Velikonoční promuva papeže Františka

Zmrtvýchvstalý Ježíš obrací naruby naše zklamání

Homilie papeže při Velikonoční vigilii, 20. dubna 2019 v bazilice sv. Petra

Česká sekce RV

1. Ženy přinášejí ke hrobu vonné masti, ale obávají se, že cesta bude marná, protože vchod do hrobu je zatarasen obrovským kamenem. Cesta těchto žen je i naší cestou; podobá se cestě spásy, kterou jsme procházeli dnes večer. Zdá se, že se o tento kámen všechno rozbije: krása stvoření o drama hříchu; vysvobození z otroctví o nevěrnost Smlouvě; přísliby proroků o tristní lhostejnost lidu. Stejně je tomu v dějinách církve a životních osudech každého z nás. Zdá se, že učiněné kroky nikdy nepovedou k cíli. Může se vtírat myšlenka, že frustrovaná naděje je temná zákonitost života.

Dnes však zjišťujeme, že naše cesta není marná a nerozbíjí se o náhrobní kámen. Ženami otřese a dějiny mění jediná věta: »Proč hledáte živého mezi mrtvými« (Lk 24,5); proč myslíte, že je vše zbytečné a nikdo nemůže vaše kameny odstranit? Proč podléháte rezignaci a nezdaru? Pascha je slavnost odvalení kamenů. Bůh odstraňuje ty nejtvrdší balvany, na které narážejí naděje a touhy, totiž smrt, hřích, strach a zesvětštění. Lidské dějiny nekončí na náhrobním kameni, protože dnes odkrývají »živý kámen« (srov. 1 Petr 2,4), zmrtvýchvstalého Ježíše. Na Něm se jako církev zakládáme, a třebaže se děsíme a jsme pokoušeni posuzovat všechno na základě svých neúspěchů, On přichází a všechno obnovuje, obrací naruby naše zklamání. Dnes večer je každý povolán objevit, že Živý je Ten, který odvaluje od srdce těžké balvany. Ptejme se především, co je tím mým kamenem, který je třeba odvalit? Jak se nazývá?

Naději často překáží kámen nedůvěry. Když získává prostor idea, že všechno jde špatně a to nejhorší nikdy nekončí, zdrceni se domníváme, že smrt je silnější než život, a stáváme se cyniky a posměváčky, nositeli zhoubné malomyslnosti. Kámen po kameni v sobě budujeme pomník nespokojenosti, hrob naděje. Stěžujeme si na život, který tak činíme závislým na stížnostech a duchovně nemocným. Vemlouvá se tak jakási záhrobní psychologie. Všechno vede tam a nemá naději dostat se odtamtud naživu. Proto ona kousavá otázka Paschy: Proč hledáte živého mezi mrtvými? Pán nepřebývá v rezignaci. Vstal z mrtvých, není tam; nehledej tam, kde Jej nikdy nenajdeš, není Bohem mrtvých, ale živých (srov. Mt 22,32). Nepohřbívej naději!

Druhým kamenem, který často zapečetí srdce, je hřích. Hřích svádí, slibuje snadné a hotové věci, blahobyt a úspěch, ale potom zanechává samotu a smrt. Hříchem je hledat život mezi mrtvými, smysl života v pomíjivostech. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Proč se nerozhodneš zanechat hříchu, který jako kámen u vchodu do srdce zamezuje vstupu božského světla? Proč dáváš přednost třpytu peněz, kariéry, pýchy a rozkoše před Ježíšem, pravým světlem (srov. Jan 1,9)? Proč neřekneš světským marnostem, že nežiješ pro ně, nýbrž kvůli Pánu života?

2. Vraťme se k ženám, které jdou k Ježíšovu hrobu. Před odvaleným kamenem užasnou, spatří anděly, zmocní se jich »bázeň« a »sklopí oči k zemi« (Lk 24,5). Neodvažují se pozvednout oči. Kolikrát se to stává také nám: raději zůstáváme zahnízděni ve svých omezeních, zalezlí ve svých obavách. Je to divné: proč tak jednáme? Nezřídka proto, že uzavřenost a smutek nám propůjčují hlavní roli; je snadnější zůstat o samotě v temných zákoutích srdce než otevřít se Pánu. A přece pouze On pozvedá. Jedná básnířka napsala: „Jak velcí jsme, to nikdy nevíme, dokud nejsme povoláni vstát“ (E. Dickinson, We never know how high we are). Pán nás volá, abychom se zvedli, vstali na Jeho Slovo, pohlédli vzhůru a uvěřili, že jsme stvořeni pro Nebe, nikoli pro zemi; pro výšiny života, nikoli pro nízkost smrti: Proč hledáte živého mezi mrtvými?

Bůh nás žádá, abychom viděli život jako On, který v každém z nás vždycky vidí nepotlačitelné jádro krásy. Ve hříchu spatřuje děti k pozvednutí; ve smrti bratry ke vzkříšení; ve zklamání srdce k utěšení. Nebojte se tedy: Pán má tento tvůj život rád do té míry, že jej celý prožil, aby zakusil úzkost, opuštěnost, smrt a peklo, vítězně z nich vyšel ven a řekl ti: „Nejsi sám, důvěřuj mi!“ Ježíš je specialista na obracení našich smrtí v život, našeho nářku v tanec (srov. Žl 30,12). S Ním můžeme také my konat Paschu, tedy přechod, a tak přejít od uzavřenosti ke společenství, od zklamání k útěše, od strachu k důvěře. Nezůstávejme ze strachu hledět k zemi, hleďme na zmrtvýchvstalého Ježíše. Jeho pohled nám vlévá naději, protože nám říká, že jsme vždycky milováni, a navzdory všemu, co můžeme ztropit, zůstává Jeho láska nezměněna. Ptejme se: kam se v životě dívám? Nazírám pohřební prostory nebo hledám Toho, který Žije?

3. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Ženy naslouchají pokynu andělů, kteří podotýkají: »Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji« (Lk 24,6). Ony ženy zapomněly na naději, protože si nepamatovaly Ježíšova slova, povolání, jehož se jim dostalo v Galileji. Nemají živou vzpomínku na Ježíše, dívají se na hrob. Víra potřebuje jít znovu do Galileje, oživit první lásku k Ježíši, své povolání, připomenout – ri-cordare – čili doslova vrátit se srdcem k Němu. Podstatné je vrátit se k živé lásce s Pánem, jinak bude víra muzeální a nikoli paschální. Ježíš však není postavou z minulosti, nýbrž je Živý dnes; nepoznává se v učebnicích dějepisu, potkává se v životě. Dnes si připomínáme, kdy nás Ježíš povolal, přemohl naše temnoty, odpor a hříchy a dotknul se našeho srdce svým Slovem.

Ženy vzpomínající na Ježíše se vracejí k hrobu. Pascha nás učí, že věřící se málo zdržuje na hřbitově, protože je povolán jít v ústrety Živému. Ptejme se: kam v životě jdeme? Nezřídka se řídíme pouze svými problémy, které nikdy nechybějí, a jdeme za Pánem jenom proto, aby nám pomohl. Potom jsou to tedy naše problémy, kterými se řídíme, a nikoli Ježíš. A to znamená, že stále hledáme Živého mezi mrtvými. Kolikrát jen se poté, co jsme potkali Pána, vracíme mezi mrtvé, kroužíme kolem sebe, jitříme žal, výčitky, rány a nespokojenost, aniž bychom dovolili Zmrtvýchvstalému, aby nás proměnil! Drazí bratři a sestry, dejme v životě centrální místo Živému. Prosme o milost nenechat se unášet proudem, mořským příbojem problémů, a rozbíjet se o kameny hříchu, o úskalí nedůvěry a strachu. Hledejme ve všem a především Jeho. S Ním budeme vzkříšeni.

Přeložil Milan Glaser

Pastýřský list Velikonoce 2019

PASTÝŘSKÝ LIST

MONS. VLASTIMILA KROČILA,

DIECÉZNÍHO BISKUPA ČESKOBUDĚJOVICKÉHO,

KE SLAVNOSTI ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 2019

(Přečtěte při všech bohoslužbách na Boží hod velikonoční v neděli 21. dubna 2019)

Milí diecézané, sestry a bratři v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Všechny vás pozdravuji dnešního dne, kdy spolu s celou Církví oslavujeme Krista, jenž „pouta smrti rozlomil a jako vítěz vystoupil z hrobu“(Exultet). Ježíš Kristus vstal z mrtvých – Aleluja! Jeho světlo prozářilo temnotu noci a my máme před očima vítěze nad smrtí, který pomáhá i nám, abychom dokázali překonávat osobní nezdary a díky jeho milosti, abychom i dokázali kráčet stále vpřed a stále vzhůru. Každý člověk může zakusit sám na sobě, jak pravdivé je takové tvrzení, když se opírá o víru ve Zmrtvýchvstalého a kráčí v Jeho světle.Paradoxně, právě v tento slavnostní den si dovoluji obrátit se k vám – podobně jako jsem se v naší českobudějovické katedrále obracel ke kněžím na Zelený čtvrtek – a to v souvislosti s celospolečenskou situací, kdy ona jakoby žila pouze z informací o sexuálním zneužívání v Církvi a také o tom, že i já jako biskup, tyto praktiky zneužívání kryji. Nechce se mi ani věřit tomu, že by se mezi námi našel někdo, kdo by něco takového schvaloval – ani já to nejsem! Ani já nejsem tím, kdo by něco takového kryl, zastíral či zlehčoval! Všichni dobře známe Ježíšovo „běda“ na adresu těch, skrze které přichází pohoršení. Ježíš říká doslova: „Bylo by pro něho lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře…“ (Lk 17,2) Všimněme si, že Ježíš nemluví o zneužívání, ale o pohoršení jako takovém; neužívá přitom žádné věkové kategorie do patnácti let, on prostě mluví o kategorii maličkých či nepatrných, což může být kdokoliv, byť by mu bylo třeba deset, patnáct nebo dvacet let – v žádném případě nejde jen o věk! Zneužití maličkých je hříchem do nebe volajícím a takový čin – pokud se stal – nelze tolerovat! Na místě je pak omluva obětem, jejich podpora a přijetí, což činím i já za všechny případné provinilé, pro něž jsem představeným. A činím tak i jménem mých předchůdců na biskupském stolci, neboť jsem přesvědčen o tom, že oni by učinili stejně tak. Zvláště na Velký pátek jsme prosili v duchu kajícnosti za dar odpuštění a smíření, za milost nápravy a za sílu čelit hříchům na všech úrovních; a především za ty viny, kterým Církev – ať již univerzální či ta naše místní – nedokázala vždy čelit nebo jim zabránit. Chceme tedy vykročit s pokorou, bez okázalosti a především s důvěrou v našeho Pána, který je dárcem vnitřní radosti a pokoje. Nemá snad tohoto zapotřebí právě ta dnešní, tolik rozháraná doba a naše společnost, zmítaná tolikerým hašteřením a spory? Všichni se snažme přimknout se více ke vzkříšenému – živému Kristu! Jedině v jeho síle dokážeme jít dál. Vzkříšený Ježíš kdysi řekl svým apoštolům: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21) To znamená, že jako Ježíš je zvěstovatelem lásky Boha Otce, tak také my máme být zvěstovateli lásky Kristovy: máme být posly jeho vzkříšení, jeho vítězství nad zlem a smrtí, máme být nositeli jeho božské lásky. Jistěže, stále zůstáváme svou přirozeností jen nedokonalými lidmi, avšak jsme těmi, kdo uvěřili a skrze křest se stali součástí velké rodiny Božích dětí. Tak putujeme tímto světem, i když naše putování není bez obtíží a oběti. V těchto následujících dnech velikonoční doby budeme slyšet při liturgii vybrané úryvky z knihy „Skutky apoštolů“. Budeme tak mít možnost sledovat rodící se Církev, její růst i první krůčky, ale i její velmi odvážná a zásadní rozhodnutí ze strany apoštolského sboru. To je výzva ke konfrontaci i pro naši místní Církev; i my máme dobře zvažovat svou vlastní situaci, přičemž jde o to, abychom vnímali správně pastorační potřeby naší diecéze, ale i své vlastní reálné možnosti. Zcela realisticky je třeba si přiznat, že vzhledem ke stále ubývajícímu počtu kněží se do budoucna jeví jako bezpodmínečně nutné obsazovat knězem jen ty farnosti s vyšším počtem účastníků bohoslužeb. Po poradě s vikáři a kněžskou radou dojde rovněž ke sloučení malých farností do větších celků, aby tím pro správce farnosti ubylo nadbytečné administrativy. V jednotlivých vikariátech bude obsazeno kněžími přibližně šest farností, z nichž budou spravovány ostatní farnosti za pomoci jáhnů a akolytů. Ruku v ruce s touto nelehkou situací je proto stále živá výzva prvních pátků v měsíci a potřeba modliteb za duchovní povolání. Kněžství je výrazem láskyBožského srdce a nemá nic společného s klerikalismem: vyjadřuje fakt, že sám Pán sesvěřuje do rukou nedokonalých lidí a činí z nich své spolupracovníky. I dnes Bůh volá k následování ve služebném kněžství, které ač nelehké a mnohdy nevážené, přesto je velmi krásné. Vy mladí, věřící křesťané: „Když dnes uslyšíte Boží hlas, nezatvrzujte srdce svá“. (srov. Žid 3,7) Domnívám se, že v této situaci je také velmi důležité podporovat i vzdělávání těch laiků, kteří jsou ochotni zapojit se do života farností, jak v oblasti pastorace, tak i katecheze. Na podzim bude proto zahájen dvouletý kurz na Teologické fakultě v Českých Budějovicích, zaměřený na formaci a vzdělání budoucích akolytů a trvalých jáhnů, ochotných pomáhat kněžím v jednotlivých farnostech naší diecéze. Jestliže mluvíme o takovýchto výzvách pro naší místní Církev, pak jsou to výzvy adresované vám, milí diecézané. Pokud cítíte spoluodpovědnost za život Církve a myslíte, že byste mohli být nápomocni, hlaste se u svých duchovních správců, kteří vám sdělí podrobnější informace. Slavíme-li dnes Slavnost Zmrtvýchvstání Páně, je to vhodná příležitost k tomu, abychom si uvědomili, že na naší životní cestě nikdy nejsme sami. V našem putování – někdy možná strastiplném a obtížném – nás stále provází ten, který veškeré obavy a strach apoštolů proměnil v radost! Zmrtvýchvstalý daroval apoštolům svůj pokoj a tento dar pokoje nepřestává udělovat i dnes – a to každému, kdo po něm touží. Přeji vám, milí diecézané, abyste každý z vás zakusili ve svém srdci tento pokoj od vzkříšeného Ježíše, živého Krista! Kéž radostné „Aleluja“ zní nejen v našich chrámech, ale i ve všech našich domovech, rodinách i v srdcích každého z nás! Děkuji nakonec i za všechny vaše modlitby a duchovní podporu, kterou jste mi projevovali, zvláště v uplynulých týdnech. Velmi si toho vážím, ujišťuji vás svou modlitbou a ze srdce vám žehnám!

 Vlastimil, biskup českobudějovický

Tisková konference po návštěvě papeže v Maroku

Plody ještě nejsou, ale vidíme mnoho květů

řekl papež František při návratu z Maroka během tiskové konference

Česká sekce RV

Během návratu z Maroka proběhla na palubě Boeingu 737 Royal Air Maroc tisková konference. Papež František hovořil s novináři o dialogu s muslimy; deklaraci o Jeruzalému označil za krok kupředu; ohledně migrantů apeloval na Evropu; „lidská práva jsou přednější než dohody,“ citoval řeckého premiéra Alexise Tsiprase. Zmínil se o výhradě svědomí v souvislosti s eutanázií, vyjádřil se rovněž k případu kardinála Barbarina a došlo také na roli zlého ducha v případech zneužívání nezletilých. Tisková konference trvala přes třicet minut.

1. Plody ještě nejsou vidět, ale vidíme mnoho květů

Siham Toufiki, agentura Map: Tato návštěva byla mimořádnou, historikou událostí pro obyvatele Maroka. Jaké důsledky bude mít do budoucnosti pro mír ve světě a soužití v dialogu mezi kulturami?

Papež: „Řekl bych, že nyní vidíme květy, plody přijdou později. Avšak květy jsou slibné. Jsem rád, že jsem během těchto dvou cest mohl mluvit o tom, co mi velmi leží na srdci, totiž mír, jednota a bratrství. S muslimskými bratry a sestrami jsme zpečetili toto bratrství v dokumentu z Abú Dhabí a nyní v Maroku jsme všichni byli svědky svobody, bratrství a přijetí všech bratří v duchu veliké úcty. Je to krásný květ soužití, nesoucí příslib plodů. Nesmíme se vzdávat! Jistě přijdou obtíže, mnoho obtíží, protože bohužel některé skupiny jsou neoblomné. Chtěl bych však jasně říci, že v každém náboženství se vždy najde nějaká integralistická skupina která nechce jít kupředu a žije z hořkých vzpomínek, bojů minulosti, vyhledává spíše válku a rozsévá strach. My jsme byli svědky toho, že je krásnější rozsévat naději, kráčet ruku v ruce, vždycky vpřed. V dialogu s vámi tady v Maroku jsme mohli vidět, že je zapotřebí mostů, a pociťujeme bolest při pohledu na lidi, kteří dávají přednost zdem. Proč nás to bolí? Protože ti, kdo budují zdi, se nakonec stanou vězni zdí, které postavili. Naopak stavitelé mostů půjdou kupředu. Stavění mostů je pro mne čímsi, co téměř přesahuje lidské možnosti, je zapotřebí mimořádného úsilí. Velmi mne vždy oslovovala jedna věta z románu „Most na Drině“ od Iva Andriće. Říká, že most učinil Bůh andělskými křídly, aby lidé mezi sebou komunikovali… aby mohli komunikovat. Most slouží lidské komunikaci. To je na tom krásné, a v Maroku jsem toho byl svědkem. Naopak zdi jsou proti komunikaci, slouží izolaci a ti, kdo je staví, se stanou jejich vězni. Plody tedy nejsou ještě vidět, ale vidíme mnoho květů, které plody přinesou, a tak jdeme kupředu.“

2. Ke společnému prohlášení papeže a krále Mohameda VI. o Jeruzalému

Nadia Hammouchi, Tv 2M: Setkal jste se s marockým králem a jeho vůlí k dialogu. Co konkrétního by se mělo udělat pro posílení dialogu?

Papež: „Když probíhá bratrský dialog, rozvíjejí se vždy vztahy na různých úrovních. Dovolte mi mluvit obrazně: dialog nemůže být laboratorní, musí být lidský a je-li lidský, probíhá v mysli, v srdci a prochází rukama – a takto se pak podepisují dohody. Například společný apel o Jeruzalémě je krokem kupředu, který neučinili maročtí a vatikánští představitelé, nýbrž věřící bratři, kteří trpí při pohledu na toto Město naděje, které stále ještě není tak univerzální, jak by si všichni přáli: židé, muslimové a křesťané. Všichni si to přejeme. Proto jsme podepsali toto přání. Je to totiž přání, pobídka k náboženskému bratrství, jež symbolizuje toto město, které je naše. Všichni jsme občany Jeruzaléma, všichni věřící.“

3. O náboženské svobodě a k případu kardinála Barbarina

Nicolas Seneze, La Croix: Marocký král včera řekl, že bude chránit marocké židy a křesťany z jiných zemí, kteří žijí v Maroku. Chtěl bych se zeptat na muslimy, kteří se obrátí na křesťanství: máte obavy o tyto muže a ženy, kteří riskují vězení anebo jsou v jiných muslimských zemích odsouzeni k smrti? A další otázka ke kardinálu Barbarinovi: diecézní rada v Lyonu hlasovala v tomto týdnu téměř jednohlasně za to, aby se po jeho odchodu do ústraní našlo trvalé řešení. Je pro vás možné, vzhledem k tomu, že přikládáte takový význam k synodalitě v církvi, vyslyšet tento apel, ze strany diecéze, která se ocitla v takto obtížné situaci?

Papež: „Mohu říci, že v Maroku je svoboda kultu, náboženská svoboda a svoboda náboženské přináležitosti, a také to, že svoboda se stále rozvíjí, roste. Vezmi si nás křesťany před 300 lety, copak byla taková svoboda, jakou máme dnes? Víra roste spolu se schopností rozumět sama sobě. Jeden francouzský mnich, Vincent z Lerins, který žil v 5. století, přišel s velmi krásným výrazem, jímž chtěl vysvětlit, jak lze růst ve víře: lépe vysvětlovat, růst po mravní stránce, ale vždy zachovávat věrnost svým kořenům. Říká tedy tři slova, která přímo vyznačují cestu: růst ve vyjasňování a ve vědomí víry a morálky musí být s lety upevňován a rozšiřován v čase, avšak víra je v průběhu let sublimována. Jako příklad může sloužit to, že jsme z Katechismu katolické církve odstranili trest smrti. Před 300 lety se heretici upalovali zaživa. Církev však vyrostla ve svém morálním vědomí. Roste také úcta k člověku a svoboda kultu. Také my musíme dále růst. Máme katolíky, kteří nepřijímají to, co Druhý vatikánský koncil řekl o svobodě vyznání a svobodě svědomí. Jsou katolíci, kteří to nepříjímají. Také my máme tento problém,  a rovněž muslimští bratři rostou v sebeuvědomění, i když jsou země, které to nechápou dobře nebo nerostou tolik jako jiné. V Maroku k tomuto růstu dochází. V tomto rámci musíme číst problém konverzí. V některých zemích jej ještě nevidí. Nevím, zda jsou zakázané, ale praxe konverzí zakázána je. Jiné země, jako Maroko, nemají problémy, jsou otevřenější, chovají větší respekt a snaží se postupovat jaksi diskrétně. V jiných zemích, s nimiž jsem se setkal, říkají: nemáme problém, ale ať jsou radši pokřtěni mimo tuto zemi a vrátí se jako křesťané. Existují způsoby, jak rozvíjet svobodu svědomí a svobodu vyznání. Mně působí starosti jiná věc: regrese u nás křesťanů, když upíráme svobodu svědomí například lékařům a křesťanským nemocničním zařízením, které nepřipouštějí výhradu svědomí, například v eutanázii. Jak to tedy je? Církev jde kupředu a vy, křesťanské země, děláte kroky zpět? Myslete na to, protože je to pravda. Nám křesťanům dnes hrozí, že nám některé vlády vezmou svobodu svědomí, která je prvním krokem ke svobodě vyznání. Odpověď není snadná, ale neviňme muslimy, žalujme také na nás, v zemích, kde se dějí podobné věci. Je to ostudné.

A nyní ke kardinálu Barbarinovi: On, muž církve, předložil svou demisi, ale já jsem ji morálně nemohl přijmout, protože z hlediska práva, včetně klasického celosvětového pojetí, existuje presumpce neviny dokud probíhá soudní proces. On se odvolal, a proces je otevřený. Až odvolací soud vysloví rozsudek, uvidíme, co příjde. Vždy však je potřeba zachovat presumpci neviny. Je to důležité, protože jdeme proti povrchnímu mediálnímu odsouzení. Možná, že není nevinen, ale presumpce tu je. Mluvil jsem kdysi o jednom případě ve Španělsku, kde mediální odsouzení zničilo život kněží, kteří soud posléze prohlásil za nevinné. Dříve než dojde k mediálnímu odsouzení, dvakrát si to rozmysleme. On se rozhodl čestně, řekl: „Ne, já ustoupím stranou, dobrovolně odejdu a přenechám správu diecéze generálnímu vikáři, dokud soud nevydá konečné rozhodnutí.“

4. O migraci a budování zdí

Cristina Cabrejas z Efe: V sobotní promluvě k politickým činitelům jste mluvil o migračním fenoménu, které nelze řešit budováním zdí, avšak tady v Maroku postavilo Španělsko zdi s ostnatým drátem, o který se mají pořezat ti, kdo je překonávají. Poznal jste někoho z nich? Nedávno řekl prezident Trump, že chce úplně zavřít hranice a navíc zastavit pomoc zemím Střední Ameriky. Co byste řekl těmto vládcům, těmto politikům, kteří hájí taková opatření?

Papež: „Budovatelé zdí, ať už z ostnatého drátu nebo z cihel, uvězní se mezi zdmi, které stavějí. Dějiny mluví jasně. Jordi Evole, který se mnou dělal rozhovor [publikován 31. března t.r. španělskou televizí la Sexta)] mi přinesl kousek toho ostnatého drátu ukázat. Řeknu ti, že mne to upřímně dojalo, a když odešel bylo mi do pláče. Plakal jsem, protože mi to nebere hlava a srdce, taková krutost. Nechápu to hlavou, ani srdcem, když vidím ve Středozemním moři tonout lidi a dělat zdí v přístavech. Toto není způsob, jak tento závažný problém imigrace řešit. Chápu, že pro vládu je to jako horká brambora v rukou, ale musí se řešit jinak, lidsky. Když jsem viděl ten ostnatý drát, zdálo se mi, že tomu nelze věřit. Potom jsem měl možnost vidět jeden film, natočený vrácenými uprchlíky ve vězení, kam jsou posíláni. Nejsou to státní vězení, ale vězení pašeráků. Chceš-li, mohu ti jej poslat. Působí však bolest. Ženy a děti prodají, muže zadržují. Ve filmu je vidět i neuvěřitelná mučení. Film byl pořízen potají.

Někdo tedy nedovolí vstup, protože nemá místo, ale jsou další země, lidství Evropské unie. Je třeba o tom mluvit v celé Evropské unii. Nenechat je vstoupit nebo je nechat utopit či poslat pryč s vědomím, že padnou do rukou pašeráků, kteří ženy a děti prodají a muže zabijí nebo mučí a zotročují. Tento film je vám k dispozici.

Jednou jsem mluvil s jedním politikem. Mužem, kterého si vážím a řeknu i jeho jméno – Alexis Tsipras [premiér Řecka]. Mluvili jsme o dohodách, které je třeba uzavřít. Vysvětloval mi těžkosti, ale nakonec mi řekl od srdce tuto větu: „Lidská práva jsou přednější než dohody.“ Tato věta zasluhuje Nobelovu cenu.“

5. Evropa prodává zbraně a nechce přijímat migranty

Michal Werner Schramm z Ard: Mnoho let se zasazujete o ochranu a pomoc migrantům. I nyní v Maroku. Evropská politika je přesně opačná. Evropa se stává hradbou proti migrantům. Tato politika odráží mínění voličů. Většinu z nich tvoří křesťané, katolíci. Jak se cítíte v této situaci?

Papež: „Je pravda, že mnozí lidé dobré vůle a nejenom katolíci mají trochu strach, což je obvyklé kazatelské téma populismů. Rozsévá se strach a potom se přijmou rozhodnutí. Strach je začátkem diktatury. Podívejme se do minulého století k pádu Výmarské republiky. Německo potřebovalo nějaké východisko, a Hitler vystoupil se sliby a strachem. Výsledek známe. Poučme se z dějin. To není novota. Rozsévání strachu je jako hromadění krutosti, uzavřenosti a neplodnosti. Pomyslete na demografickou zimu Evropy. I u nás v Itálii „je pod nulou“. Pomyslete na chybějící historickou paměť: Evropa vznikla migrací a to je její bohatství. Pomysleme na velkodušnost mnoha zemí, které dnes klepou na dveře Evropy, na evropské migranty od roku 1984, dvě poválečné masové migrace. Severní Amerika, Střední a Jižní Amerika. Můj otec tam byl přijat po válce. Evropa by mohla také být trochu vděčná. Je pravdou, abychom si rozuměli, že první nezbytnou věcí je pracovat na tom, aby lidé nemuseli prchat před válkou či hladem. Pokud však štědrá Evropa prodává zbraně do Jemenu, aby byly zabíjeny děti, jak může být koherentní? A to říkám jen jako příklad. Evropa prodává zbraně. Je však i problém hladu a žízně. Pokud chce být Evropa matkou a ne babičkou, musí investovat a inteligentně se snažit pomáhat ve školství. A to netvrdím já, ale kancléřka Merkelová, která v tom dělá hodně. Bránit migraci nikoli silou, ale štědrostí, investicemi do vzdělání, ekonomiky apod. To je velmi důležité. Jak si v tom počínat? Je pravdou, že jedna země nemůže přijmout všechny, ale na distribuci migrantů je zde celá Evropa. Přijímat je třeba s otevřeným srdcem a potom doprovázet, podporovat a začleňovat. Pokud nějaká země nemůže začleňovat, je třeba mluvit s ostatními zeměmi a ptát se: kolik lidí můžeš začlenit, aby měli důstojný život? Další příklad, který jsem prožil na vlastní kůži v době diktatury, při operaci Kondor v Buenos Aires, v Argentině, Chile a Uruguay. Švédsko přijímalo [uprchlíky] s podivuhodnou velkodušností. Hned se tam naučili jazyk na státní útraty, našli práci, dům. Nyní je Švédsko, pokud jde o začleňování, trochu v těžkostech, ale mluví o tom a hledá pomoc. Když jsem byl v Lundu loni nebo předloni – nevím – setkal jsem se s premiérkou, ale při loučení tam byla jedna mladá ministryně, myslím, že školství, která byla trochu tmavší pleti, protože byla dcerou Švédky a jednoho afrického přistěhovalce. Takto začleňuje země, kterou dávám za příklad: Švédsko. Je k tomu ovšem třeba velkodušnosti a pokračovat v tom. Se strachem vpřed nepostoupíme, se zdmi uvízneme mezi nimi. Začal jsem kázat, odpusť!“

6. O roli ďábla v souvislostim se sexuálním zneužíváním nezletilých

Cristiana Caricato z Tv2000: Mluvil jste o strachu a riziku diktatur, které mohou z tohoto strachu vzniknout. Právě dnes italský ministr na kongresu [rodin] ve Veroně řekl, že spíše než rodiny je třeba se obávat islámu. Vy však už roky mluvíte zcela jinak. Existuje podle vás v naší zemi nebezpečí nastolení diktatury? Je to plod předsudku či neznalosti? Co si o tom myslíte? A potom ještě jedna zvědavá otázka: Často mluvíte o působení ďábla. Učinil jste tak na nedávném summitu [o ochraně nezletilých]. Zdá se mi, že v poslední době je ďábel velice aktivní, také v církvi… Jak mu čelit, zejména pokud jde o pedofilní skandály? Stačí zákony? Proč je ďábel nyní tak aktivní?

Papež: „ Výborně, děkuji za otázku. Jedny noviny po mé promluvě na závěr summitu (o ochraně nezletilých) napsaly: »Papež byl chytrý. Nejprve řekl, že pedofilie je světový problém, globální metla; potom něco o církvi a nakonec si umyl ruce a přiřknul vinu ďáblovi.«  To je trochu zjednodušující. Zmíněná promluva je jasná. Jeden francouzský filosof ze 70. let provedl jednu distinkci, která mi mnohé osvětlila. Jmenoval se Roqueplo [Philippe] a podal tuto hermeneutiku: »Pro pochopení situace je třeba podat všechna vysvětlení a potom hledat významy«. Význam z hlediska sociálního, osobního či náboženského. Snažím se dobrat všech vysvětlení, ale také jejich rozsahu. Existuje však jeden bod, který je bez tajemství zla nepochopitelný. Vezměme webovou pedopornografii. V Římě a v Abú Dhábí proběhly dvě konference na toto téma. Kladu si otázku: jak je možné, že se z toho stala každodenní záležitost? Jak je možné – a vycházím přitom ze seriózních statistik – že kdo chce vidět sexuální zneužití v přímém přenosu může se připojit a najít na síti příslušnou pedopornografii, která to ukazuje. Neříkám žádnou lež. Je to dokumentováno. Táži se tedy: Copak zodpovědní činitelé veřejného pořádku proti tomu nemohou nic dělat? My v církvi děláme všechno proto, aby tato metla byla odstraněna. Ve zmíněné promluvě jsem k tomu zaujal konkrétní stanovisko. Ještě před summitem s předsedy biskupských konferencí jsem obdržel tyto údaje, které jsem vám všem rozdal. A pachatelé všech těchto špinavostí jsou nevinní? Ti kteří na tom vydělávají? V Buenos Aires jsme s pomocí poslanců a magistrátu přijali jedno pořádkové opatření. Nikoli na úrovni vlády, tedy nezávazné opatření pro luxusní hotely, totiž umístit do recepce nápis „V tomto hotelu není dovolen amusement s mladistvými.“ Nikde nechtěli takovou ceduli vyvěsit. Říkali: „To nejde, vypadá to jako bychom byli nějací špinavci, přece se ví, že se to nedělá, ale bez cedule.“  Copak nemůže vláda například zjistit, kde se takové věci s nezletilými dělají? Všechny ty filmy naživo?! To jen k tomu, že tato globální metla je obrovská a že ji nelze pochopit, aniž by se ukázalo na zlého ducha. Je to konkrétní problém. Musíme ho vyřešit konkrétně, ale také říci, že za tím je zlý duch.

K vyřešení tohoto problému doporučuji dvě publikace. Jeden článek, který napsal Gianni Valente a vyšel myslím ve Vatican Insider, kde je řeč o „donatismu“. Církvi dnes hrozí, že podlehne „donatismu“ vytvářením lidských předpisů, kterých je sice třeba, avšak pouze těch, přičemž se zapomíná na jiné duchovní momenty: modlitbu, pokání a sebeobviňování, na které nejsme tolik zvyklí. Obojí je třeba, neboť zlého ducha nelze přemoci tím, že si umyjeme ruce a řekneme: Za to může ďábel! My musíme také zápasit s ďáblem, tak jako musíme zápasit s lidskými věcmi. Další publikace, kterou jsem vám dal, pochází z Civilta Cattolica. V roce 1987 jsem vydal „Listy o soužení“ (Jorge Mario Bergoglio – Francesco: Lettere della tribolazione, Milano, Editrice Àncora, La Civiltà Cattolica, 2019), což jsou dopisy dvou jezuitských generálních představených z doby [přelomu 18. a 19. století], kdy bylo rozpuštěno Tovaryšstvo Ježíšovo. Napsal jsem k nim předmluvu a přidaly se papežské listy, které jsem adresoval episkopátu Chile a Božímu lidu o tom, jak si počínat v takové situaci. Je tu jednak stránka lidská, vědecká, legislativní a jednak ta duchovní. Totéž jsem učinil ve vztahu k biskupům Spojených států, protože jejich návrhy byly přiliš organizační a metodologické, trochu nechtěně však byla opomenuta duchovní dimenze. I s laiky, se všemi.  Chtěl bych vám však říci: církev není „spolkovým sdružením“, nýbrž je katolická (všeobecná), kde to má mít biskup v rukou jako pastýř. Papež to musí vzít do rukou jako pastýř. Ale jak? Kázeňskými opatřeními, modlitbou, sebeobviňováním. A v listě, který jsem napsal k začátku Duchovních cvičení [episkopátu USA] je také tato dimenze dobře vysvětlena. Byl bych rád, kdybyste studovali tuto lidskou stránku, ale také tu duchovní.“

Kongres rodin v italské Veroně

Cristiana Caricato z Tv2000 A Veronský kongres rodin, který probíhal tento víkend?

Papež: „Já opravdu italskou politiku nechápu. Nerozumím. Včera jsem četl něco v Espresso o tomto Family day. Nevím, o co šlo. Byl to jeden z mnohých „day“, jež se pořádají. Četl jsem list, který zaslal kardinál Parolin, a souhlasím. Pastorační, zdvořilý list psaný pastýřským srdcem. Ale na italskou politiku se mne neptejte, tomu nerozumím.“

Přeložila Johana Bronková a Milan Glaser