Ježíš muž modlitby

Ježíš, muž modlitby

Papežova katecheze na generální audienci, 28. října 2020, Aula Pavla VI

Česká sekce RV

(Lk 3,21-22)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V našem cyklu katechezí o modlitbě jsme prošli Starý zákon a nyní přistupujeme k Ježíši, který se modlí. Svoje veřejné poslání zahájil křtem v řece Jordán. Této události přikládají evangelisté svorně zásadní důležitost. Vyprávějí o tom, jak byl veškerý lid usebrán v modlitbě , a upřesňují, že zřejmým znakem tohoto shromáždění bylo pokání (srov. Mk 1,5; Mt 3,8). Lid přicházel k Janovi, aby přijal křest na odpuštění hříchů, což je výraz kajícnosti a obrácení.

První Ježíšův veřejný čin je tedy účast na sborové modlitbě, kajícné modlitbě lidu, přicházejícího ke křtu, kde se všichni považují za hříšníky. Proto Jan Křtitel namítá: »Já bych měl být pokřten od tebe, a ty přicházíš ke mně?« (Mt 3,14). Křtitel chápe, kým Ježíš je. Ježíš však trvá na svém, protože plní Otcovu vůli (v. 15). Koná úkon solidarity s naší lidskou situací. Modlí se s hříšným Božím lidem. Zapamatujme si, že Ježíš je Spravedlivý, nikoli hříšník. Chtěl však sestoupit až k nám, hříšníkům, a modlí se s námi. A modlíme-li se k Němu, modlí se s námi. Ježíš je s námi, protože je v nebi a modlí se za nás. Ježíš se za nás modlí neustále. Nikdy se nemodlíme sami, vždycky se modlíme s Ježíšem. Nezůstává na opačném břehu řeky – [jako by říkal] „Já jsem spravedlivý a vy hříšníci“ – aby zvýraznil svoji odlišnost a distanci od neposlušného lidu, nýbrž vstupuje do téže očistné vody. Počíná si jako by byl hříšníkem. A v tom je velikost Boha, který poslal svého Syna, zřekl se sám sebe a ukázal se jako nějaký hříšník.

Ježíš není a nemůže být vzdáleným Bohem. Vtělení to zjevilo plným a lidsky nemyslitelným způsobem. Ježíš svoje poslání zahájil tím, že se postavil do čela kajícího se lidu, aby vytvořil průchod, k jehož projití máme my všichni po Něm sebrat odvahu. Je to těžké, ale On razí cestu.  Katechismus katolické církve vysvětluje, že toto je novost plnosti času, a praví: „Zde se začíná zjevovat novost modlitby v plnosti času: dětinná modlitba, kterou Otec očekával od svých dětí, začíná být konečně prožívána samým jednorozeným Synem v jeho lidství, s lidmi a pro lidi“ (KKC, 2599). Ježíš se modlí s námi. Chovejme to v mysli i v srdci: Ježíš se modlí s námi.

V onen den je tedy na březích Jordánu celé lidstvo s touhami svých nevyslovených proseb. Je to především lid hříšníků, kteří měli za to, že nemohou být Bohem milováni, neodvažovali se překročit prahy chrámu, nemodlili se, protože se toho necítili hodni. Ježíš přišel pro všechny, i pro ně, a začíná právě sjednocením s nimi a v jejich čele.

Zvláště Lukášovo evangelium poukazuje na klima modlitby, ve kterém probíhal Ježíšův křest: »Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe« (Lk 3,21). Modlitbou Ježíš otevírá nebeskou bránu a touto průrvou sestupuje Duch svatý. A shůry provolává hlas úžasnou pravdu: »Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení« (v. 22). Tato jednoduchá věta obsahuje nesmírný poklad: dává nám tušit něco z Ježíšova tajemství a z Jeho srdce, neustále obráceného k Otci. Ve víru života a světa, který se přižene, aby Jej odsoudil; i v těch nejtvrdších a nejtristnějších prožitcích, které bude muset snést; i tehdy, až nebude mít, kde složit hlavu (srov. Mt 8,20), i tehdy, až se kolem něho rozpoutá nenávist a pronásledování, Ježíš nikdy není bez útočiště a bez příbytku: přebývá věčně v Otci.

V tom je jedinečná velikost Ježíšovy modlitby: Duch svatý na Něj sestoupil a Otcův hlas osvědčuje, že miluje Jeho, Syna, ve kterém se plně zračí.

Tato Ježíšova modlitba, která je naprosto osobní u břehů Jordánu a bude takovou po celý Jeho pozemský život, se o Velikonocích skrze milost stane modlitbou všech pokřtěných v Krista. On nám daroval tento dar a vybízí nás modlit se tak, jak se modlil On.

Pokud se proto někdy při večerní modlitbě cítíme zemdleni a prázdní a zdá se nám, že život je zcela nesmyslný, v té chvíli je třeba úpěnlivě prosit, aby se Ježíšova modlitba stala také naší modlitbou. „Já se dnes nedokážu modlit, nevím, co si počít, necítím se hoden, hodna…“ V té chvíli, Ježíši, ať je Tvoje modlitba mojí. A svěřit se Jeho modlitbě za nás. On je v té chvíli před Otcem a přimlouvá se za nás, ukazuje Otci svoje rány [utrpěné] za nás. Mějme tuto velkou důvěru. Pak, budeme-li mít tuto důvěru, znovu uslyšíme z nebe hlas, silnější než ten, který stoupá z hloubi nás samotných, uslyšíme, jak něžně šeptá: „Ty jsi Bohem milovaný, ty jsi syn, ty jsi radost nebeského Otce“. Právě kvůli nám a pro každého z nás zní Otcova slova, i kdybychom byli odmítnuti všemi jako ti nejhorší hříšníci. Ježíš nesestoupil do vod Jordánu kvůli sobě, nýbrž pro nás všechny. Veškerý Boží lid se přicházel k Jordánu modlit, prosit o odpuštění a o křest obrácení. A jak praví jeden teolog, přicházel „s obnaženou duší a bos“. Pokorně. Modlitba totiž vyžaduje pokoru. Otevřel nebesa jako Mojžíš, který zjednal průchod Rudým mořem, abychom všichni mohli projít za Ním. Ježíš nám daroval svoji vlastní modlitbu, která je dialogem Jeho lásky s Otcem. Daroval nám ji jako zárodek Trojice, která se chce uchytit v našem srdci. Přijměme ji. Přijměme tento dar, dar společné  modlitby s Ním. A nepochybíme.

 

Přeložil Milan Glaser

Žehnání nového kostela

V Brně na Lesné požehnali kostelu blahoslavené Marie Restituty

Ilustrační foto

sobota, 12. září 2020, 14:30

Zhruba tisícovka lidí se dnes zúčastnila slavnostního požehnání kostela blahoslavené Marie Restituty v Brně – Lesné. Náklady na stavbu přesáhly 100 milionů korun. Farnost na to řadu let sbírala peníze. Farář Pavel Hověz při zahájení mše uvedl, že přispělo asi 25.000 lidí. Řeholnice Marie Restituta byla za druhé světové války popravena.

Část lidí se sešla v kostele, někteří seděli, jiní stáli. Další zájemci o požehnání seděli ve vedlejší místnosti, kde jim bohoslužbu přenášela velkoplošná obrazovka. Druhá obrazovka se nacházela i venku, kde seděly další davy lidí.

Myšlena na vznik kostela se datuje do 60. let minulého století, řekla ČTK bývalá místostarostka Brna-severu Miriam Kolářová (KDU-ČSL), která stavbu podporovala a nyní funkci na radnici nevykonává kvůli mateřské dovolené. „Nejdříve se věřící scházeli ve společenském centru, později tady vzniklo duchovní centrum, které je ale provizorním prostorem. Až s páterem Hovězem přišla myšlenka, aby se kostel dotáhl. Zapojil do toho spoustu lidí a dobrovolníků a bojoval, aby se kostel postavil,“ uvedla Kolářová.

Na kostel se skládali farníci

Podle ní přispěla spousta lidí, Hověz uvedl, že 25.000. „Babičky se skládaly po stokorunách. Byli ale například i starší lidé, kteří ještě za svého života odkázali farnosti byt nebo nemovitost,“ přiblížila Kolářová příklad, jak farnost nasbírala peníze. „Kostely se dnes nestaví na desítky let, ale na století. Pro farnost je to skvělá věc. Není to obyčejná stavba, ale stane se ozdobou a chloubou Lesné,“ řekla Kolářová.

 

Netradiční kostel podle návrhu architekta Marka Jana Štěpána se stavěl od srpna 2017. Kruhový objekt s dominantní, 31 metrů vysokou věží se zvonkohrou vyrostl kompletně jako monolitická železobetonová konstrukce. K zajímavým prvkům patří duhová skla pod klenbou.

Marie Restituta se narodila jako Helena Kafková v nedalekých brněnských Husovicích. Později se její rodina přestěhovala do Vídně a Kafková vstoupila do kongregace Sester františkánek křesťanské lásky a přijala řeholní jméno Marie Restituta. Byla zdravotní sestrou a za druhé světové války se několikrát dostala do sporu s nacisty. Zatčena byla na operačním sále a následně popravena gilotinou. Za blahoslavenou byla prohlášena v červnu roku 1998

František píše do Buenos Aires

Hymnus na život, který přichází – píše papež do Buenos Aires

Vatikán/Buenos Aires. Papež František napsal věřícím buenosaireské farnosti sv. Rajmunda „Nenarozeného“ u příležitosti jejich patronátní slavnosti (foto), která je v hlavním městě Argentiny významnou církevní událostí a které se v minulosti jako tamější biskup pravidelně účastnil. Přídomek sv. Rajmunda odkazuje k dramatickým okolnostem počátků jeho života. Matka totiž zemřela před jeho porodem, ale lékař mu neuvěřitelně pomohl přijít na svět. Sv. Rajmund Nenarozený je proto přímluvcem rodiček a také porodníků.

„Vzpomínám na svoje setkání během těchto svátečních dnů, na žehnání nastávajících maminek, dětí a manželů, kteří prosí o dítě… je to opravdový hymnus na život, který přichází,“ píše papež František tamějšímu faráři otci Rubénovi Ceracimu. „I dnes, setkám-li se na generálních audiencích s nějakým párem, který mne prosí o požehnání za početí dítěte, říkám jim, aby prosili o přímluvu sv. Rajmunda Nenarozeného, a pokud jsou Argentinci, radím jim, aby šli do svatyně na Via Cervantes,“ svěřuje se dále František. V listě papež zmiňuje novénu, která začíná tuto sobotu a končí poutní slavností 31. srpna. Svatý otec přeje celému farnímu společenství požehnanou pouť. „Jsem si jist, že milost, pokoj, zdraví a plodnost budou hojné,“ uzavírá svůj list.

Dodejme, že sv. Rajmund Nenarozený (1200-1240)  přišel na svět v katalánském Portello, a dramatický nebyl jenom začátek, nýbrž celý průběh jeho životní pouti. V roce 1224 totiž přes odpor svého otce vstoupil k mercedářům (Ordo Beatæ Mariæ Virginis de Redemptione Captivorum), což byla tehdy zcela nová řehole, kterou založil sv. Petr Nolaska za účelem vykupování zajatců z muslimského otroctví. Za tím účelem se Rajmund poté, co přijal kněžské svěcení, vydával do severní Afriky. Během třetí takové výkupné výpravy do Alžíru, když už neměl peníze, prodal otrokářům sám sebe výměnou za svobodu několika křesťanů, kteří se – zcela zdeptaní – ocitli téměř na pokraji apostaze. Jako otrok nepřestával Rajmund navštěvovat svoje souvěrce a povzbuzoval je v  trpělivosti, statečnosti a naději. Pro svoji apoštolskou činnost byl mučen a ponechán naživu jen proto, že za něho bylo očekáváno bohaté výkupné. Když jeho křesťanské svědectví přitáhlo k víře několik muslimů, měl být zaživa naražen na kůl, ale vzhledem k očekávanému výkupnému byl ponechán naživu, byť nelidsky ztýrán. Soudce nařídil, aby mu propálili oba rty a ústa opatřili zámkem, který mu odemykali, jen když dostával jídlo. Tak byl držen v zajetí po osm měsíců. Jeho příkladnou pokorou a trpělivostí byli souvěrci pohnuti ještě více než jeho kázáním. Když byl Rajmund Nenarozený ještě v okovech, jmenoval jej papež Řehoř IX. kardinálem. Řádovým spolubratrům se nakonec podařilo Rajmunda vykoupit a dopravit do Barcelony, ale když jej nedlouho poté papež povolal do Říma, tak cestou, v důsledku vytrpěného strádání, v necelých čtyřiceti letech, 31. srpna 1240, umírá. Kanonizován byl v roce 1681.

Každoroční patronátní slavnost farnosti sv. Rajmunda Nenarozeného je v „bývalé diecézi“ papeže Františka velkou událostí, která se těší značné účasti věřících. Liturgii v tamější svatyni slouží 31. srpna argentinský primas a buenosaireský arcibiskup, kterým je po Jorge Mario Bergogliovi kardinál Mario Poli

Papež se setkal s mladíkem trpícím ALS

Ochrnutý rapper: Růženec mě vzdaluje od mého vraha

Vatikán. Ochrnutý italský mladík, který si svým svědectvím získal srdce publika na letošním festivalu v San Remu, se setkal s papežem Františkem. Dvaadvacetiletý Paolo Palumbo trpí amyotrofickou laterální sklerózou, nevyléčitelnou neurodegenerativní chorobou. Během čtyř let se ocitl na invalidním vozíku, je odkázán na výživu zavedenou přímo do žaludku a více než rok komunikuje se světem prostřednictvím počítače, který ovládá očima. Díky tomuto zařízení mohl vystoupit na nejsledovanějším italském festivalu s rapem „Io sono Paolo“ a podělit se s Vatikánským rozhlasem o svou reflexi po setkání s papežem Františkem.

„Jak říká finále mé písničky: věřím a modlím se růženec a právě ten ode mě drží daleko mého vraha. Víra a modlitba člověka naplňují a vymazávají všechna dramata. Chtěl bych říci všem posluchačům a vůbec všem lidem, že život je skutečně krásný a vzácný. Musíme využívat čas, který je nám dán, k šíření lásky a naděje.“

Papež František zahlédl na internetu, jak Paolo díky zvláštní aplikaci dokáže navigovat dron pouhým pohybem očí. Zaujalo jej to a poslal mu ručně psaný lístek, na kterém vyjádřil obdiv síle jeho vůle a houževnastosti. „Modlím se za tebe, ty se modli za mě,“ napsal František na konci léta.  Minulou středu (26. února) se Paolo v doprovodu své rodiny dopravil na Náměstí sv. Petra a s papežem se osobně setkal.

„Zrno víry ve mně během let vyklíčilo a stalo se mohutným stromem. Nemoc nedokázala zastavit moje modlitby, naopak je živila a pomohla mi pochopit, že Boží plán přesahuje naše momentální porozumění. Začím tomu rozumět a to, co objevuji, mi dává nekonečnou radost,“ řekl ochrnutý mladík papeži. Slova, jež mu František odvětil, však neprozradil. „Uchovává si je pouze pro sebe, jako vzácný dar,“ řekl Vatikánskému rozhlasu Paolům o tři roky starší bratr Rosario.

„Víra byla v naší rodině vždycky důležitá. Od chvíle, kdy se objevila nemoc, Paolo věří a modlí se ještě víc a velmi se přiblížil k Bohu…Před diagnózou měl každý z nás své životní plány, které jsme pak museli trochu změnit. Nikoli ale k horšímu, zažili jsme něco lepšího, protože nás sjednotila láska, a víra, kterou jsme již měli, se ještě posílila. Viděli jsme, jak se víra stala Paolovou silou. Stejně jako další lidé nám také on ukazuje, že nemoc život nezastavuje a že život je největší dar, který jsme dostali, a s nímž se musíme snažit naložit co nejlépe.“

Říká Rosario Palumbo, který – jak zaznělo v písničce na San Remu – se stal Paolovi rukama a nohama a neváhal změnit své plány, aby mohl svého bratra doprovázet.