Rubrika: Událo se

Petrův nástupce požehnal obraz Lidické Madony

Vatikán. Na Svatopetrském náměstí se dnes sešlo asi 25 tisíc lidí, aby se setkali s Petrovým nástupcem. Byli mezi nimi také poutníci z České republiky v čele s pražským arcibiskupem, kardinálem Dominikem Dukou, kteří s sebou do Říma přivezli obraz Lidické Madony u příležitosti 75. výročí vyhlazení Lidic. Papež František oslovil české poutníky v závěru generální audience.

Ve své katechezi, v rámci probíhající svatodušní novény, reflektoval římský biskup o vztahu, který pojí Ducha svatého a křesťanskou naději, a to na základě čtení z listu Římanům (15, 13-14). Svatý Pavel tam hovoří o Bohu, který je dárcem naděje a naplňuje radostí. Papež František mluvil o naději jakožto kotvě, která dává lodi jistotu a bezpečí, ale šířeji se věnoval obrazu naděje jakožto plachty, která umožňuje lodi plout a manévrovat.

„Výraz »Bůh dárce naděje« neznamená jenom, že Bůh je předmětem naší naděje, tedy Tím, kterého jednoho dne doufáme dosáhnout v životě věčném. Avšak znamená také, že Bůh je Tím, který nám již nyní umožňuje doufat, ba dokonce se „v naději radovat“ (Řím 12,12). Radovat se nyní z naděje, a nikoli jen mít naději, že se budeme radovat. Znamená to dnes se radovat nad doufáním a nikoli doufat v radost. „Dokud dýchám, doufám“ – říká jedno lidové úsloví. A platí to i naopak: dokud trvá naděje, trvá život. Lidé potřebují naději, aby žili, a potřebují Ducha svatého, aby měli naději.“

Nejde však jen o to, abychom se v této naději radovali sami – pokračoval papež:

„Duch svatý nás uschopňuje, abychom nejen měli naději, nýbrž abychom byli také rozsévači naděje a byli – jako On a díky Němu – „přímluvci“, „utěšitelé“ a „obhájci“ bratří; rozsévači naděje. Křesťan může rozsévat trpkost a bezradnost, ale není to křesťanské. A jestli si tak počínáš, nejsi dobrý křesťan, raději rozsévej naději, olej naděje a vůni naděje, nikoli ocet hořkosti a „beznaděje“. Blahoslavený kardinál Newman v jednom svém kázání řekl: „Poučeni svým utrpením, svojí bolestí, ba i svými hříchy budou naše mysl a srdce vycvičeny k prokazování veškeré lásky vůči těm, kdo ji potřebují. V míře svých schopností budeme utěšitelé podle obrazu Přímluvce (tedy Ducha svatého) a to ve všech významech toho slova, tedy utěšitelé, pomocníci a nositelé opory. Naše slova a naše rady, náš způsob jednání, náš hlas a naše pohledy budou laskavé a uklidňující“ (Parochial and plain Sermons, vol. V, London 1870, str. 300). Především chudí, vyloučení a ti, které nemá nikdo rád, potřebují někoho, kdo se stane jejich „přímluvcem“, tedy utěšitelem a obhájcem. Tak to dělá Duch svatý s každým z nás, kteří jsme na tomto náměstí, a my máme stejně jednat s těmi, kdo jsou nejvíce odepisováni, mají největší nouzi a nejvíce trápení. Být obhájci a utěšiteli.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy katecheze je ZDE

V závěru dnešní generální audience se papež obrátil k českým poutníkům :

„Srdečně zdravím věřící z České republiky, zejména účastníky národní pouti vedené pražským arcibiskupem, kardinálem Dominikem Dukou u příležitosti sedmdesátého pátého výročí vyhlazení Lidic nacistickým režimem. Drazí přátelé, utíkejte se s důvěrou pod ochranu Nejsvětější Panny, kterou uctíváte v obraze Lidické Madony. Ať vám pomáhá být odvážnými svědky Kristova Vzkříšení i v obtížných chvílích či zkouškách. Všem vám uděluji své požehnání!“

Účastníci národní pouti konané právě v den svátku Navštívení Panny Marie s sebou přivezli obraz Lidické Madony od malíře Zdirada Čecha, který Svatý otec požehnal (foto). Vatikánskému rozhlasu přiblížil toto dílo český primas, pražský arcibiskup a kardinál Dominik Duka:

„Myšlenka na něj vznikla ihned v době po druhé světové válce, kdy dcera slavného sochaře Bílka darovala obraz Obětování Panny Marie pod názvem Madona Lidická. Mistr Ctirad Čech, který je velmi úzce spojen s tímto krajem, pak vytvořil obraz, který je moderní variací na Palladium země české. Panna Maria na něm ale nedrží Ježíška – proč? Protože velitel SS opravdu znesvětil lidický kostel, pošlapal ciborium s Nejsvětější svátostí. Madona bez Dítěte tak připomíná velký počet zavražděných dětí v Lidicích a je pro nás velkým symbolem utrpení, který spojuje naši historii, ale i naše obyvatele s utrpením Ježíše Krista. Toto utrpení je však zároveň nadějí. Současně je obraz vzpomínkou na P. Josefa Štemberku, obyčejného kněze, který dokázal odmítnout milost a říci, že jeho místo je tam, kde budou zastřeleni lidičtí muži. Je to tedy pro nás určitá příprava k beatifikacím mučedníků, jako byli P. Štemberka, P. Toufar, P. Bula a další.“

Obraz Lidické Madony bude umístěn v titulárním kostele sv. Marcelina a Petra v předvečer tamní poutní slavnosti (1.6.). Na dnešní generální audienci byly přítomny také dvě ženy, které v dětském věku přežily vyhlazení rodné obce a do Říma přijely v doprovodu zaměstnanců Lidického památníku. Jedna z nich měla možnost papeže Františka osobně pozdravit. Za lidické a jiné dětské oběti válečných konfliktů sloužil dnes večer v bazilice Svatého Kříže mši svatou kardinál státní sekretář Pietro Parolin. Hudebně ji doprovázel dětský sbor žáků církevní Veselé školy, zřizované pražským arcibiskupstvím.

Termín	Místo	Odpovědnost a Příprava	Počet
5.5.	Smilovy Hory	M. Vášová	12
6.5.	Janov	M. Chlumáková	17
7.5.	Ústějovská kaple	R. Malotín	9
8.5.	Řísnice	P. J. Karas	12
9.5.	Mladá Vožice	M. Tomášková	12
10.5.	Zhoř	F. Matoušek	13
11.5.	Hlasivo	J. Knotek H. Knotková	13
12.5.	Vrcholtovice	Holánkovi	27
13.5.	Kaple Hrnčíře + Kaple na Hradě	Petříkovi	50+23
Celkový počet účastníků novény k P. Marii Fatimské			188

Farní tým děkuje za podporu a účast na fatimské novéně.

Poděkování za vánoční návštěvu kaple

    Rád bych touto cestou poděkoval veřejnosti za návštěvu kaple během Vánoc. Podle střízlivých odhadů navštívilo kapli během tří dnů kdy byla kaple otevřená řádově stovky občanů našeho městečka. Odhad mluví o třech stovkách, což je přibližně deset procent obyvatel Mladovožicka. Je to hodně nebo málo? Odpověd si přemýšlivý čtenář musí najít sám. Mezi významnými návštěvníky naší kaple byl současný starosta a senátor Mgr. J. Větrovský nebo pan K. Randák a celá řada rodin s dětmi malými i těmi odrostlými. Komerční vánoce již skončily, ale ty naše křesťanské teprve začaly. Odkaz hodnot, které vánoce přinášejí by neměli zmizet s příchodem pracovního dne, ale jsou hodnotami trvalými , které mohou proměnit k lepšímu náš nemocný svět. Přijměněme s vážností a odpovědností poselství vánoc. P. Jaroslav

Střípky dojmů z XVI.ročníku pěší poutě na Velehrad z pohledu úplného nováčka

 

Motto: Radost pro všechen lid Lk2,10

Milosrdenství a milosrdné skutky

Když mi v červnu zavolal otec Jaroslav, zdali bych neměl zájem zúčastnit se pěší poutě z Vranova nad Dyjí na Velehrad, byla to pro mě výzva. Jsem schopen, i když mi na krk dýchá sedmý křížek, ujít v šesti dnech skoro 160 kilometrů? Bylo lákavé zažít něco nového, utéci všedním starostem a věnovat své myšlenky jen Pánu a jeho matce Panně Marii. A tak jsme v pondělí 22. srpna po ranní mši svaté vyrazili směr Vranov nad Dyjí. Jelo nás nakonec šest, takže to byl docela problém se do auta i s celou naší bagáží vměstnat. Ve Vranově se nás sešlo celkem 46 (z toho 5 kněží a jeden chlapec na invalidním vozíku). Po úvodní mši svaté dostali nováčci (a tedy i já) na krk malý dřevěný křížek, zasloužilí poutníci měli kříže větší. Po nezbytném poučení o bezpečnosti a desateru poutníka pouť začala. Hned zpočátku mě překvapila její bezvadná organizace, bylo také vidět že mnozí poutníci jsou již zkušení a nejdou poprvé. Měli jsme dokonce i tři regulovčíky, kteří organizovali dopravu a usměrňovali auta. Šlo se opravdu svižně, a tak těch 18 kilometrů z první etapy vesele utíkalo. Do kroku jsme si zpívali písně z poutnického zpěvníku, který jsme dostali, hudbu střídala modlitba. Přenosný amplion zajišťoval, že jsme se mohli růženec modlit společně i za pochodu a v tak hojném počtu. V Citonicích u kostela nás čekala první zastávka. Přivítal nás místní pan farář, pozval k prohlídce kostela a k občerstvení. Bylo opravdu bohaté – stoly se prohýbaly pod pekáči buchet, koláči, ovocem a láhvemi s pitím. Po posilnění a poděkování jsme se vydali dál. Asi dva kilometry před Znojmem jsme odbočili na polní panelovou cestu a bylo zle. Ozvalo se mi koleno v mládí zraněné při bruslení, a tak jsem byl nakonec první, kdo využil služeb doprovodného vozidla. Večer už bylo jasné, že další den pěšky nevyrazím, proto jsem rád přijal nabídku otce Jaroslava stát se šoférem jeho vozu. Ráno, když  jsme po ranní modlitbě všichni prošli Branou milosrdenství, jsem tedy nastoupil službu. Tím jsem se stal součástí té organizace, kterou jsem už od začátku tak obdivoval. Najednou jsem viděl to nesmírné úsilí,  které se za bezchybným fungováním celé pouti ukrývalo. Poutníky bylo třeba v pravidelných intervalech zásobovat kaloriemi a pitím a vzhledem k tomu, že ze Znojma nás vyrazilo už přes sto, byla to občas docela fuška. Skládám poklonu manželům Vlčkovým, kteří ač jsou oba částečně invalidní, s naší ochotnou , ale někdy nezkušenou pomocí vždy všechno stihli připravit včas. A když přece jen zbylo trochu času, šli jsme poutníkům naproti, abychom si tu neopakovatelnou atmosféru  mohli alespoň na chvíli vychutnat i my. Na sklonku druhého dne jsme společně dorazili do Miroslavi – v nohách měli poutníci dalších asi 33 kilometrů. Ve středu vedla cesta z Miroslavi přes Hrušovany u Brna, kde je moderní nový kostel, jehož základy posvětil sám Sv. otec Jan Pavel II. při své návštěvě v Česku. Večer jsme nocovali v Blučině, kde se k nám přidali poutníci z Brna a pestrobarevný had se tak opět rozrostl. Cestou při jedné občerstvovací zastávce, kterou nám připravili zaměstnanci jedné zemědělské farmy, mne čekalo další překvapení, neboť tradice vyžadovala, aby se na tomto místě všichni poutníci společně zvážili na nákladní váze. Docílili jsme neuvěřitelné váhy 8200 kilogramů! Ve čtvrtek jsme vyrazili z Blučiny do Věteřova přes poutní místo Žarošice, kde nám za zvuků zvonů přišel naproti místní pan farář i se svým kaplanem – novoknězem. Zde jsme se všichni pomodlili před další Branou milosrdenství a po modlitbě v nádherném chrámu Páně jsme dostali novokněžské požehnání. Po dalším opravdu vydatném pohoštění jsme vyrazili dál a končili ve Věteřově na večerní mši svaté po ujití asi 36 kilometrů. V pátek nás čekala asi nejnáročnější etapa – skoro 40 kilometrů z Věteřova do Buchlovic a část z nás šla dokonce ještě dál až do Tupes, které jsou od Velehradu vzdálené opravdu už jen co by kamenem dohodil. Cestou do Tupes jsme ještě vystoupali na horu Klimentek, což je důležité křesťanské místo na Moravě. Bylo totiž svědkem příchodu a pobytu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří zde prý také založili školu a ukryli ostatky papeže – svatého Klimenta. Místní kostel byl pak zničen za husitských válek. Kaplička na vršku byla vystavěna roku 1965 místo staré kaple z roku 1880 a svépomocí místních farníků pak roku 1985 přibyla ještě zvonička. Pod horou jsme se ještě zastavili u  pramene svatého Gorazda, kde vytéká opravdu výborná voda. To už jsme se ale blížili ke konci pátečního putování. V sobotu celá pouť vyvrcholila. Poutníci, kteří předešlého dne dorazili jen do Buchlovic, se s námi spojili v Tupesích a společně  s místními farníky (šly celé rodiny i s dětmi na kočárku) jsme vyšli směr Velehrad. To už nás bylo asi 220. Před Velehradem je vystavěn kříž poutníků, kde jsme se všichni pomodlili a většina poutníků odsud pokračovala dál bosky. Na Velehradě nás opět slavně vítaly zvony a čekala nás společná modlitba před třetí Branou milosrdenství. V nádherné katedrále potom obnova zasvěcení národa Panně Marii a několik poutníků také slavnostně vstoupilo do Společenství čistých srdcí. Mnoho poutnic ještě dozdobilo oltář lučními květy natrhanými cestou. V 11.30 pak začala mše svatá, která byla nádherným zakončením celého našeho putování. Odpoledne jsme se pak ještě společně pomodlili a poslechli si přednášku o páteru Stojanovi a potom už přišel čas rozloučení s ostatními poutníky – voláním za rok nashledanou. Co říci závěrem? Pouť byla ideální příležitost přemýšlet o Pánu Bohu i o sobě. Byla to změna, na kterou se nedá zapomenout. Poznal jsem, že všechny oběti, puchýře a nepohodlí, které je člověk ochoten obětovat  Pánu Bohu, jsou velkou milostí a požehnáním. Že Boží milosrdenství není jen cosi vzdáleného, ale že je velmi skutečné a přítomné i mezi námi. Cítil jsem dojetí, když jsem viděl, jak jsou lidé, kteří nás hostili, rádi, že nám mohou pomoci a jediné, čím jsme jim jejich štědrost mohli alespoň trochu oplatit byla modlitba za ně a jejich blízké. Zaujalo a obohatilo mě také krásné společenství, které po cestě vzniklo a v souvislosti s tím mě napadlo i pár krátkých veršů.

Chodím po moravské zemi

a nějak dobře u srdce je mi.

Všude vlídné přijetí

až mám v očích slzy dojetí.

Modlitba a píseň nás po cestě provází,

a s nimi kilometry lehčeji odchází.

Poutník (už ne nováček) Jirka z Miličína

PS: Nepůjdete příští rok také?