Papež hovořil o evangelijním příběhu o Bartimaiovi, slepci, který poznal Mesiáše, prosil ho o milosrdenství.

Papež šel dál a sáhl do hloubi svých vzpomínek a vrátil se do letní noci roku 2005 nebo 2006 před bránu baziliky Nuestra Señora de Luján, patronky Argentiny.

Jeden argentinský kněz nyní  pod podmínkou anonymity vyprávěl argentinské novinářce a spisovatelce Virginii Bonardové podrobnosti o tom, co se té letní noci stalo.

Říká:

„Byl jsem svědkem toho zázraku. Když jsem o tom mluvil se současným papežem, tehdy biskupem v Buenos Aires, požádal jsem ho, aby o tom vždy mluvil v první osobě a aby mě, prosím, nezmiňoval. Byl ohromen tím zázrakem, protože jsem mu o něm hodně vyprávěl. Jedné letní noci jsem se vracel z domu příbuzných, které mám v Lujánu, myslím, že jsme měli oslavu, a když jsem o půlnoci přecházel přes náměstí, uviděl jsem mladého muže, který se držel brány s větvičkou růží. Přistoupil jsem k němu a zeptal se ho, co mu je. Ten muž mi řekl, že jeho dcera je velmi nemocná a leží v nemocnici. Do Lujánu přišel pěšky z hlavního města a větvičku růží mu dali jeho přátelé, kteří ho doprovázeli v autě, a on ji obětoval Panně Marii.

Řekl jsem mu: „Pojďme do baziliky.“ Musela být půlnoc. Řekl jsem mu: „Jen ty, tvoji přátelé tam nemohou, já převezmu zodpovědnost jen za tebe. Vešli jsme zadní částí baziliky, přes dům, řekl jsem strážnému, že se o toho muže postarám, že pokud se něco stane, vezmu to na sebe. Ten otec nechal větvičku s květy ve váze, kterou my (kněží a služebníci svatyně) vždycky necháváme připravenou, poklekl před presbytářem, zatímco já jsem si sedl do první lavice a začal se modlit. Tiše poklekl a já jsem se posadil a modlil se za jeho dceru svatý růženec.Když jsme se domodlili – mohlo to být tak dvacet minut -, muž vyšel ven, požehnal jsem mu a rozloučili jsme se.

To se stalo jednu neděli. Následující sobotu jsem se chystal zpovídat, když ke mně přistoupil onen muž – nepoznal jsem ho… při tolika lidech, kteří v létě navštěvují baziliku, jichž se v létě objeví tolik – byl to on, s osmi nebo devítiletou blonďatou dívkou. Řekl: „Otče, poznáváte mě?“ Řekl jsem: „Kdo jste?“ „Já jsem ten muž, který se s vámi onehdy modlil. Tohle je moje holčička. Panna mi udělila zázrak!  Když jsem se s Vámi o půlnoci modlil za svou dceru, moje holčička si sedla a požádala o jídlo. Přijel jsem později, po cestě, za svítání, abych se podíval, jak se jí daří. Šel jsem na jednotku intenzivní péče a bylo mi řečeno, že moje dcera už tam není. Myslel jsem, že je mrtvá, ale ne, byla se svou matkou v jednom pokoji.

Podívejme se na evangelium: když Ježíš Kristus uzdravuje setníkova služebníka, dělá to na dálku. Evangelium je stále živé, opakuje se i skrze Marii. To je to, co chci říct.  Toto je pravdivý příběh a existuje mnoho dalších, které jsem Františkovi vyprávěl, když byl v Buenos Aires. Požádal mě, abych si je zapsal, a to také dělám, ale velmi, velmi pomalu.“

V tomto popisu nejsou žádná jména, jen fakta. Kněz, který se rozhodl zůstat v anonymitě, se už nikdy nedozvěděl více o rodině, která byla požehnána uzdravením své dcery.

Virginia Bonardová/VNS