša.

V Budišově nad Budišovkou končí železnice i některé cesty, které za městem přetnou závory. Dál už všechno patří armádě, začíná tam vojenský prostor Libavá. Kdysi kvetoucí sudetské sídlo se po odsunu posledních Němců v létě roku 1946 už nikdy nevzpamatovalo. Zmizela většina obchodů, řemesel i spolků, chátrající historické domy na náměstí pak za komunismu vystřídaly bytovky a nákupní centrum. Emotivně a nekorektně řečeno –⁠ Budišov je díra. Přiléhavá je i fráze o „Bohem zapomenutém kraji“. Čtyři tisícovky odsunutých budišovských Němců napřed nahradila pouhá tisícovka dosídlenců ze všech koutů Československa. A pořád tu žije méně obyvatel než před válkou: 2 938. Není proto divu, že od vyhnání starousedlíků bylo ve městě postupně zbořeno asi 230 domů. Chátrá i mohutný barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie, vnější zdivo je občas obnaženo až na cihlu anebo je fasáda probarvena plesnivými a vlhkými mapami. Na římskokatolické faře zvoním marně, a až časem si povšimnu výzvy: „Z důvodu nevyhovujících podmínek fary je kněz zastižen na čísle telefonu…“

Při posledním sčítání lidu v roce 2011 se v Budišově přihlásilo k římskokatolické víře 261 občanů, necelých devět procent obyvatel. Po tom letošním jich bude odhadem o polovinu méně, takový je trend i podle statistiků. Navíc veřejné přihlášení se k víře nutně neznamená, že sčítání vyplnil praktikující katolík, který opravdu chodí do kostela.

Skončí kněz u technických služeb?

Budišov nad Budišovkou zatím Bůh ještě úplně neopustil, ačkoliv farář Jozef Kankara už mezi svými ovečkami nebydlí. A webové stránky farnosti se zastavily v roce 2014, když na nich byla zveřejněna pozvánka na předvánoční zpověď. Volám tedy knězi, jenž se napřed ke zbožnosti farnosti nechce moc vyjadřovat. Posléze ale podá stručné a upřímné svědectví o náboženském životě v Sudetech.   „Víra odsud odešla společně s odsunutými Němci v roce 1946,“ říká Kankara. Od té doby farnost víc živořila, než by žila. A dnes se pravidelného liturgického života účastní jen hrstka křesťanů. „Dokud bude do kostela na bohoslužby přicházet alespoň jeden člověk, budu tady pro něho i já. Až ale jednu neděli nepřijde vůbec nikdo, začnu si hledat jinou práci. A půjdu klidně i ke smeťákům,“ přemítá farář o budoucnosti farnosti i svého kněžství. Až s jakousi fatalistickou vizí. Prozatím ale v Budišově zůstává, také kvůli křtům a pohřbům početné romské komunity v městečku.

Převzato CNN Prima News

Kardinál českého původu o lidských právech

Kardinál Michael Czerny SJKardinál Michael Czerny SJ 

Kardinál Michael Czerny o lidských právech

Při příležitosti papežského úmyslu na duben jezuitský kardinál českého původu Michael Czerny SJ, podsekretář Sekce pro migranty a uprchlíky Úřadu pro službu integrálnímu lidskému rozvoji připravil komentář ke katolickému postoji k lidským právům.
 

Kard. Michal Czerny SJ

Kardinál Czerny o lidských právech

Papežovým obecným úmyslem pro duben je následující modlitba: „Modlíme se za ty, kdo riskují své životy bojem za základní práva pro národy žijící v diktaturách, autoritativních režimech nebo také v demokraciích, které se nacházejí v krizi.“

Již od šedesátých let, počínaje papežem Janem XXIII byla lidská práva v centru katolického sociálního učení a praxe. Je však třeba říci, že přístup církve k lidským právům se často liší od sekulárního přístupu. Církev především podtrhuje každodenní práva. Když sv. Jan XXIII vložil základní práva do encykliky Pacem in Terris, začal tím, co je dnes považováno za ekonomická práva. „Člověk má právo žít“, říká. „Má právo na tělesnou integritu, na prostředky nutné k přiměřenému rozvoji života, zvláště na jídlo, oblečení, bezpečí, lékařskou péči, odpočinek a nutné sociální služby.“ Papež František má dnes na srdci stejné věci, kdy upozorňuje především na právo na práci, bydlení, zemi  a jídlo. Ve španělštině tierra, techo y trabajo. Nyní běhen pandemie Covidu-19 se ukazuje, jak jsou tyto věci důležité!

Katolické sociální učení nechává vyrůstat lidská práva – ekonomická i jiná – z důstojnosti lidské osoby. Všechna práva spolu souvisí a všechna přispívají k integrálnímu lidskému rozvoji. K celkovému rozvoji každé lidské osoby ve všech dimenzích a  po celou délku jejího života, a to včetně budoucích generací. Spojuje je svoboda. Člověk totiž potřebuje být svobodný, aby mohl převzít odpovědnost vůči vlastnímu rozvoji a vůči našemu společnému domovu.

Druhým aspektem katolického přístupu je chápání lidských práv jako něčeho, co se netýká pouze jednotlivce. Znamená to, že tato práva vždy vycházejí ze společného dobra, nikoli uspokojení potřeb jednotlivce. Katolické sociální učení tedy neobsahuje nic z liberalistických ideologií. V encyklice Fratelli tutti si papež všímá „tendence nárokovat si  stále rozsáhlejší individuální – a chce se mi říct individualistická – práva. V základech tohoto přístupu leží chápání lidské osoby odděleně od sociálních a antropologických kontextů, jako by osoba byla ´monádou´, které stále méně záleží na druhých … Pokud práva každého individua nebudou v harmonickém vztahu k většímu dobru, budou považována za neomezená, což povede ke konfliktům a násilí“ (FT, 111). Ve skutečnosti, říká papež, „individualismus nás nečiní více svobodnými, více rovnými, ani více bratrskými. Pouhá suma individuálních zájmů není schopna vytvořit lepší svět pro celou lidskou rodinu. Ani nás nemůže zachránit od množství zla, které se šíří po celém světě“ (FT, 105).

A zatřetí, náš katolický přístup spojuje základní práva se základními povinnostmi. Sv. Jan XXIII je považoval za dvě strany téže mince. Je to opět v Pacem in Terris: „V lidském společenství odpovídá přirozenému právu jednoho určitá povinnost ze strany druhých lidí: povinnost uznávat ono právo a mít je v úctě … Proto ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na své povinnosti buď úplně zapomínají, nebo je plní nedostatečně, zasluhují přirovnat k lidem, kteří jednou rukou stavbu budují a druhou boří“ (PT, 30). Takováto provázanost práv a povinností existuje mezi osobami, ale týká se také států, které mají za úkol podporovat společné dobro a garantovat lidská práva. Moderní stát tak jako zástupce nás všech musí dbát na to, aby každý člen společnosti skutečně měl „právo ba zabezpečení pro případ nemoci, pracovního úrazu a nemoci z povolání, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a konečně pro případ, že byl bez svého zavinění připraven o věci potřebné k životu.“ (PT 11)

Děkujme Bohu za odvážné muže a ženy všeho věku, kteří usilují o ochranu a prosazování základních lidských práv kdekoli a jakkoli jsou dnes v ohrožení. Modleme se k Bohu, aby požehnal, chránil a posiloval ty mezi námi, kdo lidská práva obhajují!

Překlad Petr Vacík SJ

Anglický originál vychází v  časopise irských jezuitů The Sacred Heart Messenger.

Požehnání městu a světu papeže Františka

Požehnání Urbi et OrbiPožehnání Urbi et Orbi  (Vatican Media)

Urbi et Orbi

Papežovo poselství Městu a světu pronesené v bazilice sv. Petra ve Vatikánu na Velikonoční neděli.
 

Drazí bratři a sestry, požehnané a pokojné Velikonoce!

Ze všech koutů světa dnes zaznívá zvěst hlásaná církví: „Ježíš, Ukřižovaný, vstal z mrtvých, jak řekl. Aleluja!“

Velikonoční zvěst neukazuje na přízrak, nevyjevuje magické zaklínadlo, neukazuje únikovou cestu z obtížné situace, kterou procházíme. Pandemie je stále ještě v plném proudu, sociální a ekonomická krize je velmi těžká, zejména pro nejchudší. Navzdory tomu – a je to skandální – neustávají ozbrojené konflikty a zbrojení se rozrůstá. To je skandál dneška.

Tváří v tvář či lépe řečeno uprostřed této složité situace, velikonoční zvěst skrývá v pouhých několika slovech událost přinášející naději, která nezklame: „Ježíš, Ukřižovaný, vstal z mrtvých. Nepromlouvá k nám o andělech či přízracích, nýbrž o člověku, člověku z masa a krve, s lidskou tváří a jménem – Ježíš. Evangelium dosvědčuje, že tento Ježíš, ukřižovaný za Pontia Piláta, jelikož prohlásil, že je Kristus, Boží Syn, třetího dne vstal z mrtvých, podle Písma a jak to On sám předpověděl svým učedníkům.

Ukřižovaný vstal z mrtvých – a nikdo jiný. Bůh Otec vzkřísil svého Syna Ježíše, protože naplnil až do konce jeho vůli o spáse. Vzal na sebe naše slabosti, naše nemoci, dokonce naši smrt. Trpěl našimi bolestmi, nesl tíži našich nepravostí. Proto ho Bůh Otec povýšil a nyní Ježíši Kristus žije navždycky, On je Pán.

Svědkové podali zprávu o jednom důležitém detailu: Ježíš zmrtvýchvstalý nese na svých rukou, nohou a boku otisky ran. Tyto rány jsou věčnou pečetí jeho lásky k nám. Kdokoli trpí těžkou zkouškou na těle či na duchu, může najít útočiště v těchto ranách, skrze ně obdrží milost naděje, která nezklame.

Zmrtvýchvstalý Kristus je nadějí pro ty, kdo ještě trpí kvůli pandemii, pro nemocné, pro ty, kdo ztratili své drahé. Pán ať jim dá svoji útěchu a podpírá úsilí lékařů a zdravotníků. Všichni, zejména ti nejkřehčí, potřebují pomoc a mají právo na přístup k nezbytné léčbě. Je to ještě zřejmější v této době, kdy jsme všichni voláni k boji proti pandemii a vakcíny přestavují v tomto zápase zásadní nástroj. V duchu „vakcínového internacionalismu“ proto vybízím celé mezinárodní společenství ke společnému úsilí, aby byla překonána zpoždění v jejich distribuci a prosadilo se jejich sdílení zejména s nejchudšími zeměmi.

Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý je útěchou pro ty, kdo přišli o práci nebo procházejí těžkými ekonomickými nesnázemi a nedostává se jim příslušné sociální péče. Ať Pán inspiruje jednání veřejných představitelů, aby všem – a zejména nejpotřebnějším rodinám – byla poskytnuta nezbytná pomoc a příslušná podpora. Pandemie bohužel dramaticky navýšila počet chudých a beznaděj tisíců.

“Je třeba, aby chudí v jakémkoli smyslu mohli začít opět doufat”, říkal Jan Pavel II. během své návštěvy na Haiti. A právě na drahé obyvatele Haiti dnes myslím a chci je povzbudit, aby se nenechali přemoci obtížemi, ale aby hleděli do budoucnosti s důvěrou a odvahou. Řekl bych, že na vás obzvláště myslím, drahé sestry a bratři Haiťané. Jsem vám nablízku a přeji vám, aby jste dosáhli definitivního vyřešení vašich problémů. Modlím se za to, drazí bratři a sestry Haiťané.

Zmrtvýchvstalý Ježíš je nadějí pro mnoho mladých lidí, kteří byli nuceni strávit dlouhá období bez školy či univerzity a bez možnosti sdílet čas se svými přáteli. Všichni potřebujeme žít v reálných a nikoli pouze virtuálních lidských vztazích, zejména ve věku, kdy se utváří lidský charakter a osobnost. V pátek jsme o tom slyšeli při křížové cestě dětí.

Jsem nablízku mladým z celého světa a v tuto chvíli zejména těm z Myanmaru, kteří se zasazují o demokracii a pokojně pozvedají svůj hlas, s vědomím, že nenávist může být rozptýlena jedině láskou (srov. tvít kardinála Charlese Bo, 23. března 2021).

Světlo Zmrtvýchvstalého nechť je zdrojem znovuzrození pro migranty prchající z války a bídy. V jejich tvářích rozpoznáváme znetvořenou a trpící tvář Pána, vystupujícího na Kalvárii. Ať jim nechybí konkrétní znamení solidarity a lidského bratrství, závdavek vítězství života nad smrtí, které slavíme v tento den. Děkuji zemím, které velkoryse přijímají trpící, hledající útočiště, zejména Libanonu a Jordánsku, které hostí velmi mnoho běženců uprchlých ze syrského konfliktu.

Libanonský lid, procházející obdobím nesnází a nejistot, kéž zakusí útěchu vzkříšeného Pána a dostane se mu podpory mezinárodního společenství pro jeho poslání být zemí setkání, soužití a pluralismu.

Kristus, náš Pokoj, ať učiní konečně přítrž lomozu zbraní v milované a zmučené Sýrii, kde miliony lidí žijí v nelidských podmínkách, stejně jako v Jemenu, jehož osudy jsou obklíčeny ohlušujícím a pohoršlivým tichem, a také v Libyi, kde lze konečně zahlédnout východisko z desetiletých sporů a krvavých střetů. Všechny zainteresované strany ať se účinně zasadí o to, aby konflikty byly zastaveny a národy vysílené válkou mohly žít v míru a zahájit obnovu svých zemí.

Vzkříšení nás přirozeně přivádí do Jeruzaléma. Vyprošujme pro něj od Pána pokoj a bezpečí (srov. Ž 122), aby dostál svému povolání být místem setkání, kde se všichni mohou cítit jako bratři a kde Izraelci a Palestinci naleznou sílu k dialogu, aby dosáhli trvalého řešení, v němž budou dva státy žít bok po boku v míru a prosperitě.

V tento sváteční den se v myšlenkách vracím také do Iráku, který jsem měl tu radost navštívit v minulém měsíci a za nějž prosím, aby mohl pokračovat v nastoupené cestě smíření, aby se uskutečnil Boží sen o lidské rodině pohostinné a přijímající všechny své děti (srov. Mezináboženské setkání v Ur, 6. března 2021).

Síla Zmrtvýchvstalého kéž podpírá africké národy, jejichž budoucnost je poznamenána vnitřním násilím a mezinárodním terorismem, zejména v oblasti Sahelu a v Nigérii, jakož i v regionech Tigray a Cabo Delgado. Nechť pokračuje úsilí směřující k mírovému řešení konfliktů, úctě k lidským právům a posvátnosti života, prostřednictvím bratrského a konstruktivního dialogu, v duchu smíření a činné solidarity.

Ve světě je ještě příliš mnoho válek a příliš mnoho násilí! Pán, jenž je naším pokojem, ať nám pomůže k překonání válečné mentality. Ať dopřeje těm, kdo jsou vězni konfliktů, zejména na východní Ukrajině a v Náhorních Karabachu, aby se živi a zdrávi vrátili ke svým rodinám, a inspiruje vládce celého světa ke zpomalení závodu v novém zbrojení. Na dnešek, 4. dubna, připadá Světový den proti nášlapným minám, záludným a strašlivým výbušninám, které zabíjejí nebo mrzačí každoročně mnoho nevinných lidí a nedovolují lidstvu “kráčet společně po stezkách života, beze strachu z nástrah zkázy a smrti” (sv. Jan Pavel II., Anděl Páně, 28. února 1999). O kolik lepší by byl svět bez těchto smrtonosných nástrojů!

Drazí bratři a sestry, také letos slaví mnoho křesťanů na různých místech Velikonoce za přísných omezení a někteří se nemohou účastnit ani liturgických slavností. Modleme se, aby tato omezení, stejně jako každé omezení svobody kultu a náboženství na světě, mohla být odstraněna a každému bylo umožněno svobodně se modlit a chválit Boha.

Uprostřed různorodých nesnází, jimiž procházíme, nikdy nezapomínejme, že jsme uzdraveni Kristovými ranami (srov. 1 Pt 2,24). Ve světle Zmrtvýchvstalého jsou naše utrpení proměněna. Kde byla smrt, nyní je život, kde byl zármutek, nyní je útěcha. Když na sebe Ježíš přijal Kříž, dal našemu utrpení smysl. A nyní se modleme, aby se blahodárné účinky tohoto uzdravení rozšířily do celého světa. 

Požehnané, pokojné Velikonoce!

 

Přeložila Johana Bronková