3. den Světový den mládeže papež František Panama 2019

Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 3. den

V sobotu v devět hodin ráno (u nás bylo 15 hodin) se papež vydal do čtvrti Casco Viejo, do nedávno zrekonstruované katedrály Panny Marie La Antigua. Její patrocinium (svátek 9. září) a stejnojmenná ikona pochází ze španělské Sevilly, odkud ji přinesli španělští misionáři na začátku šestnáctého století (1510). Její základní kámen byl položen v roce 1608, dostavěna byla o sto let později (1716) a patří ke klenotům latinskoamerické architektury. V roce 1882 musela v důsledku zemětřesení projít radikální přestavbou, která byla hrazena ze státního rozpočtu. Před pěti roky na žádost panamského episkopátu dostala titul baziliky menší.

Zde se tedy papež setkal s duchovenstvem Panamy – kněžími, řeholnicemi a členy církevních sdružení a hnutí. Katolíci tvoří v této zemi 89% ze čtyř milionů (4 098 000) jejích obyvatel. Biskupská konference zde má přibližně stejný počet členů jako u nás. Kněží je v Panamě celkem 420, ale s tím rozdílem, že na každého z nich tam připadá přibližně čtyřikrát více věřících než v České republice, totiž více než 8 a půl tisíc. Takový je ovšem přibližný standard celé Latinské Ameriky.

Během slavnostní liturgie, při níž papež František posvětil nový oltář, kázal Svatý otec na úryvek z Janova evangelia (4, 19-24), popisující Ježíšovu rozmluvu se Samaritánkou. Hlavním námětem jeho reflexe byla evangelní zmínka o „únavě“, která přiměla Ježíše, aby se posadil u studny a požádal přicházející samařskou ženu o vodu.

Ve svojí představivosti, křečovitě lpící na výkonnosti, poměrně snadno nazíráme a máme účast na Pánových činech, avšak ne vždy dokážeme nebo můžeme nahlédnout a sledovat „Pánovu únavu“, jako by to bylo něco, co nepatří k Bohu. Pán se unavil, a v této únavě má místo veškerá únava našich národů a našeho lidu, našich komunit a všech, kteří se lopotí a jsou obtíženi (srov. Mt 11,28).

Papež pak zmínil přičiny a motivy specifické únavy duchovenstva, poukázal na „celou škálu břemen, které je třeba nést“ a obrátil pozornost k jinému typu únavy, která je spíše záludným pokušením, které nazval únava z naděje.

Je to ochromující únava. Rodí se z pohledu vpřed a z bezradnosti nad tím, jak reagovat na intenzitu a neurčitost změn, jimiž jako společnost procházíme. Zdálo by se, že tyto změny nejenom znejisťují způsoby našeho vyjadřování a nasazení, naše zvyky a postoje ke skutečnosti, ale v mnoha případech zpochybňují samu uskutečnitelnost řeholního života v dnešním světě. Rychlost těchto změn může navozovat také nepohyblivost v přijímání různých rozhodnutí a mínění; zdá se, že to, co bylo kdysi významné a důležité, není již namístě.

Únava z naděje se rodí z konstatování, že církev, raněná hříchem, častokrát neuměla slyšet křik, do něhož se halí Mistrovo zvolání: »Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?« (Mt 27,46).

Takto je možné si zvyknout na život s unavenou nadějí vzhledem k nejisté a neznámé budoucnosti, což způsobuje, že se v srdci našich komunit usazuje šedý pragmatismus. Zdá se, že všechno pokračuje normálně, ale ve skutečnosti je podrývána a boří se víra. Zklamáni realitou, které nerozumíme nebo o níž se domníváme, že už nedává prostor naší nabídce, poskytujeme útočiště jedné z nejhorších možných herezí naší doby, totiž myšlence, že v tomto vyvíjejícím se světě nemají už naše komunity co říct, ani co dát (Evangelii gaudium, 83). Pak se stane, že to, co se kdysi zrodilo, aby bylo solí a světlem světa, vyústí nabídkou nějaké vlastní, té nejhorší verze.“

Svatý otec pak načrtnul cestu k uzdravení:

„»Dej mi napít« – tuto prosbu vyslovil Pán, který od nás chce, abychom ji vyslovili my. Jejím vyslovením otevíráme dveře naší unavené naději, abychom se bez obav vrátili ke studni, jež je základem první lásky, kdy Ježíš přešel přes naši cestu, milosrdně na nás pohlédl a požádal, abychom jej následovali, upamatovali se na onu chvíli, ve které se Jeho oči zkřížily s našima očima, chvíli, v níž nám dal pocítit, že nás má rád osobně, ale i jako komunitu (srov. Homilie na Velikonoční vigilii, 19. dubna 2014). Znamená to vrátit se po vlastních stopách a v kreativní věrnosti naslouchat, jak Duch jednotlivé dílo, pastorační plán či organizační strukturu nevytváří přímo, nýbrž prostřednictvím mnoha „svatých odvedle“ – mezi nimiž nacházíme otce i matky, zakladatele vašich institutů, biskupy a faráře, kteří svým komunitám položili solidní základy – obdařuje životem a kyslíkem určitý dějinný kontext, který působí dojmem, že udusí a zdrtí veškerou naději a důstojnost.“

Petrův nástupce pak hovořil o „odvaze nechat očistit a obnovit nejautentičtější část našich původních charismat, jež se netýkají jenom řeholního života, nýbrž jsou určena celé církvi, a nahlédnout, jakými způsoby by se mohla vyjádřit dnes. Nejde jenom o to pohlédnout s vděčností do minulosti, nýbrž vydat se ke kořenům naší inspirace a nechat je mezi námi znovu mocně zaznít (srov. Papa Francesco – Fernando Prado, La forza della vocazione, Bologna 2018, 42-43).

Je třeba uznat, že jsme v nouzi, aby nás Duch proměnil v muže a ženy pamatující na přejití, spásonosné přejití Boha. A naplněni důvěrou, že stejně jako včera, učiní tak i zítra: Jít ke kořenům nám nepochybně pomůže žít způsobem odpovídajícím přítomnosti beze strachu. Je nezbytné žít beze strachu, odpovědět životu zaujetím, že jsme zapojeni do dějin, pohrouženi do věci. Je to nadchnutí zamilovaného.

Unavená naděje se uzdraví a bude prožívat onu „zvláštní trýzeň srdce“, když nebude mít strach vrátit se k první lásce, a dokáže se na periferiích a ve výzvách, jež nám dnešek prezentuje, potkat s tímtéž zpěvem a tímtéž pohledem, který vzbudil zpěv a pohled u našich otců. Tak se vyhneme riziku, že budeme začínat od sebe, a odložíme úmornou sebelítost, abychom se setkali s očima, jimiž nás Kristus nadále hledá, volá a posílá, jako to učinil při onom prvním setkání, prvně potkané lásky.“

Kázal dopoledne papež František v panamské katedrále.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Potom se Svatý otec odebral do patnáct kilometrů vzdáleného kněžského semináře, který je jedním z nejstarších v Latinské Americe (založen v roce 1612). V dnešní moderní budově studuje padesát kandidátů kněžské služby. Tady se konal tradiční, společný oběd papeže s deseti účastníky Světového setkání mládeže, jejichž jména určuje los.

Druhým bodem sobotního programu papežovy návštěvy je vigilie Světového dne mládeže, konaná na prostranství, zvaném Metro Park s kapacitou 700 tisíc lidí. Začne v 18hodin, tedy podle našeho času v neděli, krátce po půlnoci.

2. den Světový den mládeže papež František Panama 2019

Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 2. den

1. „Bůh svoje děti nenálepkuje,“ řekl papež František v homilii při kajícné liturgii v panamské věznici pro mladistvé. 2. „Via Crucis pokračuje ve společnosti, jež ztratila schopnost plakat při pohledu na bolest,“ rozjímal papež na závěr pobožnosti Křížové cesty za účasti 400 tisíc lidí.

Ad 1. Páteční program Světových dní mládeže bývá tradičně věnován pokání, které tentokrát umocnil dnešní svátek Obrácení svatého Pavla. Papež František poprvé v dějinách mládežnických setkání změnil zavedený průběh, tedy obvyklou zpověď několika mladých účastníků, a vypravil se za mladými lidmi, kteří se z objektivních důvodů nemohou na panamský festival dostavit. V dopoledních hodinách navštívil bez doprovdou televizních kamer a jiných sdělovacích prostředků nápravné zařízení pro mladistvé v obci Pacora, vzdálené zhruba čtyřicet kilometrů od hlavního města. Věznice Las Garzas (Volavky) zde stojí od roku 2012 a na středoamerické poměry se jedná o modelovou stavbu, jejíž vznik ovšem vyvolal tragický požár v obdobném zařízení pro mladistvé, který si vyžádal několik obětí. Místních 140 mladistvých ve výkonu trestu si nemůže stěžovat na přelidnění, protože ubytovací kapacita je 200 míst. Správa věznice patnáctiletým až osmnáctiletým vězňům nabízí nevšední resocializační program, zahrnující práci v několika dílnách, školní vzdělávání, hudbu a divadlo.

„Jsou to problematiční mladí lidé“, vysvětluje Emma Alba Tejadová, ředitelka panamských věznic pro mladistvé. Pocházejí ze složitých rodinných situací a nedostatečné zázemí je přivedlo k leckdy krutým zločinům – od vražd přes znásilnější po další druhy agrese. Na papežovu návštěvu zprvu pohlíželi skepticky – většinou jsou totiž evangelíci a papež ani Panna Maria jim nic neříká. Vysvětlili jsme jim, že papež nechce mluvit jenom s katolíky, ale přinést jim poselství o lásce, pokoji a naději, které potřebují. Byla to tvrdá práce, ale nakonec jsme se dočkali velké změny“, vyhodnocuje Tejadová.

Tato proměna je zřejmě patrná na jednom ze tří penitentů, které papež vyzpovídal – šestnáctileté dívce, odpykávající si trest za vraždu. Zprvu uzavřená a záštiplná mladá žena se s blížícím datem zpovědi postupně otevírala, až přistoupila na spolupráci s pěveckým sborem, který doprovodil bohoslužbu slova. Ředitelce věznice se svěřila, že touží po setkání s pozůstalými, aby požádala o odpuštění. Rovněž další z penitentů touží po papežském rozhřešení, aby mohl konečně obrátit list a zbavit se pomstychtivosti.

Kajícnou liturgii na otevřeném prostranství nápravného zařízení uvodilo čtení z Lukášova evangelia, (Lk 15,1-7). Popisuje pohoršené reptání farizeů a učitelů Zákona, které obtěžovala Ježíšova blízkost celníkům a hříšníkům a společné stolování s těmito nenáviděnými složkami společnosti. Papež František se v homilii zamýšlel nad odlišností dvou pohledů, které vystihují Ježíšův a farizejský přístup. První, spojený s reptáním a klevetěním – je jalový a neplodný, a druhý – Pánův pohled – volá po změně a obrácení, řekl:

Je mnohem snazší opatřit lidské životy tituly a nálepkami, které dokáží zastavit a stigmatizovat nejenom minulost, ale také přítomnost a budoucnost lidí. Nálepkami, které v konečném důsledku vedou jedině k rozdělení – sem ti dobří, tam špatní; sem spravedliví, tam hříšníci.

Takový postoj všechno zohyzďuje, protože staví neviditelnou zeď, která vede k domněnce, že se všechny problémy zázračně vyřeší vytěsňováním, oddělováním a vyčleňováním. Když něco takového nějaká společnost či komunita dovolí, a přitom ještě pomlouvá a reptá, vstupuje do začarovaného kruhu, tvořeného rozdělením, výčitkami a odsuzováním; zaujímá sociální postoj poznamenaný marginalizací, vyřazováním a odporem až do té míry, že jako Kaifáš nezodpovědně prohlašuje: „Lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,50). Nit se normálně přetrhne na nejslabším místě – tam, kde jsou chudí a bezbranní.

Jak bolestný je pohled na společnost, která svou energii vkládá do reptání a rozhořčení, namísto toho, aby vyvíjela snahu. Tvořivou snahu, příležitosti a změnu!“

Celé evangelium se naopak vyznačuje jiným pohledem, který povstává z Božího srdce a zve k obrácení. Pán slaví, když vidí, jak se jeho děti vracejí domů, pokračoval papež František.

„Ježíš to dosvědčil, když až do krajnosti projevoval milosrdnou Otcovu lásku. Je to láska, jíž nezbývá čas na reptání, nýbrž která usiluje o prolomení kruhu zbytečné a lhostejné kritiky. Neutrální a nestranná láska, která se ujímá složitosti života a každé situace. (…) Když Ježíš stoluje s celníky a hříšníky, porušuje logiku, která odděluje, vyčleňuje a klamně rozděluje na „dobré a špatné“. Nenařizuje to úředně, ani tak nečiní pouze z dobrého úmyslu, voluntarismu či sentimentalismu, nýbrž vytváří vztahy, umožňující nové procesy, sází na každý možný krok a oslavuje ho“.

Římský biskup pak mladistvé panamské vězně varoval před jiným typem reptání, které jim našeptává, že obrácení nezvládnou.

Toto vnitřní reptání se objevuje v člověku, který zaplakal nad svým hříchem, je si vědom své chyby, ale nevěří v možnost změny. Je niterně přesvědčen o tom, že když se narodil jako celník, musí tak i zemřít, což ovšem není pravda. Přátelé, každý z nás má mnohem větší cenu než vnější nálepka. Ježíš nás tomu učí a volá k víře. Jeho pohled nás vybízí, abychom se dožadovali pomoci na cestě, vedoucí k překonání tohoto stavu. Někdy reptání domněle vítězí, ale nevěřte tomu, neposlouchejte ho. Naslouchejte hlasům, které podněcují k pohledu vpřed, nikoli těm, které vás stahují dospodu“.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY ve vězení je ZDE

Papež v závěru vyzval vězně, aby svým míněním přispěli do transformačního procesu, jehož má společnost zapotřebí, a vězeňskou správu vybídl ke hledání nových cest, vedoucích ke změně a zapojení.

Ad 2. Více než 400 tisíc lidí se účastnilo podvečerní Křížové cesty. Ta je neodmyslitelnou součástí Světových dnů mládeže. Hodinu a půl trvající rozjímání nad jednotlivými zastaveními Pašijí charakterizovala masová usebranost mladých účastníků, z nichž většinu tvořili Panamci, a výmluvně tak dokreslovala latinskoamerický temperament. Tichý oceán na jedné straně a nedaleké mrakodrapy na druhé dotvářely atmosféru vzniklou na nábřeží Cinta Costera při této páteční pobožnosti. Zakončil ji papež František čtvrthodinovou meditací – modlitbou, v níž Otci milosrdenství předložil nejrůznější formy utrpení dnešního světa vykoupeného Spasitelem.

Pane, Otče milosrdenství, zde na Cinta Costera, spolu s mnoha mladými z celého světa, jsme doprovázeli tvého Syna na cestě kříže; na cestě, kterou chtěl projít, aby nám ukázal, jak nás Ty miluješ a jak Ti záleží na našem životě.

Ježíšova cesta na Kalvárii je cestou utrpení a samoty, která pokračuje i v našich dnech. On kráčí a trpí v mnoha tvářích trpících uprostřed samolibé a znetečňující lhostejnosti naší společnosti, která stravuje a stravuje sebe sama, opomíjí a opomíjí sebe sama v bolesti svých bratří.

Také my, tvoji přátelé, Pane, podléháme apatii a nečinnosti. Nejednou nás přemohl a ochromil konformismus. Bylo obtížné rozpoznat Tě v bratru, který trpí; odvrátili jsme zrak, abychom neviděli, utekli jsme se do hluku, abychom neslyšeli, ucpali jsme si ústa, abychom nekřičeli.

Stále stejné pokušení! Je snažší a výhodnější být přáteli v okamžiku vítězství a slávy, úspěchu a potlesku. Je snažší být nablízku tomu, kdo je považován za populárního a vítězícího.

Jak snadné je podlehnout kultuře šikany, obtěžování a zastrašování!

Ty jsi však jiný, Pane; na kříži ses ztotožnil s každým utrpením, se všemi, kdo se cítí být zapomenutí.

Ty jsi však jiný, Pane, protože jsi chtěl obejmout všechny ty, které často považujeme za nehodné obejmutí, pohlazení, požehnání – anebo ještě hůře, ani si nepovšimneme, že ho mají zapotřebí.

Ty jsi však jiný, Pane, ve svém kříži se připojuješ ke Křížové cestě každého mladého člověka, v každé jeho situaci, abys ji proměnil v cestu vzkříšení.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY je ZDE

1. den Světový den mládeže Panama 2019 papež Fantišek

Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 1. den

1.Právo na budoucnost je také lidským právem,“ řekl papež František v promluvě k představitelům politického života Panamy. 2. O smýšlení a cítění s lidem Božím a sebezřeknutí církve, podle svatého mučedníka Oskara Romera, mluvil Petrův nástupce na setkání s biskupy Střední Ameriky.

Letadlo italské společnosti Alitalia s papežem Františkem na palubě přistálo ve 22.16 středoevropského času na letišti Tocumen v Panamě. Po téměř třinácti hodinovém letu vstoupil Svatý otec opět na svůj rodný kontinent, tentokrát u příležitosti 34. Světového dne mládeže.

V panamském pozdním odpoledni přivítal Petrova nástupce pestrobarevný dvoutisícový zástup mladých, jejichž zpěvy a tance od prvních chvil naplnily atmosféru laškovnými rytmy a jižním temperamentem. I velký transparent hlásá, že Panama přijímá Františka s veselím. Papeže přišel přivítat osobně panamský prezident Juan Carlos Varela s manželkou, který už ohlásil, že bude Františka osobně doprovázet po celou dobu jeho pobytu. Přestože přivítání probíhalo podle protokolu, dýchalo spíše rodinnou než oficiální atmosférou. Papež František opětoval pozdravy a prezident osobně mu podával děti k objetí a požehnání.

Skupiny mladých lidí lemovaly také 28 km dlouhou cestu dělící letiště od apoštolské nunciatury, kam se papež František odebral k odpočinku. Mezi více než 100 tisícem registrovaných účastníků tvoří největší skupinu Poláci. Přijelo jich do Panamy 3,5 tisíce (mezi nimi také posádka trojstěžníku „Dar mládeže”, který zvolil Panamské setkání za jednu ze svých zastávek na cestě kolem světa).

Přesto ale na ulicích převládají místní – podotýká náš korespondent o. Marek Raczkiewicz. „Na ulicích je víc Panamanů než cizinců,” s radostí konstatuje taxikář Juan. „Jsem šťastný, že mohu poznat současného papeže, zatím jsem žádného neviděl. Jsem hrdný na to, že papež je v mé zemi.” dodává.

Ad 1. Zahajovací ceremonie papežské návštěvy v Panamě proběhla až dnes dopoledne v prezidentském známém jako „Las Garzas”, tedy doslova „Volavky”, podle vodních ptáků, které jsou v této oblasti běžně k vidění. Budova pocházející původně z druhé poloviny 17. století se stala v roce 1875 sídlem guvernátorů a posléze prezidentů. Mezi rarity paláce v typicky koloniálním stylu patří balkón obrácený do panamského zálivu a salón projektovaný po vzoru granadské Alhambry.

Panamský prezident Juan Carlos Varela s manželkou, novinářkou Lorenou Castillou, přivítal Svatého otce u hlavního vstupu do paláce. Po společné fotografii prezident doprovodil papeže Františka do reprezentačních místností. Svatý otec krátce vyhlédl z vyhlášeného balkónu, a pak se odebral k soukromému rozhovoru do prezidentské pracovny. Poté proběhla protokolární výměna darů a prezidentský pár představil papeži své tři syny, Gian Carla, Adriána a Stefana.

Z prezidentského paláce zamířil papež do přilehlého Bolívarova paláce. Tento původně františkánský konvent postavený v roce 1673 je od roku 2003 sídlem Ministerstva zahraničních věcí. Jeho jméno se odvozuje od významné historické události, Panamského kongresu v roce 1826, který svolal „Osvoboditel” Simón Bolívar v rámci svého projektu integrace latinskoamerických národů. A připomíná také vypracování první ústavy Panamské republiky v roce 1904. Kromě toho je dnes zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO jako jedinečná památka koloniální architektury.

Za přítomnosti prezidentského páru a asi sedmi sest představitelů politického a kulturního života papež František předesl svoji první oficiální promluvu na panamské půdě. Svatý otec se inspiroval geografickou polohou země a její historicky danou multikulturností.

Vaše země je díky své privilegované pozici strategickým místem nejem pro tento region, ale pro celý svět. Most mezi oceány a místo pro setkání – Panama – je nejužší zemí celého amerického kontinentu, symbolem udržitelnosti, jež povstává ze schopnosti vytvářet svazky a spojenectví. Tato schopnost tkví v srdci panamského lidu.”

Země svolávající a snící – tyto dvě dimenze duše panamského lidu vyzdvihl papež ve své promluvě. Historický sněm latinskoamerických národů jej inspiroval k připomínce respektu k jedinečnosti jednotlivých národů, včetně domorodých, ale také k zahlédnutí ideálů, které jsou oprávněně vlastní především mladé generaci.

Nové generace svou radostí a svým nadšením, svou svobodou, vnímavostí a kritickým myšlením vyžadují od dospělých, ale zvláště od všech těch, kteří mají ve veřejném životě vedoucí roli, aby jejich jednání odpovídalo důstojnosti a pravomoci, která jim byla svěřena. Je to pozvání žít střídmě a transparentně, v konkrétní odpovědnosti za druhé a za svět, aby svým jednáním dokazovali, že veřejná služba je synonymem cti a spravedlnosti, opakem jakékoli formy korupce.”

Panama v těchto dnech není pouze středem a strategickým dopravním uzlem, ale stává se místem setkání mladých lidí všech kontinentů, kteří se chtějí spolu vidět, modlit a utvrzovat v odhodlání vytvářet lidštější svět, dodal papež František. Naznačil také, že tento svět by měl odolávat krátkozrakým vizím „uvězněným v technokratickém paradigmatu” a řídících se zákonem silnějšího.

Jiný svět je možný, víme to, a mladí nás vybízejí, abychom se zapojili do jeho budování a jejich sny se tak nestaly pomíjivými či cizorodými, nýbrž daly podnět k sociální úmluvě, ve které všichni budou moci mít příležitost snít o zítřku, neboť také právo na budoucnost je lidským právem.

– řekl papež František při setkání s politickými a kulturními představiteli Panamy.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na uvítanou je ZDE

Ad 2. Po rozloučení s palácem Simona Bolívara se papež František vydal do přilehlého kostela sv. Františka z Assisi, kde jej očekávali středoameričtí biskupové. Pastýři tohoto regionu byli prvními, kdo v Americe vytvořili společný organismus, sdružující biskupské konference z Panamy, Salvadoru, Kostariky, Guatemaly, Hondurasu a Nikaraguy. Tento Sekretariát episkopátů Střední Ameriky (SEDAC) sídlí v kostarickém San José a jeho nynějším předsedou je panamský arcibiskup José Domingo Ulloa Mendieta.

Papežovu obsáhlou promluvu ke středoamerickým biskupům protkávaly citace z homilií salvadorského mučedníka sv. Oskara Romera, jehož papež označil za „prorocký plod církve ve střední Americe“. Na základě Romerova života a biskupského hesla – „smýšlet s církví“ – papež František v obsáhlé promluvě načrtl portrét pastýře a poskytl interpretační klíč k současné církevní situaci. Mimo jiné řekl:

„Když svatý Ignác podává pravidla o smýšlení s církví, snaží se pomoci exercitantovi překonat jakýkoli typ falešných dichotomií či antagonismů, jež mohou redukovat duchovní život na obvyklé pokušení přizpůsobovat Boží Slovo vlastním zájmům. Umožňuje tak exercitantovi zakusit milost pocítit a vědět, že je součástí apoštolského těla většího než on, a zároveň si uvědomit reálnost svých sil a svých možností bez ochabování, ale také bez selekce či obav. Cítit se součástí celku, který bude vždycky víc než součtem částí (srov. Evangelii gaudium, 235) a bude doprovázen Přítomností, která jej neustále přesahuje (srov. Gaudete et exsultate, 8).(…) Romero se mohl s životem církve sladit a osvojit si jej, protože niterně miloval ty, kteří jej zrodili ve víře. Bez této niterné lásky bude velmi obtížné porozumět jeho příběhu a jeho konverzi, poněvadž tato láska jej přivedla k sebedarování v mučednictví. Tato láska se rodí z přijetí zcela nezištného daru, který nám nepatří a osvobozuje nás od každého nároku a pokušení myslet si, že jsme jeho vlastníky či jedinými interprety. Nevynalezli jsme církev, nezrodila se s námi a bude pokračovat bez nás. Tento postoj, který je dalek upadnutí do apatie, vzbuzuje bezednou a nepředstavitelnou vděčnost, která všemu dává pokrm. Mučednictví není synonymem ustrašenosti či postoje někoho, kdo nemiluje život a nedovede uznat jeho hodnotu. Naopak, mučedník je ten, který umí toto díkůvzdání ztělesnit a tlumočit životem“.

Romerovo „smýšlení s církví“ spočívá ve zpřítomnění Kristovy kenoze ve vlastním nitru, pokračoval papež František. Totéž sebezřeknutí (kenoze), jež vede k pokoře a chudobě (protože arogantní, domýšlivá a soběstačná církev není podle Romerových slov církví kenoze), Petrův nástupce požadoval také od dnešních pastýřů:

„Je důležité, bratři, abychom neměli strach přistoupit a dotknout se ran našeho lidu, které jsou také našimi ranami, a činit tak v Pánově stylu. Pastýř nemůže být vzdálen od utrpení svého lidu; ba dokonce bychom mohli říci, že srdce pastýře se měří podle schopnosti dojmout se tváří v tvář raněným a ohroženým životům. Činit tak v Pánově stylu znamená dovolit, aby toto utrpení zasáhlo a poznamenalo naše priority a naše gusta, využití času a peněz a také způsob modlitby, abychom mohli všechno a všechny pomazávat útěchou Ježíšova přátelství ve společenství víry, která obsahuje a otevírá stále nový horizont, dávající životu smysl a naději (srov. Evangelii gaudium, 49). Kristova kenoze vyžaduje rozchod s virtuálností života i proslovů, abychom naslouchali ustavičnému lomozu a volání reálných lidí, kteří vybízejí k navazování vztahů. A dovolte mi říci, že sítě slouží k vytváření kontaktů, ale nikoli kořenů; nejsou s to nám dát přináležitost a umožnit nám cítit, že jsme součástí téhož lidu. Bez tohoto cítění bude veškeré naše mluvení, shromažďování, setkávání a psaní znamením víry, která nedovedla provázet Pánovu kenozi, polovičaté víry“. 

Další části rozsáhlé promluvy věnoval papež František různým charakteristikám Kristovy kenoze – její mladosti, chudobě a kněžství – což mu umožnilo rozvinout pastorační indikace zaměřené na tyto kategorie věřících. Kristova kenoze je však také zároveň výrazem maximálního soucitu Otce, podotkl, a proto výsledky pastorační práce, evangelizace v církvi a její misijní poslání nestojí na bohatství prostředků a materiálních zdrojů nebo na kvantitě událostí a aktivit, které realizujeme, nýbrž na ústředním postavení soucitu: jedné z velkých charakteristik, kterou můžeme jako církev nabízet svým bratřím, připomenul Petrův nástupce mimo jiné středoamerickým biskupům.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY k biskupům Střední Ameriky je ZDE

Ad 3. Po obědě na apoštolské nunciatuře se římský biskup odebral na jedno ze dvou míst, která budou hostit veškeré tradiční body programu Světových dní mládeže – do pobřežního parku Cinta Costera, který v délce osmi a půl kilometru lemuje Panamský záliv. Obyvatelům hlavního města slouží k rekreaci díky svým sportovním areálům, cyklostezkám, běžeckým a procházkovým trasám. Ústřední prostranství parku – Campo Santo María La Antigua – může pojmout až 400 tisíc lidí. Právě zde půl hodinu před půlnocí našeho času papež František při bohoslužbě slova oficiálně zahájil Světové dny mládeže.

Mimořádné vánoce v kapli

Mimořádné Vánoce v kapli 2018

Na začátku roku jsem dostala otázku, zda se v kapli o Vánocích událo něco mimořádného. Moje první myšlenka byla, že to byly stejně krásné dny jako v minulých letech a že se ničím nelišily. Opět přišlo hodně lidí a dětí potěšit se krásným místem a současně si odnést Betlémské světlo. Když se ale zamyslím, tak těch výjimečných událostí bylo hodně. Při pohledu na Betlémy je vidět, jak je mimořádný vztah P. Marie, sv. Josefa a Ježíše – tedy sv. Rodiny. V dnešní době, kdy se mluví o krizi rodiny, je to záviděníhodný vztah. A přitom si sv. Josef s P. Marií neslibovali nic víc než my – lásku, úctu a věrnost. Mimořádná je i chudoba, do které se Syn Boží narodil. Je to nebetyčný rozdíl – naše moderní domovy v porovnání s chlévem se zvířaty. Napadá mě myšlenka: „Že by přemíra bohatství znamenala chudobu ve vztazích?“ Také se zde nabízí podobnost s dnešními uprchlíky a chudobou ve světě. Vždyť i sv. Rodina musela utéci, aby zachránila synovi život. Proto chci moc poděkovat všem, kteří přispěli na projekt „Mariino jídlo“. Cílem tohoto projektu je zajistit dětem jedno hodnotné jídlo denně v místě jejich vzdělání a současně je přivést do školních tříd, zajistit jim vzdělání a pomoci k vymanění se z chudoby. Každé jídlo, které děti dostávají v rámci projektu, stojí 2,- Kč. V kasičce bylo po Vánocích 8.500,-Kč. Matka Tereza říká: „Když nemůžeš nasytit sto lidí, nasyť jen jednoho.“ Prosím podívejte se na www. marysmeels.cz.

Když procházím kaplí, místem posledního odpočinku manželů Karla a Anny Küenburgových, často myslím na jejich mimořádný vztah. Vždyť bolest z odchodu Anny léčil Karel velkorysou dostavbou a zvelebením kaple. Můj velký dík patří také mým mimořádně šikovným přítelkyním, které vyrobily Betlémy papírové, perníkový, nebo mi je zapůjčili ze svých domovů. S poděkováním nemohu zapomenout na svou sestru, která má od Pána Boha mimořádný dar –krásně maluje a to nejen na kameny. Tím dělá mnoha lidem radost. Ne třešničkou, ale velkou „jahodou na dortu“ byla návštěva dětí ze školky a prvňáčků že školy. Je to vždy mimořádně milé, když děti zpívají Ježíškovi nebo vyprávějí, jaké dostaly dárky. Velké poděkování patří paním učitelkám za to, že přivádějí děti do kaple. Sice až na konec, ale o to s větší láskou, děkuji svému manželovi, který mi pomáhá, co mu síly stačí …. J

Nedávno jsem četla v novinách titulek z promluvy papeže Františka: „Betlém mění běh dějin a léčí strach.“ I to je k zamyšlení. První betlémskou chýši zhotovil sv. František, jehož heslem bylo Pokoj a Dobro. Tak vám přeji také mimořádně pokojný a dobrý rok.           A. Petříková

Slova útěchy při rozloučení

 Vážení přítomní, vítám vás v našem kostele. Scházíme se proto, abychom se naposledy rozloučili se vzácným, pracovitým a oblíbeným člověkem …. Na úvod dnešního rozloučení bych rád řekl dvě myšlenky. Nehledejme odpověď na otázku proč, ale soustřeďme svojí mysl na všechno dobré a krásné co nám….. zanechal. Za druhé největším darem Božího Syna na kříži je odpuštění v italském jazyce je to slovo perdonare = největší dar. Za začátku bych vás rád vyzval k odpuštění a to ve dvou rovinách. Jednak odpusťme……. pokud se něčeho dopustil proti nám a zároveň v duchu poprosme jeho za odpuštění, pokud jsme udělali něco nesprávného. Jen tak dojdou naše duše pokoje a usmíření. My všichni jsme hříšníci před Bohem a proto poprosme za odpuštění.

Vážení rodiče a děti, drazí přítomní, sestry a bratři. V našem životě existují chvíle a okamžiky, které nás naprosto přesahují a které nejsme pochopit svým rozumem. Také dnes prožíváme jeden z obtížně pochopitelných okamžiků našeho života. Shromáždili jsme se v tomto našem kostele, abychom se naposledy rozloučili a za všechno poděkovali našemu…… Jistě bychom si přáli, aby zde tak jako v biblických dobách učinil Ježíš zázrak.  Váš syn s námi dál zůstává ve společenství víry, naděje a lásky. Tato cesta je jediným mostem, který spojuje život přirozený a nadpřirozený. Je jedinou spojnicí mezi mezi životem a smrtí. Během hubertských bohoslužeb jsme se s ….. setkávali a vyznávali naši víru, o které říká Písmo, že dokáže hory přenášet. Víra se opírá o naději, která nám pomáhá projít tímto údolím stínu a smrti. Váš syn je s námi spojen ve společenství lásky, o které říká Písmo, že je silnější než smrt. Jedině v síle této víry a moci Božího slova k vám mohu mluvit..  Pokud se naše víra opírá o dětskou představu Všemohoucího režiséra, který nás vždycky zachrání před bolestí a smrtí pak tuto představu musíme odložit. Svět je následkem neposlušnosti prvních lidí tragicky vychýlen a snoubí se v něm světlo a temnota, život a smrt, bolest a utrpení. Do tohoto hříchem poznamenaného světa poslal Bůh svého jediného Syna Ježíše. Ježíš přišel proto, aby nás hříšné lidi usmířil se svým Otcem. Za toto usmíření zaplatil nejvyšší cenu obětoval svůj život. Ježíš nepřišel odstranit utrpení a smrt, ale přišel proto, aby byl s námi. Vždyť on řekl :“ Nebojte se já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ Váš syn byl v této víře pokřtěn. Jeho pracovitost a veselá nálada byla pro jeho spolupracovníky a blízké velkou posilou. Byl přesvědčen o nerozlučitelnost manželské lásky. Souběh okolností ho přivedl do zoufalé situace, kterou vyhodnotil odchodem z tohoto světa.

Kéž ho dobrý Bůh uvede na místo trvalého odpočinku, kde už není zármutek a bolest. Nám kéž dá Bůh sílu, statečnost a odvahu projít touto zkouškou naší víry. Amen.       P. Jaroslav rozloučení s mladým člověkem