Bratrství je víc než etnická příslušnost

Bratrství v Kristu je důležitější než etnická příslušnost, dosvědčují burundští mučedníci

„Církev v Burundi si prostřednictvím nás, biskupů, přeje oslavit skupinu lidí, kteří v Ježíšově jménu nabídli život, aby dosvědčili, že naše bratrství v Kristu je důležitější než etnická příslušnost. Je to veliké svědectví, které považujeme za důležité pro každého křesťana. Chceme tedy slavit křesťanské bratrství“.

S tímto úmyslem zahájili burundští biskupové v katedrále v Bururi diecézní fázi kanonizačního procesu, který se týká dvou italských misionářů a laické pastorační pracovnice zavražděných v Buyngero roku 1995, burundského kněze zabitého ve městě Gitega roku 1972 a čtyřiceti seminaristů z menšího semináře v Buta, zastřelených v roce 1997, protože se odmítli rozdělit na Hutuy a Tutsie. Jedná se o první kanonizační kauzu v burundské církvi, nazvanou „Michel Kayoya a XLIII druhů mučedníků“.

„Tito bratři a sestra v Kristu jsou pro nás, burundské biskupy, hrdinové, které vám předkládáme jako jediný inspirativní vzor bratrské a interetnické lásky. Noste u sebe jejich fotografie, čtěte si o jejich životech, abyste je napodobovali. Je to první skupina pravděpodobných mučedníků, s níž předstupujeme před všeobecnou církev, aby úředně potvrdila jejich mučednictví“, obracejí se biskupové k většinově katolickému obyvatelstvu Burundi v prohlášení, které zveřejnila také vatikánská agentura Fides.

Beatifikační kauzu podpořila kongregace misionářů xaveriánů, řeholního institutu založeného sv. Guidem Confortim, k níž náleželi dva zavraždění misionáři, o. Ottorino Maule a Aldo Marchiol a se kterou úzce spolupracovala italská laička Catina Gubert. Všichni tři byli zastřeleni v misii v Buyengero, přičemž se jednalo o skutečnou mimosoudní popravu, a nikoli násilnou vraždu spojenou s loupeží či vypleněním misie.

Kongregace pro svatořečení doporučila připojit k jejich procesu také kauzu burundského kněze o. Michela Kayoya, pastýře, básníka a filosofa, který ve svých dílech vyzdvihoval etnickou rozrůzněnost jako bohatství a vzájemný dar, nikoli ohrožení. Byla to charismatická postava – miloval pravdu a hlásal lásku, aniž by ji odděloval od spravedlnosti. Spolu s padesáti kněžími a laiky padl do zajetí ozbrojené bandy, která jej popravila 17. května 1972. Ve svých osmatřiceti letech šel na smrt za zpěvu žalmů a Magnificat.

O pětadvacet let později, v časných ranních hodinách 30. dubna 1997, napadla jiná ozbrojená banda seminář v Buta, v burundské diecézi Bururi. Když se seminaristé ze čtyř burundských diecézí odmítli rozdělit podle své etnické příslušnosti, útočníci je všechny postříleli. Nad hrobem těchto mladých mužů ve věku 15 až 20 let byla vystavena Svatyně mučedníků bratrství, známá i na mezinárodní úrovni.

Oslava státního svátku

Oslava státního svátku

V den 104. výročí vyhlášení samostatného československého státu jsme navštívili dvě významná místa v Praze. Naši pouť jsme zahájili v novém kostele Božského Spasitele na Barrandově. Uprostřed sídlištní zástavby se podařilo v roce 2020 dokončit neobyčejnou stavbu, která získala v roce 2021 ocenění „Stavba roku“. Minimalistická stavba nového kostel vznikla podle návrhu architektů Jakuba Žišky a Pavla Šmelhause zahrnuje také komunitní centrum se sálem, klubovnami a kavárnou. Prostory mají sloužit nejen farnosti, ale všem obyvatelům Barrandova. Mohou se v nich konat koncerty, společenské akce, besedy, přednášky či výstavy, v centru jsou klubovny, knihovna, dětský koutek. Nechybí ani kavárna s přilehlým dětským hřištěm. Provoz bude navazovat na bývalé Misijní středisko, které stálo na témže místě. Kostel má tradiční jednolodní půdorys, výrazný portál a věž se zvony, interiér liturgickými prvky vybavili sochaři Petr Váňa a Stanislav Kolíbal. Stavba kostela přišla na 150 milionů korun, z jedné třetiny ji financuje pražské arcibiskupství, které od Prahy 5 odkoupilo i pozemek. Přispívají soukromí dárci, podle faráře Josefa Ptáčka někteří do projektu vkládají své životní úspory. Do prostoru je jedinečným způsobem zakomponován vstup světla stropem. Přes velký prosklený kruhový otvor ve stropě je celý prostor osvětlen. V presbytáři stojí deset metrů vysoký skleněný kříž, na kterém je korpus představující vzkříšeného Krista.

V odpolední části programu našich farností jsme se zúčastnili „Modlitby za národ v pražské katedrále. Tato modlitba se koná každého 28. dne v měsíci. Modlitba začíná v kapli sv. Václava a pak se přechází přes hradní nádvoří do kostela sv. Jiří. V tomto chrámu je pohřbena sv. Ludmila. V letošním roce jsme měli příležitost sestoupit do krypty baziliky, kde jsou pohřbeni významní čeští králové.

Svědectví lásky a odvahy

Zadní Zvonková patří k místům, která se po druhé světové válce vylidnila. Ze světa však zcela nezmizela. Pozůstatky obce nedaleko Horní Plané u hranic s Rakouskem mají působivou atmosféru. A stále se tam zračí stopy bývalých obyvatel vsi, kde před dekádami začal i tragický příběh mladého kněze.

Zadní Zvonkovou, části obce Zvonková neboli Glöckelbergu, k zániku přivedly dvě události – jednak poválečný odsun německého obyvatelstva, a pak to, že jí doslova za humny vyrostla železná opona. I dosídlení obce tak bylo pro komunistický režim nežádoucí.

Historii Zvonkové kolem poloviny 17. století započali dřevorubci, kteří se usadili při staré obchodní stezce mezi Čechami a Horními Rakousy. Ves se pak v poslední třetině 18. století rozvíjela vlivem výstavby blízkého Schwarzenberského plavebního kanálu, na němž se plavilo dřevo od roku 1793.

V té době byl také ve Zvonkové vystavěn dřevěný kostelík, který v roce 1876 zničily plameny, a na jeho místě vyrostl honosnější novogotický kostel svatého Jana Nepomuckého. Ten je dominantou místa i v současnosti.

Kostel svatého Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové | zdroj: Profimedia.cz

Počátkem 20. let 20. století pak Zvonková rozhodně nebyla nenápadná ves. Podle úředních záznamů tam tehdy fungovalo pět hostinců, dvě trafiky, tři řeznictví a stejný počet obchodů se smíšeným zbožím, spořitelna, mlýn, hamr a pila. Své služby tu nabízeli i tři obuvníci, čtveřice krejčích a řada dalších živnostníků.

V roce 1930 jen ve Zvonkové bydlelo bezmála 699 obyvatel a stálo 121 domů. S přilehlými sklářskými osadami Josefův důl a Huťský Dvůr obec čítala 1306 lidí ve 232 domech. Naprostá většina obyvatel byla německé národnosti. Mimochodem, Josefův důl byl za první republiky oblíbeným místem turistů a lyžařů. V roce 1922 také místní sklárna zaměstnávala bezmála 200 lidí a její výrobky putovaly i do daleké ciziny. Provoz sklárny skončil v roce 1930, v důsledku hospodářské krize.

Příběh odvážného kněze

V roce 1940 se do Zvonkové přistěhoval nový kněz – Engelmar Hubert Unzeitig. Teprve devětadvacetiletý Unzeitig, rodák z Hradce nad Svitavou, měl za sebou studium na univerzitě v bavorském Würzburgu a na kněze byl vysvěcen v roce 1939.

Engelmar Hubert Unzeitig | zdroj: Wikipedia.cz

Do historie vstoupil svými odvážnými kázáními, v nichž odsuzoval nacismus a pronásledování Židů. Tím se dostal do sváru s představiteli nacistické moci i těmi, kteří se pro nacismus nadchli. Na jaře 1941 ho na udání zatklo gestapo. Nejdřív byl vězněn v Linci, poté v koncentračním táboře Dachau.

V táboře si vysloužil přezdívku „Anděl z Dachau“ za pomoc spoluvězňům – především ruským zajatcům, neboť ovládal ruštinu. Podařilo se mu také zorganizovat dodávku základních potravin do tábora.

Poté, co v Dachau v roce 1944 vypukla epidemie tyfu, pomáhal Unzeitig s ošetřováním nemocných a umírajícím dával poslední pomazání. Nakazil se však i on sám a nemoc nepřežil. Zemřel 2. března 1945, den po svých čtyřiatřicátých narozeninách. Urna s jeho pozůstatky byla propašována z tábora a později pohřbena v kostele mariannhillských misionářů ve Würzburgu. V září 2016 katolická církev Unzeitiga blahořečila.

Péče o zbytky paměti

Po válce došlo k odsunu německého obyvatelstva a po vzniku železné opony byla zadní část obce, tedy Zadní Zvonková neboli Hinter Glöckelberg, prakticky srovnána se zemí. Zůstal jen kostel, který pak dekády chátral a sloužil i jako skladiště vojenské techniky, fara, hřbitov a budova jedné z trafik. V Přední Zvonkové bydleli pohraničníci a formálně se stala částí městečka Horní Planá.

Příběh Zadní Zvonkové začal ožívat až po sametové revoluci. Zpustlý kostel byl v 90. letech spoluprací lidí z Česka, Rakouska a Německa opraven a znovu vysvěcen, některé hroby udržují rodiny bývalých obyvatel. Aktuálně historii Zvonkové mapuje také výstava v památníku a rodném domě spisovatele Adalberta Stiftera v Horní Plané. Potrvá do prosince 2023.

Pozůstatky Zadní Zvonkové jsou také častým cílem turistů. A součástí více než třicetikilometrové trasy, která začíná v Přední Zvonkové, vede přes Zadní Zvonkovou a kolem řady dalších zajímavých míst podél Schwarzenberského kanálu. Končí opět v Přední Zvonkové.

Příběh statečnosti a odvahy

Salvo Antonio D’Acquisto: příběh o obrovské lidské statečnosti

2. světová válka měla bezpočet hrdinů a většina z nich není bohužel příliš známa, což je i případ Salva Antonia D’Acquista, který tehdy obětoval svůj mladý život, aby zachránil své spoluobčany. Pojďme si v následujícím článku připomenout tento hrdinský čin, který by neměl být zapomenut.

Salvo Antonio se narodil do zbožné rodiny v italské Neapoli v roce 1920. Ve věku 19 let se jako dobrovolník přihlásil do armády, kde byl přiřazen ke Sboru královských karabiniérů. Po vstupu Itálie do války se Salvo dobrovolně přihlásil do jednotky fašistických dobrovolníků a v listopadu 1940 byl přepraven s celým oddílem do severní Afriky, kde se zúčastnil bojů s Brity. Během těchto bojů byl zraněn a převezen do nemocnice v Benghází. Tam se nakazil malárií a protože jeho nemoc měla těžký průběh, byl po uzdravení převelen zpět do Itálie. Perspektivní mladík Salvo Antonio tehdy nastoupil do karabiniérské školy v Římě, kde podstoupil zrychlený důstojnický kurz. Ze školy odešel jako důstojník a byl převelen do Torrimpietry, menší obce nedaleko Říma, kde sloužil jako zástupce místního velitele. Zatím to zní spíše jako popis života talentovaného mladíka, který sympatizoval s fašistickým režimem a který podporoval válku, avšak následně přišel zlom.

Foto: Salvo D’Acquisto, pravděpodobně rok 1939 | Wikimedia Commons / Public domain

8. září 1943 byl sesazen italský vůdce Mussolini a Badoglio oznámil, že Itálie uzavřela se spojenci příměří. Němci vzápětí Itálii obsadili a oddíl německých parašutistů zabral kasárna karabiniérů v obci Fiumicio, které spadaly pod jurisdikční území karabiniérů v Torrimpietry. V těchto kasárnách pak 22. září došlo k výbuchu. Němci se hrabali v bednách, které tam po karabiniérech našli a jedna z nich explodovala. Dva Němci tehdy zemřeli a další dva byli zraněni. V bedně se pravděpodobně nacházely výbušniny, které karabiniéři zabavili pytlákům. Pytláci s nimi chtěli chytat ryby, ale výbušniny si našly jiný cíl.

Německé velitelství z výbuchu začalo podezřívat místní partyzány a požádalo tamní policejní oddělení o pomoc. Protože však byl velitel karabiniérů v Torrimpietre nemocný, musel ho zastopit D’Acquisto. Když se D’Acquisto dostavil na německé velitelství, velitel parašutistů mu začal okamžitě vyhrožovat, že pokud do druhého dne nenajde viníky, nechá popravit 22 rukojmích. Ráno D’Acquisto německému veliteli oznámil, že výbuch byl nešťastná nehoda a nikdo za něj nemůže. To však Němcům nestačilo.

V obci tak bylo náhodně vybráno 22 mužů, které čekala poprava. Němci je naložili na korby náklaďáků a odvezli na hlavní náměstí. D’Acquista odvezli Němci spolu s ostatními, protože mu nevěřili a zřejmě si mysleli, že domnělé útočníky kryje. Na náměstí pak Němci začali zadržené muže ještě jednou vyslýchat a snažili se z nich dostat přiznání. D’Acquista drželi stranou a snažili se ho přesvědčit, aby spolupracoval a chtěli, aby označil těch 22 mužů za viníky výbuchu. D’Acquisto si však stál za svým a pořád opakoval, že výbuch byla nešťastná náhoda a Němci zadrželi nevinné lidi. Podle svědectví Italů chování statečného karabiniéra Němce velmi rozzuřilo a parašutisté ho tak začali mlátit pažbami svých zbraní do hlavy. D’Acquista však nezlomili a ten si pořád stál za svým.

Foto: Socha Salva D’Acquista, která se nachází před vlakovým nádražím v Cisterně, Itálie | Wikimedia Commons / Public domain

Středoevropské tažení maršála Torstenssona v poslední fázi třicetileté války

Odpoledne pak Němci celou skupinu i s D’Acquistem odvedli za město, kde rukojmí donutili, aby si vykopali vlastní hroby. Tato práce trvala několik hodin. Když bylo hotovo a všichni tušili, že je čeká smrt, podle svědectví zadržených Italů přistoupil D’Acquisto k německému velícímu důstojníkovi a chvíli se s ním o něčem bavil. O čem se bavili, nebylo nikomu z Italů známo, avšak když hovor obou mužů skončil, nařídil německý důstojník, ať všechny rukojmí pustí. Když Italové začali utíkat, uslyšeli výkřik Viva I’Italia, střelbu z několika pušek a smrtelný chrapot. Někteří se otočili a uviděli umírajícího D’Acquista, jak leží ve svém hrobě a ještě kope nohama.

Foto: Když Italové začali utíkat, uslyšeli výkřik Viva I’Italia, střelbu z několika pušek a smrtelný chrapot. (ilustrační foto) | Bundesarchiv / Public domain

Později místní od Němců zjistili, že D’Acquisto Němcům nabídl vlastní život výměnou za životy ostatních. Na německého důstojníka jeho statečnost udělala dojem, a proto s nabídkou souhlasil. Druhý den Němci Italům v obci řekli, že jejich velitel byl statečný muž a dodali, že onen poddůstojník zemřel jako hrdina, i když čelil tváří v tvář smrti.

Jak se v Bibli píše, není větší boží milosti, když jeden obětuje svůj život pro druhé. V roce 1996 byl statečný Salvo Antonio D’Acquisto kanonizován.

Historická připomínka roku 1945

9. srpna 1945: po Hirošimě další katastrofa v Nagasaki

Po stopách onoho tragického srpnového dne se vydáváme prostřednictvím dvou předmětů, které přežily jaderný výbuch: kříže a části sochy Panny Marie. Tragédie je zvěčněná na fotografii, která silně šokovala papeže Františka

Amedeo Lomonaco – Vatikán

Je 11:02 hodin 9. srpna 1945. Tři dny po svržení jaderné bomby na Hirošimu svrhne americké letectvo atomovou bombu na Nagasaki, které se promění v hromadu trosek a způsobí okamžitou smrt nejméně 70 tisíc lidí. Mnozí z těch, kteří strašlivou destrukci přežili, trpí v průběhu let nemocemi způsobenými ozářením.

Kříž, který přežil holocaust

Katedrála v Nagasaki je také zcela zničena. Zachránil se dřevěný kříž vysoký asi jeden a půl metru. Z trosek ho vyzvedl jeden příslušník námořní pěchoty. Se souhlasem tehdejšího biskupa města ho přivezl do Spojených států. V roce 1982 byla předána Peace Resource Centrev Ohiu, kde jsou uloženy některé památky z Nagasaki a Hirošimy. Kříž byl později vrácen japonské církvi na znamení míru a smíření. „Je to artefakt,“ řekla Tanya Mausová, ředitelka Peace Resource Centre, „který ztělesňuje utrpení křesťanů z Nagasaki, kteří zahynuli v důsledku atomového bombardování, a je posvátný pro ty, kteří ke katedrále patří.” Kříž, řekl tehdejší nagasacký arcibiskup Mons. Joseph Misuaki Takami během mše za mír v katedrále 9. srpna 2018, „nám ukazuje brutalitu a šílenství války“.

Socha Panny Marie

Před jadernou zkázou se zachránila také hlava sochy Panny Marie, která byla nedávno objevena v katedrále v Nagasaki. Oči Panny Marie jsou dvě prohlubně obklopené zjevnými stopami po popáleninách. Na pravé tváři je ohořelá rýha připomínající slzu. Pro japonské věřící i ostatní je symbolem naděje. Během své apoštolské cesty do Japonska v roce 2019 navštívil papež František Atomic Bomb Hypocenter Park v Nagasaki. „Toto místo,“ řekl papež při této příležitosti, „nás nutí lépe si uvědomit bolest a hrůzu, kterou jsme si jako lidské bytosti schopni způsobit. Bombardovaný kříž a socha Panny Marie nám znovu připomínají nevýslovnou hrůzu, kterou na vlastním těle prožily oběti a jejich rodiny.“

Plody války na fotografii

Fotografie pořízená v roce 1945 je stále výzvou a otřásá svědomím. Zobrazuje desetiletého chlapce, který nese na ramenou mrtvolu svého mladšího bratra, jenž zahynul po výbuchu atomové bomby v Nagasaki. Obrázek silně šokoval papeže Františka, který ho v roce 2017 nechat reprodukovat na pohlednici. Fotografie je doplněna poznámkou „…plod války“ a vlastnoručním podpisem. Snímek pořídil americký fotograf Joseph Roger O’Donnell a poslal jej po jaderných explozích ve dvou japonských městech Hirošima a Nagasaki, zničených jadernou bombou. V Nagasaki viděl dvě děti. Jeden vypadal, že spí na ramenou druhého. Ve skutečnosti byl mrtvý. Jeho bratr s důstojnou tváří plnou utrpení čekal na kremaci.