Poděkování Maryś Meals

Milí přátelé, u příležitosti Mezinárodního dne dobrovolníků bychom vám všem rádi vyjádřili poděkování, úctu a uznání za veškerý věnovaný čas, modlitby, myšlenky a úsilí, které věnujete šíření Mary‘s Meals v České republice. Česká pobočka má od svého založení, tj. od března loňského roku, obrovský kus cesty za sebou. A to i Vaší zásluhou. Ještě větší kus cesty je určitě před námi, nicméně sami jsme nečekali tak rychlý růst. Každý den nás naplňuje vnitřní radostí, že se v naší zemi Mary’s Meals stále tolik rozšiřuje. Je obohacující potkávat skvělé lidi, kteří nám díky hnutí do života přicházejí. Ostatně jsme toho svědky na mnoha setkáních s vámi. I vy se nám mnohdy svěřujete s povzbudivým příběhem, jak Mary’s Meals dokáže proměňovat srdce a životy druhých lidí. Je neuvěřitelné, jaké různorodé iniciativy a v jakém počtu napříč téměř všemi kraji od vás dosud vzešly. Svou energii věnujete například do organizování místních benefičních koncertů, pořádáte kreativní dílny a jarmarky, přednášky, besedy, sbírky ve školách či jiných společenstvích, píšete články do obecních nebo farních časopisů, pomáháte nám s překlady nebo se správou sociálních sítí, pomáháte na stáncích různých festivalů nebo trhů, vaříte kaši Likuni Phala, navazujete spolupráci v knihovnách či kinech pro představení knih nebo filmů, organizujete batůžkové projekty a mnoho, mnoho dalšího.nVaše zapálení, pomoc a nabídnutý čas jsou opravdu klíčovými prvky pro šíření hnutí. Z celého srdce a jménem všech téměř 40 000 dětí, které nyní dárci z České republiky denně sytí, vám všem ještě jednou DĚKUJEME za to, že jste s námi. Těšíme se na budoucí setkávání, rozhovory, příběhy a další příležitosti, díky kterým se s vámi budeme moci osobně potkat.

Děkujeme! 

https://www.marysmeals.cz/zapojte-se/dobrovolnictvi/nasi-dobrovolnici

 

za správní radu Mary’s Meals ČR z.s.

Marián Janov

Lucy Nečesalová

Karel Nečesal

Dominik Vít

Katka Mokrá

———————————————-

Mary’s Meals Česká republika, z.s.
Okružní 9a, Brno – Lesná, 638 00
t: +420 703 685 407

e: info@marysmeals.cz 
w: www.marysmeals.cz  
IČO: 06918735  č.ú.: 4410277 / 0100

Promluva biskupa Mons. Vlastimila Kročila v Lateránské bazilice v Římě



Homilie biskupa Vlastimila Kročila v bazilice sv. Jana v Lateráně

13.11.2019 Miroslav Bína

13. 11. 2019; Řím; Drazí spolubratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, zástupci obou komor Parlamentu České republiky, pane velvyslanče, milí diváci televize Noe a posluchači rádia Proglas, řeholníci a řeholnice, bratři a sestry v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Snímek: Eliška Blajdová

Naše zastavení zde v lateránské bazilice připadá na den, kdy slavíme svátek světice, kvůli níž, ale i díky níž jsme ve Věčném městě jako poutníci; tedy ne jako nějací cizáci, ale jako ti, kdo sem nějak patří a pro které je zde místo. Jsme na místě, které je katedrálou římského biskupa, a proto také tato katedrála je „Mater et Caput“ – je „Matkou a Hlavou všech kostelů města Říma a světa“. I v této bazilice je patrná stopa generací před námi, a to především díky Janu Nepomuckému, který byl roku 1729 v této bazilice svatořečen a jehož obraz se nachází v boční kapli jako památka na onen slavný den.

Touto dnešní slavnostní mší svatou končíme naši národní pouť a je to přesně na den, kdy před třiceti lety končila i jiná národní pouť. Mám na mysli bohoslužbu, která se konala jako poděkování za svatořečení Anežky České v bazilice sv. Pavla za hradbami. Někteří z vás byli tehdy přítomní, tak jako i já, coby alumnus Papežské koleje Nepomucenum.

Dodnes všichni vzpomínáme na onu atmosféru radosti, ale i očekávání. Bylo to právě v bazilice sv. Pavla, kde všichni shromáždění poutníci zřetelně uslyšeli z úst slovenského kardinála Jozefa Tomka, který předsedal slavnostní liturgii, že nebude dlouho trvat a naše země bude svobodná… Skutečně to netrvalo dlouho a bylo možné zakusit, co znamená žít svobodně. Rychlý sled událostí byl překvapivý pro všechny, včetně pana kardinála, který jen pár dní před tím promluvil tak prorocky. Dostalo se nám svobody, za níž můžeme a máme být vděčni svaté Anežce! I když si to někteří neradi připouští, byla to právě ona, kdo sehrál důležitou úlohu v listopadových dnech roku 1989.

Když se dnes ohlížíme na uplynulých třicet let života ve svobodě, domnívám se, že bychom si měli znovu připomínat nejen to, co pro nás svoboda znamená, ale také i to, jak tento dar svobody přijímáme, jak se svobodou nakládáme a jak ji žijeme. A bezpochyby o tom můžeme přemýšlet i ve světle životního příkladu naší světice.

Znovunabytou svobodu můžeme chápat v několika různých rovinách. Je možné mluvit o svobodě politické, neboť jsme získali možnost vyjadřovat se bez zábran k veřejným záležitostem a účastnit se aktivně veřejného života. Je možné mluvit o svobodném pohybu, cestování, výměně informací či svobodném přístupu ke vzdělání.

Dostalo se nám i náboženské svobody, neboť po létech, mnohdy velice těžkých perzekucí a pronásledování, lidé všech konfesí mohou bez překážek prožívat a praktikovat svou víru.

Můžeme si však všimnout, že onen dar svobody získaný po listopadu ´89 nebyl vždy správně pochopen. Nechyběly totiž chvíle, kdy jakoby se zdálo, že svoboda nemá žádných hranic, jakoby byla zcela bezbřehá. Někdy jsme mohli být svědky i toho, jak snadno lze dospět k tomu, že nesprávně pochopená svoboda se může stát nebezpečnou, ba dokonce se může stát ohrožující pro svobodu druhého. Stačí, aby si někdo začal myslet: „Jsem svobodný, tudíž si mohu dělat, co se mi zlíbí“.

Jako křesťané máme před očima varovný příběh na počátku Bible. První lidé dostali od Boha dar svobody, kde platilo jen jedno jediné omezení a tím byl Boží příkaz, který lidé nesměli přestoupit. Jak to dopadlo, víme všichni. Dar svobody prvních lidí byl porušen a svoboda byla zneuctěna hříchem, který člověka stále provází celými dějinami lidského rodu. Stále jako ozvěna zaznívají vábivá slova: „Budete jako bohové!“ Vy sami si budete určovat, kde jsou hranice vaší svobody!

Nejen v minulosti, ale i dnes je toto našeptávání pro mnohé velmi sladké a lákavé. „Budete svobodní jako bohové!“ – toto může být pokušením, kterému lze snadno podlehnout. Jsou mu vystaveni nejen politici a státníci, nejen profesoři vědeckých laboratoří či mediální hvězdy. Jsme mu vystaveni i my, kdo máme bezvýhradně sloužit Kristu a jeho Církvi.

Tomuto pokušení je vystaven každý člověk bez rozdílu!  Jak důležité je, abychom si všichni uvědomovali – nejenom tady a teď, ale stále! – že podléhá-li se takovému pokušení, jsou s tím spojeny i ty nejhorší důsledky a to ve všech oblastech života a vlastně i světa, v němž žijeme. Není snad bezostyšné dobývání přírodních zdrojů a ničení životního prostředí výrazem tohoto pokušení, kterému člověk podléhá? Nejsou snad takovým pokušením např. i vědecké pokusy vyšlechtit jakéhosi „dokonalého člověka“? „Budete jako bohové!“

Není divu, stojíme-li téměř na pokraji ekologické katastrofy a je evidentní, že společnost je slabá, není životaschopná! To platí nejen o naší milé zemi, ale vlastně o celém našem kontinentu, o naší kdysi křesťanské Evropě. Je třeba se ptát. Kampak to kráčíš, jakým směrem se ubíráš? Proč zneužíváš daru svobody takovým způsobem?

Oproti zneužívání daru svobody, lze postavit cestu, kdy se jako křesťané řídíme určitými pravidly a předpisy, které nás nesvazují, nýbrž nám umožňují žít v pravé svobodě, v ní kráčet a k její plnosti se stále více přibližovat. Je to cesta, kdy proti pýše a egoismu je stavěna zejména ctnost pokory a prostoty. Příkladem na této cestě pravé svobody v Kristu, nám zcela jistě může být i světice, Anežka Přemyslovna.

Její životní osudy nebyly lehké. Prošla svou dlouhou životní poutí v období, které můžeme pro náš národ považovat za zlomové. Zažila jak období slávy Přemysla Otakara I., Václava I., Přemysla Otakara II., tak také období bídy a strastí po smrti krále „železného a zlatého“ v bitvě na Moravském poli. I přesto, že nápadníků pro ni bylo víc než dost, rozhodla se ve svobodě Kristově pro Krista. A důsledkem tohoto jejího rozhodnutí bylo, mimo jiné, i založení špitálu v roce 1232 a krátce poté i založení kláštera „Na Františku“, kam také vstoupila.

Ani v tichu rozjímání však v sobě nezapřela královskou a rytířskou krev. Jejím nejznámějším politickým činem je smíření mladého a horkokrevného Přemysla Otakara II. s jeho otcem Václavem I., proti němuž bojoval o královský trůn.

Právě v klášteře „Na Františku“, pokorná a Kristu oddaná řeholnice, zabránila růstu občanské války v naší zemi a utišila tak zlověstné řinčení zbraní.

Nejvíce se ovšem Anežka zapsala do povědomí našeho národa svými skutky milosrdenství, kdy v období hladu a epidemií, pečovala o ty nejposlednější s neutuchající horlivostí a láskou. Její život byl naplněn především tichými skutky milosrdenství. Jak uvádí kronikáři: „pro utrpení druhého měla vždy soucitný pohled, pro radost bližního sdílený úsměv“. Modlitbou a i svými skutky pomáhala všem, kteří ji prosili o pomoc.

Bratři a sestry, milí přátelé, život svaté Anežky, která kráčela cestou svobodného a pokorného souhlasu s Boží vůlí, je cestou nejen k obnovení přirozeného řádu ve světě a stvoření, ale je i cestou jednotlivce ke štěstí v pravé svobodě. Je cestou ke štěstí, které tento svět nemůže dát, neboť toto štěstí souvisí s vyrovnaností, vnitřní krásou, harmonií a pokojem, vyvěrajícím z Boha. Není to snad něco, co bychom tolik potřebovali i v dnešní tolik rozhárané době? Přejme si toto štěstí mezi sebou navzájem, jeden vůči druhému! A od toho, který nás všechny převyšuje, který je Absolutním a Nejvyšším, vyprošujme si potřebnou milost k správnému rozhodování, ale i vytrvalost na cestě pravé svobody! To vše i na přímluvu naší světice, k níž se obracíme slovy: Svatá Anežko Česká – oroduj za nás!

+ Vlastimil, biskup českobudějovický



Vyvrcholení národní poutě do Říma

Národní pouť vyvrcholila bohoslužbou ve Svatopetrské bazilice

Řím. Atmosféra slavnosti přesahující prostor baziliky, slavnosti, v níž čeští světci stáli po boku velkých postav dějin všeobecné církve, a k jediné bohoslužbě díkůvzdání se připojovali všichni, kterým náš národ vděčí za svůj dnešek – tak lze naznačit pocity čtyř tisíc poutníků, kteří se před oltářem Katedry sv. Petra ve Vatikánské bazilice účastnili mše svaté ke cti sv. Jana Pavla II. u příležitosti dnešního 30. výročí kanonizace sv. Anežky České.

Přišli jsme, abychom poděkovali muži, který se zapsal do dějin světa, do dějin zápasu o svobodu,” řekl kardinál Dominik Duka v úvodní promluvě, v níž také vysvětlil roli římského biskupa jako nástupce apoštola Petra a jediného pastýře Kristovy církve. Kolem oltáře se shromáždilo na 160 biskupů a kněží. Hlavními koncelebranty kardinála Duky byl olomoucký arcibiskup Jan Graubner a sekretář Kongregace pro východní církve řeckokatolický arcibiskup Cyril Vasil´ SJ.

Historickou roli papeže Jana Pavla II. pro příchod svobody v našem regionu zdůraznil ve svém kázání pražský pomocný biskup Zdenek Wasserbauer. První slova polského papeže na Petrově stolci, v nichž vybízel k odložení strachu a otevření bran Kristu, rozevřela první trhlinu v bariérách vybudovaných komunismem, zdůraznil kazatel.

Svatořečení naší Anežky proběhlo kupodivu právě v době, kdy se ve Vatikánu intenzivně připravovala návštěva tehdejšího ruského presidenta Michaila Gorbačova, který krátce po svatořečení Anežky, 1. prosince 1989, přijíždí do Vatikánu. A byl to on, kdo řekl: »Komunismus jsem nezničil já ale JP II.!« Gorbačov považoval Jana Pavla II. za člověka, který změnil běh dějin!

Nepočínal si však jako politik, nevedl zákulisní vyjednávání, nýbrž „vystupoval jako nástroj v rukou Božích svými jasnými slovy, dobrotou, modlitbami, neustálým poukazováním na nezastupitelnou hodnotu každé lidské osoby a její důstojnost a svobodu…“, zdůraznil biskup Wasserbauer.

A když mu bylo v tomto směru děkováno, řekl pouze: »To je dílo Boží prozřetelnosti«. A na otázku, zda je těžké prožívat dějiny jako ten, kdo je utváří nebo spoluutváří, odpovídal: »Když si to přeje Bůh, pak je to snadné… On všechno řídí!«

Kazatel připojil rovněž svůj hlas k výzvě polských biskupů, kteří požádali o vyhlášení svatého Jana Pavla II. za Učitele církve a patrona Evropy. Mezi velké postavy sjednocující náš kontinent skrze „kulturotvorné hlásání evangelia“ patří také svatá Anežka, „která – jak věříme –  se za pád totality přimlouvala,“ dodal biskup Wasserbaeur.

Ke slavnostnímu rázu liturgie přispěl velkou měrou hudební doprovod, o nějž se postarala Hudba hradní stráže a policie České republiky pod vedením plukovníka Jana Zástěry ve spolupráci se čtveřicí sborů z různých koutů naší vlasti. Na závěr se liturgický průvod za zpěvu svatováclavského chorálu odebral k oltáři sv. Václava, kde byla recitována modlitba za vlast a zazněla česká i slovenská hymna.

Český národ se tedy vrátil po třiceti letech s díkuvzdáním, ale přinesl s sebou také nezahojené rány minulosti, říká pro náš rozhlas kardinál Dominik Duka:

Myslím si, že si skutečně uvědomujeme to pozitivní, za co vděčíme svaté Anežce a Janu Pavlu II., a na druhé straně jsme si také vědomi, jak to vystihl kazatel biskup Wasserbauer, že je ještě mnoho nezahojených ran z té doby a těžko se odstraňují. Jsou to rány v duši, v nitru člověka a naší mravní úrovni života společnosti, kde se stále nemůžeme srovnat. Nechápeme, co je to nevázanost, volnost a nezodpovědnost, a co je to svoboda, která vždycky musí být spojena s odpovědností a úctou ke druhému a musí vycházet – dovolím si citovat T.G.M. – z mravnosti a zbožnosti.“

V souvislosti s poutí se kardinál Duka vrátil k včerejšímu setkání skupiny našich biskupů s emeritním papežem Benediktem XVI.

Mohli jsme včera také strávit tři čtvrtě hodiny u emeritního papeže Benedikta XVI., který vzpomínal na svoji návštěvu u nás a plný zájmu se vyptával např. na prof. Wolfa, na chod teologické fakulty a na některé dnes již nežijící biskupy. Ptal se také na bývalého prezidenta Klause, což bylo překvapivé, ale on s ním prožil celou přípravu cesty a návštěvu v naší republice. Spolu s ním jsme tak mohli zavzpomínat, a slyšet dojmy, které si z ní odvezl. Mluvilo se také o teologických otázkách, o otázkách morálky. Musím říci, že je to vetchý stařeček, má velmi slabý hlas, ale má stále dobrou orientaci o tom, co se děje, a Střední Evropa je jeho domov.

Co s sebou přinášejí poutníci z České republiky po třiceti letech od návratu svobody, jsme se zeptali také olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera:

Především přicházíme poděkovat za velký dar, kterým bylo svatořečení Anežky a s tím související události v naší vlasti v následujících dnech. Dostali jsme dar svobody, za který jsme vděční, a zároveň cítíme, že se musíme učit tento prostor ještě lépe využívat ke konání dobra, protože, jak říkával Pavel VI., využívání svobody ke zlu je zneužívání svobody. Dnešní doba přinesla mnoho jiných věcí. Tehdy někteří říkali, že bude potřeba čtyřiceti let, jako potřebovali Izraelité při východu z Egypta. Je tady však vidět nová generace, která už neví, o čem to bylo před třiceti lety. Na jednu stranu je užitečné, abychom jim dovedli připomenout a pomoci pochopit, co tu dříve bylo. Není to ale asi to hlavní. To nejdůležitější je dívat se dopředu a vědět, co od nás Pán v této chvíli očekává. Připomínáme si nejen třicet let od svatořečení Anežky. Začali jsme pouť u sv. Klimenta, protože letos si připomínáme 1150 let od smrti sv. Cyrila, a já rád připomínám, že tito dva apoštolové přišli na Moravu v době, kdy už řada kostelů stála a řada lidí byla pokřtěna, ale tenkrát bylo potřeba nové evangelizace, aby se dotkla srdcí lidí a začala vytvářet novou kulturu. My jsme dneska před podobným úkolem. U nás a po celé Evropě je spousta kostelů, spousta lidí zná i Bibli, ale jako by se to nedotklo jejich srdce. Jestli Cyril Metoděj udělali fantastický krok k oslovení lidí a přiblížili jim Boží Slovo, aniž by udělali nějaké ústupky z nauky nebo morálky a získali je pro Boží Slovo, tak i před námi je podobný úkol, totiž přeložit Boží Slovo do srozumitelného jazyka dnešní doby, tedy do konkrétních skutků.

 „Je potěšitelné, jak mnoho lidí si uvědomuje, že pouhá svoboda a blahobyt nestačí – a hledají, říká emeritní plzeňský biskup František Radkovský, který se zúčastnil rovněž kanonizace sv. Anežky před třiceti lety.

Je potřeba říci, že se církev stabilizovala, žije normálně, a to je důležité. Myslím si, že uprostřed té  společnosti, která je stále bohatší a je tedy ohrožena jako všude ztrátou víry, je třeba snažit se působit tam, kde to jde. Na druhé straně je potěšitelné, že je spousta lidí, kteří hledají. Zjistili, že jim nestačí svoboda a blahobyt, ale že je třeba, aby duše nehladověla. Takoví lidé jsou – třeba i vysoko postavení – a je potřeba se věnovat všem. A všechny trochu nasměrovat a přivést k víře, protože existuje velký výběr, a často si myslí, že jde jen o to vybrat si z toho, co je potká či osloví. Na druhou stranu si myslím, že tlak islámu vede všechny k tomu, že si uvědomují, že máme jinou kulturu než islámskou, že je to kultura, založená na křesťanských kořenech, mimo jiné, a že je třeba se jí držet a hájit ji. Je však někdy problém, že mnozí nevědí, v čem ta kultura spočívá, takže tady je hodně co dělat a to je dobře.“

Jak jste prožíval kanonizaci před třiceti lety?

Byli jsme jako ve zjevení, že jsme sem mohli přijet. Před tím jsem naposled na Západě v osmašedesátém a toto byla tedy první cesta ven. Bylo to nečekané a mimořádně krásné, takže si myslím, že je za co děkovat. Za těch třicet let svobody, byť často ne zcela dobře, ale přece využité. Jsem rád, že skončil spor o restituce, a všechny tyto záležitosti se tedy nějak časem zklidní. Teď jde o to, abychom my přesvědčili, že církev není bohatá, ale bude svobodná i ekonomicky a bude muset dobře hospodařit.“

A litoměřický biskup Jan Baxant vybízí k optimističtějšímu pohledu na náš národ.

Měl jsem trochu obavy, kolik nás tady bude, a ještě větší obavy jsem měl, kolik nás tady bude z naší litoměřické diecéze. Jsem ale překvapen, že na každém kroku potkávám někoho z naší diecéze, protože oni jeli po vlastní trase, ale nejenom to. Z celé naší republiky přijela spousta lidí, takže je to veliké povzbuzení, které jsem nečekal. Existuje tendence naříkat si, že nás je málo, že jsme ateistická země, že to jde špatně… ale není tomu tak. Mám tedy velikou radost!“

Poděkování veřejnosti

Poděkování veřejnosti.  Rád bych touto cestou poděkoval veřejnosti za účast na akci žehnání zvonu věnovaného památce kardinála Josefa Berana. K tomuto dni byla vydána i brožura, která mapuje historii této osobnosti a je zarámována do příběhu Ústějovské kaple. Podle odhadu na slavnost přišlo přes pět stovek lidí. Organizačně se podíleli na akci členové SDH v Mladé Vožici , Velkého Ježova a místní z Janova. Slavnost žehnání zvonu jsme zahájili na návsi v Radvanově připomínkou historických dat a osudu kardinála Josefa Berana. Po krátkém úvodu jsme se shromáždili do průvodu a pod vedením dechové hudby pana Hlaváčka  pokračovali po cestě až ke kapličce P. Marie. Slavnostní liturgii slavil českobudějovický biskup Mons. Pavel Posád. V promluvě poukázal na život a bolesti P. Marie, které jsou někdy obrazem našeho života a mohou nás přivést k hlubšímu poznání smyslu našeho života. Vlastní obřad svěcení byl uveden litaniemi k Duchu sv., které složil kardinál Beran a poslal je z exilu do tehdejšího Československa. Při každé zazpívané invokaci zazněl úder na zvon jako připomínka šestnáctileté internace kardinála Berana a čtyř let stávenými v nacistických koncentračních táborech Terezín a Dachau. Po litaniích zazněla vlastní žehnací modlitba.  Po skončení liturgie následovalo občerstvení  a zvonař Michal Votruba s pomocníky provedl vyzdvižení a finální usazení zvonu. Po chvíli jsme všichni mohli uslyšet hlas zvonu, který nám bude navždy připomínat naši neslavnou minulost. Současně bude srdce zvonu připomínat pevnou víru, nezlomnou naději a vroucí lásku muže, který miloval Český národ a zůstal pevný své víře navzdory bouřím a zmatkům doby. P. J. Karas