Řím 2019

Řím 2019

Začátkem měsíce března jsme uskutečnili 2. pouť do Věčného města. 15 poutníků ze dvou diecézí neohrozil ani orkán a v důsledku počasí zrušená vlaková spojení. Po hladkém dvouhodinovém letu jsme přistáli na Římském letišti Fiumicino. Odtud zamířili naše kroky na hlavní římské nádraží Termini. Po krátké návštěvě kostela Santa Maria Maggiore (P. Marie Větší nebo P. Marie Sněžné) jsme zamířili do místa ubytování České koleje Nepomucenum. Bazilika P. Marie Sněžné je podle názvu i v Praze je významným místem pro český národ. V něm totiž papež Hadrián II. slavnostně v roce 869 schválil staroslověnskou liturgii, kterou vytvořili naši dávní věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj. Na jednom z oltářů je vůbec nejstarší vyobrazení P. Marie. Jedná se o nevelký obrázek, který podle tradice namaloval evangelista sv. Lukáš v 1. století po Kristu. Mezi veřejností je obrázek velmi uctíván a Římané mu prokazují velkou úctu. Je znám jako Salus Populi Romanum (Sláva Římského lidu). Po ubytování a setkání s Českými duchovními, kteří studují na Lateránské univerzitě jsme pokračovali v naší pouti. V úterý jsme si prohlédli Vatikánská muzea s úžasnými uměleckými díly ze starověku, středověku i novověku. Obdivovali jsme úžasná díla Michelangela, Leonarda da Vinciho, Rubense, Dalliho a řady dalších velikánů v sochařství, malířství hudbě. V muzeích jsou díla chronologicky i časově seřazená tak, že návštěvník začíná od nejstarších předkřesťanských a směřuje  do současnosti. Tím absolutně největším a nejkrásnějším dílem je Sixtinská kaple, kterou nechal vytvořit papež Sixtus v 16. století. Na výzdobě se podílely desítky malířů a jejich pomocníků řadu let. Výsledek stál za to a návštěvník ocení nádheru celého uměleckého díla prakticky z kteréhokoliv místa. Kaple je navržena tak, že návštěvník vidí nejdůležitější místa a obrazy v nadživotní velikosti a zároveň na něho působí dotek země s věčností. Nadčasovost celého komplexu umocňuje téma, které zahrnuje celé tisícileté dějiny židovství a křesťanství. V Sixtinské kapli se setkávají kardinálové k volbě nového papeže. Konají se zde různá setkání a obřady s Vatikánskými zaměstnanci (např. křest dětí zaměstnanců). Celému jedinečnému dílu dominuje obraz posledního soudu, který zachycuje scénu konce světa jak si ji představoval slavný umělec. V bazilice sv. Petra jsme se pomodlili u oltáře sv. Václava s obrazy sv. Cyrila a Metoděje. V modlitbě za náš národ jsme svěřili jeho budoucnost pod ochranu P. Marie a našich věrozvěstů. Druhý den jsme navštívili Koloseum významnou Římskou památku, která pamatuje dva tisíce let. Koloseum zažilo období svého rozkvětu i úpadku. Od 17. století začíná jeho postupná oprava a úprava, která trvá až do současnosti. V horních patrech tohoto monumentu jsou umístěny velké tabule, které informují návštěvníky o historii, životě i vykopávkách předmětů, které se v něm nalezly. Do obrovského amfiteátru se vešlo 40-60 tisíc diváků, kteří mohli sledovat   hry. Zde se odehrávaly soutěže, souboje mezi gladiátory, ale i bitvy jako na moři. Celý amfiteátr bylo možné během krátké doby zastřešit plachtou a diváci mohli nerušeně pokračovat ve sledování hry. Po skončení diváci během deseti minut opustili více než 80 vchody divadlo. V každém vchodu byla umístěna socha patricijské rodiny. Ta označovala vlastní vchod. Na těchto místech vydalo svědectví víře také mnoho křesťanů. O tom svědčí kříž, který sem nechal umístit papež Jan Pavel II. Naše prohlídka pokračovala v blízkém Forum Romanum tedy Římským tržištěm, kde probíhal veřejný život starověkého Římského lidu. Poutníci nemohli zapomenout ani na Fontánu di Trevi a hodit minci aby se opět na tato místa vrátili. Protože se zatáhlo a začalo silně pršet využili jsme přilehlou Gelaterii a dali si excelentní italskou zmrzlinu. Třetí den jsme se s poutníky vydali metrem až k Římské bazlilice, která nese jméno sv. Pavla. Tento významný muž původem Žid se narodil v Tarzu a vlastnil Římské občanství. Před branami města Damašku prožil po setkání se Vzkříšeným Kristem konverzi a stal se horlivým apoštolem církve. Před vstupem do bazliky se nachází čtvercové Atrium se čtyřmi vzrostlými palmami. Samotný vchod zdobí zlatá mozaika zobrazující Krista s apoštoly Petrem a Pavlem. Pod nimi sedí na skále beránek. Ze skály vytékají do všech světových stran prameny, ke kterým chodí ovečky a beránci. V tomto obrazu je zachycena jedinečnost Božího beránka i univerzalita světové církve. Starozákonní proroci Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel tvoří rámec tohoto skvostu. Bazilika stojí nad hrobem sv. Pavla a je navržena jako pětilodní obdélníková stavba dělená řadami Dórských sloupů. V bazilice jsou zobrazeni všichni papežové od sv. Petra po současného papeže Františka. Závěr naší pouti byl ve znamení loučení s místními a vedl nás na letiště Fiumicino. Zde se nachází kaple pro cestující. Krátce po naší návštěvě přišel místní duchovní, který se se zaměstnanci letiště modlil křížovou cestu. Krátce jsme se s ním pozdravili a on nám popřál šťastný let do České Republiky. Po dvou hodinách klidného letu jsme přistáli na letišti v Praze.                 P. Jaroslav

 

 

4.den Světový den mládeže Papež František Panama 2019

Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 4. den

1. „Nejste budoucnost, jste přítomnost,“ – kázal papež na Světový den mládeže při mši, které se účastnilo 700 tisíc osob.

2. „Začínáme se rodit znovu, když nám Duch svatý dá oči, abychom viděli druhé,“ řekl papež při návštěvě charitního domu pro děti a mladistvé před polední modlitbou Anděl Páně.

3.Postavme na první příčku službu, a vše ostatní nám bude přidáno,“ řekl papež na setkání s 15 tisíci dobrovolníků pořadatelské služby Světového dne mládeže.

Ad 1. Vyvrcholením papežovy návštěvy byla nedělní mše Světového dne mládeže na prostranství Metro Park, pojmenovaném po svatém Janu Pavlu II. V sobotu večer jí předcházela tradiční vigilie, ke které se vrátíme později. Dnešní dopolední liturgie se účastnilo 700 tisíc lidí, a kromě panamského prezidenta Varely, který doprovázel papeže na při všech veřejných vystoupeních, byli přítomni rovněž prezidenti Kostariky, Kolumbie, Guatemaly, Hondurasu, Salvadoru a Portugalska.

Papež František komentoval evangelium z dnešní třetí neděle v mezidobí, které podává, jak Ježíš v nazaretské synagoze nejprve předčítá a pak komentuje Písmo.

Ježíš zjevuje teď Boha, který nám jde vstříc, povolává nás podílet se na Božím teď a »přinést chudým radostnou zvěst«, »vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku«, »propustit zdeptané na svobodu« a »vyhlásit milostivé léto Páně« (srov. Lk 4,18-19). Teď Boha se zpřítomňuje Ježíšem, stává se tváří, tělem, miluje milosrdenství, které neočekává ideální či dokonalé situace, aby se projevilo, ani nepřijímá omluvy za svoje uskutečnění. Ježíš je časem Boha, který každou situaci a každý prostor ospravedlňuje a činí příhodným. V Ježíši začíná a ožívá přislíbená budoucnost.

Ne všichni nazaretští sousedé – pokračoval papež – byli připraveni uvěřit v někoho, koho znali, viděli vyrůstat a který je vybízel k uskutečnění tolik očekávaného přání. Dokonce »říkali: „Není to syn Josefův?“« (Lk 4,22).

Totéž se může stát i nám. Ne vždycky věříme, že Bůh může být tak konkrétní a všední, tak blízký a skutečný, a tím méně, že se zpřítomňuje a jedná prostřednictvím nějakého známého člověka, kterým může být soused, přítel, příbuzný. Ne vždycky věříme, že nás Pán může vyzvat, abychom společně s Ním pracovali a špinili si ruce v Jeho království tak prostým, ale pronikavým způsobem. Stěží přijímáme:, že „boží láska se stává konkrétní a dá se téměř zakoušet v dějinách se všemi jejich tragickými a slavnými zvraty“ (Benedikt XVI., Generální audience, 28. září 2005).

Nezřídka si počínáme jako tito nazaretští sousedé a preferujeme Boha na dálku: krásného, dobrého, velkodušného, leč vzdáleného, aby neobtěžoval; „domestikovaného“ Boha. Blízký a každodenní Bůh, přítel a bratr, nás totiž žádá, abychom se učili blízkosti, všednosti a především bratrství. Nechtěl se zjevit andělsky nebo okázale, ale chtěl nám ukázat bratrskou, přátelskou, konkrétní a familiérní tvář. Bůh je reálný, protože láska je reálná, Bůh je konkrétní, protože láska je konkrétní. A je to právě „konkrétnost lásky, jež zakládá jeden z podstatných elementů života křesťanů“ (Benedikt XVI., Generální audience, 1. březen 2006).

Totéž se však může stát i mladým lidem – poznamenal dále papež – a to pokaždé když se domníváte, že vaše poslání, vaše povolání, dokonce i váš život je příslib, který platí jen pro budoucnost a nemá co do činění s vaší přítomností. Jako by mládí bylo jenom synonymem „čekárny“, kde se čeká, až se přijde na řadu. A „mezitím“ pro vás vymýšlíme nebo si sami vymýšlíte nějakou budoucnost v hygienickém balení a bez konsekvencí, dobře stavěnou, zaručenou a zcela zajištěnou.

Jenže víte co? Mnohým mladým se to zamlouvá. Prosím vás, pomozme jim, aby se jim to nezamlouvalo a raději žili Boží teď.“

Vy, drazí mladí, nejste budoucnost – všem se líbí říkat, že jste budoucností – vy však jste přítomnost; nejste budoucnost Boha, jste Boží teď. [potlesk mladých] On vás svolává a volá ve vašich komunitách a obcích, abyste šli a vyhledali prarodiče, dospělé, postavili se na nohy, chopili se společně s nimi slova a uskutečňovali přání, které měl Pán ve vztahu k vám.

Ne zítra, nýbrž teď, protože tam, kde je váš poklad, bude i vaše srdce (srov. Mt 6,); to, co roznítí vaši lásku, uchvátí nejen vaši představivost, ale zapojí všechno. Bude tím, co vám umožní ráno vstát a pobídne ve chvílích únavy, zlomí vám srdce a naplní vás úžasem, radostí a vděčností. Vnímejte, že máte poslání, a zamilujte si je; na tom všechno závisí (srov. Pedro Arrupe SI, Nada es más práctico). Můžeme mít všechno, ale chybí-li nadchnutí lásky, chybí všechno. Dovolme Pánu, aby nám umožnil se zamilovat!

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Na konci bohoslužby oznámil prefekt Úřadu pro laik, kardinál Farell, že příštím dějištěm Světového dne mládeže bude opět Evropský kontinent, tentokrát – a vůbec poprvé v dějinách SDM – Lisabon v roce 2022.

Ad 2. Hned po bohoslužbě se Svatý otec vydal do nedalekého charitního domu La Casa Hogar del Buen Samaritano. Je útočištěm pro sirotky a opuštěné děti, nakažené od narození virem HIV. Podle Panamské Charity každoročně přibývá 7 tisíc lidí s nálezem tohoto onemocnění, a každý rok přibližně 70 tisíc žen, nakažených tímto virem, přivede na svět dítě. V Charitním centru se papež setkal se šedesáti dětmi a mladistvými ze zmíněného domu a dalších tří podobných. Setkání bylo naplánované na poledne, a papež zde pronesl promluvu před mariánskou modlitbou Anděl Páně, kde mimo jiné řekl:

Být tady znamená dotknout se tiché a mateřské tváře církve, která je s to prorokovat a vytvářet domov, vytvářet společenství. Tato tvář církve se normálně nevidí a zůstává bez povšimnutí. Představuje však znamení konkrétního Božího milosrdenství a laskavosti, živé znamení dobré zprávy vzkříšení, jež působí v našem životě dnes.

Vytvářet „domov“ znamená vytvářet rodinu; znamená to učit se cítit vzájemnou jednotu přesahující utilitaristické či funkční svazky a vnímat život trochu lidštěji. Vytvářet domov znamená dovolit, aby se proroctví ztělesnilo a učinilo náš čas a naše dny méně nehostinné, méně lhostejné a méně anonymní. Znamená to vytvářet svazky prostými všedními gesty, jež mohou prokazovat všichni. Domov, jak všichni dobře víme, potřebuje spolupráci všech. Nikdo nemůže být lhostejný nebo cizí, protože každý představuje kámen nezbytný k jeho stavbě. To znamená prosit Pána, aby nám dal milost naučit se mít trpělivost, odpouštět si a denně se učit začínat znovu. A kolikrát odpustit a začínat znovu? Sedmdesát sedmkrát, kolikrát je třeba. Vytváření pevných vztahů si žádá důvěru, která se živí každý den trpělivostí a promíjením.

Takto se uskutečňuje zázrak prožitku, že je možné se znovu narodit. Tady se všichni rodíme znovu, protože cítíme účinnost Božího pohlazení, které nám umožňuje přát si lidštější a tedy  božštější svět.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY před ANGELUS je ZDE

Ad. 3. Poslední bod programu papežské návštěvy v Panamě připadl v neděli na noční hodiny našeho času. Petrův nástupce se na městském fotbalovém stadionu setkal s patnácti tisíci dobrovolníků, kteří se podíleli na zdárném průběhu setkání.

„Jsou to křesťané, muslimové, buddhisté, židé i mladí lidé, kteří nemají víru, ale dostatek lidské velkorysosti“, vysvětlil papeži hlavní koordinátor Světových dní mládeže, Rómulo Aguilar. S osobním svědectvím pak vystoupila trojice dobrovolníků – polský dobrovolnický veterán Světových dní mládeže, místní dobrovolnice, která si při brigádách vydělala na cestu na krakovské Světové dni mládeže, ale pak jí v účasti zabránilo úmrtí prarodičů, protože našetřené peníze rodina použila na pohřební výdaje, a konečně dobrovolnice z hostitelského města příštího mezinárodního festivalu mládeže, portugalského Lisabonu.

„Bylo pro mne velmi důležité vyslechnout vás a uvědomit si, jaké společenství se vytváří, pokud se s jinými lidmi spojíme ve službě. Zakoušíme, jak víra nabývá zcela novou příchuť a sílu, je živější, dynamičtější a reálnější. Vnímáme jiný druh radosti, který jsem zde zaznamenal. Radost z toho, že jsme měli příležitost pracovat bok po boku s druhými, na uskutečňování společného přání. Vím, že jste toto všechno zažili.“

Reagoval papež František a upozornil mladé lidi, že k jakékoli angažovanosti se pojí nejrůznější nesnáze, oběti i lidská slabost. To však člověka nesmí ochromit a zbavit odvahy k další cestě:

„Nedopusťte, aby vás omezení, slabosti, ba ani hříchy zbrzdily a zabránily vám v prožívání vašeho poslání, protože Bůh nás zve, abychom dělali, co můžeme, a prosili za to, co nemůžeme, za vědomí, že jeho láska se nás ujímá a postupně nás proměňuje. Nelekejte se, když se setkáte se svou slabostí, nelekejte se ani svých hříchů – musíte povstat a pokračovat. Nezůstávejte na zemi, neuzavírejte se, nezastavujte se, ale běžte dál, poněvadž Bůh umí všechno odpustit. Učme se od mnoha lidí, kteří na první příčku postavili službu a poslání, a vše ostatní nám bude přidáno.“

Římský biskup dobrovolníkům poděkoval nejenom za úsilí věnované velkým projektům, nýbrž také za lásku k detailu a drobné službě. Vyzdvihl důležitost modlitby, která každému společnému dílu propůjčuje životnost, hloubku a význam. Modlitbou totiž vtahujeme do hry Boha, který pak jedná, zápasí a vítězí. Vynaložili jste čas a energii na organizaci tohoto setkání, ačkoli jste se mohli věnovat něčemu jinému, obrátil se František k dobrovolníkům. Díky vašemu úsilí tak nastal zázrak „rozmnožení naděje“.

„A naději potřebujeme znásobit, a proto vám za všechno děkuji! Opětovně jste dokázali, že se člověk může zříci vlastních zájmů ve prospěch druhých lidí. Když jsem poslouchal svědectví dívky, která kvůli smrti prarodičů neodjela do Polska, bylo mi do pláče. Vzdala se svých zájmů, aby ctila své kořeny, a to z ní činí dospělou a odvážnou ženu. Pán, aniž by to očekávala anebo na to pomyslela, pro ni připravil dar – příští Světové dny mládeže se konaly v její vlasti. Pánu se líbí takto žertovat a reagovat na velkorysost ještě velkoryseji. Dejte a On vám dá mnohem víc. Takový už je Pán – co s tím naděláme? Tak si to přeje…“

Poté, co jsme zakusili živou, reálnou víru a sílu modlitby, nastal čas vyslání, svědectví a předávání toho, co jsme viděli a slyšeli, připomenul Svatý otec v závěru a vybídl mladé lidi, aby tropili konstruktivní a láskyplný hluk. Jako ona starší paní, kterou potkal ihned po příjezdu do Panamy:

„Stála poblíž zátarasů, kudy jsem projížděl autem, a držela nápis: Také my, starci, umíme hlučet, ale moudře. Společně s prarodiči tedy tropte pozitivní hluk, nemějte strach, ať je vás slyšet!“

Loučil se papež s dobrovolníky Světových dnů mládeže na místním fotbalovém stadionu, odkud se odebral k návratu do Říma.

3. den Světový den mládeže papež František Panama 2019

Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 3. den

V sobotu v devět hodin ráno (u nás bylo 15 hodin) se papež vydal do čtvrti Casco Viejo, do nedávno zrekonstruované katedrály Panny Marie La Antigua. Její patrocinium (svátek 9. září) a stejnojmenná ikona pochází ze španělské Sevilly, odkud ji přinesli španělští misionáři na začátku šestnáctého století (1510). Její základní kámen byl položen v roce 1608, dostavěna byla o sto let později (1716) a patří ke klenotům latinskoamerické architektury. V roce 1882 musela v důsledku zemětřesení projít radikální přestavbou, která byla hrazena ze státního rozpočtu. Před pěti roky na žádost panamského episkopátu dostala titul baziliky menší.

Zde se tedy papež setkal s duchovenstvem Panamy – kněžími, řeholnicemi a členy církevních sdružení a hnutí. Katolíci tvoří v této zemi 89% ze čtyř milionů (4 098 000) jejích obyvatel. Biskupská konference zde má přibližně stejný počet členů jako u nás. Kněží je v Panamě celkem 420, ale s tím rozdílem, že na každého z nich tam připadá přibližně čtyřikrát více věřících než v České republice, totiž více než 8 a půl tisíc. Takový je ovšem přibližný standard celé Latinské Ameriky.

Během slavnostní liturgie, při níž papež František posvětil nový oltář, kázal Svatý otec na úryvek z Janova evangelia (4, 19-24), popisující Ježíšovu rozmluvu se Samaritánkou. Hlavním námětem jeho reflexe byla evangelní zmínka o „únavě“, která přiměla Ježíše, aby se posadil u studny a požádal přicházející samařskou ženu o vodu.

Ve svojí představivosti, křečovitě lpící na výkonnosti, poměrně snadno nazíráme a máme účast na Pánových činech, avšak ne vždy dokážeme nebo můžeme nahlédnout a sledovat „Pánovu únavu“, jako by to bylo něco, co nepatří k Bohu. Pán se unavil, a v této únavě má místo veškerá únava našich národů a našeho lidu, našich komunit a všech, kteří se lopotí a jsou obtíženi (srov. Mt 11,28).

Papež pak zmínil přičiny a motivy specifické únavy duchovenstva, poukázal na „celou škálu břemen, které je třeba nést“ a obrátil pozornost k jinému typu únavy, která je spíše záludným pokušením, které nazval únava z naděje.

Je to ochromující únava. Rodí se z pohledu vpřed a z bezradnosti nad tím, jak reagovat na intenzitu a neurčitost změn, jimiž jako společnost procházíme. Zdálo by se, že tyto změny nejenom znejisťují způsoby našeho vyjadřování a nasazení, naše zvyky a postoje ke skutečnosti, ale v mnoha případech zpochybňují samu uskutečnitelnost řeholního života v dnešním světě. Rychlost těchto změn může navozovat také nepohyblivost v přijímání různých rozhodnutí a mínění; zdá se, že to, co bylo kdysi významné a důležité, není již namístě.

Únava z naděje se rodí z konstatování, že církev, raněná hříchem, častokrát neuměla slyšet křik, do něhož se halí Mistrovo zvolání: »Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?« (Mt 27,46).

Takto je možné si zvyknout na život s unavenou nadějí vzhledem k nejisté a neznámé budoucnosti, což způsobuje, že se v srdci našich komunit usazuje šedý pragmatismus. Zdá se, že všechno pokračuje normálně, ale ve skutečnosti je podrývána a boří se víra. Zklamáni realitou, které nerozumíme nebo o níž se domníváme, že už nedává prostor naší nabídce, poskytujeme útočiště jedné z nejhorších možných herezí naší doby, totiž myšlence, že v tomto vyvíjejícím se světě nemají už naše komunity co říct, ani co dát (Evangelii gaudium, 83). Pak se stane, že to, co se kdysi zrodilo, aby bylo solí a světlem světa, vyústí nabídkou nějaké vlastní, té nejhorší verze.“

Svatý otec pak načrtnul cestu k uzdravení:

„»Dej mi napít« – tuto prosbu vyslovil Pán, který od nás chce, abychom ji vyslovili my. Jejím vyslovením otevíráme dveře naší unavené naději, abychom se bez obav vrátili ke studni, jež je základem první lásky, kdy Ježíš přešel přes naši cestu, milosrdně na nás pohlédl a požádal, abychom jej následovali, upamatovali se na onu chvíli, ve které se Jeho oči zkřížily s našima očima, chvíli, v níž nám dal pocítit, že nás má rád osobně, ale i jako komunitu (srov. Homilie na Velikonoční vigilii, 19. dubna 2014). Znamená to vrátit se po vlastních stopách a v kreativní věrnosti naslouchat, jak Duch jednotlivé dílo, pastorační plán či organizační strukturu nevytváří přímo, nýbrž prostřednictvím mnoha „svatých odvedle“ – mezi nimiž nacházíme otce i matky, zakladatele vašich institutů, biskupy a faráře, kteří svým komunitám položili solidní základy – obdařuje životem a kyslíkem určitý dějinný kontext, který působí dojmem, že udusí a zdrtí veškerou naději a důstojnost.“

Petrův nástupce pak hovořil o „odvaze nechat očistit a obnovit nejautentičtější část našich původních charismat, jež se netýkají jenom řeholního života, nýbrž jsou určena celé církvi, a nahlédnout, jakými způsoby by se mohla vyjádřit dnes. Nejde jenom o to pohlédnout s vděčností do minulosti, nýbrž vydat se ke kořenům naší inspirace a nechat je mezi námi znovu mocně zaznít (srov. Papa Francesco – Fernando Prado, La forza della vocazione, Bologna 2018, 42-43).

Je třeba uznat, že jsme v nouzi, aby nás Duch proměnil v muže a ženy pamatující na přejití, spásonosné přejití Boha. A naplněni důvěrou, že stejně jako včera, učiní tak i zítra: Jít ke kořenům nám nepochybně pomůže žít způsobem odpovídajícím přítomnosti beze strachu. Je nezbytné žít beze strachu, odpovědět životu zaujetím, že jsme zapojeni do dějin, pohrouženi do věci. Je to nadchnutí zamilovaného.

Unavená naděje se uzdraví a bude prožívat onu „zvláštní trýzeň srdce“, když nebude mít strach vrátit se k první lásce, a dokáže se na periferiích a ve výzvách, jež nám dnešek prezentuje, potkat s tímtéž zpěvem a tímtéž pohledem, který vzbudil zpěv a pohled u našich otců. Tak se vyhneme riziku, že budeme začínat od sebe, a odložíme úmornou sebelítost, abychom se setkali s očima, jimiž nás Kristus nadále hledá, volá a posílá, jako to učinil při onom prvním setkání, prvně potkané lásky.“

Kázal dopoledne papež František v panamské katedrále.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Potom se Svatý otec odebral do patnáct kilometrů vzdáleného kněžského semináře, který je jedním z nejstarších v Latinské Americe (založen v roce 1612). V dnešní moderní budově studuje padesát kandidátů kněžské služby. Tady se konal tradiční, společný oběd papeže s deseti účastníky Světového setkání mládeže, jejichž jména určuje los.

Druhým bodem sobotního programu papežovy návštěvy je vigilie Světového dne mládeže, konaná na prostranství, zvaném Metro Park s kapacitou 700 tisíc lidí. Začne v 18hodin, tedy podle našeho času v neděli, krátce po půlnoci.

2. den Světový den mládeže papež František Panama 2019

Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 2. den

1. „Bůh svoje děti nenálepkuje,“ řekl papež František v homilii při kajícné liturgii v panamské věznici pro mladistvé. 2. „Via Crucis pokračuje ve společnosti, jež ztratila schopnost plakat při pohledu na bolest,“ rozjímal papež na závěr pobožnosti Křížové cesty za účasti 400 tisíc lidí.

Ad 1. Páteční program Světových dní mládeže bývá tradičně věnován pokání, které tentokrát umocnil dnešní svátek Obrácení svatého Pavla. Papež František poprvé v dějinách mládežnických setkání změnil zavedený průběh, tedy obvyklou zpověď několika mladých účastníků, a vypravil se za mladými lidmi, kteří se z objektivních důvodů nemohou na panamský festival dostavit. V dopoledních hodinách navštívil bez doprovdou televizních kamer a jiných sdělovacích prostředků nápravné zařízení pro mladistvé v obci Pacora, vzdálené zhruba čtyřicet kilometrů od hlavního města. Věznice Las Garzas (Volavky) zde stojí od roku 2012 a na středoamerické poměry se jedná o modelovou stavbu, jejíž vznik ovšem vyvolal tragický požár v obdobném zařízení pro mladistvé, který si vyžádal několik obětí. Místních 140 mladistvých ve výkonu trestu si nemůže stěžovat na přelidnění, protože ubytovací kapacita je 200 míst. Správa věznice patnáctiletým až osmnáctiletým vězňům nabízí nevšední resocializační program, zahrnující práci v několika dílnách, školní vzdělávání, hudbu a divadlo.

„Jsou to problematiční mladí lidé“, vysvětluje Emma Alba Tejadová, ředitelka panamských věznic pro mladistvé. Pocházejí ze složitých rodinných situací a nedostatečné zázemí je přivedlo k leckdy krutým zločinům – od vražd přes znásilnější po další druhy agrese. Na papežovu návštěvu zprvu pohlíželi skepticky – většinou jsou totiž evangelíci a papež ani Panna Maria jim nic neříká. Vysvětlili jsme jim, že papež nechce mluvit jenom s katolíky, ale přinést jim poselství o lásce, pokoji a naději, které potřebují. Byla to tvrdá práce, ale nakonec jsme se dočkali velké změny“, vyhodnocuje Tejadová.

Tato proměna je zřejmě patrná na jednom ze tří penitentů, které papež vyzpovídal – šestnáctileté dívce, odpykávající si trest za vraždu. Zprvu uzavřená a záštiplná mladá žena se s blížícím datem zpovědi postupně otevírala, až přistoupila na spolupráci s pěveckým sborem, který doprovodil bohoslužbu slova. Ředitelce věznice se svěřila, že touží po setkání s pozůstalými, aby požádala o odpuštění. Rovněž další z penitentů touží po papežském rozhřešení, aby mohl konečně obrátit list a zbavit se pomstychtivosti.

Kajícnou liturgii na otevřeném prostranství nápravného zařízení uvodilo čtení z Lukášova evangelia, (Lk 15,1-7). Popisuje pohoršené reptání farizeů a učitelů Zákona, které obtěžovala Ježíšova blízkost celníkům a hříšníkům a společné stolování s těmito nenáviděnými složkami společnosti. Papež František se v homilii zamýšlel nad odlišností dvou pohledů, které vystihují Ježíšův a farizejský přístup. První, spojený s reptáním a klevetěním – je jalový a neplodný, a druhý – Pánův pohled – volá po změně a obrácení, řekl:

Je mnohem snazší opatřit lidské životy tituly a nálepkami, které dokáží zastavit a stigmatizovat nejenom minulost, ale také přítomnost a budoucnost lidí. Nálepkami, které v konečném důsledku vedou jedině k rozdělení – sem ti dobří, tam špatní; sem spravedliví, tam hříšníci.

Takový postoj všechno zohyzďuje, protože staví neviditelnou zeď, která vede k domněnce, že se všechny problémy zázračně vyřeší vytěsňováním, oddělováním a vyčleňováním. Když něco takového nějaká společnost či komunita dovolí, a přitom ještě pomlouvá a reptá, vstupuje do začarovaného kruhu, tvořeného rozdělením, výčitkami a odsuzováním; zaujímá sociální postoj poznamenaný marginalizací, vyřazováním a odporem až do té míry, že jako Kaifáš nezodpovědně prohlašuje: „Lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,50). Nit se normálně přetrhne na nejslabším místě – tam, kde jsou chudí a bezbranní.

Jak bolestný je pohled na společnost, která svou energii vkládá do reptání a rozhořčení, namísto toho, aby vyvíjela snahu. Tvořivou snahu, příležitosti a změnu!“

Celé evangelium se naopak vyznačuje jiným pohledem, který povstává z Božího srdce a zve k obrácení. Pán slaví, když vidí, jak se jeho děti vracejí domů, pokračoval papež František.

„Ježíš to dosvědčil, když až do krajnosti projevoval milosrdnou Otcovu lásku. Je to láska, jíž nezbývá čas na reptání, nýbrž která usiluje o prolomení kruhu zbytečné a lhostejné kritiky. Neutrální a nestranná láska, která se ujímá složitosti života a každé situace. (…) Když Ježíš stoluje s celníky a hříšníky, porušuje logiku, která odděluje, vyčleňuje a klamně rozděluje na „dobré a špatné“. Nenařizuje to úředně, ani tak nečiní pouze z dobrého úmyslu, voluntarismu či sentimentalismu, nýbrž vytváří vztahy, umožňující nové procesy, sází na každý možný krok a oslavuje ho“.

Římský biskup pak mladistvé panamské vězně varoval před jiným typem reptání, které jim našeptává, že obrácení nezvládnou.

Toto vnitřní reptání se objevuje v člověku, který zaplakal nad svým hříchem, je si vědom své chyby, ale nevěří v možnost změny. Je niterně přesvědčen o tom, že když se narodil jako celník, musí tak i zemřít, což ovšem není pravda. Přátelé, každý z nás má mnohem větší cenu než vnější nálepka. Ježíš nás tomu učí a volá k víře. Jeho pohled nás vybízí, abychom se dožadovali pomoci na cestě, vedoucí k překonání tohoto stavu. Někdy reptání domněle vítězí, ale nevěřte tomu, neposlouchejte ho. Naslouchejte hlasům, které podněcují k pohledu vpřed, nikoli těm, které vás stahují dospodu“.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY ve vězení je ZDE

Papež v závěru vyzval vězně, aby svým míněním přispěli do transformačního procesu, jehož má společnost zapotřebí, a vězeňskou správu vybídl ke hledání nových cest, vedoucích ke změně a zapojení.

Ad 2. Více než 400 tisíc lidí se účastnilo podvečerní Křížové cesty. Ta je neodmyslitelnou součástí Světových dnů mládeže. Hodinu a půl trvající rozjímání nad jednotlivými zastaveními Pašijí charakterizovala masová usebranost mladých účastníků, z nichž většinu tvořili Panamci, a výmluvně tak dokreslovala latinskoamerický temperament. Tichý oceán na jedné straně a nedaleké mrakodrapy na druhé dotvářely atmosféru vzniklou na nábřeží Cinta Costera při této páteční pobožnosti. Zakončil ji papež František čtvrthodinovou meditací – modlitbou, v níž Otci milosrdenství předložil nejrůznější formy utrpení dnešního světa vykoupeného Spasitelem.

Pane, Otče milosrdenství, zde na Cinta Costera, spolu s mnoha mladými z celého světa, jsme doprovázeli tvého Syna na cestě kříže; na cestě, kterou chtěl projít, aby nám ukázal, jak nás Ty miluješ a jak Ti záleží na našem životě.

Ježíšova cesta na Kalvárii je cestou utrpení a samoty, která pokračuje i v našich dnech. On kráčí a trpí v mnoha tvářích trpících uprostřed samolibé a znetečňující lhostejnosti naší společnosti, která stravuje a stravuje sebe sama, opomíjí a opomíjí sebe sama v bolesti svých bratří.

Také my, tvoji přátelé, Pane, podléháme apatii a nečinnosti. Nejednou nás přemohl a ochromil konformismus. Bylo obtížné rozpoznat Tě v bratru, který trpí; odvrátili jsme zrak, abychom neviděli, utekli jsme se do hluku, abychom neslyšeli, ucpali jsme si ústa, abychom nekřičeli.

Stále stejné pokušení! Je snažší a výhodnější být přáteli v okamžiku vítězství a slávy, úspěchu a potlesku. Je snažší být nablízku tomu, kdo je považován za populárního a vítězícího.

Jak snadné je podlehnout kultuře šikany, obtěžování a zastrašování!

Ty jsi však jiný, Pane; na kříži ses ztotožnil s každým utrpením, se všemi, kdo se cítí být zapomenutí.

Ty jsi však jiný, Pane, protože jsi chtěl obejmout všechny ty, které často považujeme za nehodné obejmutí, pohlazení, požehnání – anebo ještě hůře, ani si nepovšimneme, že ho mají zapotřebí.

Ty jsi však jiný, Pane, ve svém kříži se připojuješ ke Křížové cestě každého mladého člověka, v každé jeho situaci, abys ji proměnil v cestu vzkříšení.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY je ZDE

1. den Světový den mládeže Panama 2019 papež Fantišek

Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 1. den

1.Právo na budoucnost je také lidským právem,“ řekl papež František v promluvě k představitelům politického života Panamy. 2. O smýšlení a cítění s lidem Božím a sebezřeknutí církve, podle svatého mučedníka Oskara Romera, mluvil Petrův nástupce na setkání s biskupy Střední Ameriky.

Letadlo italské společnosti Alitalia s papežem Františkem na palubě přistálo ve 22.16 středoevropského času na letišti Tocumen v Panamě. Po téměř třinácti hodinovém letu vstoupil Svatý otec opět na svůj rodný kontinent, tentokrát u příležitosti 34. Světového dne mládeže.

V panamském pozdním odpoledni přivítal Petrova nástupce pestrobarevný dvoutisícový zástup mladých, jejichž zpěvy a tance od prvních chvil naplnily atmosféru laškovnými rytmy a jižním temperamentem. I velký transparent hlásá, že Panama přijímá Františka s veselím. Papeže přišel přivítat osobně panamský prezident Juan Carlos Varela s manželkou, který už ohlásil, že bude Františka osobně doprovázet po celou dobu jeho pobytu. Přestože přivítání probíhalo podle protokolu, dýchalo spíše rodinnou než oficiální atmosférou. Papež František opětoval pozdravy a prezident osobně mu podával děti k objetí a požehnání.

Skupiny mladých lidí lemovaly také 28 km dlouhou cestu dělící letiště od apoštolské nunciatury, kam se papež František odebral k odpočinku. Mezi více než 100 tisícem registrovaných účastníků tvoří největší skupinu Poláci. Přijelo jich do Panamy 3,5 tisíce (mezi nimi také posádka trojstěžníku „Dar mládeže”, který zvolil Panamské setkání za jednu ze svých zastávek na cestě kolem světa).

Přesto ale na ulicích převládají místní – podotýká náš korespondent o. Marek Raczkiewicz. „Na ulicích je víc Panamanů než cizinců,” s radostí konstatuje taxikář Juan. „Jsem šťastný, že mohu poznat současného papeže, zatím jsem žádného neviděl. Jsem hrdný na to, že papež je v mé zemi.” dodává.

Ad 1. Zahajovací ceremonie papežské návštěvy v Panamě proběhla až dnes dopoledne v prezidentském známém jako „Las Garzas”, tedy doslova „Volavky”, podle vodních ptáků, které jsou v této oblasti běžně k vidění. Budova pocházející původně z druhé poloviny 17. století se stala v roce 1875 sídlem guvernátorů a posléze prezidentů. Mezi rarity paláce v typicky koloniálním stylu patří balkón obrácený do panamského zálivu a salón projektovaný po vzoru granadské Alhambry.

Panamský prezident Juan Carlos Varela s manželkou, novinářkou Lorenou Castillou, přivítal Svatého otce u hlavního vstupu do paláce. Po společné fotografii prezident doprovodil papeže Františka do reprezentačních místností. Svatý otec krátce vyhlédl z vyhlášeného balkónu, a pak se odebral k soukromému rozhovoru do prezidentské pracovny. Poté proběhla protokolární výměna darů a prezidentský pár představil papeži své tři syny, Gian Carla, Adriána a Stefana.

Z prezidentského paláce zamířil papež do přilehlého Bolívarova paláce. Tento původně františkánský konvent postavený v roce 1673 je od roku 2003 sídlem Ministerstva zahraničních věcí. Jeho jméno se odvozuje od významné historické události, Panamského kongresu v roce 1826, který svolal „Osvoboditel” Simón Bolívar v rámci svého projektu integrace latinskoamerických národů. A připomíná také vypracování první ústavy Panamské republiky v roce 1904. Kromě toho je dnes zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO jako jedinečná památka koloniální architektury.

Za přítomnosti prezidentského páru a asi sedmi sest představitelů politického a kulturního života papež František předesl svoji první oficiální promluvu na panamské půdě. Svatý otec se inspiroval geografickou polohou země a její historicky danou multikulturností.

Vaše země je díky své privilegované pozici strategickým místem nejem pro tento region, ale pro celý svět. Most mezi oceány a místo pro setkání – Panama – je nejužší zemí celého amerického kontinentu, symbolem udržitelnosti, jež povstává ze schopnosti vytvářet svazky a spojenectví. Tato schopnost tkví v srdci panamského lidu.”

Země svolávající a snící – tyto dvě dimenze duše panamského lidu vyzdvihl papež ve své promluvě. Historický sněm latinskoamerických národů jej inspiroval k připomínce respektu k jedinečnosti jednotlivých národů, včetně domorodých, ale také k zahlédnutí ideálů, které jsou oprávněně vlastní především mladé generaci.

Nové generace svou radostí a svým nadšením, svou svobodou, vnímavostí a kritickým myšlením vyžadují od dospělých, ale zvláště od všech těch, kteří mají ve veřejném životě vedoucí roli, aby jejich jednání odpovídalo důstojnosti a pravomoci, která jim byla svěřena. Je to pozvání žít střídmě a transparentně, v konkrétní odpovědnosti za druhé a za svět, aby svým jednáním dokazovali, že veřejná služba je synonymem cti a spravedlnosti, opakem jakékoli formy korupce.”

Panama v těchto dnech není pouze středem a strategickým dopravním uzlem, ale stává se místem setkání mladých lidí všech kontinentů, kteří se chtějí spolu vidět, modlit a utvrzovat v odhodlání vytvářet lidštější svět, dodal papež František. Naznačil také, že tento svět by měl odolávat krátkozrakým vizím „uvězněným v technokratickém paradigmatu” a řídících se zákonem silnějšího.

Jiný svět je možný, víme to, a mladí nás vybízejí, abychom se zapojili do jeho budování a jejich sny se tak nestaly pomíjivými či cizorodými, nýbrž daly podnět k sociální úmluvě, ve které všichni budou moci mít příležitost snít o zítřku, neboť také právo na budoucnost je lidským právem.

– řekl papež František při setkání s politickými a kulturními představiteli Panamy.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na uvítanou je ZDE

Ad 2. Po rozloučení s palácem Simona Bolívara se papež František vydal do přilehlého kostela sv. Františka z Assisi, kde jej očekávali středoameričtí biskupové. Pastýři tohoto regionu byli prvními, kdo v Americe vytvořili společný organismus, sdružující biskupské konference z Panamy, Salvadoru, Kostariky, Guatemaly, Hondurasu a Nikaraguy. Tento Sekretariát episkopátů Střední Ameriky (SEDAC) sídlí v kostarickém San José a jeho nynějším předsedou je panamský arcibiskup José Domingo Ulloa Mendieta.

Papežovu obsáhlou promluvu ke středoamerickým biskupům protkávaly citace z homilií salvadorského mučedníka sv. Oskara Romera, jehož papež označil za „prorocký plod církve ve střední Americe“. Na základě Romerova života a biskupského hesla – „smýšlet s církví“ – papež František v obsáhlé promluvě načrtl portrét pastýře a poskytl interpretační klíč k současné církevní situaci. Mimo jiné řekl:

„Když svatý Ignác podává pravidla o smýšlení s církví, snaží se pomoci exercitantovi překonat jakýkoli typ falešných dichotomií či antagonismů, jež mohou redukovat duchovní život na obvyklé pokušení přizpůsobovat Boží Slovo vlastním zájmům. Umožňuje tak exercitantovi zakusit milost pocítit a vědět, že je součástí apoštolského těla většího než on, a zároveň si uvědomit reálnost svých sil a svých možností bez ochabování, ale také bez selekce či obav. Cítit se součástí celku, který bude vždycky víc než součtem částí (srov. Evangelii gaudium, 235) a bude doprovázen Přítomností, která jej neustále přesahuje (srov. Gaudete et exsultate, 8).(…) Romero se mohl s životem církve sladit a osvojit si jej, protože niterně miloval ty, kteří jej zrodili ve víře. Bez této niterné lásky bude velmi obtížné porozumět jeho příběhu a jeho konverzi, poněvadž tato láska jej přivedla k sebedarování v mučednictví. Tato láska se rodí z přijetí zcela nezištného daru, který nám nepatří a osvobozuje nás od každého nároku a pokušení myslet si, že jsme jeho vlastníky či jedinými interprety. Nevynalezli jsme církev, nezrodila se s námi a bude pokračovat bez nás. Tento postoj, který je dalek upadnutí do apatie, vzbuzuje bezednou a nepředstavitelnou vděčnost, která všemu dává pokrm. Mučednictví není synonymem ustrašenosti či postoje někoho, kdo nemiluje život a nedovede uznat jeho hodnotu. Naopak, mučedník je ten, který umí toto díkůvzdání ztělesnit a tlumočit životem“.

Romerovo „smýšlení s církví“ spočívá ve zpřítomnění Kristovy kenoze ve vlastním nitru, pokračoval papež František. Totéž sebezřeknutí (kenoze), jež vede k pokoře a chudobě (protože arogantní, domýšlivá a soběstačná církev není podle Romerových slov církví kenoze), Petrův nástupce požadoval také od dnešních pastýřů:

„Je důležité, bratři, abychom neměli strach přistoupit a dotknout se ran našeho lidu, které jsou také našimi ranami, a činit tak v Pánově stylu. Pastýř nemůže být vzdálen od utrpení svého lidu; ba dokonce bychom mohli říci, že srdce pastýře se měří podle schopnosti dojmout se tváří v tvář raněným a ohroženým životům. Činit tak v Pánově stylu znamená dovolit, aby toto utrpení zasáhlo a poznamenalo naše priority a naše gusta, využití času a peněz a také způsob modlitby, abychom mohli všechno a všechny pomazávat útěchou Ježíšova přátelství ve společenství víry, která obsahuje a otevírá stále nový horizont, dávající životu smysl a naději (srov. Evangelii gaudium, 49). Kristova kenoze vyžaduje rozchod s virtuálností života i proslovů, abychom naslouchali ustavičnému lomozu a volání reálných lidí, kteří vybízejí k navazování vztahů. A dovolte mi říci, že sítě slouží k vytváření kontaktů, ale nikoli kořenů; nejsou s to nám dát přináležitost a umožnit nám cítit, že jsme součástí téhož lidu. Bez tohoto cítění bude veškeré naše mluvení, shromažďování, setkávání a psaní znamením víry, která nedovedla provázet Pánovu kenozi, polovičaté víry“. 

Další části rozsáhlé promluvy věnoval papež František různým charakteristikám Kristovy kenoze – její mladosti, chudobě a kněžství – což mu umožnilo rozvinout pastorační indikace zaměřené na tyto kategorie věřících. Kristova kenoze je však také zároveň výrazem maximálního soucitu Otce, podotkl, a proto výsledky pastorační práce, evangelizace v církvi a její misijní poslání nestojí na bohatství prostředků a materiálních zdrojů nebo na kvantitě událostí a aktivit, které realizujeme, nýbrž na ústředním postavení soucitu: jedné z velkých charakteristik, kterou můžeme jako církev nabízet svým bratřím, připomenul Petrův nástupce mimo jiné středoamerickým biskupům.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY k biskupům Střední Ameriky je ZDE

Ad 3. Po obědě na apoštolské nunciatuře se římský biskup odebral na jedno ze dvou míst, která budou hostit veškeré tradiční body programu Světových dní mládeže – do pobřežního parku Cinta Costera, který v délce osmi a půl kilometru lemuje Panamský záliv. Obyvatelům hlavního města slouží k rekreaci díky svým sportovním areálům, cyklostezkám, běžeckým a procházkovým trasám. Ústřední prostranství parku – Campo Santo María La Antigua – může pojmout až 400 tisíc lidí. Právě zde půl hodinu před půlnocí našeho času papež František při bohoslužbě slova oficiálně zahájil Světové dny mládeže.