ŘKF Mladá Vožice vysílá od dubna živé přenosy bohoslužeb a modliteb za farnosti z farního kostela sv. Martina na kanále
youtube Farnost Mladá Vožice
zveme k poslechu i k účasti.
Rubrika: Událo se
Svědectví živé víry
O mučednictví jinak
K filmu Terrence Malicka A Hidden Life
Skrytý život – je titul filmu Terrence Malicka, režiséra takzvaně kultovního, vybíravého perfekcionisty, který natáčí v průměru jeden film za deset let. Ačkoli sám není věřící, zvolil si tentokrát jako téma životní příběh Franze Jägerstättera, který se během II. světové války dostal do sporu se státní mocí a odmítl složit vojenskou přísahu. Byl popraven, a katolická církev, která mu dala za pravdu, jej ctí jako blahoslaveného. Jedinečnost počinu hollywoodského tvůrce spočívá také v tom, že se pustil do snímku, který připomíná, že v boji proti nacismu přinášel oběti také německý národ.
Film možná nevědomky – v důsledku režisérova agnosticismu – vyjevuje určité „mlčení“ Boha, ale – jak trefně poznamenává jedna z recenzí (ZDE) – toto mlčení vyznívá značně jinak než je tomu ve filmu Silence od jiného holywoodského tvůrce, Martina Scorseseho, který, byť deklarovaný katolík, předkládá vyfabulovanou apoteózu apostaze dvou jezuitských misionářů v Japonsku ze 17. století a vydává ji za vrchol křesťanské mystiky. Bezvěrec Malick naopak a kupodivu vystihnul jádro věci.
Film A Hidden Life se nepokouší o dekonstrukci Ježíšova svědectví. Ukazuje obyčejného rakouského rolníka, otce rodiny, který se rozhodne v tomto světě zastávat pravdu evangelia. Odhaluje však plnou dimenzi jeho mučednického svědectví, ke kterému by nedošlo bez zásadního podílu manželky. Franziska, rozená Schwaninger, ročník 1913 se dožila beatifikace svého manžela v roce 2007 (foto) a odešla za ním na věčnost v požehnaném věku sta let v roce 2013.
Franz Jägerstätter se narodil svobodné matce v horské obci Sankt Radegund roku 1907. Pracoval jako rolník v Bavorsku a horník ve Štýrsku. Roku 1933 se vrátil do rodné obce, kde byl zpočátku znám spíše svojí nevázaností. Byl pohledný a obdivovaný, jistou služebnou přivedl do jiného stavu. O dva roky později následovalo osudové setkání s Franziskou, která si ho vezme a promění. Franziska je zbožná, denně čte Bibli, a on spolu s ní, vstoupí k františkánským terciářům a ve farnosti se stane sakristánem. Manželka mu porodí tři dcerky, jednu za druhou.
Objev víry přináší Franzovi dosud nepoznanou radost. Práce na polích se mu daří, rodina je pro něho rájem. Ten však na tomto světě netrvá věčně. Roku 1938 přichází Anschluss, a Rakousko se stává součástí hitlerovského Německa. Franz jako jediný ve vesnici hlasuje v referendu proti začlenění Rakouska do Třetí říše. Ví, že nacismus je s katolickou vírou nekompatibilní, a začíná se chovat konsekventně. Nejprve odmítá nabídku stát se starostou, odmítá státní rodinné příspěvky, ba i vyplacení pojistného odškodnění za krupobití, na které měl právo. Jeho obecní popularita postupně vyprchává a mění se na nevraživost bezmála všech obyvatel jeho rodné katolické obce, jež v něm vidí upjatého fanatika, který dělá vesnici ostudu.
Také jeho manželka zakouší pohrdání, dokonce i dcerky, s nimiž si ostatní děti z vesnice odmítají hrát. Všichni se k nim postupně obracejí zády, včetně faráře, který mu – stejně jako linecký biskup – radí, aby se umoudřil. Všichni, s výjimkou manželky, které vděčí za svoji konverzi. Franziska trpí, ale i v pláči zůstává po manželově boku, ba povzbuzuje k vytrvalosti v tom, co on považuje za správné. Dobře ví, že bez něho statek zkrachuje, a ona i jejich dcerky navždy ponesou jako příbuzné zrádcovský cejch. I když jeho rozhodnutí plně nechápe a – popravdě řečeno – pouhým rozumem je nepochopitelné, staví se plně za něho. Taková manželka je milost.
Věci nabírají rychlý spád. Německo vstupuje do války o svět, a Franz je povolán do wehrmachtu. Nechce přispívat k dobyvačným úspěchům führera, ale na povolávací rozkaz nastupuje k vojsku. Během skládání vojenské přísahy však mlčí. Je uvězněn, vyslýchán a bit, ale neustoupí. Je mu nabízena náhradní služba u zdravotníků, ale když se dozví, že přísahu věrnosti bude muset skládat stejně, skromně a neokázale odmítá. Je převezen do Berlína před vojenský tribunál jako zběh, ba hůře jako odpírač. Povolují mu návštěvy, které by ho mohly přesvědčit. „Mysli na svoje dcerky a ženu! Co s nimi bude? Můžeš přece přísahu fingovat… Není tvůj postoj pouhá pýcha, kterou zaměňuješ za konsekventnost víry?“ – tak k němu mluví advokát, podobně i farář. Nikoli však jeho manželka, které úřady ve snaze zachránit jej před popravou nakonec povolí, aby jej ve vězení navštívila. Franziska, namísto toho, aby manžela od jeho rozhodnutí odvracela, bere na sebe mučednictví jako milost spolu s ním a přináší mu tak do vězení útěšné viatikum svátosti manželství. Franz Jägerstätter po roce stráveném v žáláři položil hlavu pod gilotinu 9. srpna 1943 v berlínské čtvrti Brandenburg.
Blahoslavený Franz vzkazuje rodině na lístku, který odsouzenci psali těsně před popravou: „Tolik bych vás chtěl ušetřit utrpení, které kvůli mně musíte snášet. Víte však, co řekl Kristus: »Kdo miluje otce nebo matku, syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden« (Mt 10,37)“ – což je mimochodem evangelium právě z této neděle – a dodává: „Odpouštějte ochotně všem, i mně, budete-li kvůli mně muset ještě trpět.“
S novým filmem známého amerického režiséra souvisí drobná okolnost. Jeho italskou premiéru překazilo vyhlášení celostátní karantény, ale narozdíl od jiných snímků (např. Gibsonovo Vzkříšení), jejichž tvůrci premiéru odložili, Malick tak neučinil a spokojil se s tou internetovou. Jeho A Hidden Life tak dobře zapadnul do doby, kterou definuje jedna z postav Jägerstätterových spoluvězňů: „Přijdou temné časy, kdy lidé budou chytřejší, a nebudou pravdu potírat, nýbrž ignorovat.“
Poděkovali jsme za to, že jsme mohli děkovat
Noc otevřených kostelů
Noc otevřených kostelů se konala v naší farností v pátek 5.6. 2020. Kolem padesáti účastníků z toho přes třicet dětí se shromáždilo v ústějovské kapli. Po krátkém úvodu jsme se všichni vydali s lampióny do Janova do kostela Všech Svatých. Zde jsme děti naučili pohybovou píseň „Andělé“. Po krátké katechezi na téma eucharistie jsme dostali požehnání a za setmění jsme se rozešli do svých domovů. Akce se zúčastnili kromě Mladovožičáků také rodiny s dětmi z Benešovska a Vlašimska.
Děkujeme všem za účast P. Jaroslav Karas
Ohlédnutí za poutí na sv. Horu 2020
Milí svatohorští poutníci!
V sobotu 30.5.2020 jsme doputovali k Mariánskému sloupu a věřte, šli jste s námi. Poděkovali jsme Panně Marii Svatohorské za ochranu našeho národa před nákazou, taky jsme prosili za zastavení strachu v naší společnosti a modlili jsme se i za milost pro ostatní svatohorské poutníky, kteří na Svatou Horu nemohli přijít. Po přivítání nám P. Kuník říkal, že jsme k nim přišli jako první organizovaná skupina poutníků po karanténě. Putovní „jádro“ tvořilo 13 poutníků (ti přespávali a šli celou cestu), ale co víme, tak se do poutě různými způsoby zapojila téměř stovka – a to je úžasné. Někteří nás překvapili na cestě někde „za bukem“ a buď zamávali, nebo se k nám na chvíli připojili. Jiní napsali mejl, sms, zavolali. Další putovali sami v tyto dny na Lomec, na Klokoty, k Ústějovské kapličce nad Mladou Vožicí nebo ke křížkům u svých domovů. Taky se ozvali mnozí, že ve stejný čas, jako budeme mít mši na Svaté Hoře, s námi budou ve spojení na dálku v modlitbě nebo na mši někde jinde. S mnohými z vás jsme se setkali při mších v Sedlci, na Krásné Hoře a na Svaté Hoře. Jen se omlouváme, že jsme podle slibů každý den nereagovali na webu farnosti, přiznáváme, při plánování jsme přecenili naše síly. Jistebničtí poutníci si vyzkoušeli svou větev do Sedlce. Čekali jsme, že za křižovatkou nad Šanovicemi bude jen Maruška Bendová, která se o jistebnickou větev stará, a P. Pavel Němec. K našemu překvapení tam mávalo 11 poutníků, nejmladší pětiměsíční Vilma. A Panna Maria je odměnila mocnou ochranou, neboť zatímco vožičtí byli jako vodníci, na ně za celý den nespadla ani kapička. Všude pro cestě jsme se víc jak kdy dříve setkávali s podporou a pomocí. Například po deštivém prvním dni nám P. Vlček rozfajroval kamna na faře tak dobře, že ráno bylo všechno suché a my vyhřátí. O jedno se s vámi chceme obzvlášť podělit, milí přátelé. Ale ono to nejde popsat, to musíte vidět! Až budete mít cestu kolem Střezimíře, udělejte si výšlap k altánu nad ves. Asi tak 50 m od něj jsme objevili krásný křížek s fotkou „Naší Marušky“ věnovaný poutníkům na Svatou Horu, kteří nás předešli k věčnosti. U jeho paty jsou dva kamínky se jmény Honzy a Jirky, a jednou tam bude mít kamínek každý z nás. Křížek je nad loukou plnou lučního kvítí, pod ní běhají koně, dál se táhne údolí do Sedlce a na obzoru zahlídneš kopečky kolem Svaté Hory. – Stáli jsme tam v úžasu nad krásnou prací a neskutečnou myšlenkou… Velké, velké díky Majce a Jirkovi Klimešovým a těm, kdo jim pomáhali dílo uskutečnit, manželům Pohanovým a Janě Vepřekové. A tak můžeme říci, že i v těchto ztížených podmínkách jsme pouť na Svatou Horu společně se ctí naplnili, a i když byla „malá“, málo neznamenala. Děkujeme vám za pochopení a za všechno vaše připojení se k ní. Společně jsme uskutečnili něco, v co jsme ještě před měsícem ani nedoufali. A bylo to potřebné a je to velká radost! Těšíme se na vás ve středu 24.6. při setkání všech poutníků v Mladé Vožici (16 h mše sv. po ní společenství na farní zahradě).
Helena Knotková