Vyvrcholení národní poutě do Říma

Národní pouť vyvrcholila bohoslužbou ve Svatopetrské bazilice

Řím. Atmosféra slavnosti přesahující prostor baziliky, slavnosti, v níž čeští světci stáli po boku velkých postav dějin všeobecné církve, a k jediné bohoslužbě díkůvzdání se připojovali všichni, kterým náš národ vděčí za svůj dnešek – tak lze naznačit pocity čtyř tisíc poutníků, kteří se před oltářem Katedry sv. Petra ve Vatikánské bazilice účastnili mše svaté ke cti sv. Jana Pavla II. u příležitosti dnešního 30. výročí kanonizace sv. Anežky České.

Přišli jsme, abychom poděkovali muži, který se zapsal do dějin světa, do dějin zápasu o svobodu,” řekl kardinál Dominik Duka v úvodní promluvě, v níž také vysvětlil roli římského biskupa jako nástupce apoštola Petra a jediného pastýře Kristovy církve. Kolem oltáře se shromáždilo na 160 biskupů a kněží. Hlavními koncelebranty kardinála Duky byl olomoucký arcibiskup Jan Graubner a sekretář Kongregace pro východní církve řeckokatolický arcibiskup Cyril Vasil´ SJ.

Historickou roli papeže Jana Pavla II. pro příchod svobody v našem regionu zdůraznil ve svém kázání pražský pomocný biskup Zdenek Wasserbauer. První slova polského papeže na Petrově stolci, v nichž vybízel k odložení strachu a otevření bran Kristu, rozevřela první trhlinu v bariérách vybudovaných komunismem, zdůraznil kazatel.

Svatořečení naší Anežky proběhlo kupodivu právě v době, kdy se ve Vatikánu intenzivně připravovala návštěva tehdejšího ruského presidenta Michaila Gorbačova, který krátce po svatořečení Anežky, 1. prosince 1989, přijíždí do Vatikánu. A byl to on, kdo řekl: »Komunismus jsem nezničil já ale JP II.!« Gorbačov považoval Jana Pavla II. za člověka, který změnil běh dějin!

Nepočínal si však jako politik, nevedl zákulisní vyjednávání, nýbrž „vystupoval jako nástroj v rukou Božích svými jasnými slovy, dobrotou, modlitbami, neustálým poukazováním na nezastupitelnou hodnotu každé lidské osoby a její důstojnost a svobodu…“, zdůraznil biskup Wasserbauer.

A když mu bylo v tomto směru děkováno, řekl pouze: »To je dílo Boží prozřetelnosti«. A na otázku, zda je těžké prožívat dějiny jako ten, kdo je utváří nebo spoluutváří, odpovídal: »Když si to přeje Bůh, pak je to snadné… On všechno řídí!«

Kazatel připojil rovněž svůj hlas k výzvě polských biskupů, kteří požádali o vyhlášení svatého Jana Pavla II. za Učitele církve a patrona Evropy. Mezi velké postavy sjednocující náš kontinent skrze „kulturotvorné hlásání evangelia“ patří také svatá Anežka, „která – jak věříme –  se za pád totality přimlouvala,“ dodal biskup Wasserbaeur.

Ke slavnostnímu rázu liturgie přispěl velkou měrou hudební doprovod, o nějž se postarala Hudba hradní stráže a policie České republiky pod vedením plukovníka Jana Zástěry ve spolupráci se čtveřicí sborů z různých koutů naší vlasti. Na závěr se liturgický průvod za zpěvu svatováclavského chorálu odebral k oltáři sv. Václava, kde byla recitována modlitba za vlast a zazněla česká i slovenská hymna.

Český národ se tedy vrátil po třiceti letech s díkuvzdáním, ale přinesl s sebou také nezahojené rány minulosti, říká pro náš rozhlas kardinál Dominik Duka:

Myslím si, že si skutečně uvědomujeme to pozitivní, za co vděčíme svaté Anežce a Janu Pavlu II., a na druhé straně jsme si také vědomi, jak to vystihl kazatel biskup Wasserbauer, že je ještě mnoho nezahojených ran z té doby a těžko se odstraňují. Jsou to rány v duši, v nitru člověka a naší mravní úrovni života společnosti, kde se stále nemůžeme srovnat. Nechápeme, co je to nevázanost, volnost a nezodpovědnost, a co je to svoboda, která vždycky musí být spojena s odpovědností a úctou ke druhému a musí vycházet – dovolím si citovat T.G.M. – z mravnosti a zbožnosti.“

V souvislosti s poutí se kardinál Duka vrátil k včerejšímu setkání skupiny našich biskupů s emeritním papežem Benediktem XVI.

Mohli jsme včera také strávit tři čtvrtě hodiny u emeritního papeže Benedikta XVI., který vzpomínal na svoji návštěvu u nás a plný zájmu se vyptával např. na prof. Wolfa, na chod teologické fakulty a na některé dnes již nežijící biskupy. Ptal se také na bývalého prezidenta Klause, což bylo překvapivé, ale on s ním prožil celou přípravu cesty a návštěvu v naší republice. Spolu s ním jsme tak mohli zavzpomínat, a slyšet dojmy, které si z ní odvezl. Mluvilo se také o teologických otázkách, o otázkách morálky. Musím říci, že je to vetchý stařeček, má velmi slabý hlas, ale má stále dobrou orientaci o tom, co se děje, a Střední Evropa je jeho domov.

Co s sebou přinášejí poutníci z České republiky po třiceti letech od návratu svobody, jsme se zeptali také olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera:

Především přicházíme poděkovat za velký dar, kterým bylo svatořečení Anežky a s tím související události v naší vlasti v následujících dnech. Dostali jsme dar svobody, za který jsme vděční, a zároveň cítíme, že se musíme učit tento prostor ještě lépe využívat ke konání dobra, protože, jak říkával Pavel VI., využívání svobody ke zlu je zneužívání svobody. Dnešní doba přinesla mnoho jiných věcí. Tehdy někteří říkali, že bude potřeba čtyřiceti let, jako potřebovali Izraelité při východu z Egypta. Je tady však vidět nová generace, která už neví, o čem to bylo před třiceti lety. Na jednu stranu je užitečné, abychom jim dovedli připomenout a pomoci pochopit, co tu dříve bylo. Není to ale asi to hlavní. To nejdůležitější je dívat se dopředu a vědět, co od nás Pán v této chvíli očekává. Připomínáme si nejen třicet let od svatořečení Anežky. Začali jsme pouť u sv. Klimenta, protože letos si připomínáme 1150 let od smrti sv. Cyrila, a já rád připomínám, že tito dva apoštolové přišli na Moravu v době, kdy už řada kostelů stála a řada lidí byla pokřtěna, ale tenkrát bylo potřeba nové evangelizace, aby se dotkla srdcí lidí a začala vytvářet novou kulturu. My jsme dneska před podobným úkolem. U nás a po celé Evropě je spousta kostelů, spousta lidí zná i Bibli, ale jako by se to nedotklo jejich srdce. Jestli Cyril Metoděj udělali fantastický krok k oslovení lidí a přiblížili jim Boží Slovo, aniž by udělali nějaké ústupky z nauky nebo morálky a získali je pro Boží Slovo, tak i před námi je podobný úkol, totiž přeložit Boží Slovo do srozumitelného jazyka dnešní doby, tedy do konkrétních skutků.

 „Je potěšitelné, jak mnoho lidí si uvědomuje, že pouhá svoboda a blahobyt nestačí – a hledají, říká emeritní plzeňský biskup František Radkovský, který se zúčastnil rovněž kanonizace sv. Anežky před třiceti lety.

Je potřeba říci, že se církev stabilizovala, žije normálně, a to je důležité. Myslím si, že uprostřed té  společnosti, která je stále bohatší a je tedy ohrožena jako všude ztrátou víry, je třeba snažit se působit tam, kde to jde. Na druhé straně je potěšitelné, že je spousta lidí, kteří hledají. Zjistili, že jim nestačí svoboda a blahobyt, ale že je třeba, aby duše nehladověla. Takoví lidé jsou – třeba i vysoko postavení – a je potřeba se věnovat všem. A všechny trochu nasměrovat a přivést k víře, protože existuje velký výběr, a často si myslí, že jde jen o to vybrat si z toho, co je potká či osloví. Na druhou stranu si myslím, že tlak islámu vede všechny k tomu, že si uvědomují, že máme jinou kulturu než islámskou, že je to kultura, založená na křesťanských kořenech, mimo jiné, a že je třeba se jí držet a hájit ji. Je však někdy problém, že mnozí nevědí, v čem ta kultura spočívá, takže tady je hodně co dělat a to je dobře.“

Jak jste prožíval kanonizaci před třiceti lety?

Byli jsme jako ve zjevení, že jsme sem mohli přijet. Před tím jsem naposled na Západě v osmašedesátém a toto byla tedy první cesta ven. Bylo to nečekané a mimořádně krásné, takže si myslím, že je za co děkovat. Za těch třicet let svobody, byť často ne zcela dobře, ale přece využité. Jsem rád, že skončil spor o restituce, a všechny tyto záležitosti se tedy nějak časem zklidní. Teď jde o to, abychom my přesvědčili, že církev není bohatá, ale bude svobodná i ekonomicky a bude muset dobře hospodařit.“

A litoměřický biskup Jan Baxant vybízí k optimističtějšímu pohledu na náš národ.

Měl jsem trochu obavy, kolik nás tady bude, a ještě větší obavy jsem měl, kolik nás tady bude z naší litoměřické diecéze. Jsem ale překvapen, že na každém kroku potkávám někoho z naší diecéze, protože oni jeli po vlastní trase, ale nejenom to. Z celé naší republiky přijela spousta lidí, takže je to veliké povzbuzení, které jsem nečekal. Existuje tendence naříkat si, že nás je málo, že jsme ateistická země, že to jde špatně… ale není tomu tak. Mám tedy velikou radost!“

Poděkování veřejnosti

Poděkování veřejnosti.  Rád bych touto cestou poděkoval veřejnosti za účast na akci žehnání zvonu věnovaného památce kardinála Josefa Berana. K tomuto dni byla vydána i brožura, která mapuje historii této osobnosti a je zarámována do příběhu Ústějovské kaple. Podle odhadu na slavnost přišlo přes pět stovek lidí. Organizačně se podíleli na akci členové SDH v Mladé Vožici , Velkého Ježova a místní z Janova. Slavnost žehnání zvonu jsme zahájili na návsi v Radvanově připomínkou historických dat a osudu kardinála Josefa Berana. Po krátkém úvodu jsme se shromáždili do průvodu a pod vedením dechové hudby pana Hlaváčka  pokračovali po cestě až ke kapličce P. Marie. Slavnostní liturgii slavil českobudějovický biskup Mons. Pavel Posád. V promluvě poukázal na život a bolesti P. Marie, které jsou někdy obrazem našeho života a mohou nás přivést k hlubšímu poznání smyslu našeho života. Vlastní obřad svěcení byl uveden litaniemi k Duchu sv., které složil kardinál Beran a poslal je z exilu do tehdejšího Československa. Při každé zazpívané invokaci zazněl úder na zvon jako připomínka šestnáctileté internace kardinála Berana a čtyř let stávenými v nacistických koncentračních táborech Terezín a Dachau. Po litaniích zazněla vlastní žehnací modlitba.  Po skončení liturgie následovalo občerstvení  a zvonař Michal Votruba s pomocníky provedl vyzdvižení a finální usazení zvonu. Po chvíli jsme všichni mohli uslyšet hlas zvonu, který nám bude navždy připomínat naši neslavnou minulost. Současně bude srdce zvonu připomínat pevnou víru, nezlomnou naději a vroucí lásku muže, který miloval Český národ a zůstal pevný své víře navzdory bouřím a zmatkům doby. P. J. Karas  

50. výročí přistání na měsíci

Velkolepá sklíčenost

K 50. výročí prvního přistání na měsíci

Johana Bronková

Planeta země vyšla na měsíci, člověk spatřil svůj svět z odstupu, jako okrsek zemský, získal naprosto novou perspektivu, nově nahlédl svou nepatrnost.

Čest, pozdrav a požehnání vám, dobyvatelé měsíce, který provází svým bledým světlem naše noci a naše sny! Doneste tam svou živou přítomností hlas ducha, chvalozpěv Bohu, našemu Stvořiteli a našemu Otci. Zdravil papež Pavel VI. jménem celého katolického světa americké kosmonauty, když 20. července 1969 ve 22.17 minut našeho času dosedl měsíční modul Eagl na povrch měsíce. Sledoval přenos ve Smidtově kupoli ve své – jak neopomněl zdůraznit – (totiž papežské) observatoři v Castel Gandolfu, v doprovodu tehdejšího substituta státního sekretariátu mons. Benelliho a ředitele observatoře otce Daniela O´Connella. Misi Apolla 11 věnoval onu neděli už polední promluvu před Anděl Páně, ve které se připojil k těm, kdo se „chvějí“ o osud kosmonautů a modlí se za šťastný průběh mise, ale nechal zaznít také varovné tóny obav ze zbožšťování strojů a jejich schopnosti člověka zotročit. Papežský projev bezprostředně po přistání na měsíci byl chvalozpěvem země, která již netvoří nepřekročitelné hranice lidské existence, nýbrž stala se prahem k nekonečným prostorům a novým osudům, a poctou těm, díky nimž se rozšiřuje moudré a odvážné panování člověka nad nebeskými hlubinami. Při generální audienci, 23.  července, den před návratem kosmonautů na zem, Pavel VI. se sympatiemi k umu lidského génia, který dosáhl k další troufalé metě, promluvil o vztahu mezi náboženstvím a vědou s jejím překotným rozvojem. „Katolická víra se nejen nebojí srovnání svého učení s bohatstvím moderního vědeckého myšlení, nýbrž si takové srovnání přímo přeje, protože pravda, třebaže se rozličně projevuje, je pouze jedna a z tohoto srovnávání může získat výhody jak víra, tak i vědecké bádání.“ Dodal také, že touha po Bohu je člověku vrozena a čím větší jsou jeho pokroky, tím silněji, někdy až mučivě, tuto potřebu pociťuje.

Papežovo konstatování promluvalo do doby studené války, která vytvořila rámec překotného soutěžení, bez něhož – jak dnes mnozí přiznávají – by se měsíční mise v tak rychlém tempu neuskutečnila. V sovětském bloku znal každý Gagarinův výrok, že na své cestě do vesmíru boha nepotkal. Slyšela jsem ho ještě v devadesátých letech od vysokoškolsky vzdělaného muže jako jeden z důvodů jeho „vědeckého ateismu“.

Po přistání na měsíci Buzz Aldrin naopak provedl malý náboženský obřad, někdy mylně označovaný za mši. Jako presbyterián si přivezl s sebou ze země malý kalich, víno a hostii. „Chtěl bych využít této příležitosti a požádat všechny, kdo nás slyší, ať jsou kdekoli, aby se na chvíli zastavili a rozjímali nad událostmi několika posledních hodin a vzdali díky, každý svým vlastním způsobem,“ vybídl Aldrin a potichu přečetl verš z 15. kapitoly Janova evangelia, který si přepsal do svého zápisníku: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (v. 5) Po zkušenosti s reakcí ateistů na verše z knihy Genesis přečtené při misi Apollo 8, NASA zakázala veškeré náboženské projevy. Aldrin nicméně vypráví: „Při výpadku rádiového spojení jsem otevřel malé plastové balíčky s chlebem a vínem. Nalil jsem víno do kalicha, který mi naše církev dala. V šestinové měsíční gravitaci víno splynulu pomalu a ladně po straně poháru. Bylo to zvláštní pomyšlení, že první tekutina, která plynula na měsíci, a první jídlo, které na něm bylo pozřeno, byly elementy přijímání.“ Po návratu na zem nicméně Aldrin porušil předpisy o laickosti mise podruhé. Tentokrát již hlasitě přečetl ze svého zápisníku slova 8. žalmu: „Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ (v. 4-5) Tato prostá gesta potvrzující věčnou žízeň po Bohu o níž v souvislosti s okouzlením z vesmírných letů mluvil papež Montini, dokreslují také první slova pronesená po sestoupení na měsíční povrch. Armstrongova slavná věta „Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“ bývá pravidelně připomínána. Aldrinovo „Magnificent desolation!“ – tedy velkolepá sklíčenost, opuštěnost, samota, jakou nelze nikde na zemi zakusit, spolu s udiveným konstatováním, že se země dá zakrýt jediným prstem, vystihuje zvláštní stav ducha kosmonautů.

Jistě právem bývá přistání člověka na měsíci, považováno za historický zlom. A jako všechny velké události přinesl mnoho odpovědí a otevřel ještě více otázek. Přesto při čtení o úspěších sofistikovaných technologií, fantasticky znějících přirovnáních a vzdálenostech, nakonec zůstáváme se zatajeným dechem především tam, kde naprogramované postupy selhávají a kde se na okamžik křehká lidská skořápka jeví jako chatrná zbroj dona Quichota před větrnými mlýny kosmických sil. A tak mě v příbězích a reportážích připomínajících „dobytí měsíce“ zaujalo několik možná přehlédnutelných, ale symbolických epizod. Předně příběh Margerite Hamiltonové a jejího softwarového programu, který dovolil vyřešit krizový moment krátce před přistáním měsíčního modul, když signalizované přetížení palubního počítače mohlo misi zhatit nebo dokonce vést k fatální chybě. Mladá informatička a průkopnice oboru, považovaného tehdy za spíše okrajovaný, totiž vyvinula software pro řešení situací způsobených lidskou chybou. Přivedla ji k tomu její čtyřletá dcerka, když v laboratoři NASA, kde trávila s maminkou pracovní víkendy, zadala náhodné kódy a omylem spustila jakýsi program. Dnes všichni přiznávají, že programy vypracované Margerite Hamiltonovou sehrály klíčovou roli v přistání měsíčního modulu Eagle. Počítač díky nim dokázal vyhodnotit priority a opustit momentálně nedůležité činnosti.

Druhou dramatickou epizodou byl ulomený přerušovač, nutně potřebný k odstartování z měsíčního povrchu a návratu k hlavní lodi, který nakonec úspěšně nahradila Aldrinova propiska. Jistě, možná by si poradili jinak, bez propisky. V každém případě však tyhle zlomové okamžiky přivolávají vzpomínky na chvíle, které – jak jsem přesvědčena – každý ve svém životě zažil. Chvíle, které vnějšímu pozorovateli mohou připadat jako šťastné náhody, avšak s rukou na srdci v nich rozpoznáváme zásah Boží Prozřetelnosti, jednající v pravou chvíli a na pravém místě.

Nakonec bych ještě ráda ocitovala slova Neila Armstronga, muže který se dvě a půl hodiny procházel po měsíci a posléze, díky své schopnosti odolávat náporu slávy, býval označován za „neviditelného hrdinu“. „Když jsme konečně zase odstartovali, byl Měsíc obklopen modravým svitem,“ vyprávěl Neil Armstrong. „Při pohledu z oken kabiny jsme se mohli přesvědčit, že je kulatý, nikoli zploštělý. Dokonce nám to připadalo, jako by nám chtěl svým tvarem připomenout svou příbuznost se Zemí. Byl vlídným hostitelem. A já jsem přesvědčen, že na takovou návštěvu čekal dávno.“

Po návratu „z dobyvatelské výpravy“, oslavy lidských ambicí korunovaných úspěchem, vrací ústřední hrdina příběhu měsíci jeho vlídnou tvář, vrací jej metaforám, alegorickým postavám a umění. Možná to ani nepřekvapuje u člověka, který si při hodinách odpočinku na měsíční pláni v kabině modulu poslouchal Dvořákovu Novosvětskou.