Ohlédnutí za návštěvou Papeže Františka

Tvořivost evangelia místo obranářského křesťanství. Obrazy ze slovenské cesty papeže Františka

Papežské cesty jsou především perfektně zinscenovaná představení, při kterých záleží jak na ději a replikách, tak na kulisách a rekvizitách. Jak vypadala Františkova slovenská cesta?

 

Na počátku své čtyřdenní cesty na Slovensko přinesl papež František nový teologický a politický výklad středoevropské tradice vítání chlebem a solí. Stejně jako je v evangeliu chléb vždy lámán, opravdové bohatství nespočívá jen v rozmnožování věcí, které máme, ale ve spravedlivém sdílení těchto věcí s ostatními. Tím papež naznačil možné teologické ospravedlnění ekonomie nerůstu. Modlitba „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ znamená podle Františkova výkladu právo na zaměstnání a práci pro všechny. Papež dále zdůraznil, že není lidské důstojnosti bez práce. Jádrem spravedlivé a bratrské společnosti je právo každého mít přístup k „chlebu zaměstnání“, „aby nikdo nebyl marginalizován a nucen opustit rodinu a rodnou zemi, aby hledal lepší příležitosti“.

Papež připomněl, že v nedávných dobách na Slovensku bránil svobodě jediný způsob myšlení, a dodal, že také dnes se prosazuje jiné, tentokráte neoliberální uniformní myšlení spojující pokrok se ziskem a práva pouze s potřebami jednotlivce. Symbol soli spojil papež s duchem nezištnosti a solidarity, který dává chuť životu. Solí víry není vedení kulturních válek, ale nenásilné a trpělivé rozsévání Božího království, především svědectvím lásky, konstatoval František. V současné koronavirové krizi bychom se podle něj neměli stahovat do sebe a myslet pouze na svůj prospěch – naopak je potřeba si uvědomit, že jsme všichni zranitelní a že se potřebujeme navzájem. Nikdo z nás nemůže stát stranou, ať už se jedná o jednotlivce nebo národy. Ke katolickému „no borders“ se ostatně papež František přihlásil již ve své poslední encyklice Fratelli tutti.

 

Církev má být pokorná jako Ježíš, který se pro nás stal chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby (2 Kor 8,9).

Idea všeobecného určení statků se podle papeže vztahuje také na státy, jejich území a jejich zdroje. Jinak řečeno, země nám byla dána všem, bez rozdílu národnosti a státní příslušnosti, a je tedy nepřijatelné, aby někdo měl na určitém území méně práv, protože je příslušník jiného státu, případně bez státní příslušnosti. Tento transnacionální prvek katolického křesťanství zároveň nepopírá lokální kultury, spíše zdůrazňuje neustálé vyjednávání lokální kultury či příslušnosti s globální jednotou a solidaritou. Území a zdroje jednotlivých národních států musí podléhat principu obecného dobra, jež se týká důstojnosti všech lidí bez rozdílu (a jejich pracovních podmínek) stejně jako jako udržitelnosti života na společně spravované zemi.

Kříž jako obraz našeho spojení se zemí a všemi lidmi

Při modlitbě Anděl Páně v Budapešti František použil symboliku kříže, aby sdělil, že něco tak hlubokého, jako je náboženská víra, nevylučuje vstřícnost vůči ostatním. Podle agentury Reuters byla slova hlavy katolické církve zjevnou narážkou na premiéra Viktora Orbána, který zastává názor, že migrace z muslimských zemí může zničit křesťanské dědictví Maďarska.

 

„Kříž zasazený v zemi nás nejen ponouká, abychom byli zakořenění, také rozpíná své paže vůči všem,“ řekl papež. „Kříž nás nabádá, abychom si pevně drželi své kořeny, ale nikoliv obranářsky; abychom čerpali z pramenů a otevřeli se žízni mužů a žen naší doby,“ pokračoval. Kříž také zdůrazňuje slabost a zranitelnost Boha, jež stojí v jádru křesťanství. Obranářský katolicismus podle Františka tento ústřední význam kříže devalvuje a vyprazdňuje tím, že z něj dělá pouhé znamení identity. „Nepřijímat Boha slabého a ukřižovaného, nebo jej přijímat jen slovy, a snít o Bohu silném a vítězném. Je to velké pokušení. Kolikrát toužíme po křesťanství vítězícím, po triumfálním křesťanství, které by bylo důležité a významné, oslavované a uctívané. Křesťanství bez kříže je však světské a stává se neplodným. Neomezujme kříž na předmět zbožnosti, a tím méně na politický symbol či znamení náboženského a společenského významu,“ varoval papež při svém úterním kázání v Prešově.

Viktor Orbán názorně ukázal, jak takové obranářské křesťanství vypadá, když na svém Facebooku uvedl, že požádal papeže Františka, aby „nenechal křesťanské Maďarsko zaniknout“. Podle maďarské agentury MTI navíc dal premiér hlavě katolické církve kopii dopisu ze 13. století, v němž uherský král Béla IV. tehdejšího papeže Inocence IV. žádá o pomoc v boji proti Tatarům. Svůj nesouhlas s identitárním, obranářským katolicismem papež neadresoval jen středoevropským politikům, ale také maďarským a slovenským církevním představitelům. Maďarským biskupům v neděli řekl: „Rozmanitost je vždy trochu znepokojivá, protože narušuje získané jistoty a zpochybňuje dosaženou stabilitu. Je to však skvělá příležitost otevřít své srdce poselství evangelia: ,Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás‘ (J 15,12). Tváří v tvář kulturní, etnické, politické a náboženské rozmanitosti můžeme zaujmout dva postoje: můžeme se uzavřít do sebe a tvrdě bránit svou takzvanou identitu, nebo se můžeme otevřít setkání s druhými a společně pěstovat sen o bratrské společnosti“. Slovenským biskupům a kněžím zase připomněl, že církev není pevnost, ale společenství. „Církev není pevností, ani mocnářkou či hradem, který z výšky a dostatečného odstupu shlíží na svět, nýbrž společenstvím, které se – skrze radost z evangelia – snaží přitáhnout lidi ke Kristu. Prosím, nepodléhejme pokušení velkoleposti a světského velikášství. Církev má být pokorná jako Ježíš, který se pro nás stal chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby (2 Kor 8,9).“

Proti zakopávání se v obranném katolicismu František staví tvořivost: „Není to snad nejnaléhavější úkol církve pro národy Evropy: najít nové abecedy pro hlásání víry? Naše bohatá křesťanská tradice dnes v životě mnoha lidí zůstává vzpomínkou na minulost, která už k nám nepromlouvá a neudává směr existenciálnímu rozhodování. Tváří v tvář ztrátě smyslu pro Boha a radosti z víry neprospěje, že si budeme stěžovat, zakopeme se v obranném katolicismu a budeme odsuzovat a obviňovat zlý svět, nikoli, potřebujeme tvořivost evangelia.“

Otčenáš v romštině

Jedním z nejvýznamnějších momentů Františkovy návštěvy Slovenska bylo jeho úterní odpolední setkání s romskou komunitou ve vyloučené lokalitě Luník IX na okraji Košic. Někteří komentátoři dokonce soudí, že Luník jako jedno z největších ghett v Evropě byl jedním z podstatných důvodů, proč se papež rozhodl navštívit právě Slovensko. František ve své promluvě na sídlišti ujistil romské bratry a sestry, že církev je jejich domovem, že vytváření ghett nic neřeší a že jedinou cestou k pokojnému soužití je integrace. „Ano, Církev je domov, je to váš domov. Proto bych vám chtěl ze srdce říci: Jste vítáni, ciťte se vždy v církvi jako doma a nikdy se v ní nebojte žít. Nikdo ať nenechává mimo církev vás ani nikoho jiného! Kde je starost o člověka, kde je pastorační práce, kde je trpělivost a konkrétnost, tam přicházejí plody. Nikoli ihned, časem ale přijdou. Soudy a předsudky pouze zvětšují vzdálenosti. Spory a silná slova nepomáhají. Uzavírání lidí do ghett nic neřeší. Když se posiluje uzavřenost, dříve či později vzplane hněv. Cestou k pokojnému soužití je integrace. Je to organický a vitální proces, který začíná poznáním, trpělivě pokračuje a hledí do boudoucna.“

Návštěva papeže zajisté nemůže sama o sobě změnit strukturální aspekty sociální exkluze. Dramaturgie setkání pod vedením bratří Salesiánů, kteří na Luníku pastoračně působí, se navíc bohužel neobešla bez paternalistických rysů, typických pro určitý typ křesťanské charitativní práce. Ředitel Salesiánského centra ve své promluvě například poněkud bizarně děkoval zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají Romy, a mladá romská rodina ve svém předem pečlivě napsaném svědectví děkovala bratřím salesiánům, že jí pomohli ke vzdělání, které jim umožnilo si vzít hypotéku – jako by cesta ze sociální exkluze vedla přes hodné zaměstnavatele a bydlení v soukromém vlastnictví. Na druhou stranu, minimálně na symbolické rovině například společná modlitba Otčenáše v romštině potvrdila slova jiného papeže Pavla VI. z romské pouti z roku 1965 o tom, že Romové nejsou na okraji církve, ale v jejím středu. Zároveň svým vyzdvihnutím významu romské kultury a spirituality pro katolickou církev a svou morální kritikou sociálního vyloučení plní přesně tu roli, kterou by měla Kristova církev plnit ve vztahu ke státu: nikoli být „ozdobným oleandrem státní moci“, ale právě naopak – minimálně na diskursivní rovině posouvat jeho politiku směrem k větší lidskosti, spravedlnosti a solidaritě.

Autor je filosof a křesťan.

Homilie papeže Františka v Šaštíně

Při závěrečné bohoslužbě papežovy cesty na Slovensko pronesl František homilii na mariánské téma. Ukazuje při ní na postavě Panny Marie tři aspekty víry: cestu, proroctví a soucit.
 

Papežovu homilii vám přinášíme v plném znění:

V jeruzalémském chrámu se Mariiny ruce vztahovaly k rukám starého Simeona, který mohl Ježíše přijmout a poznat v něm Mesiáše poslaného pro spásu Izraele. V této scéně se zamýšlíme nad tím, kdo je Maria: je to Matka, která nám dává svého Syna Ježíše. Proto ji milujeme a uctíváme. Slovenský národ se s vírou a úctou shromažďuje v této národní svatyni v Šaštíně, protože ví, že právě ona nám dává Ježíše. Logo této apoštolské cesty znázorňuje cestu v srdci, nad nímž se tyčí kříž. Maria je cestou, která nás vede do srdce Krista, který z lásky k nám obětoval svůj život.

Ve světle evangelijního příběhu, který jsme právě slyšeli, můžeme na Marii pohlížet jako na vzor víry. Rozpoznáváme tedy tři vlastnosti víry: cestu, proroctví a soucit.

Mariina víra je především vírou, která se vydává na cestu. Hned po andělově zvěstování se nazaretská dívka „vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova“. (Lk 1,39). Marie šla navštívit svou sestřenici Alžbětu. Nepovažovala za výsadu, že byla povolána za Spasitelovu Matku; neztratila prostou radost ze svého pokorného ponížení poté, co ji navštívil anděl; nezůstala stát a nečinně rozjímat mezi čtyřmi stěnami svého příbytku. Naopak, žila svůj dar jako poslání; cítila potřebu otevřít dveře a vyjít z domu; stala se živým ztělesněním oné nedočkavosti, s níž Bůh touží přijít ke všem lidem a zachránit je svou láskou. A tak se Maria vydává na cestu: místo pohodlí zvyků volí neznámé cesty; místo stability domácnosti namáhavou chůzi; místo bezpečí klidné zbožnosti riziko víry, která se otevírá novým výzvám, a tak se stává darem z lásky k bližnímu.

Dnešní evangelium nám také ukazuje Marii na cestě: směrem k Jeruzalému, kde spolu s Josefem, svým ženichem, obětuje Ježíše v chrámu. Celý její život bude cestou za jejím Synem, jako jeho první učednice, až ke konečnému cíli, na Kalvárii, k úpatí jeho kříže. Maria je stále na cestě.

Panna Maria je tak pro tento slovenský národ vzorem víry: víry, která se vydává na cestu, vždy podněcována prostou a upřímnou zbožností, vždy na pouti, při hledání Pána. Chůzí překonáváte pokušení statické víry, která se spokojí s obřady nebo starou tradicí; vycházíte ze svého nitra, v batohu si nesete své radosti i bolesti a svůj život proměňujete v pouť lásky k Bohu a ke svým bratřím a sestrám. Děkujeme za toto svědectví! A prosím, zůstaňte na cestě! Stále. Nezastavujte se.

Ještě bych rád dodal jednu věc. Řekl jsem: “ Nezastavujte se“. Když se  církev zastaví, onemocní; když se zastaví biskupové, církev onemocní; když se zastaví kněží, onemocní Boží lid.

Mariina víra je také vírou prorockou. Mladá nazaretská dívka je svým životem proroctvím Božího působení v dějinách, jeho milosrdného jednání, které převrací logiku světa, povyšuje pokorné a rozptyluje ty, kdo mají pyšné srdce (srov. Lk 1,52). Je zástupkyní všech „Pánových chudých“, kteří volají k Bohu a očekávají příchod Mesiáše. Maria je Dcera Siónu, kterou zvěstovali izraelští proroci (srov. Sof 3,14-18), Panna, která počala Emanuela, jenž je Bůh s námi (srov. Iz 7,14). Jako Neposkvrněná Panna je Maria ikonou našeho povolání: stejně jako ona jsme i my povoláni být svatí a neposkvrnění v lásce (srov. Ef 1,4) a stát se Kristovým obrazem.

Proroctví pro Izrael vrcholí v Marii, protože ve svém lůně nosila Slovo, které se stalo tělem – Ježíše. V Ježíši se Boží plán zcela a definitivně naplnil. Simeon o něm řekl jeho matce: „Je určen k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a ke znamení, kterému budou odporovat.“ (Lukáš 2:34).

Nezapomínejme, že víru nesmíme redukovat na cukr, který oslazuje život. To nejde. Ježíš je znamením, kterému budou vzdorovat. Přišel, aby přinesl světlo tam, kde byla tma, vyvedl tmu na světlo a donutil ji ustoupit. Proto proti němu temnota stále bojuje. Kdo přijímá Krista a otevírá se mu, vstává z mrtvých; kdo ho odmítá, uzavírá se do temnoty a je sám příčinou své zkázy. Ježíš svým učedníkům vysvětlil, že nepřinesl na svět pokoj, ale meč (srov. Mt 10,34): jeho slovo je totiž jako dvousečný meč; vstupuje do našeho života, odděluje světlo od tmy a vyzývá nás, abychom se rozhodli. Před Ježíšem nemůže nikdo zůstat vlažný nebo „sedět na dvou židlích najednou“. Nedá se to. Přijmout ho znamená souhlasit s tím, že ve mně odhalí rozpory, modly, vnuknutí zla a stane se pro mě vzkříšením, protože mě pozvedne, podá mi ruku a pomůže mi začít znovu.

Takové proroky potřebuje i dnešní Slovensko. Nejde o to, abychom byli vůči světu nepřátelští, ale abychom byli ve světě znamením, kterému se bude klást odpor, křesťany, kteří umějí svým životem ukázat krásu evangelia, lidmi, kteří navazují dialog, v němž se objevují různé postoje, kteří odhalují bratrský život tam, kde panuje rozdělení a neshody ve společnosti, kteří šíří příjemnou vůni přijetí a solidarity tam, kde často převládá osobní a kolektivní sobectví, kteří chrání a zachovávají život tam, kde se uplatňuje logika smrti.

A konečně, Maria je Matkou soucitu. Její víra je soucitná. Žena, která si říkala „služebnice Páně“ (srov. Lk 1,38) a která s mateřskou péčí dohlížela na to, aby na svatbě v Káně nechybělo víno (srov. J 2,1-12). Podílela se se Synem na spásném poslání a šla s ním až k úpatí kříže. V té chvíli, v mučivé bolesti, kterou prožívala na Kalvárii, pochopila Simeonovo proroctví: „I tvou vlastní duší pronikne meč.“ (Lk 2,35). Utrpení umírajícího Syna, který na sebe vzal hříchy a bolesti celého lidstva, proniklo i ji. Ježíš s rozervaným tělem, muž bolesti, kterého zhyzdila zloba (srov. Iz 53,3); Maria s rozervanou duší; soucitná Matka, která sbírá naše slzy a zároveň nás utěšuje a připomíná nám, že v Kristu je konečné vítězství.

Maria, Bolestná Matka, prostě zůstává u paty kříže. Stojí pod křížem. Neutíká, nesnaží se zachránit si život, nepoužívá lidskou lest ani duchovní anestetika, aby se vyhnula bolesti. To je důkaz soucitu: zůstat pod křížem. Zůstat s tváří plnou slz, ale s vírou člověka, který ví, že Bůh ve svém Synu proměňuje bolest v radost a vítězí nad smrtí.

S pohledem upřeným na Bolestnou Pannu Marii se i my otevíráme víře, která se stává soucitnou a vede nás k tomu, abychom sdíleli svůj život s těmi, kdo jsou zranění, trpí nebo musí nést na svých bedrech těžké kříže. Víra, která není abstraktní, ale nutí nás soucítit s potřebnými a být s nimi solidární. Tato víra podle Božího stylu, pokorně a bez rozruchu, odstraňuje bolest světa a spásou zavlažuje brázdy dějin.

Drazí bratři a sestry, kéž vás Pán navždy zachová v úžasu a vděčnosti za dar víry! A blahoslavená Panna Maria ať vám udělí potřebnou milost, aby vaše víra byla stále na cestě, aby měla nádech proroctví a byla bohatá na soucit.

Přeložil Petr Vacík

Záchyt migrantů na D1

Glosa: „Záchyt migrantů na D1“. Jako by policie lovila zvěř

 
 

MILAN ROKOS

Editor
 

Foto: Ředitelství policie Moravskoslezského kraje

Snímek afghánských běženců, které zadržela policie na D1.

 
 
8:30
 

Migrační politiku v Česku charakterizuje dehumanizace lidí, kteří jsou na útěku. Svou rétorikou k tomu přispívá i policie.

 
Článek

„Dobrý den, posílám tiskovou zprávu k záchytu migrantů na dálnici D1 směrem na Polsko.“ Tiskovou zprávu s tímto úvodem rozesílalo v tomto týdnu novinářům Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje.

V přiložené tiskové zprávě se píše o devíti osobách afghánského původu, které objevili policisté v litevském kamionu na dálnici D1. Tři z běženců byly malé děti, policie přidala ke zprávě i jejich fotografii. Po informacích o tom, do jakých detenčních či jiných zařízení byli zadržení lidé posláni, končí tisková zpráva následovně: „Nyní bude probíhat správní řízení k jejich předání do státu, ve kterém podali žádost o mezinárodní ochranu, a to dle mezinárodní úmluvy, tzv. Dublinského systému.“ Jinými slovy: „Občané nebojte se, zbavíme se jich.“

 

Čechů se migrace nikdy naplno nedotkla, přesto ji nejvíc kritizujeme

1. 4. 12:00

Policie neinformuje o tom, proč a odkud přesně lidé z násilím zmítaného Afghánistánu prchají, pro ni to jsou zkrátka nechtění migranti. Použitý výraz záchyt ostatně hovoří za vše – jako kdyby šlo o záchyt uprchlé zvěře nebo nebezpečných chemikálií. O faktu, že jazyk používaný v Česku ohledně migrační politiky je dehumanizovaný a úmyslně technicistní, mluví i Martin Rozumek z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Jako příklad uvádí „zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění“. Normálně řečeno jde o vězení pro cizince. Podobně sofistikovaných výrazů je spousta, dodává.

 

O tom, že strach z migrace je v Česku stále oblíbeným nástrojem politického boje, svědčí i právě probíhající předvolební kampaň. Jak nedávno psaly Seznam Zprávy, jedním z nejčastěji používaných hoaxů v řetězových e-mailech je tvrzení, že Piráti jsou zastánci bezbřehé migrace, kteří chtějí vystěhovávat důchodce a jejich byty poskytnout uprchlíkům.

Koronavirová pandemie sice dezinformátorům „nabila“ srovnatelným kalibrem, strašidlo migrace je ale stále spolehlivé. A když se migrace spojí s pandemií a vzniknou bludy o úmyslném šíření viru muslimskými uprchlíky, mnou si čeští xenofobové ruce.

Není přitom náhodou, že ve většině textů o uprchlících na tomto webu nenajdete pod články diskuzi – vlnu rasismu a xenofobie, která se následně na síti vyvalí, při použití etických standardů redakce zkrátka nelze publikovat.

Smutné je, že k politice dehumanizace přispívají i státní orgány, v tomto případě policie. Možná ale není divu. Spadá přece pod Ministerstvo vnitra vedené Janem Hamáčkem, který proslul vytrvalým popíráním existence dětských sirotků na řeckých ostrovech. A to i v době, kdy je ostatní unijní země přijímaly.

Pěší pouť na Svatou Horu 2021

Květen  modlitební maratón

     Maratonský běh neboli maraton je běžecký závod na vzdálenost 42,195 km, druhá nejdelší atletická disciplína na programu olympijských her. Slovo maraton se též obecně používá pro označení dlouhých a vytrvalostně náročných akcí sportovního i jiného charakteru.                                                                       Vzhledem k celosvětově rozšířené pandemii Covid 19 vyhlásil papež František letošní květen „modlitební maratón“, jehož cílem bylo propojení všech kontinentů známou modlitbou růžence. Každý den se tato modlitba s prosbami za zastavení pandemie Covid 19 vznášela z různých významných poutních míst světa. Vatikánský server přenášel tyto modlitby v přímém přenosu a některé farnosti zajistili díky sociálním sítím přenosy, takže se řada lidí mohla duchovně propojit a nabídnout touto formou dar za zdraví celého světa.  Zatímco v řadě evropských zemí máme několik vln za sebou a dochází k uvolňování opatření, o mnoha jiných zemích to nelze říci. Indie, Pákistán, země v Africe jsou sužovány touto nemocí. Jedná se často o země velmi chudé, které nemají rozvinuté sítě nemocnic a zdravotních zařízení. Proto papež vyzval „bohaté země“, které mají nadbytek vakcín a léků, aby se rozdělily s chudými. Myslet si, že se nás problém zemí třetího světa netýká, je nejenom naivní a hloupé, ale i nebezpečné. Zvlášť pokud jsou nositelé těchto myšlenek „vlivní lidé“. V současném globalizovaném světě, kdy je možné přeletět za pár desítek hodin svět a tedy dovézt si i nebezpečné a život ohrožující viry je důležité, aby se svět semknul a společně bojoval účinnými prostředky proti zrádným nemocem.                         

     V této době řešili organizátoři obnovy poutí na sv. Horu, zda pouť uskutečnit nebo odložit. Jsem rád, že zvítězil zdravý rozum a moudrost, která navazuje na duchovní hodnoty našich předků. Letos se uskutečnila již pátá pouť z Mladé Vožice na Svatou Horu. Předznamenání poutě bylo řečeno v úvodu. Připojili jsme se k vybídnutí papeže Františka a s prosbou za uzdravení našeho národa a celého světa jsme se na pouť vydali. Současně jsme k tomuto úmyslu připojili myšlenku restartu náboženského života i církve v naší vlasti.               

   Z kostela sv. Martina se po požehnání vydalo na pouť 19 poutníků mezi nimi i nejmladší 4letý Hynek, který měl výsadu pohodlného kočárku. Letošní rok byl vyhlášen jako rok „Svatého Josefa“ a tak nám  téma spadlo rovnou do klína. Během pouti jsme četli z knihy „Stín Otce“, která poutavým způsobem popisuje život, dramatický útěk do Egypta i návrat svaté Rodiny. První etapu jsme zakončili mší sv. v kostele v Sedlci. Otec Martin nás vřele přivítal a zatopil ve velké místnosti, kde jsme se mohli ohřát. Poutníci byli připraveni a vybaveni stany a někteří je skutečně využili. Jiní poutníci odjeli nocovat do svých domovů. Tím jsme učinili zadost nařízením o omezení pohybu a dostatečných vzdálenostech. Po příjemném odpočinku jsme po požehnání v kostele pokračovali do kopců nad městečkem a po hřebeni jsme se dostali přes Trkov až do Počepic. Po odpočinku a občerstvení jsme pokrčovali do Krásné Hory.  Název obce vystihuje její polohu i charakter místních. Z několika míst je vidět úchvatný barokní kostel P. Marie na Makové Hoře, který se nachází na druhém břehu řeky Vltavy. Opět se nám dostalo milého přijetí a i tentokrát se poutníci rozhodli vybalit a postavit na nocování stany. Děkovná mše sv. předznamenala závěrečný den naší pouti, která vyvrcholila na svaté Hoře. Během poslední části naší pouti nás čekalo milé překvapení. V Kamýku n. Vltavou se připojily rodiny s deseti malými dětmi. Tím se náš peloton rozrostl na pět desítek poutníků. Jedna malá poutnice Maruška se rozhodla, že ponese sošku P. Marie sama. Dvanáct dětí přivedlo tedy pět desítek poutníků na svatou Horu ve slavnostním průvodu. Následovalo uvítání P. Janem Kuníkem a mší sv. jsme pouť zakončili. Další poutníci přicestovali na mši sv. auty, a protože probíhala liturgie u korunovačního oltáře, nevztahovalo se na ni omezení počtu účastníků. Rád bych na závěr svého zamyšlení vyslovil slovo poděkování všem těm, kteří nám pomáhali k důstojnému zvládnutí pátého ročníku pouti. I v ne úplně jednoduchých podmínkách to poutníci dokázali včetně malých dětí a za to jim patří velký dík. 

Jaroslav Karas Mladá Vožice